0
Černobílý plášť starší než jsou věky,
kdysi zakládal hory a zakládal řeky.
Namísto všech svalů a namísto očí,
má jeden vítr, který krmí jenom nocí.
Sám nikam nespěchá,
nikoho v klidu nenechá.
1
Občas obdaruje děti a poplácá po zádech,
i na letním hřišti dál mrazí jeho dech.
Stále generace klidně proplévá,
hlídá si lidi a závírá do chléva.
Rok co rok kontroluje úrodu,
ví co dělá, svět křižuje od zrodu.
2
Dělá jen svou práci a ruce si myje,
nic se nemění, dál olej do ohně lijem.
Neví co je zlo a nechápe osud,
tak mě už pochopte, on vážně není odsud.
A proč by vlastně měl?
Když nikdo o něm neslyšel.
3
Nabrousí dýku a jde zas o dům dál,
kdo by se ho prosil a kdo by se ho bál?
Krátkozrakost dnešních dnů je mu tak k smíchu,
zas pokračuje, krev otíra, miluje cizí pýchu.
Stále je tak záhadně,
čeká, jak to dopadne.
4
Nikomu se nemstí a nesnáší násilí,
časy ho neničí, ani s nimi nesílí.
Občas nasype sůl přímo do rány,
tak připravujme naše černé kahany.
Netřeba teď litovat,
už není časou milovat.
6
Někdy rád se baví, a proč by ne?
Vždyť nebe je stále tak blankytné.
Dovolenou nezná, vždy všecho má dosti,
když putuje dál, jsou slyšet chřestit kosti
Host vlastně nezvaný,
stále světa neznalý.
7
Led do rukávů si rád napouští
a stopy má plné sněhu...
Pije ledovou kávu, v klidu na poušti -
rudýma očima hledá něhu.
Nedělá si zářezy, nepočítá krev,
pracuje vždy tiše, jen někdy slyší řev.
Až najde tábor klidu,
a míru dost už uvidí,
snad dá pokoj všemu lidu
a sám se též uklidní.
Ale než to místo najde, bude plenit oboru,
stále hledá toho, kdo ho pozve ke stolu,
a bude ho mít rád,
jeho jedinný kamarád.
