Skupinka vojáků v kyrysech a morionech, ozbrojená kopími a krátkými mečíky, se semkla do kruhu, v jehož středu ležel zraněný rytíř v rethonských barvách. Zbroj měl na mnoha místech promáčknutou, pravý stehenní plát a nákrčník mu chyběly úplně. Vlasy mu slepila zaschlá krev, další ve stružkách stékala z koutku jeho úst a nosu.
Ze všech stran se k nim přibližovali jezdci v černých pláštích. Měli na sobě huňaté kožešiny, zřejmě z medvěda, a kónické přilby s masivními nánosníky. Každý z nich třímal v jedné ruce obrovské kladivo s vyrytými runovými znaky a v druhé kulatý dřevěný štít okovaný železnými pláty.
„Jsou jich alespoň dva tucty,“ poreferoval rethonský voják umírajícího velitele. „V devíti je nepřemůžeme, pane!“ Bojácně se rozhlédl po nepřátelích ve značné přesile.
Rytíř zvedl s vypětím všech sil hlavu a bolestivě zaklel. „Bojujte, mí vojáci, bojujte za krále!“ zachraptěl a hlava mu spadla zpět na zem.
„To se ti řekne,“ zabrblal poďobaný voják, „pane Ilberiku!“
A měl pravdu.
„Vzdáme se, kurňa!“ vypískl mladý vojáček, sotva osmnáctiletý. „Vzdáme se a zachráníme si zadky! Je přece jedno, kdo nám bude vyplácet žold – jestli Rethonie nebo Verbon! A slyšel jsem, že pár našich už taky takhle zběhlo!“
„Má pravdu,“ přikývl souhlasně poďobanec. „Zbylo nás devět z celýho pluku, na co zhebnout, dyž bychom eště mohli bejt užitečný? Vzdejme se, do prdele!“
„Prd vzdejme se! Což jste takový poserové? To vám nic neříká úcta k vlasti, čest a patriotismus?“
„Eh, ani ne,“ zastyděli se.
„A ty, ty bažante… Proč ty ses nechal naverbovat, hm?“
„Nenechal, ty vole! Odvedli mě.“
„Držte, do hajzlu, huby!“ sykl dlouhán a pevněji sevřel ratiště kopí. „Počkejte, až vám řeknu. Kdo má kopí zaklekne, vy s mečema za náma. Zkusíme je nabodnout, jasný?“
„Jasňačka,“ ozvalo se poněkud zklamaně.
Obrovský zarostlý Verbon potěžkal své kladivo a rozjel se proti tomu, co zbylo z velkého rethonského oddílu, o chvíli později následován svými druhy.
Napětí bylo téměř hmatatelné, nikdo strachy ani nedýchal.
„Ještě ne, dejte mu čas… připravte se… teď!“ Poklekli na jedno koleno a pozvedli své zbraně. „Za krále!“
*
Velmistr si počkal, až na okna zaklepou první kapky deště, aby dodal své řeči na dramatičnosti. „Svolal jsem vás sem, abych vás seznámil s tím co se chystám udělat a abyste měli možnost vznést nějaké námitky či připomínky v případě vašeho nesouhlasu s mým počínáním. Toto téma odložme však až na konec naší debaty. Jedním z hlavních důvodů tohoto setkání je také diskutování nad problémy vzniknuvšími před nevyhnutelným vypuknutím války s Verbonem a Dunghem. Jak je vám všem jistě známo, Elmer an Gurdwig zaútočil na kenazské pohraniční tvrze, aniž by svou vojenskou silou zlomil odpor a vyplenil Arakas. To může být zapříčiněno velkým množstvím faktorů, ovšem já se přikláním zvláště k jednomu, a to podle mého nejpravděpodobnějšímu názoru, že král Arakasu, Subret Aubrey, přenechal svou zemi Verbonu, aby tak ušetřil statisíce životů svého lidu.“
„Je to naivní a nesvéprávný pitomec,“ ozval se z druhého konce místnosti podrážděný ženský hlas. „Aubrey se nikdy neměl stát panovníkem tak strategicky i politicky významné země, jakou Arakas bezpochyby je…“
„Nebo spíše byl,“ dodal kdosi tiše.
„… Měl vytvořit barikádu,“ pokračovala žena, „neprostupnou železnou oponu, která by zabránila Verbonu v dalším postupu.“
„A ty, Mirengardo,“ zpražil šlechtičnu pohledem zavalitý a zarostlý pořez upnutý v purpurovém doubletu, „neměla jsi spíše ty zasáhnout a vyslat z Kenaz vojenskou podporu pro Arakas? Věřím, že ctnostný a neposkvrněný Subret Aubrey, jak ho většina z nás zná, by nikdy nedal svou zemi lacino.“
„A proč se tedy tak stalo?“
„Když mu došlo, že se nikdo nehrne, aby mu pomohl, rozhodl se neprolévat krev vlastního lidu zbytečně. Tak či tak by byl Arakas dříve nebo později sražen na kolena, v tomhle případě to však bylo zřejmě vyřešeno nenásilnou diplomatickou cestou.“
Vyzáblý stařík s řadou medailí na ošuntělém kyrysu, krutý, ale spravedlivý vládce Velkého Griffu, nadzvedl obočí. „Vypadá to, Marne, že snad souhlasíš s Elmerem an Gurdwig? Zrovna ty, zarputilý bojovník tělem i duší, který v každé bitvě stane v čele svého vojska, uvažuje o možnosti diplomatické cesty? Vždyť Verbon s Dunghem, poté co se jim podařilo zotročit téměř celý Východ, se teď chystají ovládnout i Západ, náš Západ! Otevři oči, Juro, i Kokol při tomhle postoji k této situaci brzy spadne pod Elmerovu krutovládu!“
„Kokol by se nikdy…“
„Sklapni, Valachu!“ zaječela Mirengarda, královna Raida a Kenaz. „Zavři tu svojí nevymáchanou hubu a příště se raději dobře rozmysli, než zase něco plácneš!“
Vysoký, ne víc jak pětadvacetiletý, muž v černožluté kazajce, obtěžkán zlatými řetězy a prsteny, se pozvednutím ruky přihlásil důstojně o slovo. „Copak nikdo z vás nemá své informátory, zvědy a pionýry na frontové linii? Cožpak nikdo z vás neslyšel o té obrovské bitvě, která se v Arakasu strhla?“
Nikdo neměl informátory, zvědy ani pionýry, nikdo neslyšel o bitvě.
„Subret Aubrey přece bojoval!“
„Posloucháme tě, Kurile, napjatě a s očekáváním.“
„K nikomu z vás se nedoneslo o tom, jak se Verboni snažili překročit silný tok Shewalardyeru se skorem stovkou tisíc pěšáků podpořeni dunghskou jízdou, ale Aubrey je zahnal zpět na jejich břeh s naprosto minimálními ztrátami na své straně? Snad by i odklonil jejich útok více na sever, pryč z Arakasu, ale Verbon se přesunul k Arm Cerndhainu, kde se, jak známo, dá velmi snadno přebrodit i s tak početným vojskem. Aubrey se přesunout nestihl, a Verbon na něj tak vpadl ze strany, do nejméně chráněné části jeho armády. Roznesli je na kopytech. Aubrey prolil spousty krve, dokonce vlastní! A ne, že ne. Teď je možná někde v zajetí a podrobuje se krutým výslechům na území Verbonu.“
Přítomní po sobě němě házeli překvapené pohledy.
„Žádná diplomacie,“ dodal Sebastian Kuril z Rethonie, „jen boj, boj a tvrdá porážka.“
„Soudíš tedy, synovče,“ podrbal se starý Villigred na prošedivělé hlavě, „že bychom měli zaútočit na Verbon dříve, než on na nás? Starým známým nejlepší obranou je útok?“
„Že bychom měli osvobodit Subreta z Elmerova zajetí?“ dodal Jura Marn.
Mirengarda se ušklíbla.
Kuril zakroutil nevěřícně hlavou.
„Zase jsi nic nepochopil, Marne.“ Mužík s ostrými rysy, někdo by se snad dokonce mohl domnívat že elfskými, zamrkal na velmistra. „Sebastian nechtěl v žádném případě naznačit, že by měl být Aubrey vytržen ze spárů Verbonu, jen že bychom měli bojovat! Tak jako bojovali naši prapředci když přirazili k břehům Adamanu, tak jako jsme bojovali proti trpaslíkům a elfům před několika málo zimami, tak jako bojoval Subret Aubrey o Arakas – tak mi teď budeme bojovat o své země!“
„Ano, to jsou konečně slova chlapa,“ povstal až dosud mlčící mladík s rezavým strništěm na hlavě a obličejem poďobaným od neštovic. „Přesně jak bych to řek já!“
„Tak si zase pěkně sedni, nebo tě o to, co tě tím údajným chlapem dělá, rychle připravím,“ zavrčela Mirengarda, již značně vystresovaná a popuzená chováním mužských účastníků schůze.
„Tady mi přikazovat nebudeš, Dračice!“ vypískl. „Tady v Sulamoru, tady ne!“ Hlas mu rozrušením přeskakoval.
„Tu Dračici si vyprošuji, Garwile Sulamorský! Ještě tomu ani nevypadly mlíčňáky a už si vyskakuje. Jsi přesnou kopií svého nabubřelého a sobeckého bratra Ermarnarica!“
„No tak, no tak,“ řekl chlácholivě velmistr řádu, Saamen Jareg. „Když dovolíte, Mirengardo, Garwile, Sebastiane, Juro, Mordyre a Villigrede, rád bych vás nyní obeznámil s mými budoucími plány, o kterých jsem se již okrajově zmiňoval.“
Místo souhlasu se ozvalo tiché mručení.
„Nu, dobře tedy. Vy, já, i další, zde nepřítomní páni a šlechtici, jsou součástí naší, řekněme velké rodiny Tabula Rasa. Zda-li pak si vzpomínáte, jak vás tato organizace vzala pod svá křídla a vychovala z vás prvotřídní panovníky?“
„Až na výjimky,“ procedil mezi zuby Garwil kysele.
„Tenkrát jsme vás dosadili na ty nejvyšší místa. Smetli jsme kvůli vám ze svých úřadů takové velikány, jako legendárního Zvona Lví Srdce, který se zasloužil o znovunabytí Rethonie nad elfy, Ostrobrodu Fregskou, neúprosnou diktátorku a vládkyni Ay´Fregu, nebo klunského pána Fliggrada, jehož později v Klune vzali za svého mučedníka. A díky čemu jsme byli toho všeho schopni dokázat?“
„Díky vlivu,“ ušklíbl se Sebastian Kuril, „samozřejmě, že díky vlivu.“
„Samozřejmě, že díky vlivu,“ zopakoval velmistr zaníceně. „A jak jsme získali tento vliv?“
„Samozřejmě,“ zazubil se Garwil vida že přišla jeho příležitost, „že pomocí peněz.“
„A konečně – z čeho čerpáme peníze?“
„Z nás.“
„Z vás… Jistě – dosadili jsme vás na tyto posty, ale chceme pravidelnou odměnu, která nám zcela po právu náleží. Něco za něco, jak se říká. Peníze, jak zcela jistě víte, putují na stavbu nových poboček naší banky v největších světových velkoměstech, na získávání stále většího vlivu zde, v Riikii, ale především za ně pořizujeme výstroj, výzbroj i proviant pro naše lidi, vojáky i svaté muže, kteří organizaci nějakým způsobem propagují či pomáhají rozšiřování její uznávanosti a popularity. Propaganda samozřejmě může spočívat i v křížových výpravách do barbarského Kerian Va´lo, ze kterých je nám odváděna asi čtvrtinová daň…“
„To všechno už ale víme, Saamene, proč nám to tedy říkáš?“
„Kušuj, Juro, chce jen navodit atmosféru!“
„Ano, ano,“ usmál se Jareg, „chci navodit atmosféru, abych vás snadněji získal na svou stranu…“
„Vždyť ty nás přeci máš na své straně a vždycky také budeš mít,“ namítl Kuril, upravujíc si neposlušný límeček.
Mirengarda souhlasně přikývla. „Bez Tabula Rasi bychom byli jen ubohé nicky, Saamene, pro většinu z nás jsi jako druhý otec!“
„Jistě, mí drazí, ovšem bojím se, že po osvětlení mých záměrů by se váš postoj ke mně a vůbec k celé organizaci mohl radikálně změnit. Tohle podezření mám popravdě nejvíce kvůli tomu, co si tu povídáte. Má to totiž, jak již mnozí z vás nepochybně pochopili, co dočinění s Verbonem a Dunghem…“
„No tak,“ ozval se již trochu nervózně Garwil, „vybal to, Saamene.“
„Víte… Za to půl století, co jsme s Verbonem neměli žádný konflikt, vstoupila tahle země do nového, modernějšího věku. Postupem času se tento vývoj ještě prohloubil a vyspělá část Verbonu začala vytvářet předpoklady pro průmyslovou společnost. Tenhle vývoj směřoval až k vyspělému zemědělství produkujícím potraviny pro domácí i světový trh. Stále více se uplatňovala volná pracovní síla, především z Dunghu, pracující za mzdu na vesnicích i ve městech. Zavedly se zde nové výrobní postupy a nástroje v zemědělské výrobě, zlepšovala se úrodnost půdy. Ve městech se výroba odpoutala od cechovního řemesla a přecházela k rozptýlené či soustředěné manufaktuře a i k začínající tovární výrobě.“
„Něco jsem o tom slyšel,“ zadumal se Villigred. „Zdá se, že ve Verbonu je opravdu velmi vyspělá společnost.“
„Vskutku,“ přikývl Saamen Jareg, „a stejně tak tomu bylo i v obchodním podnikání. Tam se uplatnila volná soutěž, vzniklo několik druhů bank, které poskytovaly podnikům kapitál. Zaniklo feudální hospodářství, tvořila se nová průmyslová společnost, jak jsem již naznačil. Verbon se rozdělil na části, které se staly nositelkami nových hospodářských a duchovních řádů, na části, které zachovávaly staré pořádky a zůstávaly ve svém vývoji na naší úrovni, a na části, které se octly v koloniálním područí. Nejvíce se za těch padesát zim dostala do popředí část Verbonu – Gurdwig, který si revolucí uvolnil cestu k nejpřednějšímu postavení ve světě. To je také jeden z důvodů, proč je pro nás Verbon tak nebezpečný.“
„Jestli to tedy správně chápu,“ podepřel si Sebastian Kuril hlavu, „není Verbon ani tak hrozbou kvůli své vojenské převaze, jde mu o to, aby naše země přebral, ne zničil. A toho může dosáhnout pouze tak, že přesvědčí obyčejné lidi o tom, že při Elmerově vládě se jim bude žít lépe a radostněji, než nyní.“
„Já na obyčejné lidi seru!“ vykřikl Jura Marn. „Co je mi do obyčejných lidí?“
„Myslím,“ ušklíbla se Mirengarda, „že Kokol není nic jiného než soustava zemiček obyčejných lidí, žádná šlechta v Kokolu nikdy nevznikla.“
Marn zrudl vztekem, ale nic neřekl.
„Pochopil jsi správně, Sebastiane,“ ignoroval hádku Jareg, „přesně to má Elmer an Gurdwig v plánu – obsadit celý Západ s co možná nejmenším množstvím násilí. Nejhorší na tom všem však je, že nikdo jiný, vyjma Tabula Rasi, si to zřejmě ještě neuvědomil.“
