Slunce právě zapadalo nad nehostinnou krajinou , když se na rudém obzoru objevil černý obrys jezdce. Na stárnoucí tváři válečníka, tváři poznamenané množstvím jizev, které propůjčovaly cizímu muži přísný vzhled, byly patrné známky únavy. Také jeho výstroj byla značně opotřebovaná – šaty z kvalitní látky, ale mnohokrát spravované, otlučená přilba, rezavějící kroužková košile, meč s odřenou rukojetí a zprohýbaný štít v jezdcově levici. Každý zkušenější bojovník by ale pochopil, že to nejsou známky špatné údržby, ba naopak – že svědčí o častých bojích a šarvátkách, kterými neznámý bojovník vítězně prošel. A měl by pravdu – Garik byl zkušeným válečníkem, od mládí vychováván rytířským řádem ve všech druzích boje, měl za sebou již mnoho úspěšných bitev a vítězných soubojů. Jeho zarostlou tváří se mihl krátký úsměv, když konečně spatřil vytoužený cíl své dlouhé cesty. Na druhé straně údolí, přitisklá ke skále, byla vidět zřícenina starého chrámu.
Kde se v této pustině vzala tak velkolepá stavba bylo záhadou. Nikde v okruhu desítek kilometrů nebylo lidské sídliště a zločinci vyhnaní do nehostinné pouště ji sotva postavili . I když uplynuly jistě už mnoho let od vybudování chrámu,dodnes byly patrné známky dovedného umu stavitelů. Avšak Garik věděl, nebo alespoň tušil, kdo a proč tajemnou stavbu vybudoval. Dlouhou dobu si dával dohromady útržky starých legend a pověstí a nyní si přišel pro odměnu za své úsilí. Ve slábnoucím světle zapadajícího slunce se koupala zřícenina Chrámu ztracených bohů, chrámu postaveného vymřelou rasou Ještěřích lidí, chrámu, který podle pověstí skrýval tajemství věčného života.
Netrpělivě pobídl znaveného koně směrem k chrámu. Ujel jen pár set metrů, když tu se jeho kůň svalil zem a Garik zahlédl v hřebcově boku dva šípy. Lupiči! Proklínal svou přílišnou bezstarostnost. Po tvrdém pádu zůstal ležet s vyraženým dechem. Než se stačil postavit, byli lapkové u něj a vzápětí dostal prudkou ránu kyjem či obuškem do hlavy , celý svět pro něj zčernal. Když se probral, byla už tma, odhadoval, že byl v bezvědomí tak pět, šest hodin. Ruce a nohy měl svázané, ale roubík mu nedali – v téhle pustině by se stejně pomoci nedovolal. Nedaleko spatřil svého hlídače, ošklivého jednorukého muže opřeného opírajícího se zády o strom . Jen mlčky seděl a chvílemi si přihýbal z koženého měchu páchnoucího levnou kořalkou. Opodál se u ohně hlučně bavili strážcovi společníci. Zraněný a spoutaný Garik přemítal, co teď. Chtěl si lehnout pohodlněji a jak se převaloval, o něco se řízl. Po chvíli hledání sevřel ve své ruce ostrý úlomek kamene. Potichu se pustil do přeřezávání svých pout. Šlo to pomalu, ale měl na to celou noc. Překvapivě brzy ucítil, jak pouta povolují. Během okamžiku měl volné i nohy. Tiše si masíroval zápěstí, aby se mu do ztuhlých dlaní dostala krev. Nenápadně se ohlédl po svém hlídači, ale ten tvrdě spal, alkohol udělal své. Neslyšně se tedy připlazil na dosah spáčova opasku, za kterým vězela zdobená dýka. Skoro nedýchal, když ji pomaloučku vytahoval, ale strážce se nevzbudil. S dýkou v ruce se plížil kolem doutnajícího ohniště a chrápajících banditů. Najednou se docela blízko ozval lidský hlas. S obavami se rozhlížel kolem, až spatřil na protější straně mýtiny postavu muže opírajícího se o strom. Jeden z lupičů toho zřejmě v noci vypil víc než měl a teď si s hlasitými nadávkami ulevoval. Konečně se mu udělalo trochu líp a on se vrátil na své místo u ohniště, pár minut nato se již neslo tábořištěm jeho hlasité chrápání. Garik si hlasitě oddechl a pokračoval ke svému cíli, kterým byla jeho výstroj pohozená opodál. Už natahoval ruku po svém meči, když se za jeho zády ozval hrubý hlas: „Tak to by stačilo.“ Bojovník si byl vědom zvuků probouzejících se lotrů za svými zády a radši poslechl. Otočil se a uviděl před sebou mohutného vousatého muže s rudou šerpou přes břicho. Odhadl, že před ním stojí sám vůdce banditů. Měl jedinou šanci. „Na bezbranného si troufneš,ale co bys řekl souboji?“, zkoušel své štěstí Garik. Viděl, jak velký muž znejistěl, když se za jeho zády pochvalné výkřiky jeho vlastních mužů, kterým se vězňova odvážná slova líbila. „Beze zbraně nebo s ní, tebe porazím vždycky“, pronesl chladným hlasem a nechal Garika sebrat ze země jeho meč. Začali kolem sebe obezřetně kroužit, unavený starý válečník a obrovitý bandita v plné síle, a oba čekali na první chybu toho druhého. Náhle na korunami stromů vysvitlo ranní slunce a na chvíli Garika oslepilo. Jeho protivník vycítil svou šanci a rychlými výpady přiměl staršího muže couvnout. Zkušený rytíř se však všem ranám vyhnul a naopak sám prolil první krev tohoto souboje, když záludným sekem otevřel mělkou ránu na obrově boku. Jeho mladší soupeř si uvědomil, že svého protivníka podcenil, nyní však už nemohl couvnout, všichni jeho kumpáni souboj pozorně sledovali a čekali, jak si jejich vůdce poradí. Čas utíkal a konec souboje byl stále v nedohlednu.Oba soupeři již měli mnhoho drobných ran, o vítězi však stále nebylo rozhodnuto. Jejich tváře se leskly potem a pohyby obou se zpomalily. Garik byl znaven k smrti, špatně se mu dýchalo a pomalu přestával věřit, že mladšího soupeře dokáže porazit, když jeho protivník nečekaně zakopl. Bylo to jen malé klopýtnutí, ale stačilo k tomu,aby znavený obr ztratil rovnováhu. Svalil na zem a Garik neváhal ani vteřinu. Rychlým úderem oddělil obrovu šklebící se hlavu od zbytku jeho těla. Na mýtině zavládlo hrobové ticho. Tak a teď mě zabijí, pomyslel si těžce oddychující rytíř, smířen se svou smrtí. Se zakrváceným mečem v ruce sledoval přibližující se muže. Jeden z banditů přišel blíž.„Chceme, abys byl naším velitelem, pane“, dodal lapka sledujíc cizincovu tvář. Garika zalil pocit úlevy. Je zachráněn! Kývl na souhlas. „Naším prvním cílem bude poklad v chrámu“, řekl a ukázal směrem ke vzdálené zřícenině. Většina banditů se zažehnala znamením proti zlým duchům. „Se vší úctou, pane“promluvil opět nejbližší lapka „už jsme se tam zkoušeli dostat,ale to místo je prokleté!“ Garik byl však pevně rozhodnut, nic nepomohlo ani barvité vyprávění lupičů o nemrtvích, strážících poklad. V hlavě se mu vylíhl plán hodný podlého zločince. Pronikne do chrámu , pošle muže, kteří ho uvěznili, na jistou smrt a sám se v chaosu rozpoutaného boje dostane k pokladu Chrámu zapomenutých bohů. Nepozastavil se ani na okamžik nad krutostí svého úmyslu, viděl jen odměnu, kterou svým skutkem získá – nesmrtelnost! Výmluvný, jako nikdy předtím, hovořil se zápalem o pokladu, který je čeká, vymyslel si úplné hory pokladů, aby je nalákal. Netrvalo dlouho a každý lapka se už viděl ověšený zlatými šperky, oděný do drahého roucha a s palácem za zády. V mžiku zapomněli na děsivé strážce ponurého chrámu. Popadli své zbraně a spěchali ke zřícenině. Nedočkavě se hrnuli do temného tunelu vedoucího do hlubin chrámu. Procházeli prázdnými chodbami, uklidněni okolním klidem. Nikde ani stopy po nemrtvých. Za chvíli se prastarými chodbami rozléhal hlasitý hovor, když se bandité domlouvali, co udělají s pokladem, který na ně čeká. Nikdo z nich si nevšiml, že Garik zmizel. Chodba končila masivními dubovými dveřmi, navzdory stáří nedotčenými hnilobou, vedoucími do neznáma. Jen do nich lehce zatlačili a dveře se tiše otevřely. Muži vešli dovnitř a zůstali užasle stát. Stěny prostorného sálu byly pokryté nádhernými gobelíny, mezi hromadami zlatých a stříbrných mincí se válely truhlice plné drahých kamenů. S nadšeným křikem se bandité vrhli k pokladu. Ale co se nestalo. Než se první z nich mohl dotknout zlata ležícího všude kolem, celá místnost se zavlnila a poklad zmizel, jako plamen svíčky ve větru. Teprve nyní si lupiči všimli temných výklenků, obklopujících celý sál. Stíny se pohnuli a z výklenků se vyřinula horda nemrtvých. Překvapení lapkové se ani nezmohli na odpor, když kostlivci a zombie v příšerném tichu trhali maso ze živých vetřelců.
Garik procházel sám nekonečnými chodbami, po tom, co se oddělil od nic netušících banditů. S loučí v ruce procházel rozsáhlým podzemím chrámu, hledaje v legendách popisovaný oltář. Konečně ho našel, v jedné z místností, které prohledal – docela obyčejný dřevěný podstavec vykládaný stříbrem, na kterém stála zlatá číše naplněná po okraj rudou tekutinou, podle pověstí krví samotných bohů. Nedočkavě ji popadl do ruky a dychtivě polykal mocnými doušky její obsah, nedbaje kapek tekoucích mu po bradě. S divokým výkřikem triumfu zahodil prázdný pohár. Na nic nečekal a vydal se na zpáteční cestu, toužil opustit děsivý chrám . V dálce zaslechl křik pobíjených banditů, mužů, které přivedl na smrt. Konečně došel až ke vstupnímu tunelu. S radostným křikem utíkal ke světlu na jeho konci. S vítězným úsměvem na své tváři vykročil ven. Najednou ho rozbolela hlava, horké paprsky slunce ho pálily na kůži a jasné sluneční světlo do bodalo do očí. Rychle s evrátil do chladivé tmy tunelu. Pomalu mu začalo docházet, co se stalo. Začal se hystericky smát a po zarostlých tvářích mu kanuly slzy. Jakou má nesmrtelnost cenu pro nemrtvého! Navěky zůstane uvězněn zde v chrámu, žalářníkem mu bude proklaté slunce. Z temného konce tunelu se k němu blížil zástup nemrtvých strážců. Ti všichni zde nalezli nesmrtelnost. Jejich se řady se tiše rozevřely a přijali plačícího muže mezi sebe. Toho dne zemřel rytíř Garik a narodil se Garik, strážce Chrámu zapomenutých bohů.