Jak začít? No, ani nevím, snad jen tím, že jsem nadšenec do letních táborů…jezdil jsem na tábory jak jako dítě, tak i jako vedoucí. No, na tábory... Spíš jen na jeden. Na tábor Střela, který se nachází nedaleko Plas v povodí řeky Střely. Mám na toto místo velice krásné vzpomínky a proto tam jezdím každý rok s velkým nadšením. Stejně jako vždy, i tentokrát probíhalo jako obvykle.
Hned někdy z kraje jsem se domluvil s Hankou, což je má kolegyně vedoucí, že uděláme s našimi oddíly bobříka odvahy, který spočívá v tom, že děcka jdou v noci po tmě lesní cestou kamsi ku svíčce a tam se podepíšou. Za mých mladých let to nebyla žádná věda, ale přeci jenom to bylo nějaké vzrušení a chvějivý pocit nejistoty, strachu a vůbec…
Dnes je to už trochu jinak. Ač doba jde stále dopředu, tak strach jde naopak jinam. Lidi se stále více bojí. Já se ani nedivím. Je doba mnoha podvodníků, úchylů a různé verbeže, co se pohybuje ve městech, v parcích a tak. Střela je sice mimo civilizaci, ale to lidem, natož dětem, prostě nevysvětlíte.
Dříve nesplnit bobříka odvahy byla jakási potupa. Není to nic špatného, když se někdo bojí, ale tolik strachu, jaký mají dnes děti, tu tenkrát opravdu nebylo.
Je zvláštní, jak dnes funguje tichá pošta. Až mi to někdy nejde na rozum. Nikomu jsme o tom neříkali a když jsme se chystali jít vzbudit děti, tak jsem nevěřil vlastním očím. Před chatkami se hemžily dva nastoupené oddíly.
„No to si snad ze mě děláte srandu?? Co tu děláte?!“ zařval jsem svým chraptivým šepotem.
„Jdeme přeci na bobříka,“ odpověděly děti s nechápavým výrazem.
„A kdo vám řek, že bobřík bude? Jste si to vymyslely nebo co? Zalezte do chatek.“
Chvíli jsem se s nimi dohadoval, ale nakonec zalezly. Mohl jsem je na bobříka rovnou vzít, ale nemám rád, když někdo samovolně uvažuje a rozhoduje za mě. Myslím ve smyslu vztahu vedoucí a děti.
Ještě jsme si s Hankou něco připravili a poslali praktikanty Jeníka a Rosťu napřed, aby je děti neviděly. Měly mít opravdu pocit, že tam nikdo není a to je kolikrát víc, než aby se tam na ně někde bafalo ze křoví. Jinak měli vlastně hlídat to, aby nezhasla svíčka nebo aby byli na blízku, kdyby se něco stalo.
Šli jsem tedy vyhnat děti z pelechu. No, řeknu vám, že takového remcání a narážek jsem už dlouho neslyšel.
„Tyyy joooo, vždyť jsme to věděli a ty nás takhle balamutíš.“
Ale byla to jejich chyba, neměly myslet za mě. Sešli jsme se všichni před zelenou budovou a vyrazili přes lávku do lesa. Prošli jsme pod Pánem Bohem okolo kaňonu přes louku a zhruba nad hrází v lese jsme měli výchozí bod. Dětem jsem nechal nést sklenice se svíčkami, fixy a ohořelé čtvrtky pro podpisy.
Došli jsme na místo. Byla nádherná jasná noc a měsíc byl zrovna v úplňku. Což byla na jednu stranu výhoda, ale na druhou nevýhoda. Výhoda byla ta, že bylo krásně vidět na cestu, ale nevýhoda v tom, že bylo vidět vlastně všude, takže kdyby byl Rosťa nebo Jenda po cestě a hlídal by nebo strašil, byl by vidět jak za bílého dne.
Nejsem si už jistý, ale myslím, že už z tábora jsme nevyšli kompletní, protože několik dětí prostě mělo strach. Bohužel však i mezi stávajícím počtem byli tací, kteří se rozhodli bobříka nepodstoupit. Vzal jsem sklenice se svíčkami, čtvrtky a šel jsem to tam jako připravit. Vydal jsem se po cestě lesem na místo, kde už čekali Jenda s Rosťou. Zapálili jsme svíčky a já dal klukům pokyny. Řekl jsem jim koho můžou a koho nemůžou strašit. Hlavně jsem je požádal, ať jsou oba u svíčky, protože je vidět všechno, tak nechci, aby je někdo zbytečně viděl. Obzvlášť jsem jim dal přísný zákaz strašit Lilianu. Byla to holka z mého oddílu, která byla odhodlaná jít, ale hrozně se bála. Respektoval jsem její strach, ale zároveň odvahu. Kluci mi slíbili, že dodrží moje pokyny.
No, a my jsme mohli začít. Vrátil jsem se k oddílům a vyslal jsem prvního. Snažil jsem se přemluvit i holky, které nechtěly jít. Vysvětloval jsem jim, že tady na ně opravdu nečíhá žádné nebezpečí, že jsme daleko od civilizace, ale nezabíralo to. Dokonce se přišel podívat i zástupce hlavase. Tak jsme si povídali a děti se mezitím dohadovaly, kdo půjde. Pak přišla Lili a ustrašeně řekla, že nikam nepůjde. Já jsem jí přemlouval a nakonec přemluvil. Slíbil jsem jí, že když se něco stane, ať zakřičí a já přiběhnu. Pak tedy řekla, že se o to pokusí. Vyrazila a já si říkal, že má přeci jenom odvahu. Lili je milá holka a nejsem si jist, ale byla asi i do mě trochu zakoukaná. Taková ta dětská láska ke svému vedoucímu. Uběhlo už několik chvil a já typoval, že je u svíčky. Najednou se do ticha ozval hrozivý dívčí křik. Jen jsem si plesknul dlaní o čelo: „Říkal jsem jim, že nemají strašit.“
Hned se ozval druhý výkřik. Měl jsem tam běžet, jak jsem slíbil, ale počítal jsem, že je u svíček a že už jí tam kluci uklidňujou. Ale opak byl pravdou. Ze tmy se vynořila dívčí silueta, která běžela, jako kdyby spatřila zjevení. Ustrašený vzlykot a rychlý dech. Otevřel jsem náruč, aby se do ní mohla schovat a uklidnit se. Pevně mě objala a plakala mi na rameno. Já jí uklidňoval a ptal se jí, co se stalo.
„Ty jsi mě zklamal, nesplnil jsi, co jsi slíbil. Já měla strach. Někoho jsem tam viděla. Slíbils mi to….slíbil jsi, že přijdeš, když zakřičím. Tys to slíbil a nesplnil…“
Cítil jsem se opravdu hrozně. Nedodržel jsem svůj slib. Snažil jsem se však zjistit, co se stalo a utěšoval ji, že už je vše v pořádku, že už je v bezpečí.
„Ušla jsem pár metrů a něco….někoho jsem tam viděla. Šel mezi stromy a když viděl, že se na něj dívám, splynul s jedním ze stromů. Měla jsem strach. Dřepla si na zem a začala jsem křičet. Čekala jsem, že přijdeš. Slíbil jsi to. Tys mě zklamal. Někdo tam prostě byl..“
Ujišťoval jsem jí, že tam nikdo nebyl a že se jí to jen zdálo a zároveň se omlouval a zkoušel jsem to uhrát na to, že jsem myslel…jenže jak praví klasik: „Myslet znamená hovno vědět.“
Chvíli se ještě ke mně tiskla strachy a chvěla se. Pak si jí vzaly na starost holky a já byl naštvaný na kluky, že nedodrželi moje pokyny a že chodili po lese. Přitom jsem jim i říkal, ať jsou na jednom místě, protože je dnes tak zářivá noc, že by byli vidět i kdyby byli neviditelní.
Po chvíli se vystřídali všichni a já že půjdu pro svíčky a ostatní věci. Přišla ke mně Lili a zeptala se, zda může jít se mnou. Že by si to chtěla projít. Že to sice nebude bobřík, ale prostě že i tak má strach, ale jen se mnou že se nebojí. Svolil jsem a šli jsme. Pevně se mi chytla za ruku, až jsem si chvílemi říkal, jaký má stisk. Měla opravdu strach. Já šel klidně a vyrovnaně a to jí aspoň trochu uklidňovalo. Ušli jsme pár metrů a pevně mě stiskla a ustrašeně mi povídala, že tady to viděla. Ujistil jsem jí, že tu nikdo není a šli jsme dál ke svíčkám.
Když jsme tam došli, bylo krásné ticho. Možná až trochu strašidelné. Na chvíli jsem pustil Lili a že seberu věci. Otočil jsem se k ní zády. A chystal se sehnout pro čtvrky.
„Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa.“
Do uší se mi zaryl její křik, který oplýval opravdu nepříjemnými frekvencemi. Dost jsem se leknul a vzápětí se mě Lili chytla tak pevně až to zabolelo.
„Co se děje?“ vyhrkl jsem ze sebe a ostražitě se ohlížel, zda není vidět někdo z kluků. Nic vidět nebylo.
„Tam, něco tam je.“ Ukazovala do tmavého místa.
Sám jsem nevěděl, kde kluci leží. Ale vidět nebyli. Rychle jsem uchopil sklenici se svíčkou, abych jí o tom přesvědčil. Jenže k mé smůle, ležel pod svíčkou Roťa. Viděl jsem jak tam leží obličejem do trávy, aby byl co nejméně vidět, ale Lili to naštěstí nepostřehla a tak jsem rychle sfouknul svíčku.
„Je to jen hra stínů. Vidíš, nic tu není.“
Lili tiše vzlykala a pevně se ke mně tiskla. Ještě jsem se sehnul pro zbylé věci a v tom slyším praskot. Něco jako by mlasklo a pak už jen tupý zvuk, jako když spadne do jehličí kámen. Lilianin vzlykot přestal jako když utne a její sevření pomalu sláblo. Podíval jsem se k nohám. Zastavil se mi dech, zůstal jsem vytřeštěně a s hrůzou zírat do Lilianiných očí. Měsíc plně ozářil její tvář. Pak už jsem necítil ani její sevření. To už její tělo dopadlo na zem. Bohužel jinam, než její hlava.
Rychle jsem se rozhlížel, co se kolem děje, nikoho jsem však neviděl. Tak kdo to mohl udělat? Co se to děje?
Za okamžik slyším zapraskání větví. Ohlédl jsem se do tmavých míst, kde se rýsovala Honzova silueta. Když však přišel blíž, zděsil jsem se. Měsíc ho ozářil. Vykřikl jsem leknutím. V té chvíli, jako kdybych vykřikl dvakrát. Sakra co se děje?
Chyběla mu půlka tváře. Pod proudem krve se rýsovala jeho lebka a pomalu se na mě sápal. Místo rukou měl jen dva pahýly ze kterých cákala krev.
Za sebou slyším kroky. Pak mě někdo chytil za rameno. Otočil jsem se. Byl to Rosťa. Měl přes obličej čtyři drápance. Krev se mu z nich řinula proudem. Jedno oko měl rozdrápané, valil se z něj sklivec. Uskočil jsem. Zakopl jsem však o nebohé dívčí tělo a spadl na zem.
Kluci, nebo spíš to, co z nich zbylo, se na mě drásali. Levou rukou jsem nahmatal velký klacek. Rychle jsem vyskočil na nohy a začal se bránit. Doslova jsem kluky umlátil. Bylo to děsivé a hrozné. Byli to mí dobří kamarádi a teď tohle. Sakra co se to stalo?
Ze zbytků jejich obličejů zbyla jen krvavá kaše. Ruce a nohy jsem jim snad zpřelámal několikrát. Popadali na zem a jen s sebou ještě škubali. Bylo mi z toho hrozně zle. Pak jsem se zhrozil se ještě víc. Lilianino tělo tam nebylo. Viděl jsem jen jak její bělavá tvářička září do tmy, ale tělo bylo pryč. Podíval jsem se o kousek dál. Ve svitu měsíce jsem to uviděl. Její tělo leželo o kus dál a nad ním jakási silueta se živila jejími vnitřnostmi. Zvedl se mi žaludek a zůstal jsem stát jako přibitý. Ta silueta připomínala člověka, ale člověk to nebyl. Bylo to o dost větší a mohutnější.
Pomalu mi svítalo. Vím, co se děje. Ale myslel jsem, že je to už dávno pryč. Přeci jsem už zapomněl a teď se to vrací…
Ten tvor se na mě podíval. Jeho oči se zlověstně blýskaly do tmy a já dostal strach. Pomalu se to ke mně začalo přibližovat. Ve vzduchu jsem ucítil pach krve. Ve mně se však něco zvrátilo. Něco se ve mně probouzelo. Ta chuť… ...chuť po krvi.
Přiblížilo se to ke mně a dívalo se mi do očí. Na zádech mě začala pálit dávná jizva. Dlouho jsem to necítil a myslel jsem, že už na to do smrti nevzpomenu. Teď to ale bylo ve mně. TO se na mě dívalo a já věděl, co je to.
Byla to rika. Kdysi jsme tu s nimi bojovali. Jsou to krvelační netvoři, jež žerou vše živé včetně lidí. Neměli slitování. Bylo tu však ještě něco. Rádi si s lidmi hrály. Ale trochu jinak, v jejich slinách je jakási látka nebo vir, já nevím, který když se smísí s lidskou krví, zatemní člověku mysl a produkuje v těle tolik adrenalinu, že ho udrží při životě i přes četná zranění... stává se pak z něj krvelačná šelma. Je to hrozný pohled.
Rika na mě jen zírala. Jako by mě volala. Ta jizva na zádech pálila stále víc a víc. Byla to jizva z dob, kdy jsme je všechny pobili. Nebo jsme mysleli, že jsme je pobili. Vrátily se, ty mrchy.
Ona to cítila. Byl jsem s nima spjat. Já to cítil také. Dlouho se mi ta jizva hojila a dlouho mi trvalo, než jsem si našel zpět svou osobnost. Teď se však ve mně probouzelo něco neznámého a přitom tak jasného. V těle mi začal stoupat adrenalin. Ona jen čekala, dívala se na mě těma hnusnýma očima. Její černá srst páchla jak zpocená kočka a ostré zuby jí svítily do noci. V očích jí plál přátelský plamen a já jako bych se s ní už setkal. Vyčkávala a věřila. Já bojoval sám se sebou a tupě jí zíral do očí. Pak jsem odvrátil pohled a zdvihl hrdě hlavu.
Trhla sebou, zavrčela a v zápětí zařvala do ticha. Já jsem neváhal. V ruce jsem stále pevně svíral ten klacek. Jak měla otevřenou tlamu dokořán, vší silou jsem jí tam zarval klacek, který byl na ulomeném konci docela ostrý. Pak jsem zahlédl ve vzduchu její ruku, kde jsem si povšimnul, že nemá dva prsty. Chtěla mě seknout ostrými drápy, ale já jsem uskočil. Začal jsem couvat a znovu zakopl. Tentokrát o těla mých dvou přátel, která sebou stále ještě škubala v posledních křečích.
Rukou jsem nahmatal kámen, velký asi jako grapefruit. Uchopil jsem ho a rychle přiskočil k rice, která byla ochromená zasazenou ránou. Udeřil jsem jí kamenem do hlavy. Její řev se rozléhal lesem. Ránu jsem opakoval stále dokola až jí z hlavy zůstala jen kaše. Spadla bezvládně na zem. Třeštil jsem oči nad její mrtvolou a v tom jsem si vzpomněl na ostatní děti. Vyrazil jsem sprintem po cestě zpátky.
Pozdě. Měsíc mi uštědřil hrozivý pohled. Těla všech dětí roztrhány na kusy. Nikdo nepřežil. Byl to ten nejotřesnější pohled, jaký jsem kdy viděl. Uviděl jsem i Hanku. Oči se mi zalily slzami a bylo mi fakt hrozně. Nikdo nezůstal celý. Všude byly jejich vnitřnosti a v měsíčním světle se všude třpytila krev.
„Ona nebyla sama. Oni se vrátily. Teď se mstí.“
Pak jsem uslyšel praskot a kroky. Nebyl to však jen jeden pár nohou. Plížilo se to ze všech str...
