Strážnice ve Větrných zákopech tonula v ospalém světle probouzejícího se jitra. V tuhle dobu ještě nikdo nebyl vzhůru, Virien však už přes hodinu seděl za stolem a pročítal se spisy. Selghar mu dělal starosti. Nejen že se ještě neprobral, navíc nikdo neměl ani ponětí, kdo ho mohl přepadnout uprostřed ulice za bílého dne, aniž by to celé shlédl jen jediný svědek.
Povzdechl si. Plamen svíčky na jeho stole se bázlivě zatřepotal. Jeho lidé celé místo pročesali a to bez jediného výsledku nebo alespoň drobné stopy, která by je odpíchla ode dna nevědomosti.
Jak tak pokračoval v četbě listin, zaslechl, že někdo vešel do ohlašovny. A nebyl sám. Virien se nemusel ani namáhat se zjišťováním o koho se jedná, neboť v dalším okamžiku stál na prahu Geren s mladším strážníkem a ještě někým třetím, koho v životě neviděl. Byl to nevysoký muž s holou hlavou i tvářemi, které jako by byly přitahovány nějakým magnetem uvnitř jeho úst. Unavený pohled kontrastoval se spokojeným úsměvem na úzkých rtech, který si mohly dovolit jen nejbohatší vrstvy obyvatel, což byl při pohledu na jeho oděv naprostý paradox.
Virien zvedl hlavu ke strážníkům, kteří předpisově zasalutovali. „Noční obchůzka byla zjevně velmi plodná,“ pravil kysele kapitán, který ještě nebyl dost vzhůru na to, aby mohl přijímat nepříjemné návštěvy.
„Ano, pane,“ přikývl Geren, až mu vous poskočil. Jako vždy vypadal čerstvě a pohotově, připraven překonávat další překážky. Je ale smutným faktem, že v životě už narazil na jednu překážku, kterou nebyl nikdy schopen zdolat – vlastní intelekt. „Přivedli jsme výtržníka, pane. A tady je, pane.“ Strčil do muže, aby ho popohnal blíž ke kapitánovi.
Virien si povzdechl. Takhle brzo by se měl zločin zakazovat. „A co podle vás spáchal tak trestuhodného?“
Mladší strážník se významně otočil ke Gerenovi a ten mu jeho vyplašený pohled o něco více disciplinovaně oplatil.
Geren sáhl do hloubi své uniformy a vytáhl malý váček. „Měl u sebe tohle, pane,“ řekl a podal jej Virienovi.
Kapitán jej vzal do ruky a chystal se ho rozvázat.
„Ne!“ vykřikli oba strážníci unisono.
Virien sebou překvapeně trhl. Tváře obou mužů hrály nejvyšším zděšením, jež vídal jen u lovců jargů, kteří se vraceli domů podpíráni ze čtyř stran svými společníky. Nevěřícně sjel pohledem oba muže.
„To bych vám neradil, pane,“ dodal Geren opatrně. „Mohlo by se stát... cokoli...“
Virien odhodil váček na opačný konec stolu. „Tak co se to tu, u všech bohů, děje? Vysvětlí mi někdo tohle divadlo?“
Geren znovu strčil do zadrženého. „Nosil to s sebou. Když popouzel lidi, upíral na tu věc pozornost a nechtěl si ji nechat vzít ani při zatčení. Jsou v tom kouzla, věřte mi! Zabije vás to, pokud to otevřete.“
„Smím něco říct?“ podotkl podivín nesměle.
„Ne!“ okřikli ho oba strážníci opět s dokonalým načasováním.
„Prosím,“ vyzval ho Virien unaveně a pokynul rukou na židli na opačné straně stolu.
Muž se vítězoslavně ohlédl na své dva věznitele a s výrazem hlubokého zadostiučinění se pohodlně usadil. Tajuplně se pousmál. „Nevím, proč mě zadrželi,“ oznámil klidně. „Žádné lidi jsem neburcoval.“
„Ne? A kdo jim říkal, že je spasitel?“ vyjekl mladý strážník nadurděně, až mu přeskočil hlas.
„A ty jsi kdo?“ obrátil se k mladíkovi Virien. Měl špatnou paměť na jména a tváře, ačkoli by se měl jako kapitán vyznat ve svém vlastním mužstvu. Zatím se mu úspěšně dařilo nedávat najevo, že ze svých patnácti strážníků zná jménem asi jen deset.
„Mladší strážník Borča. Říkají mi taky Pískal,“ oznámil hrdě a jeho vypjatá hruď znatelně splaskla, když od něj kapitán s pozvednutým obočím odvrátil tvář.
„Gerene, prosím – co se doopravdy stalo?“ zeptal se Virien rezignovaně.
„Byli jsem celou noc na hlídce, pane. A bylo nám divný, kam se vytratily známé noční firmy, tak jsme pročesali celou cestu od Fontenuly až po Zašitou uličku. No a hádejte, co jsme tam nakonec našli? Všichni lidi stáli a poslouchali ty jeho řeči o spasení a o naplnění života, či co... Stačilo, aby jim řekl jedno slovo a mohl nás ten dav udupat.“
„Jenže já ho neřekl,“ poznamenal zatčený jen tak mimochodem.
Virien se opřel do křesla, propletl si prsty na rukou a položil je na břicho. „Tohle ale není naše věc. Měli jste to předat Chrámu na Fontenule, pokud jsem správně pochopil, že se jedná o náboženskou záležitost.“
„Ono se totiž o náboženskou záležitost vůbec nejedná,“ dodal muž, aniž by ho někdo poslouchal.
„Jenže v předpisech stojí, že když někdo popuzuje lidi způsobem, který může ohrožovat vládce nebo obecné blaho, máme povinnost ho zadržet a zjistit jeho úmysl,“ obhajoval se Geren.
„Nejdřív máte zjistit můj úmysl a až pak mě zatknout,“ poznamenal zatčený spíš jen pro sebe, neboť neočekával jakoukoli pozornost.
Virienovi však jeho nenápadná glosa neunikla. Skvěle. Takže člověk, který zná zákon líp než strážník... To nám ten den ale krásně začíná! „O co tedy šlo, když ne o náboženství? A co měla znamenat ta poznámka se spasitelem?“ řekl rychle, aby nemusel přiznat, že jeho muži udělali něco, co neměli.
„Tvrdil to o sobě – jako že je spasitel,“ přikývl Geren.
„To jsem tedy netvrdil,“ hájil se zatčený. Z jeho výrazu se zdálo, jako by se celou záležitostí spíš bavil, než aby měl nahnáno.
„Ale tvrdil!“
„Říkal jsem, že můžu tohle město spasit, ne že jsem spasitel – a v tom je rozdíl, nemyslíte?“
Virien se pro sebe zamračil. Neměl rád lidi, kteří si hráli se slovíčky tím způsobem, že převraceli zákon na jazyku, jako když si děti přehazují míč. Ale dobře – když chce slovní souboj, má ho mít. „Možná tu skutečně došlo k omylu,“ přiznal kapitán zdvořile, jako by se omlouval králi, že se odvážil dýchat v jeho přítomnosti. „Při zatýkání se občas může vloudit nějaká chyba a pokud ano, s omluvou bych ji přiznal. V předpisech je drobná poznámka a když ji přenesu do naší situace, znamená pro tebe, že pokud nám dokážeš, že jsi skutečně spasitel – tedy omlouvám se: chceš město spasit –, s politováním nad naší hloupostí tě rád propustím.“
Geren a jeho pomocník Borča se potutelně uchechtli.
Zatčený vypadal, že nad tou možností skutečně přemýšlí. Virien se však jeho výrazem nedal zmást a s napjetím očekával jeho odpověď.
„Když to musí být...“ pokrčil muž rameny.
Kapitán pozvedl pobaveně obočí a souhlasně přikývl. „Dobrá. Budeš k tomu potřebovat nějaké... speciální vybavení?“
„Stačí mi, když mi vrátíte můj váček.“
„Co v něm je?“
Spasitel se tajuplně pousmál. „Dokáže divy, to vám řeknu.“
Virien omluvně nakrčil čelo a sladce dodal: „Budeme si ho tu muset ještě na chvíli ponechat. Musíte pochopit, že je to předmět doličný. Navíc si myslím, že jako pravý spasitel dokážeš zázraky i bez nějakého hloupého měšce, nebo snad ne, pane... ?“
„Mesiáš. Říkejte mi Mesiáš,“ dodal muž sebevědomě.
„Tedy Mesiáši,“ opravil se Virien a jen s nasazením své veškeré sebekontroly se nezačal smát. „Jak bychom vám mohli ještě pomoci ve vaší... demonstraci sil?“
Mesiáš, aniž by změnil výraz, rychle odpověděl: „Bude stačit, když vám pomohu najít zločince, který včera přepadl vašeho strážníka?“
Virien se překvapeně narovnal. Příliš pozdě si uvědomil, že by si neměl takové projevy zaskočení dovolit před tímto mužem. „Vážně? Tak to jsem zvědavý na tvůj názor.“
Mesiáš se prohnaně pousmál. „To si vážně myslíte, že vám jen tak vychrlím do náruče jméno? To by ode mě nebylo hezké, kdybych vás připravil o celý požitek z logické dedukce, nocí plných hrdinného pronásledování a všech těch serepetiček kolem.“
Kapitán se snažil udržet si klidnou tvář, kdyby však jeho vnitřní obličej právě odpovídal tomu, co si myslí, nejspíš by teď vyvalil oči jako nafukující se žába.
„Vím o několika drobnostech, které vaši strážníci přehlédli,“ pokračoval Mesiáš. „Myslím, že by vás něco z toho mohlo opravdu zajímat.“
„Takže chceš, abych šel s tebou k Dýmajícímu náměstí?“ domyslel si Virien.
„Nemusíte sám. Mohl byste mít strach, že bych vám bez vašich mužů ublížil. Vezměte je klidně s sebou.“
Virien znal tuhle taktiku. Chtěl donutit jeho hrdost, aby převládla nad rozumem a on se s ním ocitl ve městě sám, kde by bylo velmi jednoduché vrazit mu ránu do spánku nebo mu prostě a jednoduše utéct. Kapitán měl přesně tu zdravou dávku hrdosti, která mu zakazovala nechat se zesměšnit, zároveň však také dávala průchod jeho rozvaze. „Pokud si přeješ přítomnost mých mužů, řekni to narovinu, Mesiáši. Každému tvému přání rád vyhovím.“
Mesiáš se ušklíbl a jakmile si všiml, že kapitán sahá po svém kabátu, pomalu vstal ze židle.
Den se zdál být ve stejně dobrém rozmaru jako minulého dne, kdy konečně ustala největší letní bouře. Borča za Virienovými zády unaveně zívl a Geren ho musel ostře šťouchnout do žeber, aby se narovnal. Celý jejich čtyřčlenný průvod se vydal od strážnice ve Větrných zákopech až na místo činu k Dýmajícímu náměstí. Lidé po nich vrhali udivené pohledy a kapitána čím dál víc dopaloval Mesiáš, který se s každým zdravil, jako by byl jejich bratr. Marně se snažil rozpomenout, jestli toho člověka už někdy v Joequu neviděl, ale brzy došel k závěru, že do této chvíle musel žít v klamném přesvědčení, že všechny obyvatele města zná.
Nikdo se od doby přepadení kolem Dýmajícího náměstí moc nepotuloval a tedy měli spoustu prostoru pro další vyšetřování. Přímo proti nim vystupoval ze šera uličky obrys hostince U Jarga. Byli na místě.
„Tak, Mesiáši,“ oslovil ho Virien. „Kde jsou tvé zázraky?“
„O zázracích tu nebyla řeč, kapitáne,“ ohradil se Mesiáš. „Pouze o spasení, pokud si dobře pamatuji. A já velmi rád spasím vás celé vaše mužstvo.“ Odvrátil se a pečlivým zrakem prozkoumal okolí. Potom si vyhlédl jeden zermer a vydal se k němu.
Kapitán mu byl v patách. Nechtěl toho podvodníka ztratit ve vteřině nepozornosti a obrnil se proto proti jakémukoli rozptýlení, které mohlo přijít.
Mesiáš se sklonil k patě zermeru a rozhrábl rukou hromádku mokrého sněhu. Když se narovnal, svíral v ruce nůž velký sotva tak, aby se vešel do dlaně.
Virien podezřívavě nakrčil čelo. „A tím mi chceš naznačit, že tohle tu nikdo z mých mužů před tebou nenašel?“
„Něco v tom smyslu,“ pohodil hlavou Mesiáš. „Ale řekl jste to vy, ne já.“
Virien mu vytrhl nůž z ruky. Byl zploštělý a na špičce zakulacený, přesto však skvěle nabroušený. Na sněhově bílé rukojeti bylo vyryto jedno jediné písmeno: P.
„Krev tam nenajdete, kapitáne. Tu už smyl sníh,“ poznamenal Mesiáš svým obvyklým nevinným tónem.
Virien podal zbraň Gerenovi. „Schovejte to. Co podle vás znamená to Pé?“
Geren s Borčou nůž div nepropálili svými zkoumavými pohledy. Kapitán se s rezignovaným mlasknutím odvrátil. Jeho oči se setkaly s Mesiášovými. „Vážně si myslíš, že ti budu věřit, že se tu jen tak náhodou povaluje zbraň s Palcovou značkou?“
Mesiáš se pousmál. „Chtěl jste přece spasit, ne? A co jste koneckonců čekal? Kdo jiný má v Joequu pod palcem všechnu špínu?“
Virien podezíravě nakrčil čelo. Nelíbilo se mu, kolik toho ten muž věděl, zvlášť když vzal v potaz, že ho nikdy předtím ve městě nepotkal.
„Vy si myslíte, že jsem to sem nastražil, že ano, kapitáne?“ ozval se Mesiáš náhle.
„Něco v tom smyslu,“ odpověděl Virien kysele.
„Ale no tak, pane!“ zasmál se Mesiáš. „Vždyť jste dal tuhle část města hlídat a když včera odtud ti dva odešli,“ mávl rukou ke Gerenovi s Borčou, „tak jsem byl v Zastrčené. Může mi to pár set lidí dokázat, jestli chcete. Bohužel je neznám všechny jménem, ale kdybyste o to moc stál...“
Náhle Virienovu pozornost něco upoutalo. Byla to nevelká nahnědlá skvrna na stěně protějšího zermeru, z větší části vyplňující popraskané kameny a škvíry. Sehnul se a prstem se jí dotkl. Bylo to stále tekuté, lepkavé a mělo to konsistenci velmi podobnou oleji. Přičichl k tomu. V tekutině už se za dlouhou dobu usadil pach ulice, přesto v ní byla stále ještě obsažena nezaměnitelná vůně ořechů.
„Výborně, kapitáne. Tak jste našel nagar. Nedoporučoval bych vám ochutnávat,“ řekl Mesiáš za jeho zády.
Virien se narovnal. Protřel tekutinu mezi prsty a upřeně pohlédl Mesiášovi do tváře. „Možná máš přece jen v něčem pravdu. Víš ještě něco jiného?“
„Můj pane, nevím o nic víc, než vy sám. Nejsem spasitel, jsem pouze Mesiáš.“
„Dobře, tak se tedy zeptám jinak: Jak ses dozvěděl o tom noži a o nagaru?“
Mesiáš se vševědoucně pousmál. „Chcete přece výsledky, ne dlouhou proceduru, nebo se snad mýlím? A i kdybych vám řekl pravdu, stejně byste mi nevěřil.“ Otočil se na podpatku a namířil si to z náměstí směrem k Jargově stezce.
„Hej, zastav se!“ křikl za ním Virien a následován dvěma strážníky dohonil Mesiáše. Nebylo však třeba ho zadržovat, zastavil se sám.
„Spasil jsem vás přece,“ řekl Mesiáš. „Řekl jste, že mě potom pustíte. Politování nad vlastní hloupostí si můžete nechat, děkuju pěkně. Mám i jiné povinnosti než vás.“
Virien kývl na své muže, aby ho nechali jít. „Kde tě najdu?“
„V Zašité uličce, jak jinak, vaše milosti,“ oznámil s úklonou a za chvíli už zmizel v zákrutě Jargovy stezky.
Kapitán se obrátil na Gerena s Borčou. „Vy dva se vraťte na strážnici a oznamte nález vražedné zbraně. Já se zastavím u Terela.“ Strážníci se s ním zasalutováním rozloučili a ačkoli měli společnou cestu, Virien se rozhodl jít opačnou stranou přes Pankiriho třídu. V poslední době měl tendenci chodit sám, aniž by ho někdo rušil. Nevěděl, jestli za to může Velgardův příjezd, ale...
Virien zamyšleně zastavil. Pankiriho třída začínala být v tuto ranní hodinu plná trhovců a lidé, kteří sem přišli za nákupy, překřikovali jeden druhého, mačkali se na sebe a bránili ostatním v průchodu. To byl jeden z důvodů proč tudy městská stráž obyčejně nechodila, pokud se zrovna nevydala na jednu ze svých pravidelných obchůzek.
Virienovi to však nyní nevadilo. Mohl přemýšlet... a potřeboval přemýšlet. Čím dřív vypátrá únosce svého bratra, tím rychleji ho dostane z města a bude mít po problémech. Proč se zrovna teď musí nějaký blázen rozhodnout, že přepadne strážníka? A proč se tu, u Artriye, musí právě teď objevit chlap, který si říká Mesiáš?
Probil se davem na Pankiriho třídě a vběhl do Větrných zákopů, kde bylo jako vždy poloprázdno.
Vešel do zermeru Andera Terela naproti strážnici. Uvnitř panovalo ticho a klid – ničím nerušený pokoj pro doktorovy pacienty. Virien se rozhlédl po dlouhé místnosti, která dokonale reprezentovala doktorovo řemeslo – byly tu prosklené skříně s orgány naloženými v severské kořalce, která ředěná v poměru voda:alkohol 10:1 dokázala několik let udržet tkáně bez sebemenšího náznaku poškození. Potom je však začala kořalka rozežírat. Slyšel už, že této vlastnosti používalo hnutí za zrušení alkoholu, které tvrdě demonstrovalo jeho účinky na lidských vnitřnostech. Po necelém měsíci se však skupina rozpadla, neboť se její hlavní představitel – nepochybně z čistě pokusných důvodů – upil k smrti. Zároveň tu měl doktor malou sbírku historických předmětů, které kdysi pomáhaly při výkonu lékařského řemesla. Při tom pohledu se Virienovi sevřely útroby.
„Kapitáne!“ ozval se hlas Andera Terela, který se za pečlivého otírání rukou do zakrváceného hadru vynořil zpoza rohu. „Zdravím vás. Pokud jdete za Selgharem, tak vás musím zklamat, protože se ještě neprobudil.“
„To je mi líto, doktore, mám však na srdci něco jiného. Dá se nějak zjistit, jestli nebyl omámen nagarem?“
Ander Terel se posadil do jednoho z proutěných křesel a hluboce se zapřemýšlel. „Šťáva z nagarového ořechu? Je to vůbec pravděpodobné? Chci říct – nagar přece roste jen na východním pobřeží. Myslíte, že by si někdo dával tu práci a vezl ji až sem?“
„A co víc, možná ji použil proti Selgharovi,“ přisadil si Virien k doktorovu naprostému údivu.
„To je ale hloupost! Proč by někdo plýtval něčím tak vzácným na Selgharovi, který nikdy nikomu nic neudělal?“
„Nejspíš udělal,“ řekl kapitán. „Možná je to jen nějaká stará záležitost, v každém případě ale musíte prověřit i tuhle možnost.“
Ander Terel na něj úkosem pohlédl. „Jste si vůbec jistý, že to nagar byl? Tedy ne že bych vás nějak podceňoval, ale...“
„Už jsem o něm kdysi slyšel,“ odpověděl Virien rychle. Teď nebyl v náladě, kdy by se mu chtělo něco vysvětlovat. Navíc by to doktorovi ani říkat nechtěl. „Myslíte si tedy, že to půjde nějak zjistit?“
Ander Terel nakrčil ústa. „Teoreticky to možné je, i když jsem to nikdy nezkoušel. Možná to bude trvat pár dní a do té doby už se nejspíš dávno probudí.“
„Přesto bych byl rád, kdybyste to zkusil. Kdyby někdo oslabil Selghara nagarovým olejem, mohlo by ho přemoci i dítě, nebo to snad není pravda?“
„A s těmihle znalostmi jste to dotáhnul jen na kapitána?“ zasmál se doktor.
„Jsem hodně učenlivý,“ odpověděl Virien a vykouzlil na své tváři stejný spiklenecký úsměv. Rozloučil se s ním a vyšel ven. Stačilo mu přejít ulici, aby se dostal do strážnice, kde už Geren zapisoval nález dýky a vyprávěl ostatním své zážitky z vyšetřování s Mesiášem.
Když kapitán vešel do ohlašovny, všichni rázem zmlkli. Několik z nich mu zasalutovalo a zbytek se pokusil o tichý pozdrav.
Virien na ně kývl hlavou a naznačil jim, aby zůstali sedět. „Sežeňte mi někdo Firtha. Musím napsat dopis pro velitele Arosia.“
Borča a jeden mladší strážník se vrhli ven jeden přes druhého, aby co nejrychleji splnili jeho rozkaz. Virien si povzdechl. Zavřel se u sebe v pracovně a pomalu začal psát dopis pro nejvyššího velitele stráže v Joequu.
Sotva bych hotový, s dokonalým načasováním vtrhl dovnitř Firth na své moruše. Tvor dovádivě podupával nohou a čekal na rozkaz.
Virien vstal od stolu a podal zapečetěnou listinu Firthovi. „Velitel Arosius. Ať tu mám do hodiny odpověď.“
Firth zasalutoval a měl se k odchodu.
„Ještě něco, Firthe,“ zvolal za ním kapitán.
Posel zastavil a napjatě se otočil v očekávání nějaké důvěrné informace.
„To je naposledy, co jsi mi beztrestně vjel do pracovny na té potvoře. Rozumíme si, doufám, jasně?“
