Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

Jak se blázni cestovat pokusili

Jak jsme založili klub za popravu Robespierra.

Štvalo mě to tu. Psychiatrické léčebna v Praze Bohnicích je sice klidné a příjemné místo, ale něco se muselo brzo stát nebo bych zešílel. Je tu ticho jako v Husákově hrobce na Vítkově. Jen tu není tolik mramoru. A to jsem ještě nezmínil ten pořád dokola opakující se koloběh sestávající se ze snídaně, raních léků (které jsem zásadně vyhazoval), oběda a večeře. Nedokážete si představit jak to bylo ubíjející. Bylo to ještě horší než poslouchat v rádiu zasedání sněmovny. Každý den se táhl dokud se neodtáhl k večeru, který za sebou přitáhl další den. Udržet si v takovém blázinci zdravý rozum bylo čím dál tím obtížnější. Pak doktor Švanda mi odmítl půjčovat další knihy ze své knihovny, neboť z té poslední zbyly jen desky. A to ve značně ožvýkaném stavu. Když jsem vracel Dějiny Francie doktoru Švandovi popadl ho amok a sliboval mi, že mi tyto desky narve tam, „kam Slunce nesvítí!“ (Shakespeare. Toho jsem mu vrátil nepoškozeného. Všech sedm stran, které z Othella zbyly).
Není důležité co jsme s těmi knihami udělali. (Dobrá, došel toaleťák a českofrancouzský slovník už taky a Dějiny Francie byla jedna z nejtlustších knih v knihovně pana doktora Švandy. A ten papír! Měkčí nebyl ani Korán). Seděl jsem tak po ránu na mé oblíbené toaletě a četl si o francouzské revoluci. Byl tam detailní popis jedné popravy. Při zácpě to pomáhalo spolehlivěji než Gutalax a bylo to naprosto přírodní.
Před týdnem jsme založili klub za popravu historických osobností. Aspoň na chvíli jsem takhle unikl všeobjímající nudě, která tohle oddělení pohlcovala, dusila a topila jak guláš minulé úterý. Temně červená hmota z naběračky odkapávala rychlostí slimáka po autonehodě a proto jí kuchařka musela udělit kinetickou energii v podobně rychlého sklepnutí na talíř. Zuřivě jsem koukal po celé jídleně, ta nuda byla úplně všude. Zažraná v oprýskaných stěnách, dokonce se dostala do vakuově uzavřené žárovky na špatně osvětlené studené chodbě.
A tenhle druh nudy nebyl ten komerční polistopadový druh ve kterém žije většina lidí. Dal bych krk za to, že tahle nuda ještě pamatovala slavnou Ř íjnovou revoluci. Nechtělo se mi věřit, že by i nuda dokázala propagovat socialismus, ale tohle to dokázalo.
No a proto jsem to taky zapálil. Ono se to řekne, podpálit barák. Blázinec hoří zatraceně špatně, ale povedlo se. Během pár minut se ústavem neslo volání „Hoří!“ Někteří chovanci si dali kýbl na hlavu a hráli si na hasiče. Někteří se v nastálém zmatku pokusili o útěk, ale to je dlouhá historie. Sestřička Jahelová pobíhala po areálu a střílela do prchajících bláznů ze své bambusové foukačky šipky naplněné Thorazinem. Oběť Thorazinem zasažená pak deset vteřin prchala dál dokud nepadla omráčena k zemi, odkud ji pak odnesli.
Hořelo všechno na co jste se podívali. A co víc, hořely i věci na které jste se nekoukaly. Nemohl jsem si odpustit kratičkou exkurzi k panu doktoru Švandovi. Vybíral knihy určené k záchraně a nemohl se rozhodnout. Na upozornění, že se blíží požár nedbal a jeho ruce kmitaly mezi policemi když vybíral knihy hodné záchrany. Když vybral jednu musel byrat i druhou a tak to pokračovalo, dokud nevytáhl polovinu knihovny, takže musel zase začít od začátku. Dosáhl tak akorát toho, že měl knihy roztahány po celé ordinaci. Kdyby nás teď zachválil šířící se požár, knihy by chytly ještě snadněji než zastrkané v knihovně, ale o tom jsme se mohli za chvíli přesvědčit.
Všude byl kouř. Švanda šílel před knihovnou. Přijeli hasiči až z Vysočan. Lidé křičeli. Jahelová foukala thorazinové šipky na chovance, kteří utíkali ze sexuologického pavilonu. Skupina žhářů se nenápadně potulovala kolem hořící budovy a po očku sledovala přijíždějící policisty. Dva jehovisté ve svěracích kazajkách davu kázali o pomstě Boží a Sodomě Gomoře. Schizofrenici už dávno leželi na zemi pod účinky Thorazinu, neboť na ně se sestřička Jahelová zaměřila jako první. Padali už když přelejzali okenní parapet. Alkoholici se sbalili a utíkali branou do nejbližší hospody, za nimi pochodovali umírněným krokem feťáci, kteří byli původně umístěni na odvykacím léčení. Já se docela bavil, když mě spolu s panem doktorem Švandou (bez knih) vyvedli hasiči ven.
A tehdy se mi v hlavě zrodil plán jak se vyhnout dusící nudě na pěkně dlouhou dobu. Sebral jsem Karla a Jendu, protože oni byli jediní, kteří stáli poblíž. Táhl jsem je po neudržované zahradní cestě ke skladu materiálu, kde jsem vytáhl troje svěrací kazajky, nějaké oblečení, a depilační sadu sestřičky Jahelové. Sbalili jsme i nějaké nouzové jídlo z vylidněné jídelny v přízemí a utekli jsme zadním vchodem. V autobuse číslo 152 jsme na lidi působili jako zvířata z televizního seriálu Putování s dinosaury. Každý na nás nevěřícně koukal a všichni pozorně sledovali každý náš pohyb. V očích děs a v rukou třas. To víte, člověk často nevidí skupinu lidí ve svěracích kazajkách bez doprovodu. Zvláště, když vedle hoří blázinec.
Bylo poznat, že hořící trosky v Karlovi trochu pomátly myšlenky a v jeho hlavě převzal vedení Napoleon. (Karel trpí, stejně jako Jenda, rozštěpem osobnosti. Občas si myslí, že je Napoleon. Někdy, ve stavu ohrožení, mu to ale přecvakne a s ostatními komunikuje jen jako malá holčička.) Při výstupu z autobusu se začal Karel vehementně dožadovat Robespierrovy popravy. Odsouhlasil jsem to pouze pod podmínkou, že Klub za popravu Robespierra (jak jsme naši marškumpanii nazvali) povedu já...

Jak blázni Prahou bloudili

Klub za popravu Robespierra vlezl do metra a koukal se po okolí. Přesněji tedy, okolí koukalo po Klubu za popravu Robespierra. Raději jsem pevněji utáhl svěrací kazajku Jendovi. Jenda je asi 190 cm vysoký, štíhlé postavy a dlouhých rovných vlasů bez jakéhokoli zvláštního znamení. Občas trpí rozštěpem osobnosti a štěpí se do Hitlera a do Stalina. Když se náhodou potkaj oba dva najednou, tak to nemá chybu. Viděli jste někdy člověka co se snaží uškrtit jednou rukou, a druhou si tu první ruku uříznout? Ale s Jendou je to fajn, tyhle jeho stavy nevydrží déle jak půl hodiny. Teď jsme nastoupili do metra a snažili si nevšímat udivených kolemjdoucích.
Jenda nám to tedy moc neulehčoval, pořád na každého křičel: „Judiše švajne. Sieg h...“ Nevim co to může znamenat, asi něco od sv. Judity. Karel se narozdíl od něj choval jako úplný gentleman.
Kdyby neměl tu svěrací kazajku také, určitě by se byl nadmul pýchou tak, že by prasknul. On Karel není až zas tak vysoký jako já nebo Jeník. Vlastně je to docela skrček. V normálním stavu je to pohodový člověk, se smyslem pro humor. Když ho popadne Napoleonský komplex je k nevydržení. Strčí si ruku mezi knoflíky košile, na hlavu si dá stínítko od lampy a dělá, že je velký francouzský generál. Jeho Alter ego je zase naprostým opakem. Najděte deset rozdílů mezi Napoleonem a Barunkou Janečkovou.
Jeli jsme tedy metrem do centra Prahy. Ostatně tohle dělá hodně lidí každý den. Většina z nich se ale nehádá se známými historickými osobnostmi. Div, že lidi nezavolali policii, asi si mysleli, že je to nějaké avantgardní divadlo. Cizinci (hlavně japonští) si nás fotili nebo natáčeli, tuzemští cestovatelé dělali, že si nás nevšímají, ale po očku nás sledovali, a malé děti na nás bez ohledu na rodiče zíraly jak na umučení Boží.
„Příští zastávka Florenc.“
„Smrt Francii!“ křičel Jenda v Hitlerovském záchvatu.
„Já ti dam smrt Francii! Pojď sem ty jedna árijská herko!“ křičel Karel.
„Zničil jsem Francii jednou, udělám to zase!“
„Dobil jsem Německo, dobil jsem Rakousko, dobiju i tebe!“ zakřičel Karel a vrhnul se na Jendu. Koukal jsem na ně a pochopil jsem, proč má sestřička Jahelová u sebe tolik Thorazinu. Překročil jsem ty dva blázny, kteří se váleli na zemi a snažili se ukousat k smrti. Ruce měli pevně svázány svěrací kazajkou a nic víc si udělat nemohli. I když je Karel tak malej, ležel na Jendovi a snažil se mu ukousnout pravou nohu. Jenda rezignovaně ležel na zemi a snažil se spáchat sebevraždu.
„Tak dost pánové,“ řekl jsem a vzal jsem oba blázny a táhnul jsem je z metra pryč. Jen za námi se ozývalo neustálé cvakání fotoaparátů a údiv nesmělých turistů. Dokonce jeden přišel a než metro odjelo, vtiskl mi do ruky stokorunu. Tohle bychom měli dělat častěji.
Rozhodli jsem se zkusit znovu své štěstí a nastoupili jsme do metra na trase B a jeli jsme dál. Mí přátelé mě nezklamali. Už o dvě stanice později na sebe zase křičeli:
„Vymažu tě z povrchu zemského ty šnekožroute!“
„Šnekožrout? Kdo z nás dvou nedokázal vybombardovat Angličany?!“ ozval se Karel.
„Já aspoň neprohrál u Waterloo!“
„Pánové,“ vstoupil jsem do toho,“myslím, že Angličani porazili oba dva. A Rusové bohužel také.“ To ty dva na chvíli uklidnilo, když přemýšleli o faktech, která jsem jim sdělil. Za toto vystoupení jsme dostali pouze padesát korun od nějakého důchodce, a to jen proto, abychom už z toho metra vypadli a šli si najít nějakou práci. Vystoupili jsme na Smíchově a rozhlídli se po okolí.
„Tak a co teď?“ ozval se Jenda. Naštěstí naše dilema vyřešilo přijíždějící auto policie České republiky. Dokonce i když jsou Karel a Jenda blázni, pochopili, jak rychle by o nabytou svobodu mohli přijít. Tři šílenci běželi pak přes ulici a zapadli do nejbližšího krámku. Měli jsme štěstí, že bylo úterý odpoledne.
Policisté běželi do metra a auto nechali bez hnutí stát před vchodem. Někdo nás určitě prásknul. Asi ta stará bába co byla v metru. Když jsme se po krámku rozhlédli, zjistili jsme, že jsme v půjčovně filmových kostýmů a rekvizit. „Pánové vrací kostýmy?“ ozvala se mládá slečna za pultem. Víc jak sedmnáct jí být nemohlo. Piercing v nose, hnusně obarvené červené vlasy, nešikovně namalované vlasy a nesmyslné oční stíny na mě zapůsobily. Tahle slečna mě okouzlila. Nebyla nejštíhlejší, to zrovna ne, ale zbláznil jsem se do ní na první pohled. Jen jsem bezmocně poslouchal její mocný hlas, který se mi rozléhal mozkovnou jako kulka Ludovíta Šťúra. (Ten se zastřelil, když přelézal při lovu plot. Idiot.)
Ani jsem si nevšim, že se slečna začala hádat s Karlem, protože z něho začala svěrací kazajku sundavat. Koukal na její božské prsty, které kmitaly po svěrací kazajce a uvolňovaly popruhy, a tak mi ani nedošlo, že slečna právě uvolňuje zavylého cvoka z bezpečnostního obleku. Někdy má člověk dojem, že tu svěrací kazajku mají lidé proto, aby si ti kolem nich neublížili. A navíc takový svetřík (který se zavazuje vzadu) jen tak nepotkáte.
Jenda zmizel. To mohl být problém, ale nehodlal jsem ho nijak řešit, protože jsem mohl poslouchat ten úžasný hlas slečny prodavačky jak nevybíravě kleje. Během dvou minut dokázala porušit snad všechny body křesťanského desatera, které se týkají uražek milosti Boží a jejích služebníků. „Kurvadrát nehejbejte se nebo to z vás sakra nikdy nesundam kreténe,“ řekl božský hlas.
„Sieg heil! Sieg heil Sieg heil!“ To byl Jenda. Někde našel uniformu z druhé světové války a oblékl si ji. Nechápu jak si dokázal tu svěrací kazajku sundat, ale zřejmně v tom už měl jistou praxi. V rohu vysoko na stěně visely dva kostýmy arabských šejků. Poprosil jsem slečnu, jestli bych si je mohl prohlédnout. Vzala štafle a začala po nich stoupat. Ach ten zadek! Kdyby zhubla tak tři čtyři kila, asi by mě obžalovali za znásilnění. Pomalu lezla nahoru a já mohl sledovat tuto scenérii dívčích partií bez problémů. Za opakované znásilnění. Když dolezla až nahoru a já mohl vše vidět ještě z této perspektivy, přemýšlel jsem jestli náš právní řád zná i vyšší formu opakovaného znásilnění. Jestli ano, určitě bych byl určitě vinen...

Jak blázni vlakem cestovali

Vypadli jsme z krámku u Smíchovského nádraží. Teď by se hodilo popsat náš zevnějšek, neboť se trochu proměnil. Já a Jenda jsem si kráčeli ulicemi v kostýmech arabských šejků. Na Karla ovšem mohamedánský oblek nezbyl a proto byl donucen obléknout si islámskou búrku (ten slavný ženský.hábit).
Kdybyste viděli jak se vzpíral než jsme ho konečně donutili búrku obléknout. Musel jsem ho začít fackovat. Když Karla fackujete dost dlouho přestane být Napoleonem a stane se malou holčičkou. V tomto stavu pak už můžete Karla bez problémů obléci do ženských muslimských šatů.
Museli jsme zmizet. Prahou se rozmeslo, že tři vysoce nebezpeční pacienti psychiatrické léčebny utekli při požáru. Navíc jsem dostal telefoní číslo té mladé slečny. Důvodů bylo tudíž více než dost. Naše kroky nás dovedli až ke Smíchovskému nádraží, kde jsme nastoupili do prvního vlaku, který jsme uviděli.
„Próč mam na sóbě týhle hádry!?“ křičel na celý vlak Jenda. Při nástupu do vlaku si jeho chorá mysl začala myslet, že je Stalin. Jako Stalin začal napodobovat ruský přízvuk, ale jinak se choval asi jako papež na mopedu. Nemožně. Nicméně jsme našli dobře situované kupé a zasedli do těch hnusných, špinávých a kožených sedadel.
„Kám to jédem?“ zeptal se Jenda jen co dosedl na sedačku. „Búhví,“ odpověděl jsem a lehl si přes celou kabinku. Nikdo nás několik hodin nerušil a ta tichá nenápadná nuda nám začala zas zalézat do morku kostí. Pod sedačkou jsem našel dokonce jedno balení nepoužitého Paralenu. Každý sme si pak dali tabletku, dvě na zahřátí a pokračovali v jízdě. Na českoněmeckých státních hranicích přišel pan průvodčí. „Dobrý den, jízdenky prosím.“
Karel se vyděsil a začal jako malá holčička strašně pištět, přičemž to vypadalo, jako že piští opravdová muslimka. Dokonce se mu povedlo na podobit i intonaci a gesta tak věrně, že i Maročani by si ho za temné noci spletli s ženou. Za třicet let práce u drah už asi tento ostřílený revizor mezinárodních spojů viděl hodně neuvěřitelných věcí. Své nervy ale definitvně ztratil, když Jenda vytáhl zpod pláště samopal řady kalašnikov a Karel pistoli typu Glock. Zvedajíc ruce se průvodčí uklonil a vycouval se z kupé. Utíkaje chodbičkou ještě hulákal ve třech světových jazycích, že má ženu a dvě děti. Já jen ležel na tvrdé sedačce a zmateně se díval na Jendu, který kalašnikov strkal znovu pod plášť. „Kdes to sebral člověče?“ zíral jsem.
„Když vono to tam tak leželo v tom obchůdku. Já, nemoh si pomoct.“ Aspoň Jenda byl na chvíli Jendou. Jestli nás mají zavřít za zločiny proti republice tak ať to stojí za to...

Jak blázni státní hranici překračovali

Po dvou minutách od útěku průvodčího z naší kabinky začali naším vlakem skřípat nouzové brzdy. Na nic jsme radši nečekali a rozbíjejíce okno našeho kupé jsme z vlaku vyskákali. Hned po dopadu jsme viděli, že nejsme asi jediní uprchlíci, neboť od vlaku utíkala jedna rusky hovořící rodina a dva vysocí muži v těžkých kožených pláštích. Střepy ležící okolo a muslimské úbory nám zjevně dodávaly na exotičnosti a tak na nás tito dva pánové kývli a pobízeli nás k útěku dále od vlaku.
Po pár minutách útěkuí nočním lesem jsme konečně mohli všichni vydechnout. Pánové se představili jako Hans a Helmut. Hans byl menší, podsaditější a pravděpodobně také starší než Helmut. Ale v temné noci uprostřed lesa vám přijdou dva lidé v těžkém koženém kabátu skoro stejní. Měli poblíž útulně zařízený opuštěný bunkr z dob první republiky. „Ja, ja, das ist šmak najn?“ Helmut neuměl ani slovo česky, (a německy asi taky zrovna moc ne,) ale svou nevýhodu vytrvale odstraňoval konzervami vepřového ve vlastní šťávě a nakládanými okurkami. Hans a Jenda si spolu dokonale rozuměli. Nejdřív se trochu ostýchali, přeci jen muslimský oblek může být jakousi kulturní bariérou, ale po třech panácích alpského rumu (prý 80% alkoholu) byste bez ostychu uráželi i maminku Jana Rumla (někteří i bez tohoto osvěžujícího likérku, avšak objektivnost nelze zaručit).
Autor:
E-mail: leninisback@seznam.cz
Vloženo: 13:04:04  04. 03. 2007


Hodnocení:
4.8 (6 hlasů)

Komentáře (3)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.