„Hej Marku, Ondra chce vidět celou jednotku,“ houkl na mně Jakub. Vyhrabal jsem své metrák a půl těžké tělo ze spacáku. Sebral pistoli s opaskem, český kalašnikov a vyrazil k ohništi. Přišel jsem skoro poslední, chyběl už jen Richard a Pavel. Adam něco kuchtil nad ohněm a já se těšil na to co to bude. Tomáš se posunul na lavici vyrobenou z klacků a já si k němu přisedl. Už přišel zbytek a také se posadili. Čekal jsem co nám řekne Ondra, velitel naší polovojenský jednotky.
„Kluci,“ začal „velitelství mi poslalo cíl na akci pro nás. Asi deset kilometrů od Čerčan mají Rusové zajateckej tábor. Náš úkol je odvést zajatce a zničit jejich techniku,“ rozhlédl se po tvářích. Musel vidět stále to samé, stejně jako já. Tváře mužů, kteří ztratili domov, rodinu, celý svůj dosavadní život, přežili to a mají chuť vracet Rusům kulky a bolest . Proto jsou teď tedy. Uprostřed brdských lesů, kolem dokola jsou ruský jednotky, kteří udržují „pořádek“ v Čechách.
Vstali všichni kromě mně, Ondry a Jakuba. My tři tu velíme. Ondra má vrchní velení. Já s Jakubem velíme svým týmům a nahrazujeme Ondru na akcích. On totiž na akce už nemůže. Asi před dvěma lety, když jsme oba byli na společné akci, já ještě pod jeho přímím velením, mu jeden Rus vrazil nůž do zad. Přerušil míchu a Ondra je do smrti nechodící.
„Tedy jsou přesné snímky tábora a okolí.“ Podal nám papíry. Pak jsme dlouho do noci vytvářeli plán.
Ráno jsem se probudil hladem a tak jsem se podíval k ohništi.
„Dobré ráno,“ pozdravil Adam, náš kuchař „máš hlad?“ Pouze jsem přikývl a on mi podal pánvičku s trochou fazolí, zato pořádným flákem srnčího masa. Zhltnul jsem snídani a šel se připravovat na boj. Odjíždět bychom měli v 20:30. A teď je jedna. Mám plno času se připravit. Z báglu jsem vytáhl bojový oblek. Neprůstřelná vesta, kalhoty, tílko, bundu, rukavice a kanady. Vše v černé barvě. Občas přemýšlím proč sebou nosím tu neprůstřelnou vestu, když mám pod kůží implantovaný destičky z nějakého extrémně odolného a lehkého kovu, který mně chrání před kulkami. Asi ze zvyku. Vše jsem na sebe oblíkl a začal z baťohu tahat další věci. Nůž do boty, dva bojové dlouhé nože k pasu. Čtyři vrhací kudly, nábojový pás do perkusního revolveru, onen revolver a munici. Nábojový pásy na broky do brokovnice přes hrudník a brokovnici s upilovanou hlavní. Plno zásobníků do kalašnikova upraveného českými vědci. Dvě těžké pistole s tlumiči. Všechny zbraně jsem pečlivě vyčistil a vyzkoušel. Munici zkontroloval a kde chyběla jsem doplnil. Když jsem se vším skončil bylo 19:00. Nakonec jsem si načernil všechny části těla které jsem nezakryl, to znamená pouze obličej. V 20:30 jsem dosedl do džípu mojí skupiny. Má skupina se skládala z řidiče Ládi, pyrotechnika Petra a zdravotníka Davida.Vyjeli jsem a za námi jel Jakub se svojí skupinou. Jeli jsme dlouho a já, jako každou cestu, přemýšlel co by se stalo kdyby nás Rusové vojensky neobsadili nebo kdyby s tím Spojená Evropa něco udělala. Ale Evropa se na nás vykašlala a nechalo nás obsadit. Báli se ozbrojeného konfliktu s Ruskem, které má za sebou většinu Asie. Řekli si proč riskovat světovou válku kvůli malinké České republice. Stejně jako si to před tím řekli nad Slovenskem, Ukrajinou, Čečenskem, Litvou, Estonskem a dalšími malými zeměmi které stojí Rusku v cestě. Válka je stejně nevyhnutelná. Rusko se určitě nezastaví v Čechách a Polsku, ale půjde dál do Německa a Rakouska. Ale páni poslanci si myslí že mírovou cestou se to vyřeší. Aspoň že nám teďka posílají zásoby jídla, munice, zbraní a lékařských potřeb. Občas nám taky pošlou nějakého nováčka aby tedy v Čechách získal partizánské zkušenosti. Obvykle nepřežije dvě akce. Na toto přepadení by nám Evropa měla poslat dvě nákladní auta pro zajatce s řidičem a v každém dva členové speciálních jednotek Spojené Evropy. Těmihle náklaďáky bychom měli odvézt zajatce k nám do tábora, kde jim poskytneme základní zdravotní péči a poté je odvezou vrtulníky do Německa, Francie či Británie.
Džíp zastavil. „Deset kilometrů k rudoarmějcům,“ ohlásil Láďa. Vyskákali jsme z auta, stejně jako Jakub a spol. Těch deset kilometrů musíme dojít pěšky, aby nás Rusáci neslyšeli ani neviděli. Stáhnul jsem si kryty na oči. Mám totiž v hlavě zabudovaný sklíčka které když chci tak se mi stáhnou přes oči. Sklíčka jsou úplně černý, takže mně nemůže prozradit bělmo očí a navíc mají noční vidění. Tyhle sklíčka má každý z naší jednotky. A šli jsme. Lesem a houštinami jsme se prodírali. V takových chvílích si říkám proč tu partizánuju když bych mohl sedět pěkně na zadku v Británii a být jako normální člověk. Ale já už nikdy nebudu jako ostatní lidé. Viděl jsem umírat kamarády, plno lidí který jsem ani neznal mi umřelo v náručí a nespočet lidí jsem zabil ať kulkou, nožem či holýma rukama.. Tihle věci mi letěli při pochodu hlavou tak jako vždycky.
Konečně jsme dorazili na kraj lesa odkud bylo vidět na tábor. .Jakub se skupinou zalehli, měli totiž vyrazit až po nás. My jsme nejdříve museli zničit techniku a poté zabezpečit bránu aby Jakubův tým bez problémů mohl okamžitě utéci se zajatci. Plazili jsme se podél lesa a hledali jídelny, tam bychom, podle plánu, měli vniknout do tábora. Zahlídl jsem jí. Byla to nízká budova, jako všechny ostatní. Tanky a náklaďáky by měli být o dvě budovy nalevo. Mávnul jsem směrem k plotu a rozeběhl se v hlubokým předklonu. Dorazil jsem k němu a tiše dosedl. Láďa byl hned za mnou a už měl připravený odizolovaný nůžky. Hbitě do plotu prostříhal díru a já se jako první podplazil. „Jsme uvnitř podle plánu,“ tiše jsem řekl do interkomu zabudovaného v mé puse. „Dobře,“ se ozvalo v mém uchu, kde mám zbytek interkomu. Rozhlídl jsem se a poté přilepil ke zdi jídelny. Věděl jsem že tu bude hlídka a tak jsem napjatě čekal na rohu. Nemýlil jsem se asi za tři minuty přišel voják. Chytil jsem ho za krk, přitáhl k sobě a než stačil vykřiknout, rychlím pohybem mu zlomil vaz. Ještě že mám kyberneticky zvětšenou sílu. Tiše jsem vojáka položil k zemi. A David vyběhl za roh, po něm Petr, Láďa a nakonec já. Tiše jsme běželi podél zdi jídelny. Když se najednou před Davidem otevřeli dveře a on do nich vběhl. Zpoza dveří vykoukl zmateně ruský voják. Petr ho obratně sprovodil ze světa nožem do oka. Láďa propleskl Davida, ten si vzal nějaký povzbuzovač a zase se zvedl. Tentokrát jsem radši běžel první já. Já těmi dveřmi klidně proběhnu. Už vidím tanky a jejich stráž. Tři rudoarmějci. To není moc. Já mam jednoho. Není nad dobře hozený nůž. Voják se sesul k zemi, ale naštěstí jsem ho stačil zachytit dřív než způsobil hluk. Petr k tomu svému doběhl zezadu a rozřízl mu krk. Láďa použil pistoli s tlumičem. Dvě rychlé skoro nepostřehnutelné dzing a poslední z hlídky leží na zemi. Tanků je pět. Víc než jsme čekali. Petr začal rychle rozmisťovat plastický trhaviny po tancích a zbytek týmu se snažil co nejvíc zakrýt a přitom mít dobré palebné místo. Zničení tanků sice není jako primární úkol, ale když už jsme tedy proč protivníka nepoškádlit. Petr konečně skončil a pohybem ruky ukázal, že můžeme pokračovat. „Trhaviny na místech,“ oznámil jsem do interkomu.
„Rozumím, jdeme dovnitř,“odpověděl Jakub.
Nyní jsme běželi k hlavní bráně. Tu jsem měl s týmem obsadit, aby mohli naši zahraniční spojenci sem zajet s náklaďáky. Doběhli jsme k budově od které je dobrý výhled na bránu. Dvě věže po každé straně po jednom vojáku a strážní budka s dvěma vojáky. Věže jsou docela vysoký a tak je veliké riziko že by někdo zahlédl šplhajícího člověka. Musí to zřejmě vyřešit Láďa s odstřelovačkou. Já si beru na starost budku. Co nejrychleji přebíhám prázdný prostor před bránou, naštěstí neosvětlený, a doběhnu k budce. Z druhé strany než jsou dveře je okénko, nahlídnu dovnitř Dva vojáci sedí vevnitř každý na jedné straně. Obejdu potichoučku budku ke dveřím. Vytáhnu pistole s tlumiči a vykopnu dveře. Ty dva vojáci sedí stále tak jako když jsem se koukal předtím. Jednomu prostřelím krk, druhého zasáhnu do spodní čelisti. Koho jsme však neviděl byl třetí voják sedící na zemi naproti dveřím, pod okýnkem. S výrazem děsu pomalu zvedá kalašnikov, ani se nenamáhá vstát. Rychle srazím rozpřáhnuté ruce k sobě a zmáčknu spouště. Vojákovi se v hrudi objeví dvě díry a jeho kalašnikov padl k zemi, aniž by vystřelil. „Střílej, Láďo,“ zavelel jsem. Nesnáším když člověka trefím do hlavy. Obvykle jeho mozek bývá po celé místnosti. Dneska je to jenom všechny zuby a zbytky dásní.
„Hotovo,“ ozval se z interkomu Láďův hlas.
„Jakube, jak jste na tom?“ zeptal jsem se velitele druhého týmu.
„V pořádku, vidím budovu, kde jsou ty zajatci. Dej mi minutu.“
„Máme minutu,“ řekl jsem svému týmu. „Petře máš ještě nějaký výbušniny?“
„Ano, mám,“ odpověděl.
„Dej nějaký kolem brány.“ V duchu jsem se musel usmát.
„Jistě.“
Čekal jsem. Konečně se mi ozval Petr že je vše připraveno. Zbývá 15 sekund. Otevřou se dveře od budky, kde jsem. Jeden Rus tam stojí s kalašnikovem, který už pálí. Zasáhne mně plná dávka do prsou. Vyzvedne mně do vzduchu a praští se mnou o zeď z které padá omítka. Rána mi vyrazila z rukou pistole. Už v letu řvu do mikrofónu, že transportéry mají zelenou. Vytahuji perkusní revolver. Voják stále střílí. Také vystřelím. Dvakrát. Vojákova hlava se rozletí po celé místnosti. Ještě že mám to podkožní brnění. Ozve se pět ohlušujících výbuchů. Petr odpálil nálože na tancích. Chytrý, to zmate Rusy aspoň na chvíli. „Jsme za rohem tak nás nepostřílejte,“ ozve se Jakub a zpoza vyběhne skupina otrhaných lidí. Kde jsou, ale ty náklaďáky? „Pohyb,“ zařvu na skupiny hned jak vyjdu z krvavé budky. Jakub, který běží v čele mi ukáže zvednutý palec. „Můj tým, kryjte je,“ zavelím. Když proběhnou poslední. Rozeběhnu se za nimi. Zatím se nikdo z nepřátel neukázal, asi mají problémy s tanky. Zbytek týmu už také chrání osvobozené zajatce. Konečně slyším auta. Vynoří se před námi a oba smykem zastaví, tak abychom mohli lézt na korbu, kde jsou dva vojáci. Okamžitě začneme lidi popohánět dovnitř. Konečně naskočím i já. V pravý čas. Za bránou se ukazují dva džípy přecpaný rudoarmějcema. Náklaďáky se s drcnutím rozjedou. „Petře, až uznáš za vhodný tak to odpal.“ Jedeme a první pronásledovatel projíždí branou. První už vyjede a druhý je v ní. Výbuch. Velmi efektivní. Tomu prvnímu vyletí zadek auta do vzduchu a všech asi pět Rusů vyletí. Ten druhý, co jsem stačil zahlédnout, vyletěl asi pět metrů do vzduchu a pak ho skryli plameny. Ovanul mně horký vzduch. Ujížděli jsme do noci směrem od hořící vojenský ruský základny. Z takových akcí mám vždy dobrý pocit.
Do tábora jsme dojeli po půlnoci. Nikdo nás cestou nesledoval. Asi měli dost problémů v základně, než aby mysleli ještě na nějaký uprchlíky. Oheň byl rozdělaný a u něj seděl Ondra, Francois a Hanz. Francois je spojka mezi námi a francouzskou armádou. Hanz zas mezi námi a německou armádou. S Jakubem jsme si přisedli. Sedl jsem si naproti Hansovi. On vytřeštil oči na mojí prostřílenou vestu. Usmál jsem se. To ho vždycky vyvede z míry. Když se najednou ve tmě objeví bílí zuby. „Podkožní implantáty,“ odpověděl jsem mu na nevyřčenou otázku. Francois se pouze usmíval. On věděl co mám zabudovaný v těle. Taky mi to jeho francouzští vědci před nedávnem implantovali. Jsme tam byli s Jakubem a pořádně jsme si to užili. Takový prázdniny ve Francii. Bez Rusů, střelby, mrtvých a dalších podobných nepříjemnostech. Prolezli jsme půlku Marseille, mnoho hospod, vykřičených domů a navíc nám všechno platila francouzská armáda. Nejlepší byli, ale čínský salóny, ne francouzský. A z toho vína mně ještě týden potom pálila žáha.
„Hlášení,“ ozval se Ondra.
Chopil jsem se slova. „Všichni zajatci jsou naši. Nikdo z nás není ani zraněn. Ruská základna ztratila všech pět tanků a hlavní brána jim vylítla do vzduchu. Třináct mrtvých Rusů.“
„Výborně,“ usmál se velitel. „Začněte vykládat zásoby z vrtulníků a hned potom začněte nakládat civilisty. Musíme to stihnout do svítání. Takže máme asi šest a půl hodiny.
S Jakubem a oběma družstvy jsme začali vykládat vrtulníky. Pouze David a Tomáš, oba zdravotníci, obcházeli civilisty a kontrolovali jejich stav.
V pět bylo vše hotovo a vrtulníky začali odlétat. Padnul jsem do postele oblečen tak jak jsem přijel. Pouze zbraně jsem měl vedle postele na zemi.
Probudil mně hluk. Chvíli jsem se soustředil a poznal jsem Adamův hlas jak řve něco o ruských transportérech. Vyskočil jsem a vyběhl ven. Už byla opět tma. Ostatní už taky vylézali z kutlochů. Adam seděl před radarem a zuřivě mával ať jdeme k němu. Všichni ho uposlechli. Polil mně studený pot. Ze všech stran nás obkličovali Rusáci. Bylo jich alespoň dvacet džípů. „Okamžitě všichni sbalit to nejdůležitější,“zavelel jsem. Všichni poslechli. Na vozíčku ke mně přijel Ondra. „Tak se konečně rozloučíme,“ řekl. Beze slova jsem od něj odešel. Oba jsme věděli, že ho sebou vzít nemůžeme, že tu zůstane a bude nepřítele zdržovat dokud nepadne. Vešel jsem do naší skrovný zbrojnice a vzal dva těžký kulomety. Přinesli je k náspu, který jsme zbudovali pro tuhle příležitost. Ondra už tam čekal. Díky své síle v pažích dokáže ovládat ty dva kulomety celkem v pohodě. Pak jsem vběhl do mé chatky. Vzal jsem baťoh a nacpal do něj spacák a nějaký sušený žrádlo. Pak do muničky, kde jsem baťoh docpal municí pro svoje zbraně. Vyběhl jsem ven. Všichni už tam čekali. „Petr, Richard, umístit nálože na dálkové ovládání. Ovládání dostane do ruky Ondra. Zbytek za mnou.“ Podle radaru byli asi pět kilometrů daleko. Za tu doby mohli ujet tak kilometr, víc ne. Máme asi deset minut. Petr s Richardem se vrátily. Mávnul jsem kupředu. Náhle se v interkomu ozve Ondra. „Francois s Hansem mně včera přemlouvali ať letíme s nimi, že nás jejich armády zabezpečí a navíc budeme válečný hrdinové. Do konce života bychom se mohli válet v přepychu. Odmítl jsem. Promiň“
„To nic, taky bych odmítl. Rád jsem tě poznal. Pozdravuj v pekle. Potkáme se tam.“
„Doufám že ne brzo.“
Běželi jsme temným lesem a doufali, že se vyhneme Rusům. Nevyhneme. Vidím džíp. Zašeptám do interkomu ať se všichni schovají po obou stranách cesty a na můj povel postřílej posádku. Stalo se. Džíp přijíždí. Když je mezi námi zavelím. Zarachotí samopaly a džíp zastaví o már metrů dál. Pavel se k němu rozeběhne. Koutkem oka zahlédnu pálícího Rusa, skrytého v příkopu u cesty, který asi šťastnou náhodou unikl palbě a skočil z džípu do příkopu. Otevírám pusu, ale už nestačím vykřiknout. Pavlovo tělo se roztancuje pod dopady kulek a padne k zemi. „Granáty, házím,“ ozve se Petrův výkřik naproti mně. A nepřátelský voják se rozletí na plno malých molekul. David se doplazí k Pavlovi a my ostatní ho kryjeme. Zavrtí hlavou. Vyskočím z úkrytu a mávnu na Láďu ať vezme to auto. Všichni do něj naskáčeme. Je tam docela nával. Za námi se ozve střelba z těžkých zbraní. Ondra se bude bránit do poslední kapky života.
Ujíždíme a Adam se snaží navázat spojení s jakoukoli spojeneckou armádou.
„Nemáme skoro benzín,“ ozve se Láďa od volantu.
Mrknu se na kontrolku. Ukazuje nulu. „Jeď dokud to nechcípne.“ Nad námi přeletí vrtulník. Všichni se přikrčí. Jedem asi ještě deset minut. Džíp se zastaví. Vyskáčeme a jdeme dál. Adam se snaží navázat spojení. Zamířím k nejbližší ruský základně. Doufám, že tam budou mít alespoň dva automobily a dostatek paliva. Měla by být asi tři dny pochodu.
Už jdeme druhý den. Naštěstí jsme nepotkali žádného vojáka.
„Mám Německo,“ vzkřikne Adam. „Hansi seš to ty.“
„Ano já co se děje,“ ozve se z dálkovlný vysílačky.
„Máme problém. Rusové objevily naší základnu. Ondra a ještě jeden z nás jsou po smrti. A my teď jdeme na ruskou základnu pro džíp.“
„Ten sestřelenej vrtulník,“ zamumlá Hanz do vysílačky nepřítomně. „Sestřelily nám jeden vrtulník a jak se zdá pilot to přežil a Rusové z něj dostali kde jste. Teď ale nemůžu nic dělat. Rusové si hájí hranice. Mají ve vzduchu stíhačky. Vrtulník co bychom vám poslali by byl okamžitě sestřelen. Musíte se dostat na hranice.“
„Rozumím Hansi, jdeme na hranice.“ Adam přerušil spojení. Podíval se po nás. V očích měl smutek.
„Jdeme dál,“ zavelel jsem.
Po dvou kilometrech jsme vešli do lesa. Dostal jsem divný pocit. Jako by les žil. Náhle přede mnou vybuchla cesta. Adama ,který šel první, výbuch rozmetal na malinkatý kousíčky.
„K zemi,“ zařval jsem. To už ale všichni padali k zemi a odjišťovali zbraně. Já jsem si hodil kalašnikov do ruky a taky si lehl. To už kolem rachotily kulky. Les opravdu ožil. Rusákama. Pálil jsme všude, kde se něco jen trochu pohnulo. „Tým B do lesa, budeme vás krýt,“ zařval jsem do interkomu. Jakub, Tomáš a Richard se rozeběhli do lesa za našimi zády. Zuřivě jsem kropil porost před sebou. Všimnu se že David prohlíží Láďu. Skoro okamžitě přestane a pokračuje ve střelbě. Za sebou uslyším výkřik bolesti. Radši se neotáčím.
„Ztratil jsem Richarda, můžete jít. Krejem vás,“ ozval se Jakub.
„Tým A jdeme.“ Petr a David se zvedli. Láďa zůstal ležet. Také jsem vyskočil na nohy a skoro okamžitě jsem dostal dávku z nějakého razantního kulometu. Náraz mně vymrštil do vzduchu a já se rozplácnul o strom za mými zády. Vidím Petra jak hází dva granáty do houští. Zamrzí mně, že já granáty nenosím. Mávnu rukou a rozeběhnu se pryč. Zbytek našeho přepadového komanda, které bylo přepadeno, běží za mnou. Běžíme a kolem nás hvízdají kulky. Máme štěstí. Před námi je zákop. „V zákopu zaujmout palebný pozice,“ řvu do interkomu. Škoda, že sebou nemáme nějakou těžkou výzbroj teď by se nám hodila. Naskákali jsme do krytu a začali střílet po pronásledovatelích. „Petře, podminuj to tu. A rychle.“ Petr si hodil AKáčko na rameno a začal ukládat miny do příkopu. Když přikývnul, že vše je hotovo, vydal jsem rozkaz ustupovat. Partyzáni se začali plazit z momentálního bezpečí. Když jsme byli všichni venku, Petr hodil Rusům posledních pět granátů a my se rozeběhli pryč. Stalo se to co jsem očekával. Vojáci v zápalu pronásledování naskákali do zákopu. Ten samozřejmě vybuchl. V takových chvílích bych dal cokoli za další výbušniny. Běžíme dál a zdá se že pronásledovatele jsme setřásli. Až po pětikilometrovým běhu jsme si trochu odpočali a dál pokračovali rychlou chůzí.
Je další den. Spolu s Petrem a Davidem ležím v křoví blízko nepřátelský základny.Čekáme na noc. Za pár hodin není vidět na krok. Máme za úkol ukrást vozidlo, palivo a doplnit střelivo s granáty. Jakub s Tomášem zatím obsadí bránu abychom neměli problémy při odjezdu. Mávnu a tiše se všichni tři rozeběhneme k plotu. Petr prostříhá díru a já jako první prolezu na základnu. Všude je klid. Hlídky nevidím ani neslyším. Pomalu kráčím ve stínu budov a zbytek týmu mně následuje. Zřejmě máme štěstí. Objevil jsem garáže. Nakouknu dovnitř. Sedí tam dva Rusové a hrají kostky. Vytáhnu pistole s tlumičem a čistě hlídce prostřelím hlavy. Vevnitř je šest džípů. „Petře, ty tu zůstaň a zneškodni ty džípy kromě jednoho. Naber hodně benzínu a až ti dám rozkaz, jeď k bráně,“ rozkázal jsem. Petr pouze přikývnul. Já a David jsme pokračovali hledat muniční sklad. Po pár minutách jsem jí našel. Rychlím pohybem nože jsem vyřadil hlídku a vstoupil dovnitř. S Davidem jsme začali baťohy ládovat municí. Najednou zarachotí z dálky střelba.
„Objevili nás, rychle přijeďte,“ ozve se v interkomu Jakubův hlas.
„Už běžíme,“ odpovím. „Jeď,“ rozkážu Petrovi. Vyběhneme ze skladu. A překvapíme skupinu nepřátel, jenž běží k bráně. Začneme pálit. Rusové se roztančí pod dopady kulek. Avšak i David to koupil. Kleknu k němu. Už mu není pomoci. Má rozpáraný celý hrudník. Seberu jeho baťoh s municí a běžím dál. Zpoza rohu se vyřítí džíp a já už málem střílím, když si uvědomím že v něm sedí Petr. Skočím na místo spolujezdce. Uháníme k bráně. Já cestou střílím do pobíhajících Rusů. Již vidím bránu. Jakub klečí u stěny strážní budky a střílí do Rusů naproti. Vedle něho leží bezvládné tělo. Zřejmě Tomáš.
„Už jsme tu,“ oznámím. Když se však Jakub ohlédne po nás, dostane zásah ze samopalu do hrudníku a hlavy. Trochu zpomalíme, Jakub skočí do auta a jedem dál. Projedeme bránou a uháníme do noci.
Míříme k německým hranicím, již šest hodin s menšími přestávkami na doplnění nádrže. Už bychom měli být blízko. Jakub má dost nepěknou ránu na hlavě a začíná mít horečku. S Petrem doufáme, že ho přes hranice převezeme. V tom dálce zahlédnu světlo, zřejmě pohraniční budka. Zastavíme a já vyskočím z džípu. Běžím vedle cesty směrem k budce abych vyřídil pohraničníky. Doběhnu k ní a opatrně nakouknu oknem. Sedí tam dva a hrají karty. Vytáhnu obě pistole a rovnou skrz sklo je oba střelím. Rychle odtáhnu z cesty pás s bodci a zvednu závoru. Petr přijede s džípem, já nasednu a opatrně jedem dál. Najednou se těsně před námi vynoří další budka. Tentokrát neosvětlená. Petr zadupne plyn až na zem a džíp vyrazí vpřed. Ovšem zapomněl na pás. Všechny čtyři pneumatiky se propíchli a džíp chytil smyk.Já stačil vyskočit. Petr ani Jakub však ne. Džíp smykem dojel k příkopu vedle cesty a převrátil se. Z domku vyběhla stráž. Já se odrazil a mohutným skokem jsem byl u džípu. Petr ležel polovinou těla pod nim. Oči nevidomé a z úst mu vytékal pramínek krve. To už na mně pohraničníci stříleli. Odkutálel jsem se stranou, ze zad strhl AKáčko a poslal jsem oba do pekel. Zvedl jsem se a podíval se po Jakubovi. Ležel kousek vedle a snažil se vstát. Přiběhl jsem k němu a podepřel ho.
„Musíme běžet kámo, musíme doběhnout hranice, “ dali jsme se na zběsilý běh směrem k hranicím. Nemohli od nás být dál než pět set metrů. Proti mně najednou skočil temný stín. Střelil jsem ho ve vzduchu. Uhnul jsem a běžel dál. Jakub se mně držel a běžel co mohl. Za sebou slyším dusot nohou. Kolem mě začínají hvízdat kulky. Běžím co můžu, Jakuba už pomalu nesu. Už před sebou vidím budku a vedle ní chlapa v německé pohraniční uniformě jak má v rukou samopal. Moje spása. Dostanu se k němu a Rusové na mně už nemůžou. Deset metrů. Pět metrů. Ohlídnu se. Najednou mi strašlivá bolest vystřelí do mozku. Jedna z kulek mně musela zasáhnout do oka. Padám na zem. Udělám pár kotrmelců. Poslední co vidím je sklánějící se němec k Jakubovi kterého jsem strhnul svým pádem a ten se dokutálel až za hranice. Vidím jak si Jakub kleká na koleno a otáčení se čelem ke mně. Jak pálí ze svého AKáčka směrem na Rusy kteří přibíhají ke mně. Jak řve ať se zvednu a doběhnu k němu. Vidím jak němec běží do budky. Vidím jak Jakubova hlava praskne pod náporem rudých kulek Zrak přestává fungovat. Mozek bolí až k zbláznění. Tma.
