„... a já už vůbec nedoufal, že když tam stojím beze zbraně a ten parchant na mě míří mečem, že by se ještě mohl stát nějakej zázrak, no a vtom vidím, jak se prohnul a otočil se zády ke mně. No a víte, kdo za ním stál? Náš kapitán!“ dokončil Geren triumfálně své vyprávění a sledoval, jak všichni kolem něj nevěřícně vydechli.
V ohlašovně teď byli jen tři muži – Geren, Borča a Kopol zvaný „Sýček“, kterému tak chlapi v městské stráži říkali. Tedy kromě kapitána, který nikdy nikomu neřekl jinak než pravým jménem. Nejen že Kopolovy kulaté vypoulené oči dodávaly jeho přezdívce fyzické podklady, ale kdykoli se šlo na nějakou akci, byl tím prvním, kdo propadal beznaději. Což na druhou stranu byla někdy i otázka přežití...
Geren se nadechl a chtěl pokračovat dál, nahoře na schodišti se však ozvalo tiché bouchnutí dveří. Strážníci se otočili, aby zjistili, kdo to je.
„Brý ránko, kapitáne,“ pozdravil Geren jako první a postavil se do pozoru. Ostatní ho spěšně napodobili.
„Krásné ráno, Gerene,“ odpověděl Virien a obdařil ohlašovnu srdečným úsměvem.
Borčovi se začala klepat kolena.
Kapitán ho sjel pohledem. „Mladíku, měl byste si na to dávat pozor. Pár dní ve zbroji a uvidíte, jak se to zlepší.“
Borča vyvalil oči a přestal se klepat.
„Á, Sýček!“ obrátil se Virien ke jmenovanému. „Doufám, že bratrovi je už lépe, nemám pravdu?“
Kopol chvíli zaváhal. Věděl, že kapitán má ve zvyku pokládat nesrozumitelné hádanky.
„Je Seperka váš bratr, nebo ne?“ upřesnil svou otázku.
„Jasně, pane. Celý život,“ vydechl Kopol úlevně. „A dobře mu je, jo dí... děkuji,“ dodal rychle.
Virien spokojeně přikývl a pokračoval do své pracovny.
„Co se mu stalo?“ šeptl Kopol ke Gerenovi.
Geren nakrčil ústa, potom se mu však tvář zamračila znaleckým výrazem. „Nejspíš to bude něco vážnýho. Jdu to zjistit.“
Virien se usadil za svým stolem. Pohladil desku stolu a zhoupl se na židli. Jak úžasný se najednou může zdát svět? pomyslel si. Vzpomínal na Narisu a na včerejší noc. Byla tak nádherná...
Náhle někdo zaklepal. „Kapitáne?“ ozvalo se tlumeně zpoza dveří.
Virien se rychle vrátil do reality. „Dál, Gerene.“
Geren nesměle nahlédl dovnitř. „Neruším?“
„Ne, vůbec ne. Posaď se.“
Geren udělal, jak mu řekl a přitom nervózně žmoulal dvě listiny ve svých rukou. „Známe se už pět let, ne?“ začal muž rozvážně.
Virien pohodil hlavou. „Nějak tak to bude.“
„Takže se známe dobře?“
Virien podezřívavě přivřel jedno oko. „Asi ano...“
Geren polkl. „Takže byste mi řekl, kdyby se stalo něco vážnýho? Něco hodně zlýho?“
„Proč se mě na to ptáš?“
Geren se nadechl. „No... tohle ráno... chci říct: chováte se tak... jinak. Divně. Jste v pořádku, pane?“
„Zdá se ti snad, že se stalo něco hrozného?“
Geren se poškrábal na hlavě. „No, vtom se já nevyznám, víte? Právě proto se ptám, jestli... nepotřebujete pomoc...“
Virien se zasmál. „Všechno je v nejlepším pořádku,“ odvětil klidně.
Geren ho napjatě sledoval, jestli třeba ještě náhodu nezmění názor. Mlčení jej však přimělo přistoupit k plánu B: „Přišly dvě zprávy od mágů, pane. Jedna se týká toho Mesiášova měšče. Jen chci podotknout, pane, že já to věděl od začátku!“
„Přišli na něco?“
„To je právě to! Na nic! Žádná běžná bezpečnostní kouzla nic neodhalila. Všichni na Fontenule jsou z toho teď zděšení, že se ta věc nachází v jejich blízkosti. Podle mágů je to velmi nebezpečné a bude to vyžadovat další šetření, při němž budou použita nejsilnější kouzla. Chtějí po nás, abychom zakázali lidem přístup na Fontenulu.“
Virien pozvedl obočí. „Na hlavní náměstí? Zbláznili se? To mám vyklidit celý palác a chrám? Zkusili to už aspoň otevřít?“
„Ale vždyť je to nebezpečné!“ podotkl Geren. „Mohlo by to prý mít nedozírné následky,“ dodal a natáhl se, aby položil listinu od mágů před kapitána.
Virien ji zběžně prohlédl, ale stejně jako všechny věci, které mágové dělali, byla příliš dlouhá a nesrozumitelná a jediná podstatná věc se nacházela na samotném konci:
Budeme pátrat dále.
S pozdravem jeho lordstvo nejvyšší mág
Shvingli Čeřička Sofius
Kapitán si povzdechl. „Pošli tam Ruberfa s několika mladšími, ať jim to zkusí rozmluvit. Nechci rozčileným lidem vysvětlovat, že je hlavní náměstí ohrazené kvůli vyšetřování nebezpečného předmětu. Musíme to vyřešit jinou cestou.“
„Ještě poslali druhý vzkaz,“ pronesl Geren opatrně. Položil před Viriena další dopis. „Prý se jim něco ztratilo. Něco cennýho, no... radši se na to podívejte sám.“
Kapitán listinu přečetl. Oči se mu rozšířily nenadálým poznáním. Ano! Přesně to do sebe zapadá! Očima hltal řádek po řádku a s narůstajícím poznáním jeho zrak klesal níž a níž.
„Takže jsem měl přece jen pravdu!“ zvolal po minutě napjatého ticha. „Gerene, pošli Borču, ať zaběhne k Anderu Terelovi a zeptá se ho, jestli už ví, zda byl Selghar skutečně omámen nagarem. Pokud ano, máme vyřešen další článek v našem případu!“
„Myslíte si, pane, že je rozumné dát tomu mladíkovi takový složitý úkol?“
Virien náhle zaslechl spěšné kroky. Do pracovny vběhl Firth s brašnou přes záda a vypadal mnohem unaveněji než kdy jindy. Tváře měl zrudlé vyčerpáním a hruď mu poskakovala jako rozdováděný poník. „Pane... tady... máte... dva... dva...“ Sáhl mezi dopisy a chvějící se rukou vyndal dva listy. „Ty... schránky... na... dopisy... jsou... dnes... tak... plné...“
Virien vzal listy do ruky a pozorně si prohlédl Firtha. „Ty už nemáš murušu?“
Firth vyvalil oči ještě víc. „Vždyť... jste, pane...“ Ohlédl se za kapitánova záda, kde koutkem oka zahlédl nějaký pohyb. Geren na něj divoce gestikuloval, čímž se mu snažil naznačit, aby bez dalších poznámek okamžitě opustil strážnici.
Spěšný posel se obrátil na Viriena. „Tak... to... abych... zase... šel...“ Otočil se na podpatku a zaječím tryskem odpádil pryč.
„Už je to tady...“ vydechl kapitán zdrceně a vrátil se ke svému stolu. V ruce svíral dopis s pečetí velitele Arosia. Ten vážně na nic nečeká...
Narovnal list a četl:
Dnes ráno se ke mně donesla šokující zpráva, z níž jsem pochopil, že nejenže jste se svými muži Palce nezatkl, navíc jste bezdůvodně povraždil jeho stráž! Očekávám Vaše vysvětlení, kapitáne! Podobný postup, je podle práva nemyslitelný, je Vám to, doufám, jasné? Lidé mají obavy, že městská stráž vzala zákon do svých rukou a bojí se vycházet do ulic. Pokud mi nedokážete, že Váš čin byl k dopadení Palce nutný, očekávám Vaši abdikaci.
Sir Arosius
Velitel stráže v Joequu
„Pane? Kapitáne, jste v pořádku?“ ozval se Geren opatrně po dlouhé době mlčení. „Stalo se něco? Co velitel píše?“
Virien odhodil dopis na stůl. „Tohle je poslední varování. Pokud chceme dopadnout Palce, máme poslední pokus. Nebo alespoň já jako kapitán.“
„Cože, pane?“ protáhl Geren tvář. „To myslíte vážně? Ale proč, u bohů?“
Virien se trpce pousmál. „Včera na nás nikdo nezaútočil a s Palcem jsem přece chtěli jen mluvit. Věděli jsme, že jeho zbraň použil někdo z jeho lidí, kdo se u něj v poslední době na krátký okamžik nachomýtl a pak zase zmizel. Neměli jsme důvod vraždit,“ pronesl hořce.
„Jenže oni po vás vystřelili!“
„Vysvětli to veliteli, Gerene...“
Strážník se odmlčel. Věděl, že s Velitelem Arosiem není radno dostat se do sporu, cítil však ono bezmocné rozčilení a nespravedlnost, která dokáže drásat lidské myšlenky jako drápy jarga. „A co ta druhá zpráva, pane? Ta, co ji držíte v ruce. Třeba je tam omluva nebo tak něco...“
Virien si až teď uvědomil, že dostal ještě další dopis. Zvedl jej k očím, pečeť však nenesla žádný znak. Zvědavě ho otevřel.
Přijď hned. Čekám u tebe.
V.
Virien vytřeštil oči. „To ne! Vždyť je tam ještě přece...“ Zmačkal dopis, odhodil ho do krbu a přehodil přes sebe kabát. Na odchodu ještě zvolal: „Udělej, co jsem ti řekl, Gerene. A nachystej všechno na pochod mimo město. V poledne se vydáme za Palcem.“
* * *
Narisa seděla na okraji postele a česala si vlasy. Neměla ráda tyhle krtčí domy bez oken, kde jediným světlem byl oheň. Chtěla vidět slunce. Ale tady, v tomhle světě věčné zimy, tady se necítila doma. Potřebovala světlo.
Položila hřeben na stolek a obrátila se k rozházeným kožešinám na posteli. Ještě tam stále byly dvě jamky po včerejší noci. Přejela po nich dlaní.
Náhle se zalekla. Možná zašla příliš daleko, příliš všechno uspěchala. Vždyť už je tak blízko a nemůže si dovolit, aby o ní Virien pochyboval. Ale ten muž byl zvláštní... jiný, než očekávala. Doufala, že to brzo všechno skončí... nebo potom toužil pouze její rozum?
Zaslechla bouchnutí dveří nad schodištěm. Mužské kroky mířily k ní.
Překvapeně se narovnala. Nečekala, že se Virien vrátí tak brzy. Rychle si uhladila šaty a upravila vlasy.
„Viriene!“ zvolala a padla muži do náručí. Vroucně se k němu přitiskla. „Ani jsem nedoufala, že se hned vrátíš...“
Velgard překvapeně spustil své ruce na její ramena. Takže takhle si tu žiješ, bratříčku... „Co bych pro tebe neudělal?“ pronesl tiše.
Narisa se postavila na špičky a políbila ho. Zdálo se jí, jako by byl její reakcí trochu zaskočený. Možná nepředpokládal, že s ním zůstane déle než na jednu noc. Pustila ho a usmála se na něj. „Potřebuješ něco, drahý?“
Velgard jí úsměv opětoval. „Chtěl jsem tě jen vidět.“
„Máš přece i svoje povinnosti, ne? Já vím, že o tom se mnou nechceš mluvit, ale věděla bych, kdybys toho útočníka už dopadl. Slíbil jsi mi to přece, ne?“
„K čertu se všemi povinnostmi...“ ušklíbl se Velgard.
Narisin úsměv se teď zdál být poněkud rozpačitý. „Stalo se něco, miláčku?“
Velgard ji pohladil po vlasech. „Ne. Vůbec nic.“
Nahoře bouchly dveře. Narisa udiveně poodstoupila.
Virien vpadl dovnitř a snažil se pochopit, co se stalo. „Nariso!“ oslovil dívku a vzal ji za ruku. Její oči na něj hleděly vystrašeně a zmateně. Musel něco udělat. Musel to nějak vysvětlit. Obrátil se proto k Velgardovi. „Lorne... jsem rád, žes přišel. I když jsem nečekal, že tak... brzo...“ Pečlivě si prohlédl svého bratra. Byl teď oholený a vypadal navlas stejně jako on.
„Jak jste si přál, kapitáne,“ odpověděl Velgard. Z jeho hlasu bylo patrné, že jej těší Virienova nejistota.
Narisa se k Virienovi přitiskla. Vypadala vyděšeně a její oči nechápavě těkaly z jednoho muže na druhého. „Kdo to je?“
Kapitán zaváhal. Věděl, že každé vysvětlení bude chabé. Pravdu však prozradit nemohl. „Nemůžu ti o tom všechno vyprávět. Chystáme jednu... akci. A musel jsem si proto sehnat dvojníka. Neobtěžoval tě?“
„Ne, vůbec ne,“ zalhala Narisa a vykouzlila na své tváři úsměv.
„Bylo mi ctí se seznámit,“ ušklíbl se Velgard. Náhle přivřel oči. Zdálo se, jako by mu hlavou probleskla myšlenka, která ho velice zaujala. Ta náhlá změna jeho tváře byla až příliš lehká, příliš naučená, jako by přetvářka v jeho očích byla jen chabým odleskem slunce na hladině řeky, který neustále poskakoval a měnil se podle proudu událostí. „Nepotkali jsem se už někde?“
Narisa objala Virienovu paži mnohem důrazněji. „To pochybuji.“
Virien byl překvapen, jakou sílu má dívka v rukou. Usmál se na ni a pohladil ji, aby ho pustila. „Budu si s tím mužem muset promluvit. Necháš nás? Dnes odejdu z města, ale potom se, doufám, sejdeme.“
Narisa letmo políbila jeho rty. „Budu se těšit.“ Pustila ho a aniž by se s Velgardem rozloučila, vyběhla z domu. Bylo slyšet, jak se za ní zavřely dveře.
Virien se jako na povel skokem přenesl k bratrovi a chytil ho za tuniku. „To bylo naposled! Rozumíš? Dokážu si představit, o co ses snažil!“
Velgard zvedl ruce do vzduchu v rezignujícím gestu. „Udělal jsem snad něco?“
Virien ho s varovným pohledem nechal být. Krev se v něm pěnila. Teď, když Velgard viděl Narisu, bude pro něj lehké se k ní kdykoli dostat. „Co jsi po mě chtěl?“ zavrčel, čímž dal jasně najevo, že si žádá jen stručnou odpověď.
„Jak jsi pokročil v pronásledování mých únosců?“ zeptal se Velgard.
„Mám příliš mnoho práce na to, abych se zabýval takovou prkotinou.“
„Tak prkotinou?“ pousmál se Velgard chladně. Myšlenky se mu míhaly po tváři jako rozzuřený dav, nevyzpytatelný v každém dalším kroku. „Ale to děvče... to už taková prkotina není, že ne?“
Virien po něm bleskl rozzuřeným pohledem.
„Chtěl jsem se tím jenom zeptat, jestli by tě víc zajímalo, kdyby se něco stalo jí než mě?“
Virien zaťal čelist a bojovně zvedl bradu. „To má být výhrůžka?“
Velgard se zasmál. „Jen holá fakta, bratře. Nezdá se mi totiž, že bys měl moc povinností, když ještě stačíš nahánět děvky.“
Virien se narovnal. Vnímal váhu svého meče houpajícího se u pasu a jeho ruka cítila tu ledovou přítomnost mnohem důrazněji než kdy jindy. Nemohl to ale udělat. Teď ne. „Příště zvaž, o čem mluvíš, bratře,“ sykl. „Pamatuj si, že bez mé pomoci bys ležel uprostřed ulice s nožem v zádech a nikdo už by se nestaral o to, jestli ta mrtvola patří vévodovi z Ezaelu nebo nějakému trhanovi. Zemřel bys bezejmenný. Jediné, co tě přede mnou chrání, je povinnost ke království. Žádné pokrevní pouto, nic takového. Pamatuj si to.“ Jeho obličej se během jeho řeči přiblížil na centimetr k bratrovu.
Velgard se pousmál. „Rozumíme si skvěle. Oba dva.“ Se smíchem se od Viriena odvrátil a vyšel po schodech ven do ranní zimy.
Velgardovi bylo jedno, co jeho bratr udělá, hlavně když zabije ty, kteří ho ohrožují. A ta holka... ušklíbl se. Mám takový pocit, že to není jen náhoda. Na Viriena je přece jenom příliš dobrá...
Kráčel pomalu po Skalnatině a prohlížel si sráz pod sebou. Lidé kolem ho nezajímali. Zvykl si na to, že ho oslovovali kapitáne Viriene a nevadilo mu to. Mohl mluvit s kým chtěl a dozvědět se cokoli.
Náhle za sebou zaslechl spěšné kroky několika nohou. Překvapeně se ohlédl. Za ním se proháněl jeden z těch pitomců, co jezdili na těch příšerách. Je to šílená díra, povzdechl si a pokračoval dál v chůzi.
„Kapitáne! Kapitáne Viriene!“
Velgard se otočil.
Posel zastavil vedle něj. Byl hubený a vyčouhlý, vlasy na seveřana měl neobvykle tmavé a hleděl na něj, jako by právě páchal nějaký zločin. Byl to Firth.
„Pane! To jsem rád, že jsem vás stihl tady. Vážně se mi nechtělo jezdit až na Klenutou hůrku. Zpropadený kout města...“
Velgard sledoval, jak posel vytáhl z brašny dopis.
„Je to pro pana Feringera. Z Myrionu,“ dodal trochu nesměle. „Vezmete mu ho? Chci říct, že vy obvykle dopisy z Myrionu pálíte, pane...“
„To je v pořádku, díky,“ přikývl Velgard a s překvapeným výrazem převracel listinu v prstech. Měla Regeonovu pečeť.
„Tak já už zase musím,“ rozloučil se Firth, pobídl murušu a bez dalších slov zmizel za rohem.
Velgard dopis dychtivě otevřel. Stál uprostřed ulice a nevadilo mu, jak se na něj ostatní lidé dívají a že vozy, tažené silnými šedými koňmi, musí kolem něj složitě kličkovat.
Náhle mu z úst vyšel pobavený smích. Složil dopis a strčil si ho do kapsy. Oči mu hrály šíleným světlem.
