Průvod se táhl lesem severně od Joequu. Bílé stezky zapadané sněhem byly pro strážníky naprosto nezvyklé. Jelo jich osm, všichni seděli na murušách a od hlavy k patě byli zahalení ve zbroji a kožešinách. Loudavé kličky cest se rozvlekle táhly mezi stromy a v každé zákrutě mohly skrývat nebezpečí. Temné lesy zářily sněžnou bělobou.
Virien si nebyl jistý, jestli jedou správně. Podle mapy se naučil nazpaměť celé Palcovo teritorium, tedy alespoň místa, kam sahaly záznamy. Všichni věděli, že Palec loví mimo vyznačené stezky a zabíjí mladé jargy kvůli jemné kožešině, nikdo ho ale nedokázal usvědčit.
A kapitán to musel risknout. Arosiův dopis byl více než výmluvný a případů, které si žádaly šetření, přibývalo. A k tomu nepočítal svého bratra, který pro něj představoval jeden velký živoucí problém. Možná je pravda, co se o něm říká a je to blázen, ale koneckonců – možná bych byl stejný, kdyby mě vychovávali jako jeho. Je to mé dvojče, říkal si Virien v duchu.
Sklonil hlavu, aby se uchránil před větrem, který se prodral mezi větvemi. Pod helmicí měl ještě vlněnou čapku, i tak mu ale hlava třeštila z promrzlého železa. Raději si ji sundal. Nenáviděl tuhle část výzbroje a už vůbec nemohl pochopit, proč museli být všichni členové stráže oblečení do fialových uniforem, když je právě tato barva na sněhu nejvíc zviditelňovala. Co však bylo mnohem horší... to byla jeho muruša. Ohyzdné, pitomé stvoření, dosahující inteligenční kvóty přesně mezi kvasinkami a slepicí a co se panikaření týče, zdála se horší než spící mág. Stačil ptačí výkřik a museli jste vypnout všechny síly, aby jste se udrželi v sedle. A s tímhle arsenálem má zatknout Palce!
Virien se ohlédl za sebe. Za ním jel Borča, který si neustále bezhlesně prozpěvoval a rozhlížel se kolem sebe, jako by se vydal na procházku a ne zatknout nebezpečného zločince. Kapitán se obrátil a s očividnou beznadějí přivřel víčka. Doufal, že dnes vyřeší problém se svým bratrem a až se vrátí do města, bude se už zabývat jen jednoduchými denními záhadami typu kam-jsem-odložil-ten-pergamen? a stráví nějaký čas s Narisou. Musel na ni neustále myslet. Byla v jeho očích nádherná a dokonalá a když si na ni vzpomněl, svět se hned zdál o něco světlejší. Teď ale musel vymyslet plán. A to hodně dobrý plán.
Další hodina cesty jim uběhla s myšlenkou bílé noční můry kolem. Závěje začaly sahat čím dál výš a les se rozevřel, aby mohli projít po prosluněné stezce uzavřené zmrzlou ledovou krustou na povrchu. Našli však stopy. Byly všude kolem nich a nepatřily jen jargům, ale také lidem. Nikde neměli záruku, že se jedná zrovna o Palce, ale přesto jim svitla naděje.
Náhle Virien zvedl ruku a dal povel zastavit. Takhle to dál nešlo. Palce nemohli najít na stezkách a pokud se tudy potáhne s celou družinou, bude po nich dřív, než by řekli jarg.
Kapitán se obrátil v sedle. Jeho pohled padl na zhrzené tváře Ruberfa a Gerena a potají musel jejich výrazům dát zapravdu. Cítil se stejně mizerně.
Náhle však jeho oči vyhledaly Borču. Mladík nehnutě seděl na moruše a fascinovaně hleděl na svého nadřízeného jako had na uspávače.
„Ty,“ pohodil Virien rukou ke strážníkovi.
Borča se ohlédl za sebe. Potom se překvapeně otočil zpět a namířil si prst na hruď. „Já?“
„Ano, ty,“ opakoval kapitán, jak nejtrpělivěji dokázal. „Dostaneš speciální úkol. Ten nejdůležitější, rozumíš?“
Mladík přikývl.
„Ty rád zpíváš, že ano?“ pokračoval Virien.
Borča po krátkém zaváhání znovu přisvědčil.
„Potřebuji, abys jel před námi a zpíval. Hodně hlasitě, aby to všichni slyšeli, chápeš?“
„Pane?“ pronesl Ruberf nevěřícně. „Má to nějaký důvod?“
„Všechno má svůj důvod,“ odsekl kapitán. „Stačí, když se budete řídit tím, co vám říkám.“
Ruberf se uchechtl. „To říkal ten mnich v chrámu taky, předtím než mě obral o dvacet grošáků.“
Muži se zasmáli. Virien byl na něco takového příliš zmrzlý. „Borčo, musíš mě poslouchat! Pojedeš větší kus cesty před námi a nebudeš se na nás ohlížet, ani na nás jinak upozorňovat. Je ti to dost jasné? A zpívej opravdu nahlas.“
Borča polkl. „A co mám zpívat, kapitáne?“
Virien se zarazil. Tento drobný detail, který nedomyslel, mohl pohřbít celý jeho plán, pokud by ho strážníkovi neupřesnil. „To, co si zpíváš pořád... tu o pěti jarzích pod ledem.“
„Pořád dokola, pane?“
„Ano, Borčo. Pořád dokola.“
Mladík se ohlédl na své kolegy. Bylo vidět, že se před nimi stydí.
„No tak, Borčo. Odvahu,“ povzbuzoval ho kapitán.
Borča se nadechl. „Pět jargů pod ledem dupe a smíchem se tam svíjí, pět jargů...“ Mladík přestal. „Je to dobré, pane?“
„Je to výborné, Borčo,“ přikyvoval Virien zběsile. „A teď běž před námi. No tak běž a neohlížej se!“
Strážník pobídl svou murušu. „Pět jargů pod ledem dupe a smíchem se tam svíjí, pět jargů baví se doteď a na své zdraví pijí.“
„Nahlas! Zpívej nahlas, Borčo!“ křikl za ním Virien.
Borča zařval z plných plic: „První z nich volá: Hoši! Ten patok nám bonton ruší! S tím propláchnem si uši a pak půjdem ven! Pět jargů pod ledem dupe a smíchem se tam svíjí, pět jargů baví se doteď a na své zdraví pijí.“
Virien dal znamení ostatním, aby ho následovali. Pomalu šli lesem a řídili se podle Borčova zpěvu. Snažili se chovat tiše a nenápadně, v zářivých uniformách to však byl přesto trochu problém.
„Druhý bouchne do ledu pěstí, až zapraští mu kosti a rázem se šíří zvěsti, že jarzi vyšli ven! Pět jargů pod ledem dupe a smíchem se tam svíjí, pět jargů baví se doteď a na své zdraví pijí.“
Družina postupovala tak pomalu, jak jen to bylo možné. Místo pěti smíchy se svíjejícími jargy se však lesem táhlo šest strážníků, které v klidu udržoval jen vražedný pohled kapitána Viriena.
V tomto stylu pokračovali dalších deset minut a kapitán se začal obávat, že Borčovy hlasivky vypoví službu. Zdálo se však, že ten mladík má v sobě mnohem větší potenciál, než by se zdálo.
„Poslední dí nad tou spouští, že lidi je ven nepouští, tak do sudů pěkně praští a pivo teče ven. Pět jargů pod ledem dupe a smíchem se tam svíjí, pět jargů baví se doteď a na své zdra...“
Z lesa se vynořilo několik postav – Virien napočítal čtyři – a všichni svírali v rukou kuše. Rozestavili se kolem Borči a znemožnili mu únik. Mladík se polekaně rozhlédl na všechny strany. Virien nakázal svým mužům, aby se schovali.
„Co to tu, ksakru, provádíš?“ zařval na Borču jeden z těch, kteří ho přepadli.
„Já... zpívám... nahlas...“ vykoktal strážník. To bylo všechno, na co se v danou chvíli zmohl.
Všichni čtyři se dali do smíchu. „A to tak děláš normálně? Takhle vyřváváš po lese?“
Kdesi mezi stromy se vynořil Virien na své muruše a na tváři se mu zračil výraz, ze kterého se nedalo nic vyčíst. „Zatýkám vás,“ oznámil s ledovým klidem, když se postavil vedle Borči. „Všichni čtyři jste zatčení.“
Útočníci, kteří stále svírali kuše a mířili jimi nyní i na Viriena, na něj tupě pohlédli. „Za co?“
„Za omezování osobní svobody projevu,“ sdělil kapitán. „A nepovolené nošení zbraně mimo stezky jargů.“
Jeden z chlapů se zmohl na rozpačitý smích. „A to jako proč?“
Virien nevěřícně vydechl. „Proč? Vy se mě ptáte proč? Protože nežijeme v době Geldara, ani za časů, kdy lidé řešili své problémy pomocí zbraní! Naše společnost se přesunula do nového století, které má být ve znamení míru a svobody – a to zvláště osobní svobody! Podívejte se na toho mladíka!“ zvolal a popohnal murušu k Borčovi tak, aby ho mohl obejmout kolem ramene. „Co vám ten mladík udělal? U Artriye, chlapi, vždyť jenom vzkázal světu, že jej miluje a chce být jeho součástí! A za to se mu vy takhle odvděčujete? Tím, že na něj vytasíte zbraň? V naší době přece nikdo nesmí být utiskován, každý má mít právo zpívat si kdy chce a kde chce – pokud tedy neomezuje vás, pánové, protože v takovém případě bych vás musel požádat, abyste na tohoto mladíka podali stížnost a podle práva se s ním soudili. Protože na to má každý z vás, jak tady stojíte, nárok a já jako ruka zákona vám ho zaručuji!“
Na chvíli se rozhostilo naprosté ticho, v němž bylo slyšet, jak se i pára z úst sráží v kapičky vody.
„A to nás jako chcete zatknout teď, ruko zákona?“ ozval se první z nich. Úšklebech na tvářích ostatních byl více než výmluvný.
Virien pokrčil rameny. V té samé chvíli však téměř nepostřehnutelně pohlédl do lesa za záda mužů. Ten okamžik byl méně než nepatrný. „Jak chcete. Pro začátek bude stačit, když položíte ty zbraně.“
Muži na sebe posměšně pohlédli. S nucenou nonšalantností potěžkávali své zbraně a předstírali, že nad tou možností velmi vážně uvažují.
Náhle se ozval zvuk, jak se ocel otřela o kůži.
Všichni čtyři se jako na povel obrátili. Pozdě. S tupým nárazem jílce mečů vykonaly svou povinnost a čtyři bezvládná těla se bez jediného výkřiku sesula na zem.
Virienova vnitřní tvář se ušklíbla. Na pár tupců stačí dobře volená slova a všichni padnou jako podťatí...
Ohlédl se po svých mužích, sklánějících se nad útočníky, a spokojeně vydechl. Tak tohle byl pouze předvoj. Ještě že na Palcovy triky naletí jen samí pitomci! Pokud jsme mu ale na stopě, další hlídka už tak jednoduchá nebude. Uvidíme... pokrčil rameny a ohlédl se na Ruberfa, který se mu něco nejspíš pokoušel říct.
„A co dál, pane? Jak teď Palce najdeme?“
Tohle měl ještě kapitán promyšlené. Předtím však bylo zapotřebí zařídit něco jiného. Ohlédl se na Borču, který teď stále ještě trochu vyděšeně upíral zrak na čtyři bezvládná těla. „Skvělé, strážníku,“ pronesl k němu Virien uznale. „Výborná práce.“
Borčova tvář se rozzářila. „Umím i Murušin čardáš.“
„Raději někdy jindy,“ odpověděl Virien rychle. Nebyl si jistý, jestli by teď tenhle kousek dokázal rozdýchat. Koneckonců si nebyl jistý, jestli by tuhle hospodskou vypalovačku vůbec přetrpěl i ve značně podnapilém stavu. „Ruberfe? Jsou tu všichni?“
„Jistě pane,“ přikývl strážník. „Kam půjdeme teď?“
Virien se ohlédl směrem, odkud Palcova hlídka vyšla. „Předpokládám, že sem nepřiletěli, takže po sobě museli zanechat nějaké stopy. Pokusíme se je sledovat.“
„A co když sem přiletěli, pane?“ ozval se Geren.
Virien se k němu otočil, aby zjistil, jestli svou poslední poznámku myslel vážně. Muž se vale tvářil jako vědec, který se snaží zjistit, jestli se výsledný výraz nedá ještě vydělit třemi. „Potom nejspíš někdo taky poletí,“ odsekl Virien. Bylo mu jasné, že strážník onen dvojsmysl nepochopí, pro jeho osobní pocit však tahle výhrůžka stačila. Kopl do murušy, až zvíře vykviklo, a z jejího hřbetu sledoval stopy táhnoucí se v přímé linii směrem k cíli.
Družina se vydala na další pochod.
* * *
„Ještě kousek výš! Stop! Copak nevidíte tu větev? Dolů! Táák... stačí! A teď to vezměte kolem!“ An Shayn, kterému se ruce v jasně žlutých rukavicích už pěknou chvíli potily, zlobně zakoulel očima. Šedé rozcuchané vlasy mu trčely do všech stran, pouze kolem uší se mírně rozestoupily a to jen proto, že na nich měl vycpané nasazovací ušáky vlastní výroby, které však byly chlupaté natolik, až působily jako přirozená součást jeho hlavy. Malá vychytralá očka byla posazená za ohromnými zvětšovacími skly, upevněnými na důmyslném kroutícím se mechanismu přicvaknutým kdesi na uších.
V místě, kde stál, se kopec vzdouval jako nabílená plachta, kterou v jejím nejvyšším bodě přidržovaly pokroucené ruce lesa, na jehož úpatí pracovala skupinka dělníků. Nad mohutnou dírou, vyhloubenou do země, se vznášel bílý ledový špunt o stejném průměru, obmotaný ze všech stran provazy poutajícími jej k rozložitému stroji připevněnému mezi stromy.
An Shayn pozoroval, jak k němu jeden z dělníků chvátá mílovými kroky.
„Pane! Pane! Ten kladélkostroj se zase zasekl!“
An Shayn zakoulel očima. „To není kladélkostroj, ty tupče! Jmenuje se to kladkostroj! Zná to celá Syderie, kromě téhle zapadlé díry!“
„Nemůžeš chtít, aby ti tupci věděli, kde je vpravo a zároveň vlevo,“ pronesl Palec. Ležel na širokých nosítkách zakrytých ze tří stran kožešinou a ze čtvrté pouze odhrnutou záclonou. Hlavu měl holou jako koleno, ale asi pětkrát tak širokou a rozpláclou. Husté obočí vytvářelo oblaka nad hluboko posazenýma buličíma očima, které mu dodávaly nevinný výraz telete. To bylo však pouze klamné zdání. Palec byl ten typ člověka, který vám dokázal jedním koutkem úst skládat poklonu a druhým o vás vykládat ty nejsprostší drby. Palec byl ten typ člověka, který si neviděl na špičku nosu jen proto, že na to měl lidi. Palec byl... podezřívavý... „Stejně si nemyslím, že ten tvůj zázračný vynález může fungovat. Předpokládejme, že některý podprůměrně inteligentní jarg skočí do té díry... ale co potom?“
An Shayn přimhouřil oči, což viděno přes jeho skla znamenalo, že se mu zraky z původních osmi centimetrů scvrkly na pět. „Vy mi nevěříte? Vždyť ten mechanismus je naprosto geniální! Nejenže vláká jargy dovnitř, ale jakmile se tam dostanou, poklop se uzavře a v té neprodyšné bublině za pár okamžiků zmrznou natolik, že je budete moct rovnou prodávat upravené. Na tom špuntu stačí pouze rozdělat oheň a ihned se rozpustí. Koneckonců můžete se jít přesvědčit sám...“
Palec beze slov luskl na čtyři hromotluky, kteří zvedli nosítka do vzduchu. Jediní dva muži se na jeho rozkaz ani nepohnuli – velitel jeho osobní stráže Herland a písař Pokla.
Herland byl mimořádně vysoký muž s výhrůžným pohledem. Měl ještě jednu nevídanou vlastnost – a to, že jeho myslitelsky klenuté čelo bylo skutečně kolébkou mnoha důmyslných nápadů, které se Palcovy nejednou vyplatily. „Měl jste raděj zůstat u starých osvědčených metod vydírání, pane a nešpinit si ruce s nějakým klapkostrojem...“
„Kladkostroj! Řekl jsem přece, že se tomu říká kladkostroj!“ opravoval ho An Shayn zuřivě, zatímco se všichni pomalu trmáceli do kopce.
Náhle se vedle Palce ozvalo jakési lup! a než byl kdokoli schopný pohlédnout na šedavou blánu zhmotňující se ve zlomcích sekundy, skrze vzdálenou realitu opačného konce portálního tunelu proskočil mág Šalměj. Oprášil si modrý plášť od mimovesmírného prachu a decentně si odkašlal, jako by svůj příchod chtěl ohlásit na vrátnici.
„Výborně, kouzelníku. Jdeš právě včas,“ kývl na něj Palec hlavou. „Zrovna jsme řešili jistou otázku ohledně funkčnosti An Shaynova kládostroje–“
„Vždyť už jsem přece říkal, že je to obyčejný kladkostroj! Klad-ko-stroj!“ objasňoval An Shayn, přičemž se neubránil rozhořčenému vykulení svých očí.
„Jistě, pane,“ přikývl Šalměj úslužně a znovu si odkašlal. „Je tu však jistý problém–“
„No jistě, to jsem si mohl myslet!“ odfrkl si Palec. Celá skupina už stála téměř u jámy. „Další komplikace! Další nepředložené výdaje!“
Šalměj si zastrčil ruce do prostorných rukávů, aby se trochu zahřál. „Popravdě o komplikace jde, ale jsou jaksi jiného druhu...“
„Můj kladkostroj?“ běsnil An Shayn. „Chcete říct, že můj kladkostroj–?“
„Chtěl jsem jenom říct, že–“
„A já ti vyplatil celé jmění!“ utrhl se na vynálezce Palec. Dělníci kolem jámy na radu základních zvířecích pudů, které do dnešních dob umožňovaly zachování jejich druhu, odstupovali od Palce co nejdál.
Bílá, geometricky dokonale provedená jáma se na ně zubila ze svého podzemního úkrytu jako rozpustilá stařena, která si v záchvatu mladickosti vykasala sukni a ukázala na ně holý zadek. Alespoň tak to Palci připadalo – strohé, směšné a ubohé. Pokud tohle mělo někdy fungovat, tak tam klidně skočí sám. A nad tím vším se ještě jako bláznova koruna vznášel ledový špunt, zachycený na tom navýsost šíleném mechanismu.
Herland odtrhl od pasti tvář a tak trochu důvěrně, s patrnou dávkou ironie, se naklonil k Šalmějovi. „Jaké komplikace jsi měl přesně na mysli?“
Mág se nadechl...
...dřív než však měl možnost vydechnout, les promluvil za něj:
„Jménem sira Harforda, pána v Joequu, jste všichni zatčení!“
Skupina kolem Palce nevěřícně zamrkala do smrčinové temnoty.
„Máme už vyjít teď?“
„Drž hubu, Borčo! Nebylo by to to... triumvo... trimfo...“
Herland vytasil meč. Ve světle oslněném bělobou sněhu se čepel chladně zableskla. Válečník zkroutil dolní ret a hvízdl tak hlasitě, až vyplašil hejno koňader ve větvích. Chvíle vražedného ticha se napjala jako struna.
A potom náhle onen smrtící okamžik splaskl. Nestalo se totiž nic.
„Haha!“ ozvalo se z lesa tlumeně.
„Říkal jsem ti, ty tupče, abys už držel hubu!“
Napravo od Palcovy skupiny, kde výběžek lesa zahýbal bokem k pasti, se ozvalo zašustění. Šest postav se vyřítilo zpoza stromů a vrhli se na vyděšenou skupinu. Rozumnější jedinci jako Herland nebo Šalměj nekladli odpor, co se však týče většiny dělníků, skončili brzy tváří ve sněhové závěji a s nepříjemnou boulí na hlavě.
„Takže jak jste už slyšeli, pánové,“ pronesl Virien, který mířil mečem na jednoho z hromotluků držících Palcova nosítka, „jste zatčeni.“
„Zapomněl jste dodat: jménem sira Harforda, pána v Joequu, kapitáne,“ napovídal Geren nesměle. Společně s Borčou se vynořili z lesa na opačné straně a bez váhání se přidali ke svým kolegům.
Palec s posměšným údivem sledoval počínání stráže kolem sebe. „A jak si to zhruba představujete, kapitáne? Je vás jen osm a nás stále ještě deset na nohou. Co kdybychom si vyměnili úlohy a zapomněli, že se něco podobného přihodilo?“
Vyjednáváš, ubožáku. Nezbývá ti už nic jiného, než se ponižovat, ušklíbl se Virien v duchu. Moc dobře věděl, že má celou situaci stále pod kontrolou, zvlášť když se jeho meč míhal nebezpečně blízko samotného Palce. „Jenže my jsme ozbrojení, jak sis už asi všiml,“ podotkl chladně. „A ty nemáš nikoho, kdo se uměl ohánět něčím, co by se vzdáleně podobalo kusu železa.“
Herland zaskřípal zuby.
Palec se pobaveně zasmál.
Virien si nemohl pomoci, ale v té chvíli se mu zdálo, jako by náhle spatřil bratrovu tvář.
„Takže narovinu, kapitáne,“ řekl Palec. „Nemáte právo zasahovat mimo pole své působnosti. Jste přece jenom městská stráž, nemyslíte?“
Virien tuhle poznámku čekal. Sáhl pod svůj kabát a z jeho hřejivého srdce vytáhl nyní už značně zmačkaný arch pergamenu. Byl to dopis, který dostal od Arosia. Zamával jím Palci před obličejem, aby si plně vychutnal moment svého triumfu. „Mám tady plné svolení velitele stráže. Víš, co to znamená? Že další otázku pokládám já.“
Palcova tvář zkameněla. Byl to chladný výraz žuly pod dvoumetrovým pokryvem ledu. „Nemáte proti mně žádné důkazy. Nemáte důvod tohle dělat!“
„Mám víc než to! Koneckonců, nepřipadá mi, že by sis tady stavěl hrad z ledu, že ne? Doufám, že vám všem tady něco říká jméno Selghar.“
„Takže vy jste ten kapitán,“ zašklebil se Herland. „Ten, který povraždil moje muže v Joequu! Samozřejmě, že jsem se o tom už doslechl. Takže to samé jste udělal i dnes s mou hlídkou? Provádíte snad nějakou lesní očistu?“
Virien se chtěl původně rozhovoru s Herlandem vyhnout. Nebylo to proto, že by mu naháněl hrůzu, spíše k němu pociťoval respekt. Stáli sice na opačných stranách barikády, ale oba měli dobré důvody, proč se rozhodli zrovna pro svou pozici. Pokud by došlo k boji, Virienova ubohá jednotka měla pramálo šancí proti muži, jakým byl Herland. Věděl, že pouze čeká na svou příležitost. Připomínal jarga číhajícího pod ledem, který náhle rozrazí zamrzlou krustu a s ničivou silou se vrhne na nic netušící lovce. Jejich role se mohly kdykoli obrátit.
„To v Joequu byla pouhá nehoda, pane. Nikdo nechtěl vaši hlídku zabít.“ Konverzace obou mužů se odehrávala v tak zdvořilém tempu a obratech, až by si nezávislý pozorovatel mohl myslet, že se jen sešli v kanceláři Pána města a dolaďují jemné finesy vlády v Joequu. Virienův pohled byl však mnohem nepřístupnější, než jaký si schovával pro sira Harforda. „Bojím se však, že nehody by se mohly odehrát znovu. Snad se jich ale dnes vyvarujeme.“
„Tak dost!“ přerušil Palec jejich rozhovor. „Mám právo vědět, za co jste mě zatkl a přikazuji vám, abyste mi sdělil své důvody!“
Virien mu neodpověděl. Mlčky se díval do očí velitele jeho osobní stráže. „Myslím, že pan Herland mi dokonale rozumí. Jedná se o pokus o vraždu, kterého se dopustil někdo z vašich lidí.“
„To je směšné!“ zasmál se Palce, aby dodal pravdivosti svým slovům. Dokázal si udržet tak nepřirozeně chladnou hlavu, že při těch slovech ani jednou neuhnul pohledem.
„Jakpak bych nevěděl,“ řekl Herland klidně. „Proč bychom vám to neměli říct, kapitáne? Jen se ale bojím, že se vám odpověď nebude líbit.“
„O čem to, u Artriye, mluvíš?“ pohodil Palec nevěřícně rukou.
Herland se pomalu otočil ke svému pánu. V tom ležérním pohybu dával jasně najevo, že ho jeho současná pozice vězně ani trochu nevyvádí z míry. „Kapitán má na mysli Adelayd, pane. Mám mu říct víc?“
Palec jeho slova zarazil gestem ruky. Vítězoslavně se pousmál. „Takže tak to bylo, Herlande? A tys mi o tom nic neřekl?“ Při těch slovech ani na jedinkrát nespustil pohled z Viriena. „Jen se mi to zdá, nebo vím něco, co vy ne?“
„Jen se mi to zdá, nebo jsou tyhle hory plné nebezpečí?“ oplatil mu Virien a přiblížil špičku meče k Palcovi.
„To byste neudělal,“nakrčil Palec koutek úst. Rychlost, jakou se dostaly jeho rty do původní polohy, však naznačovala, že si sám svými vlastními slovy není dvakrát jistý.
„Možná,“ připustil Virien. „Když se dozvím, kdo je ten zločinec, nečeká vás nic horšího než spravedlivý proces.“ Tahle poznámka byla poněkud neuvážená. Palec byl obviněn z tolika zločinů, že by jedno jeho zadržení vystačilo k tomu, aby se na něj všichni supi vrhli a drásali ho do doby, než si vynutí rozsudek smrti.
Prskající šíp se náhle zabodl do Virienova ramene.
Kapitán překvapeně zakolísal. Bodavá bolest jej donutila upustit meč.
Přeživší Palcova družina vycítila svou příležitost. S rychlostí blesku vyletěl z pochvy Herlandův meč a jal se nemilosrdně rozsévat smrt kolem sebe. Čtyři hromotluci upustili nosítka a vrhli se na vojáky.
Virien v poslední chvíli unikl druhému útoku mága Šalměje. Ohnivá střela propálila sníh do hloubky několika metrů. Kapitán spatřil horkou krev zářící jasnou červení vykvetlé růže, jak vpíjí své okvětní lístky do sněhu, na němž ještě před okamžikem ležel.
Proč jsem nemyslel na mágy? Proč jsem, já... ? myšlenku však už nedokončil. Vší silou se odrazil ke skoku a přitiskl se zády k Palcovým nosítkům. Paže ho neskutečně bolela. Krev se pomalu začínala propíjet přes kožešinu a pokud s tím nic neudělá, tak...
Nemysli na to! Teď se musíš zbavit toho zatraceného kouzelníka! Sáhl k opasku a vyndal z pouzdra lovecký nůž. Levou ruku neměl tak obratnou jako pravou, přesto však doufal, že má ještě šanci.
Virien vyskočil zpoza nosítek a vrhl se do neznáma. Kouzelník tam podle jeho očekávání už nestál, podařilo se mu ho však zmást. A to byl jeho cíl.
Kapitán ucítil pohyb blízko za sebou.
Palců neobratný pohyb vedl dýku skrze kožešinu ve slepé touze zbavit se záškodníka. Naštěstí byl příliš pomalý.
Virien oběhl nosítka a spatřil Šalměje, který se právě snažil vyslat kouzlo proti jeho mužům. Vrhl se na něj a povalil ho na zem.
Cítil tvrdý dopad, ačkoli pod ním ležela jen sněhová pokrývka. Věděl, co to bylo. Ruka se mu zalila kouzelníkovou krví.
Jen sebeobrana, byla to jen sebeobrana! přesvědčoval sám sebe. Nemohl jsi nic dělat! No tak vstávej! Dělej!
Trhavým pohybem se postavil na nohy. Rychle se otočil. Za ním stál Palec s dlouhou dýkou a vítězoslavně se šklebil. „Takže se to přece jen nezdařilo podle vašich představ, že ne, kapitáne? A víte, že je mi to líto? Přál bych vám to. Přál bych vám, abyste se vrátil do Joequu a zjistil na vlastní kůži, že není tak lehké mě dostat do chládku. Ubohý, Viriene...“ Zasmál se.
Kapitán se v duchu otřásl. Opět si vzpomněl na Velgarda. Ten smích... a výraz...
Palec vyrazil proti němu s napřaženou zbraní.
Virien si všechno uvědomoval jako ve snu. Viděl letící postavu a spíš jen vnímal, jak se jeho tělo skrčilo a zvedlo do vzduchu překvapeného útočníka. Palec přes něj přeletěl se zděšeným výkřikem. Dýka padla stranou.
A pak ten hluboký, dunivý náraz. Něco nebylo v pořádku...
Virien se otočil s malátnou vláčností opilého. Sklonil se nad jámou.
Palec ležel tam dole. Byl živý, ale sotva mohl mluvit. Stačí přece jen jedno slovo, jedno jméno!
Kapitán se naklonil přes okraj. „Kdo to udělal? Řekni mi jméno! Kdo... ?“
Herland padl na břicho. Dva muži si na něj klekli a spojili mu ruce za zády. Nikdo z nich neslyšel slova, která Viriena stála všechno...
