„Žít jenom život věčný,
nikdo z vás to nezkusil.
Proč za lásku být vděčný,
nikdo z vás nepochopil.
My chtěli se rovnat bohům,
stejnou moc též nést.
Lidem kázat jako sluhům,
božský život vést.
Můj národ za pýchu zaplatil,
bůh trest na nás seslal.
V nesmrtelné nás proměnil,
více se k nám neznal.
My známe krásu lásky,
její plod nikdy nepočnem.
Neznáme času vrásky,
lidský život je našim snem.
Jen ten zbaví nás prokletí,
jenž sám nám ho dal.
Až roky projdou staletí,
meč hlavy nám sťal.
Snad jediné vysvobození,
z věčného života.
Z uťaté hlavy pramení,
je naše jistota.“
S povzdechem dorecitoval muž sedící u stolu v dlouhém černém koženém kabátu. Jeho hlas se ještě před chvílí nesl místností zakouřené putyky. Lidé kolem tiše naslouchali slovům, jež pronesl. Chlapec, který byl dosud zalezlý za velkou pecí sebral odvahu, slezl dolů a přišoural se blíž k tomu prapodivnému cizinci. Nikdy ho zde předtím neviděl.
Nevypadal zle, ale dobře taky ne. Černé delší vlasy se mu vlnily kolem obličeje tvrdých rysů, tmavé oči v sobě skrývaly podivný smutek a bradu i tváře měl zarostlé několika měsíčním vousem. Jeho oděv nesl stopy dlouhých cest, které v něm podniknul. Seděl, ruce v černých rukavicích, u kterých byly schválně ustřižené prsty, měl opřené o desku stolu a pozoroval svůj pohár s vínem. Hoch si vlezl na lavici, jež stála naproti němu.
„Kdo jste?“ Zeptal se směle.
„Proč to chceš vědět?“ Odpověděl otázkou cizinec.
„Protože jsem zvědavý,“ řekl chlapec.
Koutek cizincových úst se zvedl v lehkém úsměvu. ‚Ten kluk má ale kuráž. Víc než všichni ostatní.‘ pomyslel si muž .
„Když mi řeknete své jméno, tak já vám na oplátku povím své,“ navrhnul mu hoch strategicky.
Muž se opět pousmál nad chlapcovou odvahou a diplomacií.
„Jsem Dárius Highdern z Vysočiny pod Soumračnými horami,“ přijal jeho návrh muž, „a ty jsi kdo?“
„Riden Persi z Ilakrus,“ odpověděl chlapec a podal cizinci svou drobnou ruku na znamení přátelství.
„Rád tě poznávám Ridene Persi z Ilakrus,“ a potřásl si s ním.
Hoch se po tomto gestu cítil strašně důležitý, a tak začal vyzvídat dál.
„Proč je ta vaše balada tak smutná? Copak žít věčně není skvělé? Mít tolik času na všechno, to by se mi líbilo.“
„Věř mi chlapče, že jsou lidé, co by s tebou nesouhlasili. Věčný život není nic příjemného. Tedy ze začátku by ti to možná vyhovovalo, ale po několika stech letech by tě to už nebavilo. Copak ty jsi nikdy neslyšel příběh o Horalech?“ zeptal se muž hocha.
Riden zavrtěl hlavou, protože o nich dosud nezaslechl žádnou zmínku.
„Prosím pane, pověste mi ten příběh, moc rád bych ho slyšel.“ Zažadonil chlapec.
Dárius upil ze svého poháru a postavil ho před sebe.
„Nu dobrá, povím ti ten příběh a ty možná pochopíš, proč je má báseň taková jaká je.“
Cizinec se pohodlně uvelebil na svém místě, napěchoval si malou odřenou fajfku tabákem, zapálil a popotáhnul. Potom z úst vypustil bílý dýmový kroužek a začal malému chlapci, ale i zbylým přihlížejícím, vyprávět.
„Dříve, před mnoha sty lety, žil národ Horalů. Sami se velmi rádi nazývali Vyvolenými. Byli to původem lidé ne úplně stejní jako ty, patřili k dlouhověkým jako Daneverové z Vysočiny, ale protože se před dávnými věky zprotivili vůli boha byli odsouzeni k věčnému životu na zemi.“
Muž se odmlčel a opět popotáhnul z dýmky.
„Co provedli, že se na ně bůh rozzlobil a potrestal je?“ Zeptal se zvídavě hoch.
Dárius vypustil z úst několik dalších kroužků dýmu a vyprávěl dál.
„No. To bylo tak. Většina horalů byla velmi pyšná a namyšlená. Chtěli být nadřazení nad ostatními. Toužili vládnou všem a všemu. Záviděli bohu nesmrtelnost a tu velkou moc, co má nad vším živým. Prohlašovali o sobě, že jsou mu rovni a začali si obyčejné lidi podmaňovat a kázat jim jako svým sluhům. Byli zlí a krutí ke svým poddaným a dělali si nárok na jejich půdu i životy.
Když se dívka vdala, tak její pán byl první, s kým musela ulehnout dřív, než se svým zákonným manželem. Pokud se tak nestalo, oba provinilci byli popraveni setnutím hlavy. Mnoho přestupků tak bylo trestáno, i když některé prohřešky za to nestály. Největší zábavou pro Horali byly popravy nepřátel a viníků, souboje a milostné avantýry. I když se mezi nimi našli i tací, kteří těm zvrhlým choutkám neholdovali a měli úplně jinou povahu a také dobré srdce, však bylo jich pomálu na to, aby vyvážili všechno to zlo, co napáchali ti druzí. Když bůh viděl, jak ze sebe dělají bohorovné bytosti a povyšují se nad všechny, byl velmi rozezlen. Dal jim ultimátum.
Buď se do roka napraví, přestanou páchat zlo a neřesti, nebo je potrestá. Žádný z těch provinilců si jeho varování nebral k srdci. Dál provozovali své zvrhlé hry, z lidí si dělali otroky a byli na sebe za to pyšní. Lhůta utekla rychle jako voda v řece a bůh pochopil, že po dobrém to s Horali nepůjde. Tak na ně bůh seslal trest a proměnil je v nesmrtelné. Když tolik toužili být jako on, tak ať si věčnosti užijí, co jim hrdlo ráčí. Poté, co úplně všechny Horali proklel, se k nim už více neznal.
Národ Horalů byl šťastný, tedy téměř celý, že konečně dosáhli toho po čem tolik toužili, ale mělo to i svůj háček. S nesmrtelností se pro ně svým způsobem zastavil čas. Přestali fyzicky stárnout a na tvářích se jim nedělaly vrásky, zůstávali stále tak mladí, jako byli v ten čas, kdy na ně padla kletba. Pouze jejich malým dětem bylo dovoleno dospět do plnoletosti a pak se i jejich stárnutí zastavilo. Byli svým způsobem zranitelní, ale i když byli raněni těžce, nemohli na ta zranění zemřít. Znali krásu lásky a jaké to je milovat, ale od prokletí již žádný Horal, tedy muž ani žena, nedokázal počít a zplodit potomka.
Až po mnoha dlouhých letech pochopili, že věčný život není dar, ale prokletí. Najednou se jejich sen o nesmrtelnosti změnil a začali snít o obyčejném lidském životě. Nebylo však nikoho, kdo by jim jejich původní existenci vrátil. Snad jen ten, kdo na ně prokletí uvalil, by jej mohl zrušit. Prosili a úpěnlivě boha žádali, aby se nad nimi slitoval a dal jim nazpět jejich bytí. Bůh z nich kletbu nesňal, ale pouze určil, jak smí zemřít. Pouze rukou jiné osoby a stejnou smrtí jakou kdysi vyměřovali svým nepřátelům a svým poddaným, jedině setnutím hlavy dojdou věčného klidu," pronesl poslední slova a popotáhnul z dýmky.
„To je opravdu smutný příběh.“
„Ano, to je. Plyne z něj několik ponaučení. Že nikdy nemáš pohrdat tím, co máš. Měl bys za svůj život být bohu vděčný. A hlavně nikdy se nepovyšovat nad ostatní. Protože pýcha předchází pádu.“
Když dokončil svoje vyprávění místnost byla naprosto tichá, jak všichni poslouchali ten příběh. Chlapec se zavrtěl na lavici a pak se dotázal.
"A co je s těmi lidmi teď?"
"Kvůli tomu, jací byli a protože nemohli mít děti, se stalo, že rod Horalů začal pomalu vymírat. Zůstalo jen několik desítek jedinců a ti se roztrousili po všech končinách své rodné domoviny, ale i po jiných zemích v téměř celém světě Vanionu. Osaměle bloudí a doufají, že se nad nimi bůh smiluje nebo se najde někdo, kdo by je přemohl v boji a setnutím hlavy je osvobodil od jejich věčného údělu." Odpověděl chlapci na jeho dotaz.
"To je mi jich upřímně líto," špitl hoch.
"Mně je jich taky líto, ale lítost těm provinilcům, ani těm nevinným, už nepomůže."
Lidé si začali mezi sebou špitat a za chvíli již v krčmě opět panoval čilý ruch. Muž se zvedl z rozvrzané lavice a na stůl položil několik měděných mincí za útratu.
"Vy už odcházíte Dárie?" Zeptal se udiveně Riden.
"Ano," přikývnul, "je nejvyšší čas, abych šel zas dál," dodal.
Upravil si dlouhý kabát, přes rameno si přehodil provaz, který byl uvázán na dvou koncích srolované deky, v níž měl uschován svůj meč a do ruky uchopil velkou plátěnou brašnu.
"Kam jdete?" Vyzvídal chlapec.
"Nevím. Nejspíš tam, kam mě nohy ponesou," odvětil muž.
Udělal několik kroků směrem ke klučinovi, pohladil ho ve střapatých vlasech a řekl:
"Moc rád jsem tě poznal Ridene Persi z Ilakrus."
"Já vás také, Dárie."
"Sbohem." Rozloučil se s ním.
"Sbohem a šťastnou cestu," popřál mu Riden.
Kromě chlapce na něho už nikdo nepromluvil. Dárius dlouhými svižnými kroky prošel mezi bavícími se hosty, pak vrzajícími dveřmi a ocitl se venku před hospodou "U rezavého hřebíku.“
Déšť, který ho zahnal do tohoto hostince, už přešel a zatažená obloha se vyčistila. Začínala noc. Nebe bylo temné se spoustou hvězd a měsíc svítil jako obrovská lucerna. Jiní by se zastavili a kochali se krásou večera, ale on ne. Takových okamžiků zažil nespočetně. Dny i noci se střídaly a jemu se zdály být tak jednotvárné, už téměř nevnímal to, co dřív tak obdivoval a miloval. Zbožňoval východy i západy slunce, vítr co mu čechral vlasy, vůni květin a zpěv ptáků. To bylo dřív, ale ty časy už dávno přešly. Přátele i jeho lásky si již před mnoha úplňky vzala k sobě paní smrt. Teď se sám prodíral světem a modlil se za spásu své duše. Ano, zase měl za sebou jeden nekonečný den. Pomalu začínal svůj život nenávidět. Moc dobře znal to, o čem tomu chlapci a lidem v té hospodě vyprávěl. Znal ten příběh stejně dobře jako své prochozené boty. Ne, vlastně ještě mnohem líp. Vždyť i on, Dárius Highdern z Vysočiny pod Soumračnými horami, už pomalu víc jak patnáct set let patřil k prokletým.
