Jednou večer, chvíli předtím, než zašlo slunce mi máma řekla, že půjdeme ven. My normálně takhle pozdě ven nechodíme, ve tmě je to venku nebezpečné kvůli Bytostem, ale teď jsme šli. A nejenom my, ale i všichni ostatní z vesnice. Šli jsme k té obrovské budově daleko na pláni, kam jsem s kamarádkami nikdy nesměla, protože je z Předtím. Viděla jsem spoustu cizích lidí, nejspíš z nějakých dalších vesnic, jak přicházejí odevšad a jdou také k té budově. Nevypadala jako normálně. My jsme sem chodili, i když jsme to měli zakázané. Byla obrovská, jako vždycky, z kamene a se sochami, ale dřív vypadala hrozně stará, v každé štěrbině měla písek z písečných bouří. Ten byl teď pryč. Teď byla taková čistá a osvícená snad milionem pochodní. A ty dveře, co byly vždycky zamčené, teď byly dokořán. Stály tam nějaké paní v krásných šatech a daly nám také takové. Prý to nosili lidé Předtím a my budeme tenhle večer jako oni. Táta měl černé kalhoty a kabát a mamince daly kromě šatů takový krásný kožich. Potom jsme šli dovnitř a tam jiná paní ten kožich zase vzala a pověsila ho do takové zvláštní místnosti, asi spíš výklenku, kde už visela spousta dalších. Potom jsme šli nahoru – po schodech, já znám schody, máme doma dva, vedou do kuchyně, ale tady jich bylo mnohem víc. Myslela jsem, že vyjdeme až úplně k nebi a já si budu moct vzít domů hvězdu, ale když jsme vyšli nahoru, byl tam pořád ještě strop. Další paní nám ukázala, kterými dveřmi máme jít a tam byla ta největší místnost jakou jsem kdy viděla. Byli jsme úplně nahoře, měla jsem strach, že spadnu dolů, ale máma říkala, že přes tu zídku, co tam byla, nemůžu přepadnout. Všude byla spousta židlí, ale ne obyčejných, tyhle byly větší a potažené takovou hebkou látkou. Na některých už seděli lidé, tak jsme se také posadili. Všude byla spousta svíček a pochodní, bylo tam světlo skoro jako ve dne. Ze stropu viseli takové kousky skla, vybroušené a všechna ta záře se v nich třpytila a odrážela. My máme doma skleničku, máma jí občas vyndává když se něco slaví, ale kdyby se roztavilo tohle všechno, tak by z toho bylo tolik skleniček, že by se k nám domů ani nevešly. Zazvonil zvonec, já jsem se lekla, ale nic se nestalo. Potom za chvíli – to už všichni seděli – zazvonil znovu a najednou začala zhasínat světla. Měla jsem strach, že se něco pokazilo, a že teď, když bude tma, sem budou moct přijít noční Bytosti zvenku, ale máma mi řekla, že je to tak správně, a že nezhasnou všechna světla. A měla pravdu, pochodně dole zůstaly svítit. A najednou se ten obrovský kus látky, co tam visel, rozdělil na dva a ty se odsunuly na strany. Objevila se taková plošina, osvětlená tak hodně, že jsem i odsud seshora viděla všechno úplně jasně. Byla tam místnost. Taková divná, protože tam byl stůl a židle jako v kuchyni, ale potom tam byl koberec a taková zvláštní postel s opěradlem podél delší stěny. A hlavně, ta místnost vůbec neměla strop a přední stěnu! A dveře tam sice byly, ale daly se klidně obejít. Nejspíš to tak bylo proto, aby bylo vidět dovnitř. A všechno bylo jenom jako. Myslela jsem si, že si dospělí nehrajou, ale asi jo. Do té místnosti přišli nějací lidé a začali se bavit o nějakých divných věcech a o místech o kterých jsem nikdy neslyšela. Vypadalo to, že ta slečna byla dlouho pryč a ten starý pán je rád, že přijela, ale potom se začali hádat a přišli tam nějací další lidé a taky se hádali, vypadalo to, že si vůbec nerozumí. Chodili ven a zase zpátky, občas měl někdo z nich nějaké jiné oblečení, byla to docela legrace. Ale za chvíli mě to přestalo bavit. Zeptala jsem se mámy, jestli si můžu jít prohlédnout tuhle budovu, ale zašeptala, že musím zůstat zticha, sedět a dívat se, že lidé z Předtím to taky tak dělali. Tak jsem zůstala sedět a asi jsem usnula, protože když jsem se probudila, ti lidé dole měli černé oblečení a vypadali nešťastně, hlavně jedna paní. Ta pořád plakala. A další pán seděl u takové zvláštní skříně, ona to asi nebyla skříň, nikdy jsem nic takového neviděla. Mačkal taková malá bílá políčka a ta věc zpívala, ale ne slova, jen melodii a znělo to jinak než když zpívá člověk. Moc se mi to líbilo. Potom přestal, všichni ti lidé odešli někam dozadu a my jsme začali tleskat. Ti dole, v tom černém oblečení, zase přišli a už nevypadali vůbec smutně. Uklonili se, dostali nějaké květiny a zase odešli. Ty dva kusy látky – možná nějaké závěsy – se zase zasunuly a začala se rozsvěcet světla. Všichni se zvedli a začali odcházet, my taky. Maminka si vyzvedla kožich, sešli jsme zase úplně dolů a převlékli jsme se do našich šatů. Venku už byla dávno tma, měla jsem strach z Bytostí, ale máma řekla, že dnešní večer je všechno jako Předtím, a že se nemusím bát vůbec ničeho.
