Slunce majestátně plulo po obloze a z té nebeské výšky shlíželo na vrcholky hor, oděné ve sněhu a závojích mlhy, na svěže se zelenající, rozkvetlé louky, na zurčící potůčky a říčky, v nichž se zčeřená voda leskne jako stříbro, na husté tmavé hvozdy, jejichž konec se ztrácí v nedohlednu…
Země se rozechvěla pod údery kopyt. Zvěř v lesích se poschovávala, ptáci rozletěli na všechny strany a lesní víly a žínky prchly do bezpečí kapradin. Všude zavládlo podivné ticho…
Na palouku, jenž byl skryt zrakům smrtelníka, trhala květiny mladá dívka. Pokaždé, když se rozběhla, to vypadalo, jako by tančila. Nohama se přitom ani nedotýkala země, tak lehce šla. V malých ručkách čerstvě rozkvetlé mladé květy zkropené křišťálově průzračnou rosou, která se pod doteky slunečních paprsků leskla jako démanty...
Na kratičký okamžik si sedla na vykotlaný pařez. Líčka měla lehce narůžovělá a na tváři stále zářil úsměv. Tak ji poprvé spatřil, jak tam sedí a poletují kolem ní ptáci a motýli. Byl by v tu chvíli odpřísáhnul, že je to snad ta nejkrásnější žena, jakou kdy v životě spatřil a okamžitě se do ní zamiloval.
Potichu sesedl z bujného hřebce a rozhrnul vysoká stébla trav. Postřehl zvláštní kouzlo, jenž se rozlévalo po okolí i v jeho srdci, kde nesmírně hřálo. Jako by z ní samotné vycházela zlatavá záře…
Netoužil již po ničem jiném než ji sevřít v náručí a nechat se pohltit voňavou záplavou jejích vlasů, černých jako antracit. Příliš se však bál, že ji vyplaší. Že až se jí dotkne, rozplyne se mu pod rukama a zmizí jako ten nejkrásnější sen. Byl tak unešen dívčinou krásou, že málem zapomněl i dýchat. Zda-li tomu chtěla náhoda, nebo to způsobila mužova neopatrnost, nikdo nevěděl. Dívka prudce zvedla hlavu a vzhlédla k modravému nebi. Až se jí dlouhé kadeře divoce rozevlály. Poté vstala a ladným skokem se přenesla přes pařez. V příštím okamžiku ji pohltila temnota hvozdu...
Mátožně vstal. Chvíli trvalo, než se vzpamatoval z okouzlení. Pak, jako ve snách nasedl a do rukou vzal otěže. Lehce pobídl hnědáka patami a vyjel na palouk. Jako by mu bez její přítomnosti cosi chybělo. Byl najednou tak prázdný… Bez života…
Muž si jen povzdechl a sesedl. Rukou pohladil drsnou kůru kmene, na kterém seděla… Pohlédl na obzor. Proti jasnému nebi se pochmurně rýsovala temná silueta hradních věží. Cítil, jak ho naplňuje zármutek. Zármutek z toho, že se za pár chvil opět octne mezi těmi ledově chladnými stěnami z kamene. Mrtvými, jako byl donedávna i on sám....
Sklopil zraky. Mezi vysokými travinami jej cosi upoutalo… Sehnul se a vzápětí držel v rukou malý kvítek. Pozoroval ho a na tváři se mu objevil úsměv. Veškeré myšlenky na studený kámen a vše okolo zmizely. Dokonce i palouk, stromy… Byl tam jen on a ta květina…
Slunce se již pomalu sklánělo za obzor když vstal, stále s úsměvem na rtech a vyšvihl se do sedla. Nyní již pevně uchopil otěže a pobídl koně do trysku. Jak později vzpomínal, tak rychle se do hradu nikdy dříve ani po té nevracel. Duši měl naplněnou zvláštním klidem a harmonií, jakou dosud nepoznal.
Na nádvoří ho uvítal jeden ze sluhů.
,,Konečně opět doma, pane."
,,Děkuji, Sailone," odvětil a obrátil se na stájníka.
,,Odstroj ho a pečlivě vyhřebelcuj."
Muž se mírně uklonil.
,,Ano, pane. Bude mít tu nejlepší péči. Můžete se spolehnout…" řekl a srovnal si čepec, který mu spadal do tváře.
,,Opravdu chceš opustit mé služby? Nerad bych přišel o tak dobrého stájníka…"
,,Pán promine, ale jsem již starý, špatně vidím a nohy a ruce už taky neslouží jako kdysi…"
Elf se pousmál.
,,Dobrá tedy. Myslel jsem, že tě přesvědčím. Nyní ale vidím, že je to beznadějné… Těžko se mi za tebe bude hledat náhrada…" povzdechl si.
Po té se otočil a rozešel se k bráně. Dlouhý plášť za ním ve větru povlával. Před tepanými dveřmi se ho opět zmocnil ten starý pocit. Pocit úzkosti a bezmoci. Sáhl po klice. Při doteku chladného kovu celým tělem projel mráz. Nakonec se přeci jen odhodlal a vstoupil do malé místnosti, jejíž stěny byly obloženy koberci. Bezvládně dosedl do velikého, bohatě vyřezávaného křesla. Z úst se vydral tichý vzdech. Chtěl by lidu splnit to přání, jediný požadavek, který na něho měli, jen kdyby jeho srdce nebylo hluché ke všem těm ženám a dívkám, které se mu nabízely, ať se jednalo o obyčejná děvčata z vesnic, nebo o "urozené" dámy a princezny. Všechny chtěly jen jedno: peníze, slávu a moc. Ale která z nich by chtěla jeho, jeho pravé já se všemi těmi nedostatky a vadami? Žádná se dosud nezajímala o to, jaký je on. Jaký je ve skutečnosti. Zajímal je pouze král…
Hlava mu poklesla a oči se zavíraly únavou. Náhle mu vzduch přinesl k nosu zvláštní vůni. Tak líbeznou a jemnou a přece výraznou a nepřehlédnutelnou. Tu si vzpomněl. Sáhl do kapsy a vytáhl květinu. Její lístky byly povadlé a zplihlé. Trpce se pousmál a povzdechl si.
,,Ty se zde také necítíš příliš dobře… Chřadneš a uvadáš… Ne. Tohle není místo pro tebe… Zítra tě odvezu tam, kde jsem tě našel…"
Vstal, položil kvítek na dřevěnou desku stolu, sňal z ramenou plášť a ulehl na pelest. Venku se již dávno setmělo a černá noc nahlížela okny do hradu. Vnitřek místnosti nyní ozařovalo pouze mihotavé světlo měsíce stejně chladné a bezútěšné, jako stěny okolo.
Zhluboka nadechl a vydechl.
,,Zítra musím najít náhradu za Melaroka… A bude to těžké…"
A s tou myšlenkou usnul a spal hlubokým spánkem, ve kterém se nezdají žádné sny…
První sluneční paprsky dopadly na okenní římsu. Pomalu začal vnímat zvuky probouzejícího se kraje. Zurčení potůčku, šelest listí… To vše nabývalo na intenzitě. Otevřel oči a nevěřícně se rozhlédl. Vzápětí si uvědomil, že je skutečně tam, kde má být, totiž na hradě. Ztěžka vydechl a vstal. Učinil několik kroků vpřed a vyklonil se z okna, aby ještě uzřel alespoň zbytek té nádhery, kterou nabízí východ slunce za jasného, svěžího jitra. K svému údivu shledal, že není ani trochu zmožený či snad unavený, což obyčejně po ránu býval. Jediný sval ho nebolel.
Přehodil si přes ramena dlouhý, temně zelený plášť a pohlédl na stůl. Okvětní lístky se třepotaly v lehkém vánku, který vnikal dovnitř. Pár jich opadalo. Vzpomněl si na tu dívku. Před očima mu opět vyvstanul obraz její krásné tváře a dlouhých, havraních vlasů, které splývaly až do pasu. Opět sklopil zrak a pohlédl na květinu.
,,Ne. Její krása by zde uvadla tak rychle, jako okvětí lilie…" šeptl a s mírným zaváháním sáhl po klice. Dveře lehce vrzly, ale jinak se bez odporu otevřely.
,,Přeji krásné ráno!"
,,Tobě také, Sailone! …Zajdi za Melarokem a řekni mu, ať mi osedlá koně…"
Komoří se zarazil.
,,Vy to nevíte, pane?" optal se, když přistoupil blíže.
,,Nikdo se mi o ničem nezmínil… Co se stalo?"
Starému muži poklesla hlava. Chvíli mlčel, jako by přemýšlel, zda má vůbec odpovídat.
,,Melaroka včera večer udupal kůň…"
