**********************************************************
„Oč, jde?“ otázal se překvapeně doktor.
„Můžeme dál?“ zepal se Vaňka.
„Ale rychle, chci se prospat,“ doktor je pozval dál.
Tu si všiml, že Kola drží v náruči cosi zabaleného v dece. Položil TO na lehátko.
„Podívejte,“ ukázal Vaňka na pohybující se vak, dodávaje: „Nevíme, co se tomu psovi mohlo stát, ale ještě před okamžikem tak nevypadal,“ odkryl Vaňka pomalu deku.
Doktor sklopil hlavu a prohlížel si TO, co dosud ukrývala deka.
„Ten pes byl černý. Tedˇ vypadá takto. Je úplně bílý, jako padlý sníh.“
Ordinací rezonovalo psí skučení.
„Proboha,“ vyřkl doktor při pohledu na nebohého psa.
„Byl jsem s ním na obchůzce a náhle se začal chovat docela podivně. Viděl něco v lese. Opustil jsem ho, protože mne napadl a vydal jsem se pro pomoc. Když jsem jej znovu spatřil, vypadal takto,“ rekapituloval Vaňka doktorovi.
„Jste si jist, že je to jeden a ten samý pes?“ pochyboval doktor a pohlédl pátravým pohledem na Vaňku.
„Doktore, znám psa, s nímž hlídám už od dob výcvikového tábora v Trawnikách. Mimo to, ještě nikdy jsem neviděl takto zbarveného vlčáka...“ rezolutně prohlásil a dodal: „...a takto vystrašeného.“
„Myslíte, že mu to někdo udělal?“ otázal se tentokrát Kola.
„To já nevím,“ pokrčil doktor rameny a rozešel se pro jakýsi roztok do skříňky u zdi.
„Víte, i má Lajka – můj pes, se chová divně,“ svěřil se Kola.
Doktor připravil nějaký roztok a vytrhl chuchvalec chlupů z bílého Barryho.
„Co chcete dělat?“ znejistil Vaňka.
„Snažím se přijít na to, co se mu stalo,“ odvětil doktor a vhodil vzorek srsti do roztoku.
Přihlížel, jak chlupy zvolna klesají na dno odměrného válce. Jakmile byly chlupy pohlceny roztokem a snesly se až na dno, pozvedl doktor pohled a se zájmem se otázal Vaňky: „Jak dlouho jste ho nechal samotného?“
„Snad deset minut...já nevím,“ pokrčil Vaňka bezradně rameny.
„To mu nikdo nemohl udělat,“ řekl odborně doktor.
„Prosím? Co tím myslíte? Chcete snad říct, že jsou to kouzla?“ nevěrohodně se zasmál Kola.
„Slyšeli jste někdy o čarodějích z Bílé Rusi, z Běloruska? Ze sobiborských lesů?“ vyřkl doktor.
„Doktore, to snad...“ odmlčel se Vaňka, jemuž přeběhl mráz po zádech, jelikož si uvědomil, jak strašlivá by to mohla být pravda.
„Jsou to jen legendy,“ oponoval Kola, který však na významu doktorových slov nijak neubíral.
„To nevíme...“ dodal doktor. „Slyšel jsem o podivných bytostech, které se potulují těmito lesy. Zabíjejí sedlákům dobytek, kuchají jej, berou si trofeje a vnitřnosti pak nechávají vyhřezlé na lukách. Jeden sedlák říkal, že pozdě v noci viděl podivné mlhavé stvoření, jež se vznášelo před jeho statkem. Bylo to o půlnoci. A pak, pak uviděl jeho zářící oči!“
Vaňka a Kola si vyměnili zmatené pohledy. Připadali si tak bezbranní.
„Co jste říkal, že viděl v tom lese?“ obrátil doktor list.
„Já nevím, já tam nic neviděl, nevím, co tam mohl vidět on,“ rzčílil se Vaňka.
„Víte, už jsem slyšel o příbězích podobných tomuto, ale nikdy jsem se s ničím podobným na vlasní kůži nesetkal,“ svěřil e doktor.
„O jakých příbězích?“ znejistil Kola.
„Existue domněnka, že když se živý tvor něčeho natolik vyleká, strachem může i zešedivět, to je víceméně známé. Taková bytost pak ztratí všechen pigmet. Einfach gesagt: zešediví.“
„O tom jsem nikdy neslyšel,“ pokrčil rameny vystrašený Vaňka.
„Není to vědecky podložené. Pravděpodobně ještě nikdo nic takového neviděl. Jsou to možná povídačky – nevím.“
„A co, podle vás, myslíte, že je něčeho takového schopné?“
„Pokud něčím podobným ten pes prošel, pak vězte, že v tom lese něco je. Něco, co si my, lidé, ani nedokážeme představit. Pokud mu ztrátu pigmentu způsobil strach, pak se mějmě na pozoru a uvědomme si, že je to pes vycvičený k zabíjení... V takovémto případě by měly být jeho emoce strachu potlačené, ale jak se ukazje...“ nedopověděl.
„A vy tomu věříte...?“ se strachem malého dítěte se zeptal opatrně Vaňka, jako by chtěl od doktora slyšet, že si jen dělá legraci.
„Já nevím, nevím,“ odvětil však doktor. „Psi se nebojí, téměř. Zvláště pak tito. Útočí na vězně, jsou brutální, oddaní jen svému pánovi. Byli tak vycvičeni. Prošli trvdou školou. To, co by v něm mohlo vyvolat takovýto pocit strachu si nedokáži představit.“
„A co když v tom lese něco je...?“
Na to doktor nereagoval. Jen při pohledu na psa doporučil: „Je v obrovském šoku. Z toho se už nedostane. Raději jej utratím. Zakrátko by beztak zemřel sám.“
Asi za hodinu byla již naprostá tma. Vaňka kráčel po boku Koly s Lajkou podél plotu.
„Zatraceně, už aby bylo ráno. Chci se vyspat, je toho na mě moc,“ svěřil se Kola.
„Sakra, co ten pes mohl vidět, Kolo?“ vrtalo hlavou Vaňkovi. „Byl jsem tam s ním, Kolo, byl jak hypnotizovaný, koukal do těch stromů a přísahám, že tam něco viděl, něco tam bylo, avšak já to něspatřil. Snad ani on nic nespatřil, ale cítil to,“ říkal Vaňka.
„Ale co?“ stále se vyptával Kola.
„Mám strach,“ pronesl Vaňka.
„Strach?“ optal se podivně Kola.
„Mám takový divný pocit, tohle se tu nikdy nedělo, a to jsem tu už pořádně dlouho. Nikdy jsem nic podobného nezažil a nyní se tu dějí takové divné věci, setsakra divné věci. Pes, který mne nikdy nenapadl, se náhle změní v šílence a skoro mne pokouše. Pak se vrátí jako tělo běz duše a je celý bílý.“
„Měl jsi službu včera v noci?“ zeptal se Kola.
„Ano,“ polil Vaňku mráz.
„Můj pes se choval divně. Byla ta bouřka a měsíc byl celý krvavý. Psi začali štěkat a já dostal strach. Víš, myslel jsem, že podobnou noc již nezažiji, ale mýlil jsem se.“
„I já mám strach, Kolo,“ svěřil se Vaňka. „To vytí mne včera v noci nenechalo napokoji.“
„Mám takové divné předtuchy...“
„Jaké předtuchy?“
„Vůdce říká, že to, co děláme je pro dobro lidstva, že je to správné, ale co když to, co tu děláme, přesáhlo hranice; a byly vůbec nějaké, co když tohle všechno není správné.“
„Co tím myslíš?“ opatrně se zeptal Vaňka.
„Jak asi je těm vezňům? Nedokáži si představit, jaký strach musejí pociťovat. Co když někdo chce, abychom se cítili jako oni?“
„Proboha, Kolo, co tě to napadá, jak můžeš vůbec pochybovat o našem poslání?“ podivil se Vaňka.
„Já o něm nechci pochybovat. Den co den se přesvědčuji, že dělám správnou věc, ale pochop, že denně tu umírá spusta vezňů a já tomu – my tomu – přispíváme. Myslím, že z psychického hlediska je normální, když člověka napadají takové myšlenky, že i my budeme pykat. Pak vidím to, že budu trpět jako ti, které trápím.“
„Kolo, pocit viny je jistě v každém z nás,“ přerušil Vaňka Kolu.
„Ale proč pak děláme to, co dělámě? Protože je to správné?“
„Pocit viny, jenž v nás dříme, je vsugerovaný. Pouze kdesi v hloubi máme vinu, ale vinni nejsme,“ vysvětloval Vaňka.
„A jaký máš názor na to, co se tu děje?“ vyzvídal Kola.
„Ať se tu děje cokoliv, nemá to nic společného s tím, co tu děláme, Kolo.“
„Jak si můžeš být tak jistý?“ zeptal se Kola.
„Já si nejsem jistý! Sakra, Kolo, mám strach, strach z neznáma, já nevím, co se tady děje, ale možná že zítra, zítra vše pomine a bude to v pořádku. Vyžádám si nového psa a bude zas normálně hlídat. Zapomenu na dnešek a radím ti, zapomeň i ty.“
Kola se zadíval do korun borovic. Vycházel měsíc, velký oranžový měsíc.
„Pokusím se zapomenout na dnešní i včerejší noc,“ řekl Kola a shlédl na Lajku, jež se zdála být v klidu.
„Pamatuješ na zajatecký tábor nedaleko Chelma?“ náhle obrátil Vaňka list a ponořil se do minulosti.
„Jistě...“ sklopil Kola smutně hlavu.
„Ještě pochybuješ o tom, zda jsme udělali správně, když jsme přestoupili na stranu Hitlera. Kdybychom tak neučinili, zemřeli bychom v tom táboře stejně tak, jako tady umírají ti vězni, o nichž pochybujeme. A možná bychom byli bývali sešli mnohem horším osudem. Nebýt toho dne, kdy si nás nechali nastoupit a my se přihlásili ke službě Hitlerovi výměnou za relativní svobodu, už bychom nežili, a to, Kolo, je to, čemu věřím, v co já věřím, chápeš?“
7
U velitele se objevil opět pohlavár z Chelma. Velitel seděl tou dobou po vydatném obědě ve své komandatuře a odpočíval. Vypadal, jako by o něčem přemýšlel, ale nakonec vždy došel k závěru, že pokud si bude dělat zbytečné starosti s chodem tábora, mohl by se nervově zhroutit.
Když se ozvalo zaklepání na dveře, vzpřímil se z pohodlného lehu v křesle a vezval hosta: „Herein!“
Dveře se otevřely a objevil se v nich pohlavár z Chelmu.
„Guten Tag,“ vystřelilk Mohre do pozoru a pozvedl pravici.
„Guten Tag Herr Lagerkommandant,“ odvětil se zdviženou pracvicí pohlavár.
„Nečekal jsem vás tak brzy...“ byl z toho velitel poněkud v rozpacích.
„Slíbil jsem vám pomoc. Zdá se, že jsme zas o krok vpřed. Ty naše hlavičky. Jsme prostě géniové, nic víc, nic míň. Nikdo se s námi nemůže rovnat,“ pohlavár se nacházel v povznesené náladě.
Mohre si všiml, že v ruce třímá srulovanou roly nějakého papíru.
„Tady!“ rázně přistoupil pohlavár ke stolu a položil na něj ruli papíru. Tu pak rozvinul a zatížil, jak ku svému zděšení nejprve zjistil, malými těžítky, jež byla vyrobena ze stažených obličejů mrtvých vězňů. Na těžítkách byly i vlasy a tváře; natažené na neúměrně malé kopýtko, působily groteskně, otekle, napuchle a nabobtnalé rty se šklebily napříč. Pohlavár nakrátko zaváhal, ale nakonec zatížil podobnými těžítky všechny čtyři rohy jakéhosi výkresu.
Mohre se zaujetím shlédl k výkresu. Přestože neměl zvláštní technické vzdělání, dokázal snadno rozpoznat, co výkres znázorňuje. Základem byl trojrozměrný mělký kvádr přes jehož horní konce přesahovaly pilíře. Přes ně se napříč táhly jakési tenké roury či něco v tom smyslu. Mohre se sice ve výkresu vyznal, avšak ani v nejmenším netušil, k čemu by mělo podobné zařízení sloužit. Pokrčil proto obočí a s nedůvěrou pohlédl na hosta.
„Inu?“ pohlavárovi se protáhl na rtech očekávající úsměv.
Mohre pokrčil rameny.
Pohlavár pozvedl oči v sloup a jal se vážně vysvětlovat: „Vzpomínáte na problémy s likvidací těl? Nemáte krematoria, pravda? Nejste žádný Sobibór, pravda, a máte strach ze zamoření podzemní vody z tlejících mrtvých těl vězňů, kteří tu podlehli „Vernichtungs durch Arbeit.“ Pravda? Inu?“ Teď doufal, že to Mohremu konečně dojde. Mýlil se.
„No tak, zampřemýšlejte přece trochu,“ pobídl jej.
„Ale já vůbec nevím, co se mi tady snažíte říct. Mám dojem, že jste našel řešení našeho problému, ale v čem to řešení spočívá, to vůbec nevím,“ přiznal se Mohre.
„Přece ve spalování mrtvých. Nemáte jich tolik jako tábory smrti. Jste poměrně malý tábor. Jenom filiálka. Avšak já chci, když už nemohu mluvit do těch Vernichtungslagerů, dokázat něco aleposň tady. Společnými silami ukážeme, že máme navíc. Mám dobré kontakty, vždyť víte. Znáte Herberta Flosse?“
„Ne, to jméno mi nic neříká,“ poněkud unaveně konstatoval Mohre.
„Feuermann!!!“ rozpřáhl pohlavár rukama. „Nic?“ vytratil se mu široký úsměv, avšak neztrácel naději.
„Hasič?“ nerozuměl tomu Mohre.
„Ale kdež,“ mávl nespokojeně pohlavár rukou.
„Tak kdo?“ rozčílil se Mohre.
„Je to muž ohně v pravém slova smyslu, kolego. To, nad čím právě teď skláníme hlavy, pochází z jeho kuchyně. Je to věc! Pokud se osvědčí, staneme se jedněmi z prvních, kdo budou moci tento Flossův vynález ozkoušet. Zatím se zdá, že je to jen u něj v hlavě a na tomto papíře, ale proč to nevybudovat?“
„Proč nevybudovat co?“
Práce na konstrukci sspeciálního zařízení, jehož plány si komandant prohlédl ve společnosti vlivného přítle z Chelmu, začala. Místo pro umístění tohoto jedinečného a bizarního zařízení bylo předem určeno. Zpopelňovací zařízení se mělo nacházet v nejodlehlejší části pískového lomu, kde se již netěžilo. Zdejší pískový potenciál byl vyčepán. Okolní krajina působila jako poušť zapuštěná do borových lesů. Písečné stěny se skláněly do několikametrové hlubky, jejíž dno se naštěstí nezaplnilo žádným jezerem. Během těžby se zde nenarazilo na podzemní vody, přestože v okolí se jich nacházelo spoustu, jak se ostatně přesvědčila sama posádka tábora, vystrašená z možnosti kontaminace těchto podzemních vod plyny z rozkládajících se lidských těl, jež se tísnila v masovém hrobu nedaleko lokace, kde se měl zřídit spalovací rošt. Rošt. Flossův rošt.
Několik speciálně vybraných vězňů se přemístilo do obložení písečných stěn, vysokých tak, že nebylo možno vzhlédnout k okolí. Dvacet kopáčů s motykami, krumpáči a lopatami se tísnilo v této „písečné studni“, k jejímuž chřtánu byly nejprve zavedeny koleje úzkokolejové dráhy, jež se používla jak při těžbě zdešího písku, tak v nedalekém kamenolomu, kde pracoval Josef Palitz. Několik postradatelných metrů úzkokolejky bylo rozmontováno a nařezáno na deset metrů dlouhé kusy. Tento úkol byl svěřen další skupině „konstruktérů“. Všechny tyto práce se odbývaly pod vedením Unterscharführera Loritze.
Kopáči se dřeli celý den při dolování tvrdé zeminy, jež se nacházela pod pískovým podložím. Pohybovali se v provázky ohraničeném obdelníku o délce necelých deseti metrů a s šířkou tří metrů. Jak se ukázalo při horečném kopání, jáma měla být hluboká dva metry. Vytěžený materíál se odvážel výklopnými vagonky po dočasně položené úzkokolejce a odvážel se stranou. Přístup k jámě musel zůtat volný. Do ústí „písečné studny“, na jejímž dně byla vyhloubena tato pravidelná jáma, vedl ostrý koridor po němž se plazila úzkokolejka. Vězni se míhali s naplněnými vagonky sem a tam, nabírali písek promísený se zeminou a odváželi jej vysypat do ústraní.
Unterscharführer Loritz si mnul ruce.
V podvečer přišel situaci zkontrolovat sám komandant Mohre ve společnosti svého zástupce, Untersturführera SS. Oba spokojeně přikývli a doporučili vorarbeiteům, aby se v jídelně přimluvili za speciální příděly všem, kteří se na stavbě tohoto bizaního zařízení podíleli. Nepřál si, aby se práce protahovala, neboť jak Mohre věřil, toto jedinečné zařzení mělo táboru ulevit. Jakmile šlo o možnou nákazu pro SS, šla všechna brutalita koncentráku stranou. Nechtěli se nakazit tyfem, či jinou chorobou, která by mohla za zdejších podmínek nabrat středověkých „diagnóz“.
Druhý den časně z rána se začalo s pokládáním betonových prašců přes okraje jámy. Betonové kvádry byly rozmístěny pravidelně vedle sebe, ponechávajíce mezi sebou dostatek místa pro propad popela a ohořelýh zbytků těl. Pak se vězni přesunuli ke kladení nařezaných kolejnic z úzkokolejové dráhy, které pokládaly napříč přes betonové prašce. Vznikl tak důmyslný obří rošt z kolejnic.
Unterscharführer Loritz si promnul ruce. Práce byla hotová. Vězni udělali kolem dokonaného díla oblouk, a otírajíce si pot z čela, civěli na nepravděpodobný obraz strašlivého roštu na dně písečné prohlubně.
Jiná skupina vězňů se mezitím rozestavěla u táborového masového hrobu, kam byli pohřbíváni všichni vězni, kteří padli únavou, byli umučeni, zabiti, či spáchali sebevraždu. Hrob se nadouval a mokval. Pukal a z četných rýh vyvěrala černá tekutina. Zápach byl nesnesitelný. Jako by byla pod povrchem písku promíseného s tělními výkaly pohřbena těžce oddychující kreatura, jejíž hruď se nadouvala a klesala. Při každém nadutí z puklin tryskaly gezíry černočerné krve.
Esesman, jehož vězni přezdívali Frankenstein - podle bytosti, kterou Viktor Frankenstein v románu od Marry Shelley stvořil, a to pro jeho podobnost s Borisem Karlofem, jenž si ve filmovém zpracování veleslavného románu zahrál obludu - dozoroval nad otevíráním tohoto mokvajícího molocha, strašlivé mohyly, která žila svým životem. Neobyčejné vedro letošního léta udělalo své. Těla, natěsnaná v takovém množství v jediném masovém hrobu tlela, bobtnala, rozkládala se. Na hrobu hodovala mračna lačných much, jichž tu byly milióny.
Frankenstein byl nemilosrdný. Hnal vězně k otevírání hrobu. Vězni se brodili po kotníky v krvi svých mrtvých přátel a mnozí z nich se stali zajatcem těchto bažin z lidských šťáv, zvolna se ponářejíce do tekutého, krví zbroceného písku, aby jim nikdo nepodal záchrannou ruku. Utonuli a jen málokterý z nich byl na poslední chvíli zachráněn.
Rozehrála se strašlivá tortura. Vězni práci odmítali. Nechtěli jít vstříc tak strašlivé smrti. Pod šátky, které si uvázali kolem úst a nosu, aby nemuseli vdechovat intenzivní zápach rozkládajících se těl, zvraceli, lamentovali a odmítali. Nechali se raději odvést na kraj hrobu a tam padali pod kulkou Ukrajince.
A proč to všechno? SS chtěli vyhrabat všechna těla z masového hrobu a přemístit je na připravený rošt, kde by je zpopelnili pod plameny. Jenže vězni jejich přání vetovali
a s úsměvem na tváři se nechávali zabíjet pro neposlušnost. Komandantovi bylo jasné, že to tak dál nepůjde. Nechal proto dopravit do sousedtsví masového hrobu zásoby vodky, kterou nutil vězně pít, aby byli otupělí. Povolal i několik Ukrajinců
a zbavil Frankensteina vedení této hrobnické operace. Zakázal všechnu brutálnost a postupovat se mělo opatrně. Teď kleli samotní wachmani, povolaní k této strašlivé robotě. Proklínali Němce, ale i oni se museli podrobit, stejně tak jako vězni.
Další den byl velmi slunečný. Bylo téměř azuro a slunce velmi pražilo. Vězni již byli na pracovištích. V jeskyni se už dávno horečně pracovalo. Vězni tu hloubili tunel do kamene a jeskyní se linul rachot zbíječek, jimiž vězni dobývali kámen. Hlavní skupina pracovala na tunelu, jenž vedl do několikakilometrové hloubky. Tunel byl vystužen trámy, aby se zabránilo jeho sesuvu. Na podlaze ležela úzkokolejová dráha vedoucí z tunelu k hromadě narubaného kamane, kde se kamení přebíralo. Napravo se nacházelo ústí menší jeskyně, v jejímž nitru pracovala toliko hrstka vězňů. Právě z nitra této jeskyňky vyvedl vorarbeiter jakéhosi žida, s nímž praštil o zem. Žid cosi mumlal na svou obhajobu, ale to předákovi nezabránilo v tom, aby do něj přestal vší silou kopat. Ukrajinci, kteří postávali
u vchodu do jeskyně se povykem doslova bavli. Jeden z nich se odhodlal a rozešel se k místu dění. Během několika minut byl žid odveden do tábora a pověšen na „stromeček“, trámový kříž ve tvaru písmene „T“. Paprsky slunce do něj nemilosrdně pražily a vše nasvědčovalo tomu, že tuto torturu nebožák dlouho nevydrží. Do zápěstí se mu zařezávaly okovy a váha těla mu lisovala hrudní koš. Nohy bezvládně visely několik centimetrů nad zemí. Z jeho unaveného obličeje kanul pot. Na „stromečku“ byl pověšen sám.
Ze stromů za táborem pozoroval nebožáka cizí pohled. Thermovize jakéhosi tvora, který byl ve stromech neviditelný
a tichý. Pohled doprovázelo strojové chrčení a trojnásobný zoom se přiblížil až na žlutočervenou postavu visící volně v modrém prostoru. Vizuelním zoomem bylo dosaženo
i přiblížení vězňových stenů, které se zdály tolik zřetelné, přestože poněkud umělé, jako by akusticky zkreslené. Z dálky znějící hlasy působily pomaleji a hlouběji než ve skutečnosti.
Tu se zoom vrátil na výchozí bod a ve většině modré zorné pole zvolna přejíždělo zprava doleva. Táborové budovy byly vidět zeleně či černě. Tu se pohled zastavil na vlajícím předmětu, na vlajce. Pohled opět najel na detail a tu uviděl uprostřed kruhového pole černou nacistickou svastiku. Ve stejném okamžiku se ozvalo, jako by pod vodou: „Loss, loss, švidko. Mach schon du Schweinejude.“
„JU-DE-SCHWEINE, JU-DE-SCHWEINE,“ zaznělo několikrát dokola.
K visícímu židovi na „stromečku“ se přiblížil náhodně kolemjdoucí Unterscharführer, který se hlasitě smál, až se za břicho popadal.
Thermovize zaostřila na detail lugeru, který nacista vyňal z pouzdra, aby s ním laškovně mával visícímu nebožákovi před obličejem. Detail klouzal po nacistově tělě, až spočinul na popelavé lodičce, na níž se blýštily dva blasky SS. Pohled poté zvolna sjel na vyhasínající židovo tělo.
Slunce již téměř zapadlo. Další den minul, chystala se noc. Trestaný žid stále visel na „stromečku“ a byl živý. Oči měl zavřené a zdálo se, že je na pokraji sil. Ošklivě kašlal, což mu celou mučednickou proceduru ještě ztěžovalo. Kdykoliv zakašlal, z úst se mu vyronil proud krve. Pouta, za která byl uvázán, se mu zařezávala do masa a dlaně již dávno odumřely. Měly modrou barvu. Krůpěje krve dopadaly na hruď při každém zakašlání. Nepohybně trpěl tuberkulózou.
Den se odíl v noc. Paprsky reflektorů kmitaly sem a tam
a hlídači opět chodili podél plotů. Byl tu i Vaňka s novým psem, Kola a ještě několik dalších hlídačů. Plot se obtáčel asi kilometr a půl kolem tábora a byl neustále hlídán hlídači – wachmany. Tyčilo se tu několik věží, které obývaly vojáci a svítili reflektory kolem plotů a po táboře.
Byla úplná tma a měsíc svítil jako rybí oko. Vaňky se zmocnil strach z neznáma. Právě míjel úsek lesa. V jedné ruce třímal vodítko se psem a druhou měl připravenou na zbrani, která byla zatím ještě hozená přes rameno. Zkoumavým pohledem pozoroval nového psa, kdyby se začal náhodou chovat neklidně. Ten se však choval zcela normálně. Nebyly na něm patrny žádné známky podráždění, ani nervozity. Zato Vaňka byl zmražen strachem.
„Hodný pes, hodný pejsek, jen hlídej,“ potichu ho chválil Vaňka a přál si, aby se pes nezačal nijak zvláštně chovat.
Úkradkem nakoukl do lesa. Vítr se proháněl korunami košatých borovic a tu se Vaňka zastavil. Stál jen kousek před místem, na kterém se včera odehrál onen nechvalný incident s Barrym, jenž cosi větřil ve stromech. Opatrně smekl zbraň z ramena a uchopil ji do ruky. Odjistil a natáhl. Pak znovu vykročil. Ustrašeně polkl a opatrně se vyhýbal místu, kde se včera Barrymu přihodila ona strašlivá věc. Upřeně hleděl přes plot do zeleného lesa a obával se nejhoršího. S nervy byl k prasknutí. Letmo šilhl na psa, a když viděl, že se nijak zvláštně nechová, trochu se uklidnil, avšak ne na dlouho. Odkudsi z temnoty lesa se náhle cosi ozvalo. Strašlivý skřek, jenž byl směsicí podivných zvuků. Jako by zařvala nějaká šelma a zakřičel dravý pták. Skřek naráz ustal. Ve Vaňkovi hrklo. Cele zkameněl. Nebyl schopen pohybu. Ještě nikdy nic podobného nslyšel. Pes si toho nevšímal a ani trochu neznervózněl. Vaňka přidal do kroku. Nakonec se rozběhl. Když se pak zastvail, aby se otočil, zjistil, že za ním není nic divného.
„Sakra, sakra,“ nešťastně a potichu si říkal pro sebe. „Co to propánaboha bylo?“ potichu se ptal sám sebe.
Náhle se rozkvílela poplašná siréna.
Cosi se přihodilo!
Vaňka se polekal a pohlédl do nitra tábora. Spatřil, jak se paprsky reflektorů koncentrují na jedno místo na nádvoří. Wachmani začali cosi vykřikovat a několik se jich sbíhalo přímo na apelplac. Zažehla se i světla na barácích, jež lépe osvítila nádvoří. Nepochybně se tam něco událo. Němci
a Ukrajinci se sbíhali kolem „stromečku“. Vaňka se rozběhl k témuž cíli. Při tom zdáli sledoval dav lidí na nádvoří. Psi se do toho strašlivého zmatku rozštěkali. Z budov vybíhali Němci
a Ukrajinci. Vaňka pustil psa a zrychlil tempo. Nakonec se Vaňka dostal přes štěrkové prostranství až na nádvoří. Už byl téměř u davu, když vtom náhle stěnu těl zvědavců protrhl žid, jenž předtím visel na „stromečku“, padl na zem a za ním se vrhl jeden z Němců. Z pouzdra vytáhl luger. Žid cosi nesmyslně mumlal polštinou a nacista mu nadával: „Svině, ty zasranej židáku!“ Chytl jej za vlasy a pak za límec.
Žid klečel a prosil o milost. Tvář měl vystrašenou. Z očí mu kanuly slzy. Do toho kvílela siréna a štěkali psi. Dav Němců
a Ukrajinců se dohadoval a svými těly zakrýval „stromeček“.
Třaskl výstřel a žid se mrtev sklátil k zemi. Němec na něj pliv a zbraň zakasal zpátky do pouzdra.
Vaňka se prodral vřavou těl, aby si i on prohlédl to, co sledovali ostatní. Vydobil si uličku až ke „stromečku“. Vtom však strnul. Náhle civěl do vypoulených očí zasazených do zkrvavené tváře, jež byla stejně tak, jako zbytek těla, stažena z kůže. Tělo viselo hlavou dolů a bylo přivázáno za kotníky za jedno křídlo kříže. Krvavé paže visely jako kus hadru volně dolů a stékaly po nich stružky krve, které kanuly na zem. Tam ležela lodička, popelavá uniforma a opasek. Všemu dominoval stříbrný znak umrlčích lebek SS. Na stříbrné blesky kanula krev ze stažené mrtvoly. Ta patřila Němci. Vyděšené pohledy nacistů sledovaly zkrvavené tělo a nikdo netušil, co si o tom má myslet. Vaňka strnul na místě a zachvátil jej šok.
Na velitelství vtrhl zástupce velitele asi půl hodiny po incidentu.
„Proč byl vyhlášen poplach Untersturmführere? Co se děje? Na zítřek se musím vyspat, mám mnoho práce,“ znepokojeně vysvětloval velitel.
„Máme tu problém,“ vážně sdělil zástupce velitele přistupuje k oknu.
Ještě stále panovala noc.
„Co se stalo tak vážného, že musíte vyvolávat poplach,“ otázal se komandant.
„Našli jsme mrtvého jednoho z našich mužů,“ osvětlil Untersturmführer.
„Co se mu stalo?“ vyzvídal komandant.
„To právě nikdo neví. Našli ho viset staženého z kůže jako nějakého králíka přímo na nádvoří.“
„Cože?“ zvážněl komandant Mohre a podivil se.
„Je to tak. Nevíme, co si o tom máme myslet. Je to hrůza,“ tiše konstatoval zástupce velitele.
„Kdo za tím stojí?“ vyzvídal komandant.
„Nevíme. Vina byla svalena na jednoho žida, který tam předtím visel. Našli jsme ho odvázaného na místě činu. Nevíme, jak se dostal z okovů, ale prostě byl dole,“ vysvětlil zástupce velitele.
„Takže to udělal on?“otázal se komandant.
„To dost těžko,“ otočil se Untersturmführer na komandanta.
Jejich pohledy se střetly.
„Sám by to nemohl dokázat. To tělo bylo vysvlečéné z kůže
a viselo hlavou dolů.“
„Proboha, kdo si myslíte, že to udělal,“ tázal se komandant.
„To nevím, ale ten žid to nebyl. Tohohle by nebyl schopen žádný člověk, alespoň ne sám.“
„Sakra, tak kdo, kdo to udělal? Někdo z vězňů, skupina?“ zvažoval velitel.
„Nikdo se nedostal ven. Vše je zabezpečeno. Všichni byli zamčeni,“ domluvil a oba se pohroužili do myšlenek. „Víte,“ navázal zástupce po krátké zámlce, „ale je zde jistá možnost útoku z venčí,“ zmínil se.
„Nesmysl, myslíte snad partyzány, či Rusy,“ polemizoval komandant.
„Ano, pane, přesně tak. Tento tábor je uprostřed lesních spoust. Byl by to pro ně snadný cíl,“ zvažoval zástupce.
„Nebuďte bláhový, Untersturmführere, kdo by se sem mohl dostat. Máme přece strážné.“
Vtom ho zástupce přerušil: „Pane, ukrajinští wachmani se mi dnes svěřili, že jsou přesvědčeni o tom, že v lese někdo je.“
„Cože? A o tom se dozvídám až teď?“ zavrčel komandant.
„Také proto tu jsem. Chtěl bych to s vámi probrat,“ ozval se zástupce.
„Zatraceně, Untersturmführere a jaký je váš názor,“ otázal se nervózně po místnosti kráčející komandant.
„Víte, snad jsme pod hrozbou útoku partyzánů či Rudé armády,“ navrhl zástupce.
„Takto by přece nepostupovali. Zaútočili by,“ vyřkl svůj názor komandant Mohre.
„Třeba nás chtějí zastrašit.“
„Proboha proč?“ nechápal velitel.
„Možná nás pozorují už delší dobu a vidí, co se tu děje. Myslím, že by to tu mohli zničit. Třeba to tu chtějí zlikvidovat, co já vím?“ pokrčil rameny zástupce.
„Vzchopte se,“ nabádal jej velitel. „Zítra pošlu pro speciální jednotku a vyšleme ji do lesa. Ona síly odporu zlikviduje. Budou litovat, že se nám vůbec kdy chtěli postavit!“ zaťal pěst velitel.
Noc ještě neskončila. Wachmnani už znovu obcházeli kolem plotů. Vaňka si to se svým psem vykračoval tentokrát docela daleko od lesa. Potil se.
„Zasraná práce, zkurvená práce!“ spílal potichu.
Jeho dech byl dušný.
Kráčel podél plotů a úkradky nahlížel do tábora. Civěl na něj zezadu. Civěl na temná okna nocleháren.
„Co se tu děje?“ ptal se sám sebe potichu.
„Hej, Vaňko!“ ozvalo se náhle zezadu.
Lekl se. Otočil se.
Ze tmy se vynořil Kola se Lajkou.
„Kolo?“ odechl si Vaňka.
„Vaňko, počkej!“ tiše zvolal Kola.
Vaňka se zastavil.
Kola k němu doběhl.
Kdosi je však sledoval z lesa z korun stromů.
Thermovize sledovala dvě červená těla s menšími psími těly vedle nich.
Les byl v těchto místech drahně vzdálen od plotu, a tak psi tuto bytost, či zjevení, necítili.
„Vaňko, co tě teď probíhá hlavou, co si myslíš o tom, že se stalo na nádvoří.“
„Já nevím, Kolo, ale mám strach. Už to zřejmě dlouho nevydržím. Tyhle noční směny mne zničí. Jakmile je plot jen
o trochu blíže k lesu, šílím. To, co se tu děje, je šílenství, naprosté šílenství. Připadá mi to jako sen. Mám strach, Kolo, mám hrozný strach,“ svěřil se Vaňka.
„Vaňko, je to šílesntví. Mám dojem, že odplata přichází.“
Kdesi v nitru nepoznaného se zpomaleně a hlouběji zopakovalo: „ODPLATA PŘICHÁZÍ.“ A tu je dál ze stromů sledovala ona bytost čí zjevení thermovizí.
„Ano, myslím, že zemřeme, již brzy. Mám strach, Kolo, snad budeme pykat za to, na čem se tu podílíme,“ svěřil se Vaňka.
„Včera jsi mi to vyvracel, Vaňko, a dnes tomu věříš?“ nechápal Kola.
„Cožpak to nechápeš? Uklidňoval jsem se. Snažil jsem si vštípit, že to, o čem mluvím, čemu věřím, se nestane, že to není skutečné. Snažil jsem se na to zapomenout, ale nejde to. Je to stále horší a horší. Asi se zblázním, Kolo.“
„Vaňko, budu muset jít,“ unikl Kola a vykročil před Vaňku.
Ona bytost thermovizí sledovala dvě červená těla, jež se od sebe vzdalovala.
„BUDU MUSET JÍT – MUSET JÍT,“ opakokovalo se uvnitř.
Kola spěšně zmizel ve tmě a ztratil se Vaňkovi z dohledu.
Ten stál strnule stále na tomtéž místě.
„ODPLATA PŘICHÁZÍ,“ zasykl kdosi z lesa jakoby reprodukovaným Kolovým hlasem, protože bylo jasné, že on němůže za plotem být.
Vaňka sebou škubl. Pohlédl do stromů, jeho pes začal náhle vrčet. Vaňku polila hrůza.
„Kolo...?“ zvolal a pohlédl do uličky vstříc tmě, v jejímž náručí se před okamžikem ztratil Kola.
Psí vrčení nabíralo na intenzitě. Vaňkovi se ještě více rozbušilo srdce. Nebyl scopen ni slova. Byl naprosto paralizován. Pes vztyčil tlapy vpřed a přední část těla snížil. Ocas smotal vzhůru a naježil jej. Vaňka popadal hlubší dech. Jako zhypnotizovaný hleděl upřeně do stromů, ale nic neviděl. Čaroděj, to zjevení, se blížilo. Thermovizí sledovalo nehybné tělo a štěkajícího psa. Vaňka pocítil, že tam, za plotem, něco je, přestože TO neviděl. Ze sevření dlaně se mu vysmeklo vodítko na zem. Zaslechl podivný zvuk, podobný útočícím štírům. Ten zvuk byl blízko. I když mohl Vaňka sáhnout po pušce, toliko otevřel pouzdro a viňal z něj luger. Odjistil jej. Bytost se blížila, ale Vaňka ji neviděl. Byl to duch. Vaňka zvolna pozvedl hlaveň svého lugeru, což té bytosti nemohlo uniknout. V levém panelu zorného pole thermovize se náhle zobrazil sloupec, na jehož bělavém prostranství se třepotaly údaje, jakýsi kód. Pes ustal ve svém štěkání, jež přešlo v kňučení. Pak se ztratil ve tmě. Vaňka tam stál jako přibitý. Náhle se znovu ozval ten praskavý zvuk. Vycházel zblízka. Jako by jej vydal někdo stojící přímo za plotem. Náhle se z prázdna neurčité výšky cosi zažehlo, jako by to viselo kdesi ve výši. Nebylo vidět nic, žádný bod, z něhož by to vycházelo, toliko tři červené paprsky, tři červené body, dopadající na Vaňkův luger, na jehož těle se roztančily. Vaňka sledoval, jak se paprsky překotily přes ostantý drát polotu. Tu mu upadla zbraň a jeho očí zíraly vytřeštěně dokořán. Červené paprsky náhle zmizely a zdálo se, že za plotem nic není, ale něco tam bylo. Cosi zablesklo svýma žlutýma očima, jež se žhnuly vysoko, mnohem výš, než ty Vaňkovy. Krátký žlutý záblesk a opět nebylo ničeho vidět. Vaňka zíral do míst, kde se podlouhlé a mandlovité oči rozsvítily, a po chvíli, když už se zdálo, že za plotem skutečně nic není, a nebylo, se Vaňka sehnul, poklekl na kolena a jako slepec zašmátral po lugeru, který se mu před okamžikem vysmekl na zem. Pomalu stiskl rukojeť zbraně a ukazováček přiložil na kohoutek. Pak rychle zamířil zbraň a hlavěň si přitiskl na spánek. Ozval se třask. Hejno netopýrů se rozlétlo z korun borovic na všechny strany. Nejbližší hlídač se lekl. Na okamžik se zastavil a pak se rychle rozběhl vpřed. Zvolna ve tmě před sebou rozeznával obrysy ležícího těla. Doběhl k němu, a když uviděl, kdo to je, zděsil se. Ležel tu Vaňka s vytřeštěnýma očima a jemně tiskl zbraň, jež se utápěla v kaluži temně černé mozkové krve, jež bředla z prostřelené skráně.
8
Již se stmívalo, když Bess Hopkinsová zjistila, že Josef Palitz podléhá únavě a klimbá na kanapi, z jehož lože jí vyprávěl svůj příběh.
„Jste již unavený, co kdybychom pokračovali zítra?“ navrhla Bess.
Stařec nereagoval, vypadal, jako by spal tvrdým spánkem.
Bess si připadala nesvá. Byla v rozpacích a trochu se cítila trapně. Nechtěla jej nijak obtěžovat, ale teď to vypadalo, že jej obtěžuje až příliš.
„Pane Palitz!“ zvýšila hlas, ale ne natolik, aby starce polekala.
Palitz však stále dřímal.
Tu si Bess povšimla, že buď velmi slabě oddechuje, nebo snad nedýchá vůbec.
„Pane Palitz!“ polekala se. Napadlo ji, že zemřel.
„Pane Palitz!“ zvedla se a opatrně k starci přistoupila. Sklonila se nad jeho poklidné tělo a zkoumala spokojený výraz ve tváři. Jemně jej poklepala na rameni.
Nic!
Je mrtvý, pomyslela si. Zemřel právě ve chvíli, kdy jí toho měl ještě tolik co říct. Bess propadla panice. Vykřikla: „Ježíši, pane Palitz!!!“ a už se neobtěžovala s žádnými zdvořilostmi. Tato situace byla extrémní, o čemž ani v nejmenším nepochybovala.
Plameny v krbu pozvolna uhasínaly.
Bess se rozhlédla po místnosti. Nenapadalo ji, jak by se měla zachovat. Cožpak věnoval poslední chvíle svého života právě jí? Teď nemohl zemřít, teď ještě ne! Byla zvědavá na jeho příběh, který jí nedopověděl.
Jak to přemýšlí? Cožpak je tak sobecká? Chtěla snad jen jeho příběh pro svůj článek a nestarala se o to, pokud je ještě živý?
Tu se stalo něco nečekaného. Do beznadějně temné situace se vlilo trochu světla. Stařec otevřel oči a pohlédl na vylekanou Bess, jež stála přímo nad ním.
„Promiňte,“ řekl klidným hlasem, právě takovým, jakým jí líčil svůj tajuplný příběh. „Usnul jsem,“ dodal.
Bess pocítila obrovskou úlevu. Spadl jí kámen se srdce. Žil. Josef Palitz byl stále naživu. A tu jí začalo jít opět o to samé. Lačnila po jeho příběhu. Lačnila po tom, co se stalo pak, co se událo ve spoustách sobiborských lesů, nad nimiž převzali nadvládu čaroději z Bílé Rusi.
„Nic se neděje, vůbec nic se neděje, pane Palitz,“ jásavým hlasem jej uvědomila. „Jen jsem říkala, že pokud by vám to nevadilo, vrátila bych se zítra, abychom pokračovali, ano?“
„Jistě, jistě, ale jestli chcete, můžete ještě zůstat,“ byl k ní velmi vstřícný.
„Ne, ne, potřebujete si odpočinout a já také,“ přesvědčovala jej.
„Když chcete, můžete samozřejmě zítra přijít, nechám to na vás. Já počkám,“ usmál se na ni a jeho víčka opět ztěžkla.
Bess jej nechala v klidu a pomalu a v tichosti se vykradla z chaloupky. Zabouchla vchodové dveře a zahradou zamířila k brance.
Bess se ještě vrátila do redakce. Budova redakce byla na pátém podlaží velké budovy v centru města. Podlaží bylo opuštěné. Do podlouhlé chodby prosvítala jemná záře z Bessiny kanceláře. Neměla ji sama pro sebe, bylo tu dalších několik stolů, za nimiž však v tuto hodinu již nikdo neseděl.
Boston´s week. Tak zněl název magazínu, pro nějž Bess pracovala. Nebyl to denník, takže se nemuselo pracovat i v noci. Uzavírka byla vždy v pátek a nové sešity šly do prodeje v pondělí ráno, či již v neděli večer.
Bess seděla před svým počítačem. Na stole měla v rámečku svou fotografii, na níž byla ve společnosti s přítelem Nathanem, mladým energickým mužem.
Bess přemýšlela o tom, co dnes Palitz řekl. Pokoušela se proto nalézt v internetovém vyhledávači nějakou spojitost mezi sobiborskými lesy a domnělými čaroději. Prahla po jakýchkoliv, byť nezaručených zprávách o nezvyklých příhodách v malebných zákoutích panenské sobiborské přírody. Nic, než zmíňky o bývalém stejnojmeném táboře smrti, či o turistických typech k cestě do východních končin Polska však nenašla. Žádné čarodějnice, nic podobného. Zkoušela to dlouho a používala při tom veškerého novinářského důvtipu. Úspěšná však nebyla. Zdálo se, že i samotné legendy o čarodějích z Bílé Rusi, jsou jen fámou. Snad ani žádné legendy neexistují. Možná si to vymyslel Palitz sám, jakožto vysvětlení toho, čeho se stal kdysi v táboře svědkem.
Bess odhodila veškeré naděje, že se jí podaří naleznout nějakou stopu, díky níž by došla k důkazu, jenž by vnesl více světla do Palitzových svědectví. Do celé té věci s tajemnem, které kdysi zahalilo nacistický tábor.
Bess si projela rukama vlasy. Zívla. Byla unavená a již chtěla počítač vypnout a odejít domů, když tu ji něco napadlo. Vzpoměla si na Palitzova slova o jedinečnosti tábora v Zahalkách, o němž takřka nikdo neví. Podle jeho slov vůbec nikdo. Jestliže byla pravda, že se o něm nedochovaly žádné historické zprávy, pak by ji jediná taková zpráva mohla přivést na stopu, tedy pokud nějaká existuje, což by však protiřečilo Palitzovým slovům. Mohl však Palitz vědět vše o potencionálních zprávách z tohoto tábora? Sám přece přiznal, že tábor nepřežil jediný, přestože v současnosti byl podle svých slov jediným stále žijícím svědkem Zahalek.
Bess naťukala do vyhledávače polské jméno Zahalki.
Ku svému podivu zjistila, že existuje toliko jedniný odkaz. Z monitoru na ni zírala tabuka. V ruském textu bylo jediné slovo v latince a to bylo ještě ověnčeno uvozovkami.
Na vysoké škole žurnalistiky, kterou Bess vystudovala, se mimo jiné věnovala studiu ruského jazyka, ale i jiných slovanských jazyků. Žádný z nich neovládala jakou svou mateřštinu, ale několik slov si pamatovala. Dokázala tak porozumět smyslu ruských i jiných textů. Vždyť to byla jedna z věcí, jež rozhodly o tom, že to bude právě ona, kdo by měl udělat s Palitzem rozhovor pro případ, že by pokulhával v angličtině. Jenže, jak se přesvědčila, Palitz tu žil již řádku let, a nebránil se s ní komunikovat v jazyce Ameriky, jeho „nového“ domova.
Klikla na odkaz a tu se na monitoru rozprostřela omšelá srtánka popsaná azbukou. Koncentrovala se pochopitelně na větu, jež v sobě nesla heslo „Zahalki“. Četla v ní: Konclagjer Zahalki???
Upoutaly ji obzvláště otazníky za názvem tábora, které byly předzvěstí pochyb o existenci tábora, jak se také dočetla dále:
Koncentrák v Zahalkách??? Je až s podivem, jaké tajemnosti obcházejí historii tohoto „možného“ nacistického koncentráku, který se mohl nacházet v blízkosti tábora smrti Sobibór, jenž byl pokořen díky našemu kapitánovi Alexandrovi Pječerskému. Neexistují žádné historické důkazy o tom, že tento tábor kdy existoval. Několik lidí však tvrdilo, že ano. Historici jsou v tomto směru skeptičtí a nevidí v existenci tábora žádný reálný základ. Tábor smrti měl celkem šestnáct pobočných táborů a o tomto sedmnáctém se vedou pře, tak jako se astronomové přou o existenci některých planet, či vědci o tom, co způsobilo vyhynutí dinosaurů. Sic se podobné přirovnání může zdát neúměrným, je zajímavé se nad problémem zamyslet.
Vyskytla se jistá polemika, že se Rudá Armáda po vstupu na území „sedmnáctky“ , tedy tábora v Zahalkách, pokousila existenci tábora zastřít. Avšak z jakého důvodu? To zřejmě nebude nikdy zodpovězeno. Proč by si Rudá Armáda zakládala na tom vymazat nějaký tábor, kterých bylo na území Polska a jiných zemí nespočet. Co by přimnělo NKVD k tomu, aby tábor prohlásili za fámu, aby si dali takovou práci s tím, aby lid přesvědčili o „nevinnosti“ Zahalek? Nad tím visí velký otazník.
Tábor oficiálně nikdy neexistoval. Pokud by se však nějak podařilo prokázat jeho skutečnost, nahrálo by to jistě revizionistům, kteří se nechávají slyšet o politických a taktických tazích, kterých se Sověti dopustili při „upravování“ osvobozených německých táborů, z nichž údajně udělali tábory s plynovými komorami, což podle těchto „nevěřících“ nahrávalo sovětské propagandě.
Potkal snad Zahalki podobný „sovětský zákrok“? I když tentokrát by se jednalo o opačný tah. Proč by chtěli Sověti popřít další z důkazů, který nepochybně hrál proti Němcům? Našli v něm snad něco, co muselo zůstat utajeno?
Příliš otazníků, příliš domněnek.
Avšak odkud to vše?
Příběh začíná v sovětském gulagu u zajatého německého příslušníka Waffen SS. Jmenoval se Hans Schäfer. O jeho dalším osudu nejsou žádné zprávy. Pravděšpodobně v sovětském koncentráku zemřel. Vyšlo najevo, že v něm s jistotou strávil 3 roky. Archivy NKVD odkryly extrakty z jeho nesčetných výslechů. Hans Schäfer byl zajat v roce 1944 na východě Polska. Padl do rukou Sovětů a putoval „severní linkou“ do gulagu. Jako s příslušníkem SS s ním bylo zacházeno obzvláště tvrdě.
Když byl donucen vypovídat o své minulosti u SS, dostal se až do období, které prožil v roce 1942 v koncentračním táboře Zahalki nedaleko Chelma. Do tábora byli povoláni s dalšími třemi četami, aby se vypořádali se silami odporu. Byli rozmístěni v okolních lesích, které měli vyčistit od partyzánů. Tábor však přepadla skupina NEVIDITELNÝCH VOJÁKŮ, kteří byli zřejmě plodem jakéhosi armádního experimentu. Jako SS proti nim neměli šanci. Tábor byl zlikvidován a s ním i speciální jednotka SS. Zbyl jen on sám.
Pohádka? Zbláznil se Schäfer v nelidských podmínkách sovětského gulagu? Těžko říct, o čem hovořil před svými vyšetřovateli.
Schäfer je však jediným, kdo s jistotou potvrdil existenci tábora v Zahalkách, a neomylně označil jeho polohu na předložené mapě. Vyznačil dokonce i místa, na kterých podle jeho výpovědi hlídkovali čety povolané k ochraně ohroženého koncentráku.
Bess byla šokována. Očekávala, že přijde na nějakou stopu, ale hned tohle! A kdo to byl vlastně ten Schäfer, o kterém se zmiňovala ruská internetová stránka? Schäfer, zvláštní jméno, pomyslela si. Rozhodla se vložit jméno do vyhledávače. Třeba měl esesák Schäfer nějaké příbuzné. Kdo ví. Třeba se dostane k někomu, kdo ji poví víc. Ale jakpak by mohl mít nějaké příbuzné? Vždyť s největší pravděpodobností zahynul v gulagu. Potomky mít zřejmě nebude. Ale, co když, co když měl děti již během své služby u SS, než jej zajali? A mezi rokem 1942 a 1944, kdy upadl do rukou Sovětů, je dvouletá propast. Za tu dobu se mohl zmínit ještě někomu jinému, než jen NKVD, čeho se stal v Zahalkách svědkem.
Bess vyťukala do políčka vyhledávače jméno Hans Schäfer. Ukázalo se jí hned několik odkazů. Mezi první patřil německý fotbalista narozený v roce 1927, jenž však neměl nic společného s SS. Mezi dalšími Hansi Schäfery však nebyl žádný náznak o jejich příbuzenské spřízněnosti s „Bessiným Schäferem.“
9
Kola odpočíval po noční směně, běmem níž přišel o svého druha Vaňku. S několika dalšími Ukrajinci z noční čety obýval jednu ze dvou chatrčí, ukrajinských kasáren, které už nyní nesly jméno po z kůže staženém Němci, jehož našli viset na „stromečku“, zavražděného neznámo kým.
Kassern des Erich Muhsfeldt. Tak zněl nápis natřený vězeňským malířem na rozkaz táborové správy a pověšený na bílou ceduli, jež byla připevněna nad brankou kasáren.
Kola se na posteli zmítal v neklidném spánku. Nepychybně se mu zdálo něco špatného. A nebylo divu. Přestál mnoho podivných zážitků.
Během snění procházel temnem noci ve společnosti svého věrného vlčáka Lajky. Tábor nebyl vidět a celý se koupal v mlze. Reflektory chvílemi zamířily k obloze a odrazily se o mlžnou clonu. Nebylo vidět nic než plot a les, jenž byl podezřele blízko. Oblačnou cenzurou se snažil proniknout krvavý měsíc. Zdáli se ozývaly dunivé hromy. Kola opatrně procházel kolem plotu a ve tváři se mu zračil prapodivný výraz. Zdálo se, že plot nemá konce. Kola se nervózně rozhlédl a tu uzřel, že jej les obklopuje ze všech stran. Polekal se. Tábor tu nebyl. Vzhlédl ke zkrvavenému měsíci, který začal ronit slzy krve. Pak sklopil svůj pohled na Lajku, jež byla stále po jeho boku. Vycenila zuby. Kola vypoulil oči a sklonil se k ní. Pes upřeně civěl do temného lesa a hrozivě vrčel. Kola k němu vztáhl paži a pes se po něm náhle se šíleným výrazem v očích ohnal. Kola se polekal a dal si instinktivně dlaně před obličej. Lajka na něj zaútočila, začala jej hryzat a povalila jej na zem. Kola zpanikařil, avšak pes ve svém zuřivém počínání nepřestával. Trhal a trhal a při tom vztekle vrčel. Když už byl Kola celý od krve, pes od něj v klidu odešel. Kola se zmateně třásl a netušil, co se děje. Bezvládně ležel na zemi v kaluži své krve. Zakrátko pozvedl opatrně hlavu, aby se přesvědčil, kde je pes, avšak nemohl jej najít. A tak se zvedl a sáhl po zbrani, jež tu však náhle nebyla. Prchal, když tu jej dostřehlo vytí psů. Vystrašeně se v běhu otočil a zaslechl čísi dusot, jenž se blížil. Zrychlil, ale stále byl v sousedství plotu a kolem se prostíral toliko les. Kroky se přibližovaly, byly velice blízko a zdálo se, že už by měl za sebou cosi spatřit, ale nic tam nebylo. Ve strachu začal křičet. Tu dusot ustal. Kola se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Rzhlížel se a náhle spatřil cosi přímo za plotem. Šlo to k němu, bylo to blíž a blíž, když vtom blesk na okamžik osvítil tu hrůzu. Těsně za plotem visela mrtvola stažená z kůže a s vyhřezlými vnitřnostmi, hlavou dolů a s nohama uvázanýma ke „stromečku“. Vedle visel Vaňka, který z kůže stažený nebyl a byl oděn do uniformy. V jedné ruce třímal luger a oči měl vyvalené stejně tak, jako oči z kůže stažené mrtvoly. Z rány ve skráni mu bředl proud rudočerné krve. Kola se lekl a uskočil dozadu, když tu se zarazil o ostnatý drát. Rázem padla opět tma. Kola se rozběhl. Chvíli uháněl a pak zaslechl podivné skučení vycházející z lesa. Zastavil se a civěl do temných stromů. Tu pochopil, že drží v ruce opuštěné vodítko. Úpěnlivě zíral přes plot do lesa, když tu se zažehl blesk. Z lesa se přímo na plot vyřítil rozzuřený pocuchaný pes, jenž na Kolu vztekle štěkal. Od pusy se mu valily sliny a pěna a z vytřeštěných očí mu kanuly proudy krve.
Kola procitl. Byl velmi vyděšený. Rychle se napřímil a vykřikl do tmy, než si uvědomil, že to, co právě prožil, byl jen sen. Dostal strach z nadcházející noci, kdy jej čekala další služba. Zakrátko mu hlavou bleskl jakýsi nápad. Rozešel se proto rychle ke dveřím, otevřel je a zamířil do vedlejší chaty. Interiér byl stejný. Protředkem procházela ulička a po stranách byly dřevěné pryčny, na nichž dřímali Ukrajinci. Kola se vrhl k jednomu ze spících wachmanů a začal s ním cloumat.
„Vasile!“ zvolal. „Vasile, vzbuď se!“
Vasil se párkrát převrátil, udělal pomalé pohyby, načež ustrnul pohledem přímo na Kolovi.
„Co se děje?“ řekl rozespale.
„Vasile, nezvládnu noční službu, musíš ji vzít za mě, máš přece volno.“
Vasil se otočil na bok a zdálo se, že znovu usne.
„Nemohu,“ rozmrzele odvětil.
Kola obešel postel.
„Sakra, Vasile, musíš to pro mě udělat, jsem úplně mimo, nezvládnu to,“ histericky mu vysvětlil Kola.
„Nechej mne spát, jsem unavený,“ vypravil ze sebe ležící Vasil.
„Já ten tlak nesnesu, je konec. Ani nevíš, kolik jsem pozřel prášků na uklidnění,“ zíra na Vasila, jenž působil dojmem, jako by jej vůbec nevnímal.
„Vasile,“ naléhal Kola.
Vasil však už znovu spal.
„Zatraceně, Vasile,“ téměř se Kola rozbrečel.
Vasil spal jako zařezaný.
„Zatraceně, zatraceně,“ dupal Kola vztekle do podlahy, nevěda si rady.
Slunce se již sklánělo za obzor a komandu jeskynního kamenolomu nadcházel konec pracovní šichty. Vorarbeiteři a kápové svolávali své vězně. Rachot zbíječek pomalu ustával. Jedna po druhé uhasínala. Znavení vězni, celí propocení, slastně spouštěli zbíječky na kamennou podlahu. Někteří z vězňů se posluhovali krumpáči. I ti ustali ve své trudné robotě. Výklopné vagonky na úzkokolejce se zastavovaly a ti, kteří dosud drželi nalámané kameny, je snášeli na hromadu. Wachmani u úpatí strážní věže před vchodem se zvolna připravovali k eskortě vězňů do tábora. Vězni se disciplinovaně seřadili do zástupu přímo v nitru jeskyně. Kápové je obcházeli a kontrolovali jejich počet. U vchodu vyčkávalo asi deset ozbrojených wachmanů. Zástup vězňů se dal do pohybu. Dva Ukrajinci se postavili do čela průvodu, další dva dozadu a zbytek se rozestoupil kolem. Tu přišla řada na mrtvé vězně, kteří byli ubiti během práce. Poslední vězni v zástupu je vzali na svá záda, nebo je položili na nosítka, aby mrtvé přinesli k večernímu táborovému apelu. Jako hardoví panáci, vlekli se vězni v zástupu uličkou z ostnatého drátu propleteného chvojím.
Nestávalo se to často, ale tentokrát byla do tohoto obávaného komanda začleněna i jedna židovka, jež sem byla za trest poslána z prádelny. Přes hlavu měla šátek. Jeden z wachmanů v ní našel zalíbení a zkoumavým pohledem ji sledoval. Když si jej všimla ona, sklopila pokorně svůj pohled. Wachman se poťouchle ušklíbl na svého kolegu, vystupil vpřed a vrhl se k židovce, jež kráčela na kraji zástupu. Pozvedla svůj vystrašený pohled a zybystřila wachmana, jenž se k ní blížil. Zpanikařila. Wachman došel až k ní a násilím ji vyrval z řadu. Vězeň vedle ji chtěl bránit. Dostal však ránu přímo do obličeje od druhého wachmana. Nebožák se sesunul na zem, načež jej další dva vězni zvedli, aby jej odvlekli do tábora.
Nebohá židovka začala vystrašeně polsky prosit: „Proše, ně, ně!“
Avšak Ukrajinec ji za zápěstí vtáhl zpátky do jeskyně. Nedokázala se mu vysmeknout.
„Tak dělej, hni sebou!“ strkal do židovky wachman, promluvaje k ní ukrajinsky.
Jeden druhému příliš nerozuměl.
„Proše pana, něch mně pan zostavi v spokoju,“ prosila dívka.
Oba se ztratili přítmí jeskyně. Vchod se jim ztratil za kamenným zýhybem. Ukrajinec mrštil s židovkou o podlahu. Vyděšeně jej sledovala ze země a všimla si, že si chystá rozepnout si opasek.
V jeskyni však nebyli sami, přestože si to oba mysleli. Jen kousek od nich bylo cosi, co je pozorovalo thermovizí. Kdesi v nitru TOHO neurčitého, se reprodukovala dívčina prosba: „PROŠE, NĚ, JA NĚ CHCE.“
Ukrajinec odhodil opasek a rozepl si kalhoty. Dívka vstala a snažila se utéct.
To NĚCO thermovizí sledovalo jak dlouhá červená paže udeřila do dívčina těla, jež se sklátilo na podlahu.
„Zůstaň ležet a nic se ti nestane,“ ukrajinsky vysvětloval voják a zaklekl dívku.
Serval z ní všechny šaty, až tam ležela docela nahá. Dívka naříkala a Ukrajinec nad ní se začal vytězoslavně chechtat. Všemu tomu přihlížela thermovize. Ukrajinec zacpal dívce ústa a sklonil nad ní hlavu.
Šeptem k ní pronesl: „Buď potichu, slyšíš, pěkně potichu,“ a znovu se rozburácel jeho mocný smích.
„Ně!“ ječela polsky nahá dívka.
Ukrajinec ji několikrát udeřil do hlavy, až se přestala hýbat.
Ta bytost byla blízko nich, avšak oni ji neviděli.
Ukrajinec dívku znásilnil. Dívce se skanula slza z oka, ale již si netroufla klást odpor. Ta bytost se k nim zvolna blížila. Když Ukrajinec skončil, uspokojeně a slastně se položil na nebohou židovku. Zakrátko vstal a nasadil si kalhoty. Dívka se s pláčem otočila na břicho.
„Neřvi, ty čupko!“ zařval a ni Ukrajinec, zasoukávaje si blůzu do kalhot. „Víš, máme zakázán pohlavní styk s židovkami. Nesmíme míchat krev,“ uklidňujícím hlasem k dívce promlouval. „Neradi bychom bojovali s další generací.“
Dívka jej však stejně nevnímala. Ukrajinec sáhl po nedaleké lopatě a napřáhl se, načež se dívka polekala a zaostřila na něj zrak. Ukrajinec ji bez váhání sekl hranou lopaty do krku. Dívčiny oči zely dokořán. Ukrajinec si myslel, že je již po ní, a tak lopatu odhodil a ustrojil se, jako by se nic nestalo. Dívka však stále žila. Hlava se jí sesula na pravou stranu a vyvalené oči plné strachu, v nichž pomalu uhasínala jiskra života, civěly do nitra jeskyně. Ze sečné rány vytékala světle červená arterijní krev. Thermovize sledovala, jak její tělo zvolna chladne – zelená. Dívce pomalu těžkla víčka, když tu cosi zpozorovala.
Podivný obrys obřího zrcadla ve tvaru velké postavy strnule stál nedaleko, jako by se o jeho plochu odrážela protější stěna jeskyně. Dívka nabyla dojmu, že blouzní, nebo že si pro ni přichází kdosi z druhé strany – ze světa mrtvých. Tiše vyřkla svá poslední, sotva slyšitelná slova.
„Jdu k tobě, strážce můj,“ a její víčka se setkala.
Ukrajinec se zarazil a tázavě na ni pohlédl. Opatrně do ni šťouchl hlavní zbraně, aby se přesvědčil, zda je mrtvá.
Vypadalo to, že z ní již všechen život vyprchal. Ukrajinec se doustrojil, přehodil si samopal přes rameno, sehl se k nahému mrtvému tělu, chytl jej za nohy a kamsi jej vláčel. Roztrhané cáry jejího oděvu táhl společně s ní. Tělo dotáhl k dřevěnému poklopu. Ten odklopil a spatřil hlubokou šachtu o průměru asi jednoho metru. Z jejích hlubin sálal chlad, pach zatuchlé vody a černočerná tma. Ukrajinec vyzdvihl tělo dívky a nasoukal jej do štoly hlavou napřed. Pustil nohy. Hlubina pohltila tělo bez hlesu. Najednou bylo pryč. Pak posbíral cáry látky, které se zakrátko též pozdravily s temnotou hluboké šachty. Ona bystost tu stále byla a pozorovala jej. Spatřila přibližující se červené tělo. Ukrajinec se rozešel k východu, zametl za sebou stopy a odešel. Zhasl všechna světla v kamenolomu. Jeskyni zalila tma. Ukrajinec se rozešel chvojím propletenou uličkou směrem k táboru. Zakrátko se zorný úhel thermovize stočil a objevila se v něm pětiprstá dlaň s drápy. Pak se ukázala i druhá paže, jež cosi vyťukala na hřbet levého předloktí. Ukrajinec se zakrátko dostal až k vratům do tábora. Přiblížil se jiný z hlídačů se psem.
„Proč tak pozdě?“ otázal se kolegy.
„Ještě jsem se zdržel v kamenolomu,“ odpověděl wachman druhému wachmanovi, jenž právě otevřel vrata brány, aby mohl jeho kolega vejít do tábora.
Jeskyně ve vzdálenosti tří set metrů za ním byla stále oděna do tmy a stále v jejím nitru cosi dlelo.
Černé mandlové oči zasazené ve stříbřitém povrchu sebou trhly. Ve tmě jeskyně zavlál trs šlahounů s blýštivými sponkami. Pohled, chladný pohled obra koupajícího se v temnotě, se koncentroval na šachtu, v níž před okamžikem zmizelo umučené tělo vězenkyně, na níž vykonal ukrajinský strážný násilný akt. Kdyby bylo možné vidět skrz masku „čaroděje“, objevil by se zamračený výraz, jenž přešel v odhodlání.
Obr spojil pěsti do gesta vyzívajícího k boji! Vyhlásil tím válku, boj, jenž se zanedlouho strhne...Už to nebude lov, nýbrž hon, hon na nadřazenou rasu...
