Když jsem vyšel ve středu z domu, něco nebylo v pořádku. Přitom sluníčko svítilo, ptáčkové zpívali, zkrátka normální jarní ráno. Ale něco bylo prostě jinak. Nakonec mi to došlo. Světlo. Všude byl slabý modrý přísvit. A od ničeho se to neodráželo, žádné modré stěny, osoby v uniformách ani záhony fialek okolo nebyly. Jen to světlo. Cestou do práce jsem si všiml, že není všude stejně silné. Různě se objevovaly tmavší šmouhy, takoví duchové a proháněly se okolo. Nikdo jiný je zřejmě neviděl. V tramvaji lidé tradičně tupě zírali do blba a vůbec neregistrovali, jak se k nim světlo tulí. A nejen k nim, i ke psům a stromům v parku za oknem, k holubům. Jen ke mně ne. Jako bych byl ve skleněné kouli se zapovězeným vstupem pro divná světla. V práci jsem na světlo zkusil zavést řeč, takže se na mě teď všichni dívají jako na blázna. Proč jako, koneckonců. Jsem buď blázen, nebo mám modrý zákal. Takže blázen. Večer jsem šel radši brzo spát, co kdyby to bylo únavou.
Druhý den ráno bylo světlo zelené. Řekl jsem si, že musím přijít na to odkud se bere. Ohlásil jsem do práce akutní otravu z jídla a začal s pátráním. Takže: je ve stínu, na slunci, v místnostech. Po celý den. Zašel jsem i do sklepa, kde bylo taky. Večer jsem si místo koukání na bednu postavil židli k oknu a čekal. Ani ve snu by mě nenapadlo, že uvidím něco takového. Bylo to úžasné. Nikdy jsem neviděl nic takového, ani po flámu ne. Světlo kombinovalo svojí zelenou se všemi barvami zapadajícího slunce. Dělalo duhové víry, obrovské kaňky pomalu se rozpíjející do oranžového nebe, řady různobarevných teček poskládaných od nejsvětlejší po nejtmavší nebo postupně světlající odstíny téže barvy. Nejrůznější obrazce a vzory.
Zavrhl jsem ideu nějaké meteorologické poruchy - kterou by ostatně viděli i ostatní – a začal se zabývat invazí ufonů. Musejí být nějak maskovaní, takže je lidé nevidí a já mám zřejmě nějakou genetickou odchylku. Zavolal jsem sestře, jenom tak, jak se má v poslední době a o světle nemluvila. Já ostatně taky ne. Takže to buďto nevidí nebo taky nechce vypadat jako cvok. Asi se jí časem zeptám trochu konkrétněji, pokud to světlo nezmizí. Ještě jsem chvíli koukal z okna a jakmile se setmělo, světlo zmizelo. Rozsvítil jsem v pokoji, ale nebylo ani tam. Ani pod lampami venku. Dokonce jsem si vzal takovou tu baterku imitující denní světlo, pro případ, že by se nějak skládaly vlnové délky, ale ani s ní jsem ho nenašel. V noci prostě zmizí.
Nastavil jsem si budíka na strašlivou půl čtvrtou, abych věděl, odkud se objeví, jak rychle se bude šířit a tak. Myslel jsem, že vyleze zpoza obzoru spolu se sluncem, ale objevilo se jakmile začalo být trochu vidět, o dost dřív, než slunce vyšlo nad obzor. Bylo červené. S okolím to ladilo docela hezky, všechno bylo takové veselé. V záchvatu optimismu mě napadlo, že tím třeba ufoni nějak pozitivně ovlivňují naše chování. Poté co mě seřval důchodce, že jsem mu nedal přednost při nástupu do tramvaje, si to už nemyslím.
No, na žádné další objevy jsem už nepřišel. V sobotu bylo světlo oranžové, v neděli zase zelené, v pondělí hnědé a v úterý fialové. Takže se zdá, že v pořadí barev není žádný systém. V úterý pršelo, vypadalo to, jakoby z nebe padal inkoust.
Začínám si zvykat. Večery obvykle trávím u okna místo u televize, kde beztak nic není, jsem zvědavý jakou barvu bude mít další den. A když se mi stýská po starém dobrém normálním světle, prostě se projdu po Praze v noci, při měsíčku. Nebo za bouřky. Jakmile poprvé zahřmí, tak totiž všechno to nové světlo zmizí.
