Vanionský letopočet 2398 druhé epochy.
O šest set let později.
Minulo pár set let a po dlouhém putování se Dárius vrátil na úpatí Soumračných hor k Červánkovému jezeru do svého rodiště.
Zastavil se na dvoře a zahleděl se na svůj rodný dům. Byl hodně zchátralý věkem, střecha už dávno spadla, ale pevné kamenné zdi zůstaly stát. Zavzpomínal na dobu, kdy tu bydlel a na to, jak ho Gwen vždy vítala s otevřenou náručí a milujícím úsměvem.
"Ano, Gwen. Má drahá Gwen," povzdechl si smutně.
Vyšel na kopec za domem a zahleděl se na jezero. Jeho zčeřená hladina dostávala při západu slunce nachovou barvu, proto ho, kdysi, lidé pojmenovali Červánkové jezero a za ním se pozvolna zvedala šedá úbočí Soumračných hor. Miloval to tu stejně, jako tenkrát, vždyť to byl jeho rodný kraj. Jeho i její. Sešel z kopečka směrem k břehu jezera, až ho kroky jeho nohou dovedly k omšelému a zarostlému náhrobku. Rozhrnul vysokou trávu a otrhal divoký svlačec. Objevil se lišejníkem porostlý kámen s vytesaným nápisem.
' Gwen Highdern - milovaná manželka '
I po té dlouhé době mu do očí vstoupily slzy. Když očistil náhrobek, posadil se vedle něj a stejně jako kdysi po jejím boku pozoroval zacházející sluneční kotouč za vrcholky hor. Když nastalo večerní šero vrátil se k domu. Přespal v napůl spadlé stodole na starém senu. Ráno vstal a pomalu se pustil do vyklízení zbytků starého nábytku a kusů rozpadlé střechy. Rozdělal oheň a začal spalovat vše, co se nedalo znovu použít. Potom, co dokončil vynášení ruin, se dal do oprav. Pomalu během několika týdnů vyrobil ze dřeva novou konstrukci střechy a pak ji začal pokrývat slaměnými došky. Za čtyři měsíce byl dům zase v pořádku a obyvatelný. Opravil i svou kovárnu a uvedl ji do provozu. Zažehnul oheň ve výhni a rozžhavil ji na teplotu potřebnou k rozehřátí či roztavení kovu. Za chvíli se již z kovárny ozývalo bušení do kovadliny a od do ruda zahřátého plátu kovu, při nárazech kladiva, odletovaly jiskry na všechny strany. Dárius si zase připadal plný života. Práce mu pomáhala zapomenout na ozvěnu bolesti ze ztráty milované ženy. Koval meče, nože, ale i svícny, kalichy a další věci. Dělal nové tvary tepaných číší a dýk, které zdobil rytými motivy a ornamenty, jež se naučil od svých přátel elfů.
Jednoho dne, když se Dárius věnoval své práci z kovárně, vyrušil ho zvláštní cinkavý zvuk. Přestal bušit do kovadliny a zaposlouchal se odkud to přichází. Odložil kladivo a vyšel před kovárnu. Otřel si špinavé ruce do kalhot a rozhlédl se kolem sebe, až spatřil zdroj toho cinkání. Na prašném dvorku před domem pobíhalo malé bělavé jehňátko a na krku mu zvonil zvoneček.
Dárius k němu přistoupil a chytil ho.
"Copak tady pohledáváš maličký, kde pak máš své stádo?" zeptal se ho.
Jehňátko nešťastně zabečelo, jako by mu chtělo odpovědět na jeho otázku. Tak ho Dárius vzal a přivázal ho šňůrou ke sloupku u stodoly. Říkal si, že pokud si pro něho nikdo nepřijde, zaveze ho večer do vsi.
O půl hodinky později přiběhla k jeho domu mladá dívka, která zatoulané jehňátko hledala.
"Chlapečku, kde jsi!" volala.
Dárius zaslechl její hlas a vyšel před dům. Spatřil ji a byl její dívčí krásou přímo okouzlen.
I když byla oděná do obyčejných vesnických šatů, velmi jí to slušelo. Měla dlouhé vlnité rudé vlasy a na nich z lučních kvítků spletený věneček. Byla velice hezká, jako luční víla. Její bosé nohy se brouzdaly ve vyšší trávě. Dívka se divila, když zjistila, že ten dlouhou dobu opuštěný a zchátralý dům je opravený a někdo v něm žije. Přišla blíž k nízkému plůtku a pozdravila.
"Dobrý den.“
„Dobrý den i tobě spanilá vílo.“
Dívčina se roztomile začervenala ve tvářích a sklopila cudně zrak k zemi. O několik vteřin později zas oči pozvedla a zadívala se na muže před sebou.
„Prosím vás," oslovila ho nesměle. "Neviděl jste tu pobíhat malé jehňátko?" otázala se.
Dárius se vřele usmál.
"Ano, jedno se ke mně před chvílí zatoulalo," odpověděl jí.
"A nevíte, kde je teď?"
"Samozřejmě, že vím. Je přivázané u stodoly," a ukázal na něj rukou. "Klidně si ho vemte."
Dívenka se zadívala tím směrem a šťastně se usmála, když zahlédla kudrnaté jehňátko a rozběhla se k němu.
"Tady si ty darebo. Co jsem se tě nahledala. Víš ty vůbec, jak bych dostala vynadáno od otce, kdyby ses mi ztratil a já tě nenašla?"
Jehně naříkavě zabečelo, protože se dožadovalo matky a svého denního přídělu mateřského mléka. Dívka odvázala jehňátko od stodoly a vedla ho k tomu neznámému muži. Nikdy předtím ho tu neviděla. Byl vysoký, opálený od práce na slunci a u výhně. Měl černé po ramena dlouhé vlnité vlasy a pronikavé tmavé oči. Stál před ní v hnědých plátěných kalhotách a kolem krku a pasu měl uvázanou koženou kovářskou zástěru a jinak už nic. Zřejmě nečekal, že by někdo mohl přijít na nečekanou návštěvu. Děvče se při pohledu na spoře oděného cizince lehounce zardělo.
"Jsem Dárius Highdern," zdvořile se jí představil.
Pasačka ovcí chvíli zaváhala, ale pak se osmělila a taky mu řekla jak se jmenuje.
"Já jsem Melisa."
Nakonec se od ní dozvěděl , že její celé jméno zní Melisa Greydyová a že je dcera ovčáka ze vsi. Dáriovo srdce se opět probudilo k životu a vesele se rozbušilo při pohledu na Melisu.
Dívka denně vyháněla ovce na pastvu nedaleko jeho domu a vždy zašla na krátkou návštěvu a nebo on chodil za ní a pomáhal jí pást. Ona mu občas přinášela domácí ovčí sýr, který dělala společně s otcem. Její návštěvy a společnost mu byly příjemné. Cítil se s ní, jako by omládl nejméně o sto let. Zas si připadal, jako mladík, který nadbíhá své vyvolené. Postupně si začali tykat, držívali se za ruce, dávali si letmé hubičky a nakonec i pěkně vášnivá políbení. Jejich vztah se postupně prohluboval až do té míry, že mívali i večerní dostaveníčka na břehu jezera. Melisa se velmi ráda koupávala v chladivých vodách Červánkového jezera. Dárius rád sedával na břehu a sledoval ji, jak se koupává. Snažil se být gentleman a nenechat se svést jejími nevinnými pohledy. Jenže člověk míní a osud mění.
Jednoho letního podvečera spolu zase byli u jezera. Seděli na břehu, drželi se za ruce a vyměňovali si něžná políbení. Když se Melisa zvedla, sundala ze sebe veškeré oblečení a beze studu vběhla do vody. Dárius se nemohl vynadívat na její krásné, kypré, žensky tvarované tělo. Koupala se, smála se a slunce pomalu zapadalo. Melisa vyplavala, postavila se na dno v místě, kde jí voda sahala asi tak do pasu a odhodila mokré vlasy dozadu. Stála tam, že to vypadalo, jako by vystupovala přímo ze zapadajícího slunce. Vlasy jí plály jako oheň a paprsky něžně klouzaly po linii jejího dívčího těla. Při tom pohledu Dáriovi vyschlo v ústech. Byla tak krásná jako vodní víla. Smála se na něho a pak k němu natáhla ruku.
"Voda je tak příjemná. Dárie, pojď za mnou," vyzvala ho svůdným hlasem.
Byl jako očarován. Nedokázal už odolávat, zvedl se z trávy a sundal ze sebe veškerý oděv.
Vstoupil do chladivých vod jezera a šel přímo k ní. Když došel až k Melise, přitáhnul si ji do náruče a vášnivě ji políbil.
Jejich milostná hra začala v příjemně chladivé vodě, kde spolu laškovali jako dvě malé děti. Smáli se, stříkali po sobě vodu, naschvál se strkali a padali do vody. Objímali se a pokaždé když se k sobě přiblížili, ukradli si políbení. Škádlili se a nakonec mu Melisa ovinula ruce kolem krku. Jejich těla k sobě těsně přilnula a zapadla do sebe jako kousíčky nějaké skládanky. Vášnivě se líbali. Kůže se třela o kůži a Dáriovi se začal zrychlovat dech. Krev mu zběsile tepala v žilách a za chvíli Melisa ucítila na svém podbřišku tlak jeho povzbuzeného mužství. Držel ji pevně a hladil ji po zádech i bocích. Melisa se ho jednou rukou pustila a přejela mu po hladké vypracované hrudi. Svaly pod její dlaní se nepatrně zachvěly. Zvědavost jí nedala, a tak zajela rukou ještě níž mezi jejich těla. Pod prsty ucítila ochlupení jeho rozkroku a poté i vztyčený hebký úd. Dotkla se ho a něžně ho polaskala rukou po celé délce. Dárius zaklonil hlavu a blaženě zavzdychal. Takhle se ho už hodně dlouho žádná žena nedotýkala. Když viděla, jaký účinek má její dotek na Dária, osmělila se. Pomalu mu dlaní několikrát přejela po ztopořeném mužství sem a tam. Musel ji zastavit. Vzal ji za ruku a odtáhl ji od sebe.
"Nelíbí se ti, co dělám?" zeptala se nevině.
"Bože, maličká, líbí se mi to moc."
"Tak proč nechceš, abych tě hladila?" zeptala se.
"Protože s takovouhle by bylo po všem dřív, než bychom začali," pronesl chraplavě Dárius.
"To jsem nevěděla," špitla.
"A chtěla bys vědět, co cítím, když se mě dotýkáš?"
Přikývla a lehce se kousla do spodního rtu.
"Ukážu ti to."
Provedl podobný postup jako předtím ona. Zlehka jí přejel, svou od práce zhrublou dlaní, po pokožce na její hrudi a spočinul na oblých ňadrech, kde polaskal zduřelá poupátka. Nejdřív rukou a pak na ně přiložil svá horká ústa. Melisa zavzdychala. Mezitím, co líbal její sametová ňadra, jeho zručná ruka se vydala na další průzkum. Pohladil mírně klenuté bříško a sjel ještě níž. Prsty pročísl hebký porost jejího klínu. Poté lehkým nátlakem své ruky Melise naznačil, aby se maličko rozkročila. Udělala to. Nyní měl volný prostor k dalšímu zkoumání jejích tajů. Dlaní jí vjel mezi rozevřená stehna a ozkoušel vstup do její sametové jeskyňky. Zachvěla se. Cítil, že je horká a vláčná. Opatrně do ní vniknul prstem. Melisa zalapala po dechu. Dárius odtrhl svá ústa od jejího ňadra a pohlédl na ni. Měla lehce zakloněnou hlavu, přivřené oči a maličko pootevřená ústa vyzývající k polibku.
Přijmul tuto němou výzvu a přisál se k jejím rtům. Rukou se Melisy stále dotýkal na jejím nejintimnějším místě a pomalu začal prstem pohybovat nahoru a dolů. Zavzdychala mu do úst. Bylo jasné, že jí to dělá dobře. Křečovitě se držela jeho ramen. Slastné pocity se jí šířily po celém těle. Dárius opatrně přidal ještě jeden prst a o něco zrychlil tempo pronikání do její svatyňky. Byli tak zaujati svou milostnou hrou, že vůbec nevnímali chladivý pocit vody, v níž dosud stáli. Pohyb jeho prstů se zrychloval a Melisa začala přerývavě oddechovat. Srdce slyšela divoce bít až v uších.
"Dárie," zasténala. "Prosím!"
Nevěděla o co přesně prosí, ale cítila, že to potřebuje. Pak najednou měla pocit, jako by se jí srdce na okamžik zastavilo a ona se roztříštila na tisíce kousíčků. Neměla sílu udržet se na nohou a bezvládně mu zůstala viset na krku. Dárius ji vzal do náruče, políbil ji na rty a vynesl ji na vyhřátý břeh. Položil ji do měkké trávy a uložil se vedle ní.
Melisa měla stále zavřené oči a oddávala se příjemným pocitům, které doznívaly uvnitř ní. Pak je otevřela a zahleděla se na Dária, který se nad ní skláněl. Viděl, jak jí zelené oči potemněly vášní, jak se v nich zrcadlí chuť po milování. Dárius vzrušeně vydechl a začal ji hladově líbat. Líbal ji tak, že vymazával všechny zábrany a budil v ní jen touhu po tom, aby ho chtěla cítit všude, aby se chtěla dotýkat svými prsty jeho nahé pokožky. Při té představě vzrušeně zasténal.
''Líbí se ti to?" zeptal se jí.
''Ano, bylo to tak nádherné," vydechla a vnímala, jak se Dáriovi prsty pomalu přesouvají po ramenech na její krk a do vlasů. Touha se v ní opět probudila a když se Dárius sklonil a přejel jí lehce po pokožce na krku svými ústy, zdálo se tou nejpřirozenější věci na světě zaklonit hlavu a nebránit se dalšímu laskání.
"Ach, Meliso," zašeptal a začal ji líbat.
Pak pomalu posouval horké dlaně po její rozechvělé kůži. Sevřel jí ňadra, pevným a přitom nekonečně něžným stiskem, hladil je a líbal. Slabě vykřikla vzrůstající rozkoší. Pak cítila, jak se ty krásné doteky prstů posouvají níž a stále níž, jak jí jednou rukou ještě drží za ňadra, ale druhou už sune přes její bříško dolů a pokračuje dál.
Srdce se Melise divoce rozbušilo, když si ta chtivá ruka začala pohrávat s jejími kudrnatými chloupky mezi stehny. Pár vteřin zatajila dech a čekala, co bude dělat. Pak do ní opět vnikl svými prsty, aby zjistil zda je pro něho dostatečně připravená. Vykřikla rozkoší a zatočila se jí hlava. Začal ji laskat, klouzal svými prsy v jejím nejintimnějším místě, dráždil, vzrušoval ji, až ztrácela vědomí.
"Jsi tak krásná," pronesl tiše Dárius.
Ustával ve svém laskání rukou, aby jí mohl dát pocítit veškerou svou touhu, kterou k ní cítil. Přesunul se svým vzrušeným tělem mezi její rozevřená stehna a pomalým pohybem do ní opatrně vniknul. Zasykla bolestí. Cítil, že se kolem něj křečovitě sevřela. Políbil ji na ústa a pohladil její rusé vlasy.
''To za okamžik přejde," ujišťoval ji. "Uvolni se," zašeptal.
Nešlo jí to, a tak ji začal něžně líbat na víčka, líce, ústa, krk a rozněcoval v ní stále větší plamen vášně. O pár minut později už byla dokonale uvolněná a Dárius se v ní začal pohybovat a přirážet. Melisa se omámeně poddala tomu rytmu, který se postupně zrychloval, jeho vzrušený pevný úd pronikal hlouběji do jejích tajů a ona sama se okolo něj svírala a pohybem hýždí mu stále prudčeji odpovídala. Pak se v ní najednou otevřela stavidla vášně a Melisa se cítila být zaplavena uvnitř těla jeho touhou. Nemohla dělat nic jiného, než ho pevně svírat v náručí a křičet jeho jméno. Dárius ještě naposledy do ní pronikl tak hluboko, jak jen to bylo možné a pak se dostavilo vyvrcholení.
"Miluji tě, Meliso," řekl chraplavě a vyčerpaně se na ní sesunul.
Leželi si v náručí a hleděli na temné nebe, na němž se pozvolna rozsvěcely hvězdy. To, co spolu prožili bylo nádherné a přesto Melisa vypadala smutně, až trochu provinile.
„Jsi v pořádku? Neublížil jsem ti?“
Zeptal se starostlivě Dárius a pohladil jí po ještě vlhkých vlasech.
„Ne, je mi dobře. Bylo to překrásné. Ne, bylo to ještě hezčí, že proto nenacházím správných slov,“ odpověděla.
„Tak co je s tebou, maličká? Lituješ toho, co se stalo?“
Zavrtěla hlavou, nadzvedla se na ruce a zadívala se mu do těch temných očí.
„Ničeho nelituji, ale přece jen mě něco tíží.“
„Pověz mi to a uleví se ti,“ vyzval ji.
„Ty víš, že tě miluji a potěšilo mě, když si mi to před chvílí řekl i ty. Jenže se bojím, že až ti povím to, co mám na srdci, už mě mít rád nebudeš.“
„To mi teda vysvětli. Proč, bych tě neměl mít rád?“ zeptal se nechápavě Dárius.
„Jsi muž….“ odmlčela se, protože ji skočil do řeči.
„Na to bych sám nepřišel,“ podotkl s úsměvem.
Vrhla na něho varovný pohled.
„Dobře už mlčím a ty mluv.“
Předal jí zpět slovo.
„Jsi silný, zdatný muž a určitě toužíš i po rodině,“ zkonstatovala. „Ale tu já ti dát nemohu i kdybych chtěla sebe víc.“
„Meliso …,“ chtěl něco říct, ale ona mu položila prst na ústa a umlčela jeho námitku.
„Nech mě domluvit, Dárie. Víš, když mi bylo deset podupal mě rozzuřený beran z otcova stáda. Vesnický felčar mě sice uzdravil, ale to zranění způsobilo, že…“ odmlčela se a nadechla. „Že nikdy nebudu mít děti,“ přiznala mu sklíčeně. „Pochopím, když už mě nebudeš chtít. K čemu by ti byla žena, které nemůže zplodit další generaci následovníků tvého rodu.“
„Pro potěchu a lásku,“ poznamenal vesele.
„Nezlehčuj to, já to myslím vážně.“
„Já taky.“
Melisa se už nadechovala k odpovědi. Nyní to byl pro změnu Dárius, kdo přiložil svůj prst na její rty.
„Teď mě zas ty nech domluvit. Vůbec se tím netrap, Meliso. Mně to nevadí,“ ubezpečil ji.
Mrzelo ho to, ale na druhou stranu Dária těšilo, že to není on, kdo ji připravil o možnost mít potomky.
„Jak to? Copak ty nechceš děti?“ zeptala se nechápavě.
„Kdysi jsem chtěl, ale teď už mi na tom nezáleží.“
„Proč?“ chtěla vědět.
„No, i já mám pár věcí, se kterými bych se ti chtěl svěřit teď, když jsme k sobě tak upřímní. Víš, maličká, my dva jsme na tom v podstatě stejně,“ pronesl zamyšleně a odhrnul jí z čela zbloudilý pramínek vlasů. „Když jsem byl mladší, prodělal jsem nemoc a od té doby jsem neplodný. Takže ani já bych tě nemohl obdařit potomstvem. Už dávno jsem se smířil s tím, že nebude nikdo, kdo by nesl mé jméno v dalším životě.“
Udiveně se na něho podívala. Nějak se jí nechtělo věřit tomu, co právě řekl.
„To se zdá být až nemožné. Proč ses mi s tím nesvěřil dřív?“ zeptala se.
„Představ si, že jsem se také bál, že mě potom zjištění přestaneš mít ráda.“ Přiznal se.
„Už nejsem nejmladší a láska se mi poslední dobu vyhýbala jako čert kříži. Nechtěl jsem o tebe přijít.“
„Mluvíš tak divně jako starý člověk na sklonku svého života. Když jsi byl mladší. Je to dávno. Už nejsem nejmladší. Co to má znamenat? Kolik ti vlastně je let?“ zeptala se ho.
„Je mi víc, než si myslíš, Meliso. Víc než nejstaršímu člověku ve vaší vsi,“ odvětil.
„To snad ne.“ Zavrtěla nevěřícně hlavou. „Nemůže ti být přece sto let,“ vyhrkla překvapeně.
„Máš pravdu není mi sto,“ opáčit Dárius.
Melisa si evidentně ulehčeně oddechla.
„Je mi víc než sto, ale od svých padesátých narozenin, to už ani nepočítám,“ dodal bez emocí.
Nemohl jí říct kolik mu je přesně, to by byla vyděšená víc než teď, ale v jednom jí nelhal. Po padesáti letech už nu začaly roky splývat ve věčnost. Prostě nemělo cenu si připomínat den svého narození, když ani neměl s kým by to oslavil. Proč taky, kdo by mu věřil, že letos oslavil šestisté třicáté narozeniny. Jen elfové, ti by mu to věřili, ale obyčejní lidé ne, pro ně měl vymyšlenou pravdu zabalenou do nepatrné milosrdné lži.
„Jak to, že ti je tolik?“ dotázala se udiveně.
„Slyšela jsi o Daneverech?“
„Ano,“ přikývla, “ je to rod dlouhověkých lidí ze západní Vysočiny. Prý se dožívají i několika set let.“
„Přesně tak a já patřím do jedné jejich vzdálené rodové větve,“ což byla svým způsobem pravda.
„Takže si dlouhověký jako oni,“ zkonstatovala Melisa.
Dárius přikývl.
„Pak se ale nehodí, abychom spolu žili. Já budu stárnou tak jak půjde čas, ale ty ne. Budu pro tebe jen zátěží,“ podotkla.
„Ne, nebudeš. I když tvé tělo poznamenají vrásky stáří a tvé rudé vlasy zbělí, tvá duše bude stále mladá a taková, kvůli které jsem se do tebe zamiloval. Je mi upřímně jedno, že si obyčejná dívka. Miluji tě a chci s tebou být až do konce tvých dnů,“ pronesl to tak, že prostě nezbývalo nic jiného, než těm slovům věřit.
Větší vyznání si snad již ani přát nemohla. Melisa se k němu sklonila a vroucně ho políbila na ústa. I ona ho milovala a věděla, že se bude snažit být mu tak dobrou manželkou, jak to jen půjde a bude v jejích silách.
Tak se tedy stalo, že po dvou letech jejich známosti, Dárius požádal starého ovčáka o ruku jeho jediné dcery. Ovčák se z počátku zdráhal, ale nakonec svolil, protože ho Melisa usilovně prosila a naléhala na něho. Co by otec pro milovanou dceru neudělal. Dal jim své požehnání a o několik dní později se konala malá svatba ve vesnickém kostelíčku. Melisa byla nádherná nevěsta, moc jí to slušelo v těch bělostných šatech a věneček z kopretin jí dodával na nevinnosti. Dárius se na svou nevěstu nemohl vynadívat, i když věděl, že je smrtelná, miloval ji. Bylo mu jasné, že na rozdíl od něj bude stárnout a jednoho krásného dne od něj odejde tam, odkud není návratu, ale snažil se na to nemyslet. Žili spolu šťastně, přestože neměli potomky, naplňovala je vzájemná láska.
Jednou večer spolu leželi v obětí na svém loži po dlouhém, něžném milování. Melisa byla potichu a Dárius se domníval, že spí. Trochu se zavrtěl a jako odpověď na jeho pohyb se ozval její milý hlásek.
„Co se děje, Dárie?“
„Promiň, drahá, nechtěl jsem tě vzbudit.“
„Nevzbudil si mě, já jsem nespala, jen jsem přemýšlela.“
„A o čem?“
„O tobě a tom, že nikdy nemluvíš o své rodině. Proč?“ zeptala se ho.
„Vzpomínky na ně mě ještě stále hodně bolí,“ odpověděl.
„Víš, všimla jsem si, že na tom náhrobku pod kopcem je stejný příjmení jako máš ty. Zajímalo by mě, zda ta žena nemá něco společného s tebou a tvou rodinou nebo je to jen shoda náhod.“
Melisa byla chytrá a zvídavá žena. Dárius věděl, že dřív či později jí to bude muset stejně říct. Jenže skutečnost by pochopit nedokázala, a tak si pravdu trochu přizpůsobil k obrazu svému.
„Ano, je to tak, ta žena patřila k mé rodině. Byla to žena mého dědečka.“
„Znal si ji?“
„Ne osobně,“ zalhal. „Ale děd mi o ní často vyprávěl, že jsem míval pocit, jako bych ji znal celý život.“
„Vyprávěj mi o nich. Prosím!“ požádala ho a políbila ho na tvář.
„Víš, že si hrozná?“ zeptal se s úsměvem.
Ona mu ho oplatila a hodila po něm prosebný pohled.
„No dobře, tak já ti o nich a o své rodině budu vyprávět.“
„Děkuji, jsi báječný.“
„Tak se hezky uveleb a poslouchej.“
Melisa si udělala pohodlí a opřela se o jeho hruď a zaposlouchala se do jeho vyprávění.
„Ještě dřív než jsem se narodil, tak tady bydlel můj děd Dárius Highdern, po něm jsem dostal své jméno. Děda se zamiloval do krásné plavovlasé dívky Gwendolin O´Laramiové, ale říkal jí pouze Gwen, a ona do něho. Vzali se a byli velice šťastní. Pak se jim narodil můj otec Dermot, jenže Gwen bohužel při porodu zemřela. Děd moc těžce nesl ztrátu své drahé polovičky, a tak sbalil své věci, vzal syna a odešel pryč. Nedokázal být zde bez ní. Dlouho se i s mým otcem toulal, než našel nové místo, kde se usadil. Bylo to na hranici Vysočiny a Meldonu. Nikdy se už znovu neoženil a sám vychovával svého syna.“
Dárius se na chvíli odmlčel.
„Je to tak krásné a přitom i smutné, že byl tak sám, jen se synem.“
„Jemu to nevadilo, miloval ho stejně jako svou drahou Gwen. Čas utíkal a můj otec Dermot vyrost a dospěl. Založil si vlastní rodinu a pak jsem přišel na svět já. Byli jsme šťastní a děd mi rád povídal příběhy o tomhle krásné kraji a o své lásce k mé babičce Gwen. Jenže pak na nás přišlo neštěstí.“
„Co se stalo?“ zeptala se Melisa zvědavě.
„Když mi bylo šestnáct, řádila v našem kraji morová nákaza a oba mí rodiče jí podlehli.“
„To musela být pro tebe a tvého dědu hrozná rána,“ pronesla soustrastně.
„Ano, to byla,“ přitakal. „Takže mě nakonec vychovával jen můj děd, ale přece jen taky zestárnul a nakonec zemřel na sešlost věkem. Zůstal jsem sám. Tak jsem se rozhodl a odešel jsem do světa na zkušenou, jak se říká. Toulal jsem se a hledal to místo, o kterém mi děda tak krásně vyprávěl, až jsem ho našel. Když jsem to tu uviděl, na první pohled jsem si tenhle kraj zamiloval. Opravil jsem dědův zchátralý dům a usadil se zde. No a potom ses objevila ty a já se zamiloval podruhé. Tak teď znáš celý můj životní příběh,“ dodal na závěr.
Řekl jí o sobě vše, co podle něho bylo důležité i když to trochu upravil. Ale úplně jí nelhal. Protože jeho rodiče opravdu přišli o život při morové epidemii a jeho děd se též jmenoval Dárius.
„Jsem ráda, že si mi to řekl.“
„I mě to těší,“ řekl a myslel to naprosto vážně.
„Dárie,“ oslovila ho.
„Ano?“
„Něco mi slib.“
„Co ti mám slíbit, lásko?“ otázal se jí.
Nadzvedla se na lokti a upřeně se mu zahleděla do očí.
„To, že až přijde můj den a já opustím tenhle svět, že mě pohřbíš vedle tvé babičky, tam pod kopcem s výhledem na jezero.“
„Prosím tě, Meliso, nemluv o tom. Nechci na něco takového myslet. Zatím jsme živí a zdraví.“
„Chci, abys mi to slíbil, Dárie. Teď a tady,“ naléhala na něho.
„Když jinak nedáš. Dobrá, slibuji ti vše, co si přeješ.“
„Děkuji, drahý.“
Políbila ho na zakaboněnou tvář, protože její řeči o umírání se mu vůbec nelíbily. Tak si ho začala udobřovat něžnými polibky a velmi důvěrným hlazením, až z toho bylo další vášnivé milování, plné toužebných vzdychů a slov lásky.
Čas se ubíral vpřed a Dárius viděl, jak se z Melisy stávala zralá žena a postupně se na její usměvavé tváři objevovaly vrásky a její rudé vlasy začaly zdobit bílé pramínky. Stárla a pomalu jí ubývaly životní síly. Až jednou ráno, asi tak po padesáti letech společně stráveného života, ,přišel ten smutný den.
Dárius se probudil za brzkého jitra. Ptáčci si venku vesele prozpěvovali. Slunce vstávalo a první paprsky probleskovaly oknem do místnosti. Dárius pohladil šedivé vlasy své nejdražší a políbil ji její vrásčitou líci. Pleť měla nepřirozeně chladnou, ale vypadala, jako když jen spí. Nebylo tomu tak. V noci když tvrdě spal, tak se šťastným úsměvem a bez bolesti, skonala v jeho milující náruči. Dlouho ji svíral v obětí a plakal, přestože věděl, že tento den přijede. Stále se připravoval, ale když se to stalo, zasáhlo ho to víc, než si myslel. Oděl ji do nejlepších šatů, co měla a pohřbil ji vedle své první ženy Gwen. Teď tam spočívaly obě a jejich duše už nalezly věčný klid, narozdíl od něj.
Tentokrát svůj domov opustil definitivně. Neměl důvod zde zůstávat, ani se sem znovu vracet. Zapřísahal se, že se již nikdy v životě nezamiluje, aby nemusel už nikdy prožívat tu bolest ze ztráty svých blízkých. Spakoval si věci na cestu, dal sbohem svému rodišti a pak zapálil svůj dům, v němž prožil tolik krásných, ale i smutných chvil.
Už se nehodlal nikde usadit na dlouhou dobu a pokud bude mít fyzickou touhu po ženě, tak si raději zajde do nejbližšího vykřičeného domu a uhasí svůj chtíč s nějakou kurtizánou. Chtěl se ženám jako takovým, co nejvíc vyhýbat. Dokonce si nechal narůst pořádný plnovous a vlasy až po ramena, aby nebudil u něžného pohlaví jakýkoliv zájem. Pořídil si oděv z jelenice, takový jaký nosili lovci z hor, pohodlné kožené boty a dlouhý černý plášť s kapucí. Znovu se toulal od města k městu, od vesnice k vesnici. Chodil po horách, po údolích, po vrchovinách i rovinách. Spával kde se dalo. Na mezích, v seníkách, ve stájích, v hostincích, v jeskyních a občas se nechal zaměstnat v nějaké kovárně. Pár dnů či týdnů se zdržel a pak šel zas dál. Srdce mu otupělo natolik, až mu občas připadalo, že ho už nemá, i když ho cítil tlouct ve své hrudi. Ten prokletý život ho již omrzel. Netěšilo ho žít, ale nebyl nikdo, kdo by jeho žití ukončil. Bloudil zeměmi sem a tam, protože nikdy nevěděl, kam ho nohy zanesou, prostě šel rovnou za nosem a nepřemýšlel nad svou budoucností. Hodně let, tedy spíš několik století, se mu dařilo vyhýbat se ženám, až jednou....
