***********************************************************
Kola kráčel v mrákotách. Klepal se jako osika. Musel sloužit, nikdo z jeho kolegů si s ním směnu nevyměnil, a tak tu obcházel znovu. V noci, v temnotě, jež je královstvím čarodějů z Bílé Rusi. Snažil se zůstat nad věcí, ale nedařilo se mu to. Byl podrážděný. Cítil se stejně jako v noční můře, kterou snil dnešního dne po Vaňkově sebevraždě.
Lajka poslušně kráčela vedle něj. Měla vyplazený jazyk a i ona byla značně nervózní. Co chvíli vrčela a větřila cosi v hlubinách lesa.
V místě, kde se do lesa zakusovala menší mýtinka, spatřil Kola na jejím loži cosi zvláštního.
Viděl mlžnou postavu, jež se zvolna vznášela nad zemí.
Lajka si lehla a dotčeně zakňučela. Schovala si hlava mezi přední natažené tlapy a nechtěla nic vidět.
To si přál i Kola. Nebylo mu však dopřáno. Duch, jenž se klidně pohyboval v dostatečné vzdálenosti od plotu, jako by se věnoval nějakému rituálu. Kola si uvědomil, že o něm ten přízrak ví.
„Kristepane,“ nezmohl se na nic víc.
Stál tam jako přimražený.
„Co se to tu děje?“ bylo mu do breku.
Cítil se jako malé děcko, které straší bratr, jenž se převlékl do kostýmu bubáka. Najednou to bylo tak opravdové. Kola si vzpomněl na své dětství. Bratr jej nenechal spát. Říkal mu o červěných očích, které jej sledují z poza okna jejich hospodářství na Ukrajině.
Strašidlo, které nyní viděl na mýtině, jež se koupala v matných odlescích světlometů ze strážních věžích, bylo opravdové. Ne, to nebyl jeho bratr. Tohle byla skutečnost.
Přesto si však Kola neodpustil tiše zvolat: „Dimitrij?!“ jako by si stále myslel, že za plotem je jeho bratr.
Už dlouho o něm neměl zprávy. Jeho bratr Dimitrij byl nezvěstný. Zřejmě upadl do německého zajetí, kde nyní čekal na příležitost propuštění výměnou za příslib služby v některém táboře, jako byl tento. Anebo by již mrtvý. Žeby jej přišel strašit po smrti? Možná mu smrt propůjčila mnohem sofistikovanější způsoby, jimiž teď strašil svého bratra.
Ne! Tohle nebyl Dimitrij.
Kola pustil svého psa a rezignovaně přistoupil k drátům. Nešikovně se jimi začal prodírat. Toužil se dostat ven, utéct z tohoto strašlivého místa, jež se stalo zhmotněním jeho nejděsivějších dětských představ.
Tu třaskl výstřel.
Kola byl zastřelen svým kolegou ze strážní věže, který si všiml, jak se pokouší dostat za vnější oplocení.
Těžko říct, zda Kolu zastřelil pro pokus o dezerci, či zda si jej wachman spletl s vězněm, jenž se dostal z nocleháren a teď se pokouší projít přes ostnaté dráty.
Ať to bylo tak či onak. Kola teď visel na ostnatých drátech. Byl mrtvý. Jeho výraz zíral do neurčita. Z otevřených úst kanula stružka temné krve.
Mlžné zjevení opustilo mýtinu.
10
Rachot zbíječek, ozvěny krumpáčů, bijících o tvrdé kamenné stěny jeskynního kamenolomu, zaplňovaly obrovskou klenbu tohoto nejobávanějšího místa v táboře. Josef Palitz dřel jako obvykle a stejně tak i jeho přítel Horowitz, jemuž ubývalo sil.
Tu se náhle jeden z vězňů zhroutil na studenou podlahu a nepřítomně zíral do prázdna. Rychle k němu přiběhl vorarbeiter a začal jej pobízet ranami hole k práci. Ostatní vězni pracovali dál. Málokterý se nechal na okamžik vyrušit tímto incidentem, který tu byl na denním pořádku. Všichni věděli až moc dobře, jak vězeň, který odmítal práci, přestože byl absolutně vyčerpán, dopadne. Odvedou jej do vedlejší kamenné komnaty s jezírkem se špinavou stojatou vodou a tam jej zatřelí, pokud ho však ještě předtím nebudou mučit.
Wachman, jenž obcházel kolem, si všiml, že vorarbeiter čelí problémům. Se zaujetím proto přistouil k vězni, jenž se koupal ve vlastní krvi a zarazil vorarbeitera gestem, v němž se dorážela žádost o to, že to s vězněm sám skoncuje. Vorarbeiter proto odstoupil a nechal Ukrajinci volnou ruku. Hierarchie byla jasná. Vorarbeiter byl jen dalším vězněm, kdežto Ukrajinec se nacházel na vyšším postu, přesto ne tak vysokém, jako Němci, ti nejvyšší páni.
Ukrajinec chytl vyzáblého vězně, který sotva jevil známky života, za límec a vlekl jej, kam jinam, než do kamenné komnaty, do mučírny tohoto komadna smrti.
Hladina černého jezera se zlověstně zrcadlila pod kamennou klenbou vydlabané jeskyně, v jejímž stropě se nacházel otvor podobný sopečnému kráteru, jenž tu byl však mnohem menší. Propadal jím sem paprsek slunečníha světla, jenž se odrážel o temnou hladinu jezera. Zdánlivě to tu působilo jako v kostele.
Ukrajinec dovlekl vězně z dohledu ostaních a donutil jej klečet na kolenu tesně u kamenného břehu jezera. Wachman si pomalu sundal pušku a začal pažbou nejprve jemně strkat do vězně.
„Zkřiž ruce za hlavu!!!“ vykřikl wachman ukrajinsky.
Vězeň neuposlechl, a tak mu Ukrajinec rozdrtil tvrdou pažbou kotník levé nohy. Vězeň zasténal bolestí a roztřesené ruce sepnul pomalu na temeni. Ukrajinec odjistil zbraň. Vězeň se roztřsál a začal pronášet tiché modlitby. Věděl, že zakrátko bude mrtev.
Přestože si Urajinec myslel, že je tu s vězněm sám, nebyla to pravda. Ze stropního průlezu sledovalo jeho počínání mlžné stvoření. Thermovize se přiblížila na detail ukrajincovy pušky, jež mířila na sepnuté ruce blednoucí a klečící postavy.
„Máš strach? Máš strach, ty dobytku židovská?“ postrkoval jej Ukrajinec hlavní pušky do temene.
Vězeň nereagoval. Zíral na hladinu jezírka a stále se modlil.
„Myslíš, že tě ten tvůj BŮH vyslyší?“ posmíval se mu wachman.
Vězeň stále mlčel, připraven skonat. Konečně bude vysvobozen z tohoto nacistckého pekla.
„Jestli tvůj BŮH existuje, kde je? Proč tě nepřijde ochránit, hm?“ dělal si z něj Ukrajinec legraci. „Vy nemáte BOHA, jste zvěř, nic víc,“ pronesl nenávistně.
Žid čekal, modlil se a přivíral oči. Každou chvílí očekával výstřel a pak už jen tmu. Jenže Ukrajinec si chtěl jeho strach vychutnat, a tak s výstřelem otálel.
Z hlavní důlní jeskyně sem doléhaly ozvěny zbíječek.
Tu se uprostřed temného jezera, přímo v místě, kam dopadal snop slunečních paprsků, roztříkla voda do zpěněného gejzíru. Stále se modlící žid vytřeštil oči a zíral na podivný úkaz. Ukrajinec jen pozvedl hlavu a rychle vzhlédl ke stropu.
Tu zasyčel podivný svist. Hladina jezera ožila. Vytryskl slup vody. Židův pohled byl uchvácen čímsi nadpřirozeným. Spatřil modré elektrické výboje, těkající po vysokém, průhledném tvaru.
Obr seskočil.
Byl oděn do hávu mimiker.
Žid netušil, nač se dívá, a snad si myslel, že trpí halucinacemi.
Mlžný obr, ověnčený modrými elektrickými jiskrami, se blížil ke břehu. Ukrajinec obcházel kolem své oběti. Nyní stál k tomuto zvláštnímu úkazu zády.
„Zemřeš!“ prohlásil jednoznačně.
Obr vystoupil z vody. V tu ránu po něm přestala přebíhat modrá světla. Žid na něj civěl u vytržení, nevnímaje Ukrajince nad sebou.
Mlžný titán se jako tekuté zrcadlo přibližoval.
Ukrajinec kopl žida do hlavy. Sklátil se na podlahu. Namířil na něj hlaveň pušky, a kdyby za sebou nezaslechl podivný štíří klapot, zastřelil by svou oběť.
Až nyní se Ukrajinec polekal a otočil se. Uvědomil si, že se něco děje. Jeho pohled se setkal s čirou želatinou, jež stoupala ve sloupu nad něj. Vytřeštil oči, avšak hmota po něm chňapla. Její chapadlo mu sevřelo obličej. Ukrajinec byl strašlivou silou odhozen na stranu. V letu upustil zbraň. Obr neotálel a vstanul nad ním. Ukrajinec se ještě nevzpamatoval ze strašlivého šoku, když tu ucítil tlak. Jeho blůza byla rozervána.
Žid stále ležel o kus dál na podlaze a nechápavě přihlížel této nezvyklé scéně. Jako by Ukajince klátil jakýsi duch. Jako by nad ním cosi bylo a zárveň nebylo.
Jeskyňkou zarachotilo silné a táhlé křupnutí.
Ukrajinec zařval. Bolestivě zařval. Svíjel se v bolesti.
Na kamennou podlahu lomu vytryskl gejzír krve. Na ukrajincových holých zádech se objevila krvavá brázda, z níž se vynořila páteř. Jeho hlava se zaklonila do nepřirozené polohy. Explodovala. Ve vzduchu visela jeho páteř i s lebkou.
Groteskní to pohled, přihlížet na jakýsi zhuštěný vzduch, jenž s sebou pryč vleče stropním otvorem v jeskyni lidskou lebku s páteří. Lebka i páteř klouzaly po stěně kamenolomu, načež vše zniklo ve skalním otvoru společně s podivným úkazem. Úkazem, jenž jako by byl materializován s horkého tetelícího se vzduchu.
Ležící žid zavřel oči.
„Zatraceně, Untersturmführere! Jak mi to vysvětlíte?“ rozčiloval se Mohre po tom, co se dozvěděl o události, jež se stala v jeskyňce kamenolomu.
„Já nevím, co se stalo, prostě to nevím. Nikdo to neví!“ obhajoval se Untersturmführer, jenž stál u okna komandatury pohlížeje na táborový apelplac.
Mohre se nervózně procházel po místnosti. V obličeji se mu zračil zuřivý a zároveň starostlilý výraz.
„Jak mohlo k něčemu takovému dojít? Přece tam byly stráže. Toto komando, komando kamenolomu, je trestní rota, a tím je nejostřeji sledováno,“ připomínal Mohre, jako by to připomínal spíše sám sobě.
„Je mi to divné stejně jako vám,“ odvětil Utersturmführer.
„Jak to, že nikdo nic neviděl?“ nedávalo to Mohremu smysl.
„Pane, toho wachmana prostě někdo vykostil.“
„Jak jej ale mohl někdo vykostit, vždyť vězni nemají zbraně.“
„A co když to neudělali vězni, pane?“
„A kdo si myslíte, že to udělal? Snad nevěříte další sebevraždě,“ posměšně konstatoval.
„To nebyla sebevražda, pane,“ tajemně a klidně prohlásil Utersturmführer.
„Tak vzpoura vězňů,“ jednoznačně prohlásil komandant. „Možná to byla práce několika vězňů,“ dodal.
„Pane!“ osočil se na něj Untersturmführer, rekapituluje: „Sám jste říkal, že je to nejostřeji sledované komando, a tak tomu skutečně je.“
„Nikdo si ničeho nevšiml? Byl jsem se tam podívat. Viník musí být z řad vězňů. Nikdo se nemohl dostat ven. Přepočítali jsme je. Nikdo nechybí. Dostaňte to z nich, Untersturmführere, dostaňte,“ rozkazovačně naléhal komandant.
„Co když se dovnitř dostali partyzáni?“ zvažoval Untersturmführer.
„Ha, ha, ha,“ jízlivě se rozesmál velitel. „A jak by se tam asi dostali? Tou šachtou ve stropě? A jak by provedli tak hrůzný čin? Vezměte toho vězně, který u toho byl. Zeptejte se ho, Untersturmführere, dostaňte z něj pravdu!!!“ zdůraznil a zakončil: „Slyšíte?“
„Jawohl!“
K táborové revierstube, tedy vězeňské nemocnici, přiléhala nevelká chatrč, jež byla určena pro vyšetřování přestupků proti táborovému řádu. S trochou nadsázky by se tato budova dala nazvat táborovým gestapem. Ve skutečnosti se však v tak malém táboře, a k tomu ještě pobočném, nejednalo o opravdové táborové gestapo, kde by byly podepisovány tresty smrti a jiná důležitá opatření vůči vězňům.
Tábor v Zahalkách měl k dispozici jediného vyšetřovatele gestapa, který sem kdysi přišel z kmennového tábora Osvětim I., kde působil v nechvalně proslulém jedenáctém bloku, vězni nazývaném Blok Smrti.
Jmenoval se Heinrich. Nikdo nevěděl, jaké je jeho celé jméno.
Untersturmführer předal do jeho péče vězně, jenž měl být vyšetřován v souvislosti s „nehodou“ v kamenolomu. Nechtěl si totiž s výslechem špinit ruce, a proto přenechal tento úkol zasvěcenějšímu. A tím byl Heinrich.
Heinrich se nacházel v ostře osvícené štubě s okny zahalenými těžkými černými závěsy. S chladným výrazem sledoval vězně, který visel hlavou dolů na speciální kulatině. Zápěstí měl přivázené ke kotníkům pokrčených nohou. Kulatina tak procházela pod vězňovými hýžděmi. Vězeň visel celou svou vahou hlavou dolů. Kulatina se mu zařezávala do podkolenních jamek. Byl to důmyslný způsob, jemuž se Heinrich naučil právě v osvětimském Bloku Smrti. Mohl tak tlouci vězně býkovcem vší silou do maximálně vypnutých hýžďových svalů.
Heinrich si pamatoval ještě z Osvětimi, jak se vězni po obzvláště tvrdých úderech protáčeli kolem kulatiny o 360°. Totéž chtěl nyní použít při vyšetřování jediného svědka masakru, jenž se udál v kamenolomu, a kterému nedokázal nikdo přijít na kloub.
Prásk! Švihla první rána a vezeň zaúpěl bolestí.
„Tak mluv. Kdo to udělal?!“
„Já to nebyl, přísahám, já to nebyl!!!“ obhajoval se vězeň, který ke svému trýzniteli promlouval lámanou němčinou.
Prásk! Druhá rána. Vězeň se zatřásl a do očí se mu vlily slzy bolesti.
„Já to nebyl!“ začal odprošovat. „Přísahám, já to nebyl!“
Prásk! Třetí rána. Kalhotami na vězňových hýždích začala prosakovat krev.
„Nebyl to člověk, nebyl to člověk,“ chrlil ze sebe žid, jehož hlava visela vzhůru nohama a byla zakloněná dolů. Už neměl sílu, aby ji držel vzpřímenou.
„Co? Pokračuj!“ Heinrich se napřáhl, ale neudeřil.
„Vzalo si ho jezero. Jezero ožilo a zabilo jej. Já to nebyl, nebyl!“
Prásk! Čtvrtá rána.
Vězeň zakvíkl a začal plakat bolestí. Se svistem býkovce se od vězňových hýždí rozprskla krev.
„Prosím, musíte mi věřit, pane, musíte mi věřit. Říkám pravdu,“ plakal vězeň s hlavou nabobtnalou nahromaděnou krví.
„Ty židovskej hajzle. Řekni mi něco, čemu uvěřím,“ pohrozil Heinrich.
„Mluvím pravdu, byl to přízrak, přízrak. Běhaly po něm jiskry jako na vánočním stromečku. Bylo to zrcadlo, duch,“ blábolil přerušovaně.
„Ty parchante jeden, ty si ze mě budeš dělat srandu?!“ vykřikl Heinrich a bezhlavě začal tlouct vězně. Tloukl jej i do obličeje, jenž na něj civěl přímo nahoru.
Když už se zdálo, že je vězeň mrtvý, přestal Heinrich s bitím.
V tu ránu se rozrazily dveře.
Stál v nich Untersturmführer, zástupce velitele.
„Heinrichu!“ pohlédl na vězně v bezvědomí, jenž visel na kulatině a po jehož telě kanula krev.
„Ano, pane?“
„Dozvěděl jste se něco?“
„Pane, ten žid je blázen,“ vysvětlil Heinrich. „Mluví o tom, že si wachmana vzala voda, mluvil o nějakém přízraku. Prý zářil jako vánoční stromeček...nebo co to blábolil. Pane, myslím, že z něj nic nedostaneme.“
Untersturmführer se opět podíval na zmučeného žida a pak se jeho pohled utopil kdesi v neznámu. Na rtech měl vážný výraz.
Přízrak, honilo se mu hlavou. Dostal strach. Untersurmführer dostal strach. Neřekl ani slovo a opustil práh „táborového gestapa“. Chtěl být sám.
11
„Pane Horowitz, myslíte, že to, co se stalo v čera v Totenhöhle...“ - tak vězni všeobecně nazývali vedlejší jeskyni, v níž se včera odehrála jatka - „...má něco společného s partyzány?“ tiše se ptal Josef pana Horowitze, když šli další den do práce trestné roty.
„Tiše, Josefe, ať tě neslyší,“ varoval jej Horowitz.
„Pane Horowitz, SS jsou neklidní, všiml jste si. Dokonce i wachmani jsou ostražitější, než kdykoli předtím. Něco se děje, pane Horowitz. Myslím, že bychom měli přiložit ruku k dílu.“
„Blázně jeden, co si myslíš? Jak bys chtěl přikládat ruku k dílu? Jsme naprosto bezmocní. O čem to vůbec mluvíš?“ otcovky mu vyčítal Horowitz.
„O čem to mluvím? Přece o svobodě. Je tu naděje. Vidíte, podívejte!“ pobízel Horowitze. „SS vypadají, jako by dostali první úder. Jsou překvapení. V noci jsem slyšel několik vězňů, kteří si šuškali o tom, že tábor někdo střeží. Snad jsou to partyzáni, kteří nám přišli na pomoc.“
„Kéžby, Josefe, ale nesmíš v to doufat. Pokud o tom budeš mluvit, přivodíš si smrt, zabijí tě. Nejdřív tě budou mučit a pak tě zabijí.“
„Ten starý blázen, co s námi spí na štubě, ten, co pořád blábolí ze spaní, mluvil o pomstě, jež bude na SS vykonána. Prý už to nebude dlouho trvat. Tábor mají v moci tajemé síly, slyšel jste?“
„Cožpak bys mu věřil? Každý vězeň si z něj tropí blázny. Dokonce i SS z něj mají legraci. Je to jejich šašek, a proto je ještě pořád naživu. Až je však přestane bavit, zabijí ho, to tě snad nemusím vysvětlovat. Jsi mladý, snad bys takovým povídačkám nevěřil. Nás mohou spasit jedině osvoboditelé, ale i tak se odtud živý nikdy nedostaneme.“
„Pořád tatáž písnička, pane Horowitz. Nezahazujte naději tak lehko. Co se to s vámi děje? Tak pesimistického vás nepamatuji.“
„Tak, tak. Slábnu, Josefe. Dlouho nevydržím. Jsem na řadě. Už to nebude dlouho trvat a smrt si mne vezme.“
Komadno vstoupilo do jeskyně.
Začala robota. Vstup do Totenhöhle byl zabarikádován. Stáli u něj dva wachmani, kteří se nervózně ohlíželi a škvírami v prknech civěli do nitra místa masakru.
Pan Horowitz nosil těžké kameny na hromadu vedle výklopných vagonků. Josef pracoval s pneumatickým kladivem. Úkradkem se ohlížel za svým starým přítlem. Viděl na něm, že mu již nezbývá moc sil. Strachoval se o něj, ale ulehčit mu nemohl. Kdyby nebyl židem, snad by se mohl v Lagerdienstu přimluvit, aby byl vyškrtnut z trestní roty, ze Strafkompanie, a mohl dělat nějakou lehčí práci. Jenže on žid byl. Nedalo se nic dělat.
Před tím, než dopoledne vězni z kuchyně přivlekli várnice s mrzkou polévkou, aby byla rozdělena mezi vězně kamenolomu, zhroutil se Horowitz pod tíhou dalšího kamene. Kolikátý to byl? Padesátý, stý? Nezáleželo na tom.
Horowitzowo vysláblé tělo leželo zatíženo těžkým břemenem.
„Vstávej!“ pobídl jej vorarbeiter, který si všiml Horowitzowa kolapsu.
Stařec upíral vyhasínající oči ke stropu.
„Vstaň ty bestie líná,“ kopl do něj vorarbeiter.
Josef si toho také všiml. Nemohl však pomoci. Mohl se jen dívat, a to ještě ostražitě, tak, aby nebyl zastřelen pro pomalou práci.
Horowitz umíral. Kamenný kvádr mu ležel na hrudi a z koutku úst mu vytékal slabý pramének krve, jenž se vlekl jako přeslazený sirup.
„Hej, hej!“ ozvalo se ukrajinsky z jeskyně.
Vorarbeiter už sahal pro bič, jímž chtěl nebožáka uvězněného pod kamenou masou zmrskat. Zarazil se v pohybu a otočil se do nitra jeskyně.
„Nech toho. Nech ho mě,“ přistoupil k vorarbeiterovi wachman.
Ostatní vězni pracovali.
Vorarbeiter odstoupil a uklonil se wachmanovi.
Ten sundal z ramena pušku, nabil a zamířil Horowitzovi na hlavu. Třaskl výstřel, výstřel z milosti.
„Cožpak jsi neviděl, že už nemohl?!“ okřikl se wachman na vorerbeitera, který pokrčil provinile rameny.
Jak cynické. Wachman se vydával za Horowitzovu spásu a přitom jej zastřelil. Kdo ví, zda se wahmani skutečně báli, protože bylo pravdou, že dříve by si libovali v mučení vězně, kterého by nakonec také zabili.
Josefovi vytryskly slzy do očí. Praštil čelem o kamennou stěnu a zakousl se do rtů. Jeho jediný kamarád byl mrtev.
„Bože, co je tohle za svět?“ řekl si sám pro sebe a prosebně pohlédl ke kamenné klenbě jeskyně.
Z lože pískového lomu ze zvedal obrovský sloup černočerného dýmu. Okolí zahltil nasládlý pach páleného lidského masa. Začalo to! Rošt s navršenými mrtvými těly byl ověnčen stravujícími plameny, jež se dravě vzpínaly k nebi, přecházejíce v temnou clonu neprokouknutelného dýmu.
Žár, který z roštu sálal, byl neúnosný. Vězni, kteří spalování rozložených mrtvol z masového hrobu přihlíželi, museli stát o několik desítek metrů opodál. Dým pokryl oblohu a zahalil ji v denní noc. Spletenec lidského masa syčel, bublal, bobtnal, úpěl, soptil a ohořelé kosti se kutálely po jeho úbočí dolů do vykotlané jámy pod kolejnicemi, které představovaly vlastní rošt. Plyny uvnitř navršených těl se draly ven a v gejzírech tělních tekutin prskaly vzhůru jako rozžhavené magma na vulkánu z lidských těl. Na vulkánu obětí tábora Zahalki.
Modré pozadí thermovize, jež přihlížela hoření gigantického roštu z nedalekého lesa, ze zahalilo rudým závojem, jenž se chvěl jako klubka hadů. Řad červených těl postával opodál a přihlížel. Byli to vězni. Vězni, kteří byli hlídáni několika dalšími červenými těly, jež třímala zbraně. Zoom se několikanásobně přiblížil a prozkoumával jednu zbraň za druhou.
Ozvalo se nespokojené zapraskání. Thermovize se vrátila do původního rozlišení a pak se stočila do hloubi lesa, kde na sebe odíla zelenomodročernou paletu barev.
Na dně lesního údolí vřel horký vzduch. Ne! Nebyl to horký, tetelící se vzduch, a nebylo to ani dokonale čisté jezero, jež by zaplňovalo toto údolí. Tohle bylo něco docela jiného. Cosi, co nepocházelo z tohoto světa. Na dně údolí trůnila „průhledná“ stavba, objekt, cosi, co dosud nikdo z pozěmšťanů nespatřil.
Okolím zarachotila kakofonie prazvláštních zvuků, jíž dominovalo hlučné, jako by datlí bubnování do kmenu stromu.
Mlžní obři se scházeli ke své svatyni. Bylo jich několik. Každý se vracel z jiného směru. Vraceli se do svého korábu, kterým sem přilétli z neprobádaných dálav kosmu.
Jeho nekonečnem procházel signál. Signál, jenž mířil k cíli vzdálenému několik set světelných let od planety, z níž byl odeslán.
Podnebí vzdálené planety bylo nehostinné. Nebeskou klenbu pokrývala nízká oblačnost těžkých šedých mračen, z části zakrývajících zelenou oblohu. Mezi mračny vystřelovaly četné zelené blesky. Hřmot neměl konce.
Krajinu roztínaly skalní průrvy sopečného kamene, jež byly hluboké několik set metrů. Jejich údolími se vlekly gigantické řeky se zelenou, otrávenou vodou, jež připomínala tekutou síru.
Planeta byla nepochybně sopečného původu. Podnebí se chovalo nepřátelsky. Toliko v menších skalních rozsedlinách se objevovaly stopy vegetace. V kamenných úžlabinách rostly podivné houbovoté květiny vysoké tři i více metrů. Vypadaly jako vázy s chlopněmi na vrcholu, které se vlnily a v nepředvídatelných intervalech otravovaly vzduch jedovatou sprškou žlutého plynu, který vydechovaly, nejen, když se cítily ohrožené. Byla to jakási dokonalejší obdoba pozemských masožravých rostlin. Tady však tento druh rostlin zastupoval jakýsi mezičlánek mezi faunou a flórou.
Typickým zástupcem fauny tu však byly pětimetrové houby s třásněmi a klobouky, které měly v průměru i deset metrů. Někde rostly i menší exempláře, které v houštinách pokrývaly úbočí drsných sopečných skal, protkaných nekonečným množstvím jeskynních tunelů, obývaných nebezpečnou havětí. V jeskynních bažinách si libovali podivní hadovití tvorové pokrytí ostny. Jejich indigově modré oči zářily pod hladinou a čekaly na kořist. Jakmile ke břehu bažiny dolezlo podivné stvoření s růžovou srstí, brázděnou bílými šmouhami, vystřelily z hladiny chapadla, která stvoření uchvátila a zatáhla jej do hlubin.
Z jeskynní chodby právě vycházel mlžný obr, jenž se thermovizí rozhlížel kolem. Thermovize mu umožňovala vidět krajinu zřetelněji. Obr vystoupil z jeskynního tunelu a překročil skalní stezku, zastavuje se před převisem, jenž se propadal do několikaset metrové hloubky se sirnou řekou.
Z průrvy se začalo ozývat dunění, jež nabíralo na intenzitě. Útes se začal mírně chvět. Pod obrem pomalu přelétaly dva rybovité koráby, které letěly ve formaci. Byly to průzkumné koráby.
Obr náhle zpozorněl. Stál tam jako duch. Nebyl vidět. Jeho tělo bylo zhaleno závojem mimiker. Ozval se elektronický zvuk. Thermovizní pohled obra se sklopil. Na předloktí paže zakončené pěti pařáty s ostrými drápy, se cosi objevilo. Množství červených čar, rozmístěných do chaotické kombinace. Obr zachrastil a vydal typický zvuk, připomínající datlův zobák tlukoucí o tvrdou stěnu kmene stromu.
Na zařízení, které měl obr připevněné na levém předloktí, se objevil vzkaz, vzkaz z modré planety, jediné planety jedné ze slunečních soustav, na které byl život.
Obra vzkaz nepochybně rozrušil. Zavlnil se a jako by dlouho o něčem přmítal. Přestože působil toliko jako mlžná masa čehosi neurčitého, bylo poznat, že přikývl na souhlas. Že dal požehnání svým druhům, kteří se vydali lovit na naši planetu. A tam, místo lovu, našli něco jiného. Žádali teď o svolení k přípravě na velkolepý boj.
Signál prolétal vesmírem zpátky, odkud byl vyslán. Doletěl na Zem.
Povolení bylo uděleno!
12
Poslední rána byla v táboře a jeho okolí velmi mlhavá. Bylo to způsobeno prakticky tropickým počasím, jaké panovalo nad sobiborskými lesy. Jakmile slunce vysušilo všechnu mlhu, obloha se zabarvila v azurovou modř a na její klenbě se neukázal byť jediný mrak.
Dnes se Josef cítil osamocen. Nastupoval na další šichtu do kamenolomu. Bez Horowitze. Neměl, s kým by prohodil pár povzbudivých, nebo jakýchkoliv slov. Byl opuštěn. Rozrušeně pochodoval koridorem propleteným klestím a přemítal o velkých plánech. V mysli se mu zvolna hnětl plán na útěk. Přestože se mu v odpověď dostávala Horowitzova varování, že pokud uteče, bude tím mít na svědomí mnoho spoluvězňů, bylo mu to lhostejné. Kdyby ještě Horowitz žil, poslechl by, ale nyní neměl nikoho, na němž by mu záleželo. Nechtěl přihlížet nečinnosti spoluvězňů, kteří se denně, stejně tak, jako on, nechali bez hlesu a pohnutí vést na jatka jako stádo ovcí.
Tak nebo tak, říkal si. Proč bychom neměli zosnovat vzpouru? Venku někdo je. Kdyby se jim podařilo dostat se za dráty, měli by velkou šanci, že se v lese setkají s podporou. Anebo partyzáni čekají, že zahájí vzpouru a přijdou jim na pomoc. Stráží tu nebylo mnoho. Hrstka SS a pár desítek wachmanů.
Kdyby byl plán! Kdyby tak…! Jen něco vymyslet. Proč by měl utíkat jen on, když by ve vřavě vězňů by měl mnohem větší šanci? Ochromit tak SS, připojit se k partyzánům. To by bylo něco. A nemusel by si vyčítat, že svým útěkem zavinil popravy jiných vězňů. Neměl by nikoho na svědomí, jen sebe.
No tak, no tak, cítil palčivou výzvu. Jen něco udělat. Něco…
Mlžnou clonou prosvítaly temné linky ostnatého drátu. Nebylo vidět na krok. Cosi neurčitého vystupovalo z hlouby mlžného závoje. Temný bod, který se zvětšoval. A vedle něj byl menší, níže položený černý bod. Mlhou se procházel wachman se sým psem. Právě mu končila noční směna. Přejde k vratům a nechá se svým kolegou vpustit dovnitř, aby pokračoval do kasáren Ericha Muhsfeldta, kde si odpočine.
Dosud bylo ticho, dosud!
Tu se za plotem ozval podivný zvuk, jenž se zlověstně nesl mlhou. Podivný zvuk připomínající datlí zobák tlukoucí o kmen stromu. Wachman se tím nijak zvlášť nevzrušoval. Byl přesvědčen, že jde skutečně o datla.
Tu však se zvuk opakoval.
Wachman se polekal, neboť se zdálo, že zvuk vydalo něco, co stojí přímo nad ním.
Pes se mu vysmekl se sevření a zmizel v ranní mlze.
Wachman se otočil čelem k plotu. Pátravým pohledem se pokoušel prokouknout mlhu.
Z jejích hlubin náhle vystoupil jakýsi tvar. Jako by před ním stála obrovská postava ze skla.
Jiný wachman, který byl nedaleko, náhle zaslechl strašlivý výkřik. Rozběhl se. Dušně oddychoval. Dostal se k místu, kde ještě před okamžikem stál jeho kolega. Pes, kterého měl s sebou, začal zuřivě štěkat. Wachman spatřil strašlivé představení. Hleděl na vysokou mlhavou postavu za ostnatými dráty, jež pomalu kráčela zpět do lesa, nechávajíc se pohltit mlhou. Táhla za sebou mrtvé lidské tělo, které držela za levý kotník. Nakonec mlha pohltila i mrtvolu.
Ukrajinec se nezmohl na nic. Byl v šoku. S otevřenými ústy hleděl na místo, kde zmizela postava i s mrtvým kolegou, jehož telěm jako by za sebou zametala stopy po strašlivé události.
Bylo po všem.
Noci ve vězeňských ubikacích se staly horšími než kdy předtím. Nad vězni se rozprostřel nový druh strachu. Každým dnem onemocnělo hned několik vězňů najednou, a to blíže neidentifikovatelnou nemocí. Horečky byly vysoké a na tělech se objevovaly červené skvrny.
Skvrnitý tyf!
Ti, kteří jej v minulosti prodělali, se s nemocí lehce vypořádali, avšak ti, kteří onemocněli poprvé, se ocitli v ohrožení života. A mezi nimi byl i Josef Palitz!
Tatam byly všechny plány na hromadný útěk, na vzpouru.
Josef byl svědkem několika tajemných odchodů nemocných vězňů, kteří se již nevrátili. Říkalo se, že je Ukrajinci vodí do pískovny, kde je střílejí ranou do týla a pak je spalují na obřím roštu, aby nákazu vymítili. Stačilo rozpoznat sebemenší symptom nemoci, a vězeň šel na popravu. A tyto symptomy se daly nejlépe rozeznat při strašlivé robotě. Jakmile totiž propukl v táboře tyf - zatím ještě ne epidemie - nedovažovali se SS ani Ukrajinci vcházet do vězeňských bloků. Rozneslo se totiž, že jeden SS man se nakazil od vězňů a teď mu šlo o život.
Někteří nemocní vězni, kteří nepracovali v těch nejtežších komandech, byli všemožnými intrikami schováváni v táboře, či přímo na pracovištích, dokud nepřestáli krizi.
Nemocných vězňů však přibývalo a SS se báli. Povolili proto několika vězňům, aby se odebrali do vezěňské nemonice, zvané revierstube.
Mezi těmito vyvolenými se navzdory přepokladům ocitl i Josef, jenž byl osvobozen od trudné roboty v trestní rotě kamenolomu. Avšak „hospitalizace“ v táborové nemocnici nebyla vysvobozením. Vězeňští pacienti tu dostávali minimální potravinové příděly a každé ráno se obávali selekcí, které prováděl Unterscharführer SS. Vybraní vězni, kteří byli dle Unterscharführerova úsudku nevyléčitelní, putovali do přístavku ordinace, ke působil lékař pro SS. Nikdo nevěděl, co tam s nimi dělají. Žádný takový vězeň se již nevrátil.
Bylo jen otázkou času, kdy přijde řada na Josefa.
V tomto období, kdy přibývalo případů skvrnitého tyfu, kterému začali vězni říkat skvrnivka, se začalo s přestavbou nepoužívané chatrče v opuštěném cípu tábora. Původně to byl lesní domek, potom strážní domek, jehož však Ukrajinci využívali spíše k odpočinku během služby při hlídání. Na rekonstrukci této stavby se podílelo hned několik vězňů vybraných z řad zedníků. To, k čemu měla budova sloužit, vězni netušili. Nikoho z nich ani nenapadlo, že se v táboře buduje důmyslné zařízení pro hromadné popravy vězňů plynem – plynová komora!
13
„Pane, je na čase jednat!“ nechal se slyšet zástupce velitele, když navštívil komandaturu v neodkaldné záležitosti. Zastihl tu Mohreho samotného.
„Vím, vím!“ pokývl Mohre na souhlas hlavou, jako by o tom také přemýšlel. Vlastně o tom přemýšlel celou dobu.
„Stalo se tu mnoho nevysvětlitelných věcí, pane. Další wachman je nezvěstný. Dozvěděli jsme se o někom, kdo jej zatáhl do lesa, pane. Zcela určitě tam něco je. Něco, nebo někdo,“ připomněl si Untersturmführer Heinrichova slova, kterými jej „opil“ vyslýchaný vězeň po incidentu v kamenolomu.
„Něco?“ převaloval si to slovo Mohre na jazyku.
„Pane, začalo to tou podivnou událostí v pískovně. Pamamtujete? Útěk tří vězňů, z nichž jeden se dobrovolně vrátil, aby padl vysílením, hrůzou z něčeho, co v lese viděl. Proč by se vracel, kdyby se v lese potkal s partyzány? A pak to wachmanovo tělo, které zmizelo v lese beze stopy. Myslím to tělo, které bylo mrtvé, jelikož vězni jej zabili během útěku lopatou. O co tam šlo? Mysleli jsem si, že jde o nějakou nehodu, ale tím to neskončilo. Co Erich Muhsfeld, kterého jsme našli staženého z kůže, jak visí vedle pološíleného žida na stromečku? Kdo mu to udělal? Ten žid by to nedokázal, pane. A pak ta sebevražda. Wachman Ivan se prostě zastřelil, když měl noční službu. To se tu dosud nestalo. A to není všechno. Nejbizarnější je tragédie, jež se stala v kamenolomu. Někdo, nebo něco, vykostilo dalšího wachmana. Prostě vykostilo! Kdo by to dokázal? Vždyť jeho mrtvola neměla páteř ani lebku. A aby toho nebylo málo, další z wachmanů se pokusil o útěk a byl zastřelen ze strážní věže. A k tomu ten nejnovější případ o dalším wachmanovi, který byl odvlečen do lesa.“
„Co navrhujete, Untersturmführere?“
„Pane, měli bychom zajistit okolí, probádat lesy. Postupně nás něco likviduje a my proti tomu nic neděláme.“
Dobře, Untersturmführere, máte pravdu, nemyslete si, že si neuvědomuji závažnost situace. Nechám poslat pro zvláštní oddíl Waffen SS, aby nás podpořil. Oni zjistí, kdo za tím vším má prsty. A teď odejděte. Chci být sám,“ odvrátil hlavu a hluboce se zamyslel.
Untersturmführer opustil místnost.
Slunce se již schovalo za obzor. Nebeská klenba nad táborem se odíla do závoje temnoty. Mohre byl ve své komandatuře sám. Nechal tu svítit petrolejku a pohodlně seděl na křesle s rozepnutým žaketem oficírské uniformy. Seděl naproti otevřenému oknu, skrz nějž zíral na nebeskou klenbu posetou tisícero zářivými hvězdami. Z toho pohledu vyzařoval klid, zvláštní klid. Komandant třímal v pravé ruce lahev s polskou vodkou. Nápoje v ní bylo toliko po dně. Velitel se potil. Panovalo nesnesitelné vedro. Cvrkot cikád doléhal až do nitra místnosti. Mohre upřeně pařil na hvězdy. Pohledem přejížděl po mléčné dráze a zvláštní zájem věnoval jednotlivým souhvězdím. Hlavu měl plnou starostí, a tak se pokoušel odreagovat. Netušil, co se to tu poslední dobou děje a nevěděl, co bude dál, jaká je budoucnost jeho tábora. Bylo toho na něj příliš a nijak se to nesnažil skrývat. Denně tu viděl tolik hrůz a ke všem z nich dával sám rozkazy. V jakém rozpoložení asi tonula jeho mysl? Co jej vedlo k tomu, aby zde zastával funkci táborového velitele?
Komandant Mohre o sobě přemítal a přemýšlel i o své minulosti. Nejvíce jej však palčila otázka, kdo že se to skrývá v lese.
Psi se náhle rozštěkali. Ne příliš divoce, ale cosi je nepochybně podráždilo. Mohre k tomu byl lhostejný. Byl opilý a kdo ví, zda byl schopen v tomto stavu vůbec na něco reagovat. Psí štěkot zvolna ustával, až utichl zcela. Mohre se velkým douškem napil a znovu se koncentroval na hvězdy.
Některý ze psů čas od času štěkl, když tu náhle byl štěkot hlasitější, jako by přicházel z větší blízkosti. Byli to psi blíže k němu. Komandanta to však nijak zvlášť nevzrušovalo. Prostě dál seděl rozvaleně na křesle, přemýšlel a zíral na jasnou noční oblohu posetou zářivými hvězdami. Náhle cosi spatřil, cosi neobvyklého. Optický klam. Obloha se náhle zamlžila. Jako by nějaký průsvitný, čirý rosol zakryl celý okenní průzor, jímž velitel patřil ke hvězdám. Komandant nehybně seděl v křesle a pozoroval podivný úkaz. Ten zakrátko zmizel. Obloha byla rázem opět ostře viditelná. Mohre pomalu položil lahev na podlahu a zvedl se. Křeslo zavrzalo. Rozešel se k oknu, z něhož se naklonil ven. Zahleděl se ke vzdáleným plotům, kde zpozoroval siluety hlídačů, kteří nervózně střežili tábor. Pak pohlédl doprava, doleva, kde paprsky reflektorů olizovaly střechy nocleháren.
Mohre se opíral o parapet a zálo se, že se vrátí k pití. Tu však vzhlédl ke hvězdám a pohled na ně jej donutil, aby ještě zůstal. Spokojeně je sledoval. Pohledem zvolna klouzal po mlžné mléčné dráze výš a výš. Když mu štít velitelství zabránil dalšímu pozorování noční oblohy, Mohre ustrnul. Těsně na vrcholu štítu bylo cosi „přilepeno“. A vtom se dva protáhlé tvary zableskly žlutou září. Mohre se polekal, vyklonil se více z okna. Vyděšeně pátral pohledem na zdi, když tu se ozval podivný chrastivý zvuk. Velitel spatřil mlhavého obra. Nevěděl, jestli blouzní, či je příliš opilý. Mlhavé obrysy nadobro zmizely za okrajem střechy. Mohre trhl pohledem před sebe, načež vpadl dovnitř, rychle zavřel okno a zamyslel se nad tím, co právě spatřil. Byl zmatený.
Mlžný obr přeskočil ze střechy velitelství k hradbě z několika stromů, které se pod jeho vahou zachvěly. Z nich seskočil dlouhým skokem, jako by letěl, před táborovou ordinaci, za jejímiž zdmi se linul dětský pláč a křik.
Táborový doktor klidně seděl ve své ordinaci. Velké světlo ozařovalo tamní prostor a závěs pokrýval vchod vedoucí do vedlejší místnosti. Doktor seděl nad psacím strojem a pomalu a neobratně vyťukával : HLAVA BYLA ODEBRÁNA PĚTILETÉMU DÍTĚTI. Pak vytrhl papír ze stroje a za zprávu, obsahující několik technických údajů, se klikatě podepsal. V záhlaví stála adresa berlínského antropologického ústavu. Papír nechal ležet na stole a zvedl se ze židle. Na hrudi měl bílou vestu, jež byla potřísněna krvavými skvrnami. Došel ke stolku vedle lehátka. Na stolku ležela nádoba se zředěnou krví. Vedle ni byly použité chirurgické rukavice. Na lehátku poblíž leželo nahé vyzáblé dítě s nohama jako čáp, kluby jako jablky a tělíčkem v oblasti pánve nafouklým, přičemž žebra byla vystouplá, jako by se jednalo o kostlivce potaženého kůží. Tělu chyběla hlava, byla amputována. Po krku na hruď stékala z hlavních krčních tepen černá krev. Pod lehátkem ležel lékařský lavor, do něhož krev skapávala. Z chodby za závěsem se náhle cosi ozvalo. Doktor zpozorněl. Věnoval se však své práci dál. Z lavoru pod lehátkem vyňal hlavu s vypouklýma očima a ústy zejícími dokořán. Hlava dítěte byla oholená. Doktor hodil hlavu do kádě s vřící vodou.
Trvalo to několik hodin, než tkáň změkla a doktor ji mohl od kosti odstranit. Vyloupl oči, hodil je vedle, pak vytrhl jazyk s uzlinami a skalpelem odřízl tkáň z lebky. Posléze se jal speciálního kartáče, kterým lebku vydrhnul. Nakonec ji otřel hadrem. Lebku položil na připravený hadr a rozešel se do koridoru. Ten tonul v temnotě. Nevšiml si, že na týlovém okénku chybí mříž. Kráčel dál. Vešel do dveří malé místnůstky. Z protějších dveří se linul dětský pláč. Doktor si jej nevšímal. Zavřel dveře a vešel do ordinace. Odtáhl závěs a vstoupil dovnitř. Pozvedl svůj pohled a tu v něm hrklo. Jako by jej kdosi proklál šípem. Přímo před ním stál obr v celé své kráse. V levé paži třímal velkou tyč s rytinami, z jejíchž hrotů se spouštěly ostnaté koule. Jedna z nich padla do prostoru, uvázána na jakémsi lanku, jež se odvíjelo z hrotu zbraně. V druhé dlani vystavoval obr lebku dítěte, kterou před okamžikem opracoval sám doktor. Obr neměl masku, kterou tento druh obvykle nosíval. Jeho čtyři velké tesáky zakrývaly menší tlamu s ostrými zuby a jeho hadí, zpola kočičí oči, pohlédly zaujatě na doktora naproti. Tu z levého předloktí vystřelily dva bodce. U obrových nohou ležely tři další lebky, větší než ta, kterou držel obr jako Hamlet v dlani. Na tesákách visela nevyřčená otázka. Ty lebky na podlaze byly jeho vlastní trofeje.
Zakrátko se z interiéru ordinace ozval šílený, pomatený skřek. Doktor byl zabit.
Obr se vrátil do hlubin lesa, kde začal opracovávat doktorovu lebku, z níž visela celá páteř. Trofej utonula v oblaku páry. Pařáty, které měly barvu anakondy, sevřely hadici, jež začala odsávat obsah lebky. Tu začal v prostoru rotovat speciální kartáč, jenž očišťoval povrch lebky a zajížděl i mezi obratle páteře. Obr očistil velice cennou trofej. Zakrátko se lebka i s páteří čistě bělela.
V táboře se rozřinčela siréna. Psi začali štěkat a výt. Komandant dosud spal na posteli. Nyní procitl. Vstal na rovné nohy a rozběhl se k zavřenému oknu. Odkryl závěs a přes okenní tabuli sledoval sbíhající se wachmany se psy. Chvatně se nazul do vysokých holínek, vyběhl na zápraží velitelství, kde se shromažďovala skupina zmatených nacistů. Proběhl jejich hloučkem a zamířil ke stromořadí. Před ním uháněli wachmani, kteří určovali směr cesty. Komandant se v běhu narychlo upavoval. Zapínal si knoflíky rozevláté košile, třímaje v druhé ruce pomuchlanou uniformu, kterou sebral narychlo v kanceláři.
„Co se děje?“ ptal se Mohre chvátajících wachmanů.
„Stalo se něco v ordinaci,“ ujal se pokorně slova jeden z nich.
Tábor byl v pozoru. Vězni v noclehárnách se probouzeli a vystrašeně naslouchali tomuto nočnímu dění. Jejich zmatené oči probleskovaly temnem chatrčí. Slyšeli sirénu, psy a německá slova promísená s ukrajinskými. Někteří se zvedli a postavili se do uliček mezi pryčnami. Panoval tu skutečný chaos, z něhož běhal mráz po zádech.
Komandant se přiblížil k ordinaci, kolem níž již pobíhalo spoustu hlídačů. Rychle si proklestil cestu davem, jenž zatarasoval vchod a prošel do interiéru ordinace. Tu se zastavil. Pohledem přejel po místnosti.
„Bože,“ přikrl si dlaní ústa.
Tu k němu přistoupil jeden z wachmanů.
„Nevíme, co se tu stalo, pane,“ řekl.
Veliteli bylo na zvracení. Potřeboval čerstvý vzduch, a proto vyběhl rychle ven.
Právě přispěchal jeho zástupce a pohlédl na svého nadřízeného, jenž se ještě stále vzpamatovával z té spouště, kterou viděl unitř.
„Herr Lagerkommandant!“ zvolal zástupce.
„Untersturmführere, je to hrůza. Nevím, co se stalo, ale doktor je mrtvý,“ zmateně vysvětloval komandant.
„Cože?!“ zástupce se rozběhl dovnitř.
Zakrátko se tu objevil znovu.
„Bože,“ pokřižoal se. „Herr Lagerkommandant?“ nenacházel slov, otřesen tím, co spatřil. Jeho pohled se setkal s velitelovým pohledem.
Jakmile se velitel vrátil zpět na velitelství, pečlivě za sebou zavřel dveře, zatáhl pro ujištění za kliku a rychle se rozešel k oknu, aby zkusil, zda je i ono zajištěné. Pak zatáhl závěs a posadil se na křeslo. Jeho výraz byl kamenný. Potil se. Několik okamžiků zíral prázdně do zdi, načež se vrátil na postel, odkryl polštář, kde byl schovaný luger, uchopil jej pevně do ruky a pohledem pátral po místnosti. Nakonec se odebral k lahvi s polskou vodkou, chvíli sledoval, jak řetízkuje a dlouhým lokem se napil, luger třímaje v ruce. Zmocnil se jej strašlivý strach.
14
Situace s doktorem se trochu uklidnila. Znovu nastal noční klid. Noc však ještě stále neskončila. V chatrčích pro vězně spali takřka spokojení vězni dělící se o seno na nehostinných pryčnách. Jakási žena spící v ženském oddělní náhle otevřela oči, jako by cosi spatřila. Někdo tu byl a nebyli to vězni. Vetřel se sem maskovaný lovec, jenž procházel vřavu ležících vyzáblých těl. Učinil onen charakteristický praskavý zvuk. Jeho zamaskovaná, jako by na sebe lupu beroucí podobu noha, stála nyní přímo před očima oné vězenkyně, která začala hlasitě oddechovat. Těsně u ní stál ON! Náhle žena, židovka, začala odříkávat modlitbu za mrtvé Kadiš. Přítomnost onoho zjevení probudila sousední židovku, jež se zvedla a v nevíře zírala na naproti stojící mlhavou postavu, jež se ostražitě prodírala tmou. Židovka začla ječet, což vzbudilo další vězenkyně, ale i vězně za dřevěnou oponou. Nastal chaos, jemuž podlehl i samotný obr. Křik sílil. Netrvalo to dlouho a procitli všichni ve této vězeňské chatrči. Lovec zmateně patřil kolem sebe. Viděl spoustu červených těl a netušil, kam se rozejít. Rozhlížel se kol kolem. Křik zaslechli i wachmani vně chatrče. Rozrazili velká vrata, což nemohlo lovci uniknout. Dal se do pohybu. Šel přímo k nim. Vězni ječeli a stoupali si před ním na nohy. Ti, co se mu postavili do cesty, lovec hrubě odstrkával. Těla se přes sebe valila a narážela do sebe. Nikdo netušil, co se to děje. Wachmani zmateně zírali do nitra chatrče.
„Buďte zticha!“ řvali. „Ticho!“ ozývalo se ukrajinsky.
Křik vřavy židů však nepřehlušili. Zmateně se rozhlíželi po chaotizujících vězních. Mnozí po sobě šlapali. Bylo jich tu jako dobytka. Jeden z hlídačů vystřělil do trámoví. To jako by lovce pobídlo, pohlédl, kdo že to střílí... Černé náboje odskakovaly v thermovizi jako kobylky, odlétávajíce usmrcena jedna přes druhou. Vězni před lovcem, či čarodějem, ustupovali a byli hlouběji a hloubš v chaosu. Ve vedlejší chatrči zaslechli její vězeňští obyvatelé střelbu a jekot. Naslouchali. Též Josef Palitz zaslechl střelbu.
Lovec uvnitř chatrče, jejímž nitrem se prohánělo spoustu vězňů, se tlačil k východu, byl na útěku. Ukrajinci netušili, co se děje. Na pomoc přiběhli další hlídači. Sirény opět otevřely své tlamy dokořán a rozřinčely se. Psi se rozštěkali. Ukrajinci zmatečně pálili do židů, kteří se hrnuli ven. Nedokázali je však zadržet. Mrtvá těla se klátila na zem, ale to neulevilo jejich chtíči dostat se ven. Šlapali po sobě a po čerstvě zastřelených tělech. Chodba mezi pryčnami se rázem zaplnila vězni, kteří ve zmatku zašlapali svého druha, jenž se nestačil vyhnout davu. Ukrajinci dále stříleli do masy těl. Obr se konečně prodral ven z noclehárny. Cestou povalil několik těl, na která záhy šlápl. Vězni padali jako kuželky. Panoval tu strašlivý shon. Kolem Ukajince se mihl lovec v mimikrách. Ukrajinec přestal střílet a s udiveným výrazem se otočil. Spatřil mlhavou postavu, která pádila, načež náhle zmizla za rohem. Ukrajinců přibívalo a s nimi i Němců. Tu se lovec setkal s dvojicí Němců. Masa vězňů byla konečně zadržena.
Velitel ve své komandatuře, jenž se právě prbudil na úkor dalším poplachům a střelbě, jež se ozývala z vězeňského tábora, přestože nyní ustávala, třímal svou zbraň, jako by se bál vyjít ven a zkontrolovat, co se děje.
„Ať tahle noc již zkončí!“ vykřikl.
Na podlaze se povalovala prázdná lahev od vodky. Komandant se položil unaveně na postel, načež se rychle zvedl. Svůj luger nechal ležet na lůžku. Rychle se dopotácel k umyvadlu, do něhož se vyzvracel.
Wachmani zatím natlačovali vězně zpět do nocleháren. Při tom šlapali po mrtvých tělech, postupujíce ke vchodu. Vězni lamentovali a někteří plakali nad ztrátou svých blízkých, kteří při tomto masakru padli.
„Schnell, schnell!“ ozývalo se.
Wchman si všiml mrtvého těla svého kolegy, k němuž se rozešel.
Vězeň, jenž se na podlaze zmítal v bolestech prošlápnutého hrudníku vahou onoho obra, který mu toto zranění způsobil během svého úniku, pronášel tiše jakousi modlitbu.
Wachman mezitím došel k mrtvému kolegovu tělu. To mělo zlomený vaz a vytřeštěné oči, na nichž visela nevyřčená otázka. Wachman netušil, co jeho smrt zapříčinilo. Byl tak daleko od konfliktu, jenž se tu před okamžikem rozehrál. Wachman pohlédl dále směrem od noclehárny, kde leželo další mrtvé tělo. I k němu se rozešel. Nad vzhedem těla se zarazil. Zhrozil se. Břicho mrtvoly bylo otevřené. Velká kulovitá rána, jejíž okraje byly jako by od něčeho vyleptané. Wachman se rozešel ještě dál. Tu u plotu spatřil pět mrtvol Ukrajinců. Všichni v rukou třímali zbraně. Jedno tělo mělo na hrudi dvě bodné rány, z nichž se valila krev. A další mrtvola měla probodnutý krk. Kolem se povalovaly vystřílené patrony. Wachmani před svou smrtí stříleli zmatečně na všechny strany.
Wachmanův pohled spočinul na čemsi velice zvláštním. Byla to kaluž zelenožluté tekutiny, jež fosforeskovala. Sehl se proto ke kaluži a nakrátko ji sledoval. O tvář se mu odrážela pulsující fosforeskující záře. Netušil, nač právě pohlíží.
Od nocleháren se ozýval hlomoz. Ukrajinci mezi sebou živě diskutovali, vyšetřujíce masakr.
Konečně svítalo. Slunce se sice ještě neobjevilo na obloze, ale již panovalo ranní šero. Tábor byl nočním incidentem velmi rozrušen. Velitel se rozhodl jednat. Seděl ve své komandatuře naproti svému zástupci. Postavil před něj hrnek s kávou, z níž se ještě kouřilo. Komandant byl zmaten.
„Přísahám, že jsem se ještě nikdy s něčím podobným nesetkal, to přísahám. Co se to tu děje, Untersturmführere, povězte?“ vybídl zástupce jeho nadřízený.
„Něco nám uniká,“ odpověděl tajemně zástupce.
„Ať ty věci, co se tu poslední dobou dějí, páchá kdokoliv, jsme proti němu bezbranní. Prošel jsem si mnohým, ale něco podobného jsem dosud nezažil,“ svěřil se komandant a zíral prázdně do stolu.
15
Prašnou cestou, jež procházela pod bránou tábora, se batolila dvě nákladní auta s plachtou. Pod jejich pneumatikami křupal vyschlý písek a mračna prachu vířila kolem vzrušující scény, jež s sebou přinášela příslib čehosi nového.
Ze strážního domku, který se nacházel vně hlavní táborové brány – byla to červeně natřená dřevěná budka s bílými pruhy – vystoupil nadšený wachman, který zdravil řidiče obou náklaďáků a vysílal vtipné prupovídky k vojákům Waffen SS, kteří obléhali interiéry korby.
Další dva Ukrajinci otevřeli hlavní táborovou bránu stlučenou z borových větví, která nebyla proletena chvojím. Nad vlastní bránou se klenul nápis zhotovený táborovým malířem, tím samým, který nakreslil cedulku pro ukrajinské kasárna. Na vybělené borové desce se skvěl nápis:
SS – Sonderkommando Zahalki
Byla to posila. Mohre se obrátil na vlivného kolegu z Chelma, který mu sem poslal rotu vojáků Waffen SS. Rota se skládala ze čtyř čet.
Náklaďáky zaparkovaly nedaleko apelplacu a z jejich koreb vyskákali vojáci v přiblách se znakem SS a v těžké výstroji a výzbroji. Podávali si ruce s několika esesmany z táborové posádky, ale i s leckterým wachmanem, který se k nim přichomítl.
Rota se ustavila do jednořadu.
Mohre vše sledoval z okna komandatury.
Uvítáním pověřil svého zástupce, který měl z příjezdu posil nějvětší radost.
Každá ze čtyř čet měla vlastního velitele, který zopakoval rozkazy.
Ty byly jasné: zlikvidovat síly odporu, které terorizovaly toto zřízení, lesní koncentrační tábor.
Jakmile se vojáci posilnili v táborové kantýně, oplývajíce bojovným duchem a příslibem lovu na partyzány, chrabře ve formacích opouštěli v jednotlivých četách táborové brány.
16
Zakrátko se již první četa vnořovala do lesa, jenž byl před nimi mezi kmeny zabarven domodra. V popředí se totiž rozléhalo spoustu lesních rozsedlin a vlekoucích se údolí, z jejichž lůn stoupala ke stromům mlha, jež nabírala v paprscích vycházejícího slunce matnou modř.
Zakrátko v lese zmizeli i ostatní tři čety.
První četa se vydala na jih, zbylé na ostatní světové strany. Vojáci první čety našlapovali na udusané borové jehličí a klestí. Povětří bylo prodchnuto libou lesní vůní, jež byla zvláště dnes velice intenzivní. Koruny borovic se vzájemně proplétaly a tvořily tak obrovský lesní strop, jenž do nitra lesa propouštěl toliko odrobinu denního světla.
„Hansi, slyšel jsi, proč tu jsme?“ tiše se zeptal SS-mann hodnostně vyššího Rottenführera, jenž kráčel před ním.
„Přece kvůli partyzánům,“ odvětil Hans.
„Slyšel jsi, co se povídalo v táboře, co se tam děje?“ nepřestával vojín pokládat otázky.
„Jsou to jen povídačky. Útočí na nás partyzáni a my je musíme do jednoho pochytat a poslat je tam, kam patří,“ odvětil Hans.
„Vím, že ty jsi se s partyzány již setkal, ale pro mne je to poprvé.“
„Jo, jo, cožpak tě v Hilterjugend nenaučili se trochu ovládat?“ pokáral jej Hans.
„Promiň, ale boj s partyzány se prý řadí mezi nejtěžší...“
„Ale naše jednotka je jednou z nejlepších. Už jsme si poradili s horšími věcmi.“
„Pověz mi něco o tvých zkušenostech s partyzány."
***********************************************************
