***********************************************************
Josef Palitz sebral zbytky sil. Chytil druhý dech. S kolegou po boku uháněl zpět do revierstube. Běžel jako rodilý voják. Krčil se a bedlivě přeměřoval pohledem okolí. Soustředil se na strážní věže, jež se tyčily podél oplocení, které odtud bylo však hodně vzdálené. Jakmile se proti němu vyřítil jakýsi Ukrajinec, jenž byl neobvyklým hlukem zmaten, třaskl výstřel a Ukrajinec se sklátil přímo před Josefem. Ten se polekal, neboť si myslel,, že nebude mít dost času na to vystřelit a Ukrajinec jej zabije, avšak kolega po jeho boku byl ostražitější a zachránil tak oběma život. Josef na něj s vděkem pohlédl a oba se vrhli dál. Josef při tom sebral další pušku a uháněl k revierstube. U vchodu nikdo nebyl. Stráže se zřejmě stáhly, když se ozvala přestřelka. Někde nepochybně číhaly. Josef se domníval, že jsou uvnitř revierstube. Neváhal a bezhlavě se vrhl do přítmí tamního koridoru. Ozval se výstřel a Josef ucítil palčivou bolest na lýtku. Byl zasažen, ale nijak vážně. Tu třaskl další výstřel. Josefův ochránce vystřelil pod pryčnu, kde se kryl jeden z Ukrajinců. Pacienti, kteří tu zbývali, náhle ožili. Jeden z nich křikl: „Pozor!“ a trhl hlavou do temného rohu v zadu. Josef s kolegou se sehnuli, zaujali bojové pozice. Ze tmy třaskl další výstřel a zasáhl úpějícícho pacienta, jenž je varoval. Josef vnutil pušku vězni ležícímu nad ním. Ten ji duchaplně otočil a vystřelil do tmy. Tu vstal Josefův kolega, zalícil a poslal k zemi Ukrajince v zadním rohu. Posledního oponenta, jenž bránil revierstube.
Dveře plynové komory náhle explodovaly zevnitř ve spršce modrobílého kulovitého ohně. Scharführer Mentz byl povalen tlakovou vlnou a stejně tak i kápová. Dubové třísky a rozžhavené železné kování pršelo v sutinách na zem. Scharführer pozvedl otřeseně hlavu. Nevěděl, co se stalo. Myslel si, že snad došlo k nějaké poruše, že plyn, který používali explodoval, ale to bylo nepravděpodobné. Snažil se přijít na důvod nehody, avšak tu zjistil, že o žádnou nehodu nejde. V čele budovy komory se temnila strašlivá trhlina, z jejíhož nitra kouřila oblaka namodralé páry. Ta byla náhle rozvířena a do prostoru se vehnaly klopýtající ženy. Jedna se trmácela přes druhou a všechny se v panice řítily neurčeným směrem. Chtěly být co nejdál od strašlivých účinků kyanovodíku. Kašlaly, stále se dávily a lapaly po čerstvém vzduchu. Když vyběhly všechny ženy, které ještě nebyly zadušené nebo neomdlely, vyšel z nitra komory oblak mlžné siluety po jejímž povrchu poskakovaly třepotající se výboje modré elektřiny. Ozvalo se prapodivné zapraskaní. Scharführer strnul. Spodní čelist se mu nevědomky zhoupla dolů. Civěl na přízrak, na ducha, na cosi obrovského, co jakteživ neviděl. Přízrak tam stál a nechal po sobě skotačit elektrické výboje. Stál tam jako dravec, před nímž utíká jeho zdánlivá kořist, ženy, jež měly být zaplynovány.
Ukrajinec dopadl na zem. Byl mrtev. Vzduchem plachtil v několikametrové výšce a dopadl natvrdo. Vojáci Waffen SS zpanikařili. Nevěděli, odkud to přišlo. Nebyli tu sami. Kdosi jim zjevně chce zabránit v jejich dalším počínání. Zřejmě TOTÉŽ, co zlikvidovalo celou jejich jednu četu. Byl tu i Hans Dutch Schäfer. Rychle zamířil svou zbraň do nedalekých stromů. Ostatní vojáci začali střílet. Nevěděli, na co střílejí, ale stříleli. Ze všech stran praskala podivná melodie štířího útočného navolávání. završeného strašlivým sborovým řevem, jenž nepocházel od člověka. Mladík, jenž se tolik chtěl s Schäferem přátelit, padl jako druhý. Z hrudi mu vystříkl jakýsi pevný zakrvavěný hrot. Krev stékala po mlžném povrchu čehosi blíže neidentifikovatelného, něčeho, co bylo oděno do dokonalého maskovacího zažízení. O tvaru podivného kopí vypovídala jen esesmanova krev, jíž bylo ostří potaženo. Tu zahvízdl táhlý zvuk a dalšímu z esesmanů vylétla hlava do vzduchu. Ve výšce letěl zakrvavěný disk, jenž se navracel kamsi do nedalekých stromů. Vězni, kteří byli zaživa vařeni vápnem, vytvořily organický žebřík a snažili se vyškrábat nahoru a uniknout tak strašlivým mukám, jimž je vydali esesmani všanc.
Untersturmführer, novopečený, a zajisté krátkodobý velitel tábora, se rozběhl přes apelplac a výraznými gesty k sobě svolával pomoc. Byl si vědom, že střelbou, jež vycházela odkudsi z ordinace, TO začalo. To, kvůli čemu Mohre opustil tábor. Ukrajinci na strážních věžích netušili, kam se dříve otočit, kam zacílit a do jakého cíle střílet. Připadalo jim, že se vězni vloupali do zbrojnice a používaly dosud netušených výbušnin. Vzduchem létaly „kulové blesky“ modrobílého ohně. Mezi chatrčemi na druhém břehu apelplacu se proháněla skupinka vězňů se zbraněmi. Jejich centrum bylo zřejmě v revierstube. Ukrajinci namátkově stříleli z kulometů a tábor byl v bojové pohotovosti. S rozervaného štítu baráku s komorou stoupal k nebi sloup černého dýmu a na apelplac vtrhly pomatené ženy, které se před okamžikem dostaly z najěkého důvodu z komory. Všechno se to seběhlo tak rychle. Náhle tu byl naprostý chaos. A do toho všeho na apelplacu plápolaly ohně, jejichž plameny stravovaly táborovou dokumentaci.
Mohre unikl, podařilo se mu se svým kolegou uniknout z tenat sobiborských lesů, aniž by spatřili původce nevysvětlitelných událostí, kteří jim právě plenili tábor. Vůz sjel z lesní cesty a uháněl po hrbolaté asfaltce směrem k Chelmu. Tihle byli v bezpečí, ale co ostatní SS, které nechal Mohre v táboře napospas?
Untersurmführer svolal skupinu dvaceti wachmanů, od nichž vyžadoval, aby mu dělali osobní stráž. Do této skupinky zakrátko ještě přibyli ostatní Němci, kteří právě neplnili nějaké důležité funkce, jako třeba Scharführer Mentz, jehož tělo leželo nyní před rozbořenou komorou smrti. Tělo bylo bez hlavy. Vedle ležela vykostěná kápová. Její kožená slupka s vnitřnostmi se povalovala jako kožená deka přehozená přes Mentzovo tělo. Untersturmführer se řítil k revierstube. Bylo jasné, že ohniska vzpoury, ano, to jistě bylo to, co se tu právě odehrávalo, pomyslel si, jsou na více místech, avšak jen u revierstube měl jistotu o velikosti sil odporu, a o tom, že jde zcela určitě o vězně, kteří zabili některého strážného a zmocnili se jeho zbraně, aby s ní nyní bojovali o svobodu. Stejně však bylo zřejmé, že je tu ještě někdo, kdo vězňům pomáhá.
„Běžte se rychle podívat ke zbrojnici, ale kryjte se. Mohlo by to být nebezpečné!“ rozkázal Untersturmführer několika Ukrajincům a vybral jednoho Němce, který jim měl velet při expedici ke zbrojnici. Totiž i Untersturmführer si uvědomil, že se někdo musel vloupat do zbrojnice, když se tu kolem rozléhaly takové exploze, jakých byl nyní svědkem. Jako by někdo odpaloval ohňostroje. Barevné plameny se vznášely nad stromořadím, a kdo je vystřeloval, to bylo těžké určit. Ale cožpak měli ve zbrojnici takovéto zbraně, ohňostroje? Světlice možná, ale tohle přece světlice nebyly, pomyslel si Untersturmführer a s připraveným lugerem běžel se svou skupinou k revierstube, kde se opevnilo několik vězňů.
Revierstube byla past. Uvnitř zůstal jen jediný ozbrojený vězeň, který měl odpoutat pozornost. Josef s kolegou zatím zaujali pozice za rohem sousední chatrče, odkud byl dobrý výhled na palebné pozice Untersturmführerovy skupiny, jež se hnala zlikvidovat síly odporu do revierstuby. V případě potřeby se mohli rychle schovat za roh. V tomto zmatku přece SS nemohli vědět, že ve skutečnosti tam budou jen oni dva. Na dalších místech v táboře se přece také bojovalo. Přestože Josef s kolegou neměl s ostatními skupinami kontakt, bylo jisté, že nejsou sami. Vždyť to se ukázalo už v ordinaci, kam jej před okamžikem vláčeli na smrt. Zezadu byli Josef s přítelem kryti barabiznami, jejichž prostory sloužily jako skaldiště. Opodál pak stála ve skutečnosti netknutá budova zbrojnice, jejíž střecha byla ozdobena cimbuřím. Jádro zbrojnice bylo vystavěno z betonu. Josef se soustředil na přibližující se Untersturmführerovu skupinu, která se bezhlavě řítila k revierstube. Jeho kolega zatím jistil týl, prozkoumávaje bedlivě místo mezi barabiznou a budovou zbrojnice. Josef se divil, kde jsou ostatní wachmani, bylo jich tu přece přes sto a Němců kolem dvaceti, ale teď jich viděl jen hrstku. A co ta zvláštní skupina Waffen SS, která přijela na výpomoc, jak se rychle rozneslo po táboře? Z nich tu nebyl nikdo. Josef nemohl vědět, že tato skupina odešla s POCHODEM SMRTI do lesa.
Vojáci Waffen SS se rozběhli mezi stromy. Tatam byla jejich odvaha okorunovaná odznakem se dvěma blýštivými blesky. Stala se z nich kořist. Schäfer běžel sám. Slyšel křik svých kolegů, střelbu, hluboký dech a bouřlivý tlukot vlastního srdce. Tlukot sílil a zvuky, ohlasy boje za ním, utichaly, až byl sám, docela sám. Věděl, že všichni jeho kamarádi, všichni ti, kteří tam ještě před okamžikem byli s ním, byli teď mrtví, zmasakrovaní. Stali se kořistí podivných, a jak se z Hansovi perspektivy jevilo, nevysvětlitelných záhad. Vše se seběhlo natolik rychle, že si nedokázal udělat ani nástin obrázku toho, co na ně zaútočilo. Když tam ještě byl a stál na okraji jámy, v níž vařili židy, spatřil jen plachtícího wachmana, gejzír vody a všude byla krev, řev, střelba. Co se stalo s vězni, kterých se snažili zbavit, to něvěděl. Viděl, jak se jich několik vyškrábalo na povrch a unikli tak smrti. Zřejmě se pak rozprchli do lesů, nebo byli také zmasakrováni. Hodně věcí však napovídalo tomu, že ony síly, jež na ně zaútočily, byly spojenci vězňů. Šlo snad o nadprůměrně zručné a vyzbrojené partyzány? Co to bylo?! Ze strany SS padli všichni, výjma jeho, ale od nich neviděl jediného.
Josef vystřelil. Untersturmführer padl k zemi a s ním i ostatní. Kryli se. Jeden z Němců se sklátil raněn Josefovou kulkou do břicha. Třaskl další výstřel. Němci stříleli na slepo a s nimi i Ukrajinci. Z revierstube vylétla smrtící kulka, jež zasáhla na zemi ležícího Ukrajince. Untersturmführer si uvědomil, že nejsou dostatečně kryti. Josefův plán vycházel skvěle. SS se domnívali, že je tu mnohem více vzdorujících vězňů, než byla pravda.
„Pozor, zbrojnice!!!“ zvolal Josefův kolega, jenž pokrýval týl.
Josef se na něj otočil.
„Tam jsou dva askaři a jeden Němec. Míří ke zbrojnici!“ uvědomil Josefa.
Josef se otočil tím směrem a spatřil tři opatrně se pohybující postavy.
Náhle se strhl řetězec strašlivých ran. Nad táborem se zablesklo. Rány bouchaly jedna za druhou. Strážní věže jedna po druhé explodovaly v zelených palmenech. Jako by je někdo zaminoval a nyní mačkal jeden knoflík po druhém, věže se vzněcovaly a jejich dosud se urputně bránící posádka vylétávala v kusech dřeva do vzduchu. Ozval se strašlivý řev. Toto byl hlavní zlom v bitvě. Z apelplacu se ozvalo hromadné: „Hurááááááá!!!!!!“ a dosud v zajetí udržovaní vězni se vrhli na SS. Ti byli zmatení. Ztratili tu největší podporu, kterou pro ně představovaly jinak nedobytné strážní věže.
Nyní začala ta pravá vzpoura, hon na SS.
Josef naposledy zacílil a vystřelil na otáčejícího se Untersturmführera, jehož vystrašený pohled klouzal po obloze a sledoval drť z masa a dřeva, jež byla popelem strážních věží. Podél plotů nyní jen tupě trčely zbytky žebříků a kůly, jež kdysi podpíraly budky strážních věží. Untersturmführer klesl hlavou k zemi. Byl zasažen a mrtev. Josef jej trefil do hrudi a zasáhl srdce. Ostatní v jeho blízkosti se dali na zmatený úprk. Každý nyní jednal sám za sebe. Byli obklíčeni. Poprvé se sami SS a jejich ukrajinští nohsledi cítili v táboře jako vězni a měli potřebu se bránit před někdejšími otroky, kteří se hromadně násilím zmocňovali zbraní. Při tom nemilosrdně ničili své trýznitele. Josefovým směrem nyní uháněla celá horda jeho vězeňských kamarádů. Josef pozvedl pušku a vítězoslavně jí potřásl nad hlavou.
Vzbouřenců se zmocnil neuvěřitelný bojový duch. Běželi jako jeden, jako organizovaná skupina, i když někteří slabší jedinci a ti, kteří věděli o tom, že tu mají své ženy či příbuzné, se s nimi shledávali u stromořadí a objímali je.
Josef uháněl s kolegou ke zbrojnici, když tu třaskl výstřel a kolega padl mrtev přímo před Josefem. Josef se neozmýšlel ani na vteřinu. Nezpomalil, přeskočil mertvého druha a s puškou v ruce uháněl dál ke zbrojnici. Jako by byl veden nějakou vnitřní silou, zaujmul bojový leh a vyslal několik kulek směrem ke třem nepřátelům, kteří se snažili zajistit zbrojnici. První padl Němec, a tak Ukrajinci ztratili všechnu motivaci o to, aby misi ke zbrojnici dokončili. Byli zbabělí a stáhli se. Josef se otočil k místu, odkud padl výstřel, který zasáhl jeho kolegu. Zdálo se, že střelec zmizel.
22
Hans Dutch Schäfer byl sám. Sám a ztracen v lese. Byl z dosahu všech nelibých zvuků. Kolem byly jen oranžové kmeny borovic a listnatých stromů. Nacházel se v oceánu panenských sobiborských lesů. Neměl pojem o čase, ani o místě, kde se nacházel a kudy by se měl vydat. Vnitřní hlas mu napovídal, že pokud se něco takového mohlo přihodit vně tábora, tábor na tom jistě nebude o moc lépe. Vždyť většina nejkvalifikovanějších vojáků SS, a vlastně všichni kromě něho, byli zničeni. Pokud by se ONĚM neznámým zachtělo, mohli snadno napadnout tábor. A Hans přepodkládal, že se tak stalo a předpokládal správně. Neměl kam jít, byl hluboko v neznámém prostředí, vydán napospas rozprchlým vězňům, na jejichž jatkách se před okamžikem podílel. A pak tu byli ONI. Sledovali ho, byli mu v patách? Měl se obávat o svou bezpečnost? Jistě! Nepochybně.
Z korun stromů se ozval zvláštní zvuk. Hans jej již slyšel a to hned v několika obmněnách. Byl to zvuk útočícího škorpióna, akusticky vyvedený do vrcholné hlasitosti.. Hansovi přeběhl mráz po zádech. Ten chraplavý zvuk vycházel z výšky, z korun borovic. Trhl hlavou do stropní zeleně a pohledem prozkoumával každičký cíp. Nic však neviděl. Přesto ale věděl, že tam něco je, že v těch stromech NĚCO je!
Na táborovém apelplacu se strhla bitva mezi hordou ozbrojených či neozbrojených vězňů a mezi jejich katy, kteří se snažili probojovat ven. Němců zbývala jen hrstka, avšak Ukrajinců tu bylo stále hodně, přestože někteří z nich, hned jak se jim naskytla příležitost, prchli do lesů. V těžkých chvílích se ukázala jejich až přespříliš ochvějná věrnost k SS, kterou museli přísahat. Ti wachmani, kteří zůstali, aby plnili svou přísahu, nemilosrdně stříleli do vězňů a nemuseli ani mířit, protože apelplac jimi byl přímo zahlcen. K zemi se klátili ženy i muži. Několik bojeschopných vězňů se vracelo s všelijakými nástroji, motykami, hráběmi, lopatami, které vyrabovali ve skladištích vedle zbrojnice.
Josef probíhal těsnou uličkou mezi chatrčemi, kam kdysi chodívali Ukrajinci tajně kouřit. Ulička ústila na apelplacu, hlavním dějišti táborové bitvy. Zdálo se, že silná ohňostrojová artilerie ustala a nyní přetvával toliko boj vedený obvyklými zbraněmi. Náhle Josefa k zemi přikovala bolest v lýtku, na kterou v době přestřelky cele zapomněl. Měl postřelenou nohu a všechna únava, jakou při začátku střetu odhodil, byla zpátky, a ještě prohloubena značnou ztrátou krve. Nohavice od kalhot jí byla doslova nasáklá. Josef poklekl a vše byl nucen nezúčastněně sledovat z povzdálí. Nedokázal se zvednout. Věděl, že svým dílem do velkolepé bitvy, jež gradovala na apelplacu, nebude moci zasáhnout. Chtěl aspoň namířit a strefit nějakého Ukrajince, jenže ostatní vězni mu chaoticky zakrávali výhled. S jakou námahou se Josef pokoušel zvednout na nohy. Připadalo mu to jako celá věčnost. Na okamžik myslel, že tu opravdu zahyne, uvnitř tábora, přestože ještě před chvílí svitla naděje, že se dostane aspoň za jeho hranici a okusí tak doušek svobody, byť jen na okamžik. Chtěl zahynout na svobodě, když už to muselo být, ale ne tady. Cožpak se na zranění nohy umírá? Za normálních okolností snad ne, ale tady, a ještě za předpokladu, že byl rekonvalescentem skvrnitého tyfu, to bylo možné. Chyběla mu všechna síla, kterou by mohl nabít jídlem, protože už tak skrovné jídelní příděly byly revierstube takřka zamítnuty. Vězni tam bývali krmeni jen vodovou břečkou bez chleba.
Josef omdléval. Náhle, přesto že byl polohluchý, ustoupily všechny zvuky do pozadí, do nicoty. Neslyšel nic. Přivírajícíma očima hleděl na bojovou scénu, jež se odehrávla před ním. Vězni byli masakrováni esesmany, avšak, co uviděl náhle, byli hromadně masakrováni i Ukrajinci a hrstka zbývajících SS. Josef si myslel, že blouzní. Pohlížel na podivné mlhavé přízraky, které kráčely táborem, chytaly wachmany a zvedaly je do vzduchu. V rukou třímaly podivné zbraně, podobné hustitským ředmichům. Vrhali se na útočící wachmany, které zachvátila hrůza. Proti tak staršné síle se nedalo bojovat. Koule modrobílých plamenů létaly kolem. Baráky vzplály v oranžových plamenech.
Přišli Mojžíšovi ochránci, aby vězně zachránili, aby jim pomohli v této revoltě k svobodě.
Přesto se všude, kam Josef upíral svůj netečný pohled, povalovaly hromady mrvých vězňů. Pomalu se stával jedním z nich. Těšil jej fakt, že SS ani wachmani již nemají tábor ve své moci. Tentokrát nad ním vládl někdo docela jiný, někdo, kdo nebyl z tohoto světa.
Josef učinil poslední pohyb hlavou a svůj pohled upřel na komandaturu. Ta jediná ještě v plamenech nebyla. Jinak celý tábor hořel a přes ploty ostnatého drátu utíkali vězni, kteří se ztráceli v lese.
Bylo po bitvě. Josef si náhle připadal sám. Začal znovu slyšet, ale nebylo takřka co. Táborové trosky dýmaly, bojiště bylo plné mrtvých těl.
Na střeše komandatury stál podivný obr. Teď jej Josef jasně viděl. Viděl, jak vystoupil ze závoje mlhy. Zmaterializoval se v celé své kráse. Musel být obrovský. Pohyboval se mrštně a ladně jako kočka. Na hlavě měl krásnou blýštivou masku, jakési brnění s černýma mandlovýma očima. Po stranách mu k ramenům padaly černočerné šlahouny s lesklými sponkami. Maska měla tvar hlavy dravého ptáka. Jakýsi zobec procházel jejím středem.
Ano! Byl obrovský. Byl to titán, jenž v pařátech svíral velký ředmich s ozubenými koulemi na obou stranách. Josef jasně viděl, jak se koule zolna navíjejí ke koncům vyřezávané tyče. Vrací se po vyhraném boji. Už jich nebude potřeba.
Obrovo tělo pokrývala síťka a množství plátů všemožného brnění.
Tu gigant natáhl po čemsi paži. Ano! Byla to červená vlajka s hákovým křížem na bílém poli uprostřed. A zárověň držel i pdlouhlý prápor, temně černý prápor se dvěma ostrými blesky SS. Obr přistoupil na kraj střechy komandatury a mírně pokývl hlavou. Natáhl paži a uvolnil sevření. Na apelplac se snášely dvě nacistické vlajky, symboly ukrutností a bezpráví, symboly nadřazenosti nad méněcenými.
Dopadly na zem.
Obr se význmně vzpřímil, pozvedl paži, v níž třímal zbraň, která již nebyla v pohotovostním režimu, a zavyl. Ten řev byl strašný, a přece tak krásný.
Náhle se obr začal jako by rozpouštět. Zmizel. Už tam nestál. Prostě se rozplynul. Josefova vize se rozplynula, myslel si. A pak upadl do bezvědomí.
23
„Když jsem se probral,” vyprávěl Josef Bess u krbového ohně, „spatřil jsem nad sebou koruny borovic. Najednou jsem v táboře nebyl. Kolem jsem spatřil několik známých tváří. Byli to vězni, kteří mne odnesli z tábora ven. Noha mě už tak nebolela. Měl jsem ji zabandážovanou. Netušil jsem však, co bude dál. Byli jsme svobodní, vzbouřili jsme se a pokořili jsme tábor. Někdo nám pomohl, avšak mi něvěděli, kdo. Byl konec, konec pekla koncentráku. Snad jsem měl jen halucinace z horečky, když mě postřelili. Navíc jsem byl po ošklivém skvrnitém tyfu. Nevím, nevím, zda mne jen neklamala mysl, a pokud tam ten obr skutečně stál. S pěti spoluvězni, kteří mě odnesli z tábora, jsem se spřátelil, ale nikdy jsme spolu o tom, co zajistilo náš úspěch během vzpoury, nehovořili. Rozdělili jsme se. Tři z mých kamarádů se vydali svou cestou a já zůstal se dvěma dalšími.
„Dostali jsme se až k Lublinu a pokračovali jsme na Varšavu. Tam jsme se rozdělili. Já jsem našel útočiště u svých známých v Rembertowě. Mí dva psolední společníci si šli svou cestou.
„Po válce jsem se dozvěděl, že oba byli udáni jakýmsi sedlákem, který je ukrýval. Přišli si pro ně gestapáci. Začlenili je do transportu, který směřoval do Treblinky. Tam zahynuli v plynových kmorách. Nikdo z nich nepřežil.
„Jen málo z nás, kteří jsme zbyli po té strašlivé vzpouře, se dočkalo osvobození. Většina dopadla tak, jako mí dva kamarádi. Skončili v některém z vyhlazovacích táborů, nebo je zabili sedláci pro to málo, co si behěm cesty z tábora dokázali opatřit,” smutně konstatoval Josef.
„A vrátil jste se tam někdy?” zajímalo Bess.
„Nikdy. Tábor upadl v zapomnění. Jak jsem řekl, stal se tajemstvím, tajemstvím, které nebude nikdy odhaleno.”
24
Když se komandant Mohre vrátil do Chelma, putoval odtud přímo do Lublina. Zde podal hlášení o tom, co se v táboře stalo a že byl nucen jej evakuovat. Přijel si ho vyslechnout sám Reichsführer SS Heinrich Himmler. Setkali se na velitelství kocentračního tábora Lublin na Majdanku.
Reichsführer nebyl Mohreovým přístupem příliš potěšen a označil jej za zrádce, který se zbavil svých povinností. Půodně jej chtěl za trest poslat do boje proti partyzánům, kde by pravděpodobně zemřel, ale naknec se rozhodl pro jeho zatčení. Nechal jej uvěznit do koncentračního tábora Buchenwald v Durynsku.
Když se tamní vězni dozvěděli o jeho minulosti, o tom, že je bývalým velitelem kncentračního tábora kdesi ve východním Polsku, zorganizovali na něj hon.
To se Himmlerovi pochopitelně hodilo. Chtěl se jej přece zbavit.
Jednoho dne byl vyhublý Mohre přepaden v táborové latrýně. Vězni jej surově ztloukli a vhodili jej do sběračů na výkaly, kde se Mohre utopil.
Táboroá správa to označila za nešťastnou náhodu.
Předtím, než byl Mohre zavražděn, prožil si v táboře hotové peklo. Poznal dokonce i nechvalně proslulou ženu vlitele Kocha Ilsu. Ráda si vyhlížela mezi vězni ty, kteří měli zajímavá tetování. Nechala je pak zabít a stáhnout z kůže, z níž si nechávala dělat kabelky a stínítka na lampy.
Ano, stáhnout z kůže, to Mohre znal...
25
Schäfer civěl do korun borovic. Neviděl nic. Stmívalo se. Přicházel večer. Uvědomil si, že okouší tentýž pocit jako tehdy, kdy bloudil v zimním lese po střetu s partyzány. I tenkrát přežil jako jediný. Proč on, když ostatní zahynuli? Že by byl něčím výjimečný? To si nemyslel. Ale něco na tom být muselo. Už podruhé unikl téměř jisté smrti jako jediný. Jako by byl vyvolený. Ovládl jej zvláštní pocit. Najednou chtěl domů. Měl pokrk bojů. Co přijde nyní? Žeby znovu vlci, kteří před ním kdysi užírali jeho kamarády zaživa, když ležel pohřbený pod jejich zmasakrovanými těly? Anebo jej čeká něco horšího? Něco, čemu již nyní neunikne? Tu si vzpoměl na otčinu, na svou milou dívku. Chtěl být s ní. Schäfer se jen tak neoddával strachu, avšak nyní to bylo jiné. Cítil zimu, vnitřní chlad strachu, jenž jím lomcoval. Náhle si uvědomil, že se mu chce plakat. Cítil se jako malý kluk, který se ztratil v lese. Jako gesto vzdoru vůči SS a celé této proklaté válce, odhodil svou zbraň a nechal ji ležet u kmenu stromu.
Vtom se ozvala kakofonie datlích zvuků a škorpióního chřestění. Nebyl tu sám. Zmatečně se rozhlédl kolem. S vyvalenýma očima civěl po nezřetelných objektech, které se k němu přibližovaly, obestupovaly jej! Byl jimi obklíčen. Blížili se ve formaci. Uzavřeli kolem něj kruh.
Hans se třásl strachy.
Tu se přímo před ním zmaterializovala postava jakéhosi titána. Tyčil se nad ním do třímetrové výšky. Vypadal strašlivě. Cítil jeho pižmo, cítil jeho dravost, cítil jeho vztek. Na hlavě obra seděla lesklá maska s orlím zobákem. Mandlové oči se sklonily nad Hansovou hlavou.
„HEIL HITLER!” ozvalo se reprodukovaným chraplavým hlasem.
Hans tam stál jako přimražený. Nevěděl, co má dělat.
V prstenci se kolem něho postupně materializovala další podobná stvoření. Připadal si jako v noční můře.
Nebylo úniku.
Hans byl poražený. Sklopil hlavu a čekal na smrtící úder.
Nejvyšší z obrů, který stál přímo před ním, jej chytil pod krkem a vyzvedl ho vysoko do vzduchu. Chňapl po něm jako po králíkovi, kterého chytil za uši.
Hans kýval v prázdnu nohama.
Náhle byl tvrdě přiražen ke kmeni borovice za ním.
Hekl.
Dravý zobák slitinové masky se přiblížil těsně k jeho obličeji, jako by mu chtěl dát smrtící polibek.
Hans čekal.
Bytost z jiného světa vydala datlí zvuk.
Její thermovize opatrně sledovala Hansovu lebku. Spáry giganta otáčely Hansovou hlavou, jako by mu ji chtěly vykroutit z krku.
Ostatní obři, bylo jich jedenáct, se přiblížili ke svému vůdci, kterým byl titán držící Hanse pod krkem.
Velitelovy mandlové oči se otočily na nejbližšího obra, který přistoupil a odkudsi z útrob stříbřité skříňky, jejíž víko se otevřelo se zasyčením a vypustilo tak snopy páry, cosi vyndal. Malý předmět, který byl umístěn do nějakého druhu pistole s velkou jehlou na konci.
Její hrot přiložil k Hansovým žebrům a stiskl spoušť. Hans ucítil palčivou bolest, jež mu proklála hrudní koš.
Pak padal ke kořenům borovice. Omdléval. Cítil, jak mu svaly ochabují. Matně ještě viděl, jak všech dvanáct obrů zvolna pohlcoval závoj neviditelnosti, načež se ztartili mezi kmeny stromů.
Pak Hans upadl na dobro do bezvědomí.
Přežil, přežil setkání s třetím druhem. Jeho zástupci si jej však označkovali, což Hans netušil. To, co se nacházelo ve hrotu jehlicové pistole, byl malý identifikační čip, který nemohl být odhalen žádným pozemským léařským zařízením. Dlel v Hansově těle jako připomínka, připomínka na dobu, kdy tábor v Zahalkách navštívili mimozemští lovci lidských trofejí, aby tak pokořili nadřazenou rasu.
Přilétli v době největšího konfliktu lidských dějin, v době parného léta, tak parného, až to bylo na Polsko neobvyklé...
Epilog
Skalisté hory rakouských Alp se svými vrcholky ojíněnými sněhem, se vypínaly k čistému nebi. Hluboké lesy porůstaly jejich svahy. Hans Schäfer se vrátil domů.
Byla to dlouhá cesta z gulagu. Trvalo celé dva roky, než se Hans Schäfer dostal ze sovětského zajetí domů. Utekl, jinak by gulag nepřežil. Pak se dlouhé měsíce od roku 1948 – po čtyřech letech v zajetí - trmácel nepřátelským územím, než se mu podařilo dostat se pěšky do Rakouska.
Byl doma. Doma v Rakousku, kde se oženil se svou láskou z válečného období. Měli spolu dva syny. Svého prvorozeného syna pojmenoval Alan, druhého Roger. Často s nimi chodíval na lov do rakouských Alp. Učil je, jak přežít v nehostinné pustině. Zoceloval jejich smysly a oba je připravoval na vojenskou dráhu. To, že byl kdysi členem Waffen SS, jim však nikdy neprozradil. Před spaním jim často líčil své zážitky z války, v nichž se vydával za hrdinného vojáka Wehrmachtu. Netajil se tím, že prošel sověstkým koncentrákem, kam byl poslán po svém zajetí na východě, kde padl do rukou Sovětům.
Avšak o své tehdejší příslušnosti k SS se nikdy nesvěřil ani své ženě. Nesvěřil se o tom nikomu. Nechal si své jméno a byl šťasten, že nebyl dále za svou příslušnost ke zločineké SS stíhán. A nehlesl ani slovo o tajemných obrech, s nimiž se setkal v roce 1942 v lese nedaleko koncentráku v Zahalkách.
Zemřel v roce 1959 ve věku 42 let. Dlouho trpěl nevyléčitelnou nemocí, kterou si s sebou přivlekl ze sovětského gulagu a nakonec jí podlehl. Prožitky z bílého pekla sovětského koncentráku zmohly i jeho.
Hansovi synové na něj byli hrdí. Jeho ztrátu nesli težce, ale nakonec se s ní oba vyrovnali. Když bylo Alanovi patnáct let, odstěhoval se s bratrem Rogerem a matkou do USA. Alan nastoupil na vojenskou dráhu a Roger si naproti tomu vybral vybudovat si kariéru u policie. Ani jeden z nich se však nikdy nezbavil rakouského přízvuku, jenž poukazoval na jejich evropský původ.
Alan se stal skutečně vojákem elitních jednotek, tak, jak si přál jeho otec ještě v době, kdy sloužil u Waffen SS. Měl své vlastní mužstvo. Prošel mnoha bitvami, až se dostal tam, kde se měl setkat s pravdou otcova osudu. Byl to on, jenž byl přivolán ke starému známému generálovi, jenž jej v roce 1987 požádal o pomoc.
Na černé obloze světélkovalo tisícero hvězdiček. Z vesmírného nekonečna se k oběžné dráze Zěmě blížila stříbrná loď podobajíí se gigantické rybě.
V oranžové záři zapadajícího slunce se koupala středoamerická zátoka obklopená písečnými útesy. V jejím nitru byla vybudována vojenská základna.
Na plamenné oponě oblohy se objevil americký vrtulník, jenž zvolna klesal na přístávací plochu na pobřeží. Vibrující vzduch pod vrtulí vrtulníku si pohrával s mělkými vodami zátoky, až se vrtulník konečně posadil na přistávací plochu. Ještě ani nevyhasly motory, a v trupu vrtulníku se otevřely dveře. Na palubě se objevil statný muž v černém tílku s bílým znakem hudebního kanálu MTV. Naproti němu seděl indián s ostrými rysy ve tváři a se zvláštním, vážným výrazem v očích. Byl oblečen do béžového saka, které měl rozhalené. Sako odhalovalo červené triko, jež měl pod ním.
Muž v triku MTV si významně odplivl a s rutinnou svěže vyskočil na přistávací plochu. Za ním se k výstupu připravil ebenový černoch s holou vejcovitou hlavou. Byl oděn do saka s kravatou. Letmo se rozhlédl kolem a i on vystoupil. Konečně vystoupil i indián s chladným výrazem, jemuž jako by se vystoupit nechtělo. Z této výpravy zřejmě neměl dobrý pocit.
Po něm vystoupil muž s orlím nosem a vystuplými lícními kostmi. Vlálo na něm rozhalené bílé triko s šedým pruhem. Byl následován mužem v khaki tílku, který, zdálo se, byl posledním členem na palubě.
Nebylo tomu však tak. Zcela vzadu seděl hrdý svalnatý muž v červeném triku, jež mu obepínalo muskulární stavbu těla. Oči měl zahalené temými slunečními brýlemi a na hlavě měl posazenou černou kšiltovku. Byl to Alan, Hansův syn Alan „Dutch“ Schaefer. Velitel své jednotky. Spokojeně a pohodlně zůstal sedět, než si připálil doutník, jako by jím oslavoval šťatsné přistání. Pak se zvedl a pevnou chůzí došel k otevřeným dveřím vrtulníku. Vyhodil ven vak, v němž měl ukryté své věci a pak seskočil za ostatními na přistávací plochu.
Se svou jednotkou se vydal ke třem džípům. Do prvního z nich nastoupil černoch s mužem v triku MTV. Do druhého si sedl Alan. Byl tu jen on a řidič. Poslední džíp pak obklopili zbylí členové Alanova komanda.
Kolona tří džípů vjela do přílivové vlny, jež olizovala písečné pobřeží, sledována překvapenými výrazy mexických dětí ve slaměných kloboucích, ale i dospělých místních domorodců snědé pleti.
Tu se kolona rozdělila. Džíp s Alanem, kterému všichni říkali „Dutch“, odbočil nalevo. Ostatní dva džípy jely napravo.
Dutch se připravil k opuštění džípu, který ještě nezastavil. Vystoupil a sundal si sluneční brýle. Usmál se na vyčkávajícího dvouhvězdičkového generála a brýle si zastrčil za výstřih červeného trika. Významně vyndal doutník z úst a přistoupil ke generálovi, s nímž si vyměnil přátelský úsměv.
Potřásli si rukou.
„Vypadáš dobře, Dutchi,“ přivítal jej generál.
„Už je to dlouho, generále,“ odpověděl Dutch.
KONEC
Doslov
V roce 1999 jsem si prohlížel jeden nejmenovaný filmový měsíčník, když tu můj zrak spočinul na tragikomickém obrázku z italského filmu Život je krásný. Obrázek znázorňoval hlavního hrdinu, jenž před svým malým synkem kráčí temnotou koncentračního tábora a za zády mu hrdě vykračuje nacista s nabitou puškou, jejíž hlavní tlačí hrdinu před sebou na místo popravy. V ten okamžik jsem si řekl, jak by bylo sotisfikující, kdyby to těm Němcům tehdy někdo oplatil. Bylo již jen nasnadě určit „sílu“, jež se s nacisty utká, aby jim vrátila úder. Jelikož mé dětství provázely právě filmy o Predátorech či Vetřelcích, rozhodl jsem se pro Predátora jako pro důstojného protivníka proti jednotkám umrlčích lebek SS. Popsal jsem dva sešity, kde jsem vypracoval kompletní příběh o utrpení vězňů v jednom ze smyšlených táborů a o boji Predátorů s jejich trýzniteli. S příběhem jsem byl natolik spokojen, že jsem se rozhodl poslat jej do Hollywoodu, aby podle mého námětu natočili film! Dost naivní myšlenka, jak jsem se později dozvěděl, avšak ne zcela bezduchá. Kontaktoval jsem proto Františka Fuku, redaktora filmového měsíčníku, o němž jsem věděl, že mezi jeho favority patří mimo jiné i Predátor. František byl v té době jediný, o kom jsem se mohl domnívat, že mi pomůže. Umí anglicky a má jistě vlivné kontakty na Hollywood. Neváhal jsem proto a oslovil jsem jej. Teprve o šest let déle jsem se mohl na internetu dočíst: Znovu se mi ozval autor scénáře „Predator in Holocaust“, který se rozhodl dokázat mi, že to myslí skutečně vážně a poslal mi (klasickou poštou) kompletní děj svého díla, který má 140 stránek hustě popsaného strojopisu! Namátkou se podívejte třeba na stránku 110. Ten člověk jde tvrdě za svým cílem a upřímně lituji, že mu já (a těžko někdo jiný) nemůžu nijak pomoci ve splnění jeho snu (...) Odpovědi se mi od něho (v roce 1999) bohužel dlouho nedostalo. A tak jsem se vydal přímo do redakce, kde jsem jej zastihl na schodech, neohlášen. František mnou byl nepochybně překvapen. Během několikaminutového rozhovoru však „nenávratně“ zhatil všechny mé ambice, jež se mého příběhu týkaly. Dokonce se vyslovil, čímž mi zasadil rozhodující úder, že můj příběh není originální. Prý existuje nějaký comics, kde se Predátor střetává s nacisty. Neurčitě se vyslovil též s tím, že dle jeho mínění existuje i comics s Predátorem, jenž se odehrává přímo v koncentračním táboře. Sklopil jsem proto hlavu a rozhodl se, že již nikdy nebudu nic psát.
Jak jsem tak o všem přemýšlel, zmocnila se mne poslední naděje a já se vydal pátrat po comicsech, o nichž se František k mému zklamání zmínil. Dostal se mi tak do rukou jakýsi dvoustránkový comics, jenž se odehrával v blíže neurčené krajině. Krátký příběh pojednával o „pokladu Inků“, za nímž se honil jakýsi nacista, jenž však nebyl členem jednotek SS. Když hodlal zastřelit dítě, které poklad „střežilo“, zabránil mu v tom právě Predátor.
Jiný comics s podobným námětem se mne nikdy nepodařilo najít.
Vrátil jsem se proto ke své původní myšlence a řekl si, že jsem svým příběhem přece vůbec nezamýšlel vytvořit další díl o Predátorovi v řadě, nýbrž příběh o krutosti umrlčích lebek, které se povyšovaly nad lidstvo, jakožto nadřazená rasa, nevědouce o vyšší moci, o Prdátorech. V té přehršli příběhů o Predátorech, comicsy počínaje přes počítačové hry a jiné knihy, je těžké přijít na něco originálního, a když jsem se na celou věc podíval zkoumavě, stačilo se jen zamyslet nad původním filmem o Predátorovi, v jehož začátku se také objevuje zajatecký tábor. A jelikož byla druhá světová válka celou kapitolou lidských dějin, dosud tou nejhorší kapitolou, největším konfliktem, bylo jen otázkou času, až kdosi proti sobě postaví právě Predátora a nacistu. Jenže není nacista jako nacista. Být nacistou znamenalo mít sympatie k jedné politické straně. Mezi nacisty se tak řadili i civilisté, ne jen vojáci. Byl tu Wehrmacht a SS. Comics, který jsem tou dobou vypátral, nepředstavoval esesáka bojujícího proti Predátorovi, ale spíše člena Wehrmachtu. A i kdyby představoval vojáka SS, ještě se jejich střet neodehrával na území nacistického tábora, kde byli v zajetí zadržováni bezbranní vězni.
Rozhodl jsem se proto pokračovat a pokusit se prosadit svůj příběh, který se sice nemusel jevit jako originální, ale dle mého soudu v sobě přesto nesl jedinečnost, svou část originality.
Františka jsem již nechal stranou, jinak by ze mne musel být něšťastný. Celou věc jsem uchopil za opačný konec. Už jsem nehodlal prosadit svůj příběh jako scénář k filmu, nýbrž jsem jej chtěl ukázat věřejnosti jako knihu, jako další knihu o Predátorech, kterých bylo tou dobou hned několik. Oslovil jsem vydavatelství, které se specializovalo právě na tento druh literatury. Bylo mi řečeno, že mou knihu vydají pokud si zažádám o práva na postavu Predátora přímo u společnosti Twentieth Century Fox. Sám jsem poslal jeden dopis, v němž jsem žádal o práva na postavu Predátora pro svou knihu a další dopis byl odeslán mým jménem přímo přes vydavatelství.
Tento druhý dopis obsahoval následující žádost: Pánové, rád bych získal copyright pro svůj příběh „Predator in the Holocaust“, který hodlám publikovat. Konkrétně mám zájem o copyright pro postavu „Predátora.“ Byl bych vděčen, kdybyste mi mohli poslat informace týkající se copyrightu na adresu zmíněnou výše...
Teprve o šest let později jsem narazil na své dopisy, které jsem kdysi posílal Františkovi, a na které jsem nikdy nedostal odpověď. Dopisy byly zveřejněny v elektronické podobě na stránkách, k nimž přispíval i František. Předcházely jim titulky jako : Predátor 3: Holocaust, či Predator strikes again. Mezi dopisy jsem také nalezl nikdy neobdrženou Františkovu odpověď, v níž František sumarizuje vše podstatné. Rád bych tu citoval část z jeho odpovědi: Ono je totiž úplně jedno, jestli jsi napsal kvalitní námět. I kdyby to bylo něco úplně geniálního, tak to bohužel nikdo z bratrů Thomasů (nebo jiný velký hollywoodský producent) nikdy neuvidí. Pokud pošleš cokoliv nevyžádaného na jeho soukromou adresu, v horším případě to skončí okamžitě v koši, v lepším případě Ti to jeho sekretářka pošle zpátky s nálepkou „Litujeme, ale nevyžádané zásilky nepřijímáme. Pokud máte zájem o spolupráci, kontaktujte našeho agenta.“ (...) Pokud chceš v Hollywoodu opravdu prorazit, musíš tam mít svého agenta...
Na začátku roku 2000 jsem však obdržel velkou šedou obáku s polepkou od Twentieth Century Fox, adresovanou přímo mě. Přes polepku se rděl nápis: AIR MAIL. Krom dopisu, v němž jsem společnost žádal o copyright, obsahovala obálka i odpověď z legálního oddělení společnosti, podepsaná Markem E. Meyersonem.
Drahý pane Chocolaty [sic!]:
Váš dopis z 25.2.2000 byl předán k posouzení legálnímu oddělení.
Twentieth Century Fox Film Corporation („FOX“) je po celém světě vlastníkem, a to výhradním, všech práv, včetně copyrightu filmu z roku 1987 nazvaného PREDATOR, a sequelu z roku 1990 s názvem PREDATOR 2 (celkově těchto „filmů“). Fox je taktéž exkluzivním vlastníkem, a to po celém světě jediným, práv ke všem postavám – včetně postavy Predátora – jež se ve filmech objevují.
Fox Vám neudělil povolení použít charakter Predátora k jakémukoliv účelu. Příběh, který jste ve svém dopise zmínil, je neoprávněnou nepůvodní prací, a jako takový se stává porušením vlastnických práv Foxových filmů.
Z tohoto dopisu vyplývá, že byste si měl být obzvláště vědom, pokud jste dosud nebyl, Foxových práv na filmy a na postavu Predátora, a že neoprávněné využití vašeho příběhu, a z toho plynoucího obohacení se na postavě Predátora, povede následně k potencionálnímu obžalování. Pokud se rozhodnete příběh publikovat, či jinak využít postavy Predátora, učiníte tak na vlastní riziko.
Výše napsané není pokládáno za úplný zápis, a ani nebude použito jako úplné vyjádření Foxových práv či opatření při soudu nebo během právního řízení, nebo při právních svárech, jelikož práva jsou úmyslně vyhrazena.
Upřímně Váš
Mark E. Meyerson
Františkova poslední slova zněla: Pokud mu (mně) chcete s překladem pomoci, napiště mi a můžu vám na něj dát kontakt. A třeba ještě nakonec budeme slavní jako země, kde se zrodila idea PREDÁTORA 3...
V roce 2002 o mne byl natočen dokument „Zlopověstné dítě“. Upoutávky na film těžily zejména z mého příběhu „Predátor v holocaustu“. Časopis PREMIERE dokonce uvedl, že jsem autorem neuvěřitelné knihy „Predátor v holocaustu“, což může být sice pravda, avšak ve skutečnosti nikdy žádná kniha nevyšla, protože kdyby se tak stalo, možná bych už seděl ve vězení. Avšak mnoho dalších upoutávek a recenzí na dokument obsahuje nepravdu v tom, že jsem kdy knihu publikoval. Jednou jsem se dokonce dozvěděl, že během debaty - po skončení promítání „Zlopověstného dítěte“ v Plzni - budu prodávat knihu „Predátor v holocaustu“ podepsanou pseudonymem Michael Wäckerle!!! Byl to samozřejmě holý nesmysl. Můj příběh „Predátor v holocaustu“ je totiž často zaměňován s mým publikovaným románem Poslední cesta (únor 2005). Příběh „Poslední cesty“ je tak v několika případech spojován se jménem „Predátor holocaustu“ apod. a zcela scestně dává „Poslední cestě“ tento název, který patří jinému příběhu.
Ve „Zlopověstném dítěti“ se však opravdu objevují zmíňky o „skutečném Predátorovi v holocaustu“, jakožto o mém prvním díle s tématikou holocaustu, a je v něm ukázán i plakát k příběhu, který jsem vyhotovil. Původně měly být ve filmu slyšet i čtené úryvky z příběhu. Pro dokument byla dokonce natočena i scéna, kdy stojím po kolena ve vodě, zahalen zčásti mlhou, a předčítám masakr v Totenhöhle z příběhu „Predátor v holocaustu“. Tato sekvence však, pokud se nepletu, nebyla ve filmu použita.
Zmíňka o tom, že Eduard Linkers čte úryvky z mého „Predátora v Holocaustu“, jsou pak pouhou dezinformací, neboť tento pán pro film přečetl pouze úryvky z „Poslední cesty“, nikoliv z „Predátora v holocaustu“.
V poslední době jsem několikrát naléhal na 20th Century Fox, kontaktoval jsem opět Meyersona, aby mi byla udělena práva pro publikaci. Opět jsem nepochodil. Svůj román jsem nabídl i společnosti DARK HORSE COMICS, která vlastní práva pro publikace s postavami Predátora i Vetřelce. Odpovědí jsem se však dozvěděl, že DHC nemohou akceptovat jakékoliv příběhy, které již poblikují (jednoduše řečeno, nemohou přijmout nabídku románu, v němž sehrává roli Predátor). Pro takové případy si najímají známé spisovatele, mezi nimi i Davida Bischoffa, který se stal autorem VETŘELCI VESRUS PREDÁTOR: PLANETA LOVCŮ, či VETŘELCI: GENOCIDA. S Davidem Bischoffem jsem si začal dopisovat. Byl příjemně překvapen, když se dozvěděl, že byly výše zmíněné knihy přeloženy do češtiny a jsou zde na trhu. Můj nápad na „Predátora v holocaustu“ nazval brilantním. Líbila se mu i obálka pro knihu, kterou jsem kdysi vyhotovil. Nicméně mi nemohl pomoci se získáním práv pro publikaci. Nejprve mne odkázal právě na DARK HORSE COMICS, jenže od nich jsem dostal odpověď už dlouho předtím. Nakonec mi poradil, abych svého Predátora ukázal alespoň na fan fiction stránkách, což jsem právě udělal...
