Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

Národ prokletých - Dáriúv úděl č4.

Část - 4. Pomalé uzdravování.

Vanionský letopočet 3778 druhé epochy

Anvarnin bratranec se mezitím, co léčitel s Dáriem ošetřovali raněnou elfku, postaral o jejího plavého koně a odvedl jej do stáje. Argo se neklidně ošíval, jako by na něm seděl přinejmenším roj protivných much.
„Neboj chlapče, Anvarnë bude v pořádku. Zase se spolu budete prohánět po lesích.“
Konejšil ho Óron něžně a přitom mu vyčesával hřívu. Kůň se po několika málo minutách uklidnil. Když byl Argo vykartáčovaný, napojený a měl dostatek žrádla ve žlabu, elf odešel. Vrátil se ke své práci. Musel obejít hlídky, jež byly rozmístěny kolem celého údolí Timpinallë a pak donést králi každodenní zprávu o stávající situaci. Trvalo to několik hodin, než vše obstaral a vyřídil. Měl o svou příbuznou strach, ale zároveň věděl, že je v těch nejlepších rukou. Léčitel Laurë už uzdravil nejednoho těžce zraněného či nemocného elfa. Věřil, že pomůže i jí. Když měl splněné všechny povinnosti, rozhodl se zajít do Laurëho domu, jinak zvaného Dům uzdravování, a zjistit, jak se jí daří.

Óron vešel do jednoho světlého pokoje v Domě uzdravování, kde na lůžku pod bělostnými přikrývkami ležela pobledlá Anvarnë. Dárius seděl vedle postele na židli. Jednou rukou svíral její dlaň a druhou jí otíral čelo vlhkou žínkou, aby zchladil horkost, která z ní sálala. Namočil skoro suchou žínku v malém umývadle s chladnou vodou, vyždímal ji a přiložil ji zpět na Anvarnino čelo. Stále byla v mrákotách a zvýšená teplota nechtěla klesnout. Dárius si připadal tak bezmocně, když viděl, jak tu bezvládně leží. Óron přistoupil k muži, který se zdál být unavený, ale i přesto o ni pečoval s veškerou něhou, co v sobě kovář může mít. Položil mu ruku na rameno.
"Manen nárya, meldo? (Jak je jí, příteli?)" zeptal se starostlivě elf ve svém rodném jazyce.
"Léčitel říkal, že se z toho dostane, ale chce to prý čas.“ Odvětil Dárius na otázku. „Podařilo se mu ránu vyčistit, jak nejlíp to šlo, ale pořád jí kolují v krvi zbytky skřetího jedu. Ten způsobuje její nynější stav. Až se ten jed vstřebá mělo by se jí ulevit," dodal k tomu.
"Záleží ti na ní?" otázal se najednou elf lidskou řečí.
Dárius odtrhnul pohled od raněné a upřel ho na Órona. Povzdechl si sklíčeně a řekl.
"Na to ti, Órone, teď odpovědět nedokážu. Vždyť ji skoro neznám, ale přesto mi není lhostejné, co s ní bude."
"Tohle mi úplně stačí, příteli. Děkuji ti, že se o ni staráš. Mám moc povinností a nemohl bych u ní vysedávat."
„Já to za tebe rád zastanu,“ ujistil ho.
„To je od tebe milé, ale jak se na tebe tak dívám, potřeboval by sis též odpočinout a pořádně se najíst, vypadáš dost přešle.“
„O mne mít obavy nemusíš, příteli. Jsem v pořádku a už jsem zažil horší časy a bylo mi hůř, než se cítím nyní.“
„Nu, dobrá. Jsi dospělý muž, já tě k ničemu nutit nemůžu, přesto by sis měl na chvíli zdřímnout a prospat se,“ dodal přátelsky elf.
Dárius se o tom nechtěl dál mluvit, a tak přešel raději na jiné téma.
"Neměl by si říci její rodině, že je raněná?" zeptal se Dárius elfa.
"Já jsem její rodina," odpověděl Óron posmutněle.
"Jen ty?" podivil se.
"Ne. Jsou tu i další, ale oni nežijí zde. Má sestra, bratr a otec odjeli za mou matkou do Elvedérie a já jsem tu zůstal sám s Anvarnë. Před časem odjela za nimi na návštěvu a jak je vidět, cestou zpět ji přepadli skřeti," vysvětloval mu elf.
Dárius znovu namočil a vyždímal oschlou žínku a vrátil ji zpět na její čelo.
"A kde jsou její rodiče a sourozenci?"
"Anvarnë je jedináček. Její život je smutný příběh na vyprávění. Matka jí zemřela při porodu a její otec, pán Eruner, zmizel v roce 4965 první epochy. Tehdy proběhla první velká válka se skřety na pláních Svobodné země. Padlo tam hodně statečných elfských mužů a všichni si mysleli, že i pán Eruner, ale po skončení bitvy se jeho tělo nikde nenašlo. Byl králem prohlášen za nezvěstného, i když se obáváme, že už je dávno mrtev, a tak jsme mu vystavěli hrob vedle jeho ženy Anvarniny matky. Po tomto neštěstí zůstala Anvarnë sama."
Elf se naklonil k raněné a pohladil ji po bledé líci. Ač měla zvýšenou teplotu, byla nepřirozeně chladná.
"To je mi líto."
"Nás to tehdy též všechny mrzelo. Nějakou dobu tu tragédii těžce nesla, ale dokázala to překonat. Vím, že se dokáže zberchat i z téhle nešťastné patálie," prohlásil Óron.
"Chtěl bych mít tvou jistotu, příteli," pronesl Dárius.
"Neboj se, věř a budeš ji mít. Ona je silná," ubezpečil ho a poplácal Dária po rameni. "No, viděl jsem ji a už zas musím jít, povinnosti volají. Dej mi vědět, kdyby u ní nastala jakákoliv změna."
"Určitě," přikývnul Dárius.
Óron ještě jednou pohlédl na svou churavou sestřenici a pak tiše odešel. Dárius dál seděl na židli a opatroval ji ve dne i v noci.

O čtrnáct dní později.

Anvarnë ležela v prosluněném pokoji v domě Laurëho léčitele. Postupně se zotavovala ze zranění a nabírala sílu. Sice jí sem tam v rameni zacukalo, ale zlepšovalo se to. Léčitel říkal, že to nejhorší je zažehnáno a zánět z otravy ji už znovu trápit nebude. Když o tom přemýšlela vůbec nevěděla, jak se zde ocitla. Naposledy si pamatovala, že ji Dárius dal do nosítek, snědla ty bobule z dřímovníku a vydali se na cestu. Vzpomněla si i na ráno, kdy jí k snídani přinesl čerstvě natrhané lesní maliny a jahody. Pak už víc nevěděla, neboť upadla do mdlob. Slyšela přívětivé hlasy i něžné doteky, ale vše se jí zdálo být pouhým snem, na který si nemohla vzpomenout. Prostě jen neprostupná mlha se záblesky světla a zvuků. Jediné, co jí vytanulo na mysli, byla tvář muže, který ji pomohl. Nyní byla úplně vzhůru a těšila se z toho, že žije.
Venku, někde hodně blízko, trylkoval ptáček. Podívala se do okna a na parapetu, mezi lehce se vlnícími skoro průhlednými závěsy, se natřásal malý Modráček bezový a zpíval, co mu jen hrdélko stačilo. Usmála se a poslouchala tu krásnou melodii linoucí se místností. Otevřeným oknem proudil dovnitř svěží vzduch. Nastavila mu tvář a nechala se jím laskat. Vzduch voněl mateřídouškou a heřmánkem. Tyhle vůně milovala stejně jako vůni růží, jasmínů a dalších květin, co v údolí kvítávají.
Po chvíli se ozvalo ťukání na vyřezávané dveře vedoucí z chodby.
"Ento! (Dále!)" vyzvala přicházejícího.
Dveře se otevřely a do pokoje vešel elfský léčitel Laurë.
"Lerta andonyë, Herinya? (Mohu vstoupit, má paní?)" otázal se.
"Tancavë. (Samozřejmě.)"
Přikývla Anvarnë, s námahou se trochu nadzvedla, protože zatím mohla používat jen jednu ruku a v polosedu se opřela o vyřezávané čelo postele. Léčitel přistoupil až k jejímu loži a podal jí pohár s léčivým nápojem, který přinesl.
„Símen harya ely envin. (Zde máš svůj lék.)“ Přijala jej a vypila až do dna.
"Manen sírë caralyë, Herinya? (Jak se ti dnes daří, má paní?)" optal se ji se zájmem.
"Hennaid ten osmaquet. Ná ta nin mára. (Děkuji za optání. Je mi dobře.)"
"Ta nyë alasseä. (To mě těší.)"
"Laurë!" oslovila léčitele.
"Ma merlen? (Co potřebujete?)"
"Massë ná? (Kde je?)" zeptala se.
"Man? (Kdo?)" dotázal se nechápavě léčitel.
"Hanu, ma nin restalë. Dárius. (Muž, co mi pomohl. Dárius.)"
"Ai tárë, haryalyë or nauta, sina quén ho Ampenda. (Ach tak, vy máte na mysli toho člověka z Vysočiny.“ Nebyla to otázka spíš to pouze konstatoval. „Ten je stále ještě zde, v Timpinallë. Hodně se o vás bál," přešel plynule do lidské řeči.
"Opravdu?"
"Ano, má paní. Od té chvíle, co tě sem přivezl, byl s tebou. Asistoval mi při tvém ošetřování, pak seděl u tvého lože, paní. Držel tě za ruku, když si blouznila v horečce a byla na rozhraní života a smrti. Bděl u tebe celé dva dny a dvě noci. I předtím toho zřejmě moc nenaspal. Vypadal velmi přešle. Třetí den jsem ho odtud musel vykázat, neboť byl velmi unaven a potřeboval si odpočinout. Tvůj bratranec Óron se ho ujal a ubytoval v jednom z pokojů ve tvém domě. Pokud vím, prospal celý den i noc, pak už byl zas v pořádku. Každé ráno sem přichází a ptá se na tvůj stav, paní. Je vidět, že mu na tobě záleží." Řekl Laurë.
„To je od něj milé,“ pronesla potěšeně Anvarnë.
"Mohu být tak smělý, má paní, a na něco se zeptat?" otázal se Laurë.
"Co bys chtěl vědět, léčiteli?"
"Znáte se s ním dlouho?"
"Ne. V ten den, kdy mi pomohl, to bylo poprvé, co jsem ho viděla."
"To je zvláštní. S tím, jak se o tebe strachoval jsem měl pocit, že se znáte již delší dobu."
"Někdy můj příteli, může být i pár minut jako sto let. Zvláště v dost napjatých okamžicích, kdy jde o život. Vždyť jsem se nacházela na začátku cesty za věčným světlem."
"Ano, máš pravdu, paní," přitakal souhlasně Laurë.
"Nevíš, kde je teď Dárius?"
"Ne úplně přesně,“ podotkl. „On s Óronem chodí na obhlídky kolem údolí a kontrolují spolu strážní místa. Pečuje o tvého koně nebo se zdržuje v kovárně."
"V kovárně mistra Taurina?" podivila se.
Léčitel přikývnul a začal vysvětlovat. "Pan Dárius je totiž velmi dobrý kovář a mistr Taurin si ho nemůže vynachválit."
"To by mě nenapadlo," připustila Anvarnë a hned na to změnila téma hovoru. "Kdy budu moc vstát z lůžka?" otázala se Laurëho.
"Sotva jste unikla spárům smrti, už se chcete vystavovat námaze," namítl. "Nesmíte tak chvátat, paní," upozornil ji nespokojeně.
„Nechci se nijak příliš zatěžovat, jen bych se ráda prošla po zahradách tvého domu nebo, pokud by to již bylo možné, chtěla bych se vrátit do svého obydlí. Tam bych se cítila mnohem lépe než zde.“
„Copak ti má péče nevyhovuje?“ zeptal se zklamaně, a možná i trochu dotčeně, léčitel.
„Nezlob se, mistře léčiteli, nemyslela jsem to zle. Tvá péče mi je příjemná a velice ti za ošetření děkuji. Vždyť nebýt tebe, zřejmě bych již nebyla mezi živými,“ odpověděla. „Přísahám, že nebudu své doléčení zanedbávat a budu se řídit vším, co mi řekneš, mistře léčiteli. Však kdybys mi dovolil vstát s postele, byla bych ti nesmírně vděčná,“ vyřkla svou prosbu.
„Jsi neodbytná, má paní,“ podotkl. „Nu dobrá, dovolím ti opustit lůžko a odebrat se do tvého domu, ale ne dřív, jak zítra a pouze v doprovodu Órona.“ Vyjádřil svou podmínku pro její propuštění z Domu uzdravování. „Budu tě denně navštěvovat a kontrolovat tvůj zdravotní stav. Běda ti však , paní Anvarnë, jestli se nebudeš šetřit. Zjistím-li, že neodpočíváš, nechám tě připoutat k lůžku, dokud si nebudu jist, že jsi úplně zdráva.“
Vyhrožoval jí s milým úsměvem na rtech. Anvarnë, ale věděla, že to myslí smrtelně vážně, i když se zdálo, že to říká v žertu. Už několikrát zažila, tedy ne na vlastní kůži, že pár neposlušných pacientů opravdu nechal přivázat k posteli a propustil je, až když byli zcela vyléčeni. Tak skončit v žádném případě nechtěla.

Druhý den ráno pro ni přišel její bratranec Óron, aby ji doprovodil do jejího domu, jenž byl vystavěn na levé straně Hvězdné řeky. Venku bylo nádherně, slunce svítilo a ptáci pěli své veselé písně. Byl to překrásný pocit dýchat svěží vzduch prosycený vůněmi květin. Keře podobné oleandrům a ibiškům kvetly kolem cestiček a kamenných chodníčků. Barevné květy zpestřovaly všudy přítomnou zeleň a zdobily podstavce bělostných soch, jež byly rozmístěny po celém Timpinallë. V jednu chvíli si myslela, že už nikdy nespatří své rodné údolí, květy místních keřů, a neucítí jejich omamnou vůni. Díky bohům a díky Dáriovi i léčiteli Laurëmu, tu byla živá a téměř i zdravá. Óron jí nabídl své rámě a ona se do něho zavěsila zdravou rukou. Pomalu kráčeli po dlážděné cestě vedoucí ke kamennému mostu přes řeku. Anvarnë se myšlenkami toulala po celém údolí a přemítala o Dáriovi, když ji ze zadumání vytrhl hlas jejího bratrance.
„Jak se cítíš, sestřenko?“ zeptal se Óron s upřímným zájmem.
„Teď už docela dobře. Bolest v rameni téměř necítím a Laurë říkal, že se rána pěkně hojí, ale přesto mi tam zůstane malá jizva, která již nikdy nezmizí.“
„Nebude ti ta jizva na obtíž? Vždyť tě každý z elfů považoval za nejkrásnější ženu z našeho rodu Hvězdných elfů.“
„Co si o mně myslíš bratránku, že jsem snad povrchní a záleží mi na vzhledu. Ne, vůbec mě nebude obtěžovat,“ ohradila se. „Raději budu mít jizvu na kůži, než být mrtvá,“ dodala.
Óron souhlasně pokýval hlavou a pak se jí zeptal.
„Anvarnë, nevadí ti, že jsem ve tvém domě ubytoval Dária?“
„V žádném případě mi to nevadí, jsem ráda, že jsi to udělal. Bylo od něho moc laskavé, dobrosrdečné a soucitné, že mi pomohl. Je mi potěšením mít ho za hosta ve svém domě.“
„Takže se nezlobíš, že jsem to udělal i bez tvého svolení.“ neptal se pouze to zkonstatoval.
„Ano, nezlobím se,“ přitakala.
Tak pomalou chůzí pokračovali dál a Óron ji vyprávěl, co se přihodilo v posledních dnech, když nebyla tak úplně při smyslech. Po cestě se potkali s několika elfy a elfkami. Prohodili s nimi pár frází, oni jí popřáli brzké uzdravení a šli za svými povinnostmi. Když dorazili až k jejímu obydlí, Anvarnë si připadala po té krátké procházce hodně unavená. Bratranec ji dovedl do její ložnice, kde se si zmoženě lehla na lůžko a za chvíli usnula klidným spánkem. Óron přes ni přetáhnul tenkou vyšívanou přikrývku. Nemělo cenu tu být s ní, teď odpočívala a on se musel vrátit ke svým povinnostem velitele královských strážců a lučištníků. Óron tiše opustil místnost a odešel z domu. Ihned se vydal k sobě, kde požádal jednu mladou elfku, aby pro Anvarnë připravila malé pohoštění a zanesla jí ho a zároveň jí byla k ruce, kdyby paní něco potřebovala. Když si tohle zařídil vyrazil zkontrolovat své muže na hlídkách a přesvědčit se, že je vše tak, jak má být.

Anvarnë prospala skoro celý zbytek dopoledne a v poledne ji jedno děvče v Óronových službách přineslo něco k jídlu a pití na posilněnou. Pak si zas na chvíli zdřímla, protože zranění ji oslabilo a síly se navracely jen velmi pomalu. Když se znovu probudila, tak se za pomoci mladé elfky převlékla do úplně jednoduchých šedých šatů, které byly lemovány u všech okrajů zelenou portou , do níž byl vetkaný velice jemný a zároveň složitý vzor. Bolavou ruku si uložila do bílého šátku, který jí pomocnice uvázala za krkem, aby ji příliš nezatěžovala pohybem. Vyšla z domu a vydala se na krátkou vycházku do zahrady za svým domem. Dlážděná cestička se ubírala přes zelený trávník, jenž se nepatrně svažoval k malé bystřině, která se o několik desítek metrů dál vlévala do hučící řeky. Anvarnë se procházela mezi kvetoucími keři a pokaždé si přivoněla k pestrým kvítkům. Nakonec se doloudala do dřevěného altánku na konci zahrady. Posadila se na tepanou lavičku a kochala se pěkným výhledem na zahradu a okolní zeleň.

Dárius se potkal s Óronem, když zrovna kontroloval hlídky na jižním konci Timpinallë. Řekl mu, že se chce jít podívat do Domu uzdravování a zeptat se Anvarnë, jak se jí vede. Ale elf mu oznámil, že Anvarnë už u léčitele Laurëho není, protože ji propustil do domácího ošetřování a je teď ve svém domě. To Dária potěšilo, neboť když léčitel dovolil elfce opustil svůj dům, znamenalo to, že je jí mnohem líp. Tak se rozloučil s Óronem a vypravil se k Anvarninu obydlí. Blížil se, a ještě než došel až k domu, zahlédl ji sedět v altánku dole v zahradě. Obešel stavení ze šedavého dřeva a dostal se na dlážděnou cestičku vedoucí skrz zahradu k altánku. Pomalu kráčel po placatých kamenech zapuštěných do země a nemohl z ní spustit oči. Byla velmi přitažlivá i přes svou zraněnou ruku. Slušelo jí to. Černé lesklé vlasy měla upravené do jednoduchého účesu a splývaly jí ve vlnách na záda. Jemně popelavé šaty byla prosté a měly stejný odstín jako její oči, ale zelené lemování je přece jen pozvedlo a rozveselilo. Cítil, že ho k ní něco zvláštního táhne, jen si nějak nemohl vysvětlit, co to je nebo to spíš nechtěl vědět. Pozoroval ji a šel k ní. Zatím si jeho příchodu nevšimla.

Anvarnë se těšila z krásného pohledu na nádheru přírody kolem sebe a zaposlouchala se do ptačích hlasů a zvuku proudící vody. Zanedlouho ji z rozjímání vyrušily tiché kroky jdoucí směrem k ní. Otočila hlavu k cestičce a podívala se, kdo to ruší její klid. Zjistila, že je to muž, její zachránce. Dárius pomalými, dlouhými kroky krátil vzdálenost mezi ním a Anvarnë. Měl na sobě své kalhoty z jelenice a volnou košili z bavlněného plátna. Zdálo se jí, že za těch několik málo dní se změnil. Dlouhý spánek, vydatné jídlo i zdejší prostředí mu zřejmě prospívalo. Už nevypadal tak pohuble, jako když ho spatřila poprvé. Měl ladnou mužnou chůzi, při níž se pod oděvem zřetelně rýsovaly pevné vypracované svaly, protože vánek mu lepil volnou košili k tělu. Byl na něj opravdu hezký pohled. Líbil se jí, sice nevěděla proč, ale prostě to tak bylo. Přitahoval ji obyčejný smrtelný člověk a nedalo se s tím nic dělat. Dvořilo se jí už hodně vznešených elfů z různých rodů, ale v žádném z nich nenašla zalíbení, natož, aby ho chtěla pojmout za muže. Odmítla dokonce i dvoření prince Dračích elfů – Diriela. Což bylo dost nerozumné, ale naštěstí to princ nebral nijak osobně a přešel její odmítnutí s úsměvem. Dívala se na blížícího se muže a přemýšlela, co je na něm tak zvláštního, že ji to k němu táhne.
Dárius vešel do altánku, přívětivě se na ni usmál a pozdravil lidskou řečí.
"Dobrý den, Anvarnë."
"I vám," odpověděla.
„Smím si přisednout, krásná paní?“ zeptal se.
Pokývla souhlasně hlavou, a tak se posadil vedle ní na lavičku. Zahleděl se na ni. Už neměla popelavě šedou pleť, jako když ji sem přivezl. Elfové mívali světlou pokožku už od přírody, ale přece jen jí nyní líčka lehounce růžověla od čerstvého vzduchu a oči v sobě měli (y) hvězdou zář. Něco na ní mu učarovalo, už když vypadala, že zemře, ale teď byla ještě více okouzlující než předtím.
„Proč si mě tak prohlížíš?“ zeptala se ho.
„Přemýšlím, jestli proti mně náhodou nesedí anděl,“ odpověděl na její otázku.
„Anděl?“ otázala se, neb toto slovo jí bylo takříkajíc neznámé.
„Ano. Lidé tím slovem mají na mysli něco krásného, co nepochází z jejich lidského světa, ale ze světa bohů,“ vysvětlil jí.
Anvarnë tím byla potěšena, přesto sklopila zrak dolů a řekla.
„Děkuji za kompliment, Dárie.“
„Ty si pamatuješ mé jméno, Anvarnë?“ podivil se.
Zvedla skloněné oči a upřela svůj pohled do Dáriova obličeje.
„Samozřejmě,“ přitakala. „Tehdy jsem byla plně při vědomí, když si mi ho říkal.“
„Myslel jsem si, žes ho zapomněla. Přece jen si byla dost těžce raněná a hodně času si strávila v horečkách.“
„Těžko bych zapomněla jméno svého zachránce. Musím ti za to, žes mi pomohl, srdečně poděkovat.“
Zvedla zdravou ruku a pohladila ho po oholené tváři, na níž začínalo pomalu rašit jednodenní strniště. Potom se k němu naklonila a políbila ho na rty. Byl to krátký letmí(ý) polibek.
„Děkuji,“ špitla.
„Nemáš zač,“ odvětil automaticky. „Jsem potěšen tím, že jsi v pořádku. Teď, když vím, že ses uzdravila, asi bych měl jít zas o dům dál a vydat se na cestu,“ pronesl Dárius a chtěl se zvednout a odejít.
Ona mu však položila ruku na paži a tím něžným dotykem ho zastavila.
„Nikdo tě nevyhání Dárie. Klidně zůstaň, jak dlouho budeš chtít. Dveře mého domu jsou a budou pro tebe vždy otevřené dokořán, drahý příteli.“

Tak Dárius její pozvání přijal, neboť ho něco ponoukalo, aby zde zůstal. Po nekonečně dlouhém čase, měl zase chuť někde na neurčitou dobu zakotvit. Zde se mu líbilo, měli tu pro něho práci, ale byli tady i přátelé, se kterými si mohl kdykoliv popovídat. Přestože se snažil se k elfce příliš citově nevázat, Anvarnë mu začínala přirůstat k srdci víc, než mu bylo milé, ale zároveň se tomu nijak moc nebránil. Chodívali spolu nejdřív na kratší pocházky a postupně, jak se uzdravovala, je prodlužovali. Zpočátku to byli ryze přátelské vycházky, při kterých si povídali a vyprávěli o všem možném. Ale jednou, místo aby se Anvarnë zavěsila do jeho nabídnutého rámě, vzala Dária za ruku a propletla si s ním prsty. To bylo pro elfy důvěrné gesto. Dárius se zpočátku ošíval a někdy se z jejího sevření vymanil, ale nakonec si na to zvykl a pak začal brát Anvarnë za ruku i on sám. Občas ho něžně políbila na tvář či na ústa nebo mu věnovala něžné pohlazení. Tyto projevy náklonnosti znamenaly víc než jen pouhé přátelství. Dárius ji měl rád, ale zatím jí to neřekl a nechával si to jen pro sebe.
Přijímal každou její důvěrnost a stejnou měrou jí ji oplácel, ale v žádném případě nechtěl, aby se sblížili i fyzicky. Kdyby to dovolil, znamenalo by to učiněnou katastrofu. Fyzická láska, tedy milování, bylo u elfů považováno za zaslíbení se tomu druhému. Dokud se jen drželi za ruce, dávali si polibky a častovali se něžnými pohlazeními, tak to bylo považováno za pouhé laškování, ze kterého, mohl ten druhý kdykoliv vycouvat. Ale oboustranné vyznání lásky nebo fyzický akt, to bylo něco, co už se vzít zpět nedalo. Zkrátka měl v sobě určitý strach, že by ji mohl k sobě příliš připoutat. A to se nesmělo stát.
Anvarnë si velmi přála slyšet slova lásky z jeho úst, ale ne a ne se jich dočkat. Viděla v jeho očích všechen ten vřelý cit, ale on se nikdy nevyjádřil. Říkal, jak je krásná, že se mu moc líbí, ale nikdy nemluvil o něčem, co by ho k ní mohlo připoutat. Ani o rodině, o dětech, o budoucnosti či lásce. Mrzelo ji to, ale stále věřila, že jednou přijde den, kdy jí otevře své srdce a vpustí ji dovnitř.
I bratranec Anvarnë - Óron, viděl, že se ti dva mají rádi. Přesto Dárius chodil kolem Anvarnë, jako mlsný kocour kolem horké kaše, ze které by rád ujedl, ale bál se, že je moc horká a spálí si čenich. Rád by jim nějak pomohl tu zapeklitou situaci vyřešit, jenže nevěděl jak. Tohle byla jejich záležitost, do které se on plést nemohl. Mohl jen tiše z povzdálí pozorovat, jak se Anvarnë svým způsobem trápí, i když to nedávala před ostatními najevo, ale on ji znal líp než všichni, vždyť pocházela ze stejné krve jako on. Nezbývalo nic jiného, než čekat, jak se to celé mezi nimi vyvine a zda Dárius zboří tu neviditelnou hradbu, co mezi nimi vystavěl.
Autor:
E-mail: pavlisova@raz-dva.cz
Vloženo: 19:32:35  09. 04. 2007


Hodnocení:
1.5 (4 hlasů)

Komentáře (2)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.