Isdanil nemohl spát...
Neustále se mu do mysli vkrádal obraz mrtvého těla, mrtvé tváře hledící na něj... Hledící prázdnýma očima...
Nechápal, co se to děje. Mrtvá, zohavená těla již viděl, přesto jej žádné z nich nezasáhlo tolik, jako to poslední. Něco na to místě bylo strašlivě špatně… Ale co?
Nevěděl...
Když začalo svítat, přestal se pokoušet o spánek a šel se obléknout. Případ se sám od sebe ještě nikdy nevyřešil.
Sešel po schodech dolů do kanceláře. Dole bylo všechno na svém místě. Prostorný stůl se srovnanou korespondencí, protokoly a zatykači, stojící naproti východu do domovní uličky však nyní nepotřeboval. Samozřejmě na něm ležely jen běžné úřednické záležitosti bez jakékoliv informační nebo právní hodnoty. Dokumenty mimořádného významu měl pečlivě ukryté v tajné zásuvce ve skříni. Nepovolaného narušitele, neznalého otevíracího mechanismu, by potkalo velice nepříjemné překvapení. Ovšem i tyto dokumenty, mezi nimiž se nacházelo také několik dopisů s královou osobní pečetí, mu nyní byly k ničemu.
S odevzdaným povzdechem vyšel ven. Na dveře ještě pověsil ceduli "JSEM NA STRÁŽNICI" a vydal se do ulic.
*
Tyhle ranní pochůzky v něm vždycky probouzely rozporuplné pocity. Všímal si lidí, které míjel, studoval je a hodnotil. I přes ranní hodinu bylo v ulicích k vidění spousta zachmuřených, rozespalých nebo provinilých tváří. Všechny se od něj okamžitě odvracely. Královský znak na pravém rameni prostě měl takovou moc. Nikdo se na něj nedokázal dlouze dívat. V každém se probouzely vzpomínky na křivdy, které spáchal, strach o vlastní bezpečí a v některých snad i pocit viny. Bylo to svým způsobem smutné, vidět, že zákon je mezi lidmi obávaný, ale nikoliv respektovaný. To že řeka už ráno nevyplavuje tolik mrtvých těl, neznamená, že by se méně loupilo a vraždilo.
Bohužel...
*
Strážnice se nacházela ve staré čtvrti města, poblíž obchodního náměstí. Stará budova zde stála již od dob, kdy tudy probíhala hranice a tehdy sloužila jako pohraniční velitelství. Po územním rozmachu království jí ovšem nebylo třeba a tak budova chátrala, dokud se jí před dvaceti lety neujala městská hlídka.
Vyšetřovatel vstoupil dovnitř. Ocitl se v prostorné vstupní hale, stroze zařízené, ale útulné. Nikdo zde tak brzo ráno nebyl, což se ovšem dalo čekat. Vydal se tedy dále do budovy, až ke dveřím kanceláře velícího seržanta.
Zaklepal.
"Vstupte", ozval se unavený, ale povědomý hlas.
Uvítala jej malá, ale hezky zařízená kancelář. Na zdech byly vyvěšeny čestné diplomy, plakety a všelijaká další ocenění, která velící strážník za dlouhá léta vzorné služby nasbíral. Téměř u zadní stěny stál dlouhý stůl pokrytý různými lejstry a malá olejová lampa. Ovšem mladík za stolem nebyl seržant, kterého zde Isdanil očekával.
"Dobré ráno, desátníku," řekl Vyšetřovatel s mírným úsměvem. Byl rád, že zde potkal zrovna jeho.
"Dobré ráno, kapitáne, pane," řekl desátník, který téměř nevzhlédl od psaní.
"Kde je seržant Scatt? Očekával jsem, že jej najdu tady."
Tentokrát již zvedl hlavu a pohlédl na kapitána. Bylo vidět, že dlouhou dobu pracoval, snad celou noc. Unavené, propadlé oči i bledá pleť tomu jen nasvědčovaly.
"Seržant Scatt je u sebe v bytě, ještě spí. Přišel jste příliš brzy, kapitáne. Na strážnici jsem jen já a další dva strážníci po noční službě," odpověděl a opět se vrátil ke psaní. "Já zde dopisuji hlášení včerejšího nálezu“.
Isdanil tázavě zvedl obočí. Taková snaživost nebyla u hlídky obvyklá.
„Nemohl jsem spát a hlášení by mne stejně neminulo, tak jsem se toho ujal už teď,“dodal na vysvětlenou mladík. „Za chvilku to bude hotové, tak jestli máte chvíli, klidně si to prostudujte".
"Ne, děkuji, večer to bude stačit. Až přijde velící, řekněte mu, že jsem tu byl a že se k večeru zastavím," řekl a otáčel se k odchodu. Když mířil ke dveřím, prohodil přes rameno "A až skončíte s psaním, jděte se trochu prospat. Vypadáte, že to potřebujete".
Desátník se zarazil... Pak unaveným hlasem odpověděl: "Nevím, jestli dnes ještě usnu. Nějak jsem v noci nemohl spát...“
„To tělo, že?“ nenechal ho dokončit kapitán.
„Ano, ... pane, ... jak to víte?“
„Na tom nezáleží. Řekněme, že nejste jediný, kdo měl v noci špatné spaní. Až skončíte s hlášením, zastavte se za mnou, budu u doktora Victoria.“ A s těmi slovy odešel.
„S radostí, pane,“, povzdechl si desátník nad psaním.
*
Tuhle část města měl vždycky rád. Malé, úzké řadové domky s upravenou předzahrádkou budily příjemný, útulný dojem. Byla to poklidná čtvrť, zatím nikdy sem nezavítal služebně. O to raději se zde procházel, když potřeboval přijít na nové myšlenky.
Doktorův domek byl jeden z nejstarších v celé ulici. Ve dveřích ze starého lakovaného dubu bylo zasazeno masivní mosazné klepadlo.
Isdanil jím několikrát udeřil do dveří.
Ty se po chvíli otevřely do ulice a v diskrétní škvíře se objevily dvě staré modré oči lemované vráskami.
„Dobré ráno, přejete si? „ otázala se nedůvěřivě osoba za dveřmi.
„Dobrý den. Je doktor doma? Potřeboval bych s ním mluvit“
Dveře se otevřely o něco více.
„A vy jste?“ Nedůvěra již zřejmě opadla, neboť se odvážila vyhlédnout ven.
„Kapitán Isdanil, královská vyšetřovatelská služba,“ představil se, tentokrát bez onoho tvrdého služebního tónu. Nechtěl ji vyděsit.
Dveře se s výmluvným skřípotem otevřely. „Pojďte dále,“ ozvalo se zpoza nich.
Za dveřmi byla útulná předsíň, která voněla kůží a dřevem.
Žena, zřejmě služebná, se vydala do schodů do patra. Ani se neohlédla, zřejmě očekávala, že ji bude následovat.
„Doktor právě snídá ve své pracovně. Obvykle si rád přivstane,“ začala klasický monolog, hned jak se k ní připojil. Jako každá dobrá služebná znala dokonale zvyky svého pána a ráda o nich mluvila. Než došli ke dveřím pracovny, věděl už kapitán o doktorovi spoustu zajímavých věcí včetně toho, kdy se rád koupe a proč nejí kachnu k obědu.
„Počkejte zde,“ řekla, když se zastavili před vysokými, krásně zdobenými dveřmi.
Opatrně, s téměř nábožnou úctou zaklepala na dveře.
„Pojďte dál, Marie,“ ozval se zevnitř tlumený hlas.
Marie vklouzla dovnitř. Zevnitř byl slyšet krátký tlumený rozhovor a poté se služebná opět objevila. „Doktor vás teď přijme,“ řekla tónem, který plně vyjadřoval její nechuť k rušiteli snídaně jejího pána.
„Děkuji,“ odpověděl Isdanil s uctivou poklonou a vstoupil.
Vnitřek pracovny plně kontrastoval se zbytkem domu. Velká místnost byla plná knih, listin, různých exponátů, stěny byly ověšeny obrazy, čestnými listinami a dalšími poklady z doktorova života. V rohu stál veliký dekorativní glóbus a vedle něj anatomický model lidského těla.
Doktor seděl za pracovním stolem. Po pravé ruce měl pečlivě srovnaný stoh nějakých listin. Co však upoutalo Vyšetřovatelovu pozornost byl veliký tác, pokrytý toasty, marmeládou, slaninou a dalšími prvky klasické snídaně.
Doktor si zřejmě všiml, kam jeho pohled směřuje a tak s úsměvem prohodil: „Doufám, že nemáte nic proti malé snídani? Řekl jsem Marii, ať vám také něco připraví.“ Nu co, práce může počkat, proběhlo kapitánovi hlavou. „Bude mi potěšením,“ řekl nahlas.
*
Jídlo bylo vskutku vynikající. Spíše než snídani to připomínalo menší oběd. Když zdvořile odmítal už třetí moučník, zachránil situaci konečně najezený doktor.
„To bude vše, Marie, děkuji vám,“ řekl s blahosklonným úsměvem.
„Ano, bylo to vynikající,“ přitakal s viditelnou úlevou Isdanil.
Služebná, do té doby čekající ve dveřích se otočila a s nespokojeným brbláním odkráčela pryč...
„Tak, příteli, doufám, že vám snídaně chutnala.“. Odpovědí mu byl vděčný, ale unavený úsměv. „Ovšem, nepředpokládám, že by důstojník královské armády chodil k městskému doktorovi jen tak se nasnídat a poklábosit“. S doktorem byli v civilu přátelé, ovšem oba chápali, že tentokrát jde o služební záležitosti.
„Jsem zde kvůli včerejšímu nálezu. Rád bych znal vás odborný názor, doktore“
„Ano, ano, tady jsem si to někam zapsal, moment“řekl doktor a začal prohledávat listiny na stole. Nakonec našel, co hledal a přelétl zápis očima. Bylo zřejmé, že je velmi krátký.
„Víte, kapitáne, neměl jsem moc času tělo ohledat, ovšem pokud mohu soudit, tak šlo o mladého muže něco kolem 25 let. Tělo bylo bez jakýchkoliv známek zranění či zhmoždění, tudíž lze předpokládat, že zápas neproběhl. Jediná zvláštnost byly velmi rozšířené zorničky, řekl bych až absurdně.“
Isdanil si povzdechl. „Bohužel, tohle všechno už víme.“
„Nepřerušujte mne, kapitáne“ pokračoval doktor. „Všechna tato zjištění vedou k závěru, že muž utrpěl nějaký druh smrtelného vnitřního zranění. Nic takového jsem při ohledání sice nezjistil, nicméně všichni jsme omylní, není-liž pravda?“
Doktor mluvil tónem člověka, který rád mluví, ale také rád napíná posluchače a svou řeč prodlužoval, aby udržel kapitánovu pozornost co nejdéle. Victorius byl přece jen trošku ješitný lišák.
„Co ovšem můžu s jistotou vyloučit, že by se člověk se zraněním, které jej skolilo téměř na místě, dokázal pohybovat, natož se zvedl a odkráčel pryč“.
„A jste si jistý, že byl onen muž mrtev? Opravdu a nezvratně mrtev?“ zeptal se Vyšetřovatel vážným tónem.
„Jsem“ odpověděl podrážděným tónem. Nelíbilo se mu, kam kapitán míří...
„No, dobrá.... jak mi ale vysvětlíte skutečnost, že tělo zmizelo, aniž by si kdokoliv všiml, že je s ním manipulováno?“.
Isdanil začínal mít neblahé tušení.... Ať si tu situaci promítal jak chtěl, byl si jist, že u těla nikdo kromě jich tří nebyl. A pokud neměl s tělem kdo manipulovat...
Nastalo nervózní ticho
„Ne, to nemůžete myslet vážně. Že vás to vůbec jen napadlo...“ řekl doktor s údivem v očích, když mu došlo, na co Vyšetřovatel myslí.
„Máte snad lepší nápad?!?“Isdanil se ani nesnažil vztek v hlase skrýt.
Doktor se odmlčel...
„Dobrá, myslím, že už bych měl jít. Práce nepočká... a tak“ S těmi slovy se kapitán zvedl a odcházel.
„Počkej...“ hlesl za ním Victorius.
*
"Počkejte, kapitáne“ řekl nahlas, když jej zastavil ve vstupních dveřích.
„Ano?“ Snažil se udržet kamennou tvář, i když se v něm všechno bouřilo.
Doktor vyndal z kapsy kus papíru. „Tady, buď tam za tři hodiny. Ani o chvíli později. Mělo by se ti dostat několika odpovědí.“
Isdanil vystoupil do ulice. Když za sebou zabouchl dveře, zdálo se mu, jakoby uslyšel
„... snad dělám správnou věc...“
Ale nebyl si jistý.
*
Na papíru byla adresa jedné zapadlé okrajové části města. Tyto bloky byly zchátralé a téměř neobydlené, neboť hrozilo, že se každou chvíli zhroutí.
Občas se to stávalo.
Bloumal městem, nevšímaje si ničeho. Aniž by to nějak vnímal, proplétal se davem, ztracen ve svých myšlenkách. Nechtěl přemýšlet o tom, co se stalo u doktora. Bál se představy, že by mohl mít pravdu. Snažil se přijít na jiná možná vysvětlení toho, co se stalo minulou noc, avšak každé bylo absurdnější než to předchozí.
Byl tak zabrán do úvah, že si téměř nevšiml, že ho někdo sleduje. Neviděl žádný pohyb, spíše jen jakoby vnímal, že se za ním někdo pohybuje.
Zastavil se na rohu ulice.
Předstíral, že si upravuje obuv na nohou a opatrně se rozhlédl. Tři dělníci v pracovních kalhotách, postarší paní, která u zdi prodávala koláče a několik hrajících si dětí.
Nikdo z nich nevypadal podezřele.
Ten pocit, že je sledován ovšem nezmizel. Za ta léta, co sloužil království se naučil svým instinktům důvěřovat. Mnohokrát mu zachránily život. Přestal se již zaobírat neexistující chybou na botě a vydal se cestou dál. Jak se blížil cíli své cesty, začalo se měnit i jeho okolí. Přísně vystavěné domy městského centra vystřídaly rozpadající se baráky bývalé chudinské čtvrti. Dnes již zde nežila ani chudina. Jen ti nejubožejší dokázali v tomto bezútěšném prostředí najít domov a žádný z nich zde nebyl šťastný.
TEĎ už ale opravdu něco zahlédl. Záblesk bílé látky v jednom z vymlácených oken. Rychle se otočil tím směrem, ale nebylo tam nic.
Když se vrátil pohledem na cestu před sebe, spatřil jedinou postavu v šedém plášti. Osoba stála bez hnutí jen dvacet metrů dále, ovšem přímo Isdanilovi v cestě.
*
Tohle není normální, blesklo mu hlavou.
Chvíli zvažoval, zdali se nemá otočit a jít jinudy, ale neotočil se. Ten muž zde může být náhodou. Sám tomu ovšem nevěřil.
Opatrným pohybem se přesvědčil, zdali má dýky stále v pouzdrech v rukávech a vykročil směrem k neznámému. Ten pořád stál.
*
„Dobré odpoledne, kapitáne Isdanile“ promluvil klidný hluboký, ale melodický hlas zpod stažené kápě.
„Dobré odpoledne, příteli. Zdá se, že jsem vůči vám v nevýhodě, neznám vaše jméno. Smím se zeptat, kdo jste?“ řekl stejně klidným hlasem Isdanil.
Pocit nebezpečí narůstal.
„Kdo jsem není podstatné. Stačí říct, že mne posílá někdo, kdo by si s vámi rád promluvil“.
V jeho tónu bylo náhle něco ostrého.
„Byl byste tak laskav a šel s námi?“
„Ne“. To jediné slovo v sobě obsahovalo tolik odporu, kolik do něj dokázal Isdanil vložit.
Pokud by mohl prohlédnout pod kápi, řekl by, že se neznámý usmál.
Ozval se krátký zvuk, jak tleskl dlaněmi v černých rukavicích. Bylo vidět, že mu chybí levý palec.
Pak šlo vše velmi rychle.
*
Ze stínu se vynořilo pět postav. Všichni oděni ve stejný matně šedý šat jako muž v kápi, ovšem s přiléhavými rouškami na tvářích. Bleskově Isdanila obstoupily, zabraňujíce mu v útěku. Kapitán rychle zhodnotil své šance... Zahalená postava byla docela blízko, stačí jen skočit...
Těch pět tasilo zbraně a vyrazili směrem k němu.
Zahalený stál, ruce volně svěšené podél těla, jako by se jen blížící se boj ani netýkal. Byl neozbrojený...
Nebyl čas rozmýšlet, Isdanil skočil směrem k němu. Ještě v letu stačil vytrhnout dýky z pouzder...
Víc však nestihl.
Pocítil jen lehké bodnutí zezadu na krku, jak mu malá šipka nařízla kůži. Snažil se alespoň ztlumit svůj pád, ale údy jej už neposlouchaly a tak sebou plácl na zem přímo před Zahaleným.
„Tak předvídatelný, můj milý kapitáne, tak předvídatelný“, řekla postava stále tím stejným klidným tónem.
„Bastarde….“ vypravil ze sebe ochromený Vyšetřovatel. Svět se mu začínal pomalu rozplývat…
„…naložte ho… rychle… někdo uvidí…“ Stačil ještě zaslechnout, než jej obestřela temnota.
