|
|
Vyučování skončilo před necelou čtvrthodinkou. Muchfal se právě vrátil ze školy domů. Se zadostiučiněním zahodil svou školní brašnu do kouta a radostně vyběhl opět ven. Dnes pro něho nebyl obyčejný den. Právě dnes měl totiž narozeniny, které chtěl pořádně oslavit. Vždyť čtyři sta vám není každý den. Neměl sice přesný plán, jak stráví zbytek dne, ale rozhodně věděl, že nebude sedět doma a učit se.
Spíš podvědomě, než že by měl takový záměr, zamířil Muchfal přímo k příjmové kanceláři. Tam se vždy dělo něco zajímavého. Staří veteráni zde přijímali zakázky z jiného světa a rozdělovali je mezi své podřízené. Tady se mohl Muchfal dozvědět novinky z první ruky. Byl v tom ale háček. Někteří stařešinové nesnášeli, když se jim pod nohama pletli mladí, ještě nedospělí, zelenáči. Natrefit na takového nadurděného protivu mohlo znamenat nedobrovolný výlet oknem zpět na ulici. Někdy dokonce okno, předtím, než ho vyhodili, zapomněli otevřít. Proto byla na místě jistá dávka opatrnosti.
Muchfal se opatrně přiblížil ke dveřím kanceláře a nepatrně je pootevřel. Škvírou nahlédl dovnitř. Trošku se mu ulevilo. Dnes měl službu jeho prastrýc Lafus. Dodal si odvahy a vstoupil dovnitř.
„Ať tě zlo provází,“ způsobně pozdravil Muchfal. S obdivem přitom sledoval obrovskou, nebezpečně vyhlížející, Lafusovu postavu. „No ne. Malý Muchfal přišel na návštěvu. To abych doběhl pro džbánek čerstvé krve. Musíme pořádně oslavit jeho příchod,“ zavtipkoval vesele starý démon.
Muchfal pochopil, že jeho prastrýc má dobrou náladu a tak ležérně nadhodil: „Dneska máme opravdu důvod k oslavě. Mám narozeniny. Už je mi celých čtyři sta let. Dovolíš mi už podívat se do druhého světa?“ dodal s nadějí v hlase, i když po pravdě ve splnění své žádosti příliš nevěřil.
„Čtyři sta říkáš?“ zatvářil se Lafus, jako by o tom vážně uvažoval. „Tak přijď za takových sto let. Pak budeš dost starý, abych tě mohl pustit mezi lidi. Ještě se toho musíš hodně naučit.“
„To co nás učí ve škole už dávno znám. Chybí mi jen praxe,“ ulevil si znechuceně Muchfal.
„Zrovna předevčírem jsem mluvil s tvým otcem. Prý jsi z Teorie zla dostal na pololetí čtyřku! A z Podlých úskoků taky! Tak mi netvrď, že už všechno znáš.“
„Vždyť je to jen hloupá teorie.“
„Nebuď na něho tak přísný, Lafusi,“ ozvalo se v té chvíli ode dveří. „Dovol mu alespoň nahlédnout do světa, když má dnes ty narozeniny.“
Muchfal se ohlédl, aby se podíval, kdo se za něho přimlouvá. V otevřených dveřích stála Zlota, jeho starší sestřenice. Musela se sem přemístit před chvílí a jistě už nějakou dobu poslouchala za dveřmi jejich rozhovor. Srdce mu poskočilo radostí. Zlotu měl vždycky rád. Samozřejmě se za to hluboce styděl, protože mít rád bylo v jeho světě nepatřičné. Přesto ale svou sestřenku Zlotu tajně miloval. Za živou duši by se k tomu ale nikomu nepřiznal. Ani za deset duší. Možná snad za sto, ale tolik mu za jeho tajemství stejně nikdo nedá.
„Tak tady tě máme!“ zařval radostně Lafus, až okenní tabulky zařinčely. „Už jsem se to doslech. Tak se ti to přeci jen podařilo!“ Přitom poplácal uznale Zlotu po zádech, takže málem upadla.
„Už také bylo načase. Sedmdesát let pokouším lidi a až dnes se mi podařilo získat první duši.“
„Sedmdesát let, to není vůbec špatné,“ řekl uznale Lafus. „Znám spoustu začátečníků, kteří neuspěli ani po sto letech strávených tam nahoře. Lidé jsou ve své podstatě zbabělci. Jen málokdo má tolik odvahy, aby upsal duši.“
„Tak povídej. Jak se ti to podařilo?“ vykřikl zvědavě Muchfal, který byl tou zprávou tak ohromen, že na chvíli úplně zapomněl na vše ostatní.
„Vlastně jsem měla velké štěstí. Narazila jsem na úplného ňoumu. Ten chlap si myslel, že když chce moje služby, tak nemá jinou možnost, než upsat duši. Já jsem mu to samozřejmě nevymlouvala a hned jsem mu vrazila do ruky pero se smlouvou.“
„A co ten člověk chtěl jako protislužbu?“
„Úplnou maličkost. Přál si jen mít o deset čísel většího pinďoura.“
„Tak to teď asi půjdeš rovnou do Krvavé stoky a pořádně svůj úspěch oslavíš,“ odhadoval Lafus.
„Jistě. Až tady skončíš, tak se nezapomeň stavit. Budeme oslavovat alespoň tři dny.“
„A co já,“ ozval se Muchfal. „Já bych to také rád s tebou oslavil.“
„Tebe do Stoky nepustí,“ odbyl ho Lafus. „Mladším než šest set let tam nenalévají a komu ještě nebylo ani pět set, toho obsluha rovnou vyhodí.“
„Snad bys mu to mohl vynahradit nějak jinak, Lafusi,“ napadlo Zlotu. „Co kdybys mu povolil krátký výlet na svět. Jen aby se tam trošku porozhlédl a měl o čem vykládat spolužákům ve škole.“
„No já nevím. Aby tam nevyvedl nějakou hloupost. Z toho bych mohl mít problémy u vrchnosti.“
Muchfal vycítil svou šanci a začal o překot slibovat: „Přísahám, že nic nevyvedu. Jen to tam trošku omrknu a hned se vrátím.“
„Nemůžu tě poslat na svět jen tak. To je zakázané. Musel bych ti přidělit nějaký úkol.“
„A nemáš tu náhodou něco jednoduchého, co bys mu mohl svěřit?“ zeptala se Zlota.
„Možná bych tu něco měl. Nějakýho Trcala. Přislíbil nám krvavou oběť, když mu pomůžeme vyřešit problémy se sousedovic klukem,“ zamyslel se Lafus a začal se přehrabovat v šanonu s nápisem nezadáno. „A kdybys to náhodou zvoral, tak se nic nestane. Zabitím černého kohouta a vykonáním obětního obřadu by si ten Trcal stejně jen nepatrně pošpinil karmu. Takže nám žádná větší škoda nehrozí.“
Muchfal nemohl uvěřit svému štěstí. Odmalička slýchal spousty úžasných příběhů, které se přihodily příbuzným v jiném světě. A teď bude mít konečně možnost zažít takový příběh na vlastní kůži.
„Tady to je. Prostuduj si pořádně tu složku,“ vybídl Muchfala Lafus a podal mu svazek pergamenů, vyrobených z lidské kůže.
Muchfal nedočkavě popadl pergameny a začal v nich listovat.
„A jak si na tom s přeměňováním?“ vzpomněl si náhle Lafus. „Umíš na sebe vzít lidskou podobu?“
„Z přeměňování jsem měl jedničku,“ pochlubil se Muchfal. Aby to dokázal, hned se proměnil. Vzal na sebe podobu staršího tlustého pána s jedním skleněným okem a dřevěnou nohou.
„Jak vidím, přeměnit se opravdu dokážeš. Ale takové oblečení se nosilo před sto lety. Vaše učebnice by už asi potřebovaly trošku zaktualizovat. Než se proměníš, pořádně si prohlédni, co si lidé oblékají.“
„Takže se opravdu můžu přemístit na svět?“
„Správně bych s tebou měl na poprvé poslat někoho zkušenějšího, aby na tebe dohlédl. Teď tu ale nemám nikoho volného. Takže si vezmi tohle,“ podal mu Lafus nevelkou věc vypadající jako píšťalka. „Kdyby sis nevěděl s něčím rady, stačí do toho fouknout a já ti hned přispěchám na pomoc. Dej tam na sebe pozor. A lidi nepodceňuj. Nezapomeň, že všechny nejdůležitější zlé skutky vynalezli právě lidé. To oni vymysleli takové zločiny jako vražda, válka, redukční dieta.“
„Co mám udělat, abych se přemístil,“ zeptal se nedočkavě Muchfal.
„Postav se sem do toho kruhu a o zbytek se postarám já. Pošlu tě přímo do domu toho Trcala. Návratové kouzlo znáš?“
„Ano, znám,“ ujistil ho Muchfal.
„Hodně štěstí na zemi,“ stačila mu popřát ještě Zlota, než se kolem něho zatmělo. V příštím okamžiku se objevil v jiném světě.
Alois Trcal právě seděl ve své pracovně a věnoval se své oblíbené činnosti. Probíral svou rozsáhlou kartotéku místních hlavounů a pročítal si jejich prohřešky. Na vytvoření této kartotéky usilovně pracoval už dlouhou řadu let. Měl něco skoro na každého vlivného člověka v kraji. Mnohokrát už použil tyto záznamy k vydírání, aby dosáhl svých cílů. Najednou mu tělem projel zvláštní pocit. Už párkrát v životě něco podobného pocítil, takže dobře věděl, o co jde. Odložil papíry a otočil se k monitorům bezpečnostních kamer. Letmým pohledem se ujistil, že se nemýlil. Opravdu ho navštívil jeden z pekelných démonů. Před malou chvílí se zhmotnil v jeho vstupní hale a teď se zmateně rozhlížel po okolí.
„Už bylo načase,“ pomyslel si Trcal. Rychle opustil místnost a spěchal k hale. „Co ho tak zdrželo? Obřad vyvolání jsem provedl už před pěti dny.“
„Vítej v mém domě,“ oslovil Trcal démona už ode dveří. „Jdeš pozdě.“
„Ty jsi Trcal?“ zeptal se Muchfal a se zájmem si příchozího prohlížel. Byl to první živý člověk, kterého spatřil na vlastní oči.
„Jo jsem. A proč na mě tak zíráš? Radši mi podej pergamen. Sepíšeme smlouvu, ať to máme za sebou.“
Muchfal mávl rukou a v duchu se soustředil na zhmotnění pergamenu. Samým rozrušením ale kouzlo popletl, takže se mu místo něho objevil v ruce kus hadru na nádobí.
„Co to děláš? Snad nechceš smlouvu napsat na ten hadr?“
„Promiň. Stal se malý omyl. Hned to napravím,“ ujistil ho Muchfal a zamával rozčileně oběma rukama. Tentokrát se mu podařilo vyčarovat železnou tyč. Rozhořčeně ji odhodil na podlahu. Na potřetí se mu podařilo trošku uklidnit a tak konečně zašustil v jeho rukách pergamen. Vítězoslavně jím zamával Trcalovi před obličejem a odložil ho na botník.
„Co mi to poslali za nemehlo,“ blesklo Trcalovi hlavou. Teprve teď si všiml, že démon je o hodně menší, než ti, se kterými jednal v minulosti. „Jak si vůbec mohli dovolit, poslat mi takové nedochůdče. Už i to peklo nějak upadá.“
„Tak čím začneme?“ zeptal se trochu nejistě Muchfal.
„Copak tys ještě nikdy nesepisoval pekelný úpis?“
„Samozřejmě že jo,“ ohradil se Muchfal. Zíral přitom na pergamen a usilovně se snažil vzpomenout si, co všechno se ve škole učili o smlouvách a úpisech.
„Tak já ti to teda nadiktuju. Už jsem párkrát něco podobného dělal. Piš si to,“ navrhl Trcal, přibližně po dvou minutách trapného ticha.
„Já, níže podepsaný Alois Trcal, se zavazuji vykonat o příštím úplňku obřad krvavé oběti všem zlým a temným bytostem. Během obřadu podříznu krk nejméně jednomu černému kohoutu. Jeho krev obětuji a tělo spálím na popel.
Za tuto oběť požaduji vyřešení všech potíží s mým nynějším sousedem Janem Hrozným. Nejpozději do týdne se musí jmenovaný odstěhovat pryč z mého okolí a nebo být odstraněn jiným způsobem.“
Muchfal dopsal. Ještě jednou pohlédl na smlouvu. Něco se mu na ní nezdálo. Ve škole se to učili trošku jinak.
„Na co čekáš? Dej mi to podepsat,“ vybídl ho Trcal.
Pak to Muchfalovi došlo. Jeho učitel přeci jasně říkal, že při každém sepisování smlouvy se má pokusit získat duši. Jen v případě, že by neuspěl, může se spokojit s menší odměnou.
„To nestačí! Dej duši.“
„Za takovou maličkost duši nedám,“ vysmál se mu Trcal. „To bych měl výhodnější nechat toho kluka zavraždit nějakým kriminálníkem.
„A za co bys byl ochotný dát duši?“
„Snad kdybys dokázal, abych toho spratka víckrát v životě neviděl, nikdy víc o něm neslyšel ani na něho nepomyslel.“
Muchfal mávl rukou. Na pergamenu se k jeho radosti začala objevovat další slova:
V případě, že by pekelný démon s hodností rarášek Muchfal dokázal zajistit, abych výše zmíněného Jana Hrozného, počínaje dnešní půlnocí, víckrát v životě nespatři, nezaslechl jeho jméno ani na něho nepomyslel, upisuji svou nesmrtelnou duši na věčné časy peklu.
„Počkej,“ ohradil se Trcal, když si přečetl Muchfalův dodatek. „Ne tak zhurta. Já jsem ti ještě neslíbil, že opravdu upíšu duši. To si musím pořádně rozvážit.“
Usadil se na stoličku vedle botníku a důkladně se zamyslel: „Ten neschopný zakrslý démonek jistě nedokáže zařídit, aby ten sousedovic panchart nikdy neexistoval. I kdyby si ho třeba hned teď odnesl do pekla, tak moji podmínku nesplní. O jeho zmizení by určitě psali v novinách. Takže o něm jistě ještě uslyším. A těžko mě může zabránit, abych si hned zítra ráno na něho nevzpomněl. Toho bych mohl využít ve svůj prospěch. Co kdyby ale ten démonek požádal o pomoc někoho zkušenějšího?“
„Tak dobře, podepíšu tu smlouvu,“ rozhodl se po chvíli. „Mám ale další dvě podmínky. Jakmile podepíšeme smlouvu, nepožádáš nikoho o pomoc a o její naplnění se postaráš jen ty sám. Nikdo jiný.“
Muchfal přikývl na souhlas a na pergamenu se objevila další věta.
„Dobře. Můj druhý požadavek je, následující. Chci, aby ses zavázal, že když se ti nepodaří vyplnit ani jedno mé přání, budeš mi příštích padesát let sloužit. Zjevíš se na mé zavolání a poslechneš každý můj příkaz. To vše bez nároku na odměnu.“
Muchfal se zhrozil. Něco takového rozhodně nečekal. Vrhl na Trcala vystrašený pohled a o krok ustoupil.
„Co je? Snad se nebojíš?“ zeptal se posměšně Trcal. „Jestli jo, tak se můžeme vrátit k původnímu znění. Bez dodatku o mé duši a dalších podmínek.“
„Já se ničeho nebojím,“ vrátila se Muchfalovi konečně řeč.
„Tak tam přidej tu moji podmínku. Vždyť o nic nejde. Stačí, když zařídíš, aby se ten spratek odstěhoval. Tím budeš mít úkol splněný.“
Muchfal dost neochotně přikývl a mávnutím ruky doplnil smlouvu.
„Teď už chybí jenom naše podpisy. Aby byla smlouva platná, musíme to oba podepsat vlastní krví. Pojďme do vedlejšího pokoje. Hned přinesu jehlu a pero,“ navrhl Trcal a odběhl do své pracovny.
Muchfal osaměl. Měl sto chutí nechat pergamen ležet na stole a vrátit se zpátky domů. Jak by ale vysvětlil Lafusovi, že nezvládl dohodnout ani jednoduchou smlouvu. Vždyť by se mu všichni příštích sto let posmívali. A co by si o něm pomyslela Zlota? Na poslední chvíli si uvědomil, že teď má poslední příležitost s někým se poradit. Vyslal tedy telepatickou žádost o radu do CDZ (Celovesmírné databáze zla) a netrpělivě čekal na odpověď.
Než se Trcal stačil vrátit a naškrábat pod smlouvu krvavý podpis, Muchfal se dočkal. Z CDZ mu doporučili ne příliš složitý způsob, jak splnit alespoň první požadavek smlouvy. Proto neváhal a i on přidal svůj podpis.
Krev ještě nestačila pořádně zaschnout, Trcal popadl svoji kopii a obořil se na Muchfala: „Tak to bychom měli. Teď zmiz z mého domu.“
Jen co se Muchfal přemístil, začal Alois Trcal přemýšlet: „Bylo by skvělé, kdyby to ten přihlouplý démon zvoral. Takového sluhu bych dokázal jaksepatří využít. Nejlepší bude, když nenechám nic náhodě. Hlavně ho musím nechat, ať si myslí, že má vše pod kontrolou. Těsně před koncem lhůty pak zasáhnu, využiju svých kontaktů a dokonale zničím tomu rarachovi jeho plány.“
Během dvanácti let svého života nezažil Honza Hrozný příliš šťastných chvil. Otce nikdy nepoznal a jeho matka se předávkovala drogami, když byl ještě hodně malý. Od té doby vystřídal několik ústavů a náhradních rodin. Nikde ale nedokázal zapadnout a přizpůsobit se. Brzy ho předcházela pověst zkaženého a zlostného spratka. Tak cestoval z rodiny do rodiny, nebo pobýval dlouhé měsíce v ústavní péči. Přibližně před dvěmi roky se dostal ke svým součastným pěstounům. Ti už po pár měsících soužití zcela rezignovali na jeho výchovu. Místo toho mezi nimi vznikla jakási tichá dohoda. Pokud Honza nebude vyvádět nějaké opravdu závažné lumpárny, nechají ho jeho náhradní rodiče na pokoji. Nebudou se příliš zajímat, co dělá ve volném čase, ani ve škole. Jen na něho budou každý měsíc pobírat sociální dávky. On je za to nebude zatěžovat svými problémy a nepodpálí při první příležitosti jejich dům.
Až před půl rokem nastala v Honzově životě změna k lepšímu. Jeho nevlastní mladší bratr dostal k vánocům štěně. Všichni, kromě Honzy, nadšeně poskakovali kolem malinkého tvorečka. Dali mu jméno Bojar a zřídili mu pelíšek v dětském pokoji. Mladšího chlapce ale brzy pejsek přestal bavit a tak pěstouni přesunuli starost o Bojara na Honzu. Zpočátku sice reptal, ale za pár týdnů si svého zděděného mazlíčka oblíbil. Poprvé v životě cítil, že ho má někdo rád.
Přesně před patnácti dny došlo k tragédii. Pejsek se zaběhl a otevřenou zadní brankou se dostal na sousední zahradu. Svým pohybem spustil bezpečnostní zařízení v domě. Pan Trcal zděšeně vyběhl přes garáž do zahrady s pistolí v ruce. Když pochopil, že poplach spustil nějaký cizí pes, ve zlosti po něm několikrát vystřelil. Bojar byl na místě mrtvý.
Tím začala válka mezi Honzou a jeho sousedem, panem Trcalem. Hned následující den využil okamžiku, kdy soused nechal stát svého bavoráka na ulici před domem bez dozoru. Sebral z garáže barvu ve spreji a za pár vteřin černý bavorák zářil novou, jasně červenou výzdobou. Další den zaútočil s partou spolužáků kamením na skleník pana Trcala. Zbyla po něm jen železná kostra a hromada střepů. Během uplynulých dvou týdnů podnikl Honza ještě šest dalších úspěšných odvetných akcí. Pan Trcal si sice na něho několikrát stěžoval na policii, ve škole, na městském úřadě i u pěstounů, nic mu to ale nebylo platné. Na nezletilého delikventa byli všichni krátcí.
Protože měsíc ještě nevyšel, byla v maličkém pokojíku téměř úplná tma. Jen světlomety projíždějících aut občas osvětlily přední část místnosti. Honza se neklidně převaloval ve své posteli. Místo večeře dostal opět od svých pěstounů jen dlouhé kázání ohledně jejich zazobaného souseda. Pochopil, že se tomu vrahounovi nejspíš podařilo jeho náhradní rodiče zastrašit. On se ale jen tak něčeho nelekne. Ve své soukromé válce se sousedem bude rozhodně pokračovat. Hned zítra hodlal vyzkoušet svůj nový prak. Zjistí, jestli sousedova okna jsou opravdu tak nerozbitná, jak se kdysi chlubil. A kamery před vchodem budou také vynikající cvičný cíl.
Skoro dvě hodiny trvalo, než Honza uklidnil své myšlenky. Začala se ho zmocňovat dřímota a zároveň s ní přišel i sen o návštěvě cukrárny. Z ničeho nic se sen změnil. Teď už se neládoval až k prasknutí zákuskami a dortem. Měl tíživý pocit, že ho někdo sleduje. Nějaká příšera se schovávala v rohu pokoje a upřeně ho pozorovala. Nebo že by to nebyl sen? Honza se polekaně posadil na posteli a zmateně se rozhlédl. Jeho pohled ale neměl šanci proniknout noční tmou. Zvenku se ozval hukot projíždějícího auta. Světlo reflektorů pomalu přejíždělo po stěně. Těsně předtím, než automobil odbočil, zastavilo v koutě pokojíku. Honza si leknutím málem znečistil postel. Srdce mu mohlo hrůzou vyskočit z těla. Nebyl schopen ze sebe vypravit ani hlásku. Tam, v koutě pokoje, opravdu stála příšera a sledovala ho. Marně se snažil uklidnit, že to nejspíš byl jen světelný klam. Několikrát si v duchu zopakoval: „Žádné příšery neexistují, Žádné příšery neexistují, Žádné příšery ... .“ Pak mu to došlo. To určitě vymysleli jeho pěstouni. Chtějí, aby pana Trcala nechal na pokoji, a tak se ho rozhodli vystrašit. Sehnali nějakého člověka v kostýmu, aby na něho v noci vybafl.
„Nemyslete, že se vás bojím,“ promluvil Honza nejistě směrem k temnému koutu. Když nedostal žádnou odpověď, trochu odvážněji pokračoval: „Kdo jste? Co děláte v mém pokoji?“
„Jmenuju se Muchfal,“ přišla znenadání odpověď ze tmy. „Byl jsem jen zvědavý, jak vypadáš. Proto jsem přišel do tvého pokoje. Nepředpokládal jsem ovšem, že mě uvidíš. Myslel jsem, že budeš spát. Neuvědomil jsem si ale, že někteří lidé dokážou naši přítomnost vycítit. A pak jsem tak trošku zazmatkoval a nestačil jsem se včas přemístit.“
Honza nechápal, co to ten člověk plácá za nesmysly. Nehodlal ale nad tím hloubat a raději se zeptal: „Co jste zač? A proč jste mě chtěl vidět?“
Muchfal se na chvíli odmlčel a pak neochotně přiznal: „Já pocházím z jiného světa.“
„Vy jste mimozemšťan?“ přerušil ho Honza překvapeně.
„Ne tak docela. Pocházím z jiné dimenze, kterou vy lidé nazýváte peklo. A podívat jsem se na tebe chtěl, protože jsi předmětem mé smlouvy. Zajímalo mě, co za důvod může mít ten Trcal, aby podepisoval pekelnou smlouvu jen kvůli nějakému klukovi.“
„Cože? Tebe si najal Trcal?“ řekl rozhořčeně a zároveň dost vyděšeně Honza. „A co se mnou máš udělat?“
„O tom, co s tebou, jsem se radil s CDZ. Doporučili mi, abych tě nechal zavřít do nějakého diagonálního ústavu.“
„Asi jsi chtěl říct do diagnostického. Že jo?“ zeptal se už klidněji Honza. Ani si nevšiml, že začal neznámému tykat. „A jak bys mě tam chtěl zavřít?“
„To je jednoduché. Stačí navštívit pár lidí, co mají máslo na hlavě, a trochu jim pohrozit. Oni pak vydají nějaké podběžné opatření, nebo co a odvedou tě do toho ústavu. Mám na to týden času.“
Honzu, který byl stále ještě přesvědčený, že se jedná o žert, až teď napadlo, že by mohl rozsvítit. Natáhl se k lampičce a přitom se zeptal: „Co je to ten CDZ?“
„Celovesmírná databáze zla. Tam se zapisují zlé skutky všech živých tvorů. A my, vyslanci zla, se s ní můžeme kdykoli telepaticky spojit a požádat o radu.“
Zatímco Muchfal odpovídal, Honza si ho zkoumavě prohlížel. „Jestli to je maska, tak je zatraceně dobrá,“ pomyslel si. Trošku ho uklidnilo, že Muchfal není o moc větší než on sám. Pak si ale všiml jeho rozložité postavy a silných svalů. Pochopil, že pekelník má nejspíš obrovskou sílu.
„Tak já už půjdu,“ ozval se Muchfal po chvilce ticha.
„Počkej chvíli,“ zadržel ho Honza. „Nemohl bych tě nějak přesvědčit, abys mě nechal na pokoji? Že by ses prostě vrátil do pekla a vykašlal se na Trcala.“
„To bohužel nejde. Už jsem podepsal smlouvu. S tím se nedá nic dělat.“
„Takže mám necelý týden na to, abych si s Trcalem vyřídil účty,“ uvažoval nahlas Honza. „Kdybych se tak mohl nepozorovaně dostat do jeho domu. S tím jeho poplašným systémem to ale půjde těžko. Ledaže... . Jak ses dostal do mého pokoje,“ vypálil Honza otázku směrem k Muchfalovi.
„Jednoduše jsem se přemístil. Umím prostě kdykoli zmizet z jednoho místa a objevit se na jiném,“ pochlubil se Muchfal.
„Takže by ses mohl přemístit i do Trcalova domu?“
„Proč ne?“
„A mohl bys mě vzít s sebou?“
„To bych mohl,“ připustil Muchfal. Po krátké odmlce ale dodal: „Vlastně nemohl. My nesmíme lidem pomáhat. Ledaže by někdo chtěl udělat nějaký zlý skutek.“
„To si piš, že chci Trcalovi udělat něco opravdu zlého.“
„Tak jo, ale musíš mi zaplatit“
„A co bys chtěl na oplátku?“
„Dej duši.“
„Duši nedám,“ odpověděl rezolutně Honza. Rozhlédl se po pokoji a hledal, co by mohl nabídnout místo duše. „Nechceš radši hašlerku?“
„A co bys vlastně tomu Trcalovi chtěl provést,“ zeptal se zvědavě Muchfal.
„Ještě nevím. Přenes mě tam a uvidíš. Jo, a abych nezapomněl. Budu potřebovat, aby ses se mnou potom vrátil zpátky do mého pokoje.“
„Tak dobře. Dej sem tu hašlerku a jdeme na to,“ rozhodl Muchfal, kterému panovačný, nevrlý a zlostný Trcal nijak zvlášť k srdci nepřirostl. Takže nápad, provést mu nějakou lumpárnu, docela uvítal.
Než se Honza odvážil rozsvítit baterku, chvíli naslouchal. Když dobrou minutu k jeho uším nedolehl žádný podezřelý zvuk, usoudil, že je čistý vzduch. Bylo sice už dost pozdě, přesto ale mohl být pan Trcal ještě vzhůru. Proto se Honza musel chovat co nejtišeji.
Zkoumavě se rozhlédl po prostorném obývacím pokoji. Nemohl si nevšimnout Muchfala, který stál dva kroky od něho a nedočkavě čekal, co se bude dít dál.
„Já se teď zneviditelním,“ zašeptal Muchfal. „Budu ti ale pořád nablízku, takže až budeš chtít zpátky, stačí jen říct moje jméno.“
Honza přikývl. Posvítil si na Muchfal baterkou a čekal, až zmizí. Sledoval, jak Muchfal přimhouřil oči a nepatrně se přikrčil. V duchu pronesl zaříkadlo a - nic.
„Pořád tě vidím,“ oznámil mu šeptem Honza.
„Cože? Jak to? Počkej, zkusím to ještě jednou.“
Tentokrát se trik povedl a Muchfal se jakoby rozplynul ve vzduchu.
„A teď,“ zeptal se nejistě Muchfalův hlas.
„V pořádku. Teď už vidět nejsi.“
Honza se ještě jednou rozhlédl. Tentokrát jeho pozornost zaujaly obrazy na stěně. I když se v umění moc nevyznal, usoudil, že budou mít značnou cenu. „Tím začnu,“ pomyslel si a sebral ze stolku tlustý černý fix.
Alois Trcal se ten večer zdržel ve své pracovně o něco déle než obvykle. Už byl dost unavený, a tak se rozhodl, že si půjde lehnout. Ze zvyku se před odchodem ještě podíval na monitory bezpečnostních kamer. Jeho pozornost upoutalo světlo v obývacím pokoji. Přiskočil k monitoru a nevěřícně na něj zíral. Ten malý grázlík od vedle byl v jeho domě! Právě čmáral fixem na nehorázně drahý obraz od Švabinského.
V příštím okamžiku se už Trcal řítil dolu po schodech. Rychlostí, jakou by od postaršího, obtloustlého muže málokdo čekal, seběhl do přízemí. Vřítil se do obýváku, plácl po vypínači a s řevem se vrhnul na vetřelce.
Na poslední chvíli stačil Honza proklouznout podél stěny a uniknout do rohu. Rozzuřený Trcal mu ale byl stále v patách. Vystihl jeho úmysl, dostat se ke dveřím a odřízl mu cestu. Teď se Trcal na okamžik zastavil. Sáhl do skříně stojící vedle dveří a vyndal z ní kovovou trubici od vysavače. Výhrůžně s ní dvakrát mávnul a beze slov zamířil k Honzovi. Pomalu se přibližoval. Měřil si Honzu nepříčetným pohledem a zatlačoval ho do kouta.
„Muchfale!“ zoufale vykřikl Honza. „Odnes mě pryč!“
„Cože? Ten zakrslý budižkničemu je tady!“ zařval vztekle Trcal a divoce se rozhlédl po pokoji. Okamžitě mu došlo, jak se Honza dostal přes všechny alarmy. „To si s tebou vyřídím, ty neschopná, pitomá, hnusná zrůdo. Nepovedená atrapo všech démonů. Až mi budeš sloužit, donutím tě žrát moje výkaly!“
Z prostoru za ním se ozval zlostný výkřik. Leštěný dubový stolek se náhle vznesl do vzduchu a strašlivou silou dopadl na Trcalova záda. Úder byl tak silný, že ho odmrštil na protější stěnu. Ozvala se rána, jak Trcalova hlava narazila do stěny. Jeho tělo se sesulo na zem, kde zůstalo nehybně ležet. V místě nárazu zůstal červený flek. Na zemi se začala tvořit krvavá kaluž.
Honza vyděšeně přistoupil blíž. Zadíval se do strnulé Trcalovy tváře a nejistě ze sebe vypravil: „Myslím, žes ho zabil.“
Muchfal se náhle objevil nad bezvládným tělem. Dvakrát píchnul prstem do Trcalova hrudníku, jako by doufal, že snad vstane. Pak se zdrceně usadil na podlahu a řekl: „Je docela po něm! Já jsem zabil klienta! To bude průšvih!“
„Může si za to sám. Neměl tě urážet,“ prohlásil tvrdě Honza, kterého pohled na Trcalovu mrtvolu vůbec nevyděsil.
„Ty to nechápeš. My máme důrazně zakázáno zabíjet lidi. To můžeme udělat, jen když není jiná možnost, abychom splnili smlouvu. A navíc to nemůže být ledajaká smlouva. Musí to být smlouva o duši.“
„Co teď budeš dělat?“
„Asi, asi bych měl zavolat pomoc,“ uvažoval Muchfal. Vytáhl z kapsy malou píšťalku a nejistě na ni hleděl.
Honzovi najednou přišlo Muchfala líto. Jak tam tak potichu zoufale seděl nad mrtvým tělem, nevypadal vůbec nebezpečně. A tak mu v přátelském gestu položil ruku na rameno a snažil se ho utěšit: „To bude dobrý. Uvidíš.“
„Nebude. Přesně hodinu po smrti začne Trcalův Poslední soud. A tam mě určitě obviní, že jsem ho zabil. Jestli se nedokážu obhájit, tak příštích deset tisíc let strávím v tom nejzapadlejším koutě pekla. Budu dělat ty nejpodřadnější práce. Nikdo mi už nesvěří ani nejjednodušší úkol.“
„Třeba se dokážeš obhájit. Vždyť to stejně byla Trcalova vina, že tě vyprovokoval.“
Muchfal neodpověděl. Jen se dál střídavě díval na mrtvolu a svou píšťalku. Spíš aby odvedl jeho pozornost jinam, než že by ho to opravdu zajímalo, Honza položil další otázku: „Jak vypadá taková pekelná smlouva? Mohl bys mi ukázat, na čem ses vlastně s Trcalem dohodl?“
„Nemůžu jiným lidem ukazovat cizí smlouvy,“ odmítl to Muchfal. Pak ale s povzdechem dodal: „Teď, když je klient stejně mrtvý, je to vlastně jedno.“ Přitom sáhl do kapsy a podal Honzovi svitek pergamenu.
Honza pergamen rozbalil a nechápavě se znovu obrátil na Muchfala: „Vždyť tam nic není.“ Přitom mu ukazoval čistý list.
„Zapomněl jsem. Smlouvy jsou chráněny jednoduchým kouzlem, aby je nemohl přečíst nikdo nepovolaný.“ Muchfal mávl rukou a na pergamenu se začalo objevovat písmo.
V místnosti se rozhostilo ticho. Honza si po několikáté pozorně pročítal smlouvu, zatímco Muchfal jen nešťastně civěl do zdi. Starožitné porcelánové hodiny začaly potichu odbíjet. Honza vzhlédl od pergamenu. „Je půlnoc,“ pomyslel si. Najednou mu něco blesklo hlavou. Popadl pergamen a v rychlosti po něm přejel očima. „Počínaje dnešní půlnocí ..., v životě nespatřil ..., nezaslechl ..., nepomyslel ... ,“ mumlal si pro sebe.
„To snad není pravda,“ vykřikl hlasitě Honza a ukázal na pergamen. „Tím, žes ho zabil ještě před půlnocí, jsi vlastně přesně splnil Trcalovo přání. Je jisté, že mě už v životě neuvidí.“
Muchfal se rázem probral z apatie. V mžiku byl u Honzy a vytrhl mu úpis z rukou. „Tohle, tohle by mohlo u Posledního soudu projít,“ vykoktal ze sebe. „Musím se hned vrátit domů. Připravit se na soud a požádat čističe, aby zahladili všechny stopy po mé přítomnosti.“
„Nejdřív mě ale prosím tě přenes zpátky do mého pokoje. A když už jsi mi připomněl to zahlazování stop ... .“ Honza se odmlčel. Vyskočil na nohy a přeběhl k počmáranému obrazu. Ze země sebral fix a strčil ho do kapsy. „Jsou na něm moje otisky,“ vysvětlil. Rozhlédl se po místnosti a hledal svou baterku. Pak se ještě pokusil rukávem pyžama otřít i rám obrazu.
Pět minut na to už Honza seděl na posteli ve svém pokoji. Popřál Muchfalovi hodně štěstí u soudu a zavrtal se pod peřinu. Ještě dlouho do noci ale nemohl usnout. Hlavou se mu neustále honily zážitky dnešního večera.
V uplynulých dnech bylo v jejich uličce rušno. Policie vyšetřovala Trcalovu vraždu. Detektivové obcházeli všechny sousedy a ptali se, jestli někdo neviděl tu noc něco podezřelého. Zpočátku byl mezi jejich podezřelými dokonce i Honza. Pak ale pitva a stopy na místě činu jasně prokázaly, že Trcal zemřel po drtivé ráně zasazené dubovým stolkem. Policisté museli uznat, že dvanáctiletý chlapec by stěží mohl dokázat něco takového. Teď hledali dvoumetrového, stokilového nájemného vraha s nadlidskou silou. Vzhledem ke kartotéce, kterou našli v Trcalově pracovně, měli podezřelých víc než dost.
Přesně o týden později ležel Honza ve svém pokojíku a opět nemohl usnout. Najednou se z kouta místnosti ozval tichý šramot. Zároveň se Honzy zmocnil podivný pocit, stejný jako před týdnem.
„Muchfale. Jsi to ty?“ zašeptal do tmy.
„Jo. Jsem to já,“ přišla vzápětí odpověď. Honza rozsvítil a spatřil démona, jak trochu nejistě přešlapuje u dveří.
„Přišel jsem ti poděkovat. Bez tebe by mě nikdy nenapadlo, že ke splnění smlouvy stačí Trcala jen zabít. Díky tobě jsem vyhrál před Posledním soudem. Trcalova duše teď patří peklu.“
„Takže jsi z jeho smrti nakonec žádný průšvih neměl?“
„Samozřejmě že ne. Naopak. Byl jsem odměněný. Podívej.“ Muchfal hrdě ukázal na neforemný hnědý předmět uvázaný na černé stuze kolem jeho krku. „To je řád Podlosti první třídy. Dostal jsem ho včera. V celé pekelné historii ještě žádného démona nenapadlo sepsat smlouvu tak, aby k získání duše stačilo klienta jen zavraždit.“
„Tak to jsi teď tam u vás asi opravdu slavnej.“
„To jsem. Dokonce o mě pojednává celý odstavec ve velké knize zla. Všichni jsou na mě pyšní. Kromě jiného jsem dostal jako odměnu i dvoutýdenní dovolenou na zemi.“
„Asi bych ti měl taky poblahopřát, žes to tak pěkně zvládl.“
Muchfal si povzdechl. „Už budu muset jít. Od starších démonů jsem dostal spoustu doporučení, kam se mám na světě podívat a co mám vyzkoušet. Budu mít co dělat, abych to všechno stihl.“
Pak už Honza jen sledoval, jak se Muchfal otočil ke dveřím, jako by měl v úmyslu jimi odejít. Předtím, než se přemístil se Muchfal naposled na něho obrátil: „Kdybys mě někdy potřeboval, tak mě můžeš kdykoli vyvolat. Stačí, když třikrát za sebou řekneš mé jméno. Víš, u nás v pekle je docela nuda. Takže bych byl docela rád, kdybych se mohl občas podívat na svět.“
„Neboj, určitě se ještě uvidíme,“ slíbil Honza. Pak už jen ucítil závan větru a Muchfal byl pryč.
„Tak to vypadá, že jsem si našel nového kamaráda,“ prolétlo Honzovi hlavou, než zhasnul lampu.
|
