Blesky křižovaly oblohu pokrytou černými mraky a osvětlovaly alespoň trochu okolí bičované prudkými proudy deště a stromy ohýbané ostrým větrem. Všichni tvorové, kteří měli alespoň trochu pudu sebezáchovy v těle, se skrývali v norách, dutinách stromů, jeskyních a domech z nepálených cihel nebo hrubých dřevěných staveních. Jen jeden muž přecházel nervózně přede dveřmi svého domku, za kterými se skrývalo životadárné teplo, a roztržitě potahoval z cigarety. Kalhoty promáčené deštěm měl až ke kolenům od všudypřítomného bláta, pod jeho nohama se pomalu objevovala prošlapaná jáma. Už dvě hodiny očekával ze svého domku křik novorozeněte, ale zatím se nic neozývalo. Napětí se mísilo se strachem, počasí jenom podtrhovalo jeho náladu. Odhodil cigaretu, jejíž žhavé světýlko už nedokázalo vzdorovat proudům deště, a projel dlouhé šedivé vlasy rukou. Když mohutně zaburácel hrom, nevědomky se otřásl. Nebyl z těch, kdo věří na babské povídačky, ale představoval si jasný den pro příchod svého prvního vnuka na svět. Celou dobu, kdy čekal v dešti, až se dveře otevřou a vyjde z nich porodní bába, se mu v mysli promítaly obrázky, kdy jeho žena Izabela přivedla na svět jeho jediné dítě, malou Belu, která právě teď sténala na velké posteli. Zamračil se, když si uvědomil, že Bele její roli budoucí matky nijak nezjednodušoval. Od smrti její matky se snažil hlídat ji jako největší poklad, ale na dívku vyrůstající v divoké přírodě hor byl krátký. A tak jednou přišla domů a oznámila mu, že bude dědečkem. Zastyděl se při vzpomínce, jak ji uhodil, když mu odsekla, že se nikdy nedozví, kdo je otcem jejího dítěte. Den za dnem sledoval, jak Bela, jeho nejkrásnější květinka, tolik podobná své matce chřadne. Pryč byl její půvab a svěžest jarního dne, dlouhé zlaté vlasy dávno ztratily lesk, zářivě modré oči vyhasly. Dítě v jejím lůně jí sebralo veškerou životní sílu. S jejím rostoucím bříškem rostly i obavy starého muže o život jeho jediné dcery...
Tok zachmuřených myšlenek přerušil přidušený pláč novorozeněte. Rozeběhl se ke dveřím, které se otevřely, a bez jediného pohledu na starou porodní bábu padl vedle postele na kolena a drtil Belinu chladnou drobnou dlaň ve své.
„Tatínku,“ vydechla a slabě se usmála.
„Holčičko moje, už bude dobře,“ pohladil ji mokrou rukou po tváři zborcené potem.
„Já vím, tatínku,“ zašeptala. Její dlaň v jeho hrubé ruce ochabla, oči ztratily poslední jiskřičku života, její duch se připojil k duchu její matky čekajícímu u nohou postele. Chalupou se rozezněl zoufalý výkřik smíšený s pláčem dítěte.
„Jane, je mi to líto,“ položila mu porodní bába horkou dlaň na rameno.
„Udělala jsi, co bylo v tvých silách, Leno,“ pokýval hlavou.
„Ta maličká, Jane...“ kývla stará žena ke kolíbce, kde se v teplých přikrývkách novorozeně ukřičelo až ke spánku.
„Co je to za netvora, který zabil mou dceru,“ zahřměl místností jeho výhružný šepot.
„Nech mi ji, Jane. Nedokážeš se o tak malé dítě postarat a kromě toho...“ působil ženin tichý uklidňující hlas v kontrastu s hlasem starého muže.
„Vezmi si to dítě,“ zašeptal a znovu se sklonil k chladnoucímu tělu své dcery. Tomu jedinému, co mu zbylo po jeho milované ženě. Neviděl, jak se porodní bába sehnula ke spící holčičce a starostlivě si prohlížela její tvář – z jedné strany tak krásné a něžné, z druhé strany poznamenané znetvořenou kůží, která tvořila od levého spánku až po linii čelisti zvláštní kresbu. Nechala dítě spát ve vyřezávané kolébce a začala uklízet světnici. O hodinu později už odcházela po zablácené pěšině ke svému příbytku výš v horách. V náruči jí spalo novorozeně.
„Dobré ráno, matko,“ usmála se dívka na starou ženu sedící na zápraží svého domu.
„Dobré ráno, Sabino. Byla jsi na sběru?“ zasípala stařena.
„Ano, ale nenašla jsem všechno, co jsem potřebovala. Hodně rostlin zmrzlo a na nalezištích, kam jsem chodívala minulý rok, je sotva tolik, aby se byliny mohly rozmnožit. Budu muset jít dál do hor, nejspíš na pár dnů,“ sesunula se k nohám stařeny. Když to zbystřil Argo, okamžitě se vetřel pod její dlaně a nechal se drbat na zádech. Argo bylo vlčí štěně, které našla Sabina v zimě ve vymrzlé vlčí noře. Ujala se ještě slepého vlčete a stala se mu náhradní matkou. Argo ji za to odměňoval věrností přítele a hravostí dítěte. Přestože ještě nebyl úplně dospělý, dosahoval Sabině do půli stehen. Hustou šedivou srst měl nádherně vykreslenou tmavšími odstíny, na břiše naopak přecházela ve sněhově bílou. Impozantní dojem, které jeho vzezření vzbuzovalo kamkoliv se hnul, podtrhovaly jeho oči. Jedno nažloutlé, typické pro vlky, druhé světle modré, jakoby slepé. Lidé, kteří Arga se Sabinou potkávali v horách tvrdili, že se dívka s vlkem k sobě tak hodí, jako by si byli souzeni. Ještě minulý rok se Sabina pohybovala po zrádných horských stezkách sama, ale lidé se neodvažovali jí ublížit. Její tvář v nich probouzela strach, lítost i zhnusení. Ale nějakým zvláštním kouzlem ji i chránila. Nebýt znetvořené kůže na levé tváři, jistě by se svýma zářivě modrýma očima a havraními vlasy patřila k nejkrásnějším dívkám horalů. Ale jizva táhnoucí se od levého spánku až po linii čelisti z ní udělala vyděděnce společnosti.
„Sabino, už brzy odejdu do světa stínů. Je čas, abys poznala svět mimo vyšlapané horské stezky. Tady tě nic nečeká, ale svět skrývá mnoho zajímavostí, které máš objevit...“
„Ale matko, co to povídáte? Vy tady budete ještě dlouho, přežijete nás všechny,“ usmála se Sabina na starou ženu. Ale věděla, že má stará porodní bába pravdu. Její čas se blížil ke konci. Byl pomalu zázrak, že Lena přečkala tuto zimu, kdy ji sužoval zápal plic. Už nemohla ani moc chodit, dnes poprvé za dlouhou dobu vyšla před dům, aby se posadila vstříc hřejivým paprskům jarního slunce.
„Holčičko, svět plyne dál a já nestačím jeho tempu. Můj konec přijde dřív, než si myslíš. Vydej se do světa, poznávej nepoznané, uč se a pozoruj. Někde tě čeká lepší život, než jsem ti mohla nabídnout já se svou starou chalupou...“ odmlčela se stará žena, aby mohla popadnout dech. Sabina jí seděla v nohách, její slzy máčely Argovu hrubou srst.
„Nikdy jsem si nestěžovala na život, který jste mi nabídla,“ zašeptala.
„Vím, že ne, ale na tebe čekají velké věci. Musíš jít za nimi,“ hladila Sabinu po hebkých vlasech. Seděly tam dlouho, dokud je nevyhnal vítr, který se začal zvedat s nastupujícím polednem.
Už když se ráno Sabina probudila, věděla, že je něco jinak. Stačil jí jediný pohled na lůžko stařeny, která se i ve věčném spánku usmívala svým shovívavým úsměvem. Bez jediného slova Sabina udělala vše potřebné, aby duše stařenky mohla odejít do říše stínů. Se západem slunce zapálila pohřební hranici a za tiché písně větru odcházela. Jako stín ji následoval Argo.
