|
|
Po cestě spolu nepromluvili, dokud nezačalo svítat. Slunce jim svítilo do zad a odráželo se od vysokých hor, ke kterým mířili a které byly vzdáleny už jen několik set mil. Jejich vzdálené vrcholky se každou hodinou přibližovaly.
Po několika hodinách zastavili aby se nasnídali. Muž, kterého s sebou vzali z lidského království, jim našel příhodný úkryt v ohbí jedné řeky, kde se proud stáčel pod velkým převisem jednoho z kopců. Tam potichu snědli část zásob. Když se začínali opět balit, Tasardur se zvedl a přešel k Eljan. „Počkejte na mně chvíli, půjdu se podívat kousek po proudu,“ oznámil jí a vytratil se.
Když zmizel, Eljan vytáhla darovaný meč a zkusila pár výpadů, které uměla už odmala. Chytla jílec oběma rukama, otočila se, švihla jím do druhého směru a pokračovala.
„S mečem to docela umíš.“ Eljan se zastavila a všimla si, že ji pozoruje jejich průvodce. Odvrátila pohled a velice ji zaujala jedna z nízkých bříz, které tu rostly. Ve skutečnosti si na muže vůbec nevzpomněla a teď jí bylo trapně. „Nemusíš se stydět,“ řekl. Přistoupil k ní blíž. Eljan se lekla a udělala krok dozadu. „Jsem Feanor, syn Rúnila.“
„Já se jmenuji Eljan. Od nás chodí do boje mnoho žen. Některé se dokonce živí kovářstvím a podobnými řemesly, které u vás znají jen muži.“ Schovala svou zbraň zpátky k sedlu, ale když se otočila, muž stál těsně u ní.
Chytil ji za zápěstí, aby se nemohla bránit. „Nech…!“ chtěla vykřiknout, ale nemohla. Její život visel na jediném tenkém vlásku. Muž se k ní nahnul tak, aby mohl mluvit potichu, ale aby ho zřetelně slyšela. Eljan se podvolila jeho tlaku, ale ten náhle ustal. Feanor ji sice držel, ale už ne hrubě.
„Poslyš,“ řekl jí, „dej si pozor na své přátelé. Nemusí být takoví, za jaké je po celou dobu máš.“ Pustil elfku a vrátil se ke svým věcem.
Eljan se otočila a masírovala si zápěstí, které bylo od tlaku celé rudé. „Co jsi tím myslel?“ V otázce nebylo znát žádné pobouření po jeho útoku.
„Před týdnem se v naší hospodě objevila podivná dívka. Nikdo si jí až na mně a hostinského nevšiml. Vypadala jako jedna z členů tvého národa, ale pila víno a utekla bez placení – to se k vám nějak nehodí, říkal jsem si. Stopoval jsem tuto podivnou elfku pár mil na sever přes Ubärský hvozd. Tady se setkala s někým druhým – podle stop jsem ho odhadl na muže v mém věku – a po pár mílích zase záhadně zmizel. Ale pak jsem našel těla svou trpaslíků – oba byli mrtví….“
Eljan se na něj dívala a nevěřila svým uším.
„… Hledal jsem nějaké známky souboje a v sevřené ruce jednoho z mrtvých jsem našel tohle!“ Feanor vytáhl z kapsy obyčejný náhrdelník s velikým zubem nějaké dravé šelmy. Podal ho Eljan a ta ho zkoumavě obhlížela. „Zkoumal jsem runy na obvodu a došel jsem k názoru, že tohle písmo elfové nepouživají. Můžeš mi k tomu něco říct?“ pohlédl na dívku a čekal na odpověď.
Eljan s odpovědí váhala. „Vím to,“ zašeptala.
„Cože?“ zeptal se Feanor. „Nerozuměl jsem!“
„Vím to,“ hlas se elfce zpevnil. „Je to ta rasa z hor. Rasa, kterou nelze porazit.“ Eljan se zachmuřila a otočila se.
„Přesně k tomuhle jsem dospěl taky! Ale proč by tihle divní lidé cestovali přes celý Maëron? Tohle mi nějak uchází,“ řekl muž. „Nechceš mi říct, kam máte namířeno?“ Přešel k dívce, chytl ji za rameno a otočil ji k sobě.
„Co se děje?“ Tasardur se vrátil.
„Ale nic. Nic se nestalo,“ odsekla Eljan, otočila se a náhrdelník, tak aby si toho nikdo nevšiml, schovala do jedné ze sedlových brašen. „Zjistil jsi něco?“
„Asi půl míle na sever je úzký brod, přes který bychom se mohli dostat,“ řekl elf. Feanor na jeho slova přikývl a naskočil na svého koně. Vyjel a oba elfy nechal daleko za sebou.
Po pár hodinách se znova stočili na západ a pokračovali v cestě. Eljan dohonila Tasardura a chvíli jela po jeho boku. „Ještě jsem ti nepoděkovala za ten meč,“ řekla a usmála se jeho směrem.
„Jen aby zasáhl ve správný čas, když nebudu poblíž,“ odvětil a úsměv své přítelkyni oplatil. Už zase to byl ten starý Tasardur, takový, jakého Eljan už několik let znala.
Slunce se pomalu točilo k západu, když se objevil Feanor. Jel kousek před nimi a vedl je dál do horské divočiny. |
