A bylo to tu zase. Další nudný den v Psychiatrické léčebně v Praze Bohnicích. Raní dávku léků jsme dostali od sestřičky Jahelové za trest. Tedy, nemyslete si, že bychom dostávali tabletky i za odměnu, tyhle prášky co nám sestřička dávala prošly už asi před třemi roky, ale byla škoda je vyhodit.
Navíc jsme přišli na to, že když si někteří z nás určitý lék vymění s někým jiným, tak jste mohli prožít úžasný pocit euforie, kdy se s vámi točí svět. (A pokud jste byli opravdu unaveni světem mohli jste si dát ten tmavě červený prášek a zapít ho denaturovaným lihem, který pily kuchařky v kuchyni).
Ztěžka jsem dosedl na zchátralou židli u zdi a protáhl jsem se. Nechtěně jsem se při tom otřel o zeď a oddrolil jsem kus omítky, která dopadla vedle. Všechno ukazovao na další běžný den na oddělení. Jen na stole se válely noviny. Reklama z nich hlásala palcovými titulky: Doplňte verš a pojeďte s námi na úžasnou projížďku na safari!
„Pavilon opic mám nade vše rád,
...“
Jen tak tupě sem zíral do těch novin než si k nim sestřička Jahelová sedla začala si číst. Z chodby vyběhl šváb a schoval se pod stůl. Jeho pouť byla nemislosrdně ukončena podpadkem sestřičky Jahelové, která se při tom čvachtavě křupavém zvuku zlehka pousmála.
„Pavilon opic mám nade vše rád,
žiju v něm denně, to říkám vám.“
Jen polohlasně jsem si zkusil jak tento verš asi bude znít. To upoutalo pozornost sestřičky Jahelové. První den co přijdete k nám na oddělení poznáte několik nepsaných pravidel. Jako třeba, že nesmíte ve sprchách zvedat mýdlo ze země v pavilonu sexuálních deviantů, nebo že není dobré upoutat pozornost personálu. Můj sebezáchovný reflex zareagoval okamžitě a začal jsem slintat co to dá. Sestřička Jahelová jen vzdychla, dost nevybíravě proklela Boha a šla mi z pusy tekoucí sliny utřít.
„Pavilon opic mám nade vše rád,
udělal jsem s místními doktorát.“
Kolem mě proběhl Mářa. Víte on je paranoik. Pořád si myslí, že se něco chystá. Téma dnešního paranoického děsu se odehrávalo ve znamení imperialistických agentů. On je Mářa jinak fajn kluk, ale dneska si asi vyměnili prášky s Karlem.
Ten se pravděpodobně teď válí někde pod pisoáry. Nejen že to je velmi nehygienické, ale i nebezpečné, protože padající strop už ohrozil spoustu chovanců trpících únikem moči. Hned mě napadl další verš.
„Pavilon opic mám nade vše rád,
opice je můj velký kamarád.“
Mářa s výkřikem narazil do zdi a spadl na zem, kde se ještě chvíli cukal. Jakmile se přestal hýbat přiběhli k němu mladí kleptomani z druhého patra, kteří naším oddělením jen „náhodou“ procházeli a zkusili své štěstí. Okrást blázna je snad ještě bláhovější než okrást Českou národní banku.
Taky jsme tu měli jednu dobu experty co se o to pokusili. Proto je taky přivezli k nám a ne do vězení. Přijeli před Banku na Příkopech v černé dodávce, v ruce kulomety, a naběhli do trezoru. Vytahovali peníze a peníze a najednou koukali, že vytahují dluhopisy. Uznávám to musel být šok.
Vstal jsem a šel jsem se podívat k pisoárům, jak si Karel vede. Napadlo mě, jestli mu nějaké prášky zbyly. Na dveřích od toalety se slunil šváb. Podíval se na mě a řekl: „Zdrávas, cvokáčku! Ten uvnitř je na kaši. Hele jestli ti zbyde nějakej Vascomicin, rozděl se, cvokáču.“ Jen jsem laxně otevřel dveře. To víte, tady jste ve cvokárně, mluvící šváb je to poslední, co vám přijde divný.
„Pavilon opic mám nade vše rád,
budova rozpadlá, ale lidé jsou fajn.“
