Arsenius vyhlédl z okna. Hlavní náměstí, které se jmenovalo Fontenula, se pod ním rozprostíralo v celé své šíři se třemi úctyhodnými sochami, kolem nichž obtékala kruhová jezírka, orámovaná bublající stužkou tančící vody. Skulptury zosobňovaly tři ctnosti – Pravdu, Odvahu a... nikdo nevěděl, jestli náhodou nebyla třetí v průběhu věků ukradena. Uměleckému dílu, jež mělo zosobňovat Svobodu, lidé nyní přezdívali Nekonečno, ti více poetičtí se odvážili prázdný podstavec nazvat Hvězdný prach.
Kousek níž se rozkládala honosná budova Paláce, vystavěná podle starodávných zvyklostí někdejších obyvatel, kteří ještě neobjevili výhody zermerů zabudovaných v zemi a pouze kopírovali stavby, které znali ze svých měst na pevnině. Palác mohl kdysi být i pevností, jak napovídaly okrouhlé věže po celé jeho vnější straně i kolem vysoké zdi, za níž se nacházely zahrady. Ten, kdo je tu zařídil, byl bezpochyby přistěhovalec. Zahrady totiž plnily svou funkci asi deset dní v roce a s přispěním magie se tato délka v průměru zdvojnásobila. Ve zbylých ročních obdobích jste se mohli kochat vzrostlými smrky a severskými jehličnany zvanými jireny, jejichž jehlice byly tuhé jako ostny kaktusu a kolem kmene se tvořila zvláštní pěnová přikrývka připomínající dlouhé hebké vousy.
Z levé strany dosedala k Paláci budova Velitelství. V obyčejném městě na pevnině by ji už dávno zbourali jako nepotřebnou starou barabiznu zabírající zbytečně moc místa, které by se dalo využít pro něco užitečnějšího. Třeba nevěstinec.
Nejnižší stavbou na Fontenule byl Chrám. Do dokonalosti dovedená symbolika v jejím půdorysu z něj činila pitoreskní roztančený dům bez pravidel a zákonitostí, což mniši neustále vysvětlovali jako prvotní chaos, z nějž byl podle náboženské nauky zrozen praoceán. Čtyři mezi sebou propojené úzké věže v průčelí naznačovaly soulad mezi čtyřmi syderskými Rodiči, které původní pohanské náboženství znalo jako základní elementy. Po příchodu nových bohů se však z vody, ohně, větru a země stali Moaris, Firneon, Viskar a Daermon. Složitý mechanismus dveří měl zase ztělesňovat Synardu – tedy bohyni náhody a spravedlivě vedené války.
Arsenius byl mág. A jako takový pracoval ve Věži, jak tomu místu lidé říkali. Kdysi se o něco honosněji jmenovala Laboratorium, avšak nutnost dalšího prostoru, který by nebyl na úkor zmenšování náměstí, donutil architekty přistavovat stále nová patra, mnohdy jedno větší než druhé, takže za nějakou dobu se Věž vyšvihla do nevídaných výšek a kroutila se k nebi jako svíjející se žížala.
Arsenius měl na sobě hnědý pracovní plášť, zacákaný od nejrůznějších barev, na jehož rukávu se skvěla jedna obzvlášť nápadná opalizující skvrna. Vlasy, na zátylku svázané do ohonu, měl na jedné straně nápadně kratší než na druhé, za což mohl nedávný alchymistický pokus, při jehož vzrušujícím průběhu vysklil tři okna, zničil dva kotlíky a sežehnul si kštici na levé straně. Mnoho jeho kolegů mu radilo, aby zvolil praktičtější sestřih, Arsenius však zastával ten názor, že by si měl užívat každého okamžiku, dokud se jeho hlava pod taktovkou všudypřítomných výparů nezmění na přistávací dráhu pro pokusné andulky.
Mág vyhlédl z okna podruhé. Pořád tam jsou...
Třikrát zamrkal a obrátil se proti směru hodinových ručiček. Potom vyhlédl na náměstí. Pořád tam jsou.
Zavřel oči a vší silou uhodil hlavou do skleněné okenní tabulky. Pořád tam jsou!
Dlažební kostka proletěla sklem a jen o chlup minula Arseniovu ruku. Mág se skryl za stěnu.
Davy dole na Fontenule běsnily. Zástup lidu naplnil celé náměstí, které se nyní prohýbalo pod dusotem jejich nohou a rozechvívalo se před zuřivým pokřikem. Ruce se míhaly vzduchem.
Nejdříve zástup obléhal Velitelství, když však zjistil, že se do něj jen tak nedostane, začal postupně zkoušet vchody do všech ostatních budov. Jejich požadavky byly nejednotné. Někdo ze starších mágů mu říkal, že většina lidí jen využila příležitosti na pořádnou démon-starci, nebo jak to nazýval, zbytek však požadoval hlavu toho, kdo zavinil vyvraždění Palcových lidí.
Palcových lidí! zvolal Arsenius v duchu nevěřícně. Vždyť právě těch se nejvíc báli! Už tolikrát přece velitele Arosia prosili, aby s tím něco udělal!
Tady ale nejde o Palce! Jde o princip! vyřvávala ona samozvaná ústa lidu.
Pravdou bylo, že lidé cítili k Městské stráži respekt. Báli se jich, ačkoli si to nepřipouštěli a pomyšlení, že by nad jejich životy měl někdo takový neomezenou moc... to lidi děsilo. Nikdo z nich nevěděl o vyvraždění Palcovy hlídky víc, než že k němu došlo. A že za to mohla Hlídka. To stačilo...
Arsenius se náhle otočil.
Dveřmi za jeho zády vešli do pracovny dva mágové celí zahalení v hnědých pracovních pláštích. Nesli těžkou železnou bednu pobitou železnými pásy.
Arsenius je poznal. Ten muž s rudou potící se tváří byl Iridius, jeho nadřízený v oboru Odstraňování nebezpečných kouzel. Druhý se jmenoval Kyanidus. Byl to přesně onen typ, který měl na akademii nastudovány dvě učebnice dopředu a hlásil se i o přestávce. Jeho slabé, skoro až scvrklé tělo, se napjalo k prasknutí, když musel vydržet nápor fyzické práce, jakou tahání železné bedny bezesporu představovalo.
Arsenius pohotově přiskočil a pomohl jim zvednout předmět na stůl. „Stůl“ je v Arseniově pracovně velmi chabý orientační bod. Přesněji řečeno – nacházel se mezi dalšími do kříže rozmístěnými stoly, na nichž stála skleněná alchymistická aparatura, měděné, cínové a stříbrné kotlíky nejrůznějších velikostí, ampule, špunty, kapátka, skalpely, dráty, trubičky, baňky a jen Artriy ví co ještě. Celou jednu stěnu zabíraly klece s pokusnými andulkami, dováženými až z pevniny, neboť byly nejcitlivější na magické vlny. Na vedlejší zdi byly rozvěšeny návodné tabule dopodrobna rozebírající anatomii andulek, Amoniova tabulka magických principů a mapa Baridonských ostrovů. Zbytek pokoje sestával z masivních skříní, polic a nástavců.
Bedna hlasitě dopadla na dřevěnou desku.
Iridius si otřel čelo. „Tak. Teď s tím musíme konečně něco udělat.“
„O co se jedná, mistře?“ zeptal se Arsenius.
Kyanidus na svého kolegu pohrdavě pohlédl. „Je to velmi nebezpečný magický předmět, který v sobě tají kouzla neznámého původu. Pokud se nám nepodaří brzy zjistit, co se v něm ukrývá, mohlo by to mít nedozírné následky.“
Iridius vytáhl zpod pláště čtyři klíče a začal pomalu odemykat zámek po zámku. Potom zvedl víko. Přiložil prsty k vnitřním stranám bedny a soustředil se. Ozvalo se souhlasné klapnutí a v temnotě truhly se zjevilo další víko. Mág odemkl hlavní zámek.
Uvnitř seděl hnědý scvrklý váček.
Arsenius nedůvěřivě zvedl hlavu od záhadného objektu. „Takže vy se snažíte zjistit, co je uvnitř?“
„Neuvěřitelné dedukční schopnosti...“ povzdechl si Kyanidus.
„A proč to prostě neotevřete?“ pokračoval Arsenius dál, aniž by si všiml posměšného pohledu svého kolegy.
„Zbláznil ses?“ vyjekl Iridius vyděšeně. „Mohlo by to mít... nedozírné následky...“
Jo, to už jsem slyšel, pomyslel si Arsenius kysele. „Takže co s tím budeme dělat?“
„Musíme použít andulky,“ oznámil Iridius rozvážně. Obrátil svou buclatou zarudlou tvář směrem ke klecím s ptáky.
Křídla vyděšeně rozchřestila železné mříže o zeď.
* * *
Virien se potácel zapadlými ulicemi. Po hlavních třídách pobíhali lidé, pálili a rabovali, a on se v žádném případě nechtěl setkat s rozběsněným davem.
Opřel se rukou o stěnu zermeru. V téhle části města se zachovaly vysoké stěny z dob, kdy lidé ještě obývali nadzemní část Joequu, díky čemuž se mu dostávalo dokonalého úkrytu. Musel si vydechnout. Hlava se mu točila a po těle jako by mu pochodovala ledová armáda. Účinky nagaru ještě zcela nevyprchaly a kdyby Ander Terel věděl, že vstal z lůžka, asi by na znehybnění dostal ještě jednu dávku. Teď však před ním stály mnohem důležitější věci.
Narisa. Udělala to Narisa! zvonilo mu v hlavě.
Nechtěl si to připouštět. Vždyť něco takového bylo nemožné! Ano, Narisa nebyla ze severu, to poznal hned, ale že by se přidala k Palci jen proto, aby ho našla a zabila – tomu nemohl uvěřit! Co když stála i za Feringerovou vraždou?
Povzdechl si. Nejhorší na tom všem bylo, že už s tím nemůže nic udělat. Ne, už není kapitán. Zavinil si to sám a nejspíš mohl i za to, co se teď dělo v ulicích.
Ale vždyť Narisa od Palce hned odešla. Ano, spojila se s ním jen proto, aby na něj padla vina. Kdyby mě přece chtěla zabít, mohla to udělat dávno a nemusela předstírat... Ta myšlenka Viriena zabolela. Nikdy neměl štěstí na ženy, ale Narisa v něm probouzela pocit spříznění. Jako by se vyschlé koryto řeky naplnilo deštěm Života, který mu vdechla do duše, a jeho krev se při každém nádechu napájela z jeho vod. Ano, znal ji jen krátce...
A navíc se chovám jako dítě. Narovnal se a pokračoval ve své cestě. Musím zjistit pravdu, i kdyby mě to stálo cokoliv.
Úzká postranní ulička jej navedla do Křivonohé ulice, přesně vedle Ademantových sester. Ležela příliš blízko Fontenule, odkud se ozýval křik davu a dusot nespočtu nohou.
Virien se přitiskl k polorozpadlé stěně a potom nenápadně odběhl za zákrutu u Ademantových sester, která zasahovala do Dýmajícího náměstí. Tady už se neměl kde skrýt. Ulice lemovaly jen samé zermery, dosahující nejvýše dvou metrů, které se po stranách pozvolna snižovaly, až vytvořily onu charakteristickou kupoli vpíjející se do země.
Nevěděl, kde má začít. Spatřil ženu s košíkem na zádech, jak pomalu míří k jednomu ze zermerů.
Virien se k ní rozběhl.
Žena se otočila a chvíli na něj nechápavě hleděla, jako by se nemohla rozhodnout, zda je přítel nebo nepřítel. Polekaně o krok ustoupila. Pak si ale uvědomila, že tu tvář odněkud zná. „Ka-kapitáne...“ vykoktala.
„Víte, kde žije Narisa? Znáte ji?“ vychrlil na ni Virien bez okolků.
Žena polkla citoslovce údivu a rozechvělým prstem namířila na jeden ze zermerů. „Bydlí tu teprve... asi týden, myslím. Ale už jsem ji několik dnů neviděla. Mi-milé děvče,“ chabě se pousmála.
Virien se obrátil směrem, který naznačila. Přímo před ním stál zermer, který se ničím nelišil od ostatních. Ano, tady by se mohla skrývat.
Bez dalších slov se vrhl ke vchodu a zkusil jej otevřít. Dveře se ani nehnuly.
Přitiskl tvář k železné překážce, jako by doufal, že jeho hlas proletí záhadnou škvírou až k ní. „Nariso!“ zvolal. „Nariso!“
Zoufalý tón posměšně zazvonil o chladnou a neústupnou vůli vrat, která se pod důrazem jeho výkřiků ani nezachvěla.
Virien zabušil vší silou. Potom čekal. Čekal tak dlouho, dokud mu nezbývalo než smířit se s pravdou, že to, co si bláhově vysnil, je navždy ztraceno. Proč jen musím být tak důvěřivý?
* * *
Velgard vešel do strážnice. První, co si uvědomil, byl vtíravý pach starého pergamenu pohřbeného pod vrstvami prachu a úředních pečetí. Dokázal si představit, jak bude taková místnost vypadat.
„Pane?“ Nějaký voják se narovnal a zvedl ruku k čelu, jako by mu chtěl zasalutovat, v poslední vteřině si to ale rozmyslel. Jeho drobná očka hleděla nervózně a rozpačitě, čímž vytvářela naprostý kontrast k jeho tvrdé bojovnické tváři a rozježenému vousu.
Velgard na něj kývl hlavou a pokračoval dál do strážnice.
„Ale, pane!“ křikl za ním Geren napůl pánovitě, napůl s obavou. „Pane Viriene? Tam přece nesmíte... už...“
Velgard se na něj otočil. Chytil ho za rameno a téměř se k němu přitiskl obličejem se zvláštním výrazem očí, který se do něj vpíjel podmanivě a tajuplně, jako by to, co bude vyřčeno, mělo zůstat jen mezi nimi dvěma. „Jedná se o Feringera. Já musím přijít na to, kdo za tím stojí.“
Geren byl z té náhlé přímočarosti vyveden z míry. Bylo vidět, nakolik Viriena ztráta místa zasáhla, neboť v běžném pracovním postupu pokládal otázky tak dlouho, dokud se nepřítel nebo příslušný podřízený nevzdal. „Jistě, pane. Chcete... chcete s něčím-“
„Snad se tu vyznám sám, nemyslíte, strážníku?“
Gerenovi spadla čelist. „Jo... jojo. Hm... omlouvám se...“
Ozvaly se kroky a směrem z úřadovny vypochodoval Borča s hlavou skloněnou k nějaké listině. „Kapitán Ruberf odešel na místo té vraždy a říkal, že... Brýtro, pane Viriene!“
Velgard se beze slova prosmýkl kolem mladšího strážníka a zkušeným zrakem odhadl, kde by se kapitánova pracovna mohla nacházet. Věděl, že to musí být někde blízko. Někde... tady...
Zatáhal za kliku, vpadl dovnitř a ostře za sebou přibouchl.
Borča se udiveně ohlédl na Gerena. „Co se mu stalo? Myslel jsem, že když už není kapitán-“
Geren se k němu naklonil s pohledem tak důležitým a záhadným, až byl mladší strážník nucen přestat v půli věty. „A co bys na jeho místě dělal ty, kdyby ti zabili jedinýho skoro příbuznýho? Pan Feringer byl něco jako jeho otec. Přišel s ním do Joequu před pěti rokama a vždycky, když měl Virien nějaký problém, tak šel za ním. Jak by ses cítil ty, mladej?“
Velgard usedl na židli ke stolu. Tak tady sis žil pěkně, Viriene. Dokud jsi byl kapitán...
Z úst mu vyšel škodolibý posměšek a rychlým pohybem vysunul první šuplík.
„Papíry, papíry, papíry...“ zpíval si potichu a kolébal se na židli jako rozjívené dítě. „Ale no tak, bratříčku, přece tu něco máš. Já tě znám...“ šeptal.
Pročetl si několik otevřených dopisů, ale stále nebyl spokojen. Pokud měl něco zjistit, musel to udělat teď, dokud Virien ještě nestačil odnést své věci. A potom už jen stačí zasvětit do svého plánu další lidi. Ten pitomý strážník u dveří vypadá dost tvárně, pomyslel si. Slepě oddaný jako pes.
Velgard vyndal na stůl poslední kus pergamenu a zatvářil se ztrápeně. Pamatoval si bratra dokonale, stejně jako se mu v živé paměti zachovaly vzpomínky na jeho zvyky. Od dětství byl osamělý snílek, idealista a důvěřivý hlupák. Takoví si vždycky píší poznámky o každém svém kroku, nebo aspoň vedou deník. A navíc společně s jeho touhou po systému a pořádku...
Velgard zaklepal na dno šuplíku. Potom i na zbylé tři.
Slezl ze židle, poklekl a vyndal všechno ze stolu, dokud se před ním neobjevil prázdný kvádrový prostor se čtyřmi drážkami. Vítězoslavně si změřil nápadně širokou levou vnitřní stěnu. Zaklepal na ni. Ozval se rezignovaný dutý zvuk, který ohlásil jeho triumf jako famfára.
Geren v ohlašovně seděl snad dvě hodiny. Chvíli se snažil předstírat, že si čte staré zprávy, po nějaké době toho však nechal a starostlivě se ohlédl za roh na dveře pracovny, které zůstávaly zavřené snad už celou věčnost.
Tohle Virienovo chování se mu ani trochu nelíbilo. Kapitán mu nikdy nesděloval své osobní problémy, tentokrát měl však pocit, že se stalo něco vážnějšího.
Slabé zavrzání jej náhle vyrušilo ze zamyšleného transu. Tázavě se ohlédl na Borču a zjistil, že mladík na něj vrhá stejně nejistý pohled. Potom se otočil.
„Gerene,“ oslovil ho Velgard se zvláštním světlem v očích. Váhavě se ohlédl na mladšího strážníka, ale potom se k němu opět důvěrně přiblížil. „Můžu ti věřit? Slíbíš mi, že nikomu neřekneš to, co ti teď sdělím?“
„Pane...“ vydechl Geren udiveně. „Jasně že jo, pane Viriene. Nikdy jste o mě neměl důvod pochybovat, že jo? Stalo se něco?“
Velgard si povzdechl. Zoufale pozvedl obočí a rozhlédl se kolem sebe, přesně jak to odkoukal od bratra. „Možná to může rozhodnout o budoucnosti téhle země. Poslouchej mě dobře, Gerene...“
* * *
Dveře Velitelství se s krátkým zaúpěním prolomily. Dav na Fontenule vítězně zajásal a vtlačil se dovnitř jako přílivová vlna, zanechávající za sebou trosky kdysi nezlomitelných pobřežních skal. Nic neobstálo před jejich žízní po právu.
Kapitán Arosius znechuceně ohrnul horní ret. „Říká se, že lid se nejvíc baví, když ve jménu práva padají hlavy mocných. Právo ale pokaždé padne jako první.“
Důstojník za jeho zády sledoval dění pod sebou s obavou v očích. „Ale stihli jsme to jen tak tak, pane...“
Pracovna Nejvyššího mága Sofia byla zařízená velmi netradičně, až by se dalo říct magicky. Každého návštěvníka musel na první pohled zaujmout tvar, kterým se architekt řídil – a tím byl ovál. Oválný pokoj, oválný stůl, oválná okna... i sám Nejvyšší mág byl tak trochu oválný, ačkoli po mnoha letech svého úřadu jeho tělo nabylo tvar, který by se dal nejlépe přirovnat k padající kapce. Měl na sobě honosný vyšívaný plášť, ne však takový, v jakém by si většina lidí mága mylně představovala, ale podobal se spíš oděvu velmi dobře situovaného kupce, kterého ostatní přijali do svého cechu jen proto, že byl příliš chytrý, než aby se mohl stát politikem.
Sofius spojil ruce za zády a v mírném předklonu přešel k oknu. Z výšky své kanceláře se hrozba davů dole na Fontenule zdála jen jako divoký rej v mraveništi. „Mmm...“ pronesl nejvyšší mág podrážděně. Ohrnoval přitom zvláštním způsobem špičku nosu, jako by byl přinucen přičichnout k něčemu nevábnému. „Ne že by mi byla vaše přítomnost zde nepříjemná, veliteli, ale pokud mohu říct, není mi příjemné chování lidí ve městě, které je, podle toho, co jsem slyšel, zapříčiněno vašimi lidmi. Bylo by dobré, kdybyste se pokusil davy uklidnit a aspoň trochu zavést pořádek dole na náměstí. Jejich počínání se mi zdá poněkud... mmm... krajní...“
Velitel se obrátil na Sofia. Vysoká postava a pevná stavba těla spolu z typickými rysy severských bojovníků mu dodávaly výhrůžný vzhled budící úctu. Barbarsky řezaný obličej zjemňoval vyrovnaný a klidný výraz tváře a pohled očí, z nějž vyzařovala duchapřítomnost. Arosius jistě nepatřil k tomu druhu lidí, vedle nichž se mohli ostatní cítit uvolněně.
„Možná by bylo na místě vyjednávání, ale ne teď v tuhle chvíli,“ pravil velitel. „Až se dav nasytí rabováním a bude nás sám potřebovat, potom až můžeme sjednat podmínky.“
„Ehm,“ odkašlal si důstojník vedle něj. „Nezdá se vám, pane, že by v takovém případě bylo už trochu pozdě?“
Na dveře pracovny někdo zaklepal.
„Dále,“ zvolal Sofius a obrátil se ke vchodu.
Dveře se pootevřely a dovnitř nahlédl nesmělý obličej. „Pane? Mohl bych s vámi mluvit?“
Sofius se trochu prosebně ohlédl na velitele, ten však diskrétně odvrátil tvář a nechal mága vyřizovat jeho záležitosti.
„Co kdybychom davu vydali viníka?“ pokoušel se dál důstojník o nalezení řešení. „Nedospěli bychom pak do stavu... ehm... původního?“
Arosius pozvedl bradu a díval se, jak zástup vyhazuje z oken Velitelství zbytek personálu, který neznal tajemství tajných chodeb pod městem a nestačil včas uniknout. Znuděně odvrátil tvář. „Možná. Kde ale teď najdete opravdového viníka? Propustil jsem kapitána Viriena a podle mého názoru nebude za potřebí vydat ho běsnění lidu. Brzy si na něj nikdo nevzpomene. Navíc kde ho teď chcete hledat? On není ten typ člověka, který by zůstával stát na hořící půdě. Východ z města zná.“
Důstojník pokýval hlavou. Možná by ještě něco dodal, kdyby mu v té chvíli neskočil mág do řeči.
„Veliteli?“ oslovil ho Sofius. „Prý je tu někdo z vašich lidí a přeje si s vámi mluvit.“
Arosius se zaujatým pohledem obrátil zrak na mága. „Vskutku? A kdo to je?“
„Kapitán Virien,“ řekl Sofius bezvýrazně.
Velitel pozvedl obočí. „Virien? Tady? Jak se sem dostal?“
„Mmm... podle mě tunely pod městem. Ostatně stejně jako vy, není tomu tak?“ odpověděl a při posledních slovech bylo v jeho hlase patrné rozhořčení. Jak by taky ne? Pokud se lidé dozví, že ukrývá Nejvyššího velitele, slétnout se ke Věži jako supi na mršinu.
Arosius přivřel oči. Ten chlap v sobě musel mít víc drzosti, než si myslel. Byl vlastně přímým viníkem chaosu ve městě a přitom se ani neostýchá vyhledat ho a nejspíš prosit za odpuštění. Ne, takový kapitán nebyl... Pokud přišel, měl pro to jiný, mnohem závažnější důvod. Virien nepatřil k těm patolízalům, kteří byli pro jeho přízeň ochotní lézt mu do zadku. Byl to nejspíš pozůstatek té jeho snobské hrdosti, kterou si s sebou z Myrionu přinesl spolu s doporučením od samotného krále a vévody z Ezaelu.
„Poručil jsem, aby ho předvedli,“ konstatoval Sofius, když jsi všiml, že jinak nepřeruší velitelovo zamyšlení.
Arosius nepřítomně přikývl. Důstojník vedle něj si odkašlal, ani to však nedokázalo velitele vytrhnout z jeho myšlenek. Zůstával tak nepřítomně stát, dokud se dveře neotevřely a dovnitř nevstoupili dva muži doprovázení dvěma dalšími mágy.
Geren se nervózně rozhlížel po místnosti. Nikdy ve Věži nebyl a skutečnost, že ho sem Virien vzal, jen zdůrazňovala, že se děje něco obzvlášť důležitého a nebezpečného a on – obyčejný strážník – byl do té mely zatažen díky svým nezpochybnitelným kvalitám. Ta myšlenka působila jako neviditelná páka zvedající jeho hruď.
Velgard také zkoumal osoby v místnosti, jeho zrak však působil jako prostředník jeho mysli, která se snažila dát si nově nabyté vědomosti z bratrových záznamů do souvislostí. Ano, ten člověk u okna musí být Arosius. Ten vedle něj... sakra, tady by mohly nastat problémy. Možná se s ním Virien znal. Nevadí, ten vpravo bude určitě Nejvyšší mág s tím divným jménem. Ti, co nás přivedli, nebudou důležití...
„Kapitáne Viriene,“ oslovil ho Arosius sotva vešel do místnosti. „Tedy, chtěl jsem říct bývalý kapitáne,“ dodal s přehnanou horlivostí. Dalo se v ní číst opovržení, ale to bylo samozřejmé.
„Pane,“ vysekl Velgard krátkou poklonu. „Musím s vámi mluvit v naléhavé záležitosti.“
Arosius mu pokynul rukou, aby k němu přistoupil. Velgard nenáviděl lidi, kteří mu říkali, co má dělat, nebo dokonce na něj mávali dlaní jako na sluhu. Přesto však byl do své role vžitý a odhodlaný natolik, že nechtěl udělat hloupou chybu. Však ještě uvidíte. Všichni uvidíte... pomyslel si s chladnou upřímností.
Velgard se postavil vedle velitele. Sám by nadprůměrně vysoký, Arosius ho však ještě o půl hlavy převyšoval. Teď jej chytil za rameno a silným stiskem jej donutil shlédnout na náměstí.
„Má snad ta záležitost něco společného s tímhle?“ sykl velitel tiše.
Velgard se mu vytrhl. Takhle se mnou jednat nebudeš, ty zkurvysynu... Narovnal se a s pohledem, který vyjadřoval nechápavost ostatních nad závažností celé situace, se hořce pousmál. „Vím, co se ve městě děje, pane,“ dodal nyní už s ledovým klidem. „Proč bych vás jinak hledal tady? Podařilo se mi z Velitelství uniknout jen se štěstím a kdybych nevěděl, že v takové situaci utečete sem, skončil bych jako zbytek lidí tam uvnitř.“
Arosiovi se jeho řeč nelíbila. Překypoval nevídanou drzostí, která snad nacházela pevné základy v sesazení z jeho funkce, přesto však byla neomluvitelná. Navíc by si i jako bývalý příslušník stráže neměl dovolit mluvit o únikovém plánu, tedy o domluvě, podle níž se velitel přesune z Velitelství do Věže mágů.
„Mmm... Mám to snad chápat tak, že jste počítal s útěkem sem?“ vložil se do řeči Sofius. „Chcete mi snad říct, že jste už předtím-?“
„Co tady ještě chcete?“ přerušil mága Arosius, který nespustil zrak z nově příchozího. „Nezpůsobili jste tomuhle městu už dost – vy a ti vaši strážníci?“
„Možná vím něco, co vy ne,“ řekl Velgard tiše a rozhlédl se po přítomných. Užíval si jejich nejistotu a napětí, které z nich přímo sálalo. „Chcete přece viníka, nebo snad ne? Musíte nakrmit hladová zvířata, která vám vylomila klec. Pokud hledáte mě, tady jsem a pokud vám to pomůže, dělejte si se mnou, co chcete. Byla by to však chyba, které byste nadosmrti litovali. Já nepozabíjel Palcovy lidi, ani k tomu nedal rozkaz.“
„To je ale směšné!“ zasmál se důstojník. „Kdo tedy? Ha! Palec je pozabíjel sám, a protože to jeho svědomí neuneslo, dobrovolně je následoval?“
Velgard doufal, že nezašel příliš daleko. Neznal Arosia natolik, aby mohl věřit, že na něj jeho upřímná slova, odevzdávající se do náruče smrti, zapůsobí, věděl však, co by na jeho místě asi řekl bratr a jednal podle toho. Jeho prvním úkolem bylo neprozradit se a pokud možno uskutečnit svůj plán. Chtěl se pomstít. „Možná je tu někdo druhý. Někdo, o kom nevíte...“
Arosius se ušklíbl. „Působivé divadlo. Ostatně jako vždy, Viriene... Pokračuj.“
Velgard se odmlčel. Chtěl si získat víc, než jejich pozornost – chtěl jejich důvěru a vidět jejich strach. Věděl, jak toho dosáhnout... „Ten, kdo vydal příkaz pro zabití Palce, jsem nebyl já. Muž, kterého hledáte, je mi natolik podobný, že kdybychom stáli vedle sebe, nerozeznali byste jednoho od druhého. Aniž bych mu v tom mohl zabránit, vydával se za mne a když dosáhl svého, utekl a já vím, že se ještě teď skrývá ve městě-“
„Stačí,“ zastavil ho Arosius zvednutou dlaní. Oči měl přivřené a ústa roztažená v úsměvu, jako by se snažil potlačit smích při pohřbu. „Celé mi to zní jako hodně chabá historka. Ale dobře. Když jste oba vážili cestu až sem, máte pro mě jistě něco víc než pouhá slova.“
Velgard si začal uvědomovat, že na přesvědčení někoho jako je velitel bude potřeba nasadit mnohem přesvědčivější důkazy. Dobrá. Jak chcete...
„Možná jste slyšel o napadení strážníka Selghara, pane,“ pokračoval Velgard přehnaně uctivým tónem. „Ten člověk, o kterém mluvím, je viníkem a mohu to dokázat! Gerene!“ zvolal na strážníka, který k němu na povel přistoupil a něco mu podal. „Řekni sám, Gerene, co bylo příčinou Selgharova omámení. A mluv pravdu!“
Geren udělal krok vpřed a mírně pokýval hlavou. „No... doktor Ander Terel, kterýho můžete najít u nás ve Větrných zákopech, se o starýho Selghara staral a říkal, že mu někdo dal... takový divný slovo... neg-... nagar?“
Nejvyšší mág se přitom slovu neklidně zavrtěl.
Velgard vycítil svou příležitost. „To vám něco říká, že ano, pane?“ obrátil se na Sofia s horlivým výrazem. „Nebo jste snad neposílal zprávu, v níž se psalo, že právě nagar postrádáte? Zeptejte se sami doktora a dozvíte se, že to, co vám tu říkám, je jen čistá pravda.“
„Řekněme,“ pohodil hlavou kapitán. „Proč by to ale ten váš záhadný dvojník dělal? Proč napadal obyčejného strážníka?“
Velgard napjatě pootevřel ústa a přejel všechny přítomné záhadným pohledem. „Zamyslete se nad tím. Co by lépe dokázalo odvést pozornost ode mě? Všichni strážníci se zabývali vyšetřováním a to mu dalo skvělou příležitost zbavit se mě samotného. Tohle,“ zvolal a podal veliteli prsten, „je protijed, který měl komplic toho muže pro případ otravy. Ověřte si to.“
Arosius podal prázdný prsten Sofiovi, který na něj dlouhou dobu mlčky hleděl.
„Když byli všichni příliš zaneprázdnění vyšetřováním,“ pokračoval Velgard, „využil ten muž příležitosti a omámil mě stejně jako Selghara. Mezitím, co mě věznil, se za mě vydával a zapříčinil to, co se právě ve městě děje. Jeho plán mu ale nevyšel a podařilo se mi osvobodit. Bohužel, bylo už příliš pozdě, abych mohl napravit škodu, kterou spáchal.“
„A důvod?“ vyptával se Arosius.
Velgard z jeho tónu vycítil, že se jeho řeč přece jen posunula velitelovo smýšlení k bodu, do něhož jej chtěl nasměrovat. „Pomsta a pošpinění mého jména,“ šeptl Velgard opovržlivě. „Zášť, která vyšla z Myrionu, lidská závist, která mě pronásleduje. Vy víte, odkud pocházím a kdo stojí za mými zády a právě to je důvod, proč se všechno událo. Politika. Mocní využívají našeho krále a chtějí jej připravit o veškerou podporu nejen v srdci Syderie, ale i tady, odkud by mohl přijít nečekaný útok proti zrádcům.“ Jeho hlas se stupňoval a naléhavost, která z něj vycházela, umlčela všechny přítomné. „Nejspíš se vám zdá nemožné, aby pouhý kapitán v zapadlém městě nesl zodpovědnost, které přesahuje hranice těchto ostrovů, a která se dotýká nejmocnějších v tomto království. Pravdou ale je, že za zády téhle malé občanské vzpoury stojí mnohem více silných nepřátel, než byste si mohli myslet. Musíte sjednotit celé město, všechny tři kapitány našich trien a vyhledat právě tyhle lidi, než se nepokoje rozrostou mimo dosah našich sil.“
Zdálo se, jako by napětí z Arosia náhle opadlo. Jeho postoj se uvolnil a pomalými kroky přešel k Velgardovi. „Nevěřil jsem, když jsem se dozvěděl o zabití Palce a jeho lidí. Ano, to jste nemohl být vy, kapitáne Viriene,“ pronesl s tichou pompou.
Velgard se v duchu pousmál. Všechno zatím vycházelo. Zbývalo jen udělat tečku za svým výstupem. „Sám nemohu uvěřit, že jsem původcem toho všeho. Neměl jsem tušení, že by se na mě ještě mohla někdy obrátit králova pozornost a jeho nepřátelé zvětří nepříjemnou překážku. Teď ale vím, kdo za tím stojí. Ten muž se jmenuje Velgard a má komplice – mladou dívku jménem Narisa či Adelayd, jak si také říká, a která se s ním ukrývá ve městě. Dejte vyhlásit, že hledáte mě, kapitána Viriena a každý, kdo mě dopadne, bude odměněn. Já mezitím zůstanu s vámi a nehnu se od vás, abyste měl jistotu a nemusel pochybovat o mé totožnosti. Všichni lidé dole na náměstí uvítají tuhle nabídku. Živý nebo mrtvý. Ať si vybijí zlost na pravém viníkovi.“
Velitel mlčky pokýval hlavou. „Tohle může davy uklidnit. Řekněte mi ale, kapitáne, kde se ten záhadný dvojník vzal? Pochopil jsem z vašich slov, že je vám neskutečně podobný.“
Velgard se hořce pousmál. „Vyrůstali jsem spolu. Nebudu vám říkat vše, protože bych vás unudil, ale rodina, z níž pocházím, považovala za vhodné najít mi dvojníka pro případ ohrožení. A jak vidíte, teď ho podplatili mí nepřátelé a využili ho proti mně. Zná mě natolik dobře, že dokázal oklamat i mé muže, kteří pode mnou slouží už pět let. Je neobyčejně prohnaný.“
„Předpokládám, že nepřišel sám a je pouze loutkou někoho jiného,“ řekl velitel Arosius.
Velgard náhle pozvedl hlavu. Díky, ty pitomče, ani nevíš, že jsi mi pomohl zabít dvě mouchy jednou ranou... Očima mu problesklo šílené světlo. „Je tu muž jménem Edberd a tři jeho pomocníci. Ty ale musíte dostat živé – jsou to velezrádci a jako takoví patří králi.“
Arosius od něj poodstoupil. Chvíli mlčky sledoval dění na Fontenule a aniž by odvrátil zrak, pronesl: „Zdá se mi, jako bych konečně viděl řešení. Budu si vás hlídat, kapitáne, a to do doby, než se plně nepotvrdí vaše slova. Chápete mě snad?“
Velgard nepatrně přimhouřil oči. Ta jeho podezřívavost mi ještě může nadělat problémy... „Chápu vás. Můj příběh zní neuvěřitelně a jsem si toho vědomý. Snad se i přesto podaří viníky dopadnout.“
„Budeme potřebovat jejich popis, zvláště u té dívky a těch čtyř mužů. A zatím udělám nejlépe, když nechám mágy uzavřít jejich případ ztraceného nagaru, pokud mě omluvíte.“
Velgard podezřívavě pozoroval velitele, který se obrátil k Nejvyššímu mágovi a začal s ním mluvit o ověřování protijedu v prstenu. Jednou budeš litovat, že jsi mi nevěřil, pronesl v duchu opovržlivě.
„Pořád to nějak nechápu, pane,“ zakroutil Geren zmateně hlavou. „Tehdy na stezkách jargů jsem si myslel... no, víte, všechno, co jste dělal... to jste prostě byl vy a mě ani nenapadlo o vás pochybovat. Všechny ty plány a postupy... je těžký uvěřit, že to byl někdo jinej.“
Velgard chytil strážníka kolem ramen. „Budeš mi o tom muset vyprávět, Gerene.“
