Zařízení mnichova domu bylo skromné, ale přesto tam měl krásně uklizeno a útulno. Shan ustájil Carba vedle mnichovi kravky a mezka a všichni tři potom zasedli ke stolu s horkým vínem, čerstvým chlebem a sýrem.
„Tak povídejte, odkud přicházíte,“ vybídl je otec Velas, zatímco si cpal dýmku tabákem.
„No, já začnu a Lona to třeba dopoví,“ usmál se povzbudivě na dívku, která seděla tiše po jeho boku a hladově do sebe soukala chleba se sýrem.
„Jedu z Artuckého království, vždyť víte,“ usmál se sám pro sebe smutně. „Na noc jsem se schoval do Jeskyně dvou světů, jak to dělávám vždycky. Odešel jsem ulovit něco k večeři a když jsem se vrátil, seděla Lona u ohně. Prakticky o ní nic nevím, ale myslím, že u vás bude v bezpečí. Okolní svět je pro ni příliš nebezpečný.“ Na mnichově tváři se objevil překvapený výraz, těkal očima z dívky na muže a zase zpátky, němě otevíral ústa...
„Proč myslíš, že je pro ni nebezpečný?“ zeptal se se zaujatým výrazem.
„Otče, jestli můžu něco říct, bude lepší, když to vysvětlím sama,“ vmísila se do hovoru Lona. Když mnich i Shan přikývli, pokračovala. „Nevím, jak jsem se tady ocitla, ale jsem pro mě na naprosto neznámém místě. Dnes ráno jsem poprvé sedla na koně, jsem zvyklá na ruch velkoměsta a přitom jsem se dnes ráno projížděla divokou krajinou. Neumím vysvětlit, jak se cítím, ale připadám si, že sem ani nepatřím, něco je špatně. Já... musím Shanovi připadat hrozně zmatená, možná i pominutá, ale já sama věřím, že jsem psychicky naprosto v pořádku. Mám spoustu otázek, které mi Shan nedokázal zodpovědět. Možná vy...“
„A odkud jsi přišla?“ vyptával se mnich.
„Pocházím z New Yorku.“ Mnich vytřeštil na Lonu oči, ani nedýchal, než se prudce zvedl, až se stolička, na které seděl, převrhla, a rychlým krokem zmizel z místnosti.
„Řekla jsem něco špatně?“ podívala se zoufale na Shana, který očima visel na dveřích, kterými se otec Velas vypařil.
„Ehm, to netuším,“ zachraptěl. Chvíli se nic nedělo, seděli vedle sebe a přemýšleli, co se stalo. Najednou se otec Velas objevil stejně rychle jako zmizel, v ruce držel starou velkou knihu, na jejímž obalu byl vyobrazený drak, stejný, jako na knize, kterou Lona odnesla z domu, stejný, jaký jí visel kolem krku. S hlasitým žuchnutím skončila kniha na stole a mnich v ní zuřivě listoval.
„Ano, to není možné,“ zabodl ukazováček do textu psaném v neznámém jazyce. Nato znovu odběhl a přiřítil se s novou knihou, chvíli v ní listoval a když našel, co hledal, znovu z něj vypadl překvapený skřek.
„Otče Velasi, děje se něco?“ zeptal se starostlivě Shan.
„Ano, něco se děje, ale je to příliš neuvěřitelné, než abych tomu věřil, natož abys tomu věřil ty sám,“ pokýval hlavou a znovu zmizel v oněch dveřích, které podle toho, jak přibývaly na stole knihy, vedly nejspíše do pracovny nebo knihovny.
„Takže je to pravda,“ zbledl najednou mnich a uctivě se na Lonu podíval. Ani ona ani Shan nechápali, co je vlastně pravda, a tak na mnicha jenom zírali, načež starý muž zvedl jednu z knih a strčil Shanovi přímo před obličej jeden z obrázků. Teď zbledl i Shan a i on věnoval Loně překvapený a uctivý výraz, načež se mohla i dívka přesvědčit o tom, co mnicha tolik rozrušilo.
„Ale... ale to jsem přece já,“ zvolala překvapeně. Vzala mnichovi knihu z třesoucích se rukou. Byla opravdu těžká, v kůži vázaná, stránky zažloutlé. Ale i přesto byl patrný portrét vyobrazený přes celou stránku, na kterém byla zvěčněná žena s Loninou tváří doprovázená velkým psem a koněm. Ve stínu za ní byl jezdec v dlouhém plášti na vzpínajícím se koni, jeho tvář ale nebyla patrná.
„Co tam píšou?“ ukázala na vedlejší stránku popsanou ozdobným písmem a tázavě se podívala na mnicha.
„Píše se tam o tom, jak přijde žena z druhého světa. Spolu s mužem královské krve bude putovat zemí zpustošenou vladařskými klany a napravovat křivdy.“
„Ale to je přece hloupost, nějaká stará legenda, ke které se lidé upínají s vidinou lepšího zítřka. Vždyť to vidíte, nevím si rady sama se sebou, co bych potom mohla udělat pro ty ostatní? Je to jenom shoda náhod. Kde já bych přišla k muži královské krve?“ vysvětlovala tak rychle, že jí málem ani jeden z mužů nerozumněl.
„Není to shoda náhod Nashlono Hannah Niso Thatcherová,“ namítl pevně starý mnich.
„Jak...?“ zůstala na něj dívka už poněkolikáté za tu chvíli, co byli u něj, zírat.
„Je to tak psáno,“ ukázal na jinou knihu psanou v jiném jazyce.
„Tak už alespoň vím, kde má matka přišla k takovému šílenému jménu, prostě jenom hodně četla,“ ušklíbla se dívka.
„Můžu tě ujistit, drahé dítě, že tuto knihu nečetl nikdy nikdo jiný, než vyvolení mnichové mého řádu. A dokud nebudu na smrtelné posteli, nebude ji moct přečíst nikdo jiný, než já sám.“
„Co se mi to tady snažíte namluvit? Nezdá se vám, že tenhle žert už je poněkud přehnaný?“ vyjela na něj zoufalá dívka. Chtěla domů, a hned.
„A jak potom vysvětlíš tohle?“ neztrácel otec Velas svůj vlídný tón a ukázal na první knihu, kterou přinesl a která nesla na svém vázání vyobrazení draka. On to věděl. Věděl, co Lona skrývá pod teplou tunikou. Dívka bezmyšlenkovitě sáhla ke svému krku a přes hrubou látku stiskla zlatého draka doposud klidně spočívajícího na její horké kůži. Ticho zaplnilo celou místnost. Shan seděl ve stínu, takže nebylo vidět jeho podmračený a zamyšlený výraz, dívka se starým mnichem na sebe civěli přes celou místnost.
„Myslím, že bude rozumnější nechat to na zítřek,“ prolomil nakonec ticho Shan a vystoupil ze stínu. „Otče, necháte nás tady dnes přenocovat? Lona je jistě hodně unavená a prospělo by jí vyspat se,“ navrhnul smířlivě.
„Jistě Shane Aleco, nechám vás přespat v podkrovní místnosti,“ pokýval hlavou mnich a začal postupně odnášet přinesené knihy.
„Lono?“ zatřásl jemně dívkou, která najednou vypadala jako v tranzu.
„Co se to děje?“ upřela na něj zoufalý pohled.
„To sám nevím,“ připustil a přitáhl si dívku k sobě, aby jí mohl poskytnout alespoň trochu útěchy. Chvíli tam jenom tak stáli, než se od něj Lona odtáhla.
„Nevšimla jsem si, že už je tak pozdě,“ pohodila hlavou k oknu, kterým ještě před chvílí do místnosti pronikalo světlo.
„Stmívá se tady hodně rychle,“ kývnul hlavou Shan a znovu se posadil ke stolu.
„Odkud se s otcem Velasem znáte?“ posadila se vedle něj a upila už studeného vína.
„Zachránil mi život, když jsem za ním před třemi lety přišel těžce zraněný. Byl jediný, kdo mě byl ochotný ošetřit.“
„A co se ti stalo?“
„Přecenil jsem své schopnosti.“
„V jakém slova smyslu?“
„Spíš v nesmyslu. Vracel jsem se z jedné výpravy, když mě a mé muže přepadla banda žoldáků. Pozabíjeli jsme se navzájem, já jediný jsem přežil. Sotva jsem se připlazil sem do Zirkany, ale žádný z doktorů mě nechtěl pustit dovnitř. A potom mi jedna žena poradila otce Velase a on mě z toho všeho dostal.“
„Takže jsi voják?“
„Tak něco...“
„Je to ten, který tě má doprovázet,“ vmísil se do hovoru otec Velas, kterého si předtím ani jeden z nich nevšiml. Lona se na něj překvapeně podívala, v hlavě si snažila uspořádat chaos.
„Chcete říct...“
„Že Shan Aleko je ten, koho ti předpovídá Kronika dvou světů jako průvodce po této zemi.“
„Otče, necháme to raději na zítřek, ano?“ namítl tiše Shan.
„No ne, počkej, teď chápu ještě míň, než jsem chápala před půl hodinou,“ obrátila se na něj Lona. Dalším pohledem vyzvala starého mnicha, aby pokračoval.
„Shan Aleko má pravdu, necháme to na zítra,“ uzavřel to nakonec otec Velas, načež se zvedl a vyzval oba, aby jej následovali do patra, kde budou spát.
„Vidím, že máš na sobě Shanovo oblečení, najdu ti něco vhodnějšího, co ti nebude tak velké. Ženské šaty tady neseženu, ale těžko by v Shanově společnosti někdo očekával ženu v dlouhých sukních. V mužském oblečení budeš mnohem méně podezřelá,“ drmolil otec Velas, zatímco se hrabal ve staré skříni, která spolu se širokou postelí tvořila veškeré zařízení pokoje.
„Děkuju,“ usmála se Lona, když od starého muže přebírala hromádku prádla.
„Já už půjdu spát, jsem přece jenom stařec a už nevydržím tak dlouho vzhůru,“ opětoval jí úsměv a s oběma se rozloučil. Loně připadalo, že od poledne uběhlo teprve pár hodin. Původně tipovala něco kolem páté, ale houstnoucí tma venku její myšlenky popírala.
„Kolik je asi tak hodin?“ zeptala se Shana, který se přehraboval ve svém cestovním vaku.
„Ani nevím, něco málo před půlnocí,“ odvětil zamyšleně.
„Zdá se mi to, nebo tady čas plyne rychleji?“ zeptala se spíš sama pro sebe.
„Dnešní den utekl opravdu poměrně rychle. Aspoň, že se můžeme pořádně vyspat bez toho, abych myslel na to, kdy mám vyrazit.“
„A kam máš namířeno?“ otočila se od okna směrem k Shanovi.
„Teď zrovna nikam. Původně jsem chtěl zítra odjet, ale myslím, že musíme ještě nějaké věci dořešit. Možná tady zůstaneme dva, tři měsíce, než se uvolní průsmyk...“
„Zůstaneme? Takže mě tady nenecháš?“
„Copak můžu? Někdo tě musí hlídat,“ usmál se.
„Ty...“ mračila se naoko Lona a hodila po něm kalhoty, které jí otec Velas nachystal na oblečení.
„No, nechám tě chvíli o samotě, ať se můžeš umýt a převléct,“ kývnul Shan k vědru vody, které už tam bylo nachystáno. Lona byla za jeho taktnost vděčná. Svlékla se, umyla, oprala košilku a kalhotky, navlékla se do volné dlouhé košile a ve chvíli, kdy se Shan vrátil z venku, ležela už v prosté, ale pohodlné a voňavé posteli.
„Nebudu se dívat,“ zasmála se, když ze sebe začal Shan stahovat oblečení. Chvíli poslouchala, jak na sebe cáká vodu, potom chvíli ticho...
„Řekl bych, že se vyspím na zemi, ať máš své soukromí, ale přiznávám, že si nenechám jenom tak utéct možnost spát v pořádné posteli, takže se s tím budeš muset nějakým způsobem smířit,“ ozvalo se jí najednou kousek od tváře. Shan už zhasnul jedinou svíčku, která slabým světlem osvětlovala celou místnost, takže rysy jeho tváře Lona víceméně jenom tušila.
„To je dobrý, aspoň se budu moct chlubit kámoškám, že jsem spala v jedný posteli s krásným chlapem,“ uchichtla se.
„Takovou poklonu už mi dlouho nikdo nesložil,“ usmál se do tmy. „Budeš se muset naučit jezdit na koni a taky trochu bojovat,“ změnil najednou téma.
„Nemyslím, že tady zůstanu tak dlouho, abych tohle potřebovala. Jestli je teorie o cestování mezi dvěma světy pravdivá, potom najdu způsob, jak se vrátit do toho svého,“ zašeptala.
„Nelíbí se ti tady?“
„Neznám to tady, jsem zvyklá na svůj život,“ argumentovala. Nechtěla říct rovnou, že se jí tady opravdu nelíbí. Nelíbí se jí svět postrádající pestrost, na jakou byla zvyklá. Nelíbily se jí zmínky o bojích, raněných a mrtvých. Tohle všechno okolo se jí nelíbilo. Teda skoro všechno...
„Zvykneš si, dobrou noc,“ řekl povzbudivě. Myslela, že neusne. Ne pod tíhou dojmů posledních několika hodin. Ale vůně bylinek visící ve vzduchu a únava z nezvyklé jízdy na koni ji brzo odnesly do říše snů.
