Jmenuju se Zirvith Snicket. Sedím u okna a dívám se ven, na noční oblohu a překrásné bílé hvězdy. Měsíc je právě v úplňku a já stále sním.
Podívám se na hodiny-blíží se půlnoc. Spát se mi ještě nechce, ale já nemám co dělat. Ještě jednou se podívám z okna-a tu mě něco napadlo. Půjdu se projít. Ještě nikdy jsem nebyla venku tak pozdě. Tmy se nebojím. Nevím, kam půjdu, ani kdy se vrátím. Ale jen na chvilku, říkám si.
Vezmu si s sebou baťůžek. Do něj jsem dala baterku, kdybych ji náhodou potřebovala a něco na pití. Na hlavu jsem si ještě nasadila kšiltovku. A pak jsem už vyrazila.
Vyjdu před dům-dívám se a rozhlížím. Nevím, kudy půjdu. Rozhodnu se jít kolem lesa, který je kousek odsud. Nikdy jsem po té cestě, jenž se táhne podél lesa, nešla. Tedy ne tak daleko. Nejdu nějak moc rychle, ale poslouchám vše, co se odněkud ozývá. Dokonce slyším i šťekání psů. Doufám, že žádného nepotkám. Těch se totiž velmi bojím.
Jdu dál po cestičce, nikoho jsem ale nepotkala. Ani se nedivím, kdo by tu tak o půlnoci byl. Já bych se v tuhle dobu do lesa nikdy nevydala. Jdu jen kolem něj, a to mi nevadí. Vždyť jsem si říkala, že se projdu jen na chvíli. No dobře, ještě kousek. .Vůbec se mi nechce zpátky. Teď jsem se zastavila, stojím na malé křižovatce.
Kam teď? Když už se otáčím, že se vrátím zpět, tak vpravo vidím nějakou jeskyni. Nebo se to tomu jen podobá? A kde se tu vůbec vzala? Podívám se blíž. A už k ní vykračuji. Před vchodem se zastavím. Rozmýšlím se, zda dovnitř vkročit nebo ne. Říkám si, že bych to mohla nechat na den. Jenže já se už nemůžu dočkat. Chvíli ještě postávám před jeskyní, ale nakonec vytáhnu baterku. Posvítím si dovnitř a vcházím. Jdu ještě pomaleji než z domu. Je tu chladno. Vidím po stěnách netopýry. Jen doufám, že nepotkám medvěda. Jdu pořád rovně... a dost dlouho. Konečně jakási větší chodba se třemi směry. Já jdu ale stále rovno. Připadá mi to už tak strašně dlouho-a pořád nic.
Pak vidím na konci chodby světlo. Vypadá to, že jeskyně končí. Už je tak pozdní den? To jsem šla vážně tak dlouho? A teď ještě zpátky, to příjdu asi zas až v noci.
Konečně jsem na konci jeskyně. Rozhlížím se a vůbec nic nepoznávám, jako kdybych vůbec nebyla v této zemi. Zjistím, že jeskyně stojí na kopci. Podívám se dolů a zděsím se. Vidím rytíře? Nebo se mi to spíš zdá po tom chození po jeskyni. Ale ne, to se mi nemůže zdát. Já vážně vidím jezdce na koních... a jejich tábor. Nebo snad i moře? Kde by se tu vzalo... Soustředím se na tu modrou plochu... vážně tam plují lodě! A jaké! Jsou dřevěné a s plachtama. Asi sejdu dolů. Jenže jak? Musím to sešplhat. Je to docela strmý kopec.
A jsem dole! Jediné, co můžu udělat, je jít za těmi neznámými lidmi. Jen co jsem se k nim přiblížila, hned mě obklíčili. Chvíli jsme na sebe jen zírali. Pak jeden z nich promluvil. Nějakým pro mě neznámým jazykem. Divím se tomu, ale já jsem mu rozumněla: "Kdo jsi a co tady děláš?" Tu odpovídám: "Jsem Zirvith Snicket,ale všichni mi říkají Zirr.Pocházím z České republiky a přišla jsem támhletou jeskyní," ukazuji na svah.
Ani jeden nevěděl, co to říkám. I když rozumněli.Nechápali význam. O žádné České republice neslyšeli.
Zajali mě. Vedou mě do tábora. Tam jsem stále hlídána. Teď se jich zase já ptám, kdo jsou. Po jejich odpovědi jsem málem omdlela. Řekli, že jsou... že jsou Trójané. Hned mě napadla skvělá myšlenka: Dostala jsem se jeskyní do minulosti, do mé oblíbené doby, do doby Trójských válek! Jiné vysvětlení mě vůbec nenapadá. Jestli jsem vážně ve 12.st.př.n.l.,tak... jéjda... no nevím, ale vždycky jsem si to přála. Že by se mi splnil jeden z mnoha snů? To by mě pak ještě zajímalo, v jaké etapě se válka nachází. Je začátek nebo konec? Či něco mezi tím? Já bych si přála, aby byl začátek. Nechci vidět Tróju hořet. Ještě že nestojím na území Řeků, ty nemám teď ráda.
Zůstala jsem ve stanu přes noc. Ráno mě znovu vyslýchali. Ale nedozvěděli se nic nového než včera. Ještě jsem jim řekla, že asi přicházím z budoucnosti. Když jsem jim řekla rok, tak si už vážně mysleli, že si vymýšlím. Někteří mi ale uvěřili. A hned se zajímali, co vím o této bitvě. Nechci jim lhát, ale ani nemůžu přece říct pravdu. Řekla jsem tedy, že tahle bitva je u nás hodně známá a patří mezi mé oblíbené historické události.
"A jak to tedy dopadne?" zeptal se jeden z vojáků. "Vyhrajeme nebo ne?!"
Teď jsem vážně už musela říct pravdu: "Ne."
"Jakto? Co se stane? To vyhrají Řekové?"
Chvíli jsem váhala. Co mám říct? "No... vyhrají Řekové a ... Trója shoří..." Napadlo mě, že bych jim vlastně mohla pomoci, když vím, co se kdy stane. Ale tím bych změnila celé dějiny... A navíc tu nechci čekat tolik let-jedině jim můžu říct, na co se mají připravit.
Nikdo nevěděl, co říct.
nakonec se kdosi ozval: "Kdy?"
"Protože nevím, jak dlouho už válka běží, říkám, že budete bojovat celých devět let... a desátého vás dobyjí. Celá Trója shoří..."
Vtom někdo vstoupil. Už se odněkud o mně dozvěděl, a řekl: "Jsme tu už šestým rokem..." A hned se představil: "Jsem král Priamos."
Tomu se mi nechtělo vůbec věřit. Nikdy mě nenapadlo, že uvidím Priama a ostatní známé lidi, které ještě určítě poznám. Naštěstí mě zavedl do hradu. Přála jsem si vidět třeba Parida, nebo jeho bratra Hectóra. Ale hlavně Helenu.
V hradu jsem brzo potkala Parida. Nikdo mi sice neřekl, že to je on, ale já jsem to prostě nějak věděla.
Priamos zavolal Hectóra i Helenu. Všem jsem pověděla všechno, co jsem věděla. I to, jak válka skončí. Moc ráda bych jim pověděla, na co se mají připravit. Ale nevím, zda mohu. Řekla jsem jim už dost. Nemůžu změnit dějiny, i když bych chtěla.
"Moc ráda bych vám pomohla, přála bych si, abyste vyhráli... Jenže Osud nezměníte. Bohužel..."
Nebyli sice moc rádi, ale smířili se s tím a nenaléhali na to, abych více prozradila.
Chtěla bych se vrátit. Jen aby mě jeskyně dovedla zpátky do daleké budoucnosti. Ale co když to už nepůjde?! Jenže já to musím zkusit.
Naštěstí mě moc nepřemlouvali, abych ještě zůstala.
Paris mě šel doprovodit k jeskyni. Řekla jsem mu, že bych ještě ráda viděla Achilla, jenž je na straně Řeků. To mi zakázal.
S Paridem jsem se rozloučila. V jeskyni je zatím světlo. Vykročila jsem.
Jdu pořád rovně, tak jak jsem přišla. Zase to trvá moc dlouho, možná ještě déle. Začíná být už docela tma. Vytahuju baterku a rozsvícím ji. nakonec jsem se nějak ocitla venku. Rozhlížím se, jestli jsem doma nebo zase někde v jiném čase a prostoru. Poznávám okolí, takže prostor se nezměnil.
Jdu zpátky po cestičce k domu. A vidím, že jsem i ve správném čase. Když příjdu domů, hned se podívám na datum a čas. Je stejný den, jako jsem odcházela. A čas? Kolem 1. hodiny. Takže se vůbec nic nezměnilo. Co jsem byla v jeskyni a v Tróji, čas se zastavil. No, vlastně když jsem se dostala do minulosti, čas nemohl jít, protože se to všechno už odehrálo!
