Všude kolem byla chladná noc. Jen pár hvězd a měsíc v úplňku poskytoval trochu toho studeného světla, ale on necítil žádný chlad. Necítil prostě vůbec nic. Byl pro to vycvičen.
Nyní měl projít svou závěrečnou zkouškou a věděl, že to nebude snadné, dokonce by mohl přijít i o život, ale dlouhá léta příprav a výcviku mu nedovolili mít ani ty nejmenší obavy před smrtí. Věděl, že konec stejně jednou přijde.
Posadil se na kámen a začal vyčkávat. Dobu si krátil přemýšlením. Hlavou se mu hnali otázky, jako například. Proč tu teď vlastně sedím. Proč se ty poslední roky odehrály tak jak se odehrály?
Nebyl čas, protože když se ponořil hlouběji do svých myšlenek něco v podvědomí mu sdělilo, že je v nebezpečí. Byla to jeho schopnost, kterou se dlouhou učil pěstovat, a jak to nyní vypadalo nejspíše mu zachrání život.
Vymrštil se na nohy a bedlivě pozoroval temné okolí. Sevřel svou dlouhou hůl o něco silněji než obvykle a vyčkával co se bude dít. Jediné co slyšel bylo těžké odfrkování. Malinko znejistěl a udělal krok dozadu.
To celé ho mohlo stát život, protože šlápl na jakýsi kus kamene a ztratil rovnováhu. Najednou těžké oddechy přestoupili v strašlivý řev. Křoví přímo před ním se rozevřelo a zněj vyskočilo jakési stvoření s krvavě rudýma očima.
Stavbou těla to malinko připomínalo vlka, ale vlk to nebyl. Zuřivě cenil zuby a chodil kolem své oběti. Vychutnával si její strach. Ano on strach cítil, nebo si alespoň myslel, že ho cítí, protože všechny předešlé oběti se strašlivě báli a ta skutečnost to stvoření svým způsobem tak trochu uspokojovala, ale jeho protivník byl odhodlaný a bez jediného záchvěvu.
Konečně to stvoření ozářil bílý svit měsíce. Černá srst místy otrhaná hřbet naježený, jako kočka. Zářilo z něho něco temného nějaká aura smrti. Teď už nebylo pochyb že se jedná o stvoření, které nepochází z lidského světa. Byl to vlkodlak.
Muž ležící na zemi se podíval svému protivníkovi zpříma do očí. Čekal na to až vlkodlak zaútočí. Věděl, že tak má mnohem větší šanci k úspěchu. Trpělivě ležel na zemi a ani se nepohnul. Nedal nic znát.
Muž věděl, že je nyní před ním ten nejtěžší úkol, jaký kdy dostal. Krom svých skoro dokonalých schopností bude ještě potřebovat trochu štěstí. Svého protivníka přemůže to bylo jisté. Jen se trochu obával skutečnosti, že by se mohl stát jeho nástupcem.
Konečně. Vlkodlak se odhodlal zaútočit. Muž na zemi se pousmál. Natáhl před sebe svou hůl a do vzduchu zařval slovo, které mu dozajista zachránilo život. „solária.“ Z jeho hole vytryskl proud zlatého světla a narazil vlkodlakovi přímo do obličeje. Ten na pár vteřin úplně oslepl.
Teď se konečně mohl zvednou ze země a čelit svému protivníkovy tváří v tvář a dokonce s menší výhodou. Vlkodlak jen dezorientovaně mžoural svýma krvavě rudýma očima kolem sebe, ale prozatím ještě nic moc neviděl. Po chvíli se mu zrak vrátil, ale přišel na to, že se nemůže ani pohnout, protože jeho protivník vyslovil zaklínalo pro spoutání.
Co ovšem bylo nejzajímavější, že se nejednalo o žádný druh magických pout. Vlkodlak byl spoután kořeny. Obyčejnými kořeny. Začal se rozčilovat cukat sebou a porůznu škubat, ale vždy docílil jen toho, že se jeho pouta jen přitáhli a víc ho dřely do zápěstí.
Muž se podíval na svoji kořist a potom se jen posadil kousek opodál. Vlkodlak nic nechápal. Kdokoliv jiný by ho přeci namístě zabil. On si však jen sedl a čekal. Za několik hodin přišel svit slunce a vlkodlak ze sebe začal strhávat svou černou kůži.
Začal se měnit do své lidské podoby. Netrvalo dlouho a byl z něho normální člověk. Muž střední postavy s krátkými černými vlasy, modrými oči a trošku přitroublým úsměvem. „Kylvere co tady děláš, nebo spíš co já tady dělám nevíš? A proč mám na sobě ty pouta?“
Kylver vstal ze země slunce ozářilo jeho tvář. Měla hrubší rysy sem tam nějaký škrábanec. V oči měl jen mírně pootevřené, ale bylo vidět že jsou hnědé a plné odhodlání. Jeho silné paže stále svíraly vysokou hůl. Byla celá z dubového dřeva a na jejím konci byl jakýsi červený drahokam nejspíše rubín. Tělo měl pokryté jelení kůží na rozdíl od člověka, který byl ještě před několika chvílemi vlkodlak . Podíval se na spoutaného.
„Zdravím tě Simone. Mám pro tebe špatnou zprávu.“ Simon se na něho nechápavě podíval. „Snad mě nechceš zabít. Copak radě nestačilo, že mě vykázali? Oni mě chtějí ještě zabít?“ Kylver se malinko pousmál. „Nemusíš se bát. Rada tě vyhostila z toho důvodu, že jsi neobstál při své závěrečné zkoušce. Včera byl úplněk a já měl taky svou zkoušku. Víš co to znamená?“ Simonův připitomělý obličej nic nechápání přerostl v čisté zděšení.
„Jsem snad vlkodlak?“ Kylver jen lehce přikývl. Simona ovládl pocit zoufalství. Najednou se v Simonově hlavě našlo Spoustu odpovědí na mnoho otázek, které se mu poslední dobou honili hlavou. „Zabij mě prosím.“
Kylver se postavil zvedl svou hůl. „Descristo.“ Jediné slovo a z červeného rubínu na vrcholu hole vytryskl paprsek zlatého světla. Nyní byl ale jinačí. Tou nejkratší dráhou si našel svůj cíl. Simon zavřel oči a naposled nabral do plic vzduch. Pak jen bezvládně padl k zemi.
Kylver se podíval na bývalého druha, pak vyndal z koženého váčku u pasu jakýsi kámen a položil ho vedle mrtvého. Potom nějakým starým zajisté už dávno zapomenutým jazykem odříkal pár modliteb za spásu jeho duše. Hned poté co umlkl se kámen rozzářil jasným světlem a jakási energie vstoupila do bezvládného Simonova těla.
Za chvíli se opět vynořila, ale byla jinak zbarvená. Byla černá jako uhel. Nakonec se vrátila zpět do kamene. Ten se posléze začal třást a klepat. Vlkodlačí temná duše byla uvězněna. Simon byl očištěn. Kylver se naposledy podíval na bezvládné tělo a s kamennou tváří řekl tři slova než odešel. „Z bohem příteli.“
