S hlasitou ránou na zem dopadla střešní taška z jednoho domu na dlažbu pod ním, a už se ozvalo jen slabé zaklení . Na střeše se krčil a snažil najít rovnováhu muž v černé tunice. Na rukou měl zajímavé rukavice, černé kožené na kterých byly přidělány ocelové drápy Jeho blonďaté vlasy, které mu sahaly normálně až k začátku krku, teď vlály ve větru.
Chvíli se napjatě krčil u střechy, aby počkal, jestli hluk nevzbudil nějaký rozruch, a pak se vydal kupředu.
O sedm střech před ním běžela stejně oděná dívka s hnědými vlasy. Viděl, jak se otočila a pobídla ho pokynutím hlavy k rychlejšímu postupu.
Musel se ušklíbnout nad ironií osudu. Ona, která neustále zdržuje a radši postupuje opatrně, mu bude naznačovat, ať maká.
Nestačí, že musí běžet Talonským městem, aby napravil to, co ona pokazila, nestačí že musí běžet po střechách domů v tomhle směšném oblečku. Nestačí, že si nemohl vzít svůj meč, jelikož ho ona zničila. Ale ona ho ještě pobízet aby dělal. Rozeběhl se a přeskočil na další střechu. Při skoku pohlédl dolů na stráž držící louč. Oheň, který plápolal na pochodni, se mu najednou objevil v očích.
38. den Prvosevu 68G Hlavní město Lumbrie, Tichohrad
V hospodě to vřelo. Kdosi nařknul dva trpaslíky hnusnou skřetí prdelí a ti si to nenechali líbit. Sice by to ani nebylo divné a takovéhle bitky tu byly často, ale tihle byly horkokrevnější. Bitka se přesunula na všechny lidi v hospodě. Někteří se bili s trpaslíky či lidmi, které nesnášeli, někteří se bili jen tak z nudy. A jen jeden člověk se nebil vůbec.
Mladík s jasně blonďatými vlasy sahající téměř až k ramenům, oblečen pouze v černých kalhotách a tmavě modré košili. Opíral se o sloup u schodů k pokojům nahoře. Zakroutil hlavou nad lidmi, vzdychnul a pomalu si to šinul ke dveřím. Sice nezaplatil to pivo, co si koupil, ale hostinský si toho ani nevšimne, teda pokud nevytáhne hlavu zpoza pultu.
Dveře tiše zaklaply za mladíkem.
Venku ho obklopil studený noční vzduch. Viděl, jak pár stráží běží směrem k němu. Nevšímal si jich, stejně věděl, že jdou do hospody a ne za ním.
Rychle se vydal hlavní cestou, zpátky k branám města. Ještě je nezavřeli, nehořel oheň značící dobu, kdy se zavírají brány do města ale i k hradu. Tohle byl Tichohrad, město nekonečných možností, nedobytná pevnost, nejbohatší město a mnoho víc, ale hlavně město kde sídlili nejbohatší vůdci banditů, cechu zlodějů i vrahů. Tohle věděl kdekdo, ale nikdo s tím nic nedělal. Zabijí jednoho vůdce, přijde další. Nekonečný boj za nic.
Tohle nemá konce, stejně tak hloupost některých lidí.
Mladík rychle zatočil za roh a ani nezpozoroval, potopen v myšlenkách, že je v jedné z temnějších ulic.
Ani by si toho nevšiml, nebýt tichého hlásku, co se mu ozval v hlavě: špatná ulička chlapče.
Pozvedl hlavu a instinktivně sáhl po meči. Po tom samém meči, který nechal v hospodě. Kruci, já vůl.
Sáh před ním stál chlápek s mečem a podle funění usoudil že i za ním.
„Ehm, takže, že bych šlápl do něčí postele?“ zeptal se suše mladík
„Tě přejde humor až my tu s tebou skončíme. Před dvěma dny jsi zabil tři mé chlapy a to mě značně naštvalo, ale ještě jsi jim sebral prachy a spálil jejich těla.“
„Bože, tak to si mě asi s někým pleteš. Ale asi vím, o kom mluvíš. Ten je v hospodě a já jdu.“ Mladík se otočil a chtěl udělat krok, ale tam dva velcí barbaři s kladivy v rukách, kteří na něj jen agresivně zavrčeli.
„Tak jo, nejdu,“ špitl mladík, přičemž mu přeskočil hlas a opět se otočil na vůdce party.
„Takže, co mi k tomu řekneš? Nebo líp, naval prachy a můžeš jít,“ řekl vůdce, vykročil pomalu k němu, poplácal ho lehce po rameni a na to udeřil do břicha obrovskou silou.
Mladík silou úderu udělal krok zpět, jelikož neudržel rovnováhu, dopadl tvrdě na kolena.
„Příští rána bude už od nich,“ muž hodil hlavou k dvěma barbarům za mladíkovými zády.
„Dobře, dobře. Nebudeme se tady bít jako ti hlupáci v hospodě a dohodneme se jako chlapi ne?“ řekl sípavě mladík, popadající se za břicho. Na tu ránu do břicha čekal moc dlouho. Tihle bijci zřejmě zapomněli, kdo je a že nikdy není neozbrojen. Meč je jen zástěrka pro lehkou ozbrojenost, ale po celým těle měl ještě několik speciálně vytvořených nožů. Ale než stačil jeden použít, prosvištělo mu kolem hlavy něco a zřejmě to trefilo barbary za ním, jelikož se hlasitě skáceli . Na nic nečekal a vytáhl jednu dýku zašitou v kalhotách. No dýka, spíše kus železa který byl nabroušen. černě nabarven, stačilo uchopit tupý konec, zatáhnout a můžeš házet. Ideální dýka na obranu. Pokusil se co nejlépe seknout po vyděračově obličeji, ale ten stihl zareagovat na mladíkův útok. Ale ne na neznámého útočníka a svalil se též na zem. Mladík skočil po padajícím meči vyděrače a udělal při tom kotoul vpřed. Rychle na nohy, úskok do uličky a zmizet odsud. Jak mladík přemýšlel, tak i konal, dřív než mohl útočník znovu zaútočit, zmizel ve směsici uliček města.......
O chvíli později na tom samém místě
„Hm ten pelášil jak zajíc, když ho honí psi,“ zasmála se jedna z trojice postav stojících v temné uličce nad třemi těly.
„No jo, doufám, že Akra se sekla a on není ten, pro koho jdeme,“ řekl druhý též mužský hlas, ale konec slova došel do přidušeného „Au“, když dostal ránu od třetí osoby.
„Podle mě je ten, koho určila, a už jen pohledem na něj vím proč,“ oznámila svůj verdikt nad mladíkem do třetice poslední postava ženským hlasem.
„Aaa, Syll si našla nějakého nováčka, který by ji mohl chtít, co?“ rýpali do ní ostatní. „Chudák malej, doufám, že má víc rozumu, než těch dvacet před ním.“
„Drž hubu, Korane, a ukliď je!“ štěkla naštvaně žena po jednom ze společníků, ten se hned dal do práce. Cosi začal mumlat a těla postupně kamenět
„On má pravdu, jsi starší o několik století, nevyjde ti to jako vždy a jako vždy budeš zklamaná,“ ozval se poslední neznámý z trojice.
„Možná , možná ne. On se zdá jinej,“ řekla Syll, cosi zamumlala a zkamenělé tělo vyděrače prasklo a rozpadlo se na mnoho kamenů................
O další chvíli později
Thearos pelášil uličkami, co to dalo. Naštěstí ulice byly prázdné a temné, lehce by v nich cizinec zmizel, ale vlastně to i domácí, jen s tím rozdílem, že oni by našli cestu ven v pořádku a se všemi končetinami. Tohle město umělo být ve dne krásné, příjemné a romantické, ale v noci se změnilo v noční můru, tedy aspoň jeho určitá část.
To co před chvílí spatřil, patřilo do té druhé části města. Aby někdo zabil tři lidi aniž by použil šípy, či na sebe upozornil září magie, je nemožné. Nevěděl, co si o tom má myslet, ale doufal, že ten útočník šel jen po lichváři, ne po něm. Nemohl se zbavit toho hlasu, co se mu ozval v hlavě. Krásný, svůdný ženský hlas nedávající mu pokoj. S tím upozorněním pocítil cosi, co se slovy nedá popsat, jen jedině nejblíže by byl krásný pocit. A zase zamyšlený a nedává bacha, kam jde, ozval se týž hlas, jako by věděl, na co myslí v tu chvíli. Ale i tak radši pozvednul meč a rozhlédl se kolem. Úzká ulička která končila dveřmi do jednoho z obchodů se zakázaným zbožím. Prudce se otočil a máchnul mečem poslepu, aniž by věděl proč.
Meč zařinčel o druhý. Po mladíkově meči se začal obtáčet jakýsi magický provaz, který modře svítil. Následovalo prudké trhnutí a meč byl zase fuč. Uskočil, rychle vytáhl dýku. A už se chtěl rozeběhnout ke dveřím obchodu, ale narazil na dvě postavy v kápi, držící meč. Po druhý za jednu noc jsem přepadnu. No hezké. Co teď? pomyslel si mladík a ihned dostal i svou odpověď.
„Teď? No tak teď máš dvě možnosti. Jít s námi, zůstaneš při vědomí a budeš v pohodě, anebo tě teď omráčíme a půjdeš s náma s krutou bolestí hlavy,“ řekla žena za ním.
„Ehm, takže vlastně tak jako tak půjdu s váma, jo? A co když udělám tohle?!“ Prudce se otočil, hodil dýku do tmy, kde se ozýval ženský hlas, a rozeběhl se pryč.......
Neznámé místo, neznámého dne
Obrovská bolest hlavy donutila Thearose odpočívat dál a jen lehce otevřít oči. Ležel na tvrdé posteli v místnosti, kterou lehce ozařovaly dva kahany, ve kterých tentokrát nehořely vonné byliny, nýbrž jen oheň. Neozývalo se praskání dřeva, ani nebyly vidět kusy dřeva.
Thearos se musel dlouho nutit, aby si sedl. Nevěděl, kde to je, ani jak se sem dostal, ale věděl, že musí zmizet. Pokusil se vstát, ale nohy ho neposlouchaly a on tvrdě dopadl na zem.
."Být tebou, tak se moc nehýbám. Agear nebyl zrovna nadšený tvým chabým pokusem o útěk,“ ozvala se žena, která seděla ve stinném rohu místnosti. „Kdybys nebyl tak blbej, a šel s náma po dobrým, nemusel jsi teď tady ležet na zemi.“ Pomalu vstala a šla k němu. Ženě, nebo možná ještě dívce, nemohlo být moc, zdálo se, že to není zase tak dlouho, co dospěla do dospělosti. Hnědé vlnité vlasy jí překrývá část obličeje a zahalovaly druhé krásné zelené oko. Nezdá se být ozbrojená, na zelených úzkých šatech by byly všechny zbraně vidět.
„A ty jsi sakra kdo?“ štěkl naštvaně mladík a pokoušel se pomocí rukou dostat na postel
„Hm, zajímavá otázka. Hodně lidi mi říká dobrá vílo, krásná panno, božská dívko, elfí chloubo, no ale ty mi říkej spíš jen Syllyrio,“ usmála se na něj dívka a pomohla mu sednout si na postel.
„Takže, ehm, Syllyrio? Co se tu sakra děje? Kdo jste a co, já, proč,“ zakoktal se mladík a zakroutil hlavou nad svými slovy. Pomalu vydechne a znovu se nadechne. „Co po mně chcete a proč jste mě sem odnesli a kde to vlastně jsme?“ pozvedl obočí a tázavě se podíval na dívku.
„No, to bude na dlouho, bude lepší, když ti to řeknu hned, dokud tu nejsou ostatní,“ vzdychla Syll. „Takže, jelikož jsme si jisti kdo jsi, tak ti můžu říc..“
„Když jste chtěli vědět kdo jsem, proč jste se nezeptali?“ skočil jí do řeči Thea.
„Mlč a poslouchej!“ okřikla ho lehce Syll, on jen dotčeně zamával rukou ve smyslu ,Já?´
„Takže, proč jsme tě odnesli sem? Nechtěl jsi spolupracovat a po mě jsi hodil dýku.“
„Promiň to nespraví, co?“ skočil jí zase do řeči Thea, ale Syll ho jen zpražila vražedným pohledem. „To máš jedno, já když za mnou přišla Akra, hodila jsem po ní asi půl tuctu oštěpů, tři dýky a nakonec jsem ji probodla mečem. Ona jaksi ne a ne umřít,“ řekla pobaveně a pokračovala dál: „Ona tě vybrala jako posledního do čtveřice, ehm, jak to říct, ať to nezní tak namyšleně? Vyvolených? Výjimečných? No prostě tě vybrala mezi nás, Rytíře Řádu. Přesněji Řádu Elementu. Možná jsi o nás slyšel, možná ne. Přece jenom náš Řád nikdy nevystoupil do popředí dějin. Jde o to, že ty jsi ten čtvrtý, ať se ti to líbí, nebo ne. Ale není to tak špatný, když opomineš fakt, že tě denně někdo chce zabít, že tě klidně i v noci kouzlem přenesou na bojiště a že všichni lidi umřou stářím dřív než ty, ale říkám, zvykneš si,“ usměje se lehce Syll
„Heh, normálka,“ uculí se Thearos „A co teda teď?“
„Teď? Teď tě podrobíme týdennímu lehkému výcviku a pak se budeš učit v akcích. S dvěmi meči umíš bojovat jako nikdo jiný a kouzlit? To se nau.....“
Místností se rozlehla obrovská rána a zem se lehce otřásla. Všude se najednou začal ozývat nepříjemný troubivý zvuk a křik nejspíš ostatních lidí venku.
„Co se to děje?“ vyskočil na nohy Thearos a měl co dělat, aby se na nich udržel.
„Nevím, ale vím, že to zjistím, ty tu zůstaň, ty látky na tebe ještě působí,“ odpověděla mu neklidně Syll a vyrazila ke dveřím. Pomalu otevřela a škvírou koukla ven. Dovnitř se nahrnul smrad spáleného masa a čehosi neznámého, ale ne moc přejemného. Syll rychle otevřela a v ruce se jí vytvořil meč z vody, který pomalu získal svou kovovost.
Zmizela kdesi za dveřmi, které za ní tiše zaklaply.......
