Když se řekne sirka, vybaví se mi kus dřeva obalený sírou, který hoří.Trocha kouře, pár plamínků, odstíny červené, ale to je krutý pohled zvenčí.
Zápalka začíná svůj život v lese, ve stromě, ve dřevě.To se rozštípe na třísky a z nich se vyrobí sirky, velké množství sirek, které se balí do různě zdobených papírových krabiček, které jsou nám všem dobře známé.
Oheň může být malý nebo velký, užitečný nebo nebezpečný, ale vždy musí nějak začít, vždy má příčinu.Sirka je tou příčinou.Stačí ji jen vytáhnout z krabičky, ladným pohybem zápěstím ruky přejet špičkou zápalky, která je obalená barevnou sírou, přes hřbet krabičky.Tím rozžehneme jiskru, která vzroste v úchvatný oranžový až červený plamínek.
Plamínek, kvůli kterému byla sirka stvořena a díky kterému i zanikne.Ohýnek se posouvá po dřívku dolů a u toho tancuje ze strany na stranu.To vše doprovází typická vůně páleného dřeva a síry.I těchto pár vteřin je pro sirku vše čeho měla dosáhnout.
To že se změní na barvu uhlí a začne chladnout, když se její osud naplní, je tím, že umírá a na sirku se zapomene, použije se další z mnoha, která skončí stejně…
