Šli dlouho. Na chvilku se zastavili a odpočívali. Přemýšleli, kudy dál.
Nakonec Darrin vytáhl mapu zdejších míst. Klasim se na něj rozkřikl, proč jim ji nedal už dřív.
Mapa byla velmi velká. Jsou na ní zakresleny všechny cesty a místa.
Jandis ukázala na jeden bod. "Tady leží Rebarosův hrad."
"A tady stojíme právě my," doplnila ji Kambis.
"Čeká nás ještě dlouhá cesta," ozval se David.
Pořádně si mapu prohlédli a určili si nejkratší a nejbezpečnější cestu, po které se taky vydali.
Druhý den ráno uviděli na obzoru jakési město. Balkin se podíval do mapy: "Vypadá to na Triprogan."
O něco později už stáli před branami. Místo stráží tam hlídali obrovští psi. Byli dva a uměli mluvit. Ptali se, proč přicházejí.
Kantimon odvětil, že by rádi přešli město, a že je čeká ještě dlouhá cesta.
Strážcům tohle stačilo a pustili výpravu dovnitř. Otevřeli brány. Před nimi se objevil nádherný prostor, mnoho krásných staveb a jejich obyvatelé. Trochu se obávali vkročit, ale nakonec vešli. Brána se za nimi hned zavřela.
Je tu spousta různých cestiček a uliček, krásně zelená tráva uprostřed náměstí stojí malá fontánka. Sára k ní hned přiběhla. Když se podívala dovnitř, viděla krásně čirou průhlednou vodu.
Když k ní ostatní přišli, Kantimon jí řekl: "Tato voda je pro zdejší zemi posvátná. Pít se z ní může, ale nesmí se to přehánět. Má léčivé a zázračné účinky."
"A smím se teď tedy napít?" zeptala se Sára.
"No jistě. Napijme se třeba všeci, pak se nám půjde lépe."
Jak řekl, tak udělali. První se napila Sára a Kantimon skončil. Hned se cítili skvěle. Vypravili se tedy dál do města. rohlíželi si tu překrásnou krajinu.
Město bylo veliké; šli aspoň hodinu, než se dostali k bráně. Tam postávali další dva strážci psí rasy. Ti je ven propustili hned.
Venku ležela poušť. Veliká, rozsáhlá poušť. Jenže co teď? Nikde nikdo, kromě patnácti cestovatelů.
"Vždyť je to jen Poušť příšer, nemáme se čeho bát," zasmála se Sulafana.
Klára s Bastianem se na sebe mlčky podívali, a Klára se pomalu zeptala: "Příšer? Tak tam mě nedostanete! Ne, ne, ne."
"Mě taky ne," oznámil i Bastian.
"No tak!" zařval Balkin. "Jak chcete," dodal po chvíli, "zůstaňte si tu, my pokračujeme v cestě."
"Copak vy se nebojíte?"
"Kláro, víme, co děláme, ne? Myslíš si, že bychom se vydali někam do neznáma?" ozval se Kantimon.
"Nu, dobrá... Bastiane?"
"Já jdu taky, tady bych zůstat určitě nemohl."
Kantimon s Darrinem šli v čele. Nikdo toho nějak moc neřekl. Každý byl radši zticha a dával pozor na cestu.
Miera se začínala bát. Nikdy se ještě neocitla v podobné situaci. I přesto, že tady, v Galdeonu, žije celý život. Rozhlédla se po ostatních. Cítila, že taky mají strach, ale nedávají to najevo.
Dobrodruhům se šlo stále hůř a hůř. Čím víc byli dál od města, tím víc se propadali do písku.
"Jestli to tak půjde dál, tak to ani nedojdem," pokusila se Klára mluvit, i když v její situaci to bylo docela obtížné. Navíc začal ještě foukat vítr...
Když se konečně, zaslepeni pískem, dostali k malinkaté oáze, mohli si aspoň po té dlouhé cestě odpočinout. To ale netrvalo příliš dlouho.
Sára byla tak unavená, že na malou chvíli usnula. V polospánku slyšela podivné zvuky. Ty ji pak i probraly úplně. "Slyšíte to taky?" zeptala se ostatních.
"Co přesně myslíš?" otázal se Zalos.
"No přece ty zvuky! Vy je vážně neslyšíte?"
"My je slyšíme," ozval se Darrin za upíry.
"Fakt? Aspoň vím, že se mi to nezdá. Co to ale je? Nějaké blízké nebezpečí?"
"To se uvidí," odpověděl Balkin. "Upíři za mnou! No Sulafano, můžeš jít s námi."
Brzy tři upíři a čarodějka zmizeli ostatním z dohledu.
Chvíli nebylo slyšet nic jiného, než jen ticho. Nakonec se ozvala Edra: "Nevím; ale... mám takové tušení, že jde o Rebarose."
"No a?" Bastian vstal. "Já se žádného čaroděje nebojím! A už vůbec ne Rebarose."
"Máš pravdu. Není se čeho bát," přidal se David.
Klasima to rozčílilo. "Nevíte, co říkáte! Jste jenom lidi, vY tady nežijete, neznáte to tu!"
"To my přece víme," přidala se i Sára. "Ale musíme jít hned proti němu. Jinak prince nezachráníme."
"Kantimone... ty jsi vůdce. Tak nás veď!" řekla Klára.
"Nu dobrá. Nevím co dělat. Moc se mi tam sice nechce, ale musím uznat, že máte pravdu."
"Tak super!" odvětila Miera a vstala. "Jak je to k hradu ještě daleko?"
"Mapu mají upíři," poznamenala Jandis. "Ale ti nám zdrhli. Stejně na ně budeme muset počkat-"
"Jen jestli se vůbec vrátí. Kdoví, co se jim mohlo přihodit."
"Tak dost, Edro! Jsou to přece jen upíři, a ti si se vším poradí," skočila jí do řeči Jandis. "A navíc to jsou nemrtví."
"Hele, podívejte se támhle! Už se vracejí!" zvolala Kambis.
Darrin, Balkin, Migu a Sulafana přicházeli. Všichni čtyři. Takže to asi dopadlo dobře, pomysleli si ostatní.
"Tak co? Zjistili jste něco?" spustila na ně Miera.
"Jo, není to nic vážného," odpověděla Migu. "Ty zvuky vydávají jaseníci. To jsou pouštní bytosti, něco mezi myší a kočkou. Hrozně to piští. Našli jsme je kousek odsud. Je tam celé stádo jaseníků."
"A proč je slyšela jen Sára a vy, upíři?" otázala se Klára.
"No protože Sára byla ve stádiu spánku a my nežijeme," vysvětlovala Migu dál. "Žijící tvorové jejich pištění normálně neslyší; s výjimkou spících. My osobně jsme se s nimi setkali poprvé. No teda poprvé jsme o nich vůbec slyšeli. Ani jsem netušila, že něco takového dokonce existuje."
"Takže můžeme klidně pokračovat v cestě," dokončil to Darrin a na Klářino přání vytáhl mapu. "Jak přejdeme tuhle poušť, dostaneme se přes tenhle most do Města plamenů."
"A pak?" zeptala se Sára.
"No... Přejdeme další most, tentokrát kamenný, a dojdeme k Jeskyni hrůzy. Od ní se jde už přímo k hradu... Aspoň myslím."
Kantimon rozhodl, že hned vyrazí.
Celý den přecházeli poušť. Konečně se na obzoru objevily první keře a veliký provazový žebřík. Před ním se zastavili. Byl nekonečně dlouhý.
"Jak přes ten most přejdem? Po jednom, po dvojicích nebo v řadě za sebou?" zvolal Kantimon.
"Já bych to v řadě neriskovala. Co když to s námi spadne?" zděšeně pronesla Klára.
"Tak ať!" vzkřikl Zalos. "Jiná cesta k hradu stejně nevede."
"Zalosi, jedna cesta tam ještě vede," uklidňovala svého přítele Sulafana. "Ale to bychom se museli vrátit zpět do Údolí a jít druhou stranou. Hodně bychom si zašli."
"Půjdeme po dvojicích," oznámil Darrin. "Jdu první."
"S kým?" zeptala se ho Migu.
"Se Sárou, chce-li."
Sára hned přistoupila k Darrinovi. "Ráda půjdu."
A už vyrazili.
"Drž se hned za mnou. A nechoď moc rychle.," upozornil Darrin Sáru.
Ostatním řekl: "Za chvíli půjde další dvojice. Kantimone, ty běž jako poslední."
Darrin se Sárou vstoupili na most. Zjistili, že je pevný. Postupovali sice pomalu, ale za chvíli jim zmizeli z obzoru.
"Kdo je další na řadě?" zeptal se Kantimon.
"Teď jdu já s Mierou," ozval se Balkin.
"Nuže, jděte tedy. A vy ostatní si zatím vytvořte dvojice a seřaďte se, brzo půjdete... Já půjdu sám jako poslední. No tak pohněte!"
Každou chvíli Kantimon zařval: "Teď další!" Až byl sám na řadě.
O něco později se všichni setkali na druhém konci.
"To byla ale cesta!" vydechl Zalos.
"Ještě teď se z toho mostu třesu," přidala se Migu.
"No nic; budeme muset zase vyrazit, abychom se ještě dnes dostali do Města plamenů," rozhodl Kantimon.
Jenže Sára ho zadržela. "Počkej, všichni jsme moc unavení, a už se stejně stmívá. To už nemá cenu, dnes pokračovat dál. Kdoví, co nás ještě potká."
Když s ní většina souhlasila, Kantimon se nechal přesvědčit. Budou pokračovat až brzo ráno.
