Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

dračí dědictví 6

Vzbudila se s ukrutnou bolestí hlavy. Ani netušila, jak usnula ani kdy. Ale nemohla si nevšimnout, že venku se rozprostřelo ráno. Skoro ještě cítila vůni mrazivé mlhy, která se zvedala spolu s vycházejícím sluncem. Místo vedle ní bylo prázdné. Nehřál ji pocit Shanovy blízkosti ani teplo jeho těla, pokojem prostupoval chlad. Opatrně se zvedla na lokty a s pevně semknutými čelistmi očekávala bolest prostupující její svaly, ale žádná se neobjevila. Snad jenom mírná únava. A ta šílená bolest v hlavě.
„Jděte do háje, zatracení permoníci,“ zavrčela a zvedla se z postele. Stále ještě na sobě neměla žádný svršek, za to jí tělo zdobilo neuvěřitelné množství modřin, které jakoby převzaly barvy duhy, aby jí na těle mohly vykreslit neuvěřitelné kresby. Královnou mezi všemi byla modřina na boku, která hrála nejrůznějšími barvami, jež si Lona nedovedla dřív ani představit. Přesto ji nezabolel ani sval. Opláchla se, natáhla na sebe tuniku, která jí sahala až do půlky stehen, a přesto, že tušila něco o nevhodnosti nedostatečného oblečení, nechala kalhoty ležet ve skříni a jenom tak seběhla dolů do kuchyně. Potřebovala se napít a zahnat skřítky v její hlavě.
„Dobré ráno, Nashlono,“ usmál se na ni od plotny starý mnich.
„Dobré ráno, otče,“ opětovala mu úsměv. „Můžu se něčeho napít? Hrozně mě bolí hlava, jako bych strávila celou noc vymetáním hospod,“ zaskuhrala.
„To se dalo očekávat po těch bylinách, co jsem ti namíchal jako obklad. Ale myslím, že bolest svalů ustoupila. Zatím se napij vody, uvařím ti čaj na tu hlavu,“ pokyvoval, což, jak si Lona všimla, dělal velice často, vlastně za každou svou větou.
„Děkuju vám,“ roztáhla rty do ještě širšího úsměvu a s hrnkem vody zasedla za stůl. „Mohla bych se od vás naučit něco o bylinách? Pokud je to všechno, co se děje okolo mě, pravda, bude se mi alespoň základní znalost léčení hodit. Teda jenom pokud byste měl na mě čas a trpělivost,“ dodala rychle, když se mnich zastavil v míchání polévky, která už stihla provonět celou místnost.
„Ale to udělám velice rád,“ otočil se za ní s dychtivým úsměvem a hned ze sebe chrlil, co všechno ji může naučit. Mluvil tak rychle, že mu Lona chvílemi vůbec nerozuměla a tak si polovinu jeho monologu spíš domyslela. Hlavní pro ni bylo, že se otec Velas nebránil jejímu nápadu, spíš ho naprosto podporoval.
„Kde je Shan?“ zeptala se jakoby nic, když mnichův monolog vystřídalo tíživé ticho, jakmile se začal přehrabovat v pytlících s bylinkama.
„Dnes v noci spal venku,“ odpověděl zamyšleně.
„Venku? To jako venku, úplně venku?“ vyjekla překvapeně.
„Byl navštívit jednu starou přítelkyni,“ vysvětloval trpělivě. Po očku přitom sledoval Loninu reakci. Ta nejdřív zbledla, když si uvědomila, co tím mnich myslel, načež šok vystřídal naprosto nepochopitelný vztek. Otec Velas sledoval, jak se jí ve tváři odráží nejrůznější pocity a s chápavým úsměvem pokyvoval hlavou. Než se stihla Lona vzpamatovat, stál před ní hrnek čaje, polévka ležela stranou plotny a po mnichovi nebylo ani památky. Nechápala, proč ji zjištění, že si šel za nějakou běhnou, tolik rozzuřilo. Nedokázala sedět na jednom místě. Na jeden zátah vypila ještě horký čaj, až jí vhrkly slzy do očí, jak si spálila krk, a vypochodovala z kuchyně. Dveře mnichovy pracovny byly otevřené a tak jemně klepla ne jejich zárubeň a vešla dovnitř. Otce Velase nikde neviděla. Jediným živým tvorem v pracovně byl jestřáb klidně sedící na opěradle mnichova křesla.
„Ahoj,“ usmála se na dravce a pomalu přišla k němu, aby ho nevyplašila. Pták si ji prohlížel bystrýma očkama, které jí připomínaly dva zlaté korálky. Rozhodně se jí vůbec nebál, nejspíš byl na lidi zvyklý. „Nevěděla jsem, že má otec Velas tak kouzelného společníka.“ Odpovědí jí bylo divoké vypísknutí.
„Takže jsi tady jenom na návštěvě?“ Další vypísknutí.
„Aha, máš důležitý úkol,“ usmála se na něj. Vůbec jí nepřišlo divné, že s tím tvorem mluví. Natáhla paži a pták si přelezl na její předloktí. Nevnímala bolest, jak jí zatínal drápy do kůže kryté jenom jemným rukávem tuniky.
„A co to má co společného se mnou? Jsi posel Strážců? Něco jako poštovní holub? Asi mi neřekneš, co se v těch dopisech píše, co? Aha, dobře, počkám, až mi to řekne otec Velas...“ mluvila tiše k jestřábovi. Jejich rozhovor přilákal i starého mnicha, který se právě vrátil. Chvíli pozoroval, jak si dívka povídá s jestřábem, ale najednou si uvědomil, že Lona mluví souvisle, jakoby snad rozuměla, co jí dravec povídá. Uchváceně na ni hleděl, ale ona byla tak zabraná do rozhovoru, že si starého mnicha vůbec nevšímala. Už slyšel, že někteří lidé dokáží v malé míře komunikovat se svými zvířaty. Nejčastěji se toto umění objevovalo u ještě malých dětí, ale i tak bylo velmi řídké. Ale Lona mluvila s dravcem naprosto souvisle, jako by rozuměla každému jeho vypísknutí. Mnich zatřásl hlavou, jestli se mu to snad nezdá, ale další pohled na dívku ho přesvědčil, že všechno okolo je naprosto reálné.
„Řeknu Shanovi, aby ti sehnal rukavici,“ prozradil se nakonec. Byl příliš zvědavý, co mu na to Lona řekne, než aby vydržel tiše stát opodál. Dívka jako by se probrala z nějakého snu, se na něj podívala a nechala jestřába posadit se zpátky na opěradlo křesla. Vypadala neuvěřitelně zmatená.
„Zdálo se mi, že si s ním povídám,“ usmála se nervózně a uvolnila místo.
„Myslím, že se ti to nezdálo. Nejprve jsem si myslel to samé, ale vy jste.... vy jste spolu opravdu mluvili,“ rozhazoval nadšeně rukama.
„Ale to není možné. Je to pták. Jak bych...?“
„Mám ti opakovat, co jsi všechno řekla?“ zamračil se mnich. Už věděla, že jakmile se takhle zatváří, myslí všechno nanejvýš vážně a štve ho, když to musí někomu vysvětlovat polopaticky. Ostré zapísknutí prolomilo ticho.
„Jistě, promiň, jenom je to pro mě nové,“ obrátila se Lona něžně k jestřábovi. Vzápětí si uvědomila, že s jestřábem opět mluví, že mu rozumí. Chvíli hleděla střídavě na ptáka a na mnicha. Nevím, čemu se divím. Když se díky jednomu zaklínadlu dostanu do paralelního světa, nemělo by mě překvapovat, že mluvím se zvířaty, pomyslela si.
„Vy mu také rozumíte, otče?“ zeptala se s nadějí, že její nově objevená schopnost je v tomto světě zcela běžná.
„Nene, Nashlono, toto umění ovládá jenom velice málo vyvolených a osobně jsem ještě neslyšel, že by se někdo se zvířaty dorozumíval tak plynule, jako ty s tímto jestřábem. Jsi výjimečná víc, než jsem si myslel,“ pokyvoval hlavou.
„Jsou ještě nějaké schopnosti, které se u mě objeví?“ zeptala se smířeně.
„To nevím. Nejspíš se tvé schopnosti, pokud ještě nějaké máš, budou objevovat postupně tak, jak je budeš potřebovat. Ale existuje nepřeberné množství schopností, alespoň se to píše ve starých knihách. Sám neznám nikoho, kdo by vládl kouzelnou silou a doposud jsem se setkal jenom s několika dětmi, které komunikovaly se zvířaty, ale rozhodně ne v takovém rozsahu.“
„A jaké schopnosti byly nejčastější?“
„To záviselo na umění kouzelníků a rozsahu jejich moci. Ti nejschopnější dokázali přecházet mezi oběma světy bez použití brány. Ale jejich moc se lišila s povahou každého jedince. Někteří uměli vyhojit rány, jiní přemísťovat předměty, někteří dokázali vstoupit do mysli druhých... Myslím, že většinu otázek ti zodpovědí Strážci, až se na jaře vydáš se Shanem do Dračích hor...“ mnichův monolog přerušilo dvojí ostré vypísknutí.
„To by bylo skvělé,“ vykřikla dívka nadšeně v reakci na jestřábovo vyrušení.
„Co říkal?“
„Že sebou příště může přivést někoho, kdo vyzkouší rozsah mých schopností, abych nemusela čekat až do jara a potom ještě dlouhou cestu. V Dračích horách jsou prý mágové, kteří by mě mohli mnohému naučit.“
„Opravdu? Myslel jsem, že mágové už po této zemi nechodí. Ale jak ho přivede sem?“
Pííísk.
„To máme nechat na něm, ví, co dělá,“ zasmála se Lona. Nejenže rozuměla, co jí jestřáb říká, ale podchytila i jemně výsměšný tón. Mnich si ji prohlédl zamyšleným pohledem, než jej sklonil k řádkům jedné z knih, které před ním ležely na ošoupané desce stolu.
„Jestli je to všechno, tak půjdu,“ usmála se na mnicha. Chtěla vyjít chvíli na dvůr, kde si mohla v klidu povídat s jestřábem, aniž by rušila otce Velase v jeho zamyšlení. Bylo jí víc než jasné, že teď spíš přemýšlí, než aby s nosem zabořeným do písmen pročítal staré knihy. Seděla na lavičce opřená o chladnou zeď a vyhřívala se ve slabých paprscích zimního slunce. Jestřáb před chvílí odletěl ulovit si nějakého hraboše a tak mohla v klidu přemýšlet o všem, co jí pověděl. Představovala si před sebou hřebeny Dračích hor, které byli pro Astoriho, jak jestřába pojmenovala, domovem. Vyprávěl jí o mocných čarodějích, kteří v horách kdysi žili, ale z jejichž moci dnes zbýval jenom zlomek. Přesto přežívali mezi Strážci a pomáhali střežit Brány. Nebyl ale schopný říct, kam se všichni ti mocní mágové poděli, proč už se nepohybují po celé zemi...
„Jsem rád, že pro tebe nemusím chodit nahoru,“ zastínil její tělo Shan před životodárnými slunečními paprsky.
„Po namáhavé noci by tě mohl výstup do těch pár schodů unavit?“ ušklíbla se. Její dobrá nálada z objevené schopnosti mluvit s jestřábem byla tatam.
„Uvidíme, kdo bude mít problém vyjít do schodů,“ zavrčel nad její poznámkou, jejíž smysl moc dobře pochopil. Za všechno může ona a ještě se mu tady bude vysmívat. Hodil jí klacek, se kterým se včera učila, a zaujal bojový postoj. Astori se divokým vypísknutím snesl na žebřík opřený o zeď opodál.
Soustřeď se a ovládej, prolétlo Loně hlavou. Udiveně se po jestřábovi ohlédla.
Můžu s tebou mluvit jenom tak v mysli? vyslala k němu myšlenku.
Umíš spoustu věcí, jenom je musíš objevit a naučit se je používat. Teď už se soustřeď. V její mysli měl Astoriho hlas hluboký tón moudrého muže. Zahnala myšlenky na objevující se schopnosti a plně se soustředila na boj. Přestože měla na Shana nepochopitelný vztek, ovládala se a bylo to znát i na jejich boji. Už nebyl tak zmatený jako včera. Shan vycítil, že se v Loně něco změnilo, jenom nechápal co. Neútočila na něj se slepou zuřivostí. Naopak. Každý výpad, který proti němu podnikla, měla dokonale promyšlený. Kdyby nebylo tak těžké uvěřit tomu, řekl by, že před ním stojí úplně jiná žena, alespoň, co se techniky boje týká. S trpkým pomyšlením musel připustit, že měl chvílemi co dělat, aby její útoky odrazil.
„Zlepšila jsi se,“ vysoukal ze sebe mezi jednotlivými výpady.
„Snažím se,“ řekla naprosto klidně. Byla si vědomá nějaké vnitřní síly, která se drala na povrch, a snažila se přitom zůstat klidná z tohoto poznání. Dnes už toho na ni bylo moc a to nebylo ještě ani poledne. Nejdřív mluví se zvířaty, potom jí stačí pouhá myšlenka ke komunikaci a teď navíc zjišťuje vnitřní sílu, která vede její ruku v boji s dřevěnou náhražkou meče. Kdyby tohle viděla v nějakém filmu, pomyslí si něco o hodně ukvapeném scénáristovi. Takové věci by přece měla objevovat postupně, zatímco v reálu se na ni „zázraky“ sypaly.
Jediný rychlý výpad a zastavila dřevěnou tyč na kůži Shanova krku. Oba ztuhli a těžce oddychovali. Po pár vteřinách, které se táhly jako celé minuty, sklonila Lona svou zbraň.
Byla jsi opravdu dobrá. Myslím, že hodně lidí překvapíš, dolétla k ní jestřábova myšlenka. Poslala mu úsměv a odložila dřevěnou hůl.
„Otec Velas je ve své pracovně a já se nejspíš ujmu vaření oběda. Jestli máš hlad, je tam polévka, ale na druhé jídlo si budeš muset počkat,“ řekla tiše a než stačil Shan něco namítnout, zmizela. Posadil se na lavičku vyhřátou sluncem, na které předtím seděla Lona, a pohroužil se do svých myšlenek. Jestli to takhle půjde dál, nebude dělat on ozbrojený doprovod Loně, ale jejich úlohy se vymění. Je v tomhle světě teprve třetí den a ovládá meč, respektive jeho nepovedenou napodobeninu, lépe, než mnozí bojovníci, které za celý svůj život poznal. Už včera poznal, že je mrštná a bude z ní dobrá šermířka, ale nečekal tak rychlý vývoj. Ostré vypísknutí ho probralo z myšlenek.
„Copak? Myslel jsem, že jsi dávno odletěl s odpovědí,“ usmál se na jestřába, který si ho pozorně prohlížel. Astori se nenamáhal ani s jediným písknutím. Věděl, že mu bojovník a právoplatný král této země stejně neporozumí.
Když přišel Shan do kuchyně, na stole už stál talíř s horkou polévkou a místností se rozlévala vůně pečeného masa. Lonu ale nikde neviděl. Zasedl ke stolu a pustil se do husté polévky, kterou ráno uvařil otec Velas. Po chvíli se objevila Lona a nesla mísu se sladkými bramborami.
„Dobrou chuť,“ usmála se na něj krátce, než se začala plně věnovat loupání brambor. Shan seděl strnule za stolem a pozoroval její záda krytá volnou tunikou a nahé dlouhé nohy, které z pod ní vykukovaly. Silou vůle se pohledem odtrhl a raději se věnoval jenom polévce. Přesto očima občas zabloudil směrem k dívce pobrukující si neznámou melodii.
Astori?
Ano?
No páni, netušila jsem, že se dokážeme dorozumívat i na dálku, usmála se.
Ještě dnes odletím a vrátím se za pět dní i s mágem, který ti umožní poznat všechny tvoje schopnosti, odvětil jestřáb přívětivě.
Pět dní je dlouhá doba, umřu zvědavostí.
Myslím, že Shan Aleco a otec Velas tě zaměstnají dost, abys neměla moc času na přemýšlení, uchichtl se jestřáb.
„Niko...“ ozvalo se těsně za ní.
„Ehm, ano?“ podívala se vyděšeně do Shanových modrošedých očí.
„Mluvil jsem na tebe, ale byla jsi nějaká zamyšlená,“ usmál se na ni zkoumavě.
„No, já... jo, zamyslela jsem se,“ opětovala mu roztržitě úsměv a radši se věnovala bramborám.
„Ptal jsem se, jak se vlastně cítíš po včerejšku,“ zopakoval svůj dotaz, zatímco oplachoval talíř od polévky.
„Je mi dobře. Vlastně je mi bezvadně, jenom mě ráno trochu bolela hlava.“
„Stalo se něco, zatímco jsem tady nebyl?“
„No, něco ano, něco se stalo. Já... mluvím s Astorim.“
„A kdo je Astori?“ zvedl Shan jedno obočí. Měla chuť ho za toto gesto, které neměla zrovna v lásce, praštit.
„Jestřáb,“ řekla jenom tak, jako by mluvila o naprosté samozřejmosti.
„Jestřáb? Jako ten jestřáb?“
Astori, můžeš na chvíli přiletět? Dveře jsou otevřené, požádala v duchu jestřába, místo aby Shanovi odpověděla. Astori se objevil během pár vteřin a „pozdravil“ hlasitým vypísknutím.
„Tenhle jestřáb,“ nastavila předloktí a jakoby opět nevnímala ostré drápy zarývající se do masa, láskyplně se na dravce podívala.
„A o čem si vykládáte?“ zeptal se téměř pobaveně.
„Bavili jsme se o Dračích horách, čarodějích a Strážcích,“ pokárala ho pohledem. „A Astori říká, že si máš ten pobavený tón nechat pro Amila,“ dodala. Shanův posměšný úšklebek se změnil v překvapení. Chvíli se díval z dívky na jestřába a z jestřába na dívku. Věděl jistě, že se o Amilovi nezmiňoval ani Loně, ani starému mnichovi. Byl to jeho dlouholetý přítel. Jeho učitel v boji s mečem. Jediný muž, který ho dokázal po pár vteřinách boje dostat na lopatky.
„Co všechno ví tvůj jestřáb o Amilovi?“ zeptal se opatrně.
„Není to můj jestřáb, je svobodnější, než my dva dohromady,“ zvážněla Lona. „Ale říká, že Amil žije. A že se setkáte dřív, než se naděješ,“ přetlumočila jestřábova slova. Na to se dravec zvedl a vyletěl ven. Shanovi se v očích rozhořeli šťastné plamínky a radostně Lonu políbil. Než se stačila vzpamatovat, zmizel někde v chodbě vedoucí k mnichově pracovně.
Autor:
E-mail: dallilah@seznam.cz
Vloženo: 12:44:58  22. 05. 2007


Hodnocení:
5 (4 hlasů)

Komentáře (0)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.