Nad roztřepenými vrcholky nedalekých hor zapadala slunce. Namodralá záře jednoho se mísila s jasně červeným světlem druhého a vytvářela tak téměř kýčovitý pouťový efekt laciné iluze. Winston Kaminski, poddůstojník druhé třídy, seděl ve strážním výklenku kasárenských ubikací a rýpal se čímsi neidentifikovatelným v zubech. Houpal se na židli a chvílemi se zdálo, že si dokonce zpívá. Nebo lépe, že se pokouší o zpěv. Ostatně to v posledních dnech nebylo nic neobvyklého, polovina mužstva trčela na základně již déle než tři týdny a jedinou zábavou bylo drbání se v zadku.
"Kaminski!"
"Pane?.." odfrkl oslovený mariňák a s předstíraným nezájmem se postavil do pózy, jež byla v jeho představách nejblíže pozoru.
Nově příchozí, který se jako duch zjevil přímo před ním (Kaminski v duchu uvažoval, jak to ti lampasáci vždycky dokáží), převalil labužnicky nekvalitní doutník z koutku do koutku a zadíval se přímo do seržantových očí. Ten opětoval pohled se zájmem a výrazem míchačky na beton.
Kaminski si výmluvně odplivl a opakoval: "Pane?.."
Skrze clonu čpícího dýmu k němu dolehlo: "Kaminski, jak dlouho už sloužíte tady, na Septera Prima?"
"Tři roky, čtyři měsíce a dvanáct dní! Hmm, pane.."
Důstojník se zamyšleně podíval seržantovi do nicneříkajíc
í tváře a pak pohledem sklouzl zpět k deskám ve svých rukách.
"Mmm-mm, a víte, že jste tím pádem služebně nejstarší poddůstojník na základně?"
"Se vší úctou, hmm, pane.. Co desátník Graves, pane?.."
"Graves byl včera na vlastní žádost převelen, Kaminski. Prý se tu nudil." Skoro se uchechtl oficír a prýmky na jeho bojovém obleku se laškovně zablýskly slábnoucími zářemi západu sluncí.
Kaminski se sám pro sebe zamračil. Rozmluva se šarží, ke všemu ještě během hlídky, nikdy nevěstila nic dobrého.
"Víte co, Kaminski? Dejte se trochu do pucu a přijďte za mnou do DuKlu, ano?"
"´zkaz, pane. S prominutím, pane, do DuKlu?" Kaminského oči byly jedním zosobněným otazníkem.
"Ah, jistě, promiňte. Když říkám do DuKlu, myslím tím samozřejmě Důstojnického Klubu. Pošlu někoho, aby vás tu vystřídal."
Tím debata skončila. Důstojník se ukázkově otočil na podpatku a rázoval si to směrem k velícímu centru.
"Checht, do DuKlu.." odfrkl si hlídkující seržant. Pochyboval, že tu vůbec něco jako důstojnický klub je. Byl si setsakramentsky jistý, že tahle nová frčka tu víc jak měsíc nevydrží.
Na ubikaci ze sebe shodil mundůr, který se skřípotem opřel o zeď. Po pravdě se do sprchy ani moc netěšil, protože teplá voda tu obvykle tekla pouze na Vánoce, ale měl se hodit do pucu, takže mu nic jiného nezbývalo. Prameny deroucí se z děr ve stropu předčily jeho očekávání, protože v nich místy bylo možno objevit stopy alespoň po vlažné vodě. To ovšem nebyl důvod, proč by musel ráchat své tělo bůhvíjak dlouho. Na holení rezignoval úplně, na pokoji momentálně neměl nástroj, kterým by husté strniště dostal z tváře, pomineme-li tedy plamenomet. Po krátkém zaváhání se navlékl do svého bojového obleku a vykročil k velicímu centru, kde po chvíli bloudění skutečně nalezl DuKl.
"Ah, Kaminski, tady jste. No, posaďte se, prosím." Hlas zněl medově a vtíral se do mozku na pomezí lobotomie.
"Pane.."
"Co kdybychom vynechali zbytečné formality, seržante?"
"Pane?.." nakrčil Kaminski obočí.
Stěna před nimi problikla a o malou chvíli později se obraz zaostřil. Kaminski mžoural jako krtek, ale po menších obtížích konečně rozeznal obrysy nějaké budovy uprostřed hluboké soutěsky.
"Víte co to je, seržante?"
"Předpokládám, že mi to právě teď řeknete, pane.."
"Ah, ano, jistě, není nad vlastní iniciativu, že?" ušklíbl se důstojník s medovým hlasem a pokračoval.
"To, co právě teď vidíte, jsou nejnovější snímky z průzkumného letu z odvrácené strany planety. Jedná se o budovu prokazatelně lidského původu, ovšem výsledky všech pokusů o kontakt se rovnají nule. Může jít o bývalou těžební stanici, základnu pašeráků nebo co já vím, jenže to tu nemá co pohledávat!" na chvíli se odmlčel a prsty si zajel do vousů.
"A vy, jako rychle chápající voják jistě tušíte, co bude následovat, nemám pravdu?"
Kaminski jen zachmuřeně přikývl, tenhle typ misí znal až příliš dobře.
"Pé pé zet em.." zabručel spíše pro sebe.
"Správně, pé pé zet em, čili proniknout, prozkoumat, zničit a mazat domů. Vy, jakožto nejdéle působící muž a zároveň poddůstojník, si vezmete vše na starost. Vím, že to není zrovna obvyklá praxe, ale důstojníkem pro tuto misi bude poručík Resnock a ten je ještě ulepenej inkoustem z akademie, jestli víte co tím chci říct."
"Jistě, pane.. Chápu."
Kaminski věděl dobře, co znamená sloužit pod zelenáčem. Zažil to již několikrát a byl vždycky rád, když to nový velitel koupil co nejdřív. Ale nyní by dal přednost ostřílenému veteránovi a teplému křesílku někde na ubikaci, protože historky o druhé straně planety znal každý. Samozřejmě, čím déle mezi vojáky takovéhle fámy kolovaly, tím více balastu se na ně nalepilo, ale stejně na nich smítko pravdy být muselo. Seděl nad rozpisem už dobrou půlhodinu a téměř nikam nepokročil. Pé pé zet em. Pé pé zet em. Strčil si do úst párátko a nervózně sežvýkal jeho špičku. Pé pé zet em. Na tablet před sebou napsal šest jmen, která vzápětí smazal a nahradil novými. Tahle zábava mu vydržela do pozdních nočních hodin.
Probudil ho slabý zvuk vycházející z chodby. Promnul si oči a vstal. Zdálo se, že celá ubikace je na nohou a pak mu to teprve došlo, do uší se mu zařízl poplašný tón sirén a od této chvíle se jeho konání stalo čistě naučeným postupem. Ze stěny vytrhl plamenomet, připevnil si nádržky s plynem za nárameníky a singulární trubičky doklapl přes dvojité jištění do hlavní. Upevnil popruhy a zaklapl obličejový štít. Vyběhl ven a zapojil se do zástupu vybíhajících vojáků. Přerušovaná červeň alarmu se odrážela od postupujících postav v bojových oblecích. Tohle byl ten správný život pro vojáka. Útok a obrana, plnění rozkazů a zabíjení. A ne žádný průzkum a přemýšlení. Kaminski se nevesele usmál, tedy ne že by to pod jeho světelným filtrem bylo vidět, ale usmál. Poté vycvakl pojistku zbraně, zažehnul podramení lampy a vyběhl před budovu.
Nad vrcholky hor se počal rodit nový den, přesto však vzduch mrazil a opájel se vládou noci. Základna se topila ve stínech. Vystuženými zdmi budov otřásal jeden plazmový výbuch za druhým, všude se ozýval zmatený jekot vojínů, ale i drsné rozkazy seržantů. Kaminski lačně nasál pach boje. Zmateně pobíhající postavy svými rozsvícenými reflektory dodávaly scéně zvláštní punc originality. Ostřílený seržant natáhl ruku, v níž mu přistál vystrašený mariňák.
"Co se tady, u všech ďasů, děje, vojíne?!" Je zvláštní, jak seržnati v nepřítomnosti nadřízených dokáží dát i do fráze dobrý den sadu rezavých žiletek.
"Ú-útok, p-pane."
"Vážně?! By mě bez vás nenapadlo.. Chci vědět kde a jakou silou!" Teprve nyní si Kaminski všiml, že nebohému mariňákovi vytéká zpoza odchlíplého nárameníku stružka pomalu zasychající krve. Dodal proto o něco jemněji: "Synku."
"V-východní svah, p-pane. V-vnější perimetr.. Je jich s-strašně moc, to nemůžeme v životě odrazit!"
"Blbost synku," ale to už Kaminski vyrážel popsaným směrem za řevu: "Hejbněte těma svejma prdelema, vy bando smrkáčů! Všichni za mnou! Přece si tu srandu fakticky nechcete nechat ujít!"
Během okamžiku měl v patách slušný oddíl mariňáků, za což mohl poděkovat svým náborovým schopnostem jen ze zanedbatelné části, většina se k němu přidala prostě proto, že jiný rozkaz nikdo nevydal. A voják bez rozkazu se cítí zbytečně a zmateně asi jako automat na kondomy uprostřed Vatikánského náměstí.
Bunkr čtyři zasypávala neutuchávající salva bleděmodré energie. Země se otřásala výbuchy glycerinových zásobníků a vzduch se znatelně oteplil. "Ty kurvy nás tady usmažej, voni nás tady vopravdu usmažej!" řičel hystericky vojín v žlutém obleku a držel si v panické hrůze hlavu mezi koleny.
"To je kravina, Webere, áááááá, nažer se, ty hajzle," skoro se smál mariňák vedle a s viditelným potěšením kropil prostor před sebou úzkou střílnou pomocí vysokootáčkového děla. "Hahá. A máš to svině, chceš ještě?! Tak na, jóóó. to je vono, chcípni ty zmrde!"
"Voni nás tady fakticky usmažej.."
Dělo zmlklo, najednou byl bunkr nepřirozeně tichý, prostor v něm se jako by zmenšil a působil tísnivě.
"Webere, ty posero, seber se trochu!" Hysterickému mariňákovi přistála v otevřené helmě kamarádova dlaň tak vehementně, že namísto očekávaného plesk bylo téměř slyšet křupnutí. "Slyšíš, chlape, nakopem jim ty jejich mystický prdele tak, že se tu víckrát neukážou!"
Weber se pomalu narovnal a sevřel svojí pušku s odhodlaným výrazem, ale třes v rukou nepolevil. Dělo se opět rozezpívalo v sonátě destrukce a za chvíli se k němu přidala i magnetická puška C-14. Z venku se ozval výbuch, ale dvojice obránců střílet nepřestávala. Modrý paprsek zmizel.
Seržant Kaminski se "svojí" skupinou postupoval vpřed velmi pomalu, protože doutnající trosky bývalého velicího centra prakticky znemožnily přímý průchod k místu nejsilnějšího útoku. Vlastně se zde nabízely pouze dvě varianty, buď se vrátí zpět a v jižním sektoru projde do vnějšího perimetru a proleze celým systémem bunkrů až na opačnou stranu tábora, ztratí tak víceméně hodinu času a nejspíš se pak už ani nebude mít kam dostávat, a nebo se vydá skrze hořící spleť ruin. Volba to nebyla příliš těžká, dokonce ani pro vojáka ne. Urazil dalších dvacet metrů a zastavil se, kolem sice stále hřměla bitevní vřava, ale nějak podezřele tiše. V celé hlučící směsici Kaminskému něco chybělo, mozaika zvuků zkrátka nebyla úplná, což mu už delší dobu vrtalo mimo hlavní směr myšlenek hlavou. Podvědomě si uvědomoval cosi, co se mu právě teď vynořilo z mozku přímo na jazyku: "Tanky! Oni vyřadili tanky!"
Jakmile se jeho výkřik stačil vstřebat do adrenalinem napumpovaných mozků vojáků stojících za ním, objevilo se mnoho ustrašených pohledů. Oči těkaly od nehybných a především mlčících hlavní obrovských mobilních děl Arclite, strmě se tyčících k obloze, k siluetě seržanta, od jehož bojového obleku se odrážely plameny jako prsty nenechavého ďábla. Desítky rtů se zaskočeně pohybovaly, ale nikdo mezi ně nedokázal vložit jediné slovo. Každý si předtím uvědomoval, že mu něco povědomého a důvěrně známého v okolí chybí, ale nikoho ani ve snu nenapadlo počítat s něčím tak důležitým jako byly tanky.
Ve vzduchu viselo napětí jako jemná a nestabilní struna. Mlčící tanky se topily v temnotě vnitřního perimetru a nyní působily poněkud bezzubým dojmem, ovšem síla ukrytá pod tunami ocelového plátování vyzařovala i přes nynější klidový stav jakousi pradávnou hrozbou.
"Ty, vezmi si s sebou asi deset chlapů a omrkněte středovou linii! Snažte se zprovoznit všechny Arclity, ale myslím, že se můžeme spokojit alespoň se dvěma. A buďte na příjmu!" Rozkázal Kaminski schopně vyhlížejícímu vojínovi a otočil se ke zbytku.
"A my, chlapi, jdeme na boční křídla. Chci tu okamžitě vidět dvě útočný skupiny!" Hřímal seržant dál, pak se otočil zpátky na prvně osloveného mariňáka: "Cože, vy jste ještě tady?!!!"
"Gusi, ty kurvy se pořád přibližujou!"
"Zkus mi říct něco, co nevim, Webere!" drmolil střílející vojín zapřen pevně oběma rukama do pažby svojí zbraně.
"Voni se furt přibližujou! Do prdele! Hahá, tady máš, nažer se!! Co budeme dělat, Gusi?!"
Gus jen zakroutil hlavou: "Prostě střílej dál, Webere!"
Kaminski počkal, až se dvě skupinky rychle se vzdalujících mariňáků zcela ztratí ve stínech a pak se vydal v čele té svojí k nejbližší siluetě obrovského tanku. Stále mu vrtalo hlavou, jaktože tyhle ocelová monstra nechrlí dávky třaskavé smrti směrem k nepřátelům, ale jelikož prošel armádní mašinérií a třemi výcvikovými kempy, začal urychleně přemítat nad způsobem, jak je opět přivést k činnosti.
"Seržo," ozval se sotva slyšitelný šepot z jeho headsetu, "seržo, tohle byste asi měl vidět."
Zarazil se. Gestem dal ostatním znamení, aby zůstali na místě připraveni kdykoliv k aktivní obraně. Pak se přikrčil a jako sotva viditelná šmouha zmizel mezi kusy železobetonu. Našlapoval opatrně a pozorně sledoval okolí, ale průzkumníka, kterého sám vyslal vpřed, si stejně nevšiml. Za to on si všiml seržanta, chytil ho jednou rukou kolem hrudi, druhou mu přitiskl na ústa a přitáhl jej k sobě do praskliny v kusu vyvaleného zdiva. Do mikrofonu pak potichu dodal: "Seržo, mrkněte se támhle.." a nataženým prstem dal slovům patřičný směr.
Kaminski se podíval na naznačené místo, ale viděl jen široký pás vstupních koridorů do vnitřního obranného prstence základny a všudypřítomnou změt rozmetaných budov. Obrátil se proto na průzkumníka s jadrnou poznámkou o jeho schopnostech na jazyku, ale on jen přiložil ukazovák na ústa a oči obrátil k obloze.
Kaminski se tedy zadíval stejným směrem a ke svému úžasu spatřil tenkou linku směřující kolmo dolů zhruba dvacet metrů před jejich pozici, bez upozornění by si jí asi těžko všiml. Nějakých pět metrů nad zemí se linka rozbíhala do stran, svými těžko definovatelnými hranicemi kopírovala arachnoidní tvar. Prostor mezi jejími okraji se neznatelně zachvíval návaly vydávané energie. Kde se to tu, kurva, vzalo?
Z myšlenek ho vytrhl sytě mechanický zvuk. Neviditelné pavoukoidní cosi se pohnulo jejich směrem.
"A do svatýho hovna!" zamumlal seržant.
Teprve teď si všimnul jemné deformace, ke které docházelo v nájezdech na linku, sotva postřehnutelné posunutí rovin, zběžným prozkoumáním by si toho všiml málokdo. Ono to nebylo neviditelné, nýbrž těžko viditelné. Projektovalo si to samo na sebe z orbitu jednotlivé obrazy molekul, které jen díky různému projekčnímu hloubkovému prostoru netvořily absolutně dokonalé maskování.
Vysílačka zapraskala: "Seržante, máme v cajku všechny systémy a jsme připraveni provětrat týhle krásce ze středový linie díru!"
Kaminski se přikrčil a neslyšně zamumlal několik slov do vysílačky.
Arachnoid se zastavil, ozvalo se opět mechanické zaskřípění. Seržant se otočil a přimáčkl průzkumníka k zemi.
Čas se zastavil na jedinou pikosekundu, během níž vyšlehla z jednoho tanku vprostřed středové linie záplava světla. Doprovodný zvukový efekt byl ohlušující.
Kaminski se bál pohnout. Cítil, jak mu na záda dopadají kusy roztříštěného zdiva a zpečené drny zeminy. V uších mu pulzovalo.
"Kurva, seržo, ta mrcha ale kope, co?" Ozvalo se vesele ze sluchátek.
"To teda," zavrčel Kaminski a zvedl se na nohy.
Dva metry od něj zel kráter o průměru osmi metrů, na jehož dně se povaloval zlatostříbrný chuchvalec neidentifikovatelných součástek v stále se zvětšujícím jezírku modré tekutiny.
"Dragoun," zašeptal seržant a hlasitěji dodal: "Dobrá práce, hoši."
"Díky seržo," ozvalo se z headsetu.
"Zapněte si vnější scanery a trochu zatopte pod krovkama těm zmrdům před bází."
"Jasně, seržo, jdeme na to." V zápětí se pět dlouhých děl začalo stáčet k severu.
Tak proto tanky mlčely, obsluha se k nim přes toho maskovanýho parchanta vůbec nedostala. Za chvíli už seděl se svými muži ve zbylých tancích a startoval obrané systémy.
"Gusi, mi tady chcípnem, že jo?"
"Ale hovno, Webere," což ani Gusovi neznělo příliš přesvědčivě, zvláště ne s posledním zásobníkem. Dělo už dávno mlčelo, bedny s municí zely prázdnotou a nepřátel neubývalo.
"Webere?"
"No, Gusi?"
"Poslední dávka."
Weber se otočil zpátky a úzkou štěrbinou střílny zařval: "Chcípněte, vy svině!"
V zápětí se zem otřásla několikanásobným výbuchem, nebe se rozjasnilo desítkami plamených zášlehů a Protossané praskali jako švábi.
"A kurva," zašeptal Weber a podíval se na Guse. Ten se široce usmíval a tleskal radostí jako malé dítě.
"Webere, tanky, slyšíš? To jsou tanky!"
***
Slunce již stála vysoko na obloze, když seržant Kaminski dorazil do provizorního štábu. Báze se hemžila těžkou technikou a pilnými pěšáky, kteří svědomitě pracovali na odstraňování škod z předešlé noci. Hranaté stroje T-280 odklízely kusy zničeného velicího centra, jinde zase opravovaly poničené valy. Několik jich stálo v odlehlé části základny, v držácích se v jasném denním světle stále leskly azurově modré krystaly. Ve stínu obrovských torz těchto pracovních robotů rozeznával Kaminski postavy jejich pilotů, kteří se povalovali a kouřili.
"Ehm," odkašlal si hrubý hlas.
Seržant se otočil a s tváří tesanou z kamene řekl: "Pane?.."
"Seržnat Kaminski, správně?" generál ta slova přímo vyplivl.
"Bez pochyby, pane.."
"Jak jste si jistě všiml, seržante, minulá noc nám do značné míry zkomplikovala situaci, neboť.." muž s drsným hlasem se odmlčel a hloubavě se podrbal na zadnici.
"No, zkrátka, utrpěli jsme význačné ztráty a škody." Nová drbací odmlka.
Generálové tímto okamžikem v Kaminskiho žebříčku sympatií klesli hodně hluboko, neboť někdo, kdo desítky zmasakrovaných vojáků, spolubojovníků, dokáže popsat frází -význačné ztráty- a celé to ke všemu obalit blánou hlenu, by zasloužil spíš kulku, než nějaké projevy náklonosti.
Generál se po chvilce přehrabování v dokumentech opět rozpovídal: "Ale jak se zdá, zachránil jste svým, hmm, hrdinským," poslední slovo prostě pohrdavě polkl, "chováním kritickou situaci a zvrátil tak stav boje, co?"
"Když myslíte, pane.."
"Já nemyslím, mám to tady v tom hlášení!" Zvýšil hlas seržantův nadřízený.
Hrdinný rek z hlášení se prázdným pohledem díval z okna na hektický frmol. Padlí ještě nejsou ani pohřbeni a on už má na stole hlášení..
Další čtyři hodiny taktické přípravy s mladým poručíkem psychicky zcela vypustil, Resnock byl prostě vůl!
Šestice vojínů nervózně přešlapovala před ubikacemi. Ozýval se tlumený hovor a tu a tam některý z nich potáhl ze špatně umotané cigarety. Přítomnost zarostlého seržanta jim na klidu nepřidávala.
"Chlapi, chci po vás teď dvě věci," začal Kaminski naučeným tónem.
"Za prvý, zapomeňte teď na všechny pány a vostatní podobný kraviny, říkejte mi prostě seržo, kapišto?"
"Ano, p- eh, seržo!!"
"A za druhý, držte teď chvíli hubu."
Odpovědí mu bylo hlasité sražení šesti párů těžkých bot. Otočil se o stoosmdesát stupňů a ledabyle zasalutoval.
"Mužstvo, pohov," pronesl Resnock tiše nasládlým hlasem.
"Buzna!" uchechtl se někdo z nastoupených vojínů.
Resnockův levý koutek párkrát zacukal v neovladatelném tiku, poručík si změřil své mužstvo zkoumavým pohledem a pak se znechuceně přitočil k seržantovi. Se špatně skrývaným odporem zašeptal:
"Vždyť to snad ani nejsou vojáci, vypadají spíš jako banda hrdlořezů a podvratných živlů!" Poslední slabiky téměř vypískl.
"Víte, poručíku, přesně tohle oni jsou, proto jsou nejlepší." Usmál se klidně Kaminski, poté se otočil k řadě čekajících ozbrojenců a zavelel k nalodění.
***
"Gusi, sleduj toho nažehlenýho límečka," prohodil konverzačním tónem Weber a špičkou nože ukázal na Resnocka. Gus se zadíval daným směrem a s rožšklebenou tváří strčil loktem do svého souseda:
"Ogawo, mrkej na něj, ten se snad vybleje z podoby.."
"Gusi, ty debile, právě si mi zničil Linku pokřivení!" zavrčel Ogawa a chystal se do ničitele válečného make-upu praštit obrovskou pěstí, ale pak se přeci jen zadíval na poručíka a propukl v nepopsatelný chechtot.
"Ty vole, to je fakt maso, co?" ušklíbl se voják v zeleném obleku směrem ke Kaminskému a poplácal jej kamarádsky po zádech. Teprve po pár úderech dlaně si uvědomil, koho to, a především jak, oslovil a zmlknul. Jeho oči se snažily mikroskopovat podlahu výsadkového transportéru.
Seržant si však jeho uvolněné chování neuvědomil, bavil se na prvním Resnockově letu stejně dobře jako zbytek mužstva.
"Nechtěl byste kýbl, pane?" Zahýkal za všeobecného veselí Weber.
Resnockovi se jen protočili panenky a vypustil další dávku žaludečních šťáv.
Blikání rudého světla se mariňákům zarazilo do vědomí s razancí pneumatického kladiva. Neslyšeli žádný zvuk, což znamenalo, že se nejedná o bezprostřední nebezpečí. A nebo že nefunguje siréna..
"Seržo, vo co de?" zeptal se Kaminského zeleně oděný vojín.
"Nevím, Marcusi," odvětil plně zaměstnaný seržant a pokračoval ve vyťukávání frekvence na místním intercomu.
Transportér náhle změnil prudce směr, což v Resnockově žaludku způsobilo další vzpouru.
"Fuj, ten kretén mě celýho poblil!"
"Hehe, Gusi, nejni to poprvý ani naposled, pamatuješ na tu šlapku na tý narozeninový voslavě?"
"DRŽTE HUBY!" Kaminského zašeptání znělo jako svistot vrženého kopí.
Z intercomu se mimo praskotu nic neozývalo, proto si seržant nasadil sluchátka soustředěně naslouchajíc hovoru uvnitř linky.
Pak je odložil a vydechl si:
"Chlapi, obzor před náma je prej plnej těch psionickejch hlavounů."
Mužstvo ztichlo. Ogawa stisknul ovládání pláštových kamer a po chvilce zaostřování vycentroval obraz na obrovské protossanské flotile.
"Foxtrot šest všem na příjmu, sektor osm-nula-sedm plný cílů, opakuji, sektor osm-nula-sedm plný cílů. Letová hladina nastavena na tři míle." Pilot se odmlčel a vyrovnal prudké stoupání svého stíhacího letounu CF/A - 17. Podíval se před sebe a naposledy se pokřižoval.
Aktivní kryt kokpitu se hemžil projektorovanými značkami cílů, zaměřovací kříž jednoduše nestíhal komíhající se body sledovat. A kurva, pomyslel si.
"Tady Foxtrot šest, je jich jako much! Žádám instrukce!"
"Foxtr- -est, tady je Moze- -- --- -osily na cest-" praskající reproduktor rozhodně pilotovi na optimismu nepřidal.
"Kurva!" procedil pilot skrze stažené rty a popohnal svůj stroj do strmého propadu po křídle.
"Seržo, tohle bude zatraceně horká rubanice," šklebil se natěšeně Wilford a dlaní stíral pomyslný prach z fólie průhledového okénka.
"Wilforde, tady nejsi na divadle, sednout!" hřímal Kaminski, ale sám si pohled na začínající vzdušnou bitvu nedokázal odepřít.
"Hehe, aspoň bude nějaká prča.. Že jo, Gusi?!"
"Jasně čéče, rock´n´roll!"
"Tango jedna, tady Foxtrot šest, mám ho přímo za prdelí, vidíš ho někde?"
"Foxtrote, nic nevidím, zadek máš čistej jak-"
"Tango jedna! Tango jedna, kde si?!" pilot se vyděšeně rozhlížel po scanerech a povrchových modelech.
"Tango jedna, ozvi se, tohle vůbec není vtipný!"
Prostor před ním byl přeplněn stroji různých velikostí a tvarů, převážně však protossanské výroby. A nutno dodat, že i posádky. Obloha se leskla efektními výbuchy raket a křečovitými záchvěvy skučících laserů.
"Tady Foxtrot šest, asi jsem právě přišel o -" nad kokpitem se s hlasitým svistem prohnaly pozůstatky někdejšího Tanga. Pilotovy oči je v panické hrůze sledovaly, zornice rozšířené očekáváním. Ozvalo se zaskřípění. O několik vteřin později rozvířil výbuch horskou drť tři tisíce metrů pod centrem dění.
"Oprava, s určitostí jsem přišel o krytí, Tango jedna je mimo, opakuji Tango jedna je mimo.."
Cítil nával vzteku jako neurčitý tlak v oblasti žaludku. Toužil vykřiknout až do úplného vyprázdnění plic, ale mozek potlačil snahu už v zárodku. Tango jedna to koupil!
"Foxtrote šest, tady Foxtrot čtyři, jsem přímo za tebou.."
"Tango jedna to koupil," zadrmolila šestka.
"To je mi líto, chlapíku, ale máme tady horší problém. Koukni se nalevo."
"Tango jedna to koupil," opakoval pilot malého stíhacího stroje a klouby ruky na kniplu mu začínaly bělet.
"Koukni se nalevo! A mrskni sebou, jestli to nechceš koupit taky.." Tango čtyři po těchto slovech zmizel v mracích líně se převalujících v úzkém pásu napříč oblohou.
"On to koupil místo mě, Tango jedna to dostal," pronesl pilot šestky bez výrazu a trhl kniplem, letoun se zdánlivě zastavil ve vzduchu, aby v zápětí s obrovským zrychlením zmizel v husté oblačnosti pod ním.
"To je za tebe, kamaráde!" Šestka zuřivě kličkovala před miniaturními stíhačkami ve snaze dostat se co nejblíže mateřské lodi. Od trysek se vinuly hadi kondenzovaných par, letoun stále zrychloval.
"To je za tebe," vydechl pilot a vypustil zbývající rakety Gemini, aby v zápětí zmizel v oranžovofialovém výbuchu.
"Ty vole, Gusi, to bylo maso, co?" pochechtával se Weber naznačujíc jednou rukou gigantickou loď a prstem druhé letoun CF/A - 17.
"A bum!" rozmáchl se rukama nad hlavu.
"Nech toho, prosim tě, víš kolik dobrejch chlapů tam muselo zařvat?"
"No, furt lepší oni než já, Ogawo!" ušklíbl se Weber.
Kaminski se na něj zadíval, pokynul mu paží, a když se vojín přiblížil k jeho rtům na několik centimetrů, zasyčel:
"Jsem rád, že sem konečně našel dobrovolníka na vysunutej průzkum, Webere. Už se těšim dolů!"
"A-ano, seržo," zakoktal se Weber. Z prvotního šoku se však dostal rychle, proto v zápětí dodal:
"Taky se nemůžu dočkat, seržo!"
***
Transportní loď zmizela za nedalekým hřebenem, ale její zvuk vnímalo osm postav ještě hodnou chvíli. Nikdo nic neříkal. Slov nebylo třeba, každý znal cíle mise i své místo v týmu. Každý, i nešťastný Weber. Kaminski si vyťukával na hlavně svého plamenometu tesknou melodii, většina vojáků se zbavuje napětí a stresu po svém. Gus si pískal stejné tóny dle seržantova rytmu. Zbylí muži postávali v prodlužujících se stínech skal, hleděli do země nebo naposled kontrolovali výzbroj.
"Takže, vím, že z mé přítomnosti nikdo z vás," Resnock se zadíval Kaminskému zpříma do očí. Přihlížejícím se zdál střet jejich pohledů jako nekonečný jiskropád. "-nemá radost, ale musím tu být a věřte mi, radši bych si hřál zadek někde v kanclu."
"To si myslim, zvlášť když je ten zadek zahřátej už od narození." Weber už v podstatě neměl co ztratit.
"Velmi vtipné, Webere. Jenže velení rozhodlo. Musím říci, že svojí první misi jsem si představoval poněkud jinak a-" poručík zběžně přelétl znuděné obličeje kolem, "-a s trochu větší armádou, ale není zbytí. Máme tu budovu, o které nic nevíme a spoustu výbušniny k tomu, aby o ní po nás nevěděl už nikdo."
"Rock´n´roll!"
"Pé pé zet em."
"Seržante, kdybyste byl tak laskav a-"
"Žadnej problém, poručíku. Takže se seberte, vy kupy hnoje, vyrážíme!"
Weber se přitočil k Marcusovi a s úsměvem od ucha k uchu odjistil svou zbraň, aby se záhy rychlým klusem ztratil mezi ostrými výčnělky skal.
Postup rozervanými úbočími byl mírně frustrující a unavující, ale ani jeden z mariňáků nedovolil svým smyslům vteřinku odpočinku. Šinuli se s krátkými komunikačními intervaly narudlými skalisky zhruba tři a půl hodiny, poslední dvě desítky minut již pod hávem soumraku.
"Seržo, tohle byste asi měl vidět," sděloval vysílačkou novopečený průzkumník.
Kaminski udělil pokyny a odklusal. Weber klečel na koleni, prapodivně shrbený zkoumal cosi před sebou. Seržant se k němu v podřepu připojil. Weber se k němu otočil, odclonil částečně jednu podramenní svítilnu a odsunul se mírně stranou.
"A do svatýho hovna, Webere, co to ksakru je?"
"To nevím, seržo, ale vůbec se mi to nelíbí."
Za několik málo okamžiků se nad podivnou věcí sklánělo i zbylých šest členů výpravy. Na drsných tvářích mariňáků se usadily rozporuplné výrazy, s kterými jejich majitelé statečně bojovaly snaže se nedat najevo sebemenší pocit. Jen poručík se bez skrupulí znovu pozvracel.
Gus pokusně strčil do torza tlející mrtvoly hlavní své pušky. Ozvalo se syté mlasknutí, hlaveň bez větších problémů do těla zajela až po mířidla. Gus trhl zbraní zpět.
"Kurva, vono jí to chytlo!"
"Na ty tvoje vtípky teď není nikdo zvědavej, Gusi."
"Di do prdele, Ogawo, vono to tu pušku fakt chytlo!" zavrčel Gus a trhl puškou o dost prudčeji.
Weber šťouchl do mrtvoly nohou. Chvíli se nic nedělo. Pak se ozval zvuk, jenž nejvíce připomínal sykot propíchnutého míče.
"Seržo, tohle se mi ani trochu nelíbí," řekl zastřeným hlasem.
"Do prdele, chlapi, já si vážně nedělám prdel!"
Kaminski uchopil Gusovu pušku a pokusně zatáhl, zbraň kladla silný odpor.
***
Ani společný tah nepřináší žádný účinek, proto se Gus rozhodne k radikálnímu řešení.
"Seržo, kdybyste byl tak laskavej a trochu povodstoupil.." ani se neohlédne, jestli jeho slova mají účinek a stiskne spoušt. Mezi skalisky se odráží ozvěna plná ostrého kamení, tisíckrát zesílený zvuk výstřelu rve uši. Mrtvola sebou škubne, na moment se vznese nad zem, kde se rozstříkne v krvavém gejzíru.
"Do prdele, Gusi, tos posral! Nejenže vo nás kde kdo může vědět díky tý tvý kanonádě, ke všemu mám ještě totálně zasranej vohoz! Přísahám, to mi zaplatíš!" Řve nepříčetně zaneřáděný seržant, otíraje si z uniformy alespoň ty největší kusy vnitřností.
Gus ho však nevnímá, fascinovaně hledí na hlaveň svojí pušky, jež je obklopena pevně svacknutými čelistmi.
"Kurva! Co to má, sakra, bejt?!" skoro vypískne.
Přitočí se k němu Weber, uculuje se a nakonec vesele prohlasí:
"To netušim, ale můžeš bejt rád, že se ti to nepřicvaklo jinam."
"Di do prdele, Webere!"
"No jo, dyť sem zas tolik neřek, ne?"
Poručík se konečně narovná, nervózně se usměje a hřbetem ruky setře poslední zbytky již jednou natrávené večeře z úst.
"Seržante, můžete mi, prosím, objasnit, co to bylo za věc uvnitř toho nebožáka?" Při pohledu na rozchlíplé části hrudníku a trčící zpřerážená žebra se opět odvrací.
"Pane, nemám zdání, pane," mumlá seržant a pohledem přejíždí tváře mariňáků, zastavuje se u Guse, který společně s Weberem drží každý jednu čelist a snaží se přemoci hrůzný stisk. Zbraň je po dlouhém boji plném nadávek konečně osvobozena.
Ogawa přistoupí k odhozené čelisti a vší silou dupne. Ozve se krátké-
"Au, do psí díry, to je tvrdý jako šutr."
Rozervaný hrudník všechny fascinuje, co chvíli sklouzávají pohledem ke zkrvavenému torzu. Nervozita. Nejistota. Nevědomost.
K úlevě všech vydá seržant pokyn k další cestě. Weber se raději drží na hranici dohledu, ale stále ještě v takové vzdálenosti, aby při sebemenším podezření stačil Kaminského upozornit.
"Proč se to schovávalo tomu chlapovi v hrudníku? Co myslíš, Ogawo?"
"Já si myslím, že ten zasranej bastard využíval tělo jako inkubátor. To dělá hodně zvířat," kývá Ogawa vědoucně hlavou.
"To se mi nezdá, to by byl ten chlap spíš živej, ne? K čemu ti je ztuhlej a studenej to, jo, inkubátor.." zašklebí se Marcus a dodává: "A pak, asi by si to za sebou zavřelo a nenechávalo v zádech vykousanou díru!"
"Když se na to koukáš takhle."
"Já myslim, že tam ten hajzl číhal. Na nás."
***
Obloha se tíhou černi dusí a zdánlivě ubíjí vše pod sebou svou nesmírnou rozlohou. Vojáci stojí v malém hloučku, upírají pohledy na majestátní siluetu budovy před sebou, zcela nelogicky umístěnou na malé náhorní plošině.
"Webere.." seržantův natažený ukazovák dodává slovu váhu.
Průzkumník se vzdaluje z dohledu, mizí v temnotě tiše jako duch. V údolí připadá mariňákům i vlastní dech příliš hlučný.
"Pane, tohle se mi vůbec nelíbí," stěžuje si Kaminski poručíkovi.
Ten si přitiskne prsty na ústa ve výmluvném gestu. Ticho. Smysly všech téměř vypovídají službu přepětím.
"Další těla, hodně těl!" zapraská seržantovi v headsetu. "Ale jinak čistý."
Muži se dávají do pohybu. Automaticky zaujímají naučenou formaci, dokonce dodržují předepsané rozestupy. Snaží se nedělat zbytečný hluk, přesto se občas nevyvarují mírnému zaškobrtnutí s patřičným zvukovým doprovodem.
Vysílačka opět zachrčí, ale místo slov se ozve pouze praskání. Kaminského zvednutá pravačka všechny zastaví.
"Webere, nějak blbne spojení, slyšíš mě?"
-praskot-
"Webere? Webere?! Zmetek jeden poruchovej!" seržant poklepe dvěma prsty na miniaturní reproduktor uvnitř helmy. Pak se otočí na dychtivě přihlížející muže.
"Marcus, Ogawa; vpřed!"
Oslovení vojáci se poslušně rozběhnou daným směrem.
Poté, co ztratil Weber kontakt se zbytkem jednotky, se cítí nejistě. Zem je tu pokryta podivnou hmotou, z níž tu a tam trčí pokřivený pahýl. Bližším průzkumem zjišťuje, že se jedná o kusy těl. Ruce, nohy lidí, ale i končetiny a části trupu na první pohled značně nelidské. Hmota je tmavá, pevná, hrubá.
"Kurva, tohle se mi vůbec nelíbí!" zašeptá průzkumník a sevře svou zbraň ještě pevněji. Ticho ho dusí. Nikde by nemělo být takovéhle ticho, absolutní absence zvuku plná očekávání.
Několika rychlými kroky se Weber dostane za další vhodný kryt. Opatrně vyhlíží a kontroluje prostor před sebou. V pohodě, jde se dál. Periferním viděním zaregistruje pohyb. Bez přemýšlení sebou praští o zem. Rozhlíží se. Nic.
"Už začínám bláznit, sakra." Ale nezvedá se. Jeho oči pátrají kolem. Srdce se zmítá pod návaly adrenalinu. Zkouší znovu spojení se seržantem, bez výsledku.
Potom to zahlédne zas..
Kaminski začíná být neklidný. Už po několikáté stlačí komunikační tlačítko:
"Marcusi? Ogawo? Tady Kaminski, slyšíte mě?!"
Příchozí praskání mu náladu nevylepšuje.
Ležící průzkumník se kousek po kousku natáčí na neviditelné, nebo lépe řečeno, neviděné nebezpečí. Prostor před sebou vnímá přes mířidla zbraně jako soubor míst skýtajících úkryt. Jemu, ale i komukoliv jinému. Periferní vidění opět vysílá mozku varovný signál. Weberova reakce je blesková, znásobena nesčetnými hodinami drilu na buzerplacu. Rychlé přetočení na záda, vymrštění pravé nohy, zatímco levá ruka zvedne váhu trupu, který se nepatrně zakloní jen proto, aby se vzápětí vyšvihl do téměř kolmé polohy. Letmé rozhlédnutí. Zakleknutí, pažba dosedá do ramene, obě spouště odjištěny. Zrychlený dech.
Dva stíny se rozdělují, snaží se klečícího mariňáka sevřít do kleští. Kurva! Pomyslí si Weber a na přeskáčku drží tmavé body na mušce.
Vteřiny se táhnou, prodlužují okamžik napětí na nejkrajnější mez. Vojákův ukazovák laská elegantní křivku kohoutku, klidně a racionálně, ovšem jeho pohled nervózně těká z cíle na cíl. Dvojice stínů se dostala na Weberovu úroveň, takže se musí průzkumník co chvíli otáčet, a to v bojovém obleku a bez hluku, což je téměř nemožné.
Potí se a zbraň se mu nepostřehnutelně chvěje v rukou. Setrvává v bojovém postavení sotva pár minut, jenže jemu ta doba přijde jako věčnost. Ve spáncích mu buší návaly krve přeplněné adrenalinem. Komíhající se pušku není téměř vidět.
"Levej nebo pravej? Levej nebo pravej?!" drmolí nepřítomně skrze semknuté rty.
Nemůže se rozhodnout. Stíny, jako by tušily, že se schovává právě zde, stojí a vyčkávají.
"Levej!" zašeptá a definitivně zamíří.
Prst přiráží spoušť k tlačníku. Weberova ústa samovolně přechází do šklebu zadostiučinění, ovšem uši těsně před vyštěknutím pušky zaznamenávají zasyčení v oblasti zátylku. Ne nějaké hadí syknutí, ale zvuk, který se vám zařízne do mozku a zmrazí vás pradávnou hrůzou z neznáma. Jenže mariňáci jsou vycvičené stroje na zabíjení, proto tělo začalo jednat ještě dříve, než mozek nově příchozí podnět zpracoval a vyhodnotil. Ukázkový kotoul, v jehož druhé polovině vyšlehly z ústí hlavně první záblesky, provedl Weber automaticky. Oslnivé šlahouny ohně trhají temnotu, derou černý prostor na nejednolité cáry a osvětlují nejbližší okolí. Průzkumník zoufale střílí, v očích odraz rychlé a bolestivé smrti, na čele se prohánějí drobné perličky potu. Studeného potu.
Kaminski se již vzdal marných pokusů o radiové spojení a právě si téměř labužnicky potahuje z balené cigarety. Zbylí muži činí podobně, až na poručíka, který stojí napjatě poslouchajíc okolní ticho. Jednolité zvuky výstřelů se svou ozvěnou působí v dosavadním mlčení jako řetězová pila.
"Rychle!" zařve seržant zahazujíc před chvílí zažehnutou neřest, jeho muži jsou však již dávno v pohybu.
Nárazy pušky do ramene se stávají stále nezvladatelnějšími. Krátké dávky munice se zadírají nafialovělé nestvůře do těla s hlasitým pleskáním, tvoří krátery, z nichž crčí proudem krev. Průzkumníkovo hledí je zacákané lepkavou červení, téměř nevidí, ale bez přestání přerušovaně střílí. Neznámé monstrum se nad ním tyčí, z projektilů posílených ochuzeným uranem si evidentně nic nedělá. Mariňákovi oči jsou přitahovány dvěma ostrými bodci na růžových prackách protínajících vzduch těsně před jeho obličejem. Dávky jsou již tak dlouhé a s krátkými intervaly, že se slévají v jednolitou masu hromobití.
"Chcípni, ty svině! Tak chcípni konečně!" téměř se modlí průzkumník a opatrně ustupuje vzad.
Úderník cvakne na prázdno. Překvapený voják polkne. "A kurva!"
Weber si dovolí další krátké rozhlédnutí - stíny po bocích se blíží krátkými přískoky.
Trpce se usměje: "Totálně v hajzlu, do prdele!"
Tak tak se vyhne švihu, jehož cílem měla být jeho hlava. Přes údery vlastního srdce neslyší okolní hluk. Před očima mu běží celý život, svět před sebou vnímá spíše podvědomě. Fialová kreatura se vztyčí ještě o kousek výš, prohne své válcovité tělo a s mocným zasyčením vyvrhne dávku kyseliny.
"Kurva, to bolí jak svině," prudká bolest vytrhne Webera z odevzdané letargie. Spíše z odevzdání než z víry v úspěch vytasí osobní pistoli a vyprázdní celý zásobník zrůdě do tlamy. Dva tmavé body už jsou od průzkumníka sotva pět metrů.
"Chyběli jsme ti?" zubí se Marcus vesele, zatímco jeho cé čtrnáctka zasypává bestii, nyní již notně zřízenou, průbojnými hroty. S Ogawou se skvěle doplňují, jakmile jeden voják útočí, druhý se přesunuje na místo, kde není nestvůra krytá a prudkou dávkou dá opět prostor svému kolegovi k přesunu. Weber ulehčeně zasune náhradní Ogawův zásobník do pušky a přidává se k teď již vyhrané bitce.
"Že to ale byla prča, co?" vycení Ogawa zuby s pravou nohou na hlavě cukající se příšery. Pak skloní hlaveň a přisune ji k malému černému oku potaženému zakaleným povlakem. Čtyři výstřely vyprovodí bestiin mozek na podivnou tuhou hmotu rozprostírající se všude kolem.
"Taky ste mohli dát vědět, málem sem vás zabil, volové!" durdí se na oko zachráněný voják, ale v zápětí se šťastně rozchechtá.
"Tady máš, podruhý už tu tvoji prdel zachraňovat nebudu.." oplácí mu stejným tónem Marcus, o něco později Weberovi cinkne o helmu plný zásobník, sveze se po kulatém pancíři, aby byl v zápětí chycen nyní již zase pevnou a jistou rukou.
***
Příslušníci hvězdné maríny se tísnili na malém prostranství před vchodem do budovy. Ticho panující všude kolem budilo u všech obavy, ale ani jeden z vojáků nechtěl dát najevo své pocity. Temná kolmá stěna železobetonu a polylitinových desek se nad nimi tyčila jako obří prst, zatím pouze hrozící, ale připraven kdykoliv nepatrný hmyz rozmáznout.
Kaminski se podvědomě přikrčil.
"Takže, chlapi, došli jsme až sem, což je chvályhodný, ale znamená to úplný prd!"
"To teda jo," ucedil Gus koutkem úst a pohrdavě se uchechtl.
"Cestou jsme narazili na-" pokračoval seržant, ale v půli věty byl přerušen svým nadřízeným.
"-na pár malinkých obtíží, které, jak jistě nezapomenu uvést v hlášení, jste vy, skvělí vojáci, hravě a s přehledem zvádli." Navázal poručík plynule a odhalil zuby v škrobeně medovém úsměvu.
"Jo, jenže já se málem posral strachy, zatímco ty sis někde v klidu leštil prýmky.." mumlal Weber a házel po veliteli akce nenávistné pohledy. Ten si z nich evidentně nic nedělal, neboť pokračoval v oslavné řeči:
"Jak jistě víte, narazili jsme při postupu na dosud neznámou formu života, která-"
"Hehe, to já sem na ní narazil, gumo.." Weberovi se samovolně zaťaly pěsti, měl chuť toho nafoukanýho poseru přetáhnout pažbou po hlavě. V hlavě mu hučelo potlačovaným vztekem, dlaně se samovolně zavíraly a otvíraly a dech nápadně prohluboval. Poručíkův proslov téměř nevnímal. Pohledem ledabyle bloudil v místech za Resnockovým pravým ramenem, jak se na správného vojína patří.
Vzduch vibroval napětím. Každý z nich to vnímal po svém, ale všichni cítili podobný pocit ohrožení. Pé pé zet em! Wilford se pobaveně uchechtl, místo aby teď dokončoval poslední přípravy a aktivoval nálože, stojí před vchodem cílového objektu na podivné hmotě, z níž tu a tam trčí pokroucená torza rozložených těl, v okolí se potulují neznámá monstra (ano, monstra, jinak je opravdu pojmenovat nedokázal) a on dělá, že se zaujetím poslouchá naduté naparování nějakýho oficírskýho ucha. A syčení.
Syčení. Zlověstný zvuk, který nenásilně zvyšoval svou intenzitu, se z ničeho nic ozývalo téměř všude. Monotónnost Resnockova projevu napůl otupila vnímavost mariňáků, kteří si nyní v duchu spílali za tak nováčkovskou a možná i fatální chybu.
"Do prdele, seržo, co to je?!" Protlačil skrze ztažené hrdlo Ogawa.
Kaminski pochopil jeho otázku jako řečnickou a popošel beze slova pár metrů za své muže. Režimy krytu jeho bojové helmy se divoce přepínaly, ale žádný z technických zázraků nic nenalezl.
Vojíni se mimoděk zhlukly zády k sobě, zaklekli a čekali. Klapnutí pojistek zbraní v hlasitém, stále vzrůstajícím, sykotu nikdo z nich neslyšel. Poručík, který ve svém řečnickém vytržení nezaznamenal ani syčení, ani změnu v chování svých mužů, se rozmáchl v obšírném, všeobjímajícím gestu a ztuhl. V tváři grimasu bolestného poznání a neskutečných muk.
Kaminski se otočil. Očima spočinul na Weberově pušce přesně ve chvíli, kdy se ozvalo staccato dávky a první z projektilů se se zmučeným hvízdáním zaryly do Resnockova těla. Nárazy munice si s bezvládným trupem nadřízeného pohrávaly jako s hadrovou panenkou. Seržant chvíli zíral na celou scénu s otevřenými ústy, oči rozšířeny spíše překvapením než panikou. Pak vytáhl osobní pistoli a namířil na Webera.
Průzkumníkův prst opustil oblouk spouště. Všude kolem panovalo ticho. Dokonce i syčení bylo pryč, což vojáky znervóznilo ještě víc.
"Webere, co to, kurva, mělo znamenat?!" Kaminski se přiřítil jako blesk. Průzkumník byl fascinován ústím hlavně, která mu mířila přesně mezi oči. zdálo se, že se černý otvor rozšiřuje, jakmile o něj zavadíte pouhopouhým pohledem. Omámeně vstal a přešel k poručíkovu tělu. Mlčky ukázal na krev a cáry tkání. Pak na pahýly Resnockových nohou.
Seržant, stále mířivše na Webera, pomalu přistoupil a dovolil si krátký pohled na zem. Rudá krev se pomalu vpíjela do podivné hmoty. Crčela z rozšklebených ran v proudech, nejvíce však z tepen vykukujících těsně nad koleny. Tedy v místech, kde by za normálních okolností poručík kolena měl. Kaminski se sklonil, aby prozkoumal malou prohloubeninu, na první pohled sotva rozpoznatelnou, která spočívala svým mělkým dnem přímo pod zkrvaveným kusem masa, tedy, poručíka.
"To bych nedělal, seržo! Ta věc prostě vystřelila ze země strašně rychle, ukouslo mu to nohy a takovým kurevsky dlouhým bodákem prorazilo bojovej oblek.."
Seržant se napřímil s hbitostí železničního semaforu. Tvář si ovšem zachoval absolutně bez emocí.
"Cože mu to udělalo?" zeptal se Webera, ale v duchu již viděl přesný obraz. Proklínal svou živou fantazii.
"Ono to, já nevím jak to nejlíp popsat, seržo, ale-"
Okolí vybuchlo v gejzíru úlomků hmoty. Syčení tu bylo znovu a nyní i se svými původci. Zrůdy lezoucí z malých kráterů v půlkruhu kolem mariňáků byly různých tvarů i velikostí, ale vojáci se schodovali ve dvou věcech. Všechny byly neobyčejně ošklivé a na jejich vkus až moc živé.
"Všichni spustit FV hledí!" řval seržant do komunikátoru, zatímco přílbovou krytku jeho obličeje pomalu začala překrývat našedlá barva.
Nečekal na potvrzení splnění rozkazu, natolik znal své muže. Odklopil držáky spouští svého plamenometu, dovolil si krátký samolibý úsměv a stiskl. Plameny rozžhavené plasmy vylétly na měsíční světlo s grácií pohádkového draka, točily se v dovádivém víru a braly sebou vše, co jim stálo v cestě. Kaminski se pobaveně šklebil a snažil se udržet svírající se obklíčení co nejdále.
"Wilforde, Marcusi; dohlídněte na táborák!"
"´zkaz, seržo," zazubili se oba oslovení vojíni naráz, popadli schránku s výbušninami a zmizeli uvnitř budovy.
Whúúúm, whúúúm.
Kaminski musel přerušit přívod plynů do malých generátorů na zádech. Jejich turbínky se setrvačností protáčely a sekaly rozpálený vzduch na grilované molekuly. Hlavně seržantovy zbraně byly rozpáleny doběla.
Svistot magnetických kulek jitřil ovzduší. Přestože vynořivší se příšery padaly jedna za druhou, využily přestávky seržantovy zkázonosné zbraně k tomu, aby se přiblížily co nejblíže.
Whúúúm, whúúúm.
"Gusi, sežeň nám taxíka, priorita tři!"
Whúúúm, whúúúm.
Plamenomet se opět probral k životu. Nejbližší zrůdička se přikrčila a zploštila své tělo na několik málo centimetrů vysoké cosi, ale pouhým žárem taveného vzduchu z ní zbylo několik centimetrů vysoké černé nic.
"Hezky, seržo!" zvedl Weber pobaveně palec, pak se otočil zpět a s nadávkami na rtech zasypával dál kreatury výstřely ze své pušky. Náhle se však chytil za srdce, z pusy se mu valila krev v černých chuchvalcích, oči vypoulené k nepoznání.
Gus se otočil, přilákán chrčením v interkomu, a vypálil tři krátké dávky směrem k nebohému kamarádovi. V chvatu se pokřižoval.
"Do prdele, seržante, taxík už je na cestě, ale mrkejte na Webera!"
Kaminski, pod tlakem několika příšer najednou, udělal tři kroky vzad. Otočil se, navolil na regulátoru svého plamenometu změnu hodnot a dobře mířeným proudem koncentrovaných plamenů seškvařil průzkumníkovo tělo i s jeho pod zemí schovaným vrahem.
Pach spálené hmoty ho praštil do nosu.
Whúúúm, whúúúm.
"Marcusi, jak ještě dlouho?!"
"Hotovo, seržante, už sme skoro u vás!"
"Gusi, za jak dlouho tu bude kočár?"
Otázaný voják se zašklebil a ukázal seržantovi dva prsty.
Kaminski se sám pro sebe pousmál a proměnil další dvojici nestvůr na živočišné uhlí.
"Skvělý!"
***
Začouzeným průhledem viděl Kaminski celé prostranství jako na dlani. Otočil se ke svým mužům. Ztrhané tváře odrážely přestálé vzrušení a únavu, mimo jiné však taky totální spokojenost. Wilford se právě chystal ošetřit Gusovi ošklivou ránu v obličeji, vyndaval z ní odštěpky roztříštěného hledí a divil, co je to za tvory, když mají větší sílu než vystřelená kulka. Seržant se štastně nadechl, malý váleček v jeho ruce udělal tiše: plop.
V duchu viděl natěšené ksichty lampasáků i návrhy na jeho povýšení. Opět se šťastně usmál. Už se těšil na jejich protáhle obličeje a zmatená "ale" až jim oznámí, že hodlá zůstat seržantem. Ostatně, jako již tolikrát před tím.
Transportní loď se s tichým vrněním propracovávala k Septera Prima a na oslňující záblesk čirého světla z prostoru pod ní téměř nereagovala. Možná si jen tak lehce poposkočila spolu s tlakovou vlnou. Jinak však byla vyrovnaná a spokojená. Jako SERŽANT Kaminski...
