Následující dny utekly rychle. Ráno se zavřela Lona s otcem Velasem do jeho pracovny a rozšiřovala si znalosti o bylinách. K mnichově obrovské radosti měla Lona úžasnou schopnost učit se. Kromě znalosti rostlin ji učil i starou řeč, ve které byla psána většina knih v jeho pracovně, ve kterých mohla Lona najít spoustu užitečných věcí od legendy o jejím příchodu, až po historii celé země.
Odpoledne si ji od otce Velase přebral Shan. Cvičili na dvorku boj s meči. Shan sehnal starý jednoduchý meč vhodný právě tak nanejvýš na cvičení, zatímco nový nechal ukovat u místního mistra kováře. Chtěl ho dát Loně jako dárek k příchodu nového roku. Kromě toho Lona trávila každou volnou chvíli s Kristin, se kterou se spřátelila. Pomáhala jí s prádlem, zatímco Kristin ji zasvěcovala do každodenních rituálů obyčejných lidí.
Čtyři dny uběhly jako nic. Lona seděla na dvorku na své oblíbené lavičce (nebo spíše jediné, která tam byla) a jako vždycky se vyhřívala ve slabých paprscích slunce. Běžná hnědá barva celého dvorku i domu byla narušená jemným sněhovým popraškem, ale Lona se myšlenkami toulala daleko odsud. V duchu porovnávala svůj předchozí život s posledními devíti dny. Zítra to bude desetidenní, co se octnula v tomto světě. Čtyři desetidenní tvoří měsíc. A devět měsíců tvoří rok, jak jí vysvětlovala Kristin. Každé desetidenní v měsíci má své jméno - primas, duplas, trias, kvarto. Názvy odvozené ze starého jazyka, Lonu v tu chvíli napadla latina. Je možné, že by v dřívějších dobách byly oba světy propojené? Jak je možné, že se tady mluví stejným jazykem, jako v Americe? Bez neustálého kontaktu s druhým světem by se jazyk jistě nevyvíjel stejným směrem a v tom případě by se tady jenom stěží domluvila.
Kristin jí dále vysvětlila, že je zrovna duplas posledního měsíce v roku, Achila. To znamenalo, že za dvě desetidenní nastane nový rok. Nejdelším obdobím roku je suché horké léto a deštivý podzim. Zima je krátká, ale často krutá a ledová, zvláště pro malé usedlosti na planinách. Ve městě zima nikdy neudeří takovou silou, jako v otevřené krajině.
Lona přemýšlela nad vším novým, co jí Kristin řekla, a porovnávala to s ročními obdobími na Zemi. Z myšlenek ji vyrušilo divoké vypísknutí.
Asteri, zvolala v duchu nadšeně a natáhla předloktí. Jestřáb se na něj posadil, chvíli ještě hledal rovnováhu, ale potom zaměřil svou pozornost na jeho lidskou přítelkyni.
Rád tě zase vidím Lono.
A já tebe. Musíš být unavený po tak dlouhé cestě. Pojď, odnesu tě dovnitř a všechno mi povyprávíš, vešla s úsměvem na tváři a s jestřábem na předloktí do kuchyně.
Kde jsi nechal toho mága?
Počkej chvíli, létá nad městem, ale hned by měl být tady.
Sotva to jestřáb dořekl, proletěl kolem Lony další dravec a naprosto samozřejmě se posadil na opěradlo židle.
Jsem rád, že tě poznávám, Nashlono Hannah Niso, pozdravil ji druhý jestřáb.
Potěšení je na mé straně, usmála se na něj a nechala Astroriho, aby si přelezl na druhé opěradlo.
Mohu tě poprosit o nějakou deku?
Samozřejmě. Hned ji přinesu, usmála se rozpačitě. Nechápala, na co deku mág-jestřáb potřebuje, ale nemínila mu hned odporovat.
„Jsou tady,“ špitla Lona, když po cestě ze svého a Shanova pokoje potkala otce Velase. Ten zbledl a kvapně dívku s dekou v náručí následoval.
„Vítám vás,“ uklonil se jestřábům.
Můžeš říct svému příteli, že nejsme žádní králové, aby se nám klaněl jako nějaký poddaný, zasmál se kouzelník. Lona se smíchem přetlumočila jeho žádost a dala deku na židli, na které mág-jestřáb seděl.
Děkuji, sklonil hlavu. Vzápětí se kolem něj rozprostřela namodralá záře, ostré světlo ozářilo celou místnost a najednou stál vedle židle muž zabalený do přinesené deky, pod kterou byl očividně nahý.
„Tak tady mě máte,“ usmál se rozpačitě.
„Přinesu vám nějaké oblečení,“ odběhl mnich.
„Já jsem Thadeas,“ natáhl k Loně pravačku.
„Lona, ale to už víš,“ usmála se. „To bylo úžasné,“ rozhodila kolem sebe ruce, aby pochopil, že myslela to kouzlo.
„Možná to dokážeš taky, na to brzo přijdeme,“ zasmál se. Líbil se jí. Představovala si starého muže s neustále zamračeným pohledem, dlouhými bílými vlasy a vousy, zahaleného do tmavého pláště... A zatím před ní stál mladý muž, nemohlo mu být víc, jak Shaneovi, vysoký se svalnatou postavou, hladce oholený, tmavé krátké vlasy a čokoládově hnědé oči. Měl nádherný úsměv odhalující bílé zuby a tvářil se rozhodně mnohem přívětivěji, než by čekala.
„Jak dlouho se tady vlastně zdržíte?“
„To netuším, možná až do jara a potom vás se Shanem Alecem doprovodím do Dračích hor. Všichni už tam na tebe čekají.“
„Co když nejsem ta pravá?“
„Jsi. To můžu odpřísáhnout,“ usmál se na ni. V té chvíli se v kuchyni objevil Shan.
„Shane,“ usmála se na něj Lona tak krásně, že měl chuť hned ji sevřít v náručí a políbit. „Tohle je Thadeas...“
„Těší mě, právoplatný králi Severního království. Jsem Thadeas Irwin, čaroděj první kategorie, Strážce Brány,“ uklonil se mu Thadeas.
„Nemyslím, že tyto formality jsou nutné,“ usmál se Shan strojeně a natáhl k němu pravici. „Těší mě.“
„Tady nesu nějaké oblečení, snad to bude stačit. Nashlono, nachystej nějakou večeři,“ objevil se otec Velas ve dveřích a hned začal organizovat přijetí vzácného návštěvníka.
Je z toho celý paf, zachytila Astroriho myšlenku.
Nestává se každý den, aby přijel čaroděj z Dračích hor, odpověděla mu Lona.
Vypadá to, že si budete rozumět.
Doufám, docela mě překvapil. Čekala jsem někoho jiného... Zatímco Lona mlčky připravovala večeři a v duchu rozmlouvala s Astorim, musel Thadeas odpovídat na četné otázky starého mnicha.
„Chceš s něčím pomoct?“ ozvalo se za ní tichým hlubokým hlasem.
„Shane,“ usmála se překvapeně. Zahloubaná do hovoru s jestřábem si ani nevšimla, že stojí těsně za ní. „Můžeš tohle odnést na stůl?“ ukázala na talíř se studeným masem. Sama odnesla podnos s chlebem a svrasklou zeleninou.
Večeře plynula ve veselém duchu, ale Lona cítila ze Shanovy strany nějaké napětí.
„Co se děje?“ zeptala se tiše, když přišli do pokoje. Otec Velas uvolnil svůj pokoj pro Thadease a Astoriho a sám si ustlal v pracovně.
„Nic.“
„No tak, Shane, vidím to na tobě,“ zadívala se mu zblízka do očí. Měl chuť uhnout pohledem, ale zároveň se nechtěl odvracet od jejích modrých očí.
„Jenom jsem měl těžký den,“ povzdychl si.
„A co jsi dělal? Zmizel jsi hned ráno a neukázal ses ani na oběd,“ zajímala se.
„Byl jsem něco zařizovat. A pozdravuje tě Kristin,“ usmál se. Lonu píchlo u srdce. Znamená to, že s Kristin...? Nejraději by se ho na to zeptala, ale připadala si hloupě už při té myšlence a tak nechala jeho poznámku být.
Lono? prolétlo jí myslí. Nejprve si myslela, že je to Asteri, ale tohle byl úplně jiný hlas.
Thadeasi?
Jak víš, že jsem to já? usmál se.
Astori má jiný hlas.
Mohla bys na chvíli na dvorek? Je ještě poměrně brzy na to, abych šel spát a jestli se nechystáš ty...
Jistě, hned tam budu.
„Jdu ještě chvíli ven, Thadeas chce se mnou mluvit,“ řekla tiše, než se vytratila z pokoje. Shan se díval na zavřené dveře a v hlavě se mu honily zmatené myšlenky.
„Jsem tady,“ usmála se Lona na postavu stojící v naprosté tmě. Ještě před pár dny by ji přehlédla, ale smysly vytrénované nočními souboji se Shanem tmavé obrysy zaregistrovaly.
„Doufám, že jsem tě nevyrušil.“
„Ne, to je v pořádku,“ posadila se na lavičku. Slabé paprsky měsíce prosvítající skrz těžké mraky, které prozrazovaly, že ráno bude země pokrytá novou vrstvou sněhu, jí osvětlovaly tvář a dlouhé vlasy, které rozpustila z pevného uzlu.
„Proč nedovedu mluvit s Carbem, ale s tebou a Astorim mi to nedělá nejmenší problém?“ zeptala se po chvíli ticha narušovaném jen občasným zahoukáním sovy.
„To nevím. Neznám ještě rozsah tvých schopností, ale myslím, že to brzy zjistíme,“ usmál se, ale jeho úsměv spíš tušila.
„Jak probíhá to testování?“
„To je to, o čem jsem s tebou chtěl mluvit. Není to moc příjemný proces, alespoň ne pro testovaného. Nabourám se do tvé mysli, což bývá bolestivé. Ale jenom tak můžu zjistit rozsah tvých schopností a budu tě moct cvičit v jejich používání.“
„A jak dlouho to trvá?“ zeptala se s úzkostí v hlase. Neměl jí raději vůbec říkat, že je to takhle nepříjemné.
„Pokud máš takové schopnosti, jak si většina Strážců myslí, je možné, že to bude trvat i několik hodin,“ vysvětloval tiše.
„A to budu celou dobu naprosto při sobě...“
„Přesně tak.“
Dlouho mlčeli. Lona si srovnávala myšlenky a Thadeas ji při tom nechtěl rušit.
„Takže zítra?“ prolomila ticho Lona.
„Ano, zítra po snídani. Po zmonitorování budeš vyčerpaná, tak musíš nabrat síly trochu dopředu. Je důležité, abychom to zvládli najednou. Jakmile proces přerušíme, budeme muset začít od začátku,“ vysvětloval.
„Dobře. Já... už si půjdu lehnout,“ zvedla se.
„Dobrou noc,“ usmál se na ni Thadeas.
„Dobrou...“
Probudila se s prvními slunečními paprsky prosvítajícími do pokoje. Celou noc špatně spala a tak se divila, že se cítí poměrně svěží. Protáhla se líně jako kočka a zamžourala do nového dne.
„Dobré ráno,“ ozvalo se vedle ní. Když se podívala na Shana, věnoval jí zářivý úsměv.
„Dobré ráno,“ uculila se a jediným pohybem se octla na břiše.
„Po téměř probdělé noci a plná energie?“ ušklíbl se, ale byla v tom spíš jemná provokace, než jeho ostrý sarkasmus.
„A jak víš, že jsem nespala?“
„Taky jsem moc nespal.“
„Snad jsem tě nebudila,“ zašeptala.
„Nene, já bych se nenechal. Jenom jsem měl o čem přemýšlet a tak se spánek nějak nedostavoval,“ zalhal. Pravdou bylo, že mu její překulování dělalo starosti. Od chvíle, kdy se včera večer vrátila z posezení s mágem, byla ustaraná a smutná. Nejspíš si dělala hlavu s dnešním testováním. Věděl, co to obnáší. Prošel si tím už před pár lety, kdy ho matka zmonitorovat, aby se zjistilo, jestli má nějaké zvláštní schopnosti, které se čas od času v jejich rodě vyskytly. Něco málo v sobě měl, ale byla to taková hrstka, že ani nestálo za námahu rozvíjet je.
„A došel jsi k nějakému závěru?“
„Ne,“ zasmál se. Ještě chvíli leželi v posteli a povídali si, než se odhodlali obléct se a sejít dolů do kuchyně na snídani.
Dobré ráno, Astori, usmála se Lona na jestřába sedícího na opěradle židle.
I tobě. Jak jsi se vyspala? Spala jsi vůbec? Cítím z tebe starosti.
Spala. Sice ne moc, ale spala.
Nemusíš mít strach, Thadeas je schopný mág, nebude tě zbytečně trápit.
Děkuju.
Posnídali v klidu čerstvý chléb se sýrem a zbytkem zeleniny, která zůstala od posledního trhu. Otec Velas ani Thadeas se během snídaně neobjevili, v celém domě panoval klid a ticho. Po snídani se vydal Shan ke Carbovi, zatímco Lona natáhla na předloktí sokolnickou rukavici, kterou jí sehnal starý mnich, posadila na ni Astoriho a vyšla za Shanem na dvůr. Zatímco jestřáb kroužil nad městem a občas se snesl do špinavé ulice pro drobného hlodavce, začala Lona Shana tiše rozmlouvajícího se svým hřebcem, ostřelovat sněhovými koulemi uplácanými z čerstvě napadaného sněhu. První rána mu padla přímo mezi lopatky, druhou ještě zvládla zasáhnout rameno, ale třetí skončila někde pod Carbovými kopyty, zatímco Shan srazil Lonu do hromady sněhu. Vesele vypískla, když ji sníh zastudil na holé kůži. Chvíli trvalo, než se jejich pozice obrátila a ona zadýchaně zůstala sedět na Shanově břiše, ale ten ji nenechal vydechnout a během okamžiku byla zase pod ním.
„Dost,“ zvolala z posledních sil mezi záchvaty smíchu. Oba byli od hlavy až k patě pokrytí sněhem, který vlivem tepla, které jejich těla produkovala, rychle tál a vytvářel na oblečení mokré fleky.
„Musím přiznat, že jsi mě tou první ranou dostala,“ zasmál se Shan.
„A tou druhou ne? Taky jsem tě přece zasáhla.“
„No, tou taky, ale jenom trochu,“ připustil.
„Bojovník musí být neustále ve střehu...“ napodobila jeho přísný tón, kterým ji častoval během jejich soubojů. Nestačila ale doříct zbytek, Shan ji umlčel kouskem zmrzlého sněhu, který jí strčil pod promáčenou tuniku.
„Ááááá, co děláš?“ vypískla a snažila se zbavit ledového doplňku.
„Říkala jsi přece, že bojovník musí být neustále ve střehu, tak jsem vyzkoušel tvůj postřeh,“ smál se, zatímco se Lona snažila setřást ho ze sebe, aby se dostala pod tuniku pro kousek sněhu dřív, než se úplně rozteče.
„Dobré ráno,“ vyrušil je z kočkování Thadeasův hlas.
„Oh, dobré ráno,“ pozdravila ho se smíchem Lona a hrabala se na nohy. Shan zavrčel něco podobného pozdravu a s omluvou se vytratil dovnitř domu.
„Vidím, že jsi se dobře vyspala,“ usmál se Thadeas na Lonu. Její dětská hravost mu přišla přitažlivá. V duchu zadoufal, že jí podobné chvilky bezstarostnosti vydrží co nejdéle.
„No, nevím, jestli se to tak dá říct, ale každopádně mám dobrou náladu,“ usmála se a natáhla znovu rukavici, aby se mohl Asteri posadit na její ruku.
„Myslím, že můžeme začít,“ zvážněl Thadeas. Lona jen mlčky přikývla a následovala mága do útrob stavení.
Skousla rty, když se jí do hlavy zaryla tupá bolest, až se u zubu vytvořila rudá kapka. Nedovedla si představit, že tuhle bolest bude muset snášet možná i hodiny. Stulila se na posteli do klubíčka, slzy se vsakovaly do polštáře, ale z hrdla se jí nevydrala ani hláska prozrazující, jak jí je. Připadalo jí jako celou věčnost, než tlak v hlavě povolil. Cítila se neuvěřitelně slabá. Otevřela oči a dívala se přímo do starostlivé tváře mladého mága.
„Hotovo,“ usmál se. Vypadal vyčerpaný, určitě je monitorování náročné i pro něj samotného.
„Jak dlouho...?“ zaskuhrala Lona. Měla úplně vyschlé v krku, žaludek se jí svíral hlady, ale neměla sílu natáhnout se po hrnku se studeným čajem, který stál na stolku jenom pár centimetrů od postele.
„Nevím. Zavolám otce Velase a Shana,“ zvedal se ztěžka, ale přece jenom se pomalu došoural ke dveřím. Jakmile se ozvalo tiché zaskřípání nenamazaných pantů, objevil se na schodech Shan a hned za ním mnich. Thadeas se odpotácel do mnichova pokoje, který mu sloužil za dočasné útočiště a tam se svalil na postel. Otec Velas jej starostlivě přikryl teplou dekou, ale než stačil donést trochu vody, upadl mág do hlubokého spánku.
„Lon?“ zašeptal Shan, když se posadil na kraj postele, na které dívka odpočívala.
„Shane,“ usmála se na něj unaveně. Shan jí pomohl napít se. Ruce se jí třásly, nejspíš jí i stoupla teplota.
„Jak dlouho to trvalo? Kolik je hodin?“ zašeptala.
„Něco málo po půlnoci,“ řekl tiše Shan a pohladil ji po zpoceném čele, na kterém zůstalo pár přilepených pramínků vlasů. „Musíš mít v sobě velkou moc, když to trvalo tak dlouho.“
„Chci spát,“ přitiskla tvář na jeho hrubou dlaň a zavřela oči.
Probudila se v obvyklou ranní hodinu, jako by se předchozího dne nestalo nic, co ji málem k smrti vyčerpalo. Shan vedle ní pravidelně oddechoval ztracen ještě někde v krajině snů. Cítila únavu a bolela ji hlava, ale jinak byla naprosto v pořádku. Opláchla se, natáhla na sebe tuniku a polonahá tiše vyšla z pokoje. Nechtěla Shana rušit ze spánku, určitě o ni měl předchozího dne starost a teď byl unavený.
Uvařila plnou konvici čerstvého čaje z lipových květů a napekla sladké placky, které Shanovi a otci Velasovi tak chutnaly.
Jako první se objevil Thadeas.
„Dobré ráno,“ usmál se, když se Lona v předtuše otočila od plotny.
„Dobré ráno, taky jsi tak unavený?“ opětovala mu úsměv.
„Jsem, ale myslím, že pár tvých sladkých placek to spraví.“
„Tak si dej. Ještě dvě a přidám se k tobě,“ pobídla ho, zatímco už se plně věnovala plotně.
„Děkuju, počkám na tebe. Monitoroval jsem už desítky lidí, ale ty... ty jsi jiná. Máš v sobě neuvěřitelnou moc, možná větší, než já sám...“ začal vážně.
„To není možné. Nikdy jsem ničím nevynikala...“ posadila se za ním ke stolu. Oběma nalila hrnek čaje a zakousla se do jedné z placek, které se nahromadily na těžkém kameninovém talíři.
„Každopádně z tebe Rada Strážců bude mít radost. Poslal jsem Astoriho se zprávou, vrátí se za pár dnů.“
„Není možné se se Strážci spojit telepaticky?“
„Je, ale je to příliš daleko a i krátké spojení by mě rychle vyčerpalo. Kdybych jim chtěl sdělit takovou zprávu, kterou jsem poslal po Astorim, zemřel bych vyčerpáním dřív, než bych se dobral poloviny.“
„A řekneš mi, co jsi po Astorim poslal?“
„Popsal jsem všechno, co jsem včera zjistil. Máš spoustu schopností ve vysokém rozsahu. Pokud se rozhodneš zůstat někdy v Dračích horách a zařadit se ke Strážcům, budeš velkým přínosem. Možná, že máš i ty schopnosti, o kterých dnes čtu jenom ve starých knihách. Ale budeš se je muset naučit ovládat dřív, než ony ovládnou tebe.“
„Ale jak je možné, že jsem nikdy předtím nic takového neuměla?“
„To netuším. Možná, že svět, ze kterého pocházíš, nějak utlumuje tvé schopnosti a teprve, když jsi se dostala k nám, vyvěrají na povrch. Zatím jenom pomalu, ale myslím, že to nebude trvat dlouho a budeš moct ovládat všechno okolo.“
„Ale jak je potom možné, že jsem nedovedla mluvit s Carbem? Chci říct, mám pocit, že na můj pokus o komunikaci reagoval, ale neodpověděl mi...“
„To netuším. Zkusím to odpoledne, pokud mi to Shan dovolí. Ale s Astrorim, jak jsi našeho jestřába pojmenovala, mluvíš naprosto plynule a souvisle bez nejmenších potíží a je to obyčejný pták, není ničím výjimečný, kromě toho, že je velmi bystrý, ale to jsou všichni dravci.“
„Myslela jsem, že když vyrůstal v Dračích horách mezi Strážci, tak je zvyklý domlouvat se telepaticky...“
„Nevyrůstal mezi Strážci. Je to svobodný pták,“ usmál se Thadeas.
„Dobré ráno,“ pozdravil je s úsměvem otec Velas a zakončil tak jejich debatu.
„Dobré ráno,“ odpověděli oba současně. I starý mnich chtěl znát výsledek včerejší zkoušky, ale čekal, až mu to řekne jeden z jeho hostů sám, aniž by se musel nějak vyptávat. Nebylo ale těžké pochopit, že zatím ani Lona ani mág nechtějí o včerejšku moc mluvit, i když věděl, že mezi sebou to právě rozebírali.
Přestože Lona ještě cítila únavu, nemínila se zříct pravidelného vyučování o bylinách. Starý jazyk zvládla obdivuhodně rychle a teď už bylo jenom na ní, jestli ho bude procvičovat. V tomto ohledu už jí otec Velas neměl velice co naučit. Po obědě, který sestával z vařených brambor a čerstvého mléka, se nemínila Lona vyhnout ani pravidelnému cvičení v boji.
„Ale jenom chvíli, jsi ještě unavená,“ namítal zamračeně Shan, když se Lona nechtěla navzdory svému stavu vzdát jediné chvíle, kdy byla se Shanem sama. Za celý den s ním nemluvila a při představě, že to tak bude až do večera, jí bylo smutno.
„Řeknu ti, až to nebudu zvládat,“ zazubila se vesele nad svým malým vítězstvím a vyběhla na dvorek. Když se mezi dveřmi objevil Shan, podávala mu jeho meč.
„Nastydneš,“ zamračil se nad jejím oblečením sestávajícím jenom z vysokých teplých bot a volné tuniky. Zvykl si, že tak chodí oblékaná vevnitř v domě, ale na dvorku pokrytém zmrzlým sněhem se mu to vůbec nelíbílo.
„Zahřeju se,“ ušklíbla se. Zůstávala v ostražitém postoji a vyčkávala na Shanův první výpad. Přišel vzápětí.
„Nebo tě zahřeju já,“ zašeptal, když se po chvíli dostal k její blízkosti. Loně projela tělem vlna tepla, když ji jeho dech pohladil po šíji.
„Pokud bych to potřebovala, určitě ti dám vědět,“ odpověděla mu se smíchem a odrazila jeho další výpad. Shana napadlo, že to trochu přehnal, ale už to nešlo vzít zpátky. Alespoň, že Lona jeho narážku vzala s humorem. Ještě asi deset minut se ozývalo ze dvorku narážení dvou mečů.
Thadeas stál v pracovně otce Velase a pozoroval bojující pár mezerou v okenici. Přemýšlel o cestě, kterou osud Loně nachystal. Její schopnosti ji předurčovaly, aby se stala jedním ze Strážců, ale stačil mu jediný pohled dolů na dvorek a věděl, že šťastná bude jedině po boku právoplatného krále Severního trůnu.
Lona se celá zadýchaná opřela o studenou zeď a opřená o obouruční meč sledovala Shana.
„Co je?“ zachytil její zkoumavý pohled.
„Nic,“ pohodila rameny, ale oči z něj nespouštěla. I když se snažila nedat to najevo, jeho předchozí slova jí stále vrtala v mysli. Byla si jistá, že stačilo jediné slovo, jediné gesto, aby skončila se Shanem v posteli. Současně si uvědomovala, jak moc si žádá její tělo, ale i její srdce, aby jí byl Shan neustále nablízku.
„Nedívej se na mě takhle,“ namítl zamračeně.
„Dnes se pořád jenom mračíš,“ vyplázla na něj jazyk.
„Nějak nemám důvod, abych se pořád usmíval na celý svět,“ namítl a sebral jí meč, o který se opírala, až na chvíli ztratila rovnováhu.
„To se ještě uvidí. Dneska večer tě rozveselím, ať se ti to líbí nebo ne,“ zasmála se a zmizela ve dveřích kuchyně dřív, než stihl Shan něco namítnout.
„Ahoj,“ usmála se na Thadease, který zrovna odcházel z pracovny otce Velase.
„Ahoj,“ opětoval jí úsměv. „Jdu s otcem Velasem do města. Napadlo mě, jestli nechceš jít taky...“
„Já, děkuju, ale jsem celá zpocená a unavená. Nejspíš se začtu do jedné z knih, které má otec v pracovně,“ pohodila s úsměvem rameny a vytratila se do pokoje, aby se mohla umýt a převléknout. U otce Velase si vypůjčila jednu ze vzácných knih psaných ve starém jazyce a usadila se v kuchyni u plotny, která byla zdrojem tepla celého domu.
„Co čteš?“ objevil se asi po hodině Shan a posadil se vedle Lony, aby jí mohl nahlížet na stránky.
„Nejstarší legendy spojených království,“ odvětila bezmyšlenkovitě název knihy.
„To jsou ty, ve kterých se prohánějí oblohou draci a pegasové, na loukách za osadami se pasou jednorožci a fénixové vstávají z popela?“
„Tak nějak,“ odpověděla tiše, aniž by odtrhla oči od hustě napsaných řádek.
„Lon, pokouším se s tebou konverzovat,“ šťouchl do ní Shan.
„Co? Promiň,“ usmála se omluvně, když zvedla hlavu. „Nějak jsem se do toho začetla.“
„Nechceš si se mnou dát trochu horkého vína?“
„No, docela bych si i dala, ale vaříš ty,“ zasmála se a zvedla se, aby uklidila knihu. Nerada by na ní nějakým omylem napáchala škody.
„Tak fajn, přinesu to do pokoje,“ usmál se a stoupl si k plotně. Lona se ještě chvíli zdržela v mnichově pracovně, zrakem přejížděla hřbety knih a luštila názvy poničené zubem času. Nikde nenašla ani smítko prachu, což bylo vzhledem k rozměrům knihovny a počtu titulů v ní umístěných obdivuhodné. Její pohled se zastavil na knize v nejvyšší polici. Oproti ostatním byla alespoň třikrát taková. Nemusela ani zkoušet natahovat se. Věděla, že na tak vysokou polici nedosáhne bez použití nějaké stoličky, ale zrovna žádnou neviděla a tak s povzdechem opustila pracovnu. Shan zrovna otevíral dveře pokoje, když se objevila na chodbě. Linula se za ním kořeněná vůně.
„Hm, jestli to jenom z poloviny chutná tak dobře, jako to voní, tak si to nechám líbit,“ usmála se.
„Je to přesně naopak. Voní to jenom z poloviny tak krásně, jak to chutná,“ namítl Shan s tak vážnou tváří, až se Lona musela začít smát.
„Co provedeme? Poprvé sami doma, měli bysme udělat nějakou klukovinu, ne?“ zasmála se Lona. Shan jí naléval už třetí hrníček výborného vína, které jí rychle stoupalo do hlavy, ale sám nezůstával pozadu.
„Nějak mě žádná klukovina nenapadá, ale jinak to byl dobrý nápad,“ smál se Shan.
„Hm, mě taky ne... budeme se muset nad sebou zamyslet,“ zatvářila se Lona, jako by vymýšlela perpetum mobile.
„Dobře, zamyslím se na pět minut,“ přitakal jí Shan. Vydrželi pár vteřin, než znovu vybuchli smíchy. Přes hluk, který dělali, ani neslyšeli klepání na dveře, takže je Thadeasova postava stojící mezi dveřmi překvapila.
„Ahoj,“ vzpamatovala se Lona jako první a zvesela mága pozdravila.
„Omlouvám se, jestli ruším, jen jsem chtěl s Lonou chvíli mluvit,“ řekl rozpačitě, když si všiml Shanova naštvaného výrazu. „Ale to vydrží do zítřka,“ dodal a dřív, než stihla Lona něco namítnout, zase zmizel. Lona jen pohodila rameny a vesele se na mračícího se Shana usmála.
„Kde jsme to skončili?“ zeptala se rozverně.
„Ještě jsme ani nezačali,“ zavrčel Shan.
„No, tak začneme,“ zasmála se a oběma dolila zbytek chladnoucího vína.
„Tak na začátek,“ připil si s ní Shan a naklonil se k polibku. Tentokrát se Lona nebránila. Nabídla mu své horké rty a nechala je splynout v polibku s těmi jeho. Přitiskla se k jeho pevnému tělu, nechtěla nic víc, než být mu co nejblíž.
„Lon, počkej,“ zašeptal, když mu dlaní zajela pod tuniku. „Takhle to nechci. Chci, aby, když se to stane, abys byla při smyslech... já... chci, abys to dělala z vlastní vůle a ne jen díky omámení z vína,“ vysvětloval tiše, zatímco se na něj Lona tázavě dívala.
„Ale já to chci úplně stejně jako ty,“ zašeptala smutně.
„Dnes ne, Lon,“ řekl tiše ale s konečnou platností. Lonina dobrá nálada zmizela jako mávnutím kouzelného proutku.
„Uklidím to,“ řekla tiše a vyšla z pokoje s podnosem na rukou. Uklidila nádobí a přemýšlela, jak se vyhnout dalšímu setkání se Shanem, což bylo velmi těžké vzhledem k tomu, že spolu sdíleli jeden pokoj. Ještě stále se cítila omámená vínem, tak vyšla do chladné noci, která přikryla všechno okolo temným závojem. Spíš po paměti doklopýtala ke své lavičce a vystavila tvář mrazu, který ji obklopoval.
„To máš tak rád chladné večery a čerstvý vzduch, nebo se jen vyhýbáš spánku?“ zazněl do ticha její hlas.
„Možná tady čekám na tebe,“ odpověděl jí Thadeas skrytý tmou.
„Jak jsi mohl vědět, že sem přijdu?“
„Nevím, možná šestý smysl,“ posadil se na lavičku hned vedle. „Co se ti honí hlavou? Cítím z tebe starost,“ zeptal se po chvíli ticha.
„Nechci o tom mluvit,“ odpověděla prostě a tak vedle sebe seděli a mlčeli. Lona nevnímala chlad prostupující pod tenkou tuniku.
„Jdu dovnitř,“ zvedl se Thadeas a podal Loně ruku.
„Já tady ještě chvíli zůstanu,“ odmítla nabízenou pomoc. Dívala se směrem, kde tušila odcházejícího Thadease, dvorkem probliklo světlo, jak otevřel dveře kuchyně. Ještě se naposledy ohlédl, než za sebou dveře zavřel. Za chvíli se znovu objevilo světlo od kuchyně.
„Zmrzneš tady,“ zašeptal Thadeas a něžně ji přikryl vlněnou dekou.
„Děkuju,“ usmála se, než znovu osiřela.
„Nevíš, kde je Lona?“ ozvalo se z chodby, sotva Thadeas vstoupil do kuchyně.
„Je na dvorku, smutná a přemýšlí. Myslím, že chce být sama,“ odvětil mág Shanovi. Ten se znovu ztratil v šeru chodby. Už zase všechno zkazil, způsobuje Loně jenom trápení. Ale nemohl přece dopustit, aby si Lon vyčítala, že udělala něco, co by za střízliva neudělala. Teď je všechno v háji, motá se kolem ní ten mág a jistě je jen otázka času, kdy podlehne jeho uhlazeným způsobům a na Shana naprosto zapomene.
Thadeas seděl v kuchyni a čekal, kdy se ve dveřích objeví Lona. Nevěděl, co se tak najednou mezi ní a Shanem stalo, když chvíli předtím, než přišla na dvorek, spolu vesele popíjeli víno, jehož vůně se ještě teď vznášela ve vzduchu. Pozoroval hodiny, jejich hlasitý tikot vyplňoval celou místnost a neúprosně připomínal rychlost času. Když ani o půl hodiny později Lona nepřišla, vydal se znovu za ní. Možná chce být sama, ale to ještě neznamená, že ji nechá umrznout. Našel ji schoulenou na lavičce s nepřítomným výrazem.
„Lono...“ zatřásl s ní. Zvedla k němu pohled, oči se jí leskly ve světle dopadajícím z otevřených dveří kuchyně.
„Pojď dovnitř,“ zašeptal. Mlčky přikývla a zvedla se, ale prokřehlé končetiny ji odmítly poslouchat a tak se sesypala zpátky na dřevěnou lavičku. Teprve teď si začala uvědomovat ostrý mráz, který se jí prokousával do těla. Thadeas se bez dalšího slova sklonil a vzal promrzlou dívku do náručí. Slabě zaprotestovala, ale nemínil ji položit zpátky. Zamířil si to přímo do pokoje, ve kterém se Shanem spávala. Místnost byla prázdná. Položil ji do postele, stáhl sněhem promočené boty a naházel na ni všechny přikrývky, které byly v dosahu. Dívkou začínala lomcovat zimnice.
„To jsem si teda dala,“ vydrkotala.
„Aspoň to už příště neuděláš,“ usmál se Thadeas.
„Nebuď si tím tak jistý, někdy jsem nepoučitelná a dělám chyby pořád dokola.“
„Jdu uvařit nějaký čaj, ať se zahřeješ,“ pohladil ji po tváři a zmizel za dveřmi. Byl zpátky obdivuhodně rychle.
„Až se příště budu chtít opít, tak mě třeba přivaž ke stromu, ale hlavně mi v tom zabraň,“ zavrčela. Měla pocit, že kocovina se dostavuje příliš rychle. Hlava jí třeštila, teplota stoupala a bylo jí špatně, ale těžko říct, jak velký podíl na tom měl venkovní mráz.
„Jsi dospělá, měla by ses sama ovládat,“ odpověděl tvrdě. Byl na ni naštvaný. To víno by ještě skousl, ale její nezodpovědné chování, kdy tak nalehko vyšla ven, bylo neomluvitelné.
„Promiň,“ špitla. Thadeas neměl sílu dívat se do jejích očí, ve kterých se střídal zmatek, smutek, provinění...
„Už se stalo, nic s tím nenaděláme. Teď si vypij ten čaj a opovaž se vylézt z postele dřív, než zítra ráno. Dobrou,“ usmál se na ni a odešel.
Když se vrátil Shan do pokoje, Lona už spala. Byla zachumlaná do vrstvy pokrývek, ze kterých jí vykukovala jenom hlava. Pramínky vlasů se jí nalepily na orosené čelo, něco tiše brumlala. Shan sfoukl svíčku, která jako jediná osvětlovala celou místnost, a neslyšně zase odešel.
