Pozorovatel se smutně ušklíbl, když dělal dvacátý vrub na stromě.
Už dvacet let…
* * *
Dávno se setmělo. Černá tma obalila všechny vesnice jako hedvábí. Taky měsíc se namočil do inkoustu a jen místy prosvítal mezi mraky.
V jedné vesnici spala nejšťastnější dívka pod sluncem, nebo to o sobě alespoň tvrdila. Ten druhý, kdo to tvrdil, byl mladý muž z vedlejšího domu.
Dívčin otec se obrátil ve spánku a neprobudil se, ani když kolem jeho postele prošel černý stín. Bez jediného zvuku, jen vzduch kolem něj zavířil, vešel do druhého pokoje.
Zastavil se u postele dívky. Chvíli nad ní jen tak stál a zkoumal ji. Byla opravdu moc hezká.
A ona, probuzena nepříjemným pocitem, že ji někdo pozoruje, otevřela oči.
„Propána!“ zašeptala a vymrštila se do sedu, rudé vlasy kolem ní zavířily. „Neber si mě ještě! Ještě ne!“ prosila.
„Ehm,“ udělal Smrt.
„Jsem příliš mladá!“
„No,“ řekl Smrt.
„A hlavně,“ zaváhala, „konečně jsem myslím našla toho, kdo mi je souzený.“
Smrt kývl.
Nadechla se a čekala. Když Smrt zjistil, že nehodlá dál mluvit, promluvil on.
„Já nejdu pro tebe.“
Dívala se na něj a potom jí přes obličej přeletěl stín. „Můj otec ne! Jeho mi neber! Je starý, ano, ale mám ho ráda a…“
„Pro něho taky ne.“
„Aha,“ hlesla. „Tak… pro koho?“
„Je to jen taková organizační záležitost, – já si sednu, můžu?“ neozvalo se žádné zachřestění kostí, jak by si člověk myslel. Dívka dokonce zapálila svíci a zjistila, že vypadá skoro jako člověk. Příliš bledý obličej, to ano, záliba v černé barvě, budiž, bílý šátek pod kápí. Ale měl kůži, a odvážila by se tvrdit, že pod tou kůží nebyly jen kosti.
Byl to takový démon v lidské podobě.
„No, věc se má takhle: Já jdu pro, hm,“ vytáhl zmačkaný kousek pergamenu a přečetl nahlas chlapecké jméno. „To je můj kluk!“ vydechla.
„Člověk se nějak živit musí, že. Jde o to, že si ho vzít nemůžu.“
Přisunul si židli blíž k ní a položil si nohy na postel. Labužnicky se protáhl a pokračoval.
„On je tady totiž problém. Víš, třeba si můžu vzít oběť kata, kterému setli hlavu. Ale musím vzít oba jeho kusy, chápeš. A tady je to tak nějak podobně.“
Zvedla obočí a začala přemýšlet, jestli to přece jen není vtip.
Zdálo se, že neví, kde začít. „On totiž nemá celé srdce.“
Mlčela.
„Protože část jeho srdce máš ty. Protože je to tvůj kluk.“
„A to jsi nikdy nevzal manžela manželce, třeba?“
„To jistě,“ mávnul rukou, „ale ti už to neberou tak, chm…, aktivně.“
Pomalu přikývla. Pochopila.
Nebo tak alespoň vypadala.
To Smrta uspokojilo.
„Tak, já teď potřebuju, abys mu to srdce vrátila.“
„A potom si ho vezmeš?“
„Přesně tak.“
„Tak to ne!“ Najednou stála na posteli, ruce v bok, pěsti zaťaté. Svíce vrhala na stěnu její zvětšený stín. Zvláštní bylo, že i když stála a on seděl, jeho stín byl větší.
„Ale no tak, na to teď nemám čas. Podívej, prostě na něj zapomeň a bude to v pořádku.“
„Ne!“ bojovně vysunula bradu.
Vzdychl. To si mohl myslet. Smrtelníci jsou tak problematičtí.
„A…,“ ozvala se najednou, tiše a nesměle, „nemohla bych něco udělat, aby sis ho nemusel vzít?“
„Když dohoří svíčka, tak dohoří svíčka. S tím nic nenaděláš,“ pokrčil rameny, „mohla bys ji jedině nastavit. Ale dřív nebo později stejně dohoří.“
„A můžu ji nastavit?“
„To bych mohl dovolit každému,“ uchechtl se.
„Tak… udělám cokoliv, jen abych ji mohla nastavit,“ změnila prosbu.
„Hm,“ zamyslel se. Tohle mu už taky říkali. Ale v jejím případě…když ona byla tak…krásná…
„Něco možná,“ přikývl.
„Co?“ zeptala se. Sedla si zase na postel a ani nedýchala.
„Nevím, jestli se ti to bude líbit, víš. Tam, kde jsem já, tam to moc nejde. Nebo,“ těžko hledal slova. „A…a ty jsi opravdu moc hezká,“ dodal.
V očích jí svitly plamínky poznání a hned nato zděšení.
„Ale–“
„Nic se neboj,“ konejšil ji. Přisedl si k ní a objal ji rukou kolem ramen.
„Nadpozemská bytost je lepší než smrtelník.“
Vychutnal si první polibek jako vězeň, co dlouho neviděl slunce.
A potom s ní splynul.
Ta dívka se jmenovala Adriana, a zrovna se ukládala ke spánku, zatímco napjatě poslouchala ticho.
Dveře skřípaly, to věděla dobře. Už jako dítě, když se plížila ke hřbitovu ostatním dokázat, že není zbabělec, skřípot dveří ji vždy prozradil.
Když je otevíral on, ticho zůstalo neporušeno. Ani jeho kroky nebyly slyšet, jen ticho bušilo do uší.
Studený vzduch ji pohladil po tvářích.
„Nespíš?“ zeptal se překvapeně když vstoupil.
„Ne, čekám na tebe.“
„To je dobře, tak si lehni.“
Ulehla, přikryla se tenkou pokrývkou a zavřela oči. Sklonil se a dlaní nad ní vykouzlil její obrys.
Ten se chvíli vznášel ve vzduchu a pak ji v drobných kapkách pokropil.
* * *
Probrala se schoulená v mechu.
Ocitla se uprostřed lesa, kde jen místy prosvítalo slunce. Nejspíš byl den, ale mezi stromy panovala tma. V těch vzácných slunečných kuželích viděla poletující malé mušky a prach.
Někde zavyl vlk.
Vedle jejího lůžka ležely opánky. To uvítala, protože jediné, co zrovna měla, byla noční košile.
Mohlo mě napadnout, že mě někam přenese! nadávala s v duchu.
Lesem se klikatila malá cestička, sypaná z černých kamínků. Čím byla cesta od ní dál, tím se tam les zdál tmavší.
Stanula na okraji cesty a uvědomila si první problém.
„Ten…ten… podvedl mě!“ Cesta ubíhala napravo od ní a nalevo od ní. A Smrt jí neřekl, na kterou stranu má jít.
Namátkou si vybrala směr a v duchu doufala, že je to ten správný.
Šla už alespoň pár hodin.
Bolely ji nohy, měla hlad a žízeň. Pořádně netušila kam jde, ale šla dál a dál, cesta pomalu ubíhala, aniž by přesně věděla cíl.
Čas si tady dělal co chtěl, nebo spíš vůbec neexistoval. Možná se bál k černé pěšině přiblížit.
Na noc si našla hromádku měkkého mechu a natáhla se na něj.
Skoro usínala, když jí kolem hlavy začaly vířit šedivé, průhledné obláčky. Hladily ji po tváři, čechraly vlasy. S trhnutím se posadila. Obláčky jakoby uskočily, ale hned se k ní zase vrátily.
„Živá, je živá…“ šeptaly si.
„Kdo jste?“
„Duše…zbloudilé duše…,“ odpověděly tím zvláštním šeptem, jaký se rozléhá v kostelech.
„Kde to jsem?“
„Mezi dvěma světa. Tvým a jeho.“
„Jeho?“
„Smrta…“
„Jak jste se sem dostaly? Jak…?“
„Chceš to vidět? Smrt? Jak jsme zemřeli?“
Než stačila odpovědět, před očima měla obrovský požár. Cítila, jak se v horku potí a dusí. Byli tam lidé, umírali. Než stihly její slzy snový požár uhasit, zjistila, že nemůže dýchat. Dusila se ještě víc. Krajina se změnila. Houpala se. Ostrý provaz se jí zařezával do krku. Neměla to štěstí, aby si při oběšení zlomila vaz. Musela u toho být až do konce. A krajina se znovu změnila. Stále nemohla dýchat, ale viděla před sebou světlo, jak se chvěje na vodní hladině. Klesala. Natáhla ruku a vystrčila ji z vody, ale nikdo ji nezachytil. Nadechla se vody a pak viděla jen černé kruhy. Byla tma, před obličejem se jí zaleskl nůž a mířil ke krku…
„Dost!“ vykřikla. „Přestaňte!“
Byla zpátky, na mechu v temném lese. Obláčky duší zmizely.
Zajímalo ji, jaký konec čeká ji. Byla tedy uvězněná mezi dvěma světy, odsouzená najít Janovu svíci a prodloužit ji. Jak to ale udělá, netušila.
Naposledy se ujistila, že ji nikdo už ze spánku vyrušovat nebude a zavřela oči.
Jak to udělá, to opravdu netušila.
Nohy necítila.
Jediné její štěstí bylo, že našla studánku a jakési lesní plody.
Pravdou však zůstávalo, že studánka byla černá a plody nechutnaly jako nic, co znala.
Postupovala dál a les už tak ztmavl, že neviděla dál než na nějakých pár metrů dopředu. Počítat dny bylo těžké, protože se zdálo, že tady slunce zapadá s dálkou, ne s časem.
Automaticky kladla nohu před nohu a nevšímala si puchýřů.
Šla a šla. Její stín taky šel.
Šly.
Trochu zpomalila. Ano, tady nejspíš bylo možné všechno, ale že by měla dva stíny… Dobře, možné to je. Avšak víc se nabízela možnost, že dva lidé rovná se dva stíny.
Jedna její polovina se bavila tím, jak marní čas nesmyslnými spekulacemi, druhá do nich byla plně zabraná.
Neuběhlo ani pár vteřin a musela svoje výpočty poněkud upravit.
Tři lidé rovná se tři stíny.
„Stát, holčičko,“ pošeptal jí mužský hlas přímo do ucha. Kdosi si uchopil za rameno a otočil. Cítila, jak ji uchopila i druhá ruka, ucítila jeho dech.
A první, co uviděla, byly zuby. Bílé, dlouhé, špičaté zuby.
Lesk v mrtvých očích ho prozrazoval. Díval se hladově.
„Živá,“ konstatoval potěšeně, „a moje.“
„Jen ji pěkně pusť,“ řekl někdo další. Správně hádala, že třetí stín.
Takže dva upíři, pomyslela si zoufale.
Ale třetí stín nepatřil upírovi. Patřil špinavému, zjizvenému muži, co se objevil za keřem. Vypadal potrhaně. Jeho pichlavé oči byly živé a hořely malými plamínky, stejně pichlavý však byl jeho jazyk.
„Slečinka se laskavě přesune sem ke mně a upírek si půjde po svým, jasný? Ty a já jsme si to už vyříkali, kdysi. Nemá smysl to opakovat.“
„Hm, tak nemá?“ zašveholil upír melodickým hlasem.
Muž se ironicky ušklíbl. Přešel k Adrianě a upírovi a dívku mu prostě vyškubl. Jak s ní trhl, spadla na zem. Ani se ji nesnažil zachytit.
„Hoplá,“ utrousil.
Adriana na nic nečekala, nebyla hloupá, aby si nedomyslela, jak tahle scéna může pokračovat. Po kolenou odlézala pryč.
Upír na muže mrkl, asi tak, jako zákazník na lehkou děvu, a zamířil pryč.
Cizinec chvíli Adrianu pozoroval a pak si sedl do trávy, aby to měl pohodlnější.
Zastavila se a vzhlédla.
„Hh,“ řekla.
„Taky tak.“
„Díky.“
„Není zač. Neudělal jsme to kvůli tobě, ale měl jsem strašnou chuť mu překazit večeři.“
„Stejně děkuju. Já jsem Adriana.“ Posadila se.
„Kdysi Jiří. Teď mi říkají Pozorovatel,“ oplatil jí.
„Proč? To jako kvůli nějakému ostřížímu zraku nebo tak?“ zajímala se.
„Ne,“ zavrtěl hlavou, „ale koukám a když mi z toho nic nekápne, tak koukám dál a nepletu se do toho.“
Najednou si uvědomila směšnost situace. Stydlivě přejela pohledem svoji noční košili a ostýchavě se usmála. Zdálo se, že on se dobře baví.
„A ty – ty jsi démon? Nebo…“
„Byl jsem smrtelník.“
Přemýšlela, jak by se ptala dál, aby odpověděl trochu obsáhleji.
„A jak to, že jsi tady? Taky jdeš nadstavit svíčku?“
„Ne,“ usmál se tím svým ironickým úsměvem, „jen tu trčím. Když moje rodina zemřela, chtěl jsem zůstat s nimi. Smrt mě vzal sem, mezi život a smrt. A já nemůžu tam ani zpátky. A nemůžu ani sám zemřít. Musím čekat, až ta jeho pitomá svíčka dohoří. Sprostě mě podvedl,“ při poslední větě zuřivě zaťal pěsti.
„Uvěznil tě?“ zeptala se roztřeseně.
Kývl. Na chvíli se zatvářil docela smutně. Nemohl nic dělat a to bylo nejhorší.
Nadechl se a chtěl mluvit dál, ale vtom strnul.
Nechápavě se rozhlížela.
„Nic neslyším,“ zašeptala.
„Právě.“ Vstal, popadl ji za paži a zvedl. Chtěla se ohradit, že to bolí, ale on s ní zašel mezi keře a praštil sebou na zem, jí pochopitelně také.
Zavrtěla se a osahala si ruku, na kterou spadla.
„Ss!“ sykl a zakroutil hlavou.
Za chvíli byly slyšet kroky.
Znovu se zavrtěla. Znovu zakroutil hlavou a pak to vyřešil po svém. Přelezl a lehl si na ni, hlavu jí přitlačil k zemi a výstražně zasyčel do ucha.
Ona, vyděšená k smrti tím, co udělal, konečně poslouchala.
Skrze listy viděla, jak les ztichl. Stromy přestaly šustit a klátit se. Listy ztuhly a celý les vyčkával. Zdálo se, že se teď on sám bojí. Ticho na ni tlačilo, měla chuť křičet. Byla by to udělala. On vycítil napětí v jejích svalech a přikryl jí ústa špinavou dlaní.
Napřed mezi kmeny stromů uviděla boty. Tlumeně našlapovaly a ona si uvědomila, že spíš kroky cítila, než slyšela.
Věděla, kdo jde. Pevně stiskla zuby, ale slzy nezadržela.
Podvedl ji! Za vysokou cenu ji podvedl!
Všiml si, že pláče. Nejspíš to bylo tím, jak jí zachvívaly zoufalé vzlyky. Kdo ji teď pomůže? Kdo? Kdo ji dostane domů? Zůstane tady uvězněná.
Vztáhla ruku a chytila se dlaně, co jí přikrývala ústa. Držela ji a tiskla, než se uklidnila.
Smrt se vynořil ze stínu a les za ním opět částečně ožíval svým mrtvým způsobem, svou mrtvou atmosférou. V ruce nesl nevinně bílou svíčku. Někdo se narodil.
Najednou se zastavil, zaposlouchal se a zmizel.
Chtěla se zvednout, ale Pozorovatel stále nehybně ležel a poslouchal dál.
Pak to také uslyšeli. Smích, hrůzostrašný smích, při kterém tuhne krev v žilách. Nelidský smích.
„Vzal si posily,“ prohodil Pozorovatel. „Poběž!“ Sám se dal do běhu.
Matně si uvědomovala, že se vzdalují od cesty, že běží do čím dál větší tmy.
Doběhli na malou mýtinu.
„Tady se rozloučíme,“ řekl rychle. Byl to fakt.
Ano, přišel čas na to mluvit rychle a věcně.
„Nepomůžeš mi?“ zeptala se.
„Co z toho?“
Zamyslela se a potom se k němu naklonila a něco mu krátce pošeptala.
Usmál se a přikývl. „Dohodnuto. Ale jen kousek. Teď pojď!“
Běželi dál. Větve ji švihaly do obličeje, nohy se bořily do hlíny. Stromy vířily vzduch, klátily se. Jejich pohyby bylo rozčílené, nepřátelské, nenávistné.
„Nevšímej si těch stromů!“ zavolal dozadu. „Jen běž dopředu a nezastavuj se!“
Proklouzla mezi dvěma tlustými větvemi. „Mluv!“ vykřikla zoufale, „už tě nevidím! Mluv na mě!“
„Jsem pořád tady, před tebou.“ Ozvalo se před ní. Běžela po hlase. Za sebou uslyšela opět ten smích. Ale byl blízko, velmi blízko.
„Dohání nás!“ zavzlykala.
„Dohání,“ souhlasil. „Vždycky nás doženou.“
„Proč – tedy – utíkáme?“ zasupěla.
„Tak si zůstaň stát!“ zněla zlostná odpověď.
„Oni běží, běží!“ zařval někdo. Bavil se.
Strachem se znovu rozplakala.
Kdosi se ji pokusil zachytit kotník. Přidala, ale cítila, že už nemůže.
„Kde jsi?!!“ křikla zoufale dopředu.
„Tady.“
A pak jí někdo ten kotník chytil, strhl zpět a ona se ocitla na zemi. Před očima se jí objevily mžitky a tma byla na chvíli všudy přítomná.
Rukama zoufale odháněla dotírající upíry. Ale byli silnější. Za chvíli jí už drželi ruce i nohy.
Starý známý stál nad ní a šklebil se.
„To je tma, co?“ zasmál se tím nelidským smíchem. Zabrnělo ji až v kostech. Kdesi hluboko si uvědomila, že tyhle bytosti jsou nejspíš hrozivější a mocnější, než si myslí.
Pevně zaťala pěsti a polykala slzy.
Tma ji hýčkala jako matka novorozeně, pečlivě a s láskou. Ale tohle byla smrtící láska. Temnota se stahovala kolem ní, objímala ji a ona zapomněla na ty, co jí drželi ruce a nohy, zapomněla na toho nad sebou i na Pozorovatele. V její mysli byla jen ta temnota, dotěrná, důkladná, mrazivá, děsivá.
Slizkýma rukama jí dorážela na mozek, aby zjistila, čeho se ještě bojí. Adrianou zmítaly křeče. Byla k smrti vyděšená a tak udělala to, co jí už kolikrát pomohlo. Znovu zavřela oči, uzavřela se do sebe a jen čekala. To ticho, ta tma za víčky. Čekala na bolest na krku.
„Tak ty potřebuješ posily, ano?“ Ten hlas, to bylo jako spása.
Vedle upíra nad ní stál Pozorovatel.
„Krele! To je mezi námi. Ji nech.“
„Mezi námi?“ protáhl Krel. „Hmm… A když prohraješ, necháme si ji, ano?“
Krátce po ní střelil pohledem a potom Krela obdařil tím svým úšklebkem.
„Když po ní tak toužíš.“
„A nebude ti to líto? Přišel bys o svoji milou, co? To ti ti špinaví upíři přeci nemohou udělat, ne? Dáš jim co proto? Budeš se zoufale bít?“
„Není má milá,“ odpověděl věcně.
„Uděláme to ještě zajímavější, nebudeme bojovat o ni, ale o tebe, co?“
Viděla, jak mu přes oči přeletěla hrůza.
„Moji krev jsi už dávno ochutnal. Ty víš, že nemůžu zemřít, že ti na nic nebudu.“
„Tak začneme?“ usmál se Krel.
Vytáhli nože a zbylí upíři, doteď mlčící, Adrianu odtáhli dál a přivázali ke stromu, aby mohli pohodlně sledovat zápas.
Všichni měli černé pláště, ostré rysy obličeje, odkrvené rty a v očích mrtvo.
Krel měl k tomu všemu ještě jakousi důstojnost a eleganci, nůž vytahoval skoro královským pohybem.
Pozorovatel měl náhle bledou tvář, jen oči mu hořely. Když držel nůž, soustředil se už jen na svého protivníka. Krel se usmál a první, co udělal, bylo, že se pokusil Pozorovatele kopnout do kolena. Ten to čekal a uhnul. Na chvíli zmizel z Adrianina pohledu za závěsem tmy.
Když se vynořil, měl přes obličej krvácející šrám.
Ale i on se začal jízlivě usmívat. Krel zaútočil, bodl přímo na břicho.
Muž uhnul a sám se pokusil seknout na stejné místo. Krel mu ruku chytil a Pozorovatel byl v dalším okamžiku na zemi. Odkutálel se pryč před prošlápnutím krku a hned stál na nohou.
Kroužili kolem sebe, sem tam někdo z nich zaútočil a druhý uhnul.
Oba se už v boji znali, oba používali údery volnou rukou a kopy.
Jejich oči se hypnotizovaly navzájem. Pohyby závislé jeden na druhém. Nože připravované.
A potom Krel zařval a vrhl se na Pozorovatele, ten se vyhnul ústupem do boku. Pokusil se ho strhnout k zemi. Upír byl silnější a připravený, vedl svůj nůž jistě. Ale nezasáhl. Pozorovatel se o čepel jen škrábl a pokračoval v pohybu. Vzal upíra s sebou a oba se ocitli blíž ke svému publiku. Krel zkusil uhodit na tvář a byl za tu ruku chycen. Chvíli se tak přetahovali a Krel si svého protivníka přitáhl blíž. Cvakl zuby před jeho tváří a chraplavě se zasmál. Odskočili od sebe.
Nevšímali si světa kolem, znovu kolem sebe kroužili.
A pak se na sebe s novou energií vrhli.
Když Pozorovatel udělal chybu, věděl to ve stejném okamžiku, kdy ji udělal.
Pokusil se Krela kopnou po oblouku do zad. Jenže si přešlápl, než zaútočil – upír zareagoval na první pohyb a tím byl rychlejší.
Natlačil se bokem k Pozorovateli a tím si ho zafixoval. A bodl.
Pozorovatel, náhle na kolenou, sledoval, jak mu z otevřeného břicha vytéká krev. Ucpal si ránu dlaněmi.
Upír stál nad ním a smál se. Smál se, až mrazilo. Potom se k muži na zemi sehnul a chytil mu hlavu do dlaní. Zaklonil ji a ochutnal tu horkou, lahodnou tekutinu.
Adriana jasně viděla, jak Pozorovateli škublo v koutcích, jak zatnul zuby a zbledl. Když ho Krel pustil, padl na zem, víčka pevně sevřená.
Jedinkrát sebou trhl a zůstal nehybně ležet.
Nemohla ze sebe dostat jediné slovo. Viděla, jak upíři odcházejí a hádají se, nejspíš o ni. Netušila, proč ji nechali naživu.
Vyčerpáním omdlela. Než jí ztěžkla víčka, pomyslela si, že snad i zahlédla v Pozorovatelových očích úlevu, když nahmatal ránu.
Probudila se zakrytá roztrhaným kabátem.
Pozorovatel rozdělal oheň a ona po dlouhé době uviděla jasné světlo.
Když si všiml, že je vzhůru, jen se na ni zamračil.
„Ty žiješ!“ vykřikla.
„Přesně tak,“ řekl vztekle. „Právě.“
„Nechápu,“ zavrtěla zmateně hlavou.
„Mohl jsem odsud odejít! Pryč! Navždy!“
Všimla si dvou ranek na jeho krku.
Posadil se k ní a chvíli si ji prohlížel. „Ty jsi v pořádku?“
Přikývla. Přisunula se blíž. Prsty mu jemně přejela po ránách a on ucukl.
„Nech to být, už se mi to stalo. To se zahojí. Něco sníme a musíme jít.“
„Už tě někdy kousl?“
„No a co?!“ odsekl a vstal. „To je jen moje věc.“
„Kdy?“ ptala se dál.
Zadíval se na ni pronikavým pohledem. „Kdysi.“
Rychle se odvrátil, aby z jeho výrazu nemohla nic vyčíst.
„A co infekce?“ nenechala se odbýt.
„Kéž by,“ zavrčel, „mně stejně neublíží.“
Adriana nevěděla, jak dlouho už následuje černou cestu, ale nebyla to krátká doba.
Díky Pozorovateli, který se ukázal jako dobrý lovec, překonali hlad a šli stále dopředu.
V dlouhých chvílích mlčení si uvědomovala, že na Jana, svého vysněného, nesmí zapomínat. Kdyby na něj totiž úplně zapomněla, vrátila by mu srdce a Smrt by si ho vzal.
Z Pozorovatele se vyklubal minimálně věrný přítel. Stačilo, aby ho člověk více pochopil. Jakmile nahlédla pod slupku jeho cynické masky, dalo se s ním vyjít mnohem lépe.
Teď seděli v malém údolíčku, mezi stromy. Podle toho, jak zhoustla tma, Pozorovatel soudil, že už nejsou daleko od konce cesty. Ovšem jestli cesta nepokračuje i po tom, to nevěděl a ani se neodvažoval hádat. Podle Adriany byl už v tomto světě mezi světy příliš dlouho, byl až moc navyklý na zdejší podmínky a způsob uvažování. ‚Co je po smrti?‘ zůstávalo otázkou pro smrtelníky.
Aby věděla, kde sedí, zpíval si podivnou písničku s ještě podivnější melodií.
Občas na sobě ucítila jeho pohled. Jediné, co mohla skrze panující temnotu zahlédnout, byl jeho obrys, jak seděl s nohama pohodlně nataženýma. Co se mu asi honí hlavou?
Propána, byl tady sám nejspíš už strašně dlouho. A najednou se mu do cesty připletla žena… On však na sobě nenechal nic znát.
Rozhodně byl zvláštní. Budil v ní obdiv už jen tím, že se dokázal tak odevzdaně smířit se svojí situací, že byl tak silný. Ona by to nedokázala, to jí bylo jasné.
Propátrala očima znovu okolí a tentokrát zahlédla něco zvláštního.
Na kopci před nimi prosvítala tmou jakási mdlá záře. Ve většině případů ji temnota zadusila, ale několika paprskům se podařilo jí proniknout.
Vstala a zamířila na kopec. Cítila na zádech jeho oči a slyšela, jak přestal zpívat.
Nahoře se vydýchala a konečně se podívala, co tak září. Byla ale zklamaná, přes stromy nebylo nic vidět, jen ty zatoulané paprsky, kterých taky bylo jen pár. Vypadaly jako odtržené paprsky světla, poletující vzduchem, než je temnota lapila a udusila.
Tiše stála a dívala se, jak jí vlnky světla proplouvají kolem ruky a po chvíli zanikají.
To, co ji vyrušilo, bylo zavytí. Už ho slyšela několikrát, ale nikdy ne tak blízko. Najednou doslova cítila, že někdo má hlad.
Pomalounku se otočila a prohledala okolní křoví očima. Nijak daleko nedohlédla. Nevěděla ani, co dělá Pozorovatel dole v údolíčku. Temnota kolem ní byla tichá, nehnutá, vyčkávající. Uvědomila si, že se celou dobu pošetile bála tmy a ne toho, co je v ní.
Stála tam, nehýbala se a doufala, že ať to bylo cokoliv, v té tmě ji to nevidí.
Proč by to nemělo vidět ve tmě?
Proč? No… Vždyť tma je tady všude kolem… To ano, ale… Ucítila a uslyšela pohyb v křoví. Vrhla se k zemi. Teď zřetelně slyšela dva pohyby směrem k ní. Ale který patřil Pozorovateli? Který?
Nebojí se malé děti tmy a věcí, co ve tmě čekají? A nesmějí se jim dospělí?
Ležela a naslouchala, dokud jí nedošlo, že se dívá do rudě žhnoucích očí.
Leknutím ji bodlo u srdce. Odskočila a ve stejnou chvíli už byla na nohou. Roztrhaná košile za ní vlála, když se pokusila tu věc oběhnout. Zařvalo jí to těsně u ucha. Viděla obrys. Obrovská věc s obrovskými tlapami a ohnivýma očima. Všimla si odlesku na ostrých zubech. Když se to postavilo na zadní, mohlo to mít výšku dvou mužů.
Dala se do běhu, rozeznávajíc stromy teprve čtvrt metru před sebou.
Kořenů si nevšímala, při zakopnutí se ihned zvedala a běžela dál.
„Jiří!“ podařilo se jí zavolat.
Sluch – jediný smysl, který je tady k něčemu byl – ji naskýtal přesný obrázek, jak za ní ta věc běží, rozráží stromy a ty malé vyvrací. Věděla, i když najednou neměla tušení odkud, že by ta věc mohla být mnohem rychlejší, jenže se jí vysmívá, uhání svoji kořist. Hráje si s ní. Slyšela zavrčení a sklapnutí obrovské čelisti. Opět zakopla a už když padala, cítila, že nemá sílu běžet dál. Chtěla se teď schoulit a zavřít oči, čekat, až zlý sen přejde – čekat na další stisk čelisti, vědět jistě, že nesní.
Místo toho sebrala tu špetku odvahy někde vzadu a nechala oči otevřené, přestala se třást a tiše poslouchala chrčení zkaženého zvířecího dechu. Čelist se otevřela, naprosto zřetelně proti měsíci, jindy zahalenému, sliny se odlepovaly od zubů. Obrovský vlkodlak se chystal ke skoku.
V kleče kolem sebe začala nahmatávat nějaký klacek. No tak! V lese jich musí být přece spousta, ne?! Zapomněla na to, jestli jí bude zbraň k něčemu dobrá a upnula k ní poslední naději. Zoufale začala hledat druhou rukou – a nakonec našla. Vítězně pozvedla pevnou větev a nově nabytá naděje ji dodala sílu vstát.
Vtom skočil.
Čas se zastavil a ona si odevzdaně a smutně uvědomila, že čekala, až vlkodlakovi Pozorovatel zarazí nějakou zbraň do zad. Zůstal snad i tady jen pozorovatelem?
Drápy se jí zablyštěly před obličejem a ona použila větev na jedinou věc. Byla moc pomalá, aby ji vlkodlakovi zarazila do tlamy. Místo toho se s její pomocí odstrčila od stromu. Větev pod její váhou praskla, ale jí se podařilo dostat z hrozícího sevření vlkodlačí obrovské čelisti. Dala by všechno za to, že vlkodlak se usmál.
Tak ona se snaží utéct? Jaká zábava!
Přiblížil se k ní, prohlédl si ji ohnivýma očima a couvnul. Zavrčel. Ne na ni. Na něco za ní.
Ohlédla se.
Vypadalo to jako hřbitov. Kovaná brána, královsky zdobená.
A za ní… tisíce, milióny… malých světel a jejich útržky mířící k temné obloze. Jak stoupaly, klátily se ve vzduchu a vlnily. Některé temnota zadusila stejně jako ty zatoulané do okolí. Jiné stoupaly dál, až nebyly vidět.
Vlkodlak zavyl. Dlouze a ublíženě. Ještě jednou na ni vrhl nenávistný pohled a za chvíli už bylo slyšet jen sem tam nějaké zašustění.
Pozorovatel za ní přiběhl udýchaně z pravé strany.
„Chtěl jsem ho obejít,“ vysvětloval, dlaněmi opřen o kolena a popadaje dech.
„Ale byli dva. Ten druhý si mě všimnul.“
Ty dva pohyby, blesklo jí hlavou. Slyšela jsem dva pohyby. Ale teď, na konci, tomu nepřikládala žádný význam.
Podíval se na bránu. „Jsi tady,“ škublo mu v koutcích. „Tak běž.“
Vstala, dívala se na něj a ve světle si ho prohlížela.
Zmatek se prohloubil. Vzdychla.
On se ale jen zasmál, tím svým smíchem se stopou ironie. Uvědomila si, že jí to bude chybět.
„Nešlo by to. Ty tady nezůstaneš a já jinam nemůžu. Víš to moc dobře.“
„Mohla bych tady–“
„Ne,“ odbyl ji stroze, „nemohla. Nemysli na to.“
Mlčela.
„Nezapomeň na toho, pro koho to děláš.“
„Nezapomněla jsem.“
„A na to, co jsi mi slíbila.“
Stočila pohled ke světlům před sebou.
Objal ji rukama kolem pasu a dlouze ji políbil.
Pak ji obešel a ještě než zmizel mezi stíny a panující temnotou, věnoval jí cynický úšklebek.
Za chvíli vstoupila tepanou bránou a zamířila ke svícím.
Na zemi postřehla zablesknutí. Pár metrů od ní ležel stříbrný nůž. Že by se Smrt přece jen slitoval?
Hned vedle uviděla svíci, do které bylo zvláštní červenou barvou vryto jméno. Ano, ta byla Janova. Krátká, skoro dohořelá.
Vzala chladný nůž do dlaně a z dlouhé svíce vedle odřízla spodek. Když ji položila znovu na zem, svíce zůstala stát. A když přiložila nový kousek k dohořívající svíci, obě části se spojily a plamen se usídlil na vrcholu teď nové, dlouhé svíce.
Cítila se ospale. Jako člověk, co se zrovna probudil.
Věděla, že ona má procitnutí teprve před sebou. A ještě musí udělat jednu věc, kterou slíbila.
Hledání jí zabralo dost času a ona ho měla stále míň a míň. Nakonec svíci našla a nožem odsekla její ještě hojný zbytek.
To bylo to jediné, co pro Pozorovatele mohla udělat.
* * *
Probudila se do nového jitra. Slunce ji napřed oslepovalo, ale pomalu si zvykala.
Byla poškrábaná, na obličeji si nahmatala dlouhý šrám. A když si začala všímat věcí kolem sebe, uviděla před postelí Smrta.
Vycenil zuby v ošklivé grimase.
„Podařilo se mi to,“ oznámila, skoro hrdě.
„Ty hloupá,“ odpověděl jí, „nadstavila jsi jeho svíci svojí vlastní.“
Ale ona se jen usmála.
Jan byl vysoký a dobře rostlý mladý muž. Zdraví měl v pořádku a byl odvážný, ale že se mu při snídani zjeví Smrt, to nečekal. Zalykal se vodou a když se uklidnil, roztřeseně se zeptal:
„Už?“
„Ne,“ odpověděl Smrt. „Ale potřebuji si někoho vzít a nemůžu. Jednu dívku. Totiž, potřebuju, abys jí vrátil srdce.“
