"Vstávejte!" vřískal Klasim. "Musíme se vydat na cestu! Čeká nás Město plamenů! Tak už vstávejte!!"
Kantimon hned vyletěl. "Díky, Klasime, že ses vzbudil; já jsem nějak zaspal," a už také budil ostatní; až byli všichni na nohou.
"Jsme jen kousek od města, tak si pohněte!" volala Miera.
Město vážně nebylo moc daleko, výprava jen přešla malý kopec a už viděla věže města zbarvená do červena. Nejvíc se zarazil Balkin. "To není normální město..."
"A jaké teda?" zeptala se ho Edra.
"Copak to nevidíš? Ty věže... jsou tak zářivé a červenožluté. Ten název města nevznikl jen tak."
"Ty myslíš-," mluvila pomalu Kambis.
"Jo ,přesně tak," vpadl ji Balkin do řeči.
"Balkine, mohl bys to, prosím, vysvětlit i lidem?" zeptala se Klára naštvaně.
"Pojďte blíž a uvidíte to sami."
Takže se pomalu blížili k Městu plamenů...
Žádná brána se stráží, jen vrata.
"Půjdeme dovnitř?" otázal se Zalos.
"To určitě, jinak bychom tu byli zbytečně, nemyslíš?" odpověděla mu Sulafana a už začala otevírat vrata. Když je otevřela, všichni němě zírali dovnitř.
Nebyly takové jen věže, jaké je viděli, ale celé město. Bylo pusté. Sem tam pobíhali různé bytosti, objevoval se oheň a zase mizel a občas něco pořádně zahořelo.
"Co to má být?" podivila se Miera.
"Město plamenů přece, ne?" zasmál se David.
Vstoupili dovnitř a zavřeli. Darrin si odchytl jednoho malého elfa, jenž běžel kolem něj. "Co se tu stalo? No tak, řekni mi to!"
Elfík se na Darrina podíval. V očích měl neskutečný strach. Nakonec ze sebe vykoktal: "Co já vím, tak tady tak žijeme odjakživa."
"Něco se tu přece jen muselo stát, to mi neříkej!"
"Joo, asi tak před pěti lety do města zavítali skřeti a barbaři, všechno tu zapálili. Následně na to to tu zaklel jakýsi čaroděj Rebaros,a tak to zůstalo..."
"Takže zase ten Rebaros! Začíná mě už vážně štvát..."
"Pomine to kouzlo někdy?" zeptala se Sára.
"Nevím... Možná, když bude Rebaros zničen."
"Určitě vám pomůžeme," dodala Jandis.
"To bychom byli moc rádi," pravil nadšeně elf.
Miera se otočila k ostatním. "Vy se teď musíte vydat na cestu, ať čaroděje zničíte co nejdřív. Zachráníte nejen prince, ale i tohle město. Já tu zůstanu a budu zde pomáhat obyvatelům."
"To snad nemyslíš vážně, Miero!" rozhněvala se Kambis.
"Ale myslím! Jděte si svou cestou, já patřím tady. Cítím to."
"Dobře tedy; zůstaň a pomáhej tomuto městu. Ale my už odcházíme..." rozhodl Kantimon. "Hej, ty elfe, mohl bys nás odvést z města?"
"Jo, jasně, pojďte za mnou." A už je vedl celým městem ven.
"Uf, to bylo teda místo," vzdychla Migu. "Ale že se od nás Miera odpojí, tak to by mě ani nenapadlo."
"Mě taky ne. Ale aspoň jim tam bude pomáhat, ne?" pokračovala Jandis.
Už byli asi v polovině kamenného a nekonečně dlouhého mostu.
"Myslím, že jsme ušli větší část cesty," uvažoval Balkin.
"A já jsem myslel, že už budeme na konci," ulekl se Bastian.
"Nene, kdepak!"
Zalos se rozběhl s posledními slovy, že chce být co nejdřív na konci.
"Zalosi, počkej!" zavolala na něj Sulafana.
"Pojďte, ať ho neztratíme!" křikl Darrin.
Všichni se jej snažili dohonit. Běželi dost dlouho, ale pak se ocitli na konci mostu.
"Co tě to, Zalosi, napadlo, takhle utéct?" vyjela po něm Sulafana.
"Když já jsem chtěl být jen co nejdřív na druhé straně," zabručel skřítek. "Vy jste za mnou běžet nemuseli."
"Prostě jsme tě nechtěli ztratit! Ale co, jdeme dál..."
Dlouhé ticho přerušila až Klára. "Víte někdo, co se skrývá v tý jeskyni?"
"V Jeskyni hrůzy? No nikdo z nás tam ještě nebyl, takže to vědět nemůžeme, ne? Může tam být nějaká příšera, třeba mořský had, nebo jen netopýři či nějaký vlkodlak..." jmenoval Balkin. "Myslím si, že ať je tam cokoliv, my to zvládnem."
"Taky si myslím," souhlasila Migu.
Jandis, jenž šla s Kantimonem vpředu, se zarazila, ukazujíc před sebe.
"Jé, Jandis, neboj se, to je ta jeskyně, kterou hledáme. Tys ji objevila jako první," upozornil Kantimon.
"Netušila jsem, že vypadá tak hrůzostrašně," vylekala se i Edra.
"Tak pojďte blíž; co tak stojíte?" hnal je Bastian. A už se všichni blížili k Jeskyni hrůzy, přemýšleje, co je tam čeká.
"Kdo půjde první?" zeptala se Kambis.
"Já," pravil Darrin rozhodně.
V jeskyni byla zpočátku úplná tma; ale jen, co o nějaký kus popošli, bylo docela vidět na cestu. Jeskyně byla moc krásná. Zpozorovali, že jí protéká jakási říčka či jezírko.
Darrin se zastavil, ukázal na vodu a pravil: "Řekl bych, že tam něco bude. Musíme jít pomalu a tiše. Všichni za mnou a za Sárou," oznámil, chytaje ji za ruku a vodije za sebou. "Poslední půjde tentokrát Balkin s Migu."
Zrovna, když byli právě vprostřed můstku nad říčkou, voda se zavlnila, rozvířila a objevila se v ní jakási neznámá příšera. Velikost měla člověka, byly mu vidět velké upíří zuby a vlasy měl delší a černé. V černém byl vlastně celý, jen křídla u rukou byla fialovomodrá. Na nohou se mu zaleskly obří drápy.
Přátelé se zprvu zděsili. První se vzpamatoval Darrin. "Co jsi zač?"
Obluda se na ně jen usmála, řka: "Já jsem Volhard, jediný v celém Galdeonu této rasy. Jsem strážcem jeskyně. A vy?"
"To snad vidíš, ne? Elfové, lidé, upíři... Chceme projít jeskyní, tak nás pusť!" ozval se Bastian.
"ak to teda ne," mluvil klidně, stále se usmívajíc. "Kdo se tu jednou dostane, živ už nevyjde. To si pamatujte. Jedině, zodpovíte-li správně na mou hádanku. Vzpomínáte si na Chiméru?"
Volhard se usadil na břeh, věděje, že mu stejně neuniknou. Jenže...
Ze tmy se nenápadně objevila jedna postava. Kynula přátelům, aby se k ní pomalu připlížili. Chtěla je odsud vyvést. Volhard ji nezpozoroval. Díval se kamsi do říčky. Když se přátelé posunuli o značný kus, podíval se na ně a vykřikl: "Stát!"
Tajemná postava na ně v tom okamžiku zařvala: "Rychle! Utíkejte!!"
Volhard se podíval za sebe. "Maratas!" zvolal.
To už bylo 14 členů výpravy na konci můstku a postava je odváděla ven. Podařilo se jim rychle vyběhnout z jeskyně.
Když David viděl, že všichni dál neutíkají, řval, ať si pohnou, než je Volhard chytne.
Jenže pak jejich zachránkyně rázně promluvila: "Klid! Už vám nic nehrozí."
"A co Volhard?" otázala se Jandis.
"Ten žije jen v jeskyni, ven nepůjde."
"Aha. A ty jsi kdo?" zeptal se Kantimon.
"To nepoznáte? Jsem Volhardova dcera Maratas a skvělá čarodějka. Dokonce vím, kdo jste vy..."
"Jak to můžeš vědět?" divil se Bastian.
"Přece jsemříkala, že jsem čarodějka, ne?"
"To je i tady Sulafana," ozval se Zalos. "A ta by to nevěděla."
"Vím," usmála se Maratas. "Není tak zkušená jako já."
Sulafana se zamračila, ale neřekla nic.
"Poslyš, Maratas. Ještě něco by mě zajímalo..."
"Jen mluv, Darrine. Stejně tuším, oč jde."
"Ty jsi zradila otce?"
"Neměla jsem ho ráda. Takhle už zabil hodně bytostí. Já jsem mu pomoct odmítla a rozhodla se mu v tom tentokrát zabránit."
"Tak to se na tebe bude asi velmi zlobit," odvětila Sára.
"Ne, já se tam už nevrátím, a hlavně ne po tomhle. To by mi už nikdy neodpustil."
"Tak co chceš dělat?" zeptal se Klasim.
Maratas na něj pohlédla. "Co asi." Odmlčela se, ale pak dodala: "Jdu s vámi přece."
Darrin se postavil vedle ní. "Já to tušil. Dobrá, vítej tedy mezi námi."
