Prolog
Pád Myrionu
Říkají, že mám vrtkavou povahu. Prý přináším vánek uprostřed horka, ale také bouři, při níž padají lesy a domy se klátí k mým nohám. Putuji po moři a shlížím na to, co jsem vytvořil, proháním se mezi stromy a usedám do větví mezi ptačí hnízda, kde je naše země stále silná a svobodná.
Mé jméno je Viskar. Nebo vítr, chcete-li.
Od východu po západ, od severu na jih znají mé jméno a vyslovují jej s bázní, do níž je uvrhla jejich nevědomost. Proč mi jen přestali naslouchat? Proč, vy nesmrtelné národy Syderie?
Proplouvám přes údolí do hor a z nich potom zpět k moři, kde je svět divoký a nespoutaný, plný zážitků a dobrodružství. Budu se vracet tak dlouho, dokud nenajdu ty, kteří mi ještě rozumí. Já vím, že takoví jsou.
Protože Oni mě hledají.
* * *
Vracel jsem se ze severu. Hnal jsem s sebou neklidné mraky, ponuré stádo plné těžkých obrazů minulosti, vracejících se zpět jako vzpomínka, kterou už nikdo nechtěl oživovat. Ale byly tu...
Irbor je vesnice ležící u soutoku Bystré řeky a Illisin, severovýchodně od hlavního města lidské říše a sídla krále – Myrionu. Lesy jsou tam temné a nebezpečné a není radno toulat se jimi sám, zvlášť ne takto blízko u hranic se zemí otharů. Nikdo si přesto nepamatuje, že by se tu kdy odehrávaly nějaké boje. Bylo to vcelku poklidné místo, sevřené z obou stran zalesněným údolím rozevírajícím se v širokém klínu k nebi, nad nímž zněl pokřik dravců, nacházejících útočiště v blízkých skalách.
Těch pár domů stálo nehnutě už celá desetiletí. Slunce na ně žhnulo svými paprsky, déšť i sníh do nich bily shůry, ony však setrvaly až dodnes. Irborem často procházeli jezdci mířící do Myrionu, a proto měla vesnice i svůj vlastní hostinec – říkali mu u Černého dubu a svůj název dostal podle starého stromu, který se nad ním tyčil a prorážel svými kořeny až pod jeho základy.
Rendar seděl ve svém obvyklém koutku hostince, okno vedle sebe pootevřené a bezstarostně kouřil dýmku, pozorujíce dva nově příchozí, kteří do Irboru zavítali. Jeho tvář byla stará a svraštělá, protkaná sítí hlubokých vrásek a jeho obličej rámovaly prořídlé prameny šedivých vlasů. Očima setrvával na obou cizincích, kteří přijížděli z hlavního města. U sebe měli velké obouruční meče a jejich těla kryla těžká zbroj, jako by byli připraveni do války. Tady ve vesnici se málokdy co událo a proto nebylo divu, že Rendara tito dva tolik zaujali.
Náhle se dveře hostince u Černého dubu s třesknutím rozevřely. Hovor uvnitř utichl. Zraky všech spočívaly na vyčouhlém mladíkovi, který tak nevybíravě vpadl dovnitř. Oči měl rozšířené úlekem a ústa se mu němě chvěla v potlačovaném výkřiku.
„Co je, Elriku?“ oslovil ho hostinský oprašující pult kusem bílého hadru.
Mladík se dopotácel k pultu a vyčerpaně se o něj opřel. Někdo k němu přisunul stoličku, aby se usadil a hospodský mu prozíravě nalil víno. Elrik se zhluboka napil. Hruď se mu zdvíhala nahoru a dolů jako o závod.
„Král zemřel,“ šeptl chraptivě.
V lokále se zvedla vlna nevěřícných hlasů.
„Cože si to říkal?“ ptal se hostinský pomalu. „Cože, Elriku? Gylliren, že je mrtvej?“
Mladík rychle přikývl.
Náhle v hostinci všichni utichli. Oči se mlčky upíraly na Elrika, jako by stále ještě nemohli věřit jeho slovům.
„Mluv, Elriku! Co se stalo?“ naléhal hospodský hlasem chvějícím se rozrušením a přilil mu vína.
Mladík nebyl roztřesenými prsty schopný pohár uchopit. „Zemřel předtím, než padl Myrion. Dobyli Myrion, rozumíte mi? Zaútočili a nikoho nenechali naživu! Zemřeli všichni – král, jeho žena, oba synové, jeho bratranci Gawian a Irvador. Všichni!“
„Co to říkáš? Pomát ses?“ zvolal hostinský pobouřeně.
„Přísahám, že nelžu!“ vykřikl Elrik zoufale. „Všechno je to pravda, úplně všechno! Myrion dobyli a nenechali nikoho uniknout!“
„Kdo? Kdo to udělal?“ volaly rozčilené hlasy v lokále.
Elrik polkl. „Gydeon.“
„Cože? Ten, že zabil krále? Že vyplenil město?“ Hostincem se rozlehl smích. „Ale žes nás vylekal, blázne! Dobře jsi to sehrál!“
„Poslouchejte mě!“ Elrik se postavil na nohy, ačkoli se musel roztřeseně opírat rukou o pult, aby neupadl. „Já viděl ten kouř! Celé město křičelo! Vracím se z Myrionu a já to všechno viděl těmahle očima! Vy sami jste blázni, když mi nevěříte! S naším královstvím je konec a vy se tomu smějete! Gydeon nebyl sám, kdo vyvraždil královskou rodinu – spojil se s Hadarotem!“
Rázem všechny hlasy úlekem utichly.
„S Hadarotem...“ vydechl hostinský nevěřícně, až se jeho tvář protáhla údivem. „To nemůže být pravda! Gydeon je taky člen královský rodiny, tak proč by ses spojil s naším nepřítelem?“
„Vy jste neviděli ta černá mračna na obzoru,“ pokračoval Elrik zastřeným hlasem. „Zaplnily celý horizont a valily se na Myrion jako záplava. Kdybych byl ve městě, taky by mě zabili, jenže já až tam nedojel. Slyšel jsem ale zprávy, které dal Gydeon jako nový vládce vyhlásit, každý je slyšel. Král je mrtev, spolu se svou ženou, oba malými syny i pány Gawianem a Irvadorem.“
„A co Arwian? O tom nemluvil?“
„Arwian ve městě nebyl,“ řekl Elrik. „Ne, ještě poslední z Artheonova rodu zbývá. Kromě Gydeona.“
„V Myrionu nebyl králův Strážce? Ani jeho rytíři?“ naléhal na Elrika hostinský.
„Byli,“ přikývl mladík trhaně. „Všechny zabili. Aspoň tak to dal rozhlásit.“
Kdosi rázně uhodil pěstí do stolu. „Tak dost! Přece se nepodrobíme pod vládou tyrana! Gydeon nemá právo na trůn, zvlášť ne, když víme, že má v sobě krev Geldara, který zradil Artheonův rod. Není divu, že právě on byl něčeho takového schopný!“
Lokálem se rozlehlo souhlasné mručení.
„Vy jste neviděli tu armádu!“ pokračoval Elrik ustrašeně. „Je jich tolik, že zaplnili obzor a za nimi přicházeli stále další! Gydeon si na pomoc povolala snad celý Hadarot!“
„To není možný,“ zamručel kdosi. „Jak taky, když víme, že už před Artheonem použili tak silný kouzlo, že na hranicích s Hadarotem vyrostly tak vysoký hory, že je nejde přelézt? Jediný místo, kde to jde, je Illienská pevnost – a tu má přece v držení náš král!“
„Copak to pořád nechápete?“ vykřikl Elrik. „Gydeon dobyl všechno! Má už v držení Illien, Myrion i města jako je Lermon s okolním Bardonem a Beluwyarem. Nebude to trvat dlouho a dostane Faers a potom všechny ostrovy na severním pobřeží. A potom? Ovládne všechno!“
„To není možné,“ vydechl hospodský.
„Gydeon je zrádce! Je to královrah!“ vykřikl kdosi pobouřeně.
„Gydeon je pravým králem!“
Všichni náhle utichli a ohlédli se po původci toho zvolání. Pronesl to jeden ze dvou cizinců, kteří teď stáli na nohou a výhrůžně se tyčili nad ostatními.
„Gydeon je jediný vládce!“ zvolal opět neznámý. Jeho tvář byla tvrdá, ostře řezaná a vyzařovala z ní nepřístupnost.
„Jak to může někdo říct a stále ještě zůstávat člověkem!“ vykřikl kdosi pobouřeně. „Jste stejní zrádci!“
Oba muži vytasili své meče. „Kdo tohle tvrdí, je nepřítelem království,“ řekl cizinec. „Celá tahle vesnice je sídlem vzbouřenců!“
Vesničané se postavili na nohy.
* * *
Nemohl jsem nic dělat.
Vánkem jsem pohladil tváře padlých, rozfoukal plameny ohně, aby už ten křik utichl. Nemohl jsem to poslouchat.
Mračna se hnala bez mého přičinění. Vojsko zaplavovalo zemi a jedno město po druhém padalo Gydeonovi k nohám. Lidé byli bezmocní. Jejich síla zanikla náhle jako když sfoukne svíci a stejně tak zbyl po tom dávném plameni jen kouř – dým vznášející se jako mlha nad krajinou, pálivý a dusící při každém nadechnutí.
Hadarot vtrhl do Svobodných zemí.
Kapitola první
Nezasvěcený
O deset let později
Znám osudy všech, kteří naslouchají mé řeči. Ze sluneční výšky až po nejtemnější kouty hlubin země doléhá můj hlas a ti, kdož umí číst v mých příbězích, jsou součástí světa síly a moudrosti. Proto mě tolik zajímají životy těch, kteří se ode mě oprostili – životy lidí. Svět se pro ně uzavřel a oni do něj vnikli, aby jej mohli ovládnout. Takovou cenou vyplácejí děti svým rodičům. Staly se hluchými.
A osudy lidí, kteří se nebojí slyšet?
Ostrov Ervion je posledním místem, kde lidé ještě nezapomněli mou řeč.
Přelétl jsem vrcholky Yrizejského lesa i Trisilských kopců a přímo přede mnou se rozprostřely bíle pláže pobřeží Titaach, omývané mořem v Lunském zálivu. Mezi azurovými vodními pláněmi vyvstávalo v dálce souostroví Podprstence a kousek nad ním se táhla dlouhá čára – ostrov Ervion. Pro lidi to bylo zapovězené místo. Nikdo netušil co se tam ukrývá a brzy jim také došlo, že není radno pokoušet se to zjistit. Těch pár odvážných už nikdo znovu nespatřil.
A právě tam jsem měl namířeno.
Jižní část ostrova byla rovinatá a hustě zalesněná. Skalnaté útesy spadaly příkře do vln, které se od nich odrážely jako zuřivá armáda. Pro člověka by nebylo snadné proniknout hustou divočinou, vítr se však dokáže dostat kamkoli se mu zamane.
Stromy se rozestoupily. Přede mnou se rozprostřela zelená louka stoupající vzhůru a končící náhle příkře ukrojeným útesem. Rudé paprsky zapadajícího slunce malovaly na bílé rozvaliny. Ani lidé, ani stromy, ani jiná paměť nesahala tak hluboko do časů, kdy tu ze země vyrůstaly vznešené stavby pevnější než skála a krásnější než moře, proti němuž se rýsovaly jejich kdysi ladné obrysy. Nyní tu stály jako mlčenliví svědci dávných dob. Už není nikoho, kdo by jim mohl vdechnout život.
Stočil jsem se do nitra ostrova. Prales začal postupně řídnout a mezi korunami stromů probleskovala lesknoucí se hladina řeky Illíry, čistá a jasná jako hvězda v létě na noční obloze. Kolem jejího toku se objevily domy. Byly to spíše jakési chatrče narychlo sestavěné tak, aby chránily své obyvatele před nepřízní počasí do té doby, než zemi vyčerpají a přesunou se zase na další část ostrova.
Toto místo však nebylo mým cílem. Mířil jsem na sever – tam, kde se skrývá poslední útočiště mých dětí. Je to nehostinné místo plné skal a zrádných proláklin. Lákala mě však jedna zvláštní bytost, o níž jsem věděl, že...
Nechci už dál mluvit. Svět se mění a lidé s ním. A on bude přitom.
Laren spal mezi ztemnělými rozvalinami. Byl to bystrý silný chlapec asi sedmnáctiletý. Tmavě hnědé pramínky vlasů mu přepadávaly přes oči a skrývaly jemné lidské rysy. Co ale nebylo na první pohled patrné, byly jeho dlaně – hladké, jemné, bez jakýchkoli čar či linií – znak příslušnosti ke Vznešenému národu. A právě proto jsem ho vyhledal. Laren byl míšenec žijící pouze mezi lidmi a přirozená nevraživost k Unthial, jak se Vznešený národ také nazývá, mu jeho existenci často znepříjemňovala. Na levém rameni se bělelo drobné tetování – symbol draka, znak řádů Strážců. Patřil k nim, přesněji řečeno byl pouze učedníkem a to už celých deset let, pokud si to správně pamatoval.
Přeletěl jsem nad jeho spící hlavou. Chtěl jsem vědět, o čem sní. Zajímalo mě to.
Snesl jsem se níž a nahlédl do jeho myšlenek.
Malý chlapec stál na okraji lesa. Kolem panovala naprostá tma, občas přerušovaná záblesky měsíce, který se vynořoval zpoza rychle ubíhajících mraků. Cítil strach k tomu divokému pralesu, do jehož útrob musel vstoupit. Bránil se tomu, ale musel jít. Musel to překonat.
Bojácně udělal první krok. Stromy se kolem něj sevřely a utvořily dlouhou uličku, vedoucí pouze jediným směrem – vpřed. Ohlédl se. Za sebou neviděl nic, než tmu. Od úst mu zimomřivě stoupala pára a rozplývala se nad jeho hlavou. Chlad ovládl jeho tělo.
Otočil se vpřed a rozběhl se. Měl strach. Takový strach!
Větve kolem ho švihaly do tváře. Zavřel oči a chránil si obličej rukama. Utíkal dál. Nevnímal nic než chlad, únavu a strach. Strach... Bál se tak moc, ale věděl, že musí pokračovat dál. Jiná cesta nevedla.
Náhle mu nohy podklouzly a on se svezl do bahna. Snažil se postavit, ale nemohl. Otevřel oči a zjistil, že cesta před ním se uzavřela. Nemohl pokračovat. Byl sám, ztracený a prochladlý, kdesi uprostřed pralesa. Stromy se kolem něj začaly stahovat. Vykřikl.
Náhle se před ním zjevilo světlo. Přikryl si oči, aby ho ostrá záře neoslepila. Bylo přímo před ním!
Zjistil, že mu proud světla nevadí a zvedl k němu hlavu. Proti zářivému pozadí kontrastovaly obrysy tmavé postavy – ženy, jejíž tělo bylo pokryto zeleně se lesknoucími šupinami. Mezi prsty měla plovací blány a její oči byly velké a černé. Natáhla k němu ruku.
„Larene!“ oslovila ho.
Laren na ni udiveně hleděl. Věděl, že mu chce pomoci, měl z ní však strach. Pomalu vstal.
„Larene!“
Bytost na něj mlčky hleděla a čekala, jak se zachová. Nebyl to jeho výmysl... byla to vzpomínka!
„Larene! Larene!“
„Larene!“
Laren se trhnutím probudil. Posadil se a ostražitě se obrátil proti muži, který na něj volal. Byl to Edeon, jeho mistr. I v té tmě vnímal jeho tvář, díky daru Strážců mladší, než jaká doopravdy byla, s krátce střiženými světlými vlasy a vodovitě modrýma očima. Nos měl přelomený a tudíž orlovitě zahnutý, rty úzké a pevně semknuté, pravdivě charakterizující jeho přísnost.
„Kdybych byl nepřítel, už by bylo po tobě,“ řekl uštěpačně a narovnal se.
Laren sáhl po košili a začal si ji na sebe navlékat. „Ano, mistře.“
„Pospěš si,“ dodal Edeon a zahleděl se kamsi k oceánu, který se temně rozléval po pobřeží a nesl s sebou večerní chlad. Na opačné straně ohraničoval celý prostor les, proti němuž se rýsovaly bělostné obrysy rozvalin, mezi kterými se právě nacházeli.
Laren si připevnil k pasu meč, který do té chvíle ležel pod jeho přikrývkami. Unaveně si protřel oči. Nemohl si stěžovat na nedostatek spánku; už dávno pochopil, že podobné výmluvy jsou naprosto zbytečné.
„Chtěl jsem ti vysvětlit jednu důležitou věc,“ začal Edeon. V ruce držel šátek, který povlával ve slaném větru. Poodešel několik metrů od rozvalin zaujatě zvedl hlavu k nebi. Sledoval zářící scenérii plnou bledých teček. Odmlčel se. „Sotva jaro a hvězdy už září jasně jako uprostřed léta. Zajímavé...“ Potom se otočil k Larenovi. „Myslíš si, že dokážeš dobře používat kouzla?“
Laren zaváhal. Věděl, že za každou otázkou se vždy skrýval nějaký háček. „Myslím si, že dobře, mistře.“
Edeon mu gestem pokynul, aby se postavil vedle něj. „Tak si to vyzkoušíme.“ Postavil se za jeho záda a přes oči mu zavázal šátek.
„Mám bojovat se zavázanýma očima?“ zeptal se mladík a nedůvěřivě povytáhl obočí.
„Pokud umíš bojovat, dokážeš to i poslepu,“ namítl mistr. „Není v tom žádný rozdíl. Jediná překážka je v tvé hlavě.“
Laren vytáhl meč z pochvy. Přes šátek nemohl vidět ani obrysy, ani stíny – jen černo.
„Zaútoč!“ vyzval ho mistr.
Laren natáhl meč před sebe. Otáčel se slepě po kruhu a snažil se najít svého mistra. Náhle ho v zátylku zastudila špička meče.
„Řekl jsem, abys zaútočil, ne abys kolem mě tancovat.“ Mistr strčil Larena čepelí do zad, až mladík polekaně stáhl lopatky. „Jediné, co je mezi mnou a tebou, je tenký kus látky a to ti stačí k tomu, abych tě porazil? Copak tohle dokáže zastavit Strážce?“
Laren se bleskurychle obrátil k místu, odkud k němu mistr mluvil. Cítil, jak odtud pomalu odchází. Zaposlouchal se.
Švihl mečem. Mistr jeho úder hravě odrazil za hlasitého třeskotu čepelí. Dalším výpadem vyletěla Larenovi zbraň z ruky a on si bolestivě chytil prsty.
„Výborně,“ pochválil ho mistr ironicky. „Udělal jsi přesně to, co jsem si myslel. Aspoň dokážeš využívat své ostatní schopnosti, přestože jsou ti právě úplně k ničemu.“
Laren si promnul dlaň. „Jak mám ale bojovat proti něčemu, co nevidím?“
„Jediný, s kým bojuješ, jsi ty sám. Vím, že mě dokážeš porazit... s trochou štěstí...“ pohodil Edeon hlavou. „Musíš v sobě najít světlo a ono už ti samo ukáže protivníka.“
„Je to kouzlo?“
Pousmál se. „Ne, není to kouzlo. Je to schopnost jako každá jiná.“
Laren zvedl hlavu. Pomalu dýchal a snažil se soustředit na svůj úkol. Najdi v sobě světlo... ale jak?
První, co ho napadlo, byl oheň; síla, která uměla dávat své životodárné teplo, zároveň ale také rozpoutat požár. Bylo nebezpečné si s ní zahrávat. Pokud však chtěl mistrovi vyhovět, neměl na výběr. Uměl vytvořit plamen, dokáže ale to samé i ve svém nitru? A nakolik ho to kouzlo dokáže vyčerpat? Neztratí tímto pokusem své síly?
Nadechl se. Jeho tělem proběhlo horko, jako by se kdesi v hloubi jeho duše zažehla jiskra. Krev se začala mísit s ohněm. Náhle se ho zmocnil pocit, že ten nápor nevydrží a jeho tělo vybuchne v jednom plameni. Obrnil se proti tomu a začal živel zklidňovat.
Před jeho očima vyvstal hořící oceán. Překvapeně se otočil. Edeonovo tělo, stromy, tráva – vše kolem tvořily plameny.
Náhle se k němu zvedla hořící čepel. Uskočil a vyrazil vpřed. Mistr ho chytil za paži a odstrčil od sebe. Jejich meče se střetly v prudké výměně ran.
Laren odskočil. Hruď se mu zvedala vyčerpáním. Odhodil meč a strhl si šátek. „Jak – jak se to stalo?“
Mistr se od něho odvrátil. Zavřel oči a dlouho mlčel, jako by nad něčím úporně přemýšlel. Pak ale potichu začal: „Neřekl jsem ti ještě, v čem je ukryt skutečný zdroj naší síly. Strážci jsou součástí živého světa, ochraňují jej a na oplátku si z něj berou jeho část. Pamatuješ si, co je základem magie?“
Larena jeho otázka zaskočila. „Síla kouzla...“
Mistr zakroutil hlavou. „Ne, mám na mysli základní kameny této síly. Té, která spojuje přírodu a vytváří ji podle svého rozmaru, té, která, kdyby nebyla v rovnováze, rozdrtila by tento svět během okamžiku...“
Laren nakrčil čelo. „Čtyři základní elementy.“
„Správně,“ přikývl mistr Edeon. „Říkal jsem ti, že každý kouzelník může ovládat jen jeden z nich. Ne víc. Každá z těchto sil ti však může dát to samé, jen je k tomu zapotřebí odlišná cesta. Do kouzla musíš vložit představu toho, čeho chceš dosáhnout a jak to chceš udělat. Stejná pravidla platí i pro Strážce.“
Laren si nebyl jistý, jestli jeho slova úplně chápe. „Co to pro mě znamená? Že umím ovládat oheň? To už ale přece dávno vím...“
Mistr se trpce pousmál. „Ne, Larene. To on ovládá tebe. Jsi jen prostředník mezi divokou neforemnou silou a tímto světem. Představ si sám sebe jako síto, které třídí její jednotlivé části. Záleží jen na tvé síle, jak moc budou mezery v něm úzké a do jaké míry budeš schopen tuto moc ovlivňovat. V žádném případě si však nemysli, že bys byl schopný formovat podstatu, ze které jsi stvořen i ty sám. Něco takového nikdo nikdy nedokázal.“
„Takže to má být poklona?“ zašklebil se.
Mistr na něj udiveně pohlédl. „Z čeho tak soudíš?“
„Pokud jsou věci tvořené ze všech čtyř prvků a já je donutím, aby se v mé hlavě promítaly jen jejich ohnivé podstaty, potom jsem dokázal zbylé tři elementy vytěsnit ze světa, který vnímám.“
Edeon se na něj přísně pohlédl. „Jsi jako štěně, které poprvé vyštěklo – už si začínáš myslet, že je z tebe nebezpečný vlk.“
Laren zatrpkle sklonil hlavu. „Omlouvám se, mistře.“
„Nemáš se proč omlouvat, jen si příště uvědom, že tě čeká ještě mnoho let tvrdé dřiny, než budeš hoden toho, aby ses stal Strážcem.“
Laren náhle vzhlédl. „A až se jím stanu, vrátí se mi mé vzpomínky? Budu si pamatovat na to, co jsem prožil, než jsem se stal učedníkem?“
Edeon se dlouze nadechl. Pozoroval temné vody oceánu, jak hladí písčitou pláž pod nimi. „Každé malé dítě, které se dostane do naší péče, musí zapomenout na všechno, co jej spojovalo s okolním světem. Nemůžeme se nechat ovlivňovat pouty k rodině a rodu. Strážce se musí rozhodovat nestranně pro dobro celé Syderie a nesmí si dovolit žádnou slabost, kvůli které by byl zranitelný. Všichni tví blízcí by trpěli. Pronásledovali by je, jen aby ti ublížili; proto nemáme rodinu a přátele. Jistě chápeš, že ti nemůžeme vrátit tvé vzpomínky. Pamatuj na to, že naším úkolem je chránit právoplatného krále lidí a jeho rod a v jeho jménu bojovat za naši zem. Nemůžeš mít jiné zájmy než jeho dobro. Nikdy nesmíš myslet na sebe.“
Laren sklonil hlavu. Tušil to. V hloubi duše však přece jen doufal, že by se jednou mohl dozvědět kým doopravdy je. „A vy, mistře? Vy si přece pamatujete na své dětství...“
„Pamatuji.“ Edeonův zrak se zastřel. „A řeknu ti, že bych někdy raději zapomněl. U mě to bylo jiné. Přišel jsem na ostrov sám v mnohem pozdějším věku než ty. Strážci ve mně objevili mé schopnosti a přijali mě mezi sebe. Bylo zbytečné brát mi vzpomínky na mou rodinu, když stejně...“ Edeon zmlkl. Sebral ze země Larenův meč a pomalým krokem se vydal doprostřed rozvalin.
Laren se zastavil v místě, kde se vlivem času utvořila ve zdech dlouhá trhlina. Opřel se zády o její okraj a zdálo se, jako by vůbec nevnímal Edeona, který kousek od něj kupil suché klacky na vyhaslé ohniště. „Mistře?“ začal pomalu. „Je správné, když ten, kdo má zvláštní schopnosti, jich nevyužívá pro dobro ostatních? Když se skrývá a nechce je použít? Nestane se pak jeho nadání zlem?“
Edeon překvapeně zvedl hlavu. „Máš tím na mysli někoho konkrétního?“
„Ano, mistře. Hlavně sebe.“
Edeon hodil do ohniště klacek, až se celá naskládaná hromádka zbortila. „Proč si myslíš, že svých schopností nevyužíváme? Myslíš si, že se skrýváme před svými povinnostmi?“ Odmlčel se. „Jak můžeš soudit Strážce, když ani nejsi jedním z nich? Možná máme své důvody, to ale neznamená, že je musíš znát.“
„Jaké důvody?“
Edeon sevřel rty. „Opravdu mě udivuje drzost, s jakou se domáháš odpovědi, učedníku. Pamatuj si, že všechno, co se děje, má svůj důvod, ať už je zřejmý nebo ne. Jednou se dozvíš pravdu, ne však dnes.“
Laren odvrátil hlavu. Byl ale příliš dychtivý, než aby se vzdal přesvědčování. „Nechci vědět nic, co se týká ostatních, mám ale právo dozvědět se něco o mém osudu. Vím, že nejsem Strážce, mám ale jejich schopnosti. Na co mi potom budou?“
Edeon mlčel.
Laren kopl do zdi až spousty drobných úlomků odskočily do všech stran. Tušil, že mu na to neodpoví, protože sám znal odpověď. Strážci se na Ervionu ukrývají, protože se bojí. Mají moc bojovat, ale nevyužívají ji. Na co tedy to všechno?
„Dokážeš rozdělat oheň?“ zeptal se mistr nenadále.
Laren si k němu přisedl. Vztáhl ruku nad hromádku dříví a soustředil se. Nechal své tělo, aby se úplně poddalo okolnímu světu. Náhle se vše zdálo jako nekonečný labyrint, ohraničený jen jeho vlastní představivostí a strachem a v tom všem musel najít to, co hledal. Síla ohně si ho našla sama.
Dřevo líně zapraskalo a ve vteřině vzplálo v jednom plameni.
„To je jednoduché, že ano?“ řekl Edeon. „Jak ho ale uhasíš?“
Laren se pousmál a znovu natáhl ruku nad oheň. V té chvíli se plameny vzpurně vzňaly. Vzepjaly se do výše jako zdivočelí hřebci a záhy se rozptýlily do všech stran s rychlostí přílivové vlny.
Laren po čtyřech ustupoval dozadu. Oheň ho chtivě pronásledoval. Laren narazil rameny do zdi a v té chvíli mu bylo jasné, že je ztracený. Plameny kolem něj utvořily kruh. Sevřely ho.
„Stačí!“ Edeon švihl rukou a oheň s hlasitým syknutím zmizel.
Larenovo srdce bilo jako splašené. Pomalu vstal a nevěřícně se rozhlížel po udusané zemi, která byla ještě před okamžikem v jednom plameni. Nezůstaly po něm nikde ani stopy.
„Kolik jen toho dokázal napáchat malý plamínek!“ povzdechl si Edeon s vyčítavým pohledem. „Nemusel jsem proti tobě ani pozvednout meč, abych tě zabil. Stačilo použít tvé vlastní zbraně.“
Laren zakroutil hlavou. „Nechápu to! Jak je to možné? Vždyť přece... byl to jen oheň...“
„Ne, to nebyl jen oheň. To byl důkaz.“
„Důkaz čeho?“
Edeon si povzdechl. „Vskutku, chválím si tě jako neobyčejně moudrého učedníka, někdy mi ale připadá, že jsi natvrdlý jak mezek!“
Laren vzpurně zaťal čelist.
„Mluvil jsi přece o svých schopnostech, nebo snad ne? Tohle byla jejich názorná ukázka. Můžeš být sebesilnější, nikdy ale nesmíš zapomínat na to, že je stále ještě někdo lepší než ty. Jakmile na to zapomeneš, jsi ztracený. Proto nepodceňuj ani nejlehčí úkol, který ti zadám a uvědom si, že tvé schopnosti jsou jen zrníčkem toho, co dokáží Strážci. Ale i takové zrnko se může stát perlou, záleží na tom, do jakých rukou se dostane.
Chci jen, abys pochopil toto: Strážci jsou v těchto časech jedinými, kteří udržují mír a ochraňují Svobodné země. Všechny ostatní řády byly během věků vyvražděny, rozpuštěny nebo zapomenuty. Popravdě řečeno, téměř celá Syderie si totéž myslí i o nás – a právě proto se skrýváme. Pokud o nás nebudou vědět naši přátelé, jsme chráněni i před našimi nepřáteli.“
Laren zvedl hlavu. „Proč? Hrozí nám snad něco? Není snad naší povinností pomáhat lidem?“
Edeon si povzdechl. „Je těžké ti to vysvětlit, když nemáš ponětí o tom, co se v Syderii děje.“ Pochmurně se odmlčel. Zdálo se, jako by černý mrak zakryl jeho tvář mlhou, kterou nemohl nikdo spatřit, přesto však mezi ním a ostatním světem tvořila neproniknutelnou clonu. „Nepoučujeme své žáky o současnosti – jsou příliš mladí a snadno by sešli ze své cesty. Je pro ně nebezpečné to vědět, dokud nebudou připraveni. Znáš ale dobře historii Syderie a tedy i to, že lidem už přes pět set let vládne rod krále Artheona, který osvobodil zemi od Hadarotu.
Před deseti lety byl však poslední právoplatný dědic Artheonova nejstaršího syna Arleona zabit. Trůnu se zmocnil poslední z Artheonovců – iziliathský pán Gydeon. Aby bylo jeho postavení jisté, neváhal se spojit i s naším největším nepřítelem – Hadarotem.“
Laren ohromeně zalapal po dechu. „Ale... jak je to možné? Naše hranice hlídají pevnosti! Co Illien? Jak ten mohl padnout? Vždyť přece přes Dormské hory nevede jiná cesta než přes Svobodnou pevnost!“
Edeon smutně přikývl. Veškerý plamen v jeho očích nadobro pohasl. „Nikdo ji nedobyl, byla vydána bez boje. Gydeon otevřel Illien Hadarotu a umožnil jim vstup do Svobodných zemí, které teď začínají pomalu zabírat. Navíc jim pomáhají otharové. Nevím sice, co jim Gydeon přislíbil za odměnu, rozhodně má ale něco, co je tak mocné, že to dokáže přesvědčit i natolik zatvrzelé plemeno, jako jsou otharové. Nejhorší ze všeho však je cena, kterou Gydeon slíbil Hadarotu za pomoc.“ Zmlkl. Odvrátil se od Larena a zahleděl se kamsi do dálky, kterou mohl vnímat jen on.
Laren si myslel, že už nepromluví. Chtěl se ho zeptat o jaké odměně to mluvil, dřív než však svou otázku položil, Edeon tiše dodal:
„Jakmile se trůn po jeho smrti uvolní, nebude Hadarotu už nikdo stát v cestě ke Svobodným zemím. Bude patřit nepřátelům. První přijdou na řadu lidé, potom Vznešený národ a nakonec padnou i zbytky starého lidu. Ale to už bude dávno pozdě...“
Laren oněměl. Všechny ty roky, které si pamatoval od svého příchodu na ostrov, žil odloučeně od zbytku Syderie – dosud si však neuvědomoval, jak obrovská propast jej dělí od světa jeho předků... světa, který je právě ohrožován...
Pobouřeně zvedl zrak. „Proč s tím ale Strážci nic nedělají? Je to jejich úděl bojovat za Syderii, tak na co ještě čekají? Sám jste to řekl... bude pozdě...“
„Ano to jsem řekl,“ přisvědčil Edeon pomalu. „A proto musíme ochraňovat krále a oddalovat jeho smrt, abychom získali čas k protiútoku. Gydeon si něčím pojistil věrnost hadarotských vojáků a my se musíme dozvědět čím, protože pokud nebudeme vědět proti komu nebo čemu stojíme, nemáme žádnou šanci. Nepřátel je víc, než si myslíš a kdyby mohli, už dávno by Gydeona sesadili a zmocnili se Syderie násilím. Něco je však drží zpátky. Mám obavy, že tuším, co se stalo, dokud však nebudeme mít jistotu...“
„To budeme jen tak čekat než Gydeon zemře?“ rozkřikl se Laren rozčileně. „A co potom? Budeme čekat, než Hadaroti přijdou až sem, nebo snad raději odplujeme na východ?“
Edeon ho uhodil do obličeje. Laren se překvapeně zapotácel a měl co dělat, aby se dokázal udržet na nohou. Mistr ho chytil za paži. Silně mu ji zatočil, až si Laren myslel, že mu ji chce vykloubit.
„Nikdy, už nikdy, ti říkám!“ řval na něj Edeon nepříčetný vzteky. „Strážci budou bojovat, dokud nepadne poslední z nás, nebo dokud nebude Syderie zase svobodná! To je náš úděl! Nevíš vůbec nic o našich plánech, nevíš vůbec nic o Strážcích a už vůbec nevíš nic o světě!“ Pustil mu ruku. Bleskovým pohybem mu podrazil nohy a nechal Larena dopadnout na tvrdou zem mezi zdmi.
Laren překvapeně zvedl ruku, aby se zapřel země. Hřbetem dlaně se dotkl svého rtu a téměř okamžitě ucítil krev. Náhle mu na břicho dopadlo něco tvrdého a těžkého. Byl to meč.
„Bojuj!“ vyzval ho Edeon ostře a kopl ho do boku.
Laren se zkroutil, aby se úderu vyhnul, jeho pohyb však byl příliš pomalý. Jeho žebra brněla silou úderu. Uchopil meč a postavil se na nohy. Zůstal skrčený v očekávání mistrova útoku.
Edeonův meč se mihl vzduchem proti jeho hlavě. Laren uskočil a snažil se mu zaútočit na žebra. Čepele se s třeskotem srazily ve světle ohně.
Mistr udeřil svého žáka jílcem do tváře. Laren se zapotácel, až narazil zády do zdi. Sklonil se, aby se vyhnul dalšímu zuřivému útoku. Prosmýkl se kolem Edeonova boku. Poklekl a skryl se pod mečem. Ozval se další zvonivý třesk.
Náhle Laren sáhl levou rukou do ohně. Jeho prsty zatančily obklopeny plameny a vrhly se s dravou rychlostí proti mistrově obličeji. Ohnivá koule se zastavila o neviditelnou vzdušnou stěnu. Ačkoli se však podařilo Edeonovi kouzlo odvrátit, nečekaně se zapotácel.
Laren jeho nejistoty v rovnováze využil. Vykročil vpřed a udeřil mistra jílcem do boku. Muž se po něm vztekle ohnal, ale minul. Laren se vší svou vahou vrhnul proti jeho boku, aby ho povalil na zem. Edeonův meč vypadl z ruky.
Strážce od sebe chlapce odmrštil. Laren narazil zády do zdi, až se jeho tělo zatřáslo. Snažil se popadnout dech, ale jeho ústa se jen naprázdno otevírala v hrůzyplném překvapení. Nemohl se nadechnout! Klesl na kolena a držel si hrdlo.
Edeon odkopl meč z jeho dosahu. Pomalu se k němu blížil a vychutnával si pohled na jeho bezmoc. Poklekl k němu. „Zapomínáš, že jsem Strážce, hochu. Nesnaž se používat kouzla, když ještě ani nedokážeš odhadnout, jak na ně tvůj nepřítel zareaguje a už vůbec se o to nepokoušej, když víš, že je tvůj protivník mnohokrát silnější než ty.“
Náhle ucítil Laren úlevu. Sípavě se nadechl, jak se mu vzduch opět vracel do plic. Zakašlal a sesul se na udusanou zem mezi rozvaliny.
Edeon sebral svůj meč a zasunul ho do pochvy. „Jdi spát,“ nařídil mu. „Ráno budeš mluvit s velmistrem Selevenem.“ S těmi slovy se obrátil a zmizel ve tmě.
Laren ještě chvíli těžce oddechoval tváří k zemi. Copak ho snad nikdy nedokáže porazit? V čem dělá chybu? Je snad opravdu tak slabý?
Vznesl jsem se nad ním a jemně pročechral jeho vlasy. Život míšence byl plná pohrdání a to nejen ze strany jeho mistra. Všichni nenáviděli Vznešený národ a odvrhovali jej kvůli jeho rodičům, které v životě nespatřil. A nejspíš ani nikdy nespatří. |
