Darktaer - 2.kapitola

Šedavá mlha se líně povalovala mezi rozvalinami a neochotně se rozestupovala v místech, kde ji proťaly zlatolesklé šípy probouzejícího se rána. Voda se s tichým šuměním odrážela od útesu a laskala zlaté písčiny.

Laren se probudil. Ležel sám mezi polorozbořenými zdmi a kousek od něj se v zemi rýsovala černá koláčovitá skvrna jako pozůstatek včerejšího ohniště. Z ohořelých větví dosud sálalo teplo.

Posadil se a sáhl po bochníku s chlebem, který našel ležet na zemi. Vystoupal se svou snídaní na vrchol útesu, kde se před ním moře rozprostíralo do nezměrných dálek. Na jihu a na západě z hladiny vystupovaly obrysy mnoha desítek malých ostrovů Podprstence, vznášejících se nad ní jako zelené mraky.

Laren přemýšlel nad vším, co mu včera mistr řekl. Snažil se pochopit následky toho všeho, čím dál se tím však zabýval, tím silněji cítil svou vlastní bezmoc cokoli proti tomu podniknout. Možná měl mistr pravdu. Co když je vážně jediným řešením čas? Ne... nedokázal se s tím smířit. Vždy se ještě dá něco udělat.

Když se najedl, uklidil jejich včerejší tábořiště a vydal se směrem na sever k vesnici nacházející se asi tři hodiny odtud. Nebral si s sebou meč, pouze nůž. Jít k velmistru Selevenovi ozbrojený by bylo poslední kapkou do už tak téměř přetékajícího poháru trpělivosti Strážců. Ano, velmistr byl jedním z mála, kteří ho neproklínali kvůli jeho původu, ale přesto – nebo možná právě proto – mu záleželo na tom, aby se před ním ukázal v co nejlepším světle.

Zpytoval své svědomí, jestli ho k němu Edeon neposílá kvůli nějaké chybě nebo přestupku, který si ani neuvědomil. Už nejednou se mu něco takového stalo. K jeho rozhořčení však většina obvinění byla jen málokdy pravdivá a uznal svou vinu jen proto, aby chránil skutečného viníka, jímž byl ve většině případů jeho přítel Rael.

Rael nebyl Strážce, ani učedník – patřil ke zdejším několika málo obyvatelům, jež se uchýlili na Ervion se zákazem odchodu z ostrova. A Strážci dodržování tohoto slibu velmi pečlivě střežili.

Laren zamířil do lesa, aby si zkrátil cestu. Staré kmeny stromů obrůstaly lišejníky a trnovníky a popadané větve tvořily na zemi vysokou tlející vrstvu. Nikdo se nikdy nerozhodl les pročistit – tady rostla příroda volně a divoce bez zásahu lidských rukou. To ovšem také znamenalo, že jej dosud obývali jeho původní obyvatelé, z nichž vlci a medvědi tvořili pouze jednu méně nebezpečnou skupinu. Na ostrově žili mnozí starší a hrozivější tvorové, s nimiž se Strážci nesetkávali. Chod obou táborů ubíhal svým vlastním způsobem a strany tak mezi sebou dodržovaly tichou dohodu o vzájemném soužití.

Útržky mlhy, které se nestihly prodrat ven, dosud volně povlávaly nízko nad zemí. Mezi hustě rostoucí vegetací se jen stěží prosazovalo denní světlo.

Laren přelezl padlý kmen a rozhlédl se kolem. Zmocnil se ho pocit, že je sledován. Někým nebo něčím...

Proplížil se mezi stromy jako kočka. Sklonil hlavu pod dlouhou provazovitou liánou a přikrčil se. Cítil to za sebou. Teď, právě teď, stál někdo za ním!

Bleskově se obrátil. Leknutím se mu zastavil dech.

V úrovni jeho očí se vznášel lidský obličej mechově zelené barvy obrácený bradou vzhůru, zatímco se zbytek jeho majitele přidržoval větví nad sebou. Černé oči neměly žádné panenky ani bělmo.

Laren ustoupil o krok dozadu. Nohy se mu zapletly mezi liánovité úponky a při dalším kroku ho strhly k zemi. Snažil se vyplést z jejich zajetí. Přeřezal je svým nožem. Vyskočil na nohy a v obranném postoji se rozhlédl před sebe.

Nikde nikdo. Ticho jako v hrobě.

Ozvalo se hlasité zakrákání.

Laren se otočil po zvuku. Znaveně si povzdechl. Ještě naposledy se rozhlédl, jestli ho někdo nesleduje. Ulevilo se mu. Jen se mu to zdálo nebo ho skutečně někdo sledoval? Nemohl z hlavy dostat obličej onoho podivného tvora, který ho tak vylekal. Pokud to nebyla skutečnost, měl nejspíš hodně bujnou fantazii.

Zatřásl hlavou a pomalu se vydal svým původním směrem. Ohlédl se. Byl sám. Opatrně překračoval padlé kmeny, jako by na něj měl co chvíli někdo zaútočit. Každý zvuk mu v tom pološeru připadal jako varování. Zrychlil. Běžel lesem, jako o život.

Nedokázal vnímat čas. Jediné, co se mu honilo hlavou, byla myšlenka, která ho poháněla v běhu: přeskočit, dopadnout, běžet, přeskočit, dopadnout, běžet...

Mezi stromy se náhle prodralo světlo, jako by právě před ním vybuchl sluneční kotouč. Laren vyběhl ven na trávou pokrytou zem. Oslněn tápal slepě kolem sebe.

Najednou po něm někdo skočil a přimáčkl ho k zemi.

Laren od sebe odkopl neznámé tělo. Vyšvihl se na nohy a vytáhl nůž. V jediném okamžiku ležel svému útočníkovi na zádech se zbraní přitisknutou výhrůžně na jeho hrdle, nebyl však schopný poslepu o něm určit něco bližšího.

„Larene!“ Hlas pod ním tlumeně zasupěl. „U – nejproklatějšího – draka, já – jsem... Sakra... můžeš – mě – pustit?“

Laren překvapeně zvedl ruku z nožem. Poznával ten hlas. „Raeli, to jsi...?“

„A kdo by to tak asi měl být?“ Muž se vysmekl z jeho sevření a posadil se na trávu se zhrzeným výrazem ve tváři. Byl nižší postavy se světle hnědými vlasy, zkrácenými na praktickou délku. Ani omylem by se o něm nedalo říct, že patří ke Strážcům; Rael byl jedním z obyvatel Ervionu, žijících ve vesnicích na jihu, kteří si – výměnou za nějaké jídlo a nástroje – zajišťovali ochranu Strážců. Pokud bychom se na něj dívali jako na řadového vesničana, byly bychom se svou představou mnohem blíž, i tady by se však našly některé podstatné odlišnosti. Rael sám žil v hlubokém přesvědčení o sobě samém, že je naprosto jiný než zbytek ervionských obyvatel. Což byla v jistém slova smyslu hluboká pravda...

Laren zasunul nůž zpět za opasek. Nedůvěřivě si prohlížel Raela, který právě nasadil výraz zraněné srny. „Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, co tě to popadlo? Proč jsi na mě zaútočil?“

„Já že jsem na tebe zaútočil?“ Rael ublíženě zakroutil hlavou. „Nevím, kdo mi přiložil nůž na krk!“

Laren nevěřícně otevřel ústa. „Jak jsem měl vědět, že jsi to ty?“

„A jak jsem to měl krucinál vědět já?“ bránil se Rael. „Pokud vím, tak nikdo z lidí, ani většina Strážců, si jen tak bezdůvodně nekrátí cestu lesem. Mohl jsi být... nějaká obluda! Netvor! Jak mám vědět, že zrovna ty se tama prořítíš jako šílený, když právě v těchto časech se má mít jeden obzvlášť na pozoru...“

„O jakých časech to mluvíš?“

Rael pokrčil rameny a zkroutil přitom obličej do všeříkajícího výrazu: to samo sebou.

Laren si povzdechl. Až teď si všiml, že se v širokém kruhu kolem Raela povalovaly zvláštní zelené plody vejcovitého tvaru o trochu větší než pěst. „Co to zase máš?“ pohodil rukou kolem něj.

Raelovi zajiskřilo v očích. „Tohle bude něco naprosto skvělého! Sehnal jsem ty ořechy kousek od lesa – rostla jich tam spousta a když jsem zjistil, co dokážou, nemohl jsem je nevzít s sebou a neprozkoumat to!“

Laren podezřívavě nakrčil čelo. „Nejsou to náhodou nagarové ořechy?“

„To si vážně myslíš, že bych vzal plody z posvátného stromu?“ Rael se začal hlasitě smát. Držel se za břicho v předstíraných křečích, dokud nepoznal, že to Larenovi vůbec směšné nepřipadá. Zaraženě ztichl. „No tak dobře, jsou to nagarové ořechy! Vždyť jich roste všude spousta, je to jako plevel! Vlastně jsem tím udělal záslužnou věc, uvědomuješ si to? Z každého toho ořechu by byl další prokletý strom, který by to tady celé zamořil!“

Laren nevěřícně vydechl. „Nagar je ale posvátný! Roste jenom na Ervionu!“

Rael si odfrkl. „Ale zato všude na Ervionu. Věř mi, vůbec si toho nikdo nevšimne...“

„Na co to vlastně potřebuješ?“

„Na co?“ Rael se tajuplně pousmál. „To bude překvapení...“

Laren v duchu bolestně zaúpěl. Ale koneckonců, nebyla to jeho věc a pokud se Rael hodlá nechat zabít některým ze Strážců, ať si poslouží. Jeho úkol byl teď úplně jiný.

„A když už jsi tady,“ obrátil se k němu Rael s organizátorským výrazem ve tváři, „nechtěl bys mi s tím pomoct? Jdu jen do vesnice a pokud vím, ty máš namířeno stejným směrem. Tak co kdyby jsi, jako budoucí Strážce, prokázal svou laskavost a pomohl ubohému pocestnému?“

Laren na něj vrhl nevraživý pohled. „Jako budoucí Strážce bych tě měl na místě zabít!“

„Uvidíme, čí hlava bude jako první ležet pod špalkem,“ ušklíbl se. „Slyšel jsem, že tě Edeon poslal k Selevenovi. Že by další přátelská návštěva?“

„Ty jsi poslední, kdo by se k tomu měl vyjadřovat tímto tónem,“ řekl Laren tiše, aby zakryl svůj vztek.

Rael naložil čtyři ořechy Larenovi do náruče a vykročil směrem k vesnici. Dlouhá louka, na níž se nacházeli, se asi po pěti stech metrech začala svažovat dolů, aby se znovu vzedmula vzhůru jako vlna. Na jeho vrcholu stálo pár desítek domů, chráněných z jedné strany řídkým lesíkem. Než se však dostali až tam, čekala je cesta mnohem delší, než se na první pohled zdálo.

Stoupající svah byl velmi příkrý a tudíž i špatně schůdný. Kolem vydupané pěšiny vyrůstaly ze země úhledné dřevěné domky s doškovými střechami, neboť jako jedny z mála neposkytovaly svým obyvatelům přístřeší jen přechodně a lidé žili po celý rok, o čemž svědčilo i pár hektarů upraveného pole dole pod kopcem. Na jeho vrcholu čněla stolovitá skála, tyčící se nad dlouhým strmým srázem, pod nímž, až úplně na dně rokle, protékala kamenitým údolím řeka Illíra, jejíž břehy byly úzké a oblázkovité.

Laren se kousek před vesnicí s Raelem rozloučil a sám se vydal nahoru. Plochá skála byla základnou pro bílé kamenné stěny rozevírající se v obdélníkové nádvoří, vydlážděné mramorem. Nízké pilíře podpíraly dnes již neexistující stavbu ohromných rozměrů, jejímiž jedinými pozůstatky bylo široké schodiště, pomalu stoupající k nádvoří, na němž Laren právě stanul. Uprostřed širokého prostoru zela v zemi díra vyplněná zvětralou půdou a právě z toho místa vyrůstal ohromný strom, budící úctu v každém, kdo se pod ním nacházel. Dlouhé větve staré lípy vrhaly stín až na okraj nádvoří, lemovaného kolonádou, na jejímž vzdáleném konci zela hluboká propast.

Laren se opřel o strom a hleděl mlčky na krajinu před sebou. Malebná scenérie líně rozvalených kopců hustě porostlých pásy lesa provázela jeho oči všemi směry. Na druhé straně se leskla hladina moře. Kousek dál se povaloval mlhavý pás čehosi, co mohl být břeh kontinentu, byla to však jen jeho domněnka. Neměl představu, jak daleko může ležet zbytek Syderie.

„Jsem rád, že jsi přišel včas,“ oslovil ho hluboký, klidný hlas za jeho zády.

Laren se otočil. Za ním stál velmistr Seleven. Mohl o něm s jistotou říct, že to byl ten nejvyšší člověk, jakého kdy viděl. Začínající šediny prostříbřovaly na spáncích tmavou hřívu vlasů, lemující pevnou, moudrou tvář. Někdo by ho mohl označit za postaršího muže, pokud by jeho vzhled soudil podle lidských měřítek. Ačkoli byli Strážci lidé, dožívali se mnohem vyššího věku než zbylí příslušníci z jejich rasy a Laren znal jen velmi málo mistrů, kteří by se mohly věkem rovnat tomuto muži. Jak už jeho titul napovídal, byl hlavou řádu a to, že věnoval svůj čas učedníkovi jako byl Laren, znamenalo obrovskou poctu. Nebo také problém...

Laren se hluboce uklonil. „Yalera mieth, ya–túnlivor,“ řekl s úctou a počkal se zrakem skloněným, dokud mu mistr neodpověděl:

„Těší mě, že přicházíš včas, chlapče. Stejně tak jsem rád, že jako jeden z mála rozumíš dobře Dračí řeči – i když to bude možná dané tvou krví.“ Pokynul mu rukou a Laren se narovnal.

„Je mi ctí, mistře.“

Mistr Seleven přikývl. Až teď si Laren všiml, že drží v ruce tlustou, v kůži vázanou knihu. „Včera jsem mluvil s Edeonem. Víš, proč chtěl, aby jsi za mnou přišel?“

Laren mu pohlédl do očí. „Pokud za vámi přišel včera večer, umím si to domyslet.“

Mistr na něj přísně pohlédl. „Nesnaž se odporovat těm, kteří ti poroučí. Vím, že pro tebe není lehké vydržet tady na ostrově a ignorovat všechny urážky, kterých se ti dostává, musíš si ale uvědomit, že jsi jako jeden z mála dostal skvělou příležitost stát se Strážcem. To znamená hodně, nemyslíš?“

„Někdy se modlím za to, aby tomu tak nebylo,“ odpověděl upřímně. Věděl, že jeho slova musí znít drze, mluvil však pravdu. „Někdy si říkám, že bych žil raději kdesi daleko odtud na pevnině – spolu se svou rodinou nebo kýmkoli jiným. Nezáleží na tom, chci jen být mezi těmi, kteří jsou stejní jako já.“

Velmistr pomalu přikývl. „Potřebuješ někam patřit, chápu. Ty ale musíš zase pochopit, že nejen tady na Ervionu, ale i ve zbytku Syderie budeš žít na okraji svého národa – ať už se rozhodneš upřednostnit kterýkoli. Ani unthiliathé a ani lidé tě mezi sebe nepřijmou. Vím, jsou tu tví rodiče, kteří si k sobě přece jen nalezli cestu. Možná, že kdyby jsi o nich věděl pravdu, bylo by to pro tebe větší zklamání, než si myslíš.“

„Jak to můžu posoudit, když o pravdě nemám ani ponětí?“ svraštil bezmocně čelo.

„Musíš vytrvat Larene,“ řekl povzbudivě. „Jednou opustíš Ervion a poznáš Syderii takovou, jaká doopravdy je. Než se tak však stane, musíš být silný a neopouštět cestu svého poslání. Nikdo ti nepomůže to překonat – ani já, Edeon, dokonce ani bohové, ani samotný Artriy Stvořitel. Můžeš se k bohům modlit, můžeš uctívat dobré či zlé duchy, ale nikdo z nich ti nemůže vnuknout vědomosti Strážce, ani jeho schopnosti. Je to tvůj boj, Larene, vytrvej v něm.“

Laren pomalu přikývl. Měl snad na výběr? Mohl si kdy zvolit cestu, po které půjde, když celý jeho život, který si pamatoval, byl řízen jinými lidmi, kteří k němu chovali opovržení nebo dokonce nenávist? Co dělá on – míšenec – v řádu, jehož členy byli po tisíciletí pouze lidé a žádný jiný národ? Proč on?

Velmistr si všiml jeho výrazu a pochopil, co se mu asi honí hlavou. Pozvedl knihu, kterou držel v ruce a podal ji Larenovi. „Měl by sis teď na nějakou dobu odpočinout od svého obvyklého výcviku a věnovat se raději svým vědomostem. Dnes chci, aby jsi studoval dějiny Sialdarth, jak se v Dračím jazyce tato válka nazývá. Je to období vlády lidského krále Geldara, během něhož začaly rozpory mezi Vznešeným národem a kdy lidé vyhnali Unthial z jeho domova na území Farizezského lesa, kde dodnes žijí.“

„Vím, mistře,“ přikývl Laren. „Už jsem o tom četl hodně záznamů.“

„Našich záznamů,“ podotkl velmistr a v očích mu zablesklo. „Dobře víš, že dáváme svým žákům jen rukopisy, které jsme sami přepracovali. Teď po tobě ale chci, aby jsi nahlédl na druhou stranu války, očima Vznešeného národa.“

Laren pozvedl obočí. Mlčky knihu přijal a přečetl si nápis vyražený na koženém obalu. Farízia an Unthial, stálo tam. Historie Vznešeného národa. Laren nakrčil čelo. „Je to psané v Dračím jazyce? Sepsal to samotný Vznešený národ?“

„Ano, je to jedna z jeho kronik,“ přikývl velmistr Seleven. „Je bohužel velmi stručná a některým by se mohla zdát zaujatá, já si však myslím, že by jsi měl pochopit události i z pohledu druhé strany, která byla napadena Geldarem. O Sialdarth se zmiňuje dost podrobně.“

Laren ji rozevřel. Stránky byly již značně zažloutlé a potrhané, písmo se však zdálo doposud velmi dobře zachováno. Poklonil se mistrovi a sledoval ho, jak schází po kamenném schodišti z nádvoří.

Obrátil se. Poodešel do stínu lípy a usadil se pod ni, opíraje se o její kmen. Listoval v knize a probíral se dějinami Vznešeného národa, dokud jeho prsty neotočily poslední stránku a drobný nápis v levém rohu neoznačoval datum: rok 350 po Osvobození Syderie – Elvísirův pád. Konečně to našel – Sialdarth.

Ano, jsem škodolibý, ale dávno jsem už pochopil příběh toho chlapce a věděl jsem, že jeho cesta nemůže být naplněna, pokud se nedozví pravdu. Musím urychlit let mraků, které se stahují nad jeho hlavou. Nemám času nazbyt. Jedno zrno písku následuje druhé jako život následuje smrt.

Rozběhl jsem se po kopci rychlostí, která ohýbala větve mohutné lípy.

Laren upustil knihu a zakryl si obličej před prachem, který vířil vzduchem. Náhlá vichřice zvedala úlomky větví a rozvívala je po celém kopci. Svist mu zněl v uších. Cítil, jak do jeho rukou naráží tvrdé předměty, a proto se snažil poslepu nahmatat knihu vedle sebe a přidržet ji.

Vtom vše náhle ustalo.

Laren pomalu nechal svou ruku klesnout do klína. Zhnuseně vyplivl prach, který se mu dostal do úst. Nechápavě se rozhlédl kolem, jako by se před ním měl náhle zhmotnit původce toho všeho. Zatřepal hlavou, aby z vlasů dostal prach a sáhl po knize, jež se mu podařilo uchránit před řáděním živlu. Zahleděl se na stránku, na níž byla rozevřená.

Sidawen.

Laren znovu překvapeně přečetl nadpis psaný ozdobným písmem.

Sidawen.

Ne, nemýlil se. Kniha se musel o několik stránek přetočit, protože jinak by se nemohl dostat ke jménu, které mu nic neříkalo. Ne, skutečně nikdy nic podobného neslyšel. Bylo to vůbec jméno?

Zvědavost byla silnější než on. Položil si svazek do klína a pomalu překládal řádky psané Dračím jazykem:

„Ačkoli tradice uvádí jako nejstaršího ze synů Artheonových prince Arleona, jeho skutečným následníkem byl, dnes již zapomenutý, Sidawen Darktaer. Prameny uvádí jména pouze čtyř králových potomků – Arleona, Iriany, Gyrmanda a Erleona – nejstaršího Sidawena však nezmiňují.

Sidawen se narodil pátého roku po osvobození Syderie v královském sídle Myrionu. V letech, kdy zemi stále ještě hrozily útoky z Hadarotu, přebýval se svou matkou Isiniarou v Eslandirových zemích – nejdříve v Irkoathu, poté ve Farvorthu a nakonec na Ervionu. V době, kterou považujeme za Odchod draků ze Syderie, žil právě na tomto ostrově a podle pověstí uslyšel jejich zpěv, když opouštěli zemi a odlétali na východ. Jejich písně jej prý volaly za nimi a vyprávěly o zemi, která leží sto dní plavby východně od známých břehů. Tehdy jim slíbil, že se za nimi vydá.

Neví se přesně, co se s ním dělo v následujících letech, je však jisté, že odplul z východního pobřeží pryč ze Syderie. Je možné, že ho v jeho cestě vedly dračí písně, které zaslechl v dětství. V některých příbězích se mluví o tom, že se setkal se samotným dračím vládcem, jehož staré prameny jmenují jako...“

Laren zvedl oči od knihy. Cítil, že ho někdo pozoruje.

Bleskurychle se otočil, aby neznámého zaskočil, jeho překvapení bylo však mnohem větší.

Na vrcholu schodiště stál muž mnohem starší než on sám. Šaty měl poznamenané dlouhou cestou a také krutým bojem, který na jeho těle zanechal několik ošklivých šrámů překrytých zaschlou krví. Jeho pohled byl zvláštní směsicí zoufalství a odhodlání, s hrdostí a beznadějí. Laren si všiml, že má u pasu meč, překvapením však nebyl schopný podniknout cokoli rozumného pro svou obranu.

Muž vzhlédl bolestivě k Larenovi. Náhle se zapotácel a musel se opřít rukou o sloup, aby neupadl. Chraptivým hlasem řekl: „Jsem – Arwian... Kdo jsi? Jsi... jsi...?“

Laren k němu přiskočil a podepřel ho. Muž ho odmítavým gestem odehnal. „Jsem Laren. Ale pokud hledáš pomoc Strážců, jsem pouze učedník... tedy zatím.“

Arwian k němu zvedl hlavu, jakoby si ho se zaujetím prohlížel. „Jsi opravdu Laren, Gyllirenův syn? Skutečně jsi to ty?“

Laren udiveně nakrčil čelo. Je to s ním špatné, pomyslel si. Všechno se mu muselo v hlavě pomíchat, když mě pokládá za Gyllirenova syna. „Jmenuji se Laren,“ dodal na vysvětlenou, „ale nejsem tím, za koho mě považuješ. Neznám jména svých rodičů...“

Arwian se trpce pousmál. „Jistě, že ne. Nepamatuješ si nic do svých sedmi let, kdy tě, po vraždě tvého otce a bratra, odnesl na ostrov králův gryf. Bylo to předtím, než se dostal na trůn Gydeon a než se Hadarot zmocnil Syderie. Gydeon potom nechal rozhlásit, že vyvraždil celou královskou rodinu, aby mezi lidmi nastolil zmatek.“

Laren se při jeho slovech narovnal. „Co to povídáš? Jak víš, kdy jsem se dostal na Ervion? A vůbec, jak ses sem dostal ty? Někdo tě přece musel vidět přijíždět.“

Arwian náhle zesinal. „Ano. Hadar je stále se mnou. Pronásleduje mě, chce mě, zabije mě!“ Jeho hlas stoupal a klesal ve vlnách vyčerpání. „Víš, kdo jsem? Znáš mé jméno, Larene...?“

„Jsi...“ Laren nakrčil čelo. „Arwian...“ řekl zamyšleně. „Ten Arwian? Králův příbuzný? Gyllirenův příbuzný?“

Arwian trhaně přikývl. Křečovitě se chytil jeho paže a nohy se mu podlomily. „Musíš mi věřit. Snaž se pochopit... ! Copak nejsi napůl člověk a napůl unthiliath?“ Zdálo se, jako by do muže vstoupilo šílenství a ovládlo jeho jazyk a mozek; hlas se mu chvěl nepřirozeným tónem a jeho oči vyzařovaly zoufalství. „Musíš to být ty – máš ten správný věk, dokonce se i podobáš... na svou matku.“ Odmlčel se. „Ona byla ze Vznešeného národa – paní z Amun Niriath. Nikomu z tvé rodiny se nepodařilo uniknout Gydeonově plánu, dokonce ani jí ne. Jen tobě, Larene, je to tvůj osud.

Neptej se mě, odkud toho o tobě tolik vím, ani jak jsem tě našel. Nejspíš mi nevěříš, nejspíš se ti to zdá všechno příliš neuvěřitelné, ale snaž se to pochopit! Nezbývá nám mnoho času...“

Laren ohromeně vydechl: „Na co?“

„Na útěk.“ Arwian se k němu naléhavě naklonil. „Oni jdou za mnou, sledují mě už deset let, ale já jsem chytřejší než oni. Vzal jsem jim ho – mám Kyrgyl! Oni ho ale chtějí a nepřestanou mě pronásledovat, dokud ho opět nezískají a udělají pro to všechno, protože on je naše největší zbraň. To on nutí Hadarot pokračovat v Gydeonově plánu, to on všechno způsobil! S ním snad ještě máme naději na vítězství.“

„Jaké vítězství? Kdo... kdo tě pronásleduje?“

Arwian vystrašeně zachraptěl. „Hadar.“

Larenovi přeběhl mráz po zádech. „Mluvil jsi o Kyrgylu,“ zašeptal. „Co je to?“

Arwian sáhl roztřesenýma rukama pod zkrvavený kabátec. „Kyrgyl je dar v rukou následníka a prokletí v rukou nepřítele. Tobě může pomoct vyhrát válku, princi. Nedovol, aby ho dostihli.“ Vztáhl ruku k Larenovi a ten cítil, jak se jeho kůže dotkl chladný kov.

„Co mám ale dělat?“

„Slib mi, že se o Kyrgyl postaráš! Nesmí se dostat do rukou nepřítele, rozumíš mi? Nesmí! Slib mi to, Larene. Slib mi to, než bude pozdě.“

Laren sledoval zoufalý pohled jeho očí. Musel to udělat. Musel. „Slibuji,“ řekl tiše. „Co má ale dělat teď?“

Arwian mu položil dlaně na spánky. „Neměj strach.“

Náhle se Larenovi zatočila hlava. Chlad Arwianových rukou prostoupil celým jeho tělem a začalo se mu zdát, jakoby se propadal do hluboké propasti. Svět kolem ho objal pod černou oponu absolutního ticha a temna, ve kterém neplatila žádná pravidla a kde pouze snění mělo šanci na přežití. Letěl.

Náhle se před ním objevilo ohromné město, které jako by vyrostlo přímo z lesa. Z jedné strany jej ohraničovaly skály a v místě, kde rozestupovaly, stál rozlehlý přístav, náruč stovek loděk a desítek korábů, pohupujících se v rytmu vln. Nebe nad nimi se barvilo krví. I moře jí nasáklo. Vzduchem proletěl potrhaný cár nějakého praporu, snad bleděmodré barvy...

...když vtom vše pohltila temnota...