Čím víc se blížili ke chrámu, tím víc lidí potkávali. I když měli jen malá zavazadla, přesto Loně připadlo, že budí příliš velkou pozornost, ale bez problémů se prodrali proudícím davem do hlavní síně.
„Kde je ten vchod,“ zašeptala Lona.
„Ve skladu svíček, alespoň podle toho, co říkal otec Velas,“ odpověděl stejně tiše Shan.
„A kde je Astori?“ vzpomněla si najednou dívka na jestřába.
„Počká nás na druhé straně hory,“ ujistil ji Thadeas, popadl ji za ruku a sledoval Shanovy záda. Bylo s podivem, jak snadno se dostali přes dav věřících až do malé místnůstky, kde se Loně z přemíry vůně svíček zatočila hlava.
„Nevidím tady žádná dvířka,“ zašeptala, když se všichni tři nacpali mezi regály svíček.
„Dej mi minutu a hned ti je najdu,“ usmál se na ni Shan a začal prohlížet regály. Vítězný úsměv prozradil, že našel, co hledal. Zmáčkl malé tlačítko na zadní stěně regálu a ten se s hlasitým skřípěním odsunul stranou. Všichni tři zůstali chvíli stát vyděšeni tou nadmírou hluku, která mohla někoho přilákat. O chvíli později ale Shan zmizel za regálem. Thadeas musel Lonu trochu postrčit, aby se vzpamatovala a následovala Shana do útrob chodby. Shan počkal, až projde i mág, a pomocí jednoduchého zařízení zavřel zevnitř chodby tajný vchod.
„Lono?“ ozvalo se tiché mágovo zavolání, když prostor okolo nich ovládla tma. „Je čas začít s cvičením.“
„Nevím, jestli sis vybral správnou chvíli,“ ozvala se po jeho pravici.
„To zjistíme hned. Potřebujeme světlo. Zkus si představit světlo a zhmotni v mysli tu představu, jako bys ho měla před sebou,“ vysvětloval. Shan tiše čekal, co se bude dít. Učit zrovna v tuhle chvíli Lonu nějaká kouzla nebyl nejlepší nápad, ale vzhledem k tomu, že ani jeden z nich nepomyslel dopředu alespoň na svíčky, ke kterým se už teď nemohli dostat, musel věřit, že Lona dokáže vykouzlit nějaký zdroj světla.
Lona se zhluboka nadechla a následovala Thadeasovy instrukce. Chvíli přemýšlela, jaký zdroj světla si má představit, ale byla si téměř naprosto jistá, že baterku se jí vykouzlit nepodaří. Potom ji něco napadlo. Thadeas ji možná přizabije, ale současně bude určitě rád, že se jí kouzlo podařilo... jestli se podaří. Pomyslela na malé zářící víly, které jako malá měla ráda. Byly inteligentní a vydávaly jemnou záři, takže jim mohly nejen osvítit cestu, ale ukázat i cestu ven skrze nikdy nezmapované katakomby.
Shan nevěřil vlastním očím. Před ním se objevil malý létající tvor, který vydával slabou namodralou záři. A kousek od Thadease žlutý... a jeden bílý... a další modrý. O chvíli později se kolem nich vznášelo na dvacet malých létajících stvoření, která osvítila chodbu na pět metrů dopředu.
„Ahoj,“ usmála se vesele Lona a nechala si posadit jednu z víl na rozevřenou dlaň.
„Ahoj Lono,“ usmálo se malé stvoření. „Můžeme vyrazit?“
„Určitě. Proveďte nás prosím spletí chodeb,“ řekla něžně a sledovala červeně zářící vílu, jak se vznesla z její dlaně a zvědavě nakoukla do chodby.
„Tak pojďte,“ zavolala vesele víla a vyrazila kupředu.
„To je neuvěřitelné,“ zašeptal Thadeas a následoval Lonu osvícenou několika postavičkami, které kolem ní vesele poletovaly.
„To říkáš ty? Mág a Strážce?“ odpověděl stejně překvapeně Shan.
„Nemluvím jenom o těch vílách, nebo co to vlastně je, i když i ty jsou neuvěřitelné. Mluvím o Loniných schopnostech,“ vysvětloval mág. Následovali dívku a její víly téměř dvě hodiny, než se objevilo světlo znamenající východ. Lona celou dobu vesele mluvila s vílami. Měla radost, že se jí její záměr povedl a mohla zhmotnit něco, co patřilo jenom do pohádek.
„Ještě o jednu laskavost vás poprosím,“ zašeptala, když se víly kolem ní shromáždily, aby je mohla poslat zpátky do dětských knih. „Podívejte se, jestli venku nečíhá nějaké nebezpečí, než se objevíme na denní světle.“ Víly se se smíchem vydaly k východu a nakoukly do slunečného dne.
„Všechno v pořádku, šťastnou cestu,“ posadila se Loně červená víla na dlaň a nechala se rozfouknout v třpytivý prach, stejně jako její sestřičky.
„A jsme tady,“ ozvala se Lona vesele, když jako první dorazila k východu z katakomb. Ostré světlo ji na chvíli oslepilo, ale přesně, jak jí řekly víly, nebylo nikde vidět žádné nebezpečí.
Astori, jsme tady, dorazili jsme k východu, poslala radostnou zprávu jestřábovi, který se vznášel na vzdušných proudech vysoko nad horou.
Nečekal jsem vás tak brzy. Armáda se pohybuje jen pomalu, ale přesto bychom měli pospíšit z tohoto kraje, přišla jí v mžiku odpověď.
„Tak, kam teď?“ zeptala se svých společníků, kteří se mezitím také vynořili z útrob skály.
„Do Dračích hor,“ odpověděl bez čekání Thadeas.
„Nemyslím, že je to ten nejlepší nápad. Až zjistí, že jsme jim pláchli, zamíří tam taky,“ pohodil Shan hlavou za sebe, aby Lona s Thadeasem pochopili, že má na mysli armádu blížící se k branám města.
„Nemáme jinou možnost. Pohybujeme se rychleji, než oni. A kromě toho potřebuju Lonu dostat co nejdříve do bezpečí, než jí začne její moc přerůstat přes hlavu,“ odporoval mu Thadeas, aniž by si všímal dívky stojící půl kroku od něj.
„Co je špatného na mých schopnostech? Viděli jste sami, co se mi povedlo, nevidím na těch malých vílách nějaké nebezpečí,“ namítla zamračeně.
„Ty možná ne, Lono, ale já ano, a velké. Takové kouzlo bych nezvládl ani já a to ovládám svou moc už několik desítek let,“ vmetl jí do tváře.
„Jak to myslíš několik desítek let? Nemůže ti být víc, než třicet,“ odsekla mu.
„To se těžko vysvětluje, ale pochopíš to, jakmile přijedeme do Dračích hor,“ odpověděl tiše.
„Thadeas má pravdu. Já se v kouzlech nevyznám a právě proto dávám na jeho radu. Pojedeme k Dračím horám, Astori nás může včas varovat,“ přidal se Shan na mágovu stranu.
„Tak už tady nestůjme. Proměníme koně a vyrazíme. Není radno plýtvat časem,“ podvolila se Lona a už zase jí hrál na tváři ten veselý úsměv. Uvědomovala si, jaké nebezpečí všem třem hrozí, ale do žil se jí vlil adrenalin z nadcházejících dnů.
Lukas jim vybral opravdu skvělé koně. Když se slunce sneslo nad obzor a krajinu začala zahalovat tma, byli už daleko od Zirkany, před jejíž bránou se zastavila Aludova armáda. Astori je v průběhu celého dne informoval o postupu vojáků.
„Než mě příště posadíš na koně, dopřej mi aspoň krátký trénink,“ zavrčela Lona, když sesedla něco málo před půlnocí ze své Krásky.
„Byl v plánu, přísahám,“ zatvářil se Shan kajícně, až se Lona rozesmála.
„Jsem rád, že je ti po celém dnu v sedle ještě do smíchu,“ rýpnul si do ní Shan. Lona do něj šťouchla loktem a odsedlala Krásku, aby si i ona mohla odpočinout. Na sedlo položené na kraji tábora, který rozdělali na malé loučce kryté několika stromy, se usadil Astori.
Musíš být unavený, přisedla si k němu Lona.
Jsem zvyklý hodně létat, ale ty nevypadáš dobře.
Bolí mě celé tělo, nejsem zvyklá jezdit na koni, usmála se.
Zítra to bude ještě horší, až večer zase sesednete. Ale potom si zvykneš.
Jestli mě to mělo uklidnit, tak ta první část způsobila pravý opak a ta druhá to nějak nevyrovnala, ušklíbla se.
Říkám jenom pravdu, abys věděla, s čím počítat.
Děkuju... no, já jdu spát, dobrou, zvedla se a zachumlala se do pokrývek rozložených na měkké trávě. Po sněhu nebylo ani památky, jako by snad bylo léto, i když počasí bylo mrazivé. Shan nechtěl rozdělávat oheň, aby na sebe neupozorňoval případné ptačí zvědy, tak se k němu Lona alespoň pořádně přitulila, aby získala trochu živočišného tepla, proti čemuž Shan naprosto nic nenamítal.
Probudila se jako první. Mrazivý vzduch ji hladil po tvářích, tma na východě pomalu prosvítala, ale ona vnímala jenom Shanův pravidelný dech ve svých vlasech. Když se trochu zavrtěla, zjistila, že se na ni z druhé strany přitiskl Thadeas, i když ne tak moc, jako Shan. No, asi mu byla v noci zima, pomyslela si s úsměvem. Cítila napětí ve svalech ze včerejší jízdy na koni, ale bála se pohnout, aby ani jednoho z mužů neprobudila.
Dobré ráno, zazněl jí myslí Astoriho hlas.
Dobré ráno, Astori. Jsi už dlouho vzhůru?
Asi půl hodiny. Všechno okolo je klidné, nikde ani živáčka. Koně se popásají kousek dál.
Jsi ten nejlepší strážce, zalichotila mu se smíchem.
„Dobré ráno,“ zašeptal ji Thadeas za zády.
Dobré ráno, Shan ještě spí. Snad jsme tě s Astorim nevzbudili, vyslala k Thadeasovi myšlenku, aby neprobudila hlasitým hovorem Shana.
To je v pořádku, už jsem ani moc nespal.
Co je to ani moc? zasmála se.
No, to je tak něco mezi, odpověděl stejným tónem. Shan se zavrtěl a pomalu otevřel oči.
„Dobré ráno, Shane,“ usmála se na něj Lona. Cítila, jak se od ní Thadeas odtahuje, mráz se vklínil mezi ně.
„Dobré ráno,“ odpověděl Shan a líně se protáhl. Pozdravil i Thadease, který už se zvedl z vyhřátých pokrývek a myšlenkami zavolal koně zpátky.
„Ahoj, Krásko,“ usmála se Lona, když do ní její klisna strčila čumákem. „No jo, už vstávám,“ zavrněla. Rychle po sobě uklidili tábor, osedlali koně a teprve v sedle se dali do skromné snídaně sestávající z okoralého chleba a sýra.
„Jak dlouho budeme na cestě?“ přerušila ticho nastávajícího rána Lona.
„Minimálně dvě desetidenní,“ odvětil Shan tiše.
„Možná už dnes večer, maximálně zítra ráno se dostaneme k Zapomenutému průsmyku. Odtud vás budu moci přenést,“ opravil ho Thadeas.
„Přenést? Jak?“ nechápala Lona.
„V průsmyku kdysi bylo jedno ze sídel Strážců a dosud jsou v něm uchovány přenosové krystaly,“ vysvětloval.
„A proč jsi mi to ksakru neřekl včera, kdy jsem přemýšlel, jestli se máme vydat do Dračích hor, nebo se někam schovat?“ zavrčel Shan vzteky bez sebe.
„Neptal jsi se,“ odpověděl Thadeas prostě.
„A proč jsme tedy měli čekat s cestou až do jara, když není zas takový problém dostat se do Dračích hor?“ přidala se na Shanovu stranu Lona.
„Chtěli jsme, aby si se nejprve seznámila se zdejším prostředím a výmluva na příchod jara nám přišla rozumná. Kromě toho je pro přenos potřeba hodně síly, takže budu muset jít jako první a přivést sebou několik Strážců“ vysvětlovat Thadeas. Shan jedoucí po Lonině boku doslova zuřil nad samozřejmostí, s jakou Thadeas svá slova pronášel.
„Když pojedeme celý den ostrým tempem, dorazíme tam už dnes večer?“ změnil téma Shan, ale vztek z jeho hlasu neustoupil.
„Ano, to stihneme. Přenesu se hned ke Strážcům, ale náš návrat může trvat několik hodin.“
Cesta ubíhala rychle, ale nálada se zarazila na bodu mrazu. Shan byl vzteky bez sebe, že si Thadeas nechal tento podstatný detail pro sebe, i když věděl, jaké starosti Shanovi cesta dělá, nehledě na to, že byli všichni tři ve velkém nebezpečí. Ani Lona se netvářila na Thadeasovo dosavadní mlčení nijak nadšeně. Kdyby tuhle možnost prozradil už dřív, mohli být dávno v Dračích horách. Chápala, že pro přesun tolika lidí a zvířat je potřeba hodně síly, ale ta bude tak jako tak vynaložena, tak toho mohli využít mnohem dřív.
Se zapadajícím sluncem se před nimi objevil Zapomenutý průsmyk. Loně připomínalo seskupení kamenů anglické Stonehenge, ale koneckonců název tohoto díla přírody, nebo spíše lidí, jí mohl být ukradený. Thadeas je vedl po neudržované pěšině, která dávala tušit, že ji nikdo moc často nepoužívá.
„Říkal jsi, že pro přenos je potřeba velké síly mágů. Jak se přenesl Astori?“ zeptala se znenadání dívka.
„Přenesl ho jeden ze Strážců a potom pro něj zase přišel,“ odvětil Thadeas, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. Mlčky je dovedl přímo doprostřed rozestavěných menhirů a seskočil z koně.
„Nerozdělávejte oheň a držte se i s koňmi uprostřed kruhu,“ řekl vážně, než v záblesku zeleného světla zmizel. Lona se ještě chvíli dívala na místo, kde před pár okamžiky Thadeas stál. Neviděla, že by se soustředil na přenos, že by něco držel v rukou, ani že by odříkával nějaká slova. Přece se nejde přemístit z jednoho místa na druhé pouhým mrknutím oka, přemýšlela.
„Půjdeš první,“ vyrušil ji z myšlenek Shan.
„To ani náhodou. První půjdou koně a Astori,“ řekla tak autoritativním hlasem, že se Shan na chvíli zarazil.
„Co to zase plácáš? Uvědomuješ si, v jakém jsme nebezpečí? Nevíme, jak dlouho bude trvat, než se Thadeas zase objeví, a kdo ví, kolik sebou přivede Strážců. A my jenom o kousek utekli před Aludovou armádou,“ vrčel výhružně.
„Přemýšlej, Shane. Chceš přijít o Carba? Určitě ne, stejně jako já nechci přijít o Krásku. Jakmile budeme my dva v Dračích horách, budou se mágové jenom stěží starat o to, co se děje s koňmi, klidně je tady nechají, pokud přenos stojí tolik drahocenných sil, jak naznačoval Thadeas. Kdežto když první přenesou koně a jestřába, nás tady za žádnou cenu nenechají,“ vysvětlovala trpělivě.
„Jak si tím můžeš být tak jistá? Co když nepřijdou včas? Slíbil jsem otci Velasovi, že tě ochráním.“
„Já mu slíbila to samé, ale tímhle jsem si jistá. Ty jsi král Severního trůnu, nemůžou tě nechat napospas Aludově armádě, stejně, jako tady nenechají mě. Nejspíš jsem pro ně stejně cenná jako ty,“ zabodla mu ukazováček do prsou. Shan ustoupil, její argumenty zněly rozumně, i když nevěřil, že by tady mágové koně nechali. Na druhou stranu si uvědomoval, jak důležitou věc jim Thadeas celou dobu zatajoval.
Lona seděla opřená o jeden z menhirů a sledovala, jak jednotlivá souhvězdí putují po obloze. Byly to už čtyři hodiny, co Thadeas zmizel v zelené záři, a stále se nic nedělo. Snažila se nepoddat spánku, který na ni čímdál zuřivěji útočil. Shan přecházel v kruhu jako lev v kleci, za celou dobu neprolomili ticho, které nastalo, jakmile mu Lona vysvětlila, v jakém pořadí chce, aby probíhal přenos.
Tmu opět rozzářilo zelené světlo. Objevil se Thadeas s dalšími osmi muži, kteří byli narozdíl od mága oblečení do splývavých bílých plášťů.
„Nashlono Hannah Niso Thatcherová a Shane Aleco, můj králi,“ pozdravil je muž stojící v čele Strážců.
„Pane,“ vyskočila Lona na nohy a sklonila uctivě hlavu.
„Strážce,“ zopakoval Shan její poklonu.
„Nečekali jsme váš příjezd tak brzy, ale Thadeas Irwin nám vysvětlil, co se stalo. Je pobuřující, že se v Zirkaně našel Aludův špeh a nejspíš vám byl blízko, ale na vyřešení těchto otázek bude dostatek času, až se přemístíme k Bráně do Dračích hor,“ uklonil se muž oběma. Šest bíle oděných mužů se ujalo vyděšených koní a zmizeli s nimi v záblesku zelené záře. Lona si všimla, že zmizel i Thadeas s Astorim.
„Nemusíte se přenosu bát. Je možné, že pocítíte závratě a bolest hlavy, až se ocitneme v horách, ale samotný proces je velmi jednoduchý,“ vysvětloval muž a chytl Lonu za ruku. Než se nadála, oslepilo ji ostré světlo a najednou stála na horkém písku. Zatočila se jí hlava a sevřel žaludek, myšlenky v hlavě zmateně pobíhaly. O pár úderů poplašeného srdce později se objevil Shan se svým doprovodem. Ani on nevypadal, že by ho přenos nějak uchvátil. Klesla na kolena do písku a snažila se zhluboka dýchat, aby uklidnila srdce a žaludek. Rozhlédla se po Strážcích, kteří ji obklopovali. Poznala dva z nich, kteří ještě před chvíli stáli v kruhu menhirů. Stáli sice pevně na nohou, ale i jejich výrazy tváře napovídaly, že pro ně přenos nebyl zrovna nejpříjemnější. Thadeas seděl na kameni na kraji písečného kruhu schoulený do klubíčka.
„Thadeasi,“ špitla Lona a pomalu se zvedla. Byl ve tváři celý bledý, ale přesto se na ni usmál.
„Vítej v Dračích horách,“ usmál se. „Za chvíli budu v pořádku,“ přislíbil a stočil pohled k Shanovi, který už se taky částečně vzpamatoval. „Strážci vás doprovodí do vašich pokojů, měli byste si odpočinout. Zítra už vám bude lépe,“ vysvětloval. Lona se chtěla ještě na něco zeptat, ale jeden z bíle oděných mužů ji vyzval, aby ho následovala. Propletli se bíle osvětlenými chodbami, až je muži uvedli do prostorného pokoje. Lona očekávala jednoduché zařízení odpovídající skromnému životu, který u Strážcům předpokládala, ale pokoj jí doslova vyrazil dech. Bíle vymalované stěny byly osvětleny stejným světlem, jako chodby, tmavý nábytek dokonale naleštěný rozmístěný v dokonalém souladu po celém pokoji, knihovna s několika knihami, jejichž odrané hřbety dosvědčovaly jejich stáří, velká postel s těžkými závěsy... jediné, co zde chybělo, byla okna...
„Pane, meria, mistr Thadeas nám poručil dát vám společný pokoj. Tady je koupelna. Až se zítra vzbudíte a budete připraveni na setkání s Radou, stačí vyjít z pokoje a pokračovat touto chodbou. Dostanete se až do hlavního sálu,“ vysvětloval jeden ze Strážců.
„Děkujeme,“ usmála se Lona unaveně. Shan jenom přikývl, osaměli.
„Jdu se umýt a přímo do postele, není mi zrovna nejlíp,“ zašeptala a ztratila se za dveřmi koupelny. Vyšla jenom o pár minut později oblečená do dlouhého bílého hábitu a zahrabala se do postele, aniž by počkala na Shana, který vklouzl do koupelny hned po ní. Vnímala ještě, jak se k ní přitulil, než její vědomí proniklo do říše snů.
...
Shan se probudil jako první. Po včerejším náročném dni měl naprosto vyschlé v krku, ale čerstvá voda postavená na nočním stolku z tmavého dřeva ho dokonale osvěžila. Lona ještě stále pokojně oddychovala. Když jí shrnul pramínek vlasů z čela, zachmuřeně zaregistroval, že se jí vrátila horečka. Ani nebylo divu. Z předchozího nachlazení se ještě pořádně nedostala a hned musela cestovat mrazivými planinami a podstoupit přenos, který oslabil i jeho, natož tuto křehkou dívku.
„Dobré ráno,“ zašeptala, aniž by otevřela oči. Nějakým způsobem vycítila, že je Shan vzhůru.
„Dobré ráno,“ přitáhl si ji k sobě.
„Zdálo se mi to všechno?“
„Vzhledem k tomu, že ležíme v pohodlné posteli s nebesy, tak asi ne,“ usmál se. Lona zvedla hlavu a rozhlédla se po pokoji. Byl přesně takový, jaký si ho pamatovala ze včerejška, jak jinak.
„Nevím, jestli se mám smát nebo brečet, že je to všechno pravda,“ posadila se na posteli a s vděkem přijala od Shana nabízenou sklenici vody.
„Myslím, že je nejvyšší čas vydat se za tou jejich Radou,“ prolomil ticho Shan.
„Jenom se umyju a převléknu. Je skvělé, že tady někdo myslel na plný šatník,“ zasmála se a vypotácela se z postele. Hlava se jí ještě trochu točila, ale hlavně cítila nepolevující horečku. Prohrabala skříň a vítězně vytáhla tmavě modré triko s dlouhými rukávy. S povzdechem ale zjistila, že tady žádné kalhoty nenajde, a tak musela vzít zavděk dlouhou sukní ve stejné barvě, jako bylo triko. Ale její radost se nedala popsat, když objevila zásuvku se spodním prádlem. Opláchla se, umyla si vlasy, natáhla na sebe vybrané oblečení a uvolnila koupelnu Shanovi ještě stále se povalujícímu v posteli. Někdo zaklepal na dveře, tak zamířila přímo k nim, aby mohla příchozímu otevřít.
„Dobrý den, nesu vám oběd,“ usmál se na ni sotva patnáctiletý chlapec v bílém hábitu a vplul do místnosti postrkujíc servírovací stolek. Lona kolem sebe čímdál častěji vnímala signály častého průchodu mezi oběma světy. Vždyť kde by se tady vzal servírovací stolek na plastových kolečkách zdobený tepaným stříbrem?
„Proboha, oběd? Kolik je hodin?“ zděsila se.
„Před chvílí odbilo poledne, meria. V klidu se najezte, za hodinu zasedne Rada. Pokud budete mít mezitím čas, můžete si prohlédnout zdejší sály,“ usmál se na ni a s mírnou poklonou zase odešel.
„No slyšel jsi to? Už je poledne,“ otočila se na Shana, který se líně zvednul z postele a po Lonině vzoru se dal do prohrabování skříně.
„Slyšel. Hlavně jsem slyšel to o tom jídle,“ ušklíbl se. Zatímco ze sebe Shan dělal krále, jak poznamenal, než se zavřel v koupelně, zjišťovala Lona, co dobrého jí mladý Strážce přinesl. Pečené brambory s masem, čerstvý zeleninový salát, ovocný džus a hlavně horký čaj, v němž poznala dobromysl a lipový květ, byliny dobré na nachlazení a horečku. Jeden šálek vypila ještě dřív, než se Shan vynořil z koupelny.
„Tak jdeme na to,“ usmál se na Lonu a zvedl ji z křesla k sobě, aby ji mohl políbit.
„Už mám hlad,“ odpověděla, když se dokázala odtrhnout od jeho rtů.
„No, ten oběd jsem zrovna nemyslel, ale když už jsi to vzpomněla,“ ušklíbl se a zasedl ke stolu, kde už Lona naservírovala oběd. Když pojedli, poskládala Lona nádobí zpátky na servírovací stolek a spolu se Shanem, který se oblékl do košile stejné barvy, jakou na sobě měla Lona, a černých kalhot, se vydala na obhlídku jejich nového dočasného domova.
„Budeme tady v těch tmavých barvách pěkně vyčnívat,“ podotkla, když míjeli už třetího Strážce od hlavy až k patě oblečeného do bílé.
„Nevyčníváš ráda?“ uchechtl se Shan. Očividně byl v dobré náladě.
„Někdy je lepší splývat s davem,“ šťouchla do něj žertovně loktem a oplatila poklonu dalšímu muži procházejícímu chodbou.
„Nepřijde ti divné, že jsme za celou dobu nepotkali ani jednu ženu?“ zeptala se zamyšleně Lona.
„Přijde mi tady divných hodně věcí, ale koneckonců jsme v Dračích horách, sídle mágů a Strážců...“
Dlouhá chodba je dovedla až do nádherně zdobené síně. Lonu oslnilo denní světlo, které sem vnikalo vysokými okny z bílých krystalů. Doposud se pohybovali po chodbách osvícených zvláštními bílými světýlky. Byla to neuvěřitelně rozlehlá místnost, po jejíž mramorové podlaze se neustále míhali sem a tam mágové a Strážci v bílých hábitech. Teprve teď si Lona začala všímat malých rozdílů v oblečení místních mužů. Hlavním rozdílem byl barevný proužek, který lemoval hábit u samé země. Viděla proužky světle zelené, pastelově růžové, žluté, stříbrné, tenké červené i silnější modré... Jak je možné, že jí to předtím uniklo? Odtrhla zrak od chumlu lidí a rozhlédla se po síni. Kombinace krystalických skel a stříbrné výzdoby na ni působila, jako by se octla v ledovém paláci. Bílé kaly v obrovských vázách pod okny zjemňovaly ostré rysy místnosti, která nejspíš sloužila hlavně jako malá křižovatka dalších chodeb a místností. Lona překvapeně vydechla, když ucítila na tváři závan čerstvého vzduchu. Myslela, že sídlo Strážců je ukryté někde hluboko pod horami, aby je nepřátelé tak snadno nenašli. A teď vidí sluneční světlo a cítí na tváři vítr...
Shan byl podobně okouzlený jako Lona. Slýchával legendy o kráse Dračích hor, ale považoval je za přikrášlené, aby jejich vypravěči trochu zidealizovali těžký úkol Strážců a mágů. A teď před sebou viděl tu nejkrásnější síň, hodnou největších králů. Dokonale vyhlazená podlaha z mramorových desek odrážela světlo pronikající skrze okna i obrovský křišťálový lustr visící minimálně patnáct metrů nad zemí.
Z úvah je vyrušilo zaznění gongu. Ani jeden z těch legračních človíčků oděných do bílé se nezastavil, jako by rušivý zvuk nebral na vědomí.
„No, kam dál?“ zeptala se Lona, když se rozhlížela po hale. Aniž by počkala na Shanovu odpověď, kterou už znala předem, vyšla přímo doprostřed sálu. Teprve po chvíli si Shan všiml, co upoutalo její pozornost. Následoval její téměř nábožensky uctivé kroky k vysokým dveřím, na jejichž křídlech byl vyobrazený černý drak. Jak je možné, že si předtím toho draka, jediného černého prvku v celé síni, nevšiml.
„To je on, Shane,“ zašeptala a pohladila draka po šupinách vyrytých do studeného kovu, ze kterého byly dveře dělané.
„Kdo?“ nechápal Shan a sledoval její pohled upřený na ladné křivky drakova těla.
„To je ten drak, o kterém se mi zdálo,“ hladila jeho rozepjatá křídla. Naprosto instinktivně zatlačila na špičku ocasu vystupující z plochého povrchu dveří. Obě křídla se rozestoupila a před Lonou a Shanem se otevřela další prostorná místnost zdobená křišťálem a stříbrem. U dlouhého stolu přikrytém splývajícím bílým ubrusem sedělo devět starých mužů.
„Vítej, Lono,“ pozdravil ten uprostřed, sedící na židli s nejvyšší opěrkou, která čněla vysoko nad jeho hlavu.
„Pane,“ vstoupila Lona do místnosti a poklonila se nejprve muži, který k ní promluvil jako první, potom i zbylým mužům sedících po jeho pravici a levici. Jakoby Shana něco osvítilo, pochopil najednou, že tady je Lona doma. Možná už to vycítila i ona.
„Shane Aleco, i tebe vítám u zasedání Rady,“ obrátil se po chvíli představený Rady k muži stojícímu po Lonině boku, ale Shan měl pocit, že tady není tak důležitý jako Lona.
„Děkuji vám, pane,“ odpověděl s úklonou hlavy, aby vyjádřil svou úctu.
„Thadeas Irwin nám poslal zprávu, Lono. Byl velmi překvapený tvými schopnostmi,“ obrátil se stařešina zpátky k dívce.
„Ve vší úctě pane, nejsem z této země a neznám její zvyky a zákonitosti. Proto nechápu, co je na mých schopnostech zvláštního,“ odpověděla jasným hlasem.
„Musím tě opravit. Jsi z této země, jsi z těchto hor, pouze jsi tady nevyrůstala. Znám Druhý svět a znám jeho odlišnosti. A chápu tvou zmatenost nad nově objevenou mocí, která ti byla dána do vínku. Již brzy se naučíš svou moc používat a odhalíš tím i svou výjimečnost.“
„Děkuji vám. Děkuji za útočiště, které jste mě i právoplatnému králi Severního trůnu poskytli. A budu vděčná, až mi ukáže jeden z řady Strážců, jak využít moci, jež mi byla svěřena,“ odpověděla Lona s úklonou.
„Pro nás je čest mít tak vzácné hosty. Musím tě ale znovu opravit. Tvé schopnosti daleko přesahují schopnosti nejlepších z mágů, obávám se, že jeden učitel stačit nebude,“ usmál se vlídně.
„V tom případě se zcela podvolím vůli Rady,“ uklonila se naposled a odešla ze síně. Shan ji překvapeně následoval.
„Lono, co se to tam s tebou stalo? Jak je možné, že jsi najednou věděla, jak mluvit s Radou?“ vyjel na ni překvapeně, sotva se za nimi dveře s černým drakem zavřely.
„Já nevím, prostě jsem to věděla. Mám spoustu otázek, které bych chtěla, aby mi někdo zodpověděl, ale nemohla jsem je tam přece vychrlit,“ odpověděla mu tiše a vedla ho jednou z chodeb.
„Kam jdeme?“ zeptal se, když naprosto bez váhání zatáčela do dalších a dalších chodeb podzemního labyrintu.
„Do stájí, chci se podívat, jestli je Kráska v pořádku,“ odpověděla bez zaváhání.
„A jak víš, že tam máme jít právě tudy?“ nechápal Shan.
„To nevím, ale myslím, že jdeme správně,“ zamyslela se Lona. Po několika minutách naplněných mlčením skutečně našli stáje. Lona zamířila až k zadním boxům, kde stály všichni tři koně.
Ahoj, Krásko, usmála se na černou klisnu a pohladila ji po hladkých nozdrách. Shan se začal věnovat svému Carbovi a tak mohla s klisnou nerušeně rozmlouvat. Všimla si, že má čistě podestláno a je vyhřebelcovaná a v duchu se zastyděla, že se o ni nezajímala už včera. Kráska si to ale tak nebrala.
Lono, chce s tebou mluvit Nejvyšší, zazněl jí v hlavě Thadeasův hlas. Rozloučila se s Kráskou, Shana nechala s Carbem a spěchala, aby na ni Nejvyšší nemusel moc dlouho čekat. Propletla se spletí chodeb, dokud se znovu neocitla v křišťálové síni. Zamířila přímo ke dveřím zdobeným černým drakem a znovu vstoupila do místnosti, kde Rada zasedala. Tentokrát ji vítal ale jen Nejvyšší, který k ní předtím promlouval.
„Pane,“ uklonila se.
„Nemusíš se mi klanět, Lono,“ usmál se na ni přívětivě a pokynul jí, aby se posadila ke stolu po straně. Teď, když neseděl na vysoké židli v čele Rady, jí nepřipadal tak mohutný, jako prve.
„Děkuji,“ usmála se na starého muže a posadila se na polstrovanou židli.
„Chtěl jsem ti říct, že se zítra přenesu do světa, ve kterém jsi vyrůstala. Možná budeš chtít jít se mnou a vzít si doma ještě nějaké drobnosti. Kromě toho bys měla vrátit tu knihu,“ dodal tiše, ale přitom z ní nespouštěl zkoumavý pohled. Lona zčervenala.
„Ano, samozřejmě. Nejenom tu knihu,“ pohladila přes triko draka, který se jí ještě stále houpal na krku.
„Toho draka mi můžeš vrátit hned,“ usmál se a natáhl ruku.
„Vám? Neměla bych ho snad vrátit tam, odkud jsem ho vzala?“ zamračila se.
„A jak si můžeš být jistá, že nejsem já majitelem toho domu?“
„Viděla jsem jeho fotografie, když jsem dostala tu zakázku,“ zvedla bojovně bradu. V tu chvíli ji oslepilo ostré světlo a na místě starce najednou seděl pohledný čtyřicátník, který odpovídal právě těm fotkám, o kterých se Lona zmiňovala. Zalapala po dechu.
„Snad si nemyslíš, že se budu prohánět po vašem světě s dlouhým bílým vousem,“ usmál se.
„No, dostal jste mě,“ usmála se roztržitě a odepjala z krku řetízek s drakem. „Hrozně ráda se podívám zase domů. Opravdu by se mi pár drobností hodilo,“ usmála se na teď už poměrně mladého muže.
„Napadlo mě, mohli bychom vzít i Shana? Chtěla bych mu ukázat svůj svět,“ zeptala se po chvíli ticha.
„Pokud bude souhlasit, nejsem v nejmenším proti,“ usmál se zdvořile.
„A ještě jedna věc. Jak se dostanu přímo do svého bytu? A jak přenos funguje?“
„Přenesu tě do mého domu, cestu k sobě už znáš, ale zpětný přenos bude jen na tobě. Musíš si dokonale vybavit místo, na kterém se chceš objevit. Nesmíš zapomenout držet Shana za ruku a hlavně tu knihu a své drobnosti. Potom už stačí jenom to zaříkadlo...“
„A funguje to zaříkadlo bez toho přívěšku?“
„Ano, funguje. Ten ti jenom pomohl, ale teď už jsi v sobě objevila spoustu síly, abys to zvládla i bez něj. Je možné, že tě bude zase bolet hlava a bude ti špatně, ale ten nejhorší první přenos už máte se Shanem oba za sebou, takže by to nemělo být tak hrozné.“
„Děkuju. Jestli je to všechno, najdu Shana a řeknu mu o tom.“
„Ano, je to opravdu všechno. Takže zítra po snídani se sejdeme v přenosovém kruhu. Budu tam na vás čekat,“ usmál se a propustil ji mávnutím ruky. Lona byla štěstím bez sebe. Znovu se podívá do světa, ve kterém vyrůstala, ale který už nemohla nazvat svým světem, když každou buňkou těla cítila, že doma je tady. Myslí zapátrala po Shanovi a zjistila, že je ještě stále ve stájích.
„Shane,“ vykřikla nadšeně, když ho spatřila přes Carbův hřbet.
„Lon, kde jsi ksakru byla, zmizela jsi ani jsi nedala nic vědět,“ vyjel na ni.
„Byla jsem u Nejvyššího. Zítra se přenese do druhého světa a já jdu s ním,“ vyhrkla nadšeně.
„Jak to myslíš? Ty odsud odcházíš?“ zašeptal. V očích se mu zrcadlil neuvěřitelný smutek.
„Ne, Shane, neodcházím. Jenom si tam vezmu pár věcí... a chtěla bych tě tam vzít také,“ usmála se a chytla ho za ruce.
„Do tvého světa?“ zeptal se nedůvěřivě.
„Není to můj svět. Tohle je můj svět. Ale tam se musím vrátit pro knihu a pro pár drobností. Pojď se mnou, prosím,“ naléhala na něj.
„Dobře, půjdu s tebou,“ usmál se. Jejím prosbám se nedalo jenom tak odolat a taky byl trochu zvědavý na svět, ve kterém vyrůstala. Celý zbytek dne Lona poletovala jako motýlek. Několik Strážců už poznávala podle jména a vypadalo to, že byla pro místní muže zpestřením. Zatím neměla odvahu zeptat se někoho, jak je možné, že tady všude okolo vidí jenom muže. Copak ženy nemají žádné schopnosti? Nebo je to tady oddělené jako v klášterech?
„Je krásné sledovat, jak moc se těšíš,“ usmál se Shan na Lonu. Po výborné večeři se Lona natáhla na postel a hladila si plné bříško.
„Těším se, až ti ukážu náš svět, nebo alespoň jeho část. Aspoň uvidíš, proč jsem byla ze začátku tak vyjevená,“ opětovala mu úsměv a líně se překulila.
„A jak dlouho tam chceš zůstat?“
„To se domluvíme, až tam budeme, ale myslím, že jenom pár dnů. Uvidíš, jak se ti tam bude líbit.“
„S tebou se mi tam bude líbit určitě moc,“ přisedl si Shan na kraj postele a pohladil Lonu po zádech. Prohla se jak kobra a nastavila svá ústa Shanovi k polibku.
„Měli bychom jít spát, zítra bude nejspíš těžký den,“ zašeptal, když se od ní jen ztěžka odtrhnul.
„Jako vždycky máš pravdu, jdu do koupelny,“ usmála se a zmizela za dveřmi. O chvíli později už bylo slyšet jenom cákání vody.
