Hrobka
Rok: 3000
V zatuchlém podzemí dnes již ztrouchnivělé a rozpadající se, prastaré jezuitské koleje v Klementinu se mohou skrývat neobyčejné věci stejně snadno jako v středověkých hradech,temných kobkách a očích Nesmrtelných.
Tichý stín nesoucí se opuštěným městem s sebou přinášel předzvěst jara. Mnohde se ještě stále držel sníh,ale ve vzduchu už bylo cítit vůni pro něj nejkrásnějšího a nejmilovanějšího ročního údobí. Zastavil se a naslouchal. Vítr se proháněl v ruinách zbořených budov,zvedal písek a prach na cestách kudy kdysi proudily spousty aut a lidí. On zůstal, neměnný, stejný jako dřív. I když se probudil po spánku,který trval několik stovek let. Ještě chvíli naslouchal větru a pak pomalu otevřel oči. To co uviděl mu vehnalo slzy do očí. Zbořené město,prázdné,bez zvířat,bez ptáků,bez lidí. Jediná slza stačila skanout z jeho stříbřitě šedé tváře,než ostatní bleskově zastavil. Vpila se do země tak rychle a nenasytně,jako by před ním ze strachu chtěla utéct co nejhlouběji pod zem. Když se opět rozhlédl,nevidoucíma očima snad napůl ve snu uviděl královské město plné slávy. Uviděl na protější straně vyschlého říčního koryta majestátní hrad,z jehož oken vlály rudé a zlaté praporce se znakem orlice. Viděl zlatavé slunce a v jeho odlesku vysoké zdi pevnosti jezuitů,jejich svaté školy. Viděl ji,v černých šatech až na zem s rukávy vyhrnutými až k loktům,jak utíká jako vždy přes most ke Klementinu. Utíkala tudy vždycky po ránu,aby za zdí mohla poslouchat zpěv chorálů. Usmál se pro sebe. Chtěl ji zavolat,aby přišla k němu,že kvůli ní je tady,ale svět se mu před očima roztříštil a zbyly znovu jen holé,ničím neporostlé trosky,kdysi tak slavných staveb.
Došel až k začátku mostu a kousek za ním odstranil dveře vyvrácené z veřejí a spadané trámy a vešel do prostor Klementinských. Když přešel prázdné nádvoří,kde ani ptáci nezpívali a stromy jako němí svědci připomínali,kde s ní tak rád stával. Milovala tohle nádvoří,chodila tudy tiše,aby ji nikdo neviděl. Prý mniši nesmí nikdy vidět ženu a ona zákaz ctila,než se zamilovala do něj. Ano do něj,mladičkého mnicha,tedy kdysi jím býval. Chodívala sem za ním a naslouchala,když jí vyprávěl příběhy z bible. Tehdy ještě věřil v Boha a v jeho dokonalost. Neměl tušení čeho se stane v příštích měsících svědkem a později i součástí. Za další bránou bylo hlavní nádvoří a po levé straně veliké dveře z masivního dřeva. Otevřel je kupodivu docela snadno a přešel do ztichlé dlouhé chodby. Všiml si že tu kdysi byly ještě jiné dveře,ale nebylo po nich ani památky. Prošel chodbu a zabočil doleva a prošel až ke křížovnické chodbě. Pohled který se mu naskytl ho zarmoutil ještě víc. Zčernalé zdi,snad jako po požáru a z maleb,které viděl vytvářet,nezbylo nic. Jen tvar připomínal kde měly být kresby a překrásné štukové zdobení stěn. Křížová klenba místy otlučená nebo rozbitá,jako by někdo chtěl aby za žádnou cenu nezůstalo nic krásného uchováno. Po kdysi hlavním schodišti sešel do podzemí a tudy až ke kryptě. Rakev uprostřed byla netknutá. Vzpomínal si dobře na den kdy ji sem sám uložil,tak aby to nikdo nevěděl,spadla tehdy prý z koně,přítel,tesař odvedle ji v náručí přinesl jako polámanou loutku. Společně ji omyli krev a Adrien sám pak uložil její tělo v hrobce. Sám vytesal její tělo do bílého mramoru. Trvalo to dlouho,ale aspoň ji teď mohl pohladit,byť jen chladnou tvář kamene. Zaváhal,ale pak odklopil víko rakve. Věděl přesně jak,vždyť ho před pěti sty lety sám ukládal na toto místo. Div neuskočil,když uvnitř našel jen svazek tří rudých uschlých růží. Zhroutil se na kolena a opřel se čelem o hranu zdobené hrobky. Neměl už dávno slzy aby plakal,necítil téměř nic,ale v tuhle chvíli cítil zmatek. Od chvíle kdy se z něj před mnoha staletími stal upír ji hledal,chtěl ji najít,věděl že ona je taky upír,ale doufal,pořád doufal,že zpráva o jejím upírství a útěku je jen klam,jen hříčka. Teď věděl,že není. Byla pryč a s ní i naděje že by v své nesmrtelnosti našel klid. Zůstal tak několik hodin,než první nápor bolesti a zlosti přešel v tichý,samovolný pláč. I ten po čase zmizel a když se setmělo,seděl Adrien opřený zády o hrobku z mramoru a znovu vzpomínal. Teprve kolem půlnoci vstal a zažehl svíce v celé kryptě.
Myslel že spí,když zaslechl hvízdání. Když ho zaslechl podruhé,vyskočil a hnal se křížovou chodbou zpět kudy přišel až k východu. Přeběhl nádvoří a zastavil se…ustalo to. Vyběhl nahoru ke vstupu do sálu. I tady se podepsal čas,ale ne tak zle jako v druhé budově. Některé knihy byly stále v policích,některé ležely na zemi,ale v úhledně srovnaných hromádkách,další byly na stolcích u oken. Závěsy byly roztažené jen napůl aby sem proudilo světlo,ale zároveň aby vytvářely příjemné šero.Uviděl ji dřív než ona jeho. Stála nahoře na ochozku přímo proti němu,začtená do jedné z mnoha knih. „Akíre“ zavolal z plných plic a radost kterou pocítil by nikdo nedokázal ani milionem slov v tu chvíli vypovědět. Skočila mu z té výšky do náruče,lehká jako pírko,v krvavě rudých šatech nestoudně stažených až k ramenům aby tak odhalila svá bledá ramena a s rozparkem divže ne do pasu,ale sladká a tajemná jako vždy. Taky ho ráda viděla,poznal to když do jeho vlasů,skloněná a objímající,mu řekla jménem. Její dech voněl po hořkých mandlích,a vlasy po tymiánu. „Co děláš tady? Hledal jsem tě v kryptě.“ Řekl s omluvným pohledem jakoby na vysvětlenou. „Přestěhovala jsem se sem. Je tu víc světla a tam…“ zesmutněla „Všechno mi tě připomínalo. Nechtěla jsem truchlit,toulala jsem se a ztratila tvou stopu. Bála jsem se že už tě nepotkám a nechtěla jsem vzpomínat“ skrz řasy k němu zvedla omluvný pohled a on ji s radostí že ji má zpět znovu a znovu líbal……
