V hladomorně bylo ticho rušené jen občasným cinknutím kapky o podlahu. Cink. Cink. Plesk.
Jedna trochu větší se rozplácla o podlahu a pocákala krysu snažící se zavlažit své žíznivé tělo. Krysa ucukla, otřepala se a pokusila se slízat ze země co nejvíc vlhkosti.
„O to se nesnaž, myško,“ ozval se unavený hlas z kouta.
Krysa udiveně zvedla hlavu a zapískala.
„Jsi odsouzená ke smrti stejně jako já, jenže ty máš aspoň trochu svobody.“
Myš obezřetně přešla směrem ke člověku zdrceně sedícímu na zemi uboze posypané plesnivým senem. Chtěla si ho prohlédnout. Poznala v něm muže středního věku.
Vztáhnul k ní ruku a ona poděšeně popoběhla o pár kroků zpět.
„Neboj se mě, já ti neublížím. Co bych z toho měl? Připravili mne neprávem o všechnu důstojnost a uvrhli mne sem, až na dno lidských žebříčků. Jak bych ti mohl ublížit?“
Krysa mu nerozuměla, ale jeho hlas ji uklidňoval. Proto popošla o kousek blíž a nechala se pohladit.
V této kobce bylo už mnoho odsouzenců, ale tento tu seděl jen chvíli. Nebo si ho zatím vůbec nevšimla. Seděl zde beze vší naděje, smířený se svým osudem, vyrovnaný se smrtí. Zdál se být naprosto v klidu. Nešílel a nemlátil do stěn jako ostatní vězni. Neděsil ji…
Popošla ještě o kousek a muž ji vzal do dlaní. Pohlédl jí zpříma do očí a pravil: „Važ si života jaký žiješ doposud, protože nikdy nevíš co ti zítřek přichystá.“
V tu chvíli zarachotil zámek a zabouchala velká železná vrata.
Krysa zděšeně prchla do své skulinky a nevěděla co si má myslet. Něco takového se dělo jen když zemřel starý vězeň a vedli nového.
Do kobky někdo natáhl ruku a vhodil látková uzlíček.
„Hej ty tam!“ ozvalo se. „Tohle ti posílaj ňáký spřízněný duše, kterejm to bylo náhodou povoleno. Někdo tam nahoře tě má asi rád…“
Vězeň se ani neobtěžoval poděkovat, jen zdrceně vzdychnul. Celá hladomorna se ale rázem zalila vůní čerstvě upečených buchet.
Krysa na nic nečekala a vrhla se k ranečku voňavého jídla. Stále si přitom opakovala: „Rychle, rychle. Jak tě to učil táta předtím než zemřel? Přiběhnout, sníst co nejvíc a na poslední chvíli utéct!“
Od té doby co na její rodinu nachystali žalářníci jed, neměla krysa ani sousto a začala být značně vyhladovělá. Co nejsvižněji se teď prokousávala látkou, aby stihla aspoň kousíček buchty dřív, než ji člověk vyžene. Muž se ale jen smutně díval, jak se vyhladovělá krysa snaží prokousat k buchtám.
„Jen si dej, myško.“ Shovívavý tón hlasu ji opět překvapil. „Já už nemám pro co žít.“
Seskočila z uzlíku a zvědavě se na něj podívala. Chápala mužovu beznaděj, ale to, že evidentně nechce ani jíst… Nakonec chytila cíp látky do zoubků a přitáhla ho ke dvounožci.
„Jsi hodná,“ usmál se na ni a vytáhl jednu buchtu. Rozlomil ji a vzduchem se začala linout vůně povidel. Polovinu dal myšce a druhou snědl. Když sahal pro další, nahmatal kus papíru. Překvapeně ho rozevřel a začal číst.
Drahý Adriane, když Tě odváděli stráže od mrtvého přítele, nestihli jsme se s tebou rozloučit a proto Tě zdravíme takto. Harc má jisté známosti se stráží a proto nám povolili propašovat k tobě balíček bez vědomí krále. A Elena Ti přibalila pár buchet. Rozhodla se, že za tebe půjde ke králi orodovat, přestože je to nebezpečné. Chtěli jsme jí v tom zabránit, ale ona si nedala říct a utekla do hradu. Možná, že právě teď stojí před králem a přimlouvá se za tebe. Můžeme jen doufat, že monarchu nerozlítí a on udělí milost hlavně jí za její troufalost. Máme pro tebe však i dobrou zprávu. Erinova smrt, smrt Tvého nejlepšího přítele, byla pomstěna. Osud připravil vrahům do cesty vzteklého psa a všichni do jednoho zemřeli ve strašných mukách.
Myslíme na tebe. Ať se stane cokoliv, navždy zůstaneš naším přítelem. Za všechny, kteří na tebe myslí, Karenam.
Adrian prudce vyskočil na nohy a rozčileně procházel místnost sem a tam. Dupal, lomil rukama a neustále si něco mumlal. Krysa, značně vyděšená z jeho nečekaného chování, se přikrčila za uzlíkem a vypískla.
Náhlý tichý zvuk muže zastavil a donutil ho přemýšlet. Elena má svou hlavu. Ví proč to udělala, proč riskuje svůj život pro mne a proč utekla ostatním. Kdyby to nevěděla, nedělá to. Udělala to z lásky ke mně a láska je silnější než smrt.
S myšlenkami na svou milou se znovu posadil a vyňal z ranečku další buchtu. Pobaveně pohlédl na vyděšenou krysu.
„Promiň, že jsem tě vyděsil. Odpustíš mi?“ otázal se a buchtu jí podal. „Na, vezmi si to jako odškodné…“ Pohladil ji po kožíšku a zasněně zavřel oči. Po chvilce usnul a už neviděl, jak se mu krysa schoulila v záhybu ruky a také spokojeně usnula.
Ze spánku je probudil křik a další rachtání zámku.
„Otevřete ty vrata, dělejte! No tak, nebudu tady čekat do soudnýho dne. Pohyb, pohyb. To je doba furt!“
Zmateným strážím se konečně podařilo dveře otevřít a ještě zmatenější krysa prchla do své díry. Do kobky vpochodovala dvojice mužů a hrubě zvedla rozespalého Adriana na nohy.
„Vstávej, vospalo! Máš audienci u krále.“
Oba dva se rozesmáli nějakému skrytému žertu a vlekli vězně z podzemí pryč. Ani jeden z nich si nevšiml malého chlupatého špeha, který se rozběhl za nimi.
První co Adrian uviděl po vchodu do soudní síně byla Elena klečící před trůnem. Když uslyšela vcházející muže, otočila k nim bledou uslzenou tvář a vyběhla jim vstříc. Dva jiní vojáci jí však zastoupili cestu a drsně odtáhli ke straně.
„Klekni před králem!“ křikl muž držící Adriana a shodil ho k nohám trůnu.
„Tak ty jsi ten, za kterého se tu tato pohledná dívka celý den přimlouvá?“ zeptal se úlisně král a rukou pokynul k Eleně. „Prosila o lehčí trest pro tebe. Budiž, nechť je jí vyhověno. Lehčím trestem pro tebe bude smrt na špalku!“
„Ne!“ vykřikla Elena a skácela se v držení vojáků na zem.
Adrian vyskočil na nohy a bez jediného mrknutí oka se rozběhl za svou milou. Král se při pohledu na ně dva rozesmál smíchem, při kterém se kryse schované pod almarou naježila všechna srst. Přikrčila se ke zdi a chtěla být někde jinde. Přála si být v teple, s plným bříškem, schoulená u svého vězně. U jediného člověka, který k ní byl hodný i přes svou nouzi a který ji má rád. Netušila, co se děje. Viděla smějícího se krále a přizvukující vojáky.
A najednou viděla stejný výraz ve tváři vojáků, když její rodina umírala na následky jedu.
Vyběhla z úkrytu a přitiskla se k Adrianovi. Vzal ji do ruky a znovu ji pohladil.
„Myško moje, tys sem šla se mnou? Neboj se už.“
Elena se smutně usmála a také krysu pohladila.
„Doufám, že nás představíš, jestli nám ještě zbude čas…“
„Určitě,“ zašeptal jí do ucha a obě dvě k sobě přitiskl.
Tam-tam-tadam. Tam-tam-tadam. Bubny vířily čím dál hlasitěji, když kráčel špalírem namačkaných zvědavců. Před sebou viděl dřevěnou tribunu a kata v červené kápi. Po pravici míjel své přátele.
Zdrcený Karenam podpíral plačící Elenu. Harc, Deren, Malena a několik dalších. Po levici stála jeho vždy veselá sestra, ale nyní smutná a pobledlá. Jediný komu však Adrian věnoval pohled byla malá myška krčící se v Eleniných rukou. Ze všech živých tvorů mu nikdo nepronikl do srdce tak rychle jako ona. Zanedbaná, nezajímavá krysa. Nešťastná a osamělá. Bylo mu jí líto. Nezasloužila si takový osud. Myšlenkami zalétl k Eleně. Krásná chytrá, pocházející z bohaté rodiny, šikovná. Měla vše, co si jen může žena přát. Od života malé myšky ji oddělovalo snad všechno, ale přesto je potkal stejný osud. Proč? Nemohl dál přemýšlet, protože došel až na konec své cesty. Tady se zastavil a ohlédl se za sebe. Viděl obrovský smutek a stejně smutně se usmál. Pohlédl zpátky ke špalku. Bubny teď vířili nejvyšší možnou rychlostí, napětí stoupalo. Když tu najednou, zvuky a vše ostatní utichlo…
