Měsíce na nebi ubývalo, býval by byl nádherný, ale po tom všem se halil do rudého závoje. Za pár dnů zmizí celý a Aimura možná na chvíli zapomene. Jenže pak zase vyroste znovu a bude ho děsit ve snech. Němý svědek. Aniž by řekl slovo, jeho svit se dostane až na dno lidské duše.
Zdálo by se, že chlapec spí, ale měl otevřené oči. Koukal do tmy a strach se v něm mísil s lhostejností. Něco plasklo. Ani to s ním nehlo. A zase. Někdo k němu šel, běžel...Ne, spustil se liják, ale Aimura dál nehnutě ležel. Déšť ho rychle promočil. Až pak se zvedl a zmizel ve tmě.
Vůbec nevěděl, kde je. Při útěku se asi hodně vzdálil od cesty. Les byl ponořen do mlžného oparu. takže neviděl ani orientační bod-Teřnou horu. Pokračoval tedy po slepu. Když mlha zmizela, poznal, že jde správným směrem.
Jeho ruce se ponořily do studené vody a rozehnaly obraz na hladině-unavenou přemýšlivou tvář a vrbu, která vysávala klukovy myšlenky, a tak mu aspoň částečně dávala sílu.
Obraz jeho tváře se znovu složil, jen padající špinavé kapky z jeho obličeje ho ničily. Pohlédl sám sobě do očí, byl to zvláštní pocit. Viděl svou sílu a neochvějnost. Ve svých očích nebyl malým klukem, ale neporazitelným bojovníkem.
Vstal a uvědomil si, co všechno se stalo. Timin už nestál vedle něj, ani už ho nikdo nepronásledoval. Nejspíš si nemysleli, že by mohl přežít v lesích.
Bloudil jimi, ale věděl kam chce jít. Než cokoliv podnikne, podívá se ještě jednou na vesnici. Měl zlé tušení.
Kraj byl mrtvý, ani žádní ptáci nebyly slyšet v korunách mrtvých stromů, snad jen nějaká vrána nebo havran. Živého tu bylo opravdu málo. Těžko říct, jestli Aimurovi hrozilo menší nebezpečí než kdyby to tu bylo plné všemožných zvířat. Možná ano, ale určitě to na něj tak nepůsobilo.
Pomalu se setmělo, ale jemu se pořád nechtělo spát. Ten kraj byl zlověstný. Větve vypadaly jako pařáty sápající po něm. Neustále se otáčel a koukal po nich, aby náhodou přece jen nějaká z nich neožila. Začaly vystupovat strašidelné zvuky-praskání a všemožné šelestění. Zdálo se mu, že je to ze všech směrů. Jako by les právě ožíval.
Zrychlil krok. Nepřestával se však dívat kolem. Něco zahlédl. Byl to drak. Malý, ale drak. Viděl rohy. Utíkal. Drak byl na cestě, pronásledoval ho. Aimura zakopl a spadl do bláta. Zvedl se a on už byl kousek za ním. Nebyl to drak. Byl to samuraj.
Aimura sebral kámen a hodil ho po něm. Netrefil se však do obličeje. Muž tasil meč a mohutným skokem se dostal k chlapci. Jen zázrakem, že se Aimura jeho meči vyhnul. Hned na to dostal samuraj ránu do obličeje, ale byla slabá. Meč zase letěl na cíl, ale chlapec uskočil. V tom samuraj spadl do kolen. Když jeho obličej dosedl do bláta, odkryla se jeho záda a z nich trčel šíp. Aimura skočil k jeho tělu a vzal si jeho meč. Čekal, jestli se někdo objeví nebo ho rovnou probodne nějaký další šíp.
Žádný nepřiletěl, nebyl potřeba. Znovu se spustil déšť,který jako by říkal, že neznámý je pryč. Ani Aimura neměl důvod zde zůstávat. Odřízl pouzdro na meč ze samurajova těla a zmizel.
Nevěděl, kudy jít, aby se vrátil ke svému městu. Něco ho však vedlo, protože on přemýšlel jenom nad tím, kdo mu zachránil život. Může to být nový přítel. Kdo se ale může potulovat po lesích, že by taky nějaký utečenec?
Otázek bylo spoustu, ale rozplynuly se, když poznal cestu, kudy s Timinem šli. Nahradily je dobré vzpomínky, které však bodaly do srdce. Proč udělali takovou hloupost a utekli z města. Jak se k němu blížil, jeho srdce bušilo víc a víc. Nebude se tam moct vrátit; to ani nechce, nezaslouží si to; ale uvidí domov.
Najednou ho někdo strhnul k zemi.
„Psst,“ zacpal mu neznámý pusu dřív než stačil vykřiknout.
Pak ho kousek odtáhl. Dál už nic neviděl. Bylo ticho, ale jen chvíli. Přihnali se, málem ho našli. Zřejmě ale nešli po jeho stopě, protože spěchali dál. Ani na okamžik se nezastavili, aby ho hledali. Snad měli i koně, protože skrz konečky prstů cítil, jak se zem rozechvěla. I on se klepal strachem.
„Musíme pryč,“ řekl neznámý muž.
Aimura se nezmohl ani na slovo.
„Koukám, že tady není moc klid,“ poznamenal muž a dal se na odchod.
Chlapec dál nehybně stál.
„No tak jdeš nebo tady budeš čekat, až se vrátí?“ zeptal se muž a Aimura vyrazil za ním.
„Vy vypadáte jako elf,“ řekl nesměle chlapec. „Máte takové špičaté uši.“
Muž se pousmál.
„Znám je ze starých příběhů, ale nejspíš už stejně žádní nejsou. Slíbili pomoci naší zemi v nesnázích, ale nikdo od nich nepřišel. Ale možná jste nějaký jejich potomek. Špičaté uši a zlaté vlasy...“
„Dobře,“ znovu se usmál. „Ty jsi se nám nějak rozpovídal. Jsem elf. Jarin.“
„Jdeš nám pomoct? A kde jsou další?“ rozzářil se chlapec.
„Nejdu. Možná bych rád pomohl, ale nemám jak,“ vzdychl elf.
„Znáte přece magii a jste dobří bojovníci,“ nesouhlasil Aimura.
„Jako magii si asi každý představujeme něco jiného. A střílet z luku sice umím, ale co tady zmůžu sám. Neznám tenhle kraj a ani nevím, jaké má tvoje zem problémy.“
„Slíbili jste to ale přece,“ posmutněl kluk. „Po velké válce bylo dohodnuto spojenectví našich zemí.“
„Já nemám zem. Hledám rodiče. Sám potřebuji pomoc od elfů. Od těch moudrých v zemi Zelfienu. To právě Zelená říše se nejspíš zaslíbila pomoci.“
„Díky za záchranu a vyřiď mou prosbu tam v té elfí zemi,“ pravil chlapec. „Snad se jednou potkáme,“ otočil se Aimura zase nazpět.
„Co tě to popadlo, kam chceš najednou jít?“ podivil se elf.
„Naposled se podívat na mou vesnici, a pak...Nejdřív jsem myslel, že třeba půjdeš se mnou, ale máš svých starostí dost.“
„Tobě to nedochází. Ti dnes nehledali tebe,“ zvážněl elf. „Šli stejným směrem jako ty.“
Chlapec náhle vyběhl. Elf neváhal a vyrazil za ním. Aimura byl dost rychlý, protože elfovi trvalo docela dlouho než ho dostihl. Popadl ho a svalil na zem. Škrábal. Sápal se dál, ale elf ho nepustil.
„Jednou se tam vrátím. Možná jenom projdu okolo, ale podívám se tam,“ řekl odhodlaně Aimura. „Já jsem tam nechal rodinu, takže jsem na tom podobně jako ty Jarine. Jenom jsem si to zavinil sám.“
„Chápu, proč jsi to udělal.“ pokýval hlavou elf. „Ale utéct sám, když nevíš, co tě venku čeká.“
„Zvědavost,“ špitl Aimura.
„Nebo si se možná nemohl smířit s tím, co ti připadá špatné.“
„To asi taky.“
