Stáli na samém vrcholku útesu. Poslední zbytky slunečního světla jim umožnily vidět mohutné vlny desítky metrů pod nimi, tříštící se o skaliska. Vítr sílil. Blížila se zima. A konec
Jarní vánek je hladil po tvářích. Rozběhli se a skočili.
„Tome!“ zajásala Mary. „My letíme! Povedlo se to!“
„Jo,“ přitakal. „Stálo to zato.“
Ale přesto si stále nebyl jistý, zda učinili správně. Padák patřil Maryinu otci. Oba by z toho měli hodně velký průšvih, kdyby se dozvěděl, že si ho půjčili bez jeho svolení. Hned si však uvědomil, že větší problém tkvěl v něčem jiném. Takové zoufalství v očích své matky ještě neviděl. Ne, když se chtěl jen na chvíli setkat s Mary…
„Jsem ráda, že jsem tu teď s tebou.“
„Kvůli nikomu jinému bych tolik neriskoval.“
„Dobře to dopadne. Doteď se tu nic nestalo, ani tuhle chvíli nám nic nepokazí, uvidíš.“
Věřil jí. Nepříjemné vzpomínky na ráno brzy pustil z hlavy. Bylo krásné dopoledne, překrásné počasí a krajina pod nimi vypadala přímo kouzelně. Najednou se cítil úplně volný. Tady, daleko od všech starostí a trápení! Jen on a Mary - ta nejskvělejší a nejúžasnější dívka, kterou kdy poznal - na ničem jiném teď nezáleží.
„Také jsem rád, že tyto chvíle prožívám právě s tebou.“
Jejich utrpení se chýlilo ke konci.
Počasí se náhle změnilo. Během několika vteřin se prudce ochladilo, setmělo a jarní vánek se proměnil doslova ve vichřici.
„Co se to děje?“ vylekala se dívka.
„Nevím! Nelíbí se mi to! Zkus přistát!“
„Jasně!“
„Ne tak prudce.“
„Já vím! Zaseklo se to!“
„Jak to myslíš?!!!“
„PADÁME!!!“
Čekalo je už jen věčné vysvobození.
Mezerami mezi stromy k nim pronikaly zlaté sluneční paprsky. Běželi lesem. Smáli se, sami ani pořádně nevěděli čemu. Připadali si lehcí, jako kdyby nic nevážili a volní, mnohem více než na padáku. Jako v pohádce. Mary udělala stojku a několik kroků po rukou, než se postavila zpět na nohy. Tom si všiml, jak i její světlé, teď trošku rozcuchané a v příjemném vánku rozevláté vlasy, získaly nazlátlý odstín. Slušelo jí to, jako ještě nikdy před tím.
„Pospěš si!“ zavolala na něj svým zvučným hláskem a zrychlila. Zněl teď mnohem zvonivěji, než kdy dřív.
„A kam to vlastně běžíme?“ napadlo ho najednou.
„Nevím, záleží na tom? Že ně nechytíš!“
Měla pravdu. Ani jemu se vůbec nechtělo zastavovat. Měl pocit, jako kdyby spíše letěl, než běžel. Nezáleželo na tom, kam cesta vede, vždy se mohli otočit.
Věděli, že v tak silných vlnách nemají šanci na přežití.
Jakmile vyběhli z lesa, ocitli se na rozlehlé písečné pláži. Konečně zastavili. Pohled na oceán je naprosto uchvátil. Oba jej spařili prvně.
„Co myslíš, kde asi jsme?“ špitla.
„Nevím,“ odpověděl.
„Tak pojď.“ Vydala se směrem k nedalekému přístavu. Stejně jako on, i ona musela tušit, co ji tam hrozí. Přesto tam šla. Chlapec také cítil, jak ho to místo přitahuje. Ač věděl, že by neměl, následoval kamarádku.
Vyhlídka na společnou smrt byla lákavější než to, co by je čekalo, kdyby měli žít dál.
Z přístavu, jenž tvořilo pouze několik menších, mramorových budov se právě chystala vyplout krásná loď. Vůbec nepřipomínala ta železná válečná plavidla, o kterých se teď doma pořád mluvilo. Sice žádné z nich nikdy neviděl, ale jejich popis na tuto krásnou plachetnici potřenou perletí rozhodně neseděl. Všechna její okna i dveře zdobily pozlacené rámy, na stožárech se matně leskly stříbřité plachty.
Vše kolem jako by zářilo. Podobné místo ještě nikdy nenavštívil. Více než pohádku mu to začínalo připomínat ráj.
„Pospěšte,“ oslovil je starší muž, pravděpodobně kapitán. „Loď za chvíli vypluje. Na další byste si museli nějakých pár hodin počkat.“
„Kam to jede?“ zeptala se dívka.
„Přeci daleko od válek, strachu, bolesti a zla. Tam, kam vás odveze, je už jen věčná svoboda, klid a bezpečí.“ Usmál se. „Dokud se sami nerozhodnete přejít do dalšího života.“ Šibalsky na ně mrkl a nastoupil.
„Tak pojď“ řekla Mary a chtěla muže následovat.
„Nevím, nějak se mi to nezdá. Asi bychom se měli vrátit domů.“
„Ne, měli bychom nastoupit. Vím to. Nevím sice jak, ale prostě to cítím. Má to tak být.“
Věděl, co tím myslela. I jeho vlastní instinkty se ho snažily přesvědčit, aby opustil ten zvláštní břeh. Tížilo ho však něco, co mu napovídalo, že by neměl. Protože ho ale nenapadlo, co by to mohlo být, nechal se zlákat představou bezstarostného a bezbolestného života.
Hned jak přistoupili i oni, loď vyplula. Jako kdyby čekala už jen na ně.
Nikdy víc nespatří své město, svou rodinu.
Stáli u zábradlí, hledíce na vzdalující se pevninu. Navzdory všudypřítomné kráse a naději ho stále něco zneklidňovalo.
Pokud tam není žádné zlo, určitě se brzy setkám i se svou rodinou, ubezpečoval sám sebe. A hned věděl, v čem problém spočíval. Najednou se mu vybavil poslední rozhovor mezi ním a maminkou: „Dnes nikam nechoď, víš, že je to nebezpečné. Nemáme kam utéct, ale kdyby bylo nezbytně nutné domov opustit, víš, že bychom měli zůstat pohromadě.“
Po jejích slovech na okamžik zaváhal.
„Já se brzy vrátím, slibuju,“ řekl po chvilce a vyběhl z domu.
„Vrať se hned! Prosím!“ volala za ním matka, ale on to, byť s těžkým srdcem, ignoroval.
„Mary,“ zašeptal. „Já ještě nemůžu odplout. Musím se vrátit domů. Slíbil jsem to.“
„Ale vždyť teď jedeš do nového domova. S rodinou se určitě zase setkáš.“ Věděl, co tím myslela.
„Jenže já to slíbil. Neboj, i když se teď vrátím, stejně se jednou zase sejdeme. Slib mi, že tam na mě počkáš a že nezapomeneš.“
„Slibuju,“ vzdychla. Ani pro jednoho to nebylo lehké. „Nás dva nerozdělí ani smrt.“ To ho trošku uklidnilo.
„Nikdy tě neopustím,“ řekl ještě, než se naposledy objaly a on skočil do vody dřív, než si to jeden z nich rozmyslí a než jim břeh úplně zmizí z dohledu. Kdyby se mu snažila bránit v návratu, asi by zůstal, i přes veškeré výčitky svědomí. Kdyby ho prosila, aby ji neopouštěl, poslechl by, nedokázal by ji nechat samotnou na cestě do neznáma. Ale ona, nejlepší kamarádka, kterou kdy měl, ho v tom podpořila.
Nechtěl si připustit, kolik času bude muset strávit bez ní. Snažil se soustředit jen na to, jak se dostane na pevninu, a pak domů.
Dopadl do vody. Chtěl začít plavat ke břehu, ale nešlo to. Jako kdyby se ho nějaké neviditelné ruce snažily stáhnout ke dnu. Jeho, nejlepšího plavce z celé jejich ulice. Zatímco se plavidlo pomalu vzdalovalo, on bojoval o to, aby udržel hlavu nad hladinou.
„Tome!“ ozval se najednou z lodi povědomý hlas, Mary ovšem nepatřil. Ohlédl se tím směrem a po několika vteřinách zápasu s vlnami mezi lidmi na palubě spatřil svou matku. Jak ona se tam dostala? „Tome! Chytej!“ zavolala a hodila mu záchranný kruh.
Protože o všechno přišli. Oba měli jen toho druhého.
Otevřel oči. Zapadající slunce dokazovalo, že se blížil večer.
Vůbec nechápal, co se stalo. Jak se sem dostal? Co tu dělá?
Ta loď, rozvzpomenul se po chvíli. Muselo jít o pouhý sen. A co se stalo před tím? Najednou se mu všechno vybavilo. Ranní rozhovor s matkou, útěk z domu, setkání s Mary, skok padákem a…
„Mary?“ zkusil se pohnout. Žádná odpověď. Palčivé bolesti v levé ruce i noze a třeštění hlavy si nevšímal. Jen zázrakem se mu nestalo nic horšího.
„Mary, jsi tu?“ horečně se rozhlížel kolem sebe.
„Ma…“ Konečně ji spatřil. Ležela několik metrů od něj. Doplazil se až k ní.
Byla mrtvá!!!
I to měli brzy ztratit.
V tu chvíli více šokovaný, než nešťastný, se snažil dokulhat až domů. Jestlipak měla Mary stejný sen? To se asi nikdy nedozví. Leda že by se po smrti opravdu ocitl v té ve snu zmiňované zemi… Ale co dělala na lodi i matka??? V rámci možností přidal do kroku. Vpřed ho hnala nejen neblahá předtucha způsobená snem, ale ani to, co viděl před sebou, nevěstilo nic dobrého.
Do jejich země přišla válka. Ta je připravila o veškerý majetek, o domov i o všechny blízké.
Už zdálky mu bylo jasné, co se stalo. Nepřátelé je skutečně přepadli!
Bolest způsobenou pádem vnímal čím dál méně, zatímco strach sílil. Chtěl se co nejrychleji dozvědět, co přesně se stalo, a zároveň se pravdy bál. Opustila by jeho rodina město bez něho? Asi těžko. Jak jen mohl riskovat jejich životy jen kvůli jedinému skoku padákem?! Stihne se vůbec dostat k městu dřív, než padne vyčerpáním?
A on byl povolán na frontu. Nechtěl bojovat, nechtěl zabíjet jiné muže, z nichž se většině s největší pravděpodobností nechtělo válčit o moc více.
Stál na kraji města a nevěřícně zíral před sebe, než se mu podlomila kolena a on se zhroutil k zemi. Hleděl na trosky svého rodného domu. Domu, kde se ještě donedávna mohl cítit v bezpečí. Domu, který ráno opustil…
Sevřelo se mu hrdlo. Nemohl se pořádně nadechnout, ani brečet. Sám pořádně nevěděl proč.
Nad hlavou mu létala letadla. Z různých částí města se ozývaly hlasité rány, způsobené nejspíše explozemi výbušnin.
Obyvatelé města, kteří ještě neutekli, se jistě schovávali v krytech.
Po chvilce klečení na vlhké zemi upadl to takové apatie, že mu nezáleželo snad na ničem. Ať si mě klidně zabijí, říkal si. Nemám co ztratit.
„Tome!“ ozvalo se najednou kousek od něho. Zprvu mu vůbec nedocházelo, že je to na něj.
„Tome, slyšíš?“ Chlapec konečně zvedl oči k muži stojícímu před ním, jehož žena a dvě děti se chvěly strachem hned vedle. „Kde je Mary?“ pokračoval muž. „Kde je má dcera?“
Chlapci se silně zatočila hlava a zatmělo se mu před očima; než ztratil vědomí úplně.
Mohli udělat jen jedinou věc, aby tomu nějak zabránili.
„Co se stalo?“ zamumlal ještě v polospánku.
„Už jsi v bezpečí,“ odpověděl ženský hlas. „Zranění jsou ošklivá, ale dostaneš se z toho.“
Vše jako kdyby se mu rozpíjelo před očima, když se je pokusil otevřít. Jasně viděl jen dívku klečící u něj. Mary! Když si všimla toho, že konečně přichází k sobě, pravila: „Hlídala jsem tě tu celou noc. Teď už musím jít. Hlavně nezapomeň, co jsme si slíbili.“
„Já nezapomenu,“ odvětil.
Jen se usmála, vstala a kamsi odběhla. Až teď jeho oči začaly zaostřovat všechno kolem. Ležel ve velkém stanu. Všude kolem sténalo spoustu raněných.
„Kde to jsem? Kam šla Mary?“ zeptal se lékařky sklánějící se nad ním.
„Jsi v provizorní nemocnici nedaleko města. Ta ve městě byla z velké části poškozena. Jaká Mary?“
„Ta dívka, která u mě seděla celou noc. Kam teď odešla?“
„Pokud vím, žádná dívka tu v noci neseděla. Ani teď jsem nikoho neviděla odcházet.“
Stáli na samém vrcholku útesu. Slunce dávno zapadlo. Mohutné vlny desítky metrů pod nimi, tříštící se o skaliska, osvětloval pouze měsíc a několik prvních hvězd. Vítr sílil. Prudce se ochladilo. Pevně se drželi za ruce připraveni ke skoku. Jen tak mohli zůstat navždy spolu.
Už i do jeho města přišla válka. V ten den přišel o domov, o nejlepší kamarádku a pravděpodobně i o celou rodinu, která jeho vinou nemohla opustit město včas. Přišel o všechno, zůstalo mu jen špatné svědomí, vina a smutek.
Nezbylo mu než doufat v co nejrychlejší konec války, v mír a v lepší časy.
Držíce se za ruce skočili.
Ještě nepřišel jeho čas, ještě neměl zemřít. Cítil to.
Již neměl co ztratit. Mohlo být hůř, třeba kdyby ho nějakým způsobem zajali nepřátelé a mučili. Ale i tak, i kdyby měl klesnout až na úplné dno, všechny možné změny by pak mohly přispět jedině k lepšímu.
Mohl na to mít spoustu času a celý život před sebou. Měl aspoň naději. Naději, že se situace jednoho dne obrátí k lepšímu.
