„Merte, no tak, pojď už!“ zvolal vesele drobný, ale za to svalnatý mladík navlečený do lesklého kroužkového brnění, „přece nestrávíš celý další den učením.“
Byl pozdní večer, hvězdy na nebi jasně svítily a rytíř postávající před branou rozlehlého stavení už začínal být netrpělivý. Jeho přítel, mág Mert, měl vždycky málo času, ale co se začal učit čarodějem, bylo to ještě horší. Přestože byli dávno domluveni, nepřišel na smluvenou schůzku. Prostě typický přístup čaroděje – pokud nejde o magii, nejde o nic.
Sius, tak se totiž jmenoval rytíř, měl naopak volného času spousty. Bojový výcvik nevyžadoval tolik příprav, jako studium magických věd. Jenže právě tohle nebyl Sius schopen pochopit, a tak na svého dlouholetého kamaráda věčně někde čekal.
„Vždyť už jdu,“ ozval se zevnitř lehce rozmrzelý hlas a vzápětí vyšel ven vysoký pobledlý mladík oblečený do splývavého pláště neurčité barvy. Už svým vzhledem vypadal jako člověk, který je neustále někde zavřený a leží v knihách.
„Měl by sis taky občas odpočinout,“ pronesl opatrně Sius, když vyděl, jak bídně jeho přítel vypadá, „vypadáš opravdu hrozně.“
„Co si myslíš?“ vyjel najednou Mert a jeho tváře dostaly lehce rudou barvu, „že studium magie je tak jednoduché?“
Rytíř vyděšeně ustoupil. V takové náladě svého přítele ještě neviděl. Ten si však naštěstí uvědomil, jak se zachoval.
„Promiň, asi máš pravdu – poslední dobou je toho na mě trochu moc.“
Mág se pokusil o chabý úsměv, ale jeho tvář se jen zkřivila do jakéhosi šklebu.
„Dobře, dobře,“ usmál se Sius a chytil svého kamaráda v podpaží. Za okamžik už oba běželi k vesnici.
Po pár hodinách a několika sklenicích místního silného vína, zčervenaly i Mertovy tváře a do jeho očí se vrátil lesk. Sius na tom byl podobně, a tak zavěšeni jeden do druhého vrávorali směrem domů.
„Docela pěkné povyražení,“ zachraptěl Sius, který málem přišel o hlas, když zpíval v hospodě.
„To určitě, pořád lepší, než se učit,“ přizvukoval mu Mert a při každém slově škytnul. Pak se ale zarazil, až oba zavrávorali, jakoby netušil, co to vlastně řekl, „jak jsem se mohl takhle zřídit?“
„Klid, vždyť se zas tak moc nestalo,“ snažil se ho uklidnit rytíř a pokračoval v chůzi. Šel ale sám.
„Jak jsi mě mohl nechat, abych se takhle zřídil?“ zakřičel na něj Mert, „musím se ještě učit!“
Sius chvíli nechápal, ale potom se v něm vzedmula nenadálá vlna zlosti.
„Za co já můžu?“ oplácel mu stejně hlasitě, „šel jsi se mnou sám.“
„To není pravda, kdybys pro mě nepřišel, mohl jsem se doteď v klidu učit.“
V rytíři se něco zlomilo.
„Ty taky vidíš jen svou budoucnost,“ vyčetl příteli, „jak budeš mocný a vůbec. Myslel jsem, že jsi jiný, než ostatní mágové, ale spletl jsem se. Už nejsi tím, kým si býval, než ses stal jedním z nich. Už jsi jako oni.“
Alkohol v krvi pracoval a tak si oba přátelé řekli věci, které by jindy nevypustili z úst.
„Táhni pryč,“ řekl Mert ostře a pohrdavě, „běž ty prašivá kryso za svými bezmocnými kamarády a třes se.“
Sius se na něj zoufale podíval, slzy měl na krajíčku, ale pak vyrazil směrem domů.
Po pár krocích se ale otočil a pohlédl svému příteli do očí.
„Partius,“ řekli oba v jedinou osudovou chvíli.
Partius. To slovo znělo oběma v uších, zatímco se snažili usnout, v noci je strašilo ve snech a ráno bylo první věcí, která jim přišla na mysl. Ještě nebylo pozdě, mohli se jeden druhému omluvit a zapomenout na tu výzvu. Jenže oba měli svou hrdost. Svou laťku, pod kterou by nešli ani za nic.
Už velice dlouhou dobu docházelo k soubojům mezi mágy a rytíři. Všichni věřili, že je to správné podle učení bohů Dea a Aeda. Tito dva bohové symbolizovali magii a umění boje, dva největší protiklady. Dokonce se často mluvilo o tajném bojišti v útrobách jejich chrámu. Partius bylo slovo, vyjadřující rituální souboj právě na tomto posvátném místě.
Sešli se na půli cesty, přesně jak předepisoval protokol. Podali si ruce, poněkud chladně, ale přesto oba ještě pořád nechápali, proč to vlastně dělají. Oba čekali na jedinou známku, či náznak, že to ten druhý vzdává, nebo že té výzvy alespoň lituje. Potom by toho zanechali. Jenže ani jeden neustoupil.
Mlčky vyrazili směrem k chrámu. Sius měl na sobě svou nejlepší zbroj, helmici a u pasu meč z Kalgrinské oceli. Mert zvolil rudý plášť, jehož kapuce mu padala přes oči, a v ruce držel zlatou, bohatě zdobenou hůlku.
Oba šli jaksi bolestně, vážili každý krok, jako by se báli jít proti sobě, když byli tak dlouho spolu. Každý sám se svými myšlenkami až do chvíle, než se před nimi objevil chrám. Pak mysleli oba jen na jedno. Je pozdě cokoliv měnit.
Chrám byl impozantní ale jednoduchá čtvercová kamenná stavba. Všude kolem rostly staré stromy a nad nimi se tyčily k nebi věže. Ale nebyly to tak docela věže, spíše obrovské napodobeniny mečů a magických holí.
Prošli po štěrkové cestě mezi stromy a vešli do chladivého přítmí chrámu. Vevnitř vévodilo sousoší Aeda a Dea, bohů dvojčat, kteří stáli vedle sebe, zapírali se jeden o druhého, držíc při tom v ruce symboly své moci, hůlku a meč. Na zemi byla kostkovaná dlažba, která připomínala šachovnici. Kromě svící podél stěn byla socha jedinou ozdobou chrámu.
Oba přátele překvapil muž stojící u podstavce sochy. Byl to jeden z knězů, starý shrbený muž. Sledoval oba příchozí spalujícím pohledem.
„Doufal jsem, že nepřijdete,“ pronesl trpce, když přišli na doslech, „naposledy jsme tady měli Partius před více než padesáti lety. Doufal jsem, že se dalšího nedožiji. Jenže časy se opět mění.“
„Je tedy pravda, co se říká?“ zajímal se dychtivě Mert, „že víte, když je vyhlášen Partius a můžete připravit bojiště.“
Stařec přikývl.
„A vy nás tam teď zavedete?“ zeptal se Sius. Rozhodně nevypadal tak sebevědomě jako Mert, byl pobledlý a jeho hrdé držení těla se vytratilo.
Kněz neodpověděl, jen se sehnul k podstavci sochy a odsunul jednu desku. Dolů vedlo schodiště, které se ztrácelo ve tmě, v hloubce pod chrámem.
„Musíme tam dolů?!“ polkl Mert. I jeho sebevědomí bylo tatam, projevil se strach z podzemních prostor, vyvolaný neopodstatněnými domněnkami některých mágů.
Kněz stále mlčel, jen sejmul ze stěny pochodeň a začal sestupovat. Schodiště se cestou různě klikatilo, takže nakonec nebyli sto určit, pod kterou částí chrámu se nacházejí a jak hluboko vlastně jsou.
Cestou dolů měli oba dva dost času, aby si rozmysleli svá rozhodnutí. Vlastně to oba už dávno udělali, nechtěli se pouštět do toho souboje, ale hrdost, kterou jim jejich učitelé tak dlouho vštěpovali, nedovolila sklonit hlavu a jen tak odejít, jakoby se nic nestalo.
Vešli do sálu, který mohl mít snad dvacet metrů do šířky i délky. Podél stěn, které zdobily výjevy z rituálních soubojů, hořely pochodně a na protějším konci sálu stála kamenná soudcovská židle. Kněz se se vší vznešeností posadil.
„Máte poslední možnost odvolat ten nesmyslný souboj,“ řekl těm dvěma.
Oba zavrtěli hlavami.
„V tom případě zaujměte svá místa a boj může započít.“
Mert i Sius se postavili každý na jeden konec sálu, uklonili se a při slovech ‚boj může započít‘ proti sobě vyrazili, jakoby ta slova zadupala do země poslední zbytky jejich přátelství.
Rytíř vyčkával, věděl, že pro začátek má velkou taktickou nevýhodu, protože Mert si mohl vypomáhat magií. Musel ale čekat jen do chvíle, než Mert vyslal první kouzlo. Modrá vlna prolétla téměř celou místností, než se zastavila o meč.
Kalgrinská ocel skýtá svému nositeli obrovskou výhodu při boji proti magii, protože je schopna odrazit, nebo alespoň zmírnit její účinky.
Sius to čekal a ve chvíli, kdy kouzlo zmizelo, se rozběhl směrem k mágovi, který nemohl mít dostatek času vztyčit jakoukoliv obranu. Mert se čepeli vyhnul na poslední chvíli, prolétla jen malý kousek od jeho hlavy. Zároveň ale ještě v pohybu, vyslal další vlnu energie, která smetla Siuse ke stěně, kde zůstal ležet.
Čaroděj k němu přistoupil, aby dokončil, co začal, ale rytíř se zvedl a uštědřil mu ránu mečem do nohy. Zpod roztrhaných nohavic se začala valit krev, která Merta rozzuřila k nepříčetnosti. Než ale stačil cokoliv udělat, Sius už zase stál na nohou, meč napřažený před sebe v bojovné pozici. Mert se pokusil něco vykouzlit, ale rytíř smetl Kalgrinskou ocelí jeho pokus už v počátku a znovu ho sekl, tentokrát do ruky.
A takhle se to opakovalo nesčetněkrát – jeden zahnal druhého do kouta, ale nikdy nedotáhl celou věc až do konce, a pak se role zase obrátily. Skoro to vypadalo, že ani jeden nechce tomu druhému ublížit, doopravdy ublížit samozřejmě, protože Mert měl po celém těle stále více šrámů a Sius byl omlácený i pod pevným brněním.
Jenže ani sebevytrvalejší rytíř ani sebelepší mág nemohou vydržet ve vražedném tempu dlouho. Siusovi meč v ruce ztěžkl a Mert už dávno nemohl používat svá nejsilnější kouzla. Oba začali ochabovat ve svých pokusech o zabití toho druhého, vzdálenost mezi nimi se zmenšovala. Starému knězi se už zdálo, že by toho mohli nechat a vrátit se domů. Jenže na to už bylo dávno pozdě.
„Ještě máš dost sil?“ zeptal se Mert posměšně Siuse, zatímco si tisknul ránu na předloktí, aby zastavil krvácení..
Byla to první slova za celý souboj.
„Já ano a co ty?“ odpověděl chladně rytíř a snažil se využít chvíle odpočinku k tomu, aby nabral dech.
„Pochybuješ snad o mé moci, ubohý rytíři?“
Sius neodpověděl. Došlo mu, o co se Mert snažil a co se mu podařilo. Měl dostatek času na to, aby sebral síly na poslední kouzlo, které mohlo zvrátit celý souboj. Asi ho k tomu vyprovokoval poslední zásah mečem a ztráta cti, když se vyválel v prachu na podlaze. Teď už ho ale nic nezastaví.
Rytíř měl pravdu. Na konci Mertovy hůlky se objevila malá černá bublina, která se nebezpečně rychle zvětšovala. Sius vyrazil proti svému příteli a rozmáchl se mečem proti hůlce. Hrozivě se zablesklo, kněz se v židli choulil, jak to jen šlo. Když se rozestoupil prach, uviděl na zemi ležet dvě těla.
Sius měl zbroj skrz naskrz probodnutou mečem a Mert ležel celý popálený, jako ho zasáhlo vlastní smrtící kouzlo. Stařec odvrátil pohled.
Po chvíli se zvedl ze židle a zamířil ke schodům. Ty dva tam nechal ležet napospas osudu.
Celou cestu nahoru přemýšlel, proč se tohle vlastně děje. Proč v posledních staletích udělali lidé z Aeda a Dea nepřátele a z Partia smrtelný souboj. Už dávno zapomněli na bratrství, které kdysi vládlo mezi mágy a rytíři. On ne, znal mnohá staletí, kterými už prošel, od souboje k souboji.
Vyšel ze schodiště do chrámu, zasunul za sebou desku. Pohlédl vzhůru na sousoší bohů. Ne, oni proti sobě opravdu nebojovali. Podpírali jeden druhého, protože bez sebe by v tomto světě neznamenali nic. Ale na to už lidé musí přijít sami.
Stařec se rozplynul, jakoby u podstavce sochy nikdy nebyl. Snad nadobro, snad už nepoteče žádná krev bratří.
