Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

PRSTEN

Byl zvláštní večer. Tak zvláštní, jak jen může večer pátek třináctého být. Vál teplý podzimní vítr a do chmurně zbarveného listí se opíral chladně stříbřitý svit měsíce v úplňku.
Procházel parkem a co chvíli se ohlédl. Ne že by se bál. To ne. Neměl strach ani z pověr, ani z lidí. Jen mu bylo nepříjemné nevědět, co se děje za ním. To, že procházet se tu v jedenáct hodin je nebezpečné, mu vůbec nepřišlo na mysl. Zlé věci se vždy stávali těm druhým. Byl bezstarostný, možná že až moc, ale jemu to tak vyhovovalo. Obavy nebylo něco, co by mohlo kazit skvělý pocit z radosti života.
Něco zaslechl. V namodralé tmě před sebou zaregistroval pohyb. Někdo tam sténal. Rozběhl se tím směrem a varovné hlásky v jeho hlavě přerušil vzrušený tlukot srdce a adrenalin, jež se mu vléval do žil.
Vzápětí na cestě rozpoznal siluetu jakéhosi muže, jež bezhlavě kopal do postavy ležící na zemi. Jakmile ho útočník spatřil, přestal a utekl. Naklonil se k napadenému ubožákovi a pomohl mu na nedalekou lavičku. Teprve teď si ho v chabém světle měsíce prohlédl a shledal, že je to vyhublý, bělovlasý stařec s plnovousem pohádkového dědečka.
Když se kmet trochu vzpamatoval, velmi vřele mu děkoval a stále opakoval, že se mu musí nějak odvděčit. Vrtěl odmítavě hlavou, ale stařec trval na svém.
„Za tvou neohroženou statečnost,“ řekl nakonec „ti daruji tento prsten.“ Sáhl do náprsní kapsy svého pláště a v jeho dlani se cosi zlatě zablesklo.
„Když ho budeš mít na prstě, nemůže Tě potkat nic špatného. Nemůžeš se zranit ani zemřít. Ať už by se Ti stalo cokoli. Ale pamatuj: Jakmile to někomu prozradíš, prsten ztratí svou moc.“
Jako zhypnotizovaný natáhl ruku a jakmile ucítil chladivý kov na své kůži, zmocnil se ho podivný, mrazivý pocit. Chtěl se na něco zeptat, ale starý muž…byl pryč.
Začala se mu točit hlava. Nerozuměl tomu a nechtěl nad tím uvažovat. Stěží se dopotácel domů a svalil se na postel.
Druhý den ráno si to vše znovu přehrál. Bylo to jak z nějaké povídačky, to nepochybně, ale to stejně nemohlo vyvrátit to, že se na jeho nočním stolku matně blyštěl zlatý kroužek. Uchopil ho a chvíli s ním bezmyšlenkovitě protáčel mezi prsty. Pak si ho s mírným pokrčením ramen nasadil a vyrazil do práce.
Ten den bylo na stavbě mnoho práce. Jako architekt dohlížel na rozpracované projekty. S plány v rukou obhlížel celé staveniště a příhodu z minulé noci zcela vypustil z mysli. Právě kontroloval základy, když nad sebou uslyšel křik. Zvedl hlavu a s hrůzou sledoval, jak se z jeřábu nad výkopem uvolňuje traverza a padá přímo na něj. Nohy mu ztěžkly a dech se zastavil. Zavřel oči. Když je otevřel, bylo po všem. Traverza ležela několik decimetrů od něj a jeřábník ve své kabině se křižoval a děkoval bohu.
On ale na boha nemyslel. Pomalu a s nedůvěrou pohlédl na svou ruku. Zdálo se mu, že po prstenu přeběhl slabý stín. Odvedli ho ze staveniště a poslali ho domů. Cestou se mu hlavou nehonilo nic jiného, než slova starého muže. Co chvíli letmo přelétl pohledem přes prsten, jakoby se ujišťoval, že nezmizel.
Byla to náhoda? Bylo to kouzlo? Snažil se uvažovat racionálně. Kdyby se mu to stalo kdykoli jindy, považoval by to jen za obrovské štěstí a vesele by o tom vypravoval v hospodě. Ano! Štěstí to bylo. Žádný zatracený kus kovu s tím nemá co dělat. Kouzla! K smíchu!
A přeci…
Celou noc nemohl spát. Obracel se na posteli a před očima se mu míhaly obrazy padající traverzy a podivného lesku na prstenu.
Další den se rozhodl. Takhle to dál nejde. Vyzkouší ho. A tak se přistihl, jak stojí na mostě přes železniční trať. „Co to dělám?!“ pomyslel si. „Kvůli takovému nesmyslu?“ Rychle z onoho mostu utekl.
Chtěl jít do své oblíbené hospůdky, ale nemohl se zbavit pocitu, že ho prsten škrtí. Snažil se ho sundat, ale nešlo to. Utíkal domů, než se však stačil o něco pokusit, prsten sám sklouzl dolů. Položil ho na stolek a šel si udělat kávu. Ještě ten večer se k němu donesla zpráva o strašlivém neštěstí, které se to odpoledne stalo. Jeho zamilovaný podnik, kam měl původně namířeno vyhořel do základů a kvůli vadné západce ve dveřích v něm zahynulo třicet šest lidí.
Od toho dne se bez prstenu nehnul na krok. Celé dlouhé dva roky si ani nezlomil ruku, ani třeba jen neupadl. Žil absolutně beze strachu z čehokoli. Nabyl přesvědčení, že se mu nemůže nic stát. Pak to přišlo.
Jednoho dne si prsten zapomněl na nočním stolku. Zjistil to na půlce cesty do práce. Díval se na své ruce položené na volantu a pobrukoval si jakousi melodii z rádia. V tom si všiml, že nemá svého ochránce.
Zpanikařil.
Dupl na brzdy, div že do něj auta za ním nenabourala a zmateně se snažil dostat do protijedoucího pruhu. Jakmile se mu to podařilo, hnal se hlava nehlava směrem domů. Byl tak rozrušený, že se nedokázal soustředit na značky ani na semafory. Na čele se mu perlil pot. Nervózně se upamatovával na všechny předpisy, bázlivě se rozhlížel kolem, zda někdo nevypadá nebezpečně a jako v horečce se kousal do rtu. Když se po strastiplných chvílích dostal ke svému domu, zběsile vpadl do ložnice, vrhl se k posteli a prsten si doslova narval na prsteníček. Dlouho pak ležel a prudce oddychoval.
A tehdy ztratil svůj klid. Už nebyl bezstarostným a lehkovážným. I s prstenem teď měl obavy. Měl obavy právě o něj. Co kdyby sklouzl? Už nikdy nechtěl zažít ten děsivý pocit nejistoty. S prstenem věděl, že nezemře. Obcházel osud. Ale bez něj? Jeho osud by si ho mohl najít. Člověku se přeci může přihodit tolik hrozných věcí a nehod. I smrtelných. Jak mohl před tím bez prstenu žít tak jak žil? Jak mohl třeba jen přejít ulici?
A tak začal nosit rukavice. Ať spal či jedl, kreslil výkresy nebo plaval, neustále měl rukavice. Tím se chtěl pojistit před ztrátou prstenu. Lidé ho měli tak trochu za blázna, někteří se ho báli. Mysleli, že má nějakou kožní chorobu, ale jemu to nevadilo. Smál se jim. Jednoho dne stejně zemřou, ale on ne!
Za nějaký čas přišla další zima.
Byl na procházce se psem, když tu uviděl na zemi ležícího člověka. Třásl sebou a z úst mu šla pěna. Nějaký mladík se nad ním skláněl a snažil se ho uklidnit.
Přiskočil k nim.
„Díky bohu!“ zvolal mladík zoufale. „Asi epilepsie. Podržím mu nohy, vy mu zalehněte ruce a podívejte se, jestli mu nezapadl jazyk.“
„Jistě“ přikývl a chytil zmítajícímu se ruce. Když mu však chtěl otevřít ústa, zaraženě se podíval na své tlusté palčáky.
Zkameněl.
Muž sebou přestával škubat, zato však podezřele modral v obličeji. „Asi mu zapadl!“ vytrhl ho hlas mladého muže „Udusí se!!! Vyndejte mu ho…!“
S vytřeštěnýma očima jen zavrtěl hlavou. „Ne, nemůžu. Nemůžu sundat rukavice. Jestli ztratím prsten, zemřu“ hlesl tiše.
„Cože?!“ zakřičel hoch.
To už se k nim sbíhali další lidé. Jeden z nich ho odtrhl a zručným pohybem otevřel epileptikovi ústa.
Jako omámený se potácel dozadu, otočil se a bez ohlédnutí šel pryč. Nevnímal nic okolo sebe, ani řev sirén. Po pár krocích se zastavil a pomalu se podíval zpět. Hloučkem přihlížejících si razili cestu dva saniťáci. Nespěchali. Na nosítkách už totiž nenesli pacienta, ale jen bezduché tělo přikryté bílým hadrem.
Svět se mu začal mazat do dlouhých, rozteklých šmouh. Musel si sednout. Teprve teď se rozhlédl. Poznával to tu. Ten most, zvuk vlaků….Tady před třemi roky hodlal vyzkoušet sílu prstenu. Tady před třemi roky skončil jeho život. Od té doby jen přežíval. Otravován jistotou nesmrtelnosti, kterou mu dával prsten, otravován sžíravým strachem o prsten. Otravován falešnými pocity, neboť až teď si uvědomoval, že to všechno byla neuvěřitelná hloupost. Hloupost, kvůli níž zemřel člověk. Tak se bál o svůj život, že nepomohl tomu, kterému o něj opravdu šlo. Jak se to jen všechno mohlo stát?
Proklínal staříka z parku, proklínal prsten, proklínal sám sebe. Byl to jen žert? Krutý žert? Nebo to byla pravda? A vůbec. Záleželo na tom? Co je horší – že žil tři roky v klamu, v pošetilé představě nadpřirozených sil, nebo to, že opravdu několikrát přelstil smrt a pohrával si s miskami vah osudu, čímž sám sobě dokázal, že jeho život nemá valné ceny tak jak mu byl určen?
Stál na kamenném zábradlí mostu a houstnoucí šero prozařovala světla přibližujícího se vlaku. Jestli teď zemře, znamená to, že ten člověk před chvílí skonal naprosto zbytečně, že ho vlastně zabil a nezaslouží si nic jiného než smrt. Jestli přežije, zbude mu přeci jen nějaká jistota, že to mělo nějaký smysl. Může toho využít. Ne pro sebe, ale pro lidi. Ano! To je jediné řešení, jedině tak vyjde pravda najevo.
Ještě než dopadl na ledové koleje a ještě než byl jeho poslední výdech změněný v obláček páry rozptýlen hlasitě a náhle brzdící lokomotivou, bleskla mu v hlavě slova, která řekl mladíkovi, když odmítl sundat ze svých rukou rukavice. Vzpomněl si také na starcovo varování a přišlo mu líto, že se tedy pravdu nikdy nedozví.
Autor:
E-mail: dvorak.katerina@seznam.cz
Vloženo: 21:34:40  29. 07. 2007


Hodnocení:
4.8 (27 hlasů)

Komentáře (4)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.