|
Velitel Iverus stál na nejvyšší věži obranné pevnosti Uregard ve Stinných horách. Před ním, ve vzdálenosti několika set metrů, rostly tři na sobě nezávislé hradby. První byla již dostavěna a dosahovala do výše více jak padesáti stop, další dvě byly stejně vysoké, ale podle plánů měla být každá alespoň o deset stop vyšší. Takovýto obranný systém měl být nevýhodou pro dobyvatele: obránci mohli po zničení předních linií volně postupovat za další hradby, aniž by se museli vrhnout do přímého boje.
Muž zhodnotil situaci a obrátil se k masivnímu poradnímu stolu v nezakryté části věže. Na vybroušeném kameni byla položena velká mapa Silithie, přidržována v rozích těžkými soškami gryfů. Vedle ležela podrobná mapa opevnění. Iverus na ni položil ruce a přejížděl z jednoho konce na druhý.
Z opačné strany místnosti se ozvalo naléhavé zakašlání. Velitel vzhlédl a uvědomil si, že není sám. Naproti němu stál muž, oděný jen v kožené bederní roušce. Svaly na jeho těle se v mlhavém ranním slunci vzorně rýsovaly. „Vydáte další rozkazy?“ zeptal se hrubým hlasem.
Iverovi se zvrásčilo čelo. Světlé vlasy, které mu sahaly po ramena, mu v provzdušněné místnosti vlály do jedné strany a dodávaly mu vzhled rozježeného puberťáka. Jeho schopnosti však předčily kdejakého vladaře.
„Jestli nedokončíme zbylé dvě hradby, zůstaneme nadlouho zranitelní pro všechny nepřátele…,“ řekl a zamyslel se. „Doufám, že stavaři na jihu jsou s tím stejně daleko jako my.“
Otočil se zpátky a přešel k nezasklenému oknu, ze kterého měl krásný výhled na stavby. „Pro začátek zvyšte obě hradby na danou úroveň, poté se zaměříme na vystavění držáků pro kotle se struskou,“ oznámil.
Svalovec souhlasně zabručel a zmizel.
Iverus si na bocích povolil koženou halenu. Při pohledu na nedostavěnou pevnost a nedostatkem vzduchu, který se ztrácel mezi všudypřítomným prachem z broušeného kamene, se mu točila hlava. Kdyby se zničehonic objevili nepřátelé, trvalo by jen chvíli, než by se probili přes první linie. Muže zalil pocit beznaděje. Za jeho zády čekaly armády spojených národů, které přislíbily pomoc a ochranu při výstavbě Uregardu a přesto jich nebylo tolik, kolik Iverus očekával. Bylo nutné ochránit celý východ země, ne jen pár set hektarů bezcenné půdy.
Nejvíce věřil svému národu – lidem. Sice nebyli silní jako ostatní rasy, ale jejich počet převyšoval všechny. Už od dávných dob obývali Ostrovní království a jihovýchodní výběžek Silithie. Nejvíce zástupců vyslali kentauři, dále se po pevnosti toulali upíři a sem tam se objevil i gnóm.
Večer se pomalu blížil a proto se Iverus oblékl do plátové zbroje a k pasu si přivázal svůj jedenapůlruční meč. Vyšel na chladivý vzduch a loudavým krokem si to šinul k nejvyššímu valu, kde dělníci zrovna tyčili kameny do tvaru cimbuří.
Iverus je chvíli pozoroval a ohříval se u klece se žhavým uhlím. Podzim byl za dveřmi a v noci se už při zemi vytvářela mírná námraza. Pomalu se prošel po všech hradbách a mířil do nejsevernější věže, kde sídlili zástupci jednotlivých ras. Hvězdy a Měsíc v úplňku mu svítili na cestu. Byl rád, že toho stihli tolik za tak krátkou dobu.
Stráže u dveří ho pustily dovnitř a on se ocitl ve velké místnosti, rozdělené na čtyři kóje. Vepředu byla společenská místnost, kde se mohli generálové jednotlivých ras dělit o zajímavosti a vymýšlet důmyslné obranné plány. Na zdi u každého pokoje visel mohutný gobelín se znakem každého knížectví nebo jiného krajového dělení: na kentauřím erbu stál veliký kůň s jezdcem v sedle, který pomalu vrůstal do svého zvířete, upíři zde měli vyšitou vysokou horu s jakousi devíticípou hvězdou a gnómové dvě zkřížená kladiva; nad nimi se táhla klikatá runa, které Iverus nerozuměl. Poslední kóje byla prázdná; byla však důkladně vyzdobená a na gobelínu byly naznačeny dva stromy a mezi nimi ležel dubový list – tohle muži vrtalo hlavou už pěkně dlouho. Kde zůstali elfové? I ti se přece měli na jejich plánu podílet.
„Budete pít?“ Náhlý hlas ho vytrhl ze soustředění. Sklonil hlavu a pohlédl na gnómku, která stála vedle něj. Její tvář zdobilo jemné tmavé chmýří a Iverovi se díky téhle „okrase“ neskutečně hnusila. Popravdě mu připadala jako tlustý sud na víno obrostlý plísní. Na tácu, který byl větší než její hlava, stálo několik korbelů hustě napěněného černého piva.
„O jistě, děkuji!“ zahalekal a na chvíli zadoufal, že se ho při natáčení ani nedotkla. Netušil, proč má nutkání ji od sebe odstrčit – věděl však, že se kladiva a sekery jejích soukmenovců budou v boji neskutečně hodit. I když jich bylo málo. Vzal si jeden nápoj a zasedl k velkému stolu tak, aby ho bylo vidět na všechny strany.
Po několika hltech výborného piva se začalo kolem stolu objevovat čím dál víc tvorů, až bylo v místnosti úplně plno. Kolem stolu najednou sedělo sedm obyvatel Silithie, tři stáli.
Po pravé straně měl Iverus tři do války vyzbrojené gnómy. Seděli na speciálně vyrobených židlích, aby je bylo vidět nad okrajem stolu. Jejich velitel byl podsaditý s dvěma copánky spletenými z několikaletých, důkladně pěstovaných vousů. Jeho tmavě zelené oči trůnily pod hustým obočím, kde tvořily jen jakési dvě malé perličky. U pravé nohy mu stálo velké kladivo s tenkým bodcem na druhé straně. Iverus přemýšlel, jak může tak malý tvor uzvednout něco tak těžkého.
Naproti muži, který seděl v čele seskupení, spočívala velvyslankyně upírů. Její tvář měla ostře řezané rysy, oči měla trochu šikmé a úzké. Vlasy temné jako noc. Mrtvolně bílá kůže budila dojem i v tom nejudatnějším bojovníkovi, když proti ní nastoupil ve válečné vřavě. Kolem ní seděli dva její pobočníci.
Nalevo od Ivera stáli tři mohutní kentauři. Jejich koňské tělo bylo hnědé a v přechodu na člověka tvořilo jemné pigmentové kroužky. Přes záda a hřbet měli přehozenou tvrdou sîlfraní kůži, která měla jistě plnit jak účel šatů, tak měla ochránit svého nositele před náhlým a nečekaným útokem. Kentaur uprostřed držel v ruce tenké jasanové kopí.
„Takže,“ začal Iverus a přelétl pohledem všechny příchozí, „sešli jsme se zde dnes, abychom se konečně začali zaobírali důležitými otázkami. Máte nějaké nápady, jak vyřešit neustálé obavy a nejistotu v pevnosti a veliký neklid mezi našimi národy? Nemůžeme řešit tolik roztržek denně.“
„Naši jsou pro to, abysme vytáhli proti nepřátelům rovnou,“ vyhrkl velitel gnómů. Jeho dva pobočníci důrazně přikyvovali. „Proč máme sedět se staženým ocasem doma jako nějaký blešivý čokl a čekat na smrt? Stejnak nás nějaká křivá horda šutrů nedokáže ochránit před hordama ze západu.“ Jeho hlas vyvolával v Iverovi jistý druh strachu.
„Měli jste zůstat zakopaní ve svých skalách!“ rozkřikl se důležitě kentaur, hladící jednou rukou násadu kopí.
„Kdybysme zůstali ve „svých skalách“, jak říkáš, nikdy bysme se tady nepotkali, protože by ty vaše líné prdele už dávno vymlátili a vaše lesy zapálili!“
Kentaur hrůzostrašně zaržál, pohodil dlouhými vlasy a křikl na gnóma: „Kdo si myslíš, že chrání hranici mezi východem a západem? My! Naše krev je zbytečně prolévána, aby ta vaše mohla zůstat. My zachraňujeme vaše rodiny! Proč si myslíš, že je nás tady tolik? My chceme mír pro Silithii!“
Hádka přišla neočekávaně, ale Iverus tomu nehodlal nijak zabránit. Upírka naproti němu seděla se založenýma rukama a s vítězným triumfem ve tváři sledovala scénu.
Když se po chvíli chystal gnóm hodit po nejbližším člověku prázdný korbel po svém nápoji, Iverus se vypjal ze židle, která spadla s třískotem na zem za ním: „Dost!“ zařval a nikdy by nepomyslel, že může mít jeho hlas takové účinky. Gnóm se zastavil s napnutou rukou a jeho dokořán otevřená ústa svědčila o tom, že je dost vyvedený z míry. Kentaur se chystal nabodnout provokatéra hrotem kopí, které měl výhružně zvednuté a upírku celé shromáždění očividně bavilo.
„Tohle setkání nemělo být začátkem dalšího střetu! Když se nedokážete dohodnout, tak se toho ujmou lidé. Od zítřejšího rána se budou všechny přestupky a roztržky trestat. Jestli nedokážete žít pospolu na kusu půdy, jak spolu můžete bojovat proti stejnému nepříteli? Vyšleme posly do vzdálenosti dvaceti mil od pevnosti, aby nás informovali o všem, co se bude na západě odehrávat – jen tak budeme snad na nějakou dobu bezpečně informováni.“ Iverus stál opřený o stůl a vypadal dost otřeseně.
Ostatní souhlasně přikyvovali, gnóm si pro sebe něco zabručel.
„Dobře, dneska je to vše.“ Iverus vstal a opustil místnost. Venku bylo chladno a příjemně se dýchalo. Pozoroval, opřený o tenkou zídku před věží hvězdy. Za ním se ozvalo klepání podkov o kámen.
„Hvězdy nebyly nikdy tak…,“ hledal kentaur správné slovo.
„…zvláštní?“ doplnil ho Iverus aniž by se otočil. Znal ten hlas už dlouho a od ostatních ho dokázal překvapivě snadno odlišit.
„Ano,“ odvětil kentaur a zastavil se u velitelovy levice. „Jakoby se nám snažily něco naznačit. Já bohužel nejsem ve čtení hvězd zběhlý – měl bych se vrátit domů a poradit se o tom s našimi nejvyššími. Škoda jen, že zde mám jiné povinnosti.“
„Jsem rád, že jsi tady aspoň ty, Natanaeli,“ vzdychl Iverus.
„Já jsem rád, že mohu pomáhat lidem – přece se zase tolik nelišíme,“ zasmál se Natanael a zvážněl: „Veliký problém vidím v gnómech. Jejich síla je úchvatná, ale co zmůže malý tvor proti tak velkému zlu, které se formuje za branami Uregardu? Západ nikdy nebyl tak nebezpečný a oni si myslí, že zvládnou bojovat se skřety vysokými jako my. Já je však viděl, Ivere – čekají nás zlé časy.“
„Doufám, že se mýlíš…!“
‹›‹›‹›
Ráno padla na pevnost mlha z hor a v tajemném pološeru se špatně pracovalo i dělníkům, kteří dostávali za své služby plat. Mezi hradbami se válely husté provazce studené páry a většina obyvatel Uregardu byla ráda, že je zalezlá ve svých příbytcích u plně naloženého krbu. Dnes se nevyplatilo zůstávat venku.
Iverus dohlížel na zavěšování kotlů na žhavou strusku a chvílemi se procházel, aby mu neomrzly konečky prstů - jeho boty zatím se zimou nepočítaly. Kolem krku měl omotanou ovčí vlnu, na sobě tlustý vojenský kožich a meč mu visel volně u pasu bez jakéhokoliv pouzdra, ve kterém by snadno zamrzl. Iverus byl rád, že tady nemusí žít navěky – na jeho rodném Ostrově bylo přece jen větší teplo.
Když stavaři pověsili první nádobu na své místo, velitel usoudil, že ostatní zvládnou stejně dobře a chystal se na další nudnou obchůzku. Vydal se po širokých schodech na první úroveň pevnosti a poté velikou branou, vyztuženou pevným železem a zvláštní žulou, kterou vytěžili samotní bohové gnómů před tisící a více lety. Když se dostal do vhodné vzdálenosti od svého provizorního obydlí, otočil se a oněměl úžasem. Od severního začátku po jižní konec Stinných hor se vzpínaly k nebi jako obrovský strážný anděl samotné hradby pevnosti. Pět jejich věží ji dodávalo ještě vznešenější vzhled.
V mlze, která se pomalu vytrácela, vypadala pevnost jako nepostradatelný strážce okolní krajiny.
Mohli by vymyslet společný znak pro všechny národy a pověsit ho nad nejvyšší věž. Iverus se zasmál svému nápadu a s úsměvem se kochal krásou Uregardu.
„Pane!“ zaznělo Iverovi v zádech. Otočil se a spatřil uhánějícího koně s lidským jezdcem v sedle.
„Co se stalo?“ křikl a popošel pár kroků k jezdci, když u něj jeho kůň smykem zastavil. Teprve teď si všiml, že je zraněný – celá jeho jezdecká halena byla potřísněná krví – rány však velitel nespatřil.
„Tady,“ uniklo jezdci potichu z úst. Seskočil z koně, ale zůstal u něj stát, a Iverus si všiml, že z něj něco stahuje. Před sedlem ležel další muž a Iverus si uvědomil, že všechna ta krev pochází vlastně od něj. Zdravý muž si přehodil zraněného přes rameno a uháněl s ním kolem velitele do pevnosti. „Potřebuje… doktora…,“ sípal, ale na Ivera, který se mu snažil utíkat po boku, nepočkal.
„Po schodišti nahoru a doleva!“ navedl ho chraptící Iverus.
Muž se mu ztratil ve změti těl. Velitel zastavil pod zmíněnými schody, našel nejbližšího strážného a zatřásl jím: „Okamžitě zaveďte toho koně dovnitř a zavřete bránu!“ Kývl směrem ven. Vyběhl po schodech a zamířil do velkého domu, kam vedly celkem troje dveře.
V rozlehlé místnosti bylo postaveno několik desítek nízkých lůžek potažených bílým plátnem a na konci stál šedý stan, kde sídlili doktoři, kteří zrovna neměli nikoho na starost. Na nejbližší posteli ležel onen zraněný a kolem něj postávalo a běhalo početné množství lidí.
Muž byl oblečen ve stejné jezdecké košili jako jeho druh a na rameni měl vyšitý znak špehů. Přes obličej se mu táhlo několik sečných ran, v pravém boku mu zel krátký černý šíp a měl amputovanou část jedné ruky. Iverus byl na zranění z válek zvyklý – kdo ale mohl způsobit něco takového? Když mu zdravotnice potíraly rány bílou mazlavou hmotou, celý se třásl.
Iverus přešel stranou k muži, který ho přivezl. „Pojďte se mnou,“ zavelel mírným hlasem.
„Ale,“ zdráhal se voják.
„Doktor se na něj podívá. Stejně bychom tady neměli být…“
Muž se jeho tlaku podvolil a vyšel s ním na vzduch. „Tak povídejte!“ řekl Iverus. „Kdo ho tak zmrzačil?“
„Jmenuju se Tilgas, pane,“ zakoktal. Jeho velké černé oči těkaly všude možně, jen na Ivera se nebyl schopný podívat. „Byla to hrůza,“ zašeptal.
„Uklidněte se, vojáku…“
„Nemohl jsem nic dělat. Je to moje vina!“ Muž byl na pokraji zhroucení. Iverus usoudil, že mu nemůže být víc jak pětadvacet let. Určitě byl ještě ve výcviku.
„Udělal jste pro něj všechno, co jste mohl…“
„Napadli ho. Všude byla jen samá krev! Viděl jsem je – byli obrovští!“ Voják se rozplakal.
„Kdo? Kdo ho napadl?“
„Skřeti!“ zařval muž.
Skřeti! zhrozil se Iverus. „Kde? Kde vás napadli?“
„Nad průsmykem,“ odvětil voják. V jeho očích se zaleskly slzy. „Asi patnáct mil odsud!“
‹›‹›‹›
Iverus nervózně přešlapoval z jedné nohy na druhou, když čekal, až se několik desítek vojáků jeho věrné jízdy seřadí do řad, aby mohli vyslechnout připravovaný plán. Vedle nich otálelo pár kentaurů, kteří stáli za velitelovým přítelem Natanaelem, který stál kousek stranou od Ivera – smrt v boji vedle přítele – to je to, co si každý bojovník přeje na konci svého života ze všeho nejvíce.
„Dnes se stalo něco, co se nemělo stát ještě dlouho,“ oznámil všem přítomným Iverus, když se všichni uklidnili. „Je, myslím, jasné, že nepřítel na nás chystá útok!“ Snažil se být klidný a navenek vypadat vyrovnaně. „Útok měl být očividně překvapivý a drtivý, ale dostali jsme jistou naději; naději, kterou když správně využijeme, můžeme se v této bitvě stát vítězi.“ Na okamžik se odmlčel, aby dodal svým slovům patřičnou účinnost a přelétl pohledem všechny příchozí. Mezi muži se objevili takoví, kteří měli ve tváři čistou hrůzu z toho, co je čeká; těch bylo ovšem méně než těch, kteří by se utkali s nepřítelem s radostí hned.
„Na nás, na jízdu, se bude spoléhat nejvíce! Skřeti nosí jen málo zbroje, někteří jsou dokonce úplně nechránění. Správnou taktikou je můžeme překvapit my a rozprášit je! Iverus stál nad vojáky s napřaženou pěstí a ti začali výskat a bouchali svými zbraněmi buď do kamenů pod sebou, nebo do plátování na svých nohou. „Nezklamte mne a neotáčejte se ke svému lidu zády!“ Otočil se a odešel. Doufal, že aspoň některé z těch „slabších jedinců“ přesvědčil.
„Musíme teď učinit mnohem více kroků…“ řekl Iverus k Natanaelovi, který byl opět s ním. „Byl ses podívat na toho zraněného?“
„Bohužel jsem to nestihl,“ zašeptal kentaur. „Krátce po tom, co ho přivezli, zemřel.“
„Tušil jsem, že to tak dopadne. Ta zranění vypadala opravdu hrozně!“
„Náš léčitel ho ale ještě před tím prohlédl. Ivere,“ zdůraznil Natanael, „šíp, který ho zasáhl, byl delší, než jaké používají skřeti, a navíc byl otráven sêrealem. Jeho duše by možná ztrátu takového množství krve vydržela, ale sêreal vyvolává ochabnutí mysli a ztrátu tělesné imunity – proto se nedokázal tomu zranění bránit.“
„Sêreal, říkáš?“ Iverus se zamyslel.
„Sêreal.“
„Jestli mají tví zdravotníci pravdu, a o tom nepochybuji, měli bychom poslat mnohem více poslů, než jsme dosud vyslali…“
„To bychom měli…“ přitakal kentaur.
Do večera obcházel Iverus všechny důležité místa pevnosti a kontroloval jejich soudružnost a výdrž. Stavitelé rychle navršili poslední stopy kamení na hradby, vytvořili souměrné cimbuří a nastavili kotle na strusku a na olej, aby se mohly volně rozlévat na nepřátelské žebříky. Po setmění vzplanuly všude po pevnosti kotle na zemi a pochodně po stěnách. Jejich světlo důkladně osvětlovalo všechny části stavby, aby se mohli všichni přítomni připravovat na přicházející souboj.
Iverus s Natanaelem sestavili z několika lidí, kentaurů a upírů skupiny, které měly hlídat určité body v horách a posílat zprávy o nepříteli zpátky do pevnosti. Poté vymýšleli plány na obranu.
V noci se Iverus marně pokoušel usnout a když se mu to podařilo, neklidně sebou házel v nočních můrách, když se mu zjevovaly mrtvé tváře známých vojáků. Vojáků, které měl do bitvy vést on. Když se zpocený vzbudil, první paprsky slunce nejistě osvěcovaly planinu na východě - do nebe se vzpínaly rudé cáry mraků, jakoby samotný bůh nad jejich blížícím se osudem krvácel.
Když se blížilo poledne, začal se zpoza nejbližší skály linout nepřetržitě hustý černý kouř. Všichni špehové se vrátili a Iverus věděl, že konečně přichází hodina, která rozhodne o jejich osudu.
„Měli bychom být připraveni na vše,“ řekl velitel k Natanaelovi, když se šiky lidských vojáků řadily do úhledných linií za hradbami pevnosti. Jeho jízda spolu s kentaurovými nejbližšími byla už připravena na boku, kde se měla po úzké horské stezce dostat nepříteli do boku.
Večer se připlížil nebezpečně rychle, jako když se tygr chystá v jediném krátkém okamžiku polapit svou kořist. Po nebi se táhla černočerná temnota.
Všichni vojáci se pomalu šourali před bránu. Přední řadu tvořili lidé s kopími, kteří měli odrazit první vlnu útoků. Za nimi stáli upíři a pár gnómů, kteří byli ochotní na Uregard přijet. Menší polovina upírů stála na první hradbě s připravenými luky, spolu s většinou kentaurů. Zbytek lidských pěšáků čekalo na konci bitevního pole.
Když byli všichni na svých místech, Iverus vyjel na svém hnědákovi do čela armády. Jeho jezdecká zbroj byla krásně naleštěná, ale nikdo si toho nedostatkem světla nevšiml. Projel do čela vojska a stovky očí na něj upřelo svůj zrak. Všichni čekali nějaký proslov – od vojínů až po generály jednotlivých ras.
Iverus se nadechl…
‹›‹›‹›
Neklidné ticho se neslo přes vrcholky hor. Jemný větřík se otíral o špičky keřů a nízkých stromů a skoro neslyšně šeptal jméno smrti. Vojáci byli ve střehu. I když byli unavení, museli dávat pozor a hlídat západ. Zbývalo už jen pár hodin do rozbřesku, když se nedaleko, na pokraji obzoru, objevily zářivé pochodně skřetích ohňů.
Každý voják se snažil urychleně dostat na své místo, když se vzduch začal plnit nepříjemným štiplavým zápachem. Nepřítel postupoval rychle - chtěl svého protivníka rozdrtit. Lesem se nesly hrůzné skřeky a výkřiky, jak se každá nestvůra snažila dostat se ke svému cíli co nejdřív.
Iverus pozoroval zem, která se otřásala pod tíhou skřetích těl. Po chvíli se ozvaly hlasité válečné bubny a muž spatřil první černokožce, jak vybíhají na krátkou planinu před pevností a bez jakýchkoliv předchozích rozkazů útočí… Byly jich stovky… Už to začíná, napadlo Ivera, který se téměř v tom samém okamžiku otočil a spěchal ke svému koni, aby mohli uskutečnit jejich plán.
Natanael vzhlédl k nebi, cosi zamumlal a vytrhl ze země své kopí. Vydal se za Iverem a za ním dupal veletucet dalších kopyt.
Když se vzdalovali, aby objeli vysoký štít na severu, Iverus se otočil a viděl, jak se první hordy černých nestvůr srazily s první linií lidí – pochyboval, že ještě někoho z jejich lidu někdy spatří. Bojiště se jim ztratilo z dohledu a všichni jezdci spěchali, aby je cesta nestála až příliš jejich drahocenného času.
Asi po čtvrt hodině rychlé jízdy se dostali přes rozviklané stezky hor zpátky a objevili se ve vzdálenosti dvaceti stop od brány, přímo v hordách vysokých skřetů. Iverus na nic nečekal, své kopí měl připravené v pravici. Ze všech sil zařval, aby upozornil černokožce na jejich útok, zarazil si hledí své zdobené helmy a nakopl svého koně ze všech sil do slabin. Ostatní ho následovali a kentauři začali zpívat nějakou válečnou píseň v jejich jazyce. Iverus jim nerozuměl. Vrhl kopí do hloučku prvních odvážlivců, kteří se vydali proti nim a první skřet padl s probodnutým hrdlem na zem. Ostatní začali nepřirozeně kvičet, až to muži dralo uši.
Mírný svah překonali ve zlomku vteřiny a srazili se s nepřítelem. Všude byla samá krev. Obránci pod hradbami se s výskotem dali do ještě urputnějšího boje. Iverus tasil meč, připevněný na boku jen slabými koženými pásky. Sekal kolem sebe a doufal, že aspoň jednou zasáhl – v takovém chaosu se nebylo možné orientovat.
Upíři u brány se krvežíznivě pouštěli do neustálých útoků. Pomalu ustupovali před ranami nepřítel, ale když se naskytla příležitost, když jeden skřet uvolnil svou pozici, vtlačili pár svých soukmenovců ven, semknuli se kolem malého hloučku skřetů a během pár okamžiků všechny pobili. Iverus se ani nestačil podivovat nad jejich mrštností a taktikou.
Odrazil šavli jednoho černokožce a proťal mu čepel hlavou. Černá krev vystříkla daleko za něj – Iverus se musel ovládat aby se nepozvracel. Ve vzduchu se mísil smrad potu, moči a zaschlé sražené krve.
Boj trval dlouho. Pomalu začínalo svítat a na Ivera přicházel pocit únavy. Skřetů pořád neubývalo, právě naopak, bylo jich čím dál víc.
Jezdci se jen ztěží dostali zpátky k pevnosti. Zbylo jich asi dvacet, ale skřetů bylo pobitých mnohem více. Iverus nikde neviděl Natanaela a bál se nejhoršího. Sesedl z koně a nechal ho odvést za hradby. Pomalu došel k hliněnému valu a posadil se na něj. Musel si aspoň chvíli oddechnout. Všude po těle měl suchou černou krev, která ho nepříjemně pálila. Pár škrábanců mu hyzdilo obličej, když kdesi ztratil helmu a měl naraženou levou ruku, když mu nějaký štít vrazil do boku, ale jinak byl téměř nezraněn. Napil se z přinesené vody a nechal ji kolovat dál. Přiběhla k němu upírka, se kterou se setkal před pár dny v poradní místnosti – bezpochyby byla hlavní vojevůdkyní její rasy.
Na zápěstích se jí stříbrně třpytily nádherně zdobené chrániče, vykládané ametystem. „Potřebujeme vyměnit naši linii, musíme si odpočinout! Gnómové jsou pobiti, zbývá nám už jen pár kentaurů. Nemůžeme vyhrát!“ vyhrkla na něj. Její čepel zajela se skřípotem do pochvy na zádech.
„Vím to,“ řekl Iverus. „Všichni si potřebují odpočinout. Lidé vás na vašich postech podpoří, dostanete vše co potřebujete, ale, prosím, bojujte za svobodu Silithie!“
„Budeme bojovat dokud nepadneme!“ souhlasila upírka. Vběhla postranní branou do útrob Uregardu, povolala k sobě pár svých lučištníků a utíkala zpátky do bojiště. Téměř ihned se její zbraň ozvala. Iverus spolu s hrstkou jeho jezdců vyběhli na pomoc odvážným přeživším a prosekávali si cestu hustým polem nepřátel. Kdykoliv Iverus zabil nějakého skřeta, objevili se na jeho místě dva další – hrnuli se ze všech stran.
Po dalších nekonečně dlouhých bojích se konečně začalo zdát, že odporných černokožců ubývá. I když byli téměř o hlavu vyšší než Iverus, nebyli nijak výrazně cvičeni v boji. Toužili pouze po mase svých obětí.
Velitel spatřil kolem sebe už jen pár svých druhů. Zbytek jeho mužů byl rozsekán na zemi, která byla nasáklá smíchanou krví dobra a zla. Po kamenné půdě odtékala tenkými žlábky do podzemní vody.
Náhle se před Iverem zjevil skřet o mnoho vyšší a o dost ošklivější než jeho soukmenovci. Zaútočil shora. Iverus jeho útok odkryl, ale musel se bránit před dalšími, které přicházely znovu a znovu. Takového rychlého nepřítele ještě Iverus nepotkal. Skřetovi vyrůstaly ze spánkových kostí dva malé rohy. Oči měl tmavě zelené na rozdíl od ostatních, kteří byli tmavě hnědí až černí.
Když dostal velitel šanci, zaútočil a zasypal nepřítele tvrdou sadou útoků. Skřet se jim vyhnul, ale poslední ho zasáhla do hrudi. Čepel projela přes tenké plátování do trupu a meč se zastavil až o tlustý jílec. Skřet zachroptěl, vytrhl Iverovi zbraň z ruky a zlomil ji u svého těla, čepel v něm zůstala, když padal mrtvý k zemi.
Muž vydechl, z vyčerpání se mu podlomily kolena. Zavřel oči a nechal jemný vítr aby mu pročesával vlasy. Na okolní bitvu doslova zapomněl. Do hlavy se mu zabořila dřevěná násada jedné ze skřetích seker. Slabá kost praskla. Iverus otevřel oči a v předsmrtní agónii otevřel ústa, aby mohl zařvat. Z jeho plic nevyšel jediný hlásek. Daleko nad obzorem se ozval dunivý zvuk a objevil se zlatavý záblesk, který byl muži poslední nadějí před smrtí. |
