|
|
Napsáno podle seriálu Heroes
„Všichni se považujeme za vládce svých životů... zodpovědné a schopné určit si svůj vlastní osud... ale máme během růstu skutečně na výběr? Nebo během pádu? Rozhoduje za nás snad nějaká vyšší síla ukrytá hluboko v našich srdcích? Je to evoluce, která nás tlačí kupředu a provází z pokolení na pokolení? Či snad věda? Nebo je za tím sám Bůh ukrytý ve všech věcech vedoucí nás za ruku a ochraňujíc nás?
Odpověď je mimo náš dosah... zatím... můžeme si pouze vybrat, jak se zachovat, když osud zavolá...“
Stmívalo se a na zatuchlou pracovnu v tiché zapadlé ulici padalo tíživé ticho rušené jen neustálým tikáním hodinek. Tik-tak, tik-tak, rozléhalo se všude ze všech stran jako nekonečná symfonie zvuků povzbuzující k práci mladého muže sedícího na vratké židli u malého stolku v rohu místnosti. Byl vyšší postavy, s uhlově černými vlasy ulízlými po stranách hlavy. Na obličeji napnutém soustředěním měl nasazeny brýle s pracovním kukátkem. Jmenoval se Gabriel Gray a opravoval hodinky, neboli jak on s oblibou zdůrazňoval, starožitnosti. Věnoval se tomu celý život. Jediná věc, kterou kdy doopravdy uměl a pro kterou si kdy dokázal sám sebe vážit. A nebylo to něco, co by se musel dlouze učit nebo složitě nabývat zkušenosti a zručnost. Šlo mu to odjakživa.
Byl v tom jistý druh talentu nebo snad dokonce zvláštního nadání, že vždy přesně věděl, jak daná věc funguje, z jakých částí se skládá a jak je správně spojit dohromady, aby vytvořily dokonale fungující komplex, který byl zároveň uměleckým dílem. Miloval to. A zároveň mu to trochu nahánělo hrůzu.
Tikání nejrůznějších hodinek a hodin všude po místnosti nerušeně pokračovalo. Pro některé lidi by se možná zdálo nesnesitelné, Gabriel mu však věnoval asi stejnou pozornost jako průvodčí na nádraží projíždějícímu vlaku. Opatrně a téměř s chirurgickou přesností přenesl kovovou pinzetou další miniaturní ozubené kolečko do náručí rozebraného komplikovaně vyhlížejícího strojku, co ležel na zaprášené desce stolu. Ozvalo se uspokojivé, sotva slyšitelné zacvaknutí a hodinky se rozeběhly. Gabriel se usmál a natáhl se pro další součástky.
Najednou v polovině pohybu ale ustrnul. Dveře do jeho pracovny se s tichým zacinkáním domovního zvonku otevřely. Gabriel pozvedl hlavu.
Dovnitř tiše vklouzl postarší člověk, jak alespoň mohl v příšerí u průchodu a přes kukátko pozorovat. Nejen postarší, ale dle tmavší pleti a výrazných rysů v obličeji snad i orientálního typu. Vlasy však neměl skoro žádné.
„Mohu vám pomoci?“ zeptal se Gabriel po chvíli nepříjemného ticha.
„V to doufám, pane Grayi,“ odpověděl muž zdráhavě a vykročil blíž na světlo.
Teď si ho mohl podrobněji prohlédnout. Vypadal utahaně, skoro roztěkaně a pod pravým okem měl malou modřinu. Tělo se mu chvělo, avšak pohled zůstával pevně zakotvený na mladíkovi s tmavými vlasy. V jeho pohledu však bylo něco znepokojujícího. Možná radost nebo dokonce zadostiučinění.
„Odkud víte, jak se jmenuji?“ zeptal se Gabriel opatrně a pohled se mu stále zavrtával do cizích očí.
„Řekněme, že to prostě vím,“ odpověděl muž ladně, jako by na tom nezáleželo a pokusil se o něco jako povzbudivý úsměv.
„Už budu zavírat,“ řekl mu Gabriel mírně, „i když vám snad ještě budu schopný pomoci, je to jenom maličkost...“
„Cože, prosím?“ zeptal se plešatící muž trošičku zmateně.
„Vaše hodinky,“ ukázal Gray na zlatavou věc na jeho pravém zápěstí. „Jsou rozbité. Ukažte...“
„Ale, já...“ usmál se člověk evidentně nepochopen. Přistoupil však blíže a ochotně mu je předal.
Gabriel je podržel blízko u ucha a zaposlouchal se. Tik-tak, tik-tak.
„Ano, je uvolněná jedna spirálka, jak jsem si myslel,“ řekl. „Hodinky se tak zpožďují asi o dvě sekundy.“
„Jak jste to poznal?“ zeptal se příchozí, očividně ohromen.
„Řekněme, že jsem to prostě věděl,“ usmál se Gabriel a oplatil muži předchozí drzost. Zlehka vzal do ruky vhodný nástroj, aby hodinky opravil.
Návštěvník si mezitím s obrovským zájmem prohlížel jeho pracovnu.
„Tohle vypadá opravdu složitě,“ poukázal na strojek, na kterém Gabriel pracoval před jeho příchodem.
„Ach ano,“ přitakal Gabriel potěšen jeho zájmem. „Na tomhle miláčkovi dělám už skoro sedm let, tělo je standartní, ale součástky vevnitř jsou velmi staré, německé, rok 1917.“
Ozvalo se další lehké cvaknutí a mladík s úsměvem vrátil hodinky svému majiteli.
„Jste laskav,“ poděkoval muž. „Kolik jsem dlužen?“
„Nechte to prosím být,“ odpověděl Gabriel ochotně, ale hned přešel na podezřívavější tón. „Spíše mi zkuste povědět, proč jste za mnou přišel. Myslím, že tu nejste kvůli hodinkám, že ne, pane... pane?“
„Promiňte, moc se omlouvám za svoje způsoby,“ řekl muž pokorně. „Jmenuji se Suresh, profesor Suresh, pocházím z Indie a zabývám se genetikou. Mám jistou teorii o lidské evoluci a věřím, že vy byste mohl být její součástí, pane Grayi.“
Sáhl levou rukou pod svůj tlustý kabát a vytáhl těžkou, nově vypadající knihu, kterou podal trošičku polekanému hodináři.
Gabriel si rychle sundal pracovní brýle a pohlédl se zájmem na černou obálku knihy. Mezi zeleným nápisem jména Chandra Suresh a modře podbarveným titulem „Cesta k Evoluci“ byl obrázek něčeho, o čem Gabriel věděl, že je šroubovice lidského DNA.
„Ano, moje práce,“ řekl muž klidně. „Napsal jsem ji už před lety. Byl bych moc rád, kdybyste si ji přečetl. Pokud vás to, co tam najdete, zaujme, uvnitř je napsaná moje současná adresa a telefonní číslo. Rád jsem vás poznal, pane Grayi.“
Věnoval mu poslední zářivý úsměv, pak se tiše obrátil a zamířil k odchodu.
Gabriel neschopen slova ho pozoroval až do chvíle, kdy poslední lem jeho pláště zmizel ve tmě za zavírajícími se dveřmi.
Bylo to skoro jako sen, vlastně až na knihu, kterou pevně svíral v ruce.
***
Vzrušením nemohl ani dýchat. Uvnitř něj všechno skákalo jako na obrovské pružině, když kráčel po špinavém schodišti nahoru. Celý den probděl nad knihou, kterou měl teď bezpečně zamčenou v šuplíku u sebe doma ve skříňce. Nemohl se dočkat, až se znovu setká s člověkem, který mu během několika minut dokázal převrátit život vzhůru nohama. Vlastně se skoro až obával, když třikrát hlasitě zaklepal na masivní dřevěné dveře ve třetím patře, jestli to všechno není jen nějaká velká hloupá recese.
Dveře se téměř okamžitě otevřely. Profesor Suresh se potěšeně usmíval.
„Myslel jsem si, že Vy přijdete, Gabrieli,“ řekl spokojeně.
„Já... musel jsem se s vámi znovu setkat,“ vyhrkl Gabriel rychle bez dechu a bez přemýšlení, když byl vpuštěn dál. „To, co popisujete ve své knize je... je...“
„Pravda?“ zamrkal na něj profesor s úsměvem, když přešli z předsíně po draze vypadajícím koberci do malého pokojíku. Vypadal docela útulně, ale byl v něm nepořádek. Na černě nalakovaném pracovním stole stála omšelá fotografie v rámečku a vedle ní otevřený notebook, ke kterému vedla ohromná spousta kabelů směřujících k nejrůznějším podivným přístrojům, které Gabriel v životě neviděl. Všude se válely knihy a vytištěné stránky a papíry.
A přímo za stolem byla na zdi pověšená mapa světa, tak veliká, že pokrývala prakticky celou plochu stěny. Desítky špendlíků, které v ní byly zapíchány se vzájemně propojovaly tenkými barevnými provázky.
Gabriel přištoupil pomalu blíže a podíval se. Špendlíky přidržovaly staré novinové útržky s černobílými fotkami a žluté lístečky se jmény lidí a názvy ulic, telefoními čísly... zrak mu zajel ke špendlíku s lístkem, na kterém bylo napsáno jeho jméno a adresa.
„Takže tímhle jste se vážně zabýval celý život?“ zeptal se mladík ohromeně zády k profesorovi. „Objevováním lidí jako jsem já?“
„Ale kdepak, mladý příteli,“ řekl profesor, nabídl mu židli a sám se posadil do pohodlně vyhlížejícího koženého kolečkového křesla. „Trvalo roky a roky, než jsem byl schopen někoho hledat. Roky, než jsem sestavil tuhle mapu, podle které jsem vás našel. A vy jste první, úplně první, za kým jsem takto přišel. Moje teorie byly všemi mými kolegy považovány za výmysl, za blábol a fantazii... moje vědecká reputace šla na univerzitě, kde jsem před časem učil, ke dnu jako kámen ve vodě. Musel jsem se uchýlit do samoty a bádat, dlouho a dlouho. Určitý čas jsem si nebyl jistý, ale teď už si jistý jsem, naprosto... dáte si něco k pití?“
„Cože?“ řekl rychle Gabriel náhle vyvedený z míry. „Ach jistě, díky... a ta vaše nadání, zvláštní schopnosti nebo jakkoliv tomu říkáte. To, co popisujete ve své knize. Ohýbání časoprostoru, létání, tělesná regenerace, čtení myšlenek...“ Gabriel rychle odříkával pojmy, které se mu vryly pevně do paměti jako tetování na hladkou kůži. „Kterou z nich si myslíte, že bych mohl disponovat já?“
„Proto jsme přece tady, abychom to zjistili, ne?“ zašeptal Suresh, usmál se koutky úst a pozvedl šálek s čajem. Druhý přistrčil směrem ke Gabrielovi.
„Na vás, pane Grayi!“ řekl a napil se. Gabriel se však ani nepohnul. Vzrušení a nepopsatelná radost, které se v něm mísily už od rána se zvětšovaly ohromnou rychlostí z vteřiny na vteřinu.
Jeho pozornost upoutala velká ilustrovaná kniha, která ležela otevřená dokořán na druhé straně profesorova stolu. Zřejmě šlo o nějakou encyklopedii anatomie. Na křídových stránkách bylo podrobně nakreslené schéma lidského mozku s latinskými názvy jednotlivých částí.
„To mi budete řezat do hlavy?“ zeptal se Gabriel napůl z legrace napůl s mírnými obavami.
Profesor se ze srdce zasmál.
„Ne, nemusíte se bát, nezkřivím vám ani vlásek na hlavě. EEG, EKG, nic, co by vás nějak poškodilo.“
Gabriel přikývl.
„Nicméně je dobře, že jste si toho všiml... víte, lidský mozek je nepředstavitelně dokonalá věc. Kontroluje a ovládá každou činnost v našem organismu. Každou. Vědomou i nevědomou. Jeden můj dávný přítel z university má přístup k magnetické rezonanci...“
„To používají lékaři k mapování mozku, že ano?“
„Správně, měření alfa vln, neuronové shluky... ale nebudu vás obtěžovat se složitou teorií,“ dodal profesor s úsměvem. „Podstatné je, že mluvíme-li o lidské duši, z vědeckého hlediska, pak je právě v mozku.“
Gabriel se usmál, ale nic neřekl. Nepřítomně hleděl před sebe.
„Nerozrušil jsem vás?“ zeptal se profesor Suresh po chvíli zdráhavě.
„Ne, to je v pořádku,“ přišla klidná odpověď. „Jenom je toho trochu moc na jednu chvíli, jestli víte, jak to myslím.“
„Rozumím vám,“ usmál se profesor a vzal na chvíli ze stolu do ruky fotografii v rámečku. Byl na ní on sám vedle mladšího muže, který mu byl lehce podobný, až na to, že nebyl plešatý, ale zdobila ho čupřina kudrnatých tmavých vlasů. Oba dva vypadali šťastně, zářivě se usmívali a mladší muž měl na hlavě promoční čepici.
„Váš syn?“ odhadoval chladně Gabriel a snížil obočí.
„Ano, můj syn Mohinder,“ řekl profesor a tvář mu zesmutněla a odmlčel se.
„Mám tuhle fotografii moc rád...“ řekl po chvíli těžkým hlasem. „Mám rád fotografie obecně. Dokáží vždy přesně a věrně zachytit jeden jediný moment, malilinkatý okamžik štěstí a zachovat ho neměnný na věky věků. Docela zvláštní, nemyslíte?“
Položil fotku zpátky a slabě si povzdychl.
„Říkáte to, jako by to štěstí už pominulo?“ zeptal se Gabriel zvědavě.
„Já a Mohinder... no řekněme, že jsme už spolu zažili lepší období,“ křečovitě se usmál profesor. „Před mým odjezdem z Indie jsme se ošklivě pohádali, urazil jsem ho některými opravdu nepěknými slovy a došlo i k násilí...“
Gabriel si znovu jako tenkrát, když ho spatřil poprvé, všiml modřiny pod pravým okem.
„Mohinder je dobrý člověk, lepší než já, zřejmě... hodný a oddaný všemu, čemu věří. Vždy stál při mně, když se mi všichni ostatní smáli, a já jsem si ho za to vážil... když mne ale teď požádal, abych ho vzal s sebou... já... musel jsem odmítnout...“
„Proč?“ zeptal se Gabriel zaraženě a napil se čaje.
„Jako vědec se nesmíte omezovat ničím, bohužel,“ řekl profesor suše. „Nesmíte dovolit, aby se vám do vaší práce připletly city nebo emoce. Ani k vlastní rodině. To pak znamená váš konec. Toho jsem se bál. A můj syn to moc dobře ví. Možná proto mě teď tak nenávidí...“
„Dal jste tedy přednost mně před vlastní rodinou?“ zeptal se Gabriel zvláštním hlasem. Nebyl v něm údiv, spíše potěšení.
„Ano, dá se to tak říct. Když jsem konečně po letech a letech práce sestavil seznam lidí, u kterých věřím, že by mohli mít zvláštní... nadání, padla má volba na vás. Může to být náhoda, může to být osud, říkejme si tomu jak chceme, nicméně vy jste první člověk, jakého jsem našel a u kterého věřím, že by mohl být... výjimečný.“
Znovu si bezmyšlenkovitě nalil čaj a lehce se zamračil.
Po Gabrielově tváři se rozlil potěšený úsměv. Šťastně zamrkal očima.
„Víte, když jsem byl malý,“ promluvil nesmírně pomalu, že to až vypadalo, jako by ze sebe soukal něco, co měl na jazyku už dlouho. „Když jsem byl ještě dítě, často jsem si přál, aby nějaký záhadný cizinec náhle vstoupil do mého života a řekl mi, že moje rodina ve skutečnosti není moje rodina. Nebyli to špatní lidé, to ne, byli jen... bezvýznamní, obyčejní, stejní jako všichni ostatní. A já jsem chtěl změnu. Chtěl jsem být jiný, zvláštní, neobyčejný...“ při posledním slově mu tmavé oči doslova zářily touhou.
Suresh ho beze slova a pohybu pozoroval.
„A nakonec,“ řekl Gabriel a hlas mu klesl do tíživého šepotu, jenž zlehka naznačoval velké zklamání, „se hodinářův syn stal hodinářem. Je to tak marnivé! A já jsem chtěl být... důležitý!“
„Vy jste důležitý, Gabrieli,“ řekl profesor vážně a náhle se mu tvář zkřivila soustředěním. Uběhlo pár prázdných chvilek, a pak profesor konečně zašeptal: „Myslíte, že bychom mohli začít už teď hned?“
Mladík zvedl hlavu a roztřeseně si se starším mužem vyměnil vzrušený pohled. Pak slabě přikývl.
***
Dny pomalu ubíhaly.
Seděli opět v profesorově pracovně, oba maximálně soustředění na svou práci, že skoro ani nezaznamenávali rušnou ulici, kde za otevřenými okny svítilo krásné odpolední slunce přicházejícího léta.
Gabriel měl na čele připojené tři tenké drátky vedoucí k profesorově počítači a na ruce přístroj k měření tlaku. Vypadal rozrušeně a neustále mluvil, zatímco profesor zůstával až znepokojivě potichu a jenom mlčky pozoroval dění na obrazovce monitoru.
„Ve své knize,“ začal znovu Gabriel tichým hlasem své oblíbené téma, „používáte frázi – ,evoluční příkaz‘. “
„Ano, ano,“ zabručel nepřítomně profesor. „K tomu jsme předurčeni.“
„Mořské želvy umírají na pláži, kde se narodily,“ odříkával Gabriel zpaměti vášnivě jednotlivé pasáže. „Pavouci požírají své mladé, lvi zabíjejí gazely... nedělají to protože chtějí, ale protože musí. Evoluční příkaz, jak jste řekl. Někteří jednotlivci se ale liší. Narozeni nebo vylíhlí jako každý jiný svého druhu se zdají být normální, až na to, že nejsou... nesou v sobě unikátní genetický kód, který pozvedne jejich druh na další evoluční úroveň. Je to osud!“
Profesor si zhluboka povzdychl.
„No vzhledem k tomu, že nejste mořská želva,“ řekl zasmušile a pomalu pozoroval křivky Gabrielových mozkových funkcí, „tak zřejmě jediná dobrá zpráva, kterou vám mohu dát je, že jste zdravý.“
„Myslíte jako... normální?“
Gabriel ze sebe vztekle odhodil propojovací dráty a promnul si zpocené čelo.
„Takže pořád žádné známky? Nic, co by odpovídalo...?“
„Obávám se, že ne.“
„Tak možná zítra,“ vyhrkl honem mladík, „pořád máme před sebou ještě ten CT skener...“
„Pane Grayi,“ řekl profesor jasným a zřetelným tónem tak, že ho umlčel. „Myslím, že bychom se měli i pomalu připravit na možnost, že jsem ve vašem případě udělal chybu, možná nemáte žádnou zvláštní schopnost.“
„Nevzdávejte to se mnou, prosím!“ řekl rychle Gabriel, vyskočil ze židle a pohlédl profesorovi do očí, které se začaly úžit znepokojením.
„Jsem tak blízko,“ pokračoval mladý muž se zanícením. „Cítím to, myslím, že jsem jenom krůček od objevení mého skutečného potenciálu!“
Chvíli bylo ticho rušené jen zvuky projíždějících aut.
„Proč opravujete hodinky, Gabrieli?“ zeptal se najednou profesor suše.
„Můj otec mi opravdu nedal na výběr,“ odsekl Gabriel zlehka překvapen otázkou.
„Ano, ale proč neuděláte to, co chcete vy sám. Když jste za mnou přišel poprvé, říkal jste, že potřebujete změnu. A věřím, že vy to dokážete. Tak se vraťte domů a zkuste o sobě přemýšlet...“
„Jenže vy jste přišel za mnou!“ vyprskl Gabriel, teď už vztekle. „A tohle... tohleto má být jako všechno?!“
„Ano, pane Grayi, to je všechno,“ zazněl teď už chladný profesorův hlas. „Nejsem odpověď na vaše problémy, jak jsme si možná před pár dny mysleli. Testy, podle kterých jsem vás objevil, nejsou stoprocentní. Už takhle jsem vám věnoval až příliš mnoho času a je zde spousta dalších, na které musím zaměřit svou...“
„...takže se mě chcete zbavit?!“ skočil mu mladík znovu do řeči hlasem zdeformovaným zlostí. Než mohl profesor něco říci nebo udělat, přešel několika svižnými kroky k velké nástěnné mapě za profesorovými zády. „Jsou tu přece další, o které se musíte starat, že ano?! Co tenhle chlap...“ utrhl z mapy lísteček, který byl nejblíže tomu s jeho jménem. „Brian Davis,“ přečetl jméno, „myslíte si, že umí telekinezi nebo co,“ rychle četl z lístku, „pohybovat předměty pomocí vlastní vůle... pomůžete mu nebo ho taky nakonec odkopnete jako kus smetí tak, jak jste to provedl se mnou? Tak jak jste to provedl svému synovi!“
Vztekle praštil pěstí do černé desky přeplněného pracovního stolu, až na něm několik drobných věcí mírně poposkočilo. Jindy pohledný obličej byl zkřivený vztekem.
„Myslím, že byste měl okamžitě odejít, pane Grayi,“ zašeptal výhružně profesor Suresh a hlas se mu třásl strachem.
Gabriel se zhluboka nadechl, jako by chtěl ještě něco říci, ale pak jen vyslal jeho směrem poslední pohled plný pohrdání a rychle odkráčel ke dveřím, které moment na to hlasitě práskly.
Vyběhl ven na rušnou ulici před domem. Vztek jím ještě lomcoval, ale snažil se uklidnit a přemýšlet. Bezmyšlenkovitě, ignorujíc hlučnou dopravu a nekonečné procesí lidí směřujících sem a tam, sáhl do kapsy a vytáhl žlutý odraný lístek popsaný černým fixem.
„Brian Davis,“ přečetl si znova pro sebe v duchu.
A pod tím bylo napsáno ještě něco.
Rychle prolétl pohledem dlážděný chodník před sebou a vedle nějakého muže v obleku a s velkými brýlemi, co právě vystupoval ze žlutého taxíku, spatřil telefonní budku.
***
Ten den strávil doma ve své pracovně. Zlost se již uvolnila, ale vystřídalo ji tíživé napětí. To čekání bylo skoro nesnesitelné, ale zatím vše vycházelo dobře, tak proč se něčeho obávat?
Venku se už pomalu stmívalo.
Seděl sám, opřený ve své oblíbené židli u pracovního stolku, ztracen v temných myšlenkách.
Nekonečné tikání všech hodin a hodinek okolo se mu poprvé v životě zdálo rušivé.
Z letargie ho vytrhl až zvuk dveřního zvonku. Rychle vyskočil ze židle jako po zásahu elektrickým proudem a narovnal se.
Stál tváří v tvář menšímu, lehce obéznímu člověku s nehezkým obličejem oblečeném v pruhované košili a džínách. Vypadal, že se chvěje.
„Promiňte, dneska mám zavřeno,“ vyhrkl Gabriel. „Je to napsáno na...“ najednou se odmlčel a tvář se mu protáhla úsměvem. „Vy jste...?“ zeptal se potichu a muž slabě přikývl. Dočkal se.
„Brian Davis,“ promluvil konečně příchozí a představil se docela protivným mečivým hlasem. „Volal jste, že mi můžete pomoci.“
Gabriel krátce přikývl: „Pojďte dál.“
„Promiňte, omlouvám se,“ zablekotal muž. „Ale asi jsem v telefonu přeslechl vaše jméno.“
„V pořádku,“ řekl Gabriel chladně. „Jmenuji se...“ na maličký moment zaváhal, pak mu ale zrak neúprosně sjel k hodinkám na jeho ruce. Tik-tak. Název značky byl napsán jasným světlým písmem pod třemi tenkými ručičkami.
„Sylar,“ přečetl nahlas a pak se obrátil k muži: „Mé jméno je Gabriel Sylar.“
Chvíli bylo ticho.
„Moc děkuji, že jste mi zavolal, pane Sylare,“ řekl poté rychle Brian Davis a jeho hlas zněl téměř politováníhodně. „Víte, nikoho už nemám, komu bych se svěřil. Těch málo lidí, co to vidělo na vlastní oči, mě mají snad za nějakou zrůdu, nebo co.“
Hořce se uchechtl. Znělo to jako když křupe písek.
„Můžete mi to předvést?“ zašeptal Gabriel dychtivě.
„Jistě, jistě, hned,“ odpověděl hbitě Davis a přikročil blíž.
Pomalu napřáhl pravou ruku a lehce přivřel oči. Chvíli se zdálo, že se nic neděje. Pak si Gabriel povšiml, že prázdný keramický hrnek od čaje, co stál na jeho pracovním stolku se sám od sebe pohybuje bez viditelné síly, odstrkujíc z cesty starou tužku.
„Neuvěřitelné,“ zalapal Gabriel po dechu a oči se mu málem zalily slzami.
„Můžete mě toho zbavit?“ zazněl protivně slabý hlásek naproti němu. Brian stál a mnul si rukou čelo jako někdo, koho trápí těžká migréna.
„Zbavit?!“ zopakoval Gabriel nevěřícně jeho poslední slovo jako by se přeslechl.
„Nechci to,“ zakňučel Brian a v jeho velkých kulatých očích se zračil hluboký smutek. „Není to normální, víte. Je to až... nelidské. Dodnes jsem se to nenaučil pořádně kontrolovat. Když jsem byl malý, stávaly se kolem mne divné věci. Předměty se pohybovaly samy od sebe, lidé ze mě měli strach. Jednou se stala taková nehoda...“
Obličej se mu protáhl, evidentně nebyl schopný pokračovat.
Gabriel ho už ale neposlouchal. S náhlým rozbřesknutím v hlavě mu vše začalo dávat perfektní smysl. Rychle dumal v paměti nad některými věcmi, které se dozvěděl v profesorově bytě.
Přistoupil blíž k Davisovi, který před jeho ostrým pohledem sklopil zrak.
Tik-tak, tik-tak.
To tikání bylo silnější než obvykle, bylo to však jiné než tikání hodinek, na které byl zvyklý. V tomhle se zdálo býti něco špatně, něco...
„Jste porouchaný,“ pronesl najednou Gabriel tiše.
„Co-cože?!“ zablekotal chlap. „Jak to myslíte?“
„Nejste v pořádku,“ řekl Gabriel znovu věc v podobném duchu. „Suresh měl pravdu. Teď už všechno chápu. Je to doopravdy v mozku.“
„Takže, takže,“ snažil se Brian něčeho zoufale chytit. „Takže mě dokážete... spravit?“
„Myslím, že ano,“ zazněla jasná Gabrielova odpověď, ve které však nebyla ani špetka něhy a výhružně se vztyčil před mnohem menším Brianem. Volnou rukou tiše prohledával prostor za sebou.
„To je skvělé,“ usmál se křečovitě Brian, ale pomalu ustupoval. „A jak přesně si myslíte...“
„Dokážu vás spravit,“ řekl jasně Gabriel a vůbec jeho slovům už nevěnoval pozornost. „Je to totiž dokonce evoluční příkaz.“
Než se stačil Brian vůbec pohnout z místa, přiletěla najednou odnikud Gabrielova ruka, ve které křečovitě svíral starý kovový budík a udeřila ho plnou silou do spánku.
Neduživý Brian se složil k zemi jako hadrová panenka.
Gabriel se znovu napřáhl a znovu a znovu mlátil do hlavy teď už ležící a bezvládné tělo. Vlasy na zátylku byly po chvíli zrudlé krví.
Gabriel se narovnal, spěšně si přejel rukou po tváři a snažil se nevnímat svoje srdce, které mu rázem začalo bít jako splašené.
Tik-tak, tik-tak. Tikání hodin kolem jakoby nabývalo na intenzitě, skoro se až zdálo, jako by se neúnavné strojky zbláznily a snažily se předhonit samotný čas.
Upustil plechový budík, který se zadrnčením dopadl na podlahu, kde teď pomalu tekl strůžek krve a znovu mu v mysli vyvstala triumfální myšlenka.
Hnusilo se mu, co musí teď udělat, ale pomalu a roztřesenou rukou otevřel horní zásuvku ve svém pracovním stole. Uvnitř byl nůž.
***
Sklenice popojela sama od sebe po černém stole zleva dopravda, poté zakroužila kolem malého štosu kancelářského papíru, aby následně se zasvištěním přeletěla místnost a narazila bleskovou rychlostí do zdi, kde se rozletěla na desítky malinkatých střepů.
„Omlouvám se,“ řekl Gabriel s předstíranou skromností.
„To... to... je v pořádku,“ vykoktal nevěřícně profesor Chandra Suresh. „Konec konců, je to jenom sklenice.“
Byla půlnoc. Pokoj osvětlovalo jenom mdlé světlo ze stolní lampičky. Někde v dálce se ozývalo štěkání psa.
Ještě před hodinou vrazil rozběsněný mladík do bytu, aby oznámil šokovanému profesorovi, že mu musí okamžitě něco ukázat. Něco, co dá celému tomu šílenému týdnu plnému nekonečných testů, který spolu strávili, smysl.
„Takže to vypadá, že jste měl o sobě celou dobu pravdu a já jsem byl příliš slepý na to, abych to rozpoznal,“ zašeptal zahanbeně profesor.
„Vlastně spíš já bych se měl omluvit,“ řekl pokorně Gabriel a usmál se na něj. „Choval jsem se k vám hrozně, po tom všem, co jste pro mě udělal.“
„Byl jste rozzlobený,“ řekl profesor chápavě a tónem hlasu naznačil, že mu to vůbec nedává za vinu. „A lidé dělávají a říkají hrozné věci, když jsou rozzlobení.“
Snažil se to udělat nenápadně, ale Gabriel si všiml, že při těch slovech lehce pošilhává k fotografii v rámečku, která stála v naprosto stejné pozici na stole jako posledně.
„Takže znovu na stejné lodi?“ zašeptal Gabriel potěšeně, postavil se do pozoru a napřáhl ruku na usmířenou směrem k Chandrovi.
„Prošel jsem polovinu světa hledáním důkazu,“ odpověděl profesor a stiskl jeho ruku tak silně, jak jen mohl, „abych ho nakonec vyhodil dveřmi. Je mi to moc líto, Gabrieli.“
„Sylar.“
„Co prosím?“ usmál se profesor.
„Moje nové jméno,“ řekl Gabriel pevně. „Cítím, že mi byla dána možnost začít znovu. Nové jméno, nová identita.“ Na chvíli se odmlčel. „Nový účel...“ dodal po chvíli slabým hlasem jakoby spíš pro sebe a ruce mu zvlhly potem.
„Nikdo už mi neodpovídal na telefonáty, když jsem jim odhalil to, co vám,“ řekl profesor lítostivě a ukázal prstem na dobře známou mapu. „Všichni si mysleli, že jsem blázen.“
„Já ne,“ usmál se Gabriel přátelsky a položil vetchému muži ruku na rameno.
„Tihle lidé!“ ukázal mladík po chvíli na mapu a začal vzrušeně pochodovat po místnosti. „Po celém světě čekají, až jim někdo poví, jak jsou důležití! Až jim někdo dokáže odhalit jejich pravý potenciál. Cítím je.“
Profesorovy ostré rysy ve tváři se nad jeho slovy začaly tvarovat do něčeho, co už začínalo připomínat triumfální výraz.
„Společně je najdeme, Chandro,“ dokončil Sylar v klidu svůj monolog a snažil se, aby se jeho hlas netřásl při poslední větě. „My jsme budoucnost.“
***
Byl časný večer.
Příjemná předměstská ulice, která byla přes den tak plná smíchu a života se uchýlila do tíživého ticha. Černá kočka běžící přes trávník s ulovenou myší v tlamě vrhala matné stíny ve zlatavé záři pouličního osvětlení.
Najednou slyšíc tiché šátravé kroky na chodníku opodál se napřímila a po chvilce obezřetného naslouchání se běžela schovat pod zaparkovaný automobil na příjezdové cestě před domem.
Upustila mrtvou myš na suchou zem a čekala.
Ze tmy se vynořila postava. V černém draze vypadajícím kabátě zakrývajícím téměř celé tělo kráčela pomalu po chodníku směrem k domu. Na hlavě měla posazenou tmavou kšiltovku.
Sylar se zastavil. Letmým rozhlédnutím zkontroloval, jestli v ulici kromě něj nikdo není. Nic však neslyšel, dokonce ani slabý vánek nefoukal.
Čistě z legrace pozvedl pravou ruku a stará špinavá plastová láhev ležící před ním opřená o obrubník se sama lehce vznesla do vzduchu a následně zmizela ve tmě, jako by ji někdo odkopnul.
Sylar sáhl do kapsy svého kabátu a jeho tenké hbité prsty po chvilce svíraly malý žlutý lísteček. Znovu si pořádně přečetl adresu napsanou černým fixem, aby si pak pátravě prohlédl cedulku s domovním číslem před sebou.
Koutky úst mu cukaly ve vražedném úšklebku, byl na správném místě.
Zevnitř domku se náhle začaly ozývaly hlasy. Pisklavý dívčí hlásek táhle naříkal, že ještě nechce jít spát, jenom aby byl následně nekompromisně přehlušen přísným tónem matky.
Sylar znovu sáhl do útrob svého kabátu a tentokrát vytáhl složený omšelý starý novinový výtisk. Pomalu jej otevřel a v matném světle si prohlédl článek, který ho zřejmě zaujal. Psalo se v něm, že muž identifikovaný jako profesor genetického inženýrství Chandra Suresh z Indie byl nalezen ráno ve svém voze ubodán několika ranami nožem po celém těle. Policie tento případ stále šetří a po pachateli pátrá...
Sylar odhodil staré noviny stranou, jelikož rámus vycházející z domu před ním pokračoval. Holčička se zjevně nechtěla vzdát tak snadno.
„Mám toho právě tak dost, Molly!“ říkala právě matka rozzlobeně.
„Ale, mami...“ kňučelo neustále dítě.
Snad by mohl alespoň tu malou ušetřit. Jak by dokázalo hloupé dítě zabránit k získání jeho další zvláštní schopnosti, kterou podle profesorova seznamu disponoval její otec? A jaká ta schopnost asi bude?!
Tělo se mu už jen při té myšlence chvělo nepotlačitelným vzrušením odhazujíc všechny přízemní myšlenky, na pro něj už i tak podřadné věci jako jsou city a lítost, stranou. Pohlédl na hodinky na svém zápěstí a temné hlubiny pátravých očí se mu ďábelsky zalily krví. Už byl čas.
Najednou se však při cestě ke dveřím zarazil a udělal pomalé gesto. Přiložil hodinky k uchu a slabě se usmál.
Hezky tikaly. |
