Sníte rádi a často? Tím nemyslím takové ty noční sny, kdy spíte a nemůžete ovlivnit to, co se vám zdá. Myslím takové ty sny, které sníte za plného vědomí. Určitě je znáte, často sníte o tom, o čem víte, že se nikdy neuskuteční, ale přesto sníte. Ten by chtěl být milionář, ta zase herečkou, ten by chtěl zdolat nejvyšší horu světa. Každý sníme, a kdo říká, že ne, ten je lhář.
Sny, často to jediné, co nám zbývá. Jediné a někdy poslední vlastnictví člověka, skrývané před světem, skutečné osobní vlastnictví člověka. A nezcizitelné. A také neposkvrněné komercí. Doposud…
Najednou, jako houby po dešti, začaly ve všech větších městech vyrůstat Dreampointy. Nová technologie najednou umožnila vaše sny prožít, prožít je, jako by byly skutečné. Prožít je naplno. Splnit si svůj sen, jakýkoli sen.
Byl obrovský marketinkový tah. Proč používat nějaké české označení, když Dreampoint zní tak světově.
Z pohledu zákazníka to bylo úžasně jednoduché. U vchodu si zaplatil, technik usadil snů chtivou osobu do kabinky a na hlavu nasadil helmu se spoustou kabelů. O kus dál, v malém velínu, technici sledovali „snění“. Na monitorech viděli každý sen každého zákazníka společně s jeho emočními křivkami. Složitý software zajišťoval, aby vyvolané emoce nikomu neublížily, případně korigoval snění zákazníka. A v extrémních případech snění přerušil. Běžná, každodenní, rutinní práce.
Nová várka zákazníků zaplnila kabinky. Na monitorech se rozeběhlo snění. Technici, bez většího zájmu, letmo kontrolovali dění. Na monitorech nebylo nic, co by tu už neviděli. Taková snová klasika. Ten sní o tom, jak je s tou svou vyvolenou, ona sní o tom jak je s ním. Tu a tam on touží po něm, ona po ní. To jsou takové typické sny lásky. Pak tu máme sny akční. Starý pán pilotuje supermoderní stíhačku a vítězně ji vede těžkou bitvou. Mladá dívka sama na malé plachetnici vzdoruje silné bouři, úspěšně pochopitelně. Každý sen je jiný a přesto se nějak podobají…
„Hele, mám tu nějakýho úchyla,“ technik s koblihou v ruce pobaveně a škodolibě ukazuje na jeden z monitorů. Ostatní se k němu přidávají.
Na malém, vysokou trávou porostlém plácku, asi padesátiletý muž, malými, dětskými krůčky poskakuje a snaží se neupadnout. To se mu ale nevede a muž padá na zadek. Toporně se zvedá, a znovu a znovu zkouší poskakovat dopředu malými, velmi nejistými kroky. Jeho motorika, ještě před malou chvíli typicky dětská, se stává koordinovanější. Trávou porostlý palouk se mění na asfaltový plácek. Ze začátku nesměle muž skouší skákat „panáka“. S dětinským nadšením to zvládá s každým novým pokusem lépe. Jen jeho prošedivělé vlasy a ztrhaný výraz obličeje nepasuje k téhle zábavě.
Už to není asfaltový plácek, ale taneční parket. Muž s vážným a trošku vystrašeným výrazem zkouší taneční kroky. Raz, dva, tři, raz, dva, tři… Z tanečního dřeva se stává král plesů, jeho lehké, brilantní kroky se nesou v souzvuku s tanečním orchestrem. Na parketu je ale muž sám, zdáli ho doprovází hudba a potlesk neviditelného publika. Skladba končí, muž se uklání a dav aplauduje. Muž, se slzami v očích, se znovu a znovu uklání.
„Hele, tu křivku,“ technici si všímají emocí muže, ty jsou na samé povolené hranici.
Co tu máte za zábavu?“ na velín vstupuje jeden z techniků, který ještě před chvílí nasazoval zákazníkům v kabinkách jejich helmy.
Tiše sleduje monitor, zatímco ostatní se baví. On jediný na velíně ví, že ten muž je na vozíku.
Každý máme své sny…
