Dalmun
I
Chin byl mým spoluvězněm v pracovním táboře asi rok.Viděl jsem na jeho tváři, že ho ani kopance a střeli strážců nedokáží zbavit naděje na svobodu,což bylo zde opravdu nebezpečné.V noci,několik dní po úplňku,když už měsíc počínal mizet,zbrkle mě vzbudil a beze slova vyvedl na dvůr.Nebyl zde jediný strážce a tak jsme bez problémů prošli otevřenou hlavní branou,což bylo něco,o čem jsem se dávno naučil ani nesnít.Kdybych ještě dokázal brečet,jistě bych to udělal,
takhle jsem ale jen zatvrzele mlčel,když mě Chin vedl lesem tak hustým,že ani nebývale silná měsíční záře nemohla proniknout jeho větvemi a vůbec se zřejmě necítil podveden,když mu předtím vyřkli osud a pak jej odmítli dodržet.
Prošli jsme lesem a nakonec jsme dorazili do menší vesnice uprostřed hor.
Neměli jsme žádné peníze a tak jsem čekal,že nás vyženou jako žebráky,ale kupodivu se nic takového nestalo.Chin se prostě postavil na dostatečně viditelné místo a učinil nějaké znamení rukou a ihned k němu přiběhl nějáký muž batohem.Chin se na něj ale podivně podíval a muž ihned odběhl a po chvíli donesl druhý batoh,který Chin beze slova hodil mým směrem.Když jsem se ptal na směr,vždycky se jen urazil,jako bych tím zpochybnil jeho znalosti.Nabrali jsme zřejmě směr,který jsme měli a tak Chin počal být sdílnější,takže jeho pozornost značně polevila a málem jsme padli do rukou ozbrojené patroly,procházející okolí a hledající JINÉ uprchlíky z blízké věznice-v houští si nás všimli a začali po nás bezhlavě střílet-mě zasáhli do zad a China do spánku,naštěstí nás ale nepronásledovali a šli dál,zřejmě nás měli za nějáké zvíře.Chin byl dlouhou dobu v bezvědomí a ani s pomocí léků z batohu jsem ho nedokázal postavit na nohy tak,aby hned zase neupadl.Přenesl jse ho o kousek dál do porostu a rozhodl se tam zůstat tak dlouho,dokud se mu nepovede alespoň trochu líp-to mě ovšem překvapil-již tu noc byl zase na nohou a balil věci k odchodu.Já se ani nebránil,jenže jsem si přece jen nemohl nevšimnout,že Chin tu a tam blábolí jako v horečce.Mluvil o „tisíci mostech“ a řece „delší než cesta ze země na měsíc“ a občas dokonce přestal mluvit jakýmkoliv lidským jazykem a vydával tóny,před kterými prachala nejotrlejší noční zvěř.
Procházeli jsme porost po dobu několika týdnů a zásoby by se nám počali už povážlivě krátit,nebýt jejich občasného doplnění místním ovocem.Chin byl čím dál nervóznější,zřejmě čekal,že narazíme na nějakou vesnici,ano,čekal to už stokrát,ale vždycky se zklamal.Počal jsem pobírat podezření,že,oslabený po svém zranění a v mírném deliriu,nás svedl z plánované cesty do úplně jiných končin Číny.Neodvažoval jsem se ho na to ale zeptat,protože v poslední době počal znovu blouznit.Mluvil o „Hrozném Onoerodim a synu jeho,Ninigovi, jediném to nepříteli Y‘ackeie a jeho syna.“
Byl večer,když jsme se rozhodli si na chvíli odpočinout.Posaidli jsme se na dva mokré kameny a chtěli jsme se najíst,když tu kolem nás prošel,z nejhustšího porostu do,pokud možno,ještě hustšího,korejec v historickém obleku z nejkvalitnějšího hedvábí.Ohlédl jsem se,jestli ho Dalmun taky vidí,ale uvědomil jsem si,že to by přece jen nebylo moc uklidňující.Jelikož jsem tedy možnost,že by muž mohl být skutečný,naprosto zapřel,hlasitě jsem si povzdechl. Tu se muž zastavil a otočil se směrem k nám.Bylo ticho.Teprve když se k nám obrátil a pronesl pár slov v čínštině,ozval se Chinův zděšený výkřik ,protože,jak jsem si uvědomil,si muže předtím vůbec nevšiml.Muž došel až k nám a opakoval pozdrav.Muž se představil jako Saekbullu,což mě dost udivilo,
vzhledem k tomu,že to je prastaré korejské jméno ze stránek Gyuwon Sahwy, soupisu legendárních vládců Dangun-Joseonu.Muž byl zřejmě velice trpělivé, protože když jsme ani podruhé neodpověděli na jeho pozdrav,jen se usmál a pozdravil potřetí.Pronesl jsem pozdrav a představil se.Chin udělal totéž,ale nepřestal muže podezřívavě sledovat.Muž nám pokynul,abychom ho sledovali, tvrdíc,že jsme oba jistě naprosto vyčerpaní.Prošli jsme společně porostem,kde bylo světla pomálu a tu nás temnota obestoupila úplně,takže jsme mohli jít jen podle intuice.Tma ovšem zmizela tak rychle jak se objevila a všichni tři jsme stáli na počátku dlouhého mostu,tak dlouhého,že nebylo ani vidět na druhý konec.Čekal jsem ,co udělá náš průvodce,ten ale bez váhání pokračoval dál a teprve za hodnou chvíli,když už jsme jej téměř nemohli rozeznat,zjistil,že tam nejsme,otočil se a pokynul nám.Pak čekal celou dobu bez hnutí,než jsme k němu došli.Byl dost překvapený,že nás ta cesta mírně unavila,zeptal se,jestli si ještě nechceme odpočinout a když jsme odmítli,otočil se a my ,po vteřinovém váhání, jsme vyšli za ním.Doba,po kterou jsme tak šli,se snad ani nedá vyměřit.Když jsem se těžce posadil na zem a prohlásil,že bychom se měli vrátit,na tváři muže se objevil ještě širší úsměv něž předtím.Přistoupil ke mně,pomohl mi,částečně proti mé vůli,vstát a vedl mě dál,tak pomalu,jako by se bál,že se při každém prudčejším pohybu můžu rozbít.Nechal jsem si to líbit jen chvíli,poté jsem se ihned vyprostil a otočil se,že vydám na spáteční cestu-jenže v dáli jsem z obrovského lesa,který pokrýval stovky kilometrů a jímž jsme procházeli týden, nezahlédl jediný strom,jen jsem viděl,jak v bílé mlze v dáli mizí most v jediném bodě na horizontu.Otočil jsem se-tak daleko jsme ještě nemohli dojít-vždyť ani zde nebyl druhý konec mostu byť jen patrný.Muž se na mě dlouze díval s výrazem zájmu i zklamání.Když jsem se ho zeptal,znovu nasadil ten svůj idiotický úsměv a znovu se mě pokusil vést dál.Znovu jsem se vytrhl,ale tentokrát mé muž neuvěřitelně chytil zezadu za krk dlouhou šňůrou ,která mu vysela z rukávu a počal mě před sebou vést jako dobytek,–nemluvil už se mnou, nedovolil mi pohnout se jinam,než chtěl on sám a občas mě i nakopl.S velkou námahou jsem se ohlédl na China ,který za námi mlčky šel,a ihned jsem dostal velmi bolestivou ránu jako odměnu za svou troufalost.Takto mě muž vedl tak dlouho,že jsem postupně přestával vnímat okolí a má jediná myšlenka bylo jít,jít stále dál,tak,abych už necítil kopance (dokonce jsem si v tu chvíli neuvědomoval ,že mi je udílí člověk,vnímal jsem je jako něco nevyhnutelného, jejich zdroj za nepředstavitelný a nezpochybnitelný) takže má veškerá duševní činost příliš nepřekračovala myšlenkové pochody zvířete.První vjem,který pronikl k mé dosud mlhavé mysli bylo volání,jehož jednotlivé části nedávali smysl.Až po chvíli jsem rozeznal hlas,můžův hlas,a poté i slova.Pak jsem procitl úplně.Ležel jsem na chladné,kamenné podlaze nějákého domu,z něhož jsem ale nic neviděl,neboť jediná lucerna byla zavěšená v podivném výklenku nad oknem,jež jsem jako takové rozeznal jen díky rýhám na horním rámu,jelikož níže už mi večerní hvězdná obloha splývala se zmodralými stěnami domu.
Ohlédl jsem se,vzpomínaje na zvuk.Muž stál těsně vedle mě.Omluvil se mi za způsob,jímž mě donutil pokračovat v cestě,ale nicméně bych nebyl „nikam došel,ikdybych se vydal tím směrem ,odkud jsem přišel“.Zeptal jsem se na China. Prý spal ve vedlejšímm pokoji.Pak se muž ještě zeptal ,jestli nemám hlad a když jsem řekl že ano,vytratil se.Když jsem tam tak seděl sám,počal jsem hledat vchod do onoho „vedlejšího pokoje“,jenže ať jsem prošel stěnu od leva do prava a obráceně,nenalezl jsem v kamenu jedinou spáru,jedinou,sebemenší nepravidelnost,což poukazovalo na to,že je celá stěna z jednoho jediného kusu kamene.Že se mi v to nechtělo věřit by vám bylo ihned jasné,kdybyste kolem té zdi prošli-byla delší,než jakou jsem u domu kdy viděl a dle světla lucerny vysoko nad oknem,jež samo bylo v nevídané výšce,jsem usoudil,že je i stejně vysoká.Tu jsem počal procházet kolem dalších zdí,ale ani v nich jsem nenašel žádný vchod a když jsem obešel čtvrtou tak ani žádný východ.Tu jsem ucítil pronikavou,až nezvykle kyselou vúni.Ohlédnuv se,spatřil jsem muže,jak stojí za mnou a přináší misku s nějákým jídlem a hůlky.Poděkoval jsem a na zemi,jelikož zde nebyl žádný nábytek,jsem se najedl.Když jsem se pak chtěl zeptat na to,proč zde nikde nejsou dveře,muž byl opět pryč.A jelikož chvíli poté zhasla lampa,ulehl jsem a rozhodl se pořádně se vyspat.
II
Ráno mě probudili skřeky orlů,jimiž byl vzduch doslova prostoupen.Posadil jsem se.Světlo v místnosti bylo sice o něco silnější něž v noci,přesto ale jediné okno nemohlo nikomu skutečně stačit.Když jsem v tom světle prohlédl celý pokoj,zjistil jsem,že zde opravdu nejsou žádné dveře.Popošel jsem o krok a málem bych nebyl,neboť těsně vedle mne byla v zemi díra,k níž vedl z téměř neviditelné země jediný žebřík.Neměl jsem příliš chuť vyzkoušet,jestli bambusový žebřík je tak pevný ,jak vypadá a navíc jsem měl jistou hrůzu z výšek,nicméně člověk v situacích,kdy se cítí v naprosté tísni,jedná iracionálně.Počal jsem tedy lézt-a nebylo to nic příjemného,neboť žebřík nebyl,k mému překvapení vůbec připevněn a vítr si s ním,spolu s mým nemotorným lezením,dělal co chtěl a já jsem tehdy prožil nejdelší hodinu svého života.
Ano,byla to přesně hodina,co jsem lezl,ikdyž by se to mělo zdát mnohem delším časovým úsekem a když jsem konečně došlápl na holou,velice bahnitou zem.
Kolem mě nebylo nic,jen v dálce několik dalších žebříků.Když jsem vzhlédl, užasl jsem-všechny vedly nahoru do domů,respektive jejich výklenků,zavěšených nad propastí.Až o notný kus dále se domy,vyztužené obřími tyčemi ve velmi ostrém úhlu ,dostávali na pevnou půdu na vrcholku hory,jež byla minimálně z této strany tak příkrá,že by šla vyšplhat jen s obtížemi-ale na druhou stranu ten,kdo by dokázal takto chodit denodeně po tom vratkém žebříku by se snad dokázal vyšplhat i po oné skalní stěně.Když jsem takto počal přemýšlet,upoutala mou pozornost jistá věc v dáli-a až o pár vteřin později jsem si uvědomil,že to,na co hledím,je hora,jež,ač vskutku vzdálená,sahala daleko nad oblaka a jež musela být,podle mého mínění, jednou z nejvyšších na světe.
Byl bych takto jistě přemýšlel celou věčnost,kdyby mě byl nevyrušil hlas,křičící na mě odněkud zhora.Na žebříku,nesnesitelně vysoko,se mihotal drobný bod,jež byl ve skutečnosti člověkem,jež se mnou na tuto nezměrnou vzdálenost rozmlouval.Čekal jsem však jen chvíli,neboť člověk se pohyboval vskutku rychle,takže výšku,kterou já bych zdolával minimálně půlhodinu on slezl za několik minut.Zdálo se,že občas dokonce ani nelezl,ale jen padal volným pádem těsně podél žebříku,aby se jej mohl včas přichytit.Byl to Saekbullu a přišel se mě se zdvořilým úsměvem zeptat,“jestli bych se chtěl najíst.“.Já jsem to ovšem odmítl,stejně jako možnost,že bych se mohl vrátit nahoru.On pouze prohodil:
“Není jiné cesty zde,v Gyu-anu.Mohl bych vám ale jídlo snést sem.“Již jsem to chtěl zavhrnout,ale on už tu nebyl a s krajním údivem jsem sledoval,jak několik kilometrů vysoko mizí z dohledu.Když se vrátil,nesl misku s rýží a jakousi hustou omáčkou.Snědl jsem jídlo,ale nemohl jsem o něm říci,jestli je dobré,nebo ne,cítil jsem v něm spíš jakousi zatuchlost.Přesto,že jsem jídlo potřeboval,odmítl jsem rezolutně jeho naléhavé žádosti o to,abych ho přece jenom následoval.
Prohlásil jsem ,že bych ocenil,kdyby nás,mě a China, dovedl k nějákému kláštěru,kde bychom mohli na delší čas zůstat.
Usmál se a opět zmizel.Chin sestoupil po žebříku před ním,takže tentokrát mu cesta zpět trvala o něco déle.Chin byl velice pobledlý,ale nechtěl na sobě nic nechat zdát.Zeptal jsem se jej,kde se nacházíme,ale on řekl,že nemá ponětí.Když jsem se chtěl dozvědět víc,přerušil nás Saekbullu,jež prohlásil,že nás může odvést pouze nyní.Chin potají řekl,že by bylo možná lepší se vrátit nahoru,já to však principielně odmítl. Saekbullu se opět začal smát.Poté nás zavedl trhlinou ve skalách k břehům jezera,po němž se proháněli vysoké,ale strašlivě tenké lodě.Posádka jedné z lodí nás nakonec vzala na palubu,poté co k nim Saekbullu prohodil několik slov korejsky.Ještě nám hodil „glejt“ a už jsme měli zřejmě namířeno k oné obrovské hoře.
III
Propluly jsme úzkou mezerou mezi dvěma menšími horami a konečně se před námi rozprostřela velká hora Hamwun-Gyo,jak jí nazývali lidé na palubě.Snažil jsme se s nimi o ní promluvit a zjistit důvod,proč plujeme zrovna sem,ale všichni odmítali na adresu hory cokoliv říci.Vystoupili jsme na břeh,kde se rozprostíralo malé město-jediné,které prý mělo domy pří zemi,jak nám jeden muž z paluby přece jen prozradil.Když jsme městem procházeli,sledovalo nás mnoho očí,ale žádné neměli tu vlídnust,s níž nás přivítal Saekbullu.V posledních domech města už nikdo nežil ,jejich staré omítky praskaly a jejich zdi se drolily.
Daleko za městem byl jediný dům,ten,do kterého jsme měli nejdříve vejít,stojící sám a izolovaný.Zaklepali jsme na dveře a otevřel nám číňan,jež se prohlásil za „strážce hranice“.Na prsou měl vyšitý korejský znak,který China naprosto omráčil.Otočil se a chystal se utéct,muž mu ale podtrhl nohy holí a on tvrdě dopadl na zem.Když byl na zemi,tak jej svázal provazem a donutil ho vstát.
Nyní jsem poznal odbodný pocit,jaký asi poznal Chin,když mne korejec vedl jako zvíře po tom předlouhém mostu.Číňan po cestě vytáhl z Chinovi kapsy „glejt“ a přečetl jej.Pak jej zmačkal a zahodil.
IV
Šli jsme mnoho dní,občas jsme přespávali v dírách v zemi či na vysokých kopcích a živily jsme se podivným druhem rostliny,jež se nacházela v blízkosti kaluží pitné vody.
Ač se to zdá nesmyslné a neuvěřitelné,šli jsme celé měsíce a pořád jsme byli velice vzdáleni stále větší hoře.Za tu dobu se Chin nesmírně změnil.Nyní nemluvil vůbec,šel pouze pomalu,s hlavou svěšenou co nejníže k zemi.Číňan jej už dávno rozvázal a on se už ani neodvažoval se pokusit o útěk.
Teprve po době delší než rok a půl jsme konečně stanuly na úpatí hory.Já sám ,když jsem pohlédl vzhůru,jsem odmítal o obrovském počinu,jež byl před námi ,vůbec uvažovat a jen jsem se s děsem svalil na zem.Číňan se na mě sotva obrátil ,jen vzal hůl a počal s ní do mě třískat.Nechal jsem si to líbit velice,velice dlouho,jelikož jsem to už po všem tom utrpení ani necítil,jen když se mi krev počala hrnout do očí jsem si ovázal čelou kusem z mé košile a vstávajíc,vyšel jsem bez přemýšlení vpřed,jako už jednou,kdysi.
Oba,já i Chin jsme šli bez myšlení,beze slova,nebylo nutno mluvit,neboť nebylo O ČEM mluvit.Takto uběhla doba,kterou mohu nazvat jen peklem-bylo to přesně stejné jako na onom mostě,jenže nyní to trvalo více než celou věčnost a tak jsem postupně počal zapomínat na život tam,ve světě lidí,když mě ještě dovolili žít ,než mě zavřeli za zdi tábora a já neměl ani příležitost zeptat se,proč.
Nemohu vypovědět pocit,když jsem slyšel Číňana jak řve jakousi podivnou řečí směrem před sebe,kde k mému úžasu stál rozlehlý palác.Po chvíli se s rachotem otevřeli jakési dveře a Číňan nám naposledy pokynul,abychom šli dopředu.
V temném sále,na vysokém trůnu seděl velice,velice starý korejec.
Nevypadalo,že by si nás vůbec všiml.
Chin se ke mně otočil a prohlásil:“Věděl jsem to už tehdy,když v noci pozoroval znak draka-ale doufal jsem.Pocházím z rodu Kuen-Yuinu,chtěl jsem tě zavézt do Naší země,ale dovedl jsem tě do Jeho země.To,co sedí na trůně,je totiž Dangun Dalmun,prastarý král Koreje a věčný nepřítel Našeho Pána.Tebe pustí,ale já…….Jdi a nechť je ti Youe-Laou milostiv.“.
Obrátil jsem se na muže na trůnu.Stále seděl strnule,jako mrtvola.Odvážil jsem se otočit a pomalu jsem se sunul ke dveřím,které mi otevřeli dva vojáci v zářivých uniformách z červeného kovu.Teprve když jsem stál již venku a dveře se za mnou zavíraly ,slyšel jsem praskání v kostech,to,jak se prastarý vladař sunul z trůnu směrem k jednomu z „dětí“ Stvořitele Měsíců a mému nejlepšímu příteli.
Venku jsem se znovu potkal s Číňanem,jež se,poprvé,na mne usmál a zavedl mě do vesnice na jih od hory,neboť,podle jeho slov,bych se tou samou cestou nevrátil ani za celou dobu ,která byla vyměřena mému žití.A já,jež jsem pojednou poznal,že jsem už velmi starý a že cesta sem trvala MNOHEM déle než bych si kdy dokázal představit,jsem souhlasil.Nyní jsme na cestě asi rok ,tedy skutečný rok,podle mínění Číňana.Sepisuji toto vyprávění a doufám že se jednou dostane do rukou lidem.Vím,že sám to již nikomu nepovím,na to již nebudu mít sílu,o napsání potom nebude moci být ani řeč,proto to musím napsat nyní.Nebojím se,že by velmi starý Číňan mohl zemřít přede mnou.Dovede mne do vesnice a navrátí se k svému domu,aby zde předal mé vyprávění,ale ať by to trvalo,jak dlouho chtělo,on to udělá,protože pak musí odejít strážit svou hranici.
