I. EÄRENDIL TCHOŘ Pomalu, ale nezadržitelně klesalo slunce k obzoru a prodlužovalo tak stín chlapce běžícího vřesovištěm. Zatoulal se toho dne příliš daleko od rodné vesnice a v jeho desetiletém srdci začínala klíčit hrůza. Hrůza a panika. Snažil se nemyslet na píchání v boku, na únavu. Běžel. A pak najednou pochopil, že to nestihne. Běžel dál, ale v duchu se už loučil se životem. Slunce zapadlo a nad vřesoviště vzlétl jediný dlouhý výkřik bolesti. Pak krajinu zahalila tma a ticho. * Na očazených stěnách staré krčmy se míhaly stíny loučí. Muži, většinou vousatí a podsadití sedláci s mozolnatýma rukama, popíjeli tiše, beze zpěvu, hádek, rvaček a chvástání. Zapíjeli žal a vztek nad strašlivou smrtí malého Jorika. V rohu místnosti seděl host, jenž se od ostatních velice lišil. Byl to elf, o tom nebylo pochyb, přesto však na Starší krev vypadal převelice podivně. Dlouhé černé vlasy slepené špínou a mastnotou mu splývaly na shrbená ramena a rámovaly už tak úzký bezvousý obličej. Chvějící se rukou s vystouplými kostmi svíral pohár s červeným vínem a co chvíli z něj upíjel dlouhými doušky. A když vstal, aby se odpotácel na dvůr vykonat potřebu, visel na něm jeho kdysi snad černý háv jako na věšáku - nebyl jen hubený, byl vychrtlý. A páchl. Jmenoval se Eärendil a ti, kdož jej znali lépe, mu říkali Tchoř. Eärendil Tchoř. I přes nevábný zjev jej provázel věhlas hrdiny. Vždyť to byl právě on, Eärendil, kdo zahubil takřka nepřemožitelnou čarodějnici Waxaru, jež tolik let sužovala obyvatele Essexu. Mistr Eärendil, Mistr magie. Vědělo se to o něm. Bardové složili několik ód, většinou mizerných, ale mezi lidem oblíbených, starci s dlouhými vousy mudrovali u ohňů o hrdinovi, jakého tato země už dlouho nezažila. „Ty jsi Eärendil? TEN Eärendil?" osmělil se konečně jeden z vesničanů. Už dobrou půlhodinu se mezi sebou šeptem bavili o tom, jestli je to skutečně TEN Eärendil, statečný bojovník s čarodějnicemi. „Hmmmmmm," odvětil elf. „Máš prý velkou moc. Znáš tajemství magie z dávných dob." „Hmmmmmm," odvětil Eärendil a přihnul si z poháru. „Vzhlížíme k tobě s úctou." Neodpověděl. „Žijeme v hrůze a děsu. Celé okolí sužuje ukrutná čarodějnice, jež snad přišla z hlubin Podsvětí. Neodvažujeme se vyjít po západu slunce. Její sluhové - slizká monstra - se plíží po vřesovišti a vraždí tím nejstrašlivějším způsobem." „Ano?" otázal se elf nevzrušeně. „A unesla několik našich dívek. Už jsme je nikdy neviděli." „No, to je hrozný," zabručel mág. „Naši nejlepší muži se vydali na západ - do její magické tvrze na Krkavčí skále uprostřed vřesoviště, aby ji zabili. Už se nikdy nevrátili. A mocný Nardil, mág našeho vévody, ji vyzval na souboj. Říká se, že mu mozek vytekl ušima." „Kretén." „Cože?" „Nardil. Dobře mu tak." „Tím spíš je nad slunce jasné, že tuto čarodějnici může porazit jen skutečný mág. Strašlivý a mocný mág, jemuž v žilách koluje krev staré rasy..." „Hmmmmm... A po mě chcete co?" „Jen Mistr, jako jsi ty, mocný Eärendile, ji může zabít." Eärendil se napil. Pak si protřel oči a s vážným výrazem pohlédl na vesničana. „Chceš říct, že ji mám vyzvat na souboj. O to ti jde." „Ano," řekl sedlák. „To jsi mohl říct rovnou." „Takže ji vyzveš?" Vousatá tvář se rozzářila radostí. „Ne." Uložil se na stůl a usnul. Rozčarovaný vesničan nejprve nevěřil svým uším, poté se trochu vzpamatoval a rozhlédl se po zachmuřených tvářích ostatních hostů, kteří až do této chvíle napjatě sledovali rozmluvu. Ochromení však brzy přešlo a vesničané se začali v hloučku tiše bavit o své další strategii. Tchoř se během jejich rozhovoru probudil, ale nedal to na sobě znát. Naslouchal. „Ctihodný čaroději..." začal nesměle sedlák, jenž byl vybrán, protože byl z celé vesnice nejvýřečnější. „Čaroděj? Možná. Ale ctihodný? To ne," zavrčel Tchoř a zvedl hlavu. „Ctihodný čaroději," snažil se nešťastný vesničan, „pokud ti jde o peníze, jsme chudí, ale dáme, co můžeme..." „Jak se jmenuješ?" „Ethelwulf." „Tedy, Ethelwulfe. Jsi ctihodnější než já a většina mágů, které znám. Je mi líto, že vás musím zklamat, ale s čarodějnicemi už nebojuji. A doneste mi něco k pití," řekl Eärendil. Svá slova takřka hláskoval, jak se snažil zformulovat smysluplnou větu i přes alkoholovou lázeň, v níž se koupala jeho mysl. „Rozumím, jistě ses zavázal nějakou tajnou přísahou, která ti napříště zakazuje bojovat s čarodějnicemi." „Nerozumíš. Nerozumíš ničemu," zašeptal Eärendil, několik okamžiků mlčel a pak, ještě tišeji, dodal: „Mám strach." „Ale... Takový mocný čaroděj... Už jsi přece jednu strašlivou čarodějnici zabil." Ethelwulf se zakoktával, protože nevěděl, co by na to řekl. „Ty srabe!" rozohnil se statný muž v hloučku a rozběhl se k poklimbávajícímu mágovi. „Aaeti seta," zamumlal Tchoř automaticky a ukázal na hromotluka, jenž pak padl jako podťatý. „Cos to udělal? Čarodějnice ho připravila o syna a teď jsi ho..." „Klid. Jenom spí. Také půjdu spát." Eärendil Tchoř vstal od stolu a toporně vystoupil po schodech do podkroví hostince. Vesničané jej sledovali se zmatkem, hněvem i smutkem v očích, protože před jejich zraky zemřela legenda. „Snad ráno, až bude střízlivý..." zašeptal kdosi do ticha. * Eärendil Tchoř vstal ještě před úsvitem. Celým tělem cítil přítomnost Moci neznámé čarodějnice, jež snad přicházela ze samého pekla. Sbalil si těch pár věcí, které s sebou nosil, sešel dolů, na pultu nechal hostinskému několik mincí, přešel přes dvůr do stáje, osedlal svého koně a odjel do časného rána. První nesmělé paprsky slunce čeřily tmu. Pohlédl na západ - k vřesovišti zahalenému temnotou a zachvěl se při pomyšlení na hrůznou obyvatelku těch míst. Neměl strach z porážky, bál se..., vítězství? „Nemůžu," zašeptal do šera. Popohnal koně a vyrazil k východu, za světlem. II. PRASTARÉ PÍSNĚ ELFŮ Tma. Tma a ticho. Krčma už byla téměř prázdná. Elf seděl na rozvrzané židli a přemýšlel. Před očima se mu odvíjely obrazy z minulosti, na niž chtěl zapomenout. Tma. Tma a ticho, takové TICHO. Eärendil nečekal, že ještě někdo přijde. „Zdravím tě, mágu," přerušil jeho zadumání hlas - tichý, ale neúprosný. Známý. Neúprosně známý. „Nathorne. Co děláš v takový díře?" zašeptal Eärendil s lehkým náznakem paniky. „Hádej, mágu. Hádej.... Jsem tu náhodou. Jen náhodou." „Potloukám se po prdelích světa a... No nic, rád jsem tě viděl Nathorne, půjdu spát. Ráno odjíždím. Dobrou noc." „Eärendile..." „Dobrou noc." „Neutíkej, mágu. Nemůžeš přece pořád utíkat." „Dej mi pokoj. Nejsi tu náhodou." „Zazpívej, elfe. Novou píseň. Naučil jsi mě tolik písní." * Nathorn byl bard. Putoval krajem se svou loutnou a hrál každému, kdo byl ochoten naslouchat jeho tichým písním. Nejraději zpíval u ohňů o svobodě, dětem a milencům na dobrou noc. Snad v jeho žilách kolovalo trochu melancholické krve Staršího lidu, a proto měl tak rád elfí balady. Přestože byl člověk. Člověk s kulatou tváří a směšnýma ušima. Bývali přátelé. Pak Eärendil začal studovat magii u tajemného Mistra, jehož jméno i tvář byly záhadou i pro jeho žáka, a Nathorn, mladý bard s obdivem naslouchající dávným a mnohdy truchlivým elfím zpěvům, osaměl. Eärendil znal stovky písní, tisíce slok a vždy, když se s přítelem sešel, obohatil jeho repertoár o další starobylý polozapomenutý skvost nebo o píseň, již složil před několika hodinami. A elf dokázal tvořit s takovou grácií a umem, že mu Nathorn vždy v koutku duše záviděl. V té smutné době, kdy elf zmizel z jeho života, se Nathornovi poprvé zjevil Plavovlasý a naučil jej svou první píseň... Ale to už bylo dávno. Tolik se toho změnilo - to si oba moc dobře uvědomovali, když si pohlédli do očí v přítmí prázdné místnosti. „Už jsem dlouho nehrál. Zapomněl jsem. Nech minulost spát. Je mrtvá." „Jako Ari?" Tchoř prudce vstal a oči mu divoce zaplály. Převrhl sklenici. Byla prázdná. „Zmiz, Nathorne. Vypadni odsud, vypadni mi ze života!" Eärendil málokdy zvyšoval hlas, ale v té chvíli se přestal ovládat. „Držte tam hubu!" ozvalo se z vedlejší místnosti. Hostinský. „Stejně už zavírám, běžte se prát ven." „Pojďme ven, elfe, je tam hezky. Svítí hvězdy." „Netrap mě, barde." „Pojď, Eärendile..." „Říkají mi teď Tchoř." „Ty nezapomeneš, Eärendile. Minulost nezmizí. Pokus se s ní srovnat." Vyšli před hospodu a pohlédli na jasnou letní oblohu. Mlčky kráčeli vesnicí, dokud nedošli k mezi u jednoho z malých políček. Posadili se a Nathorn podal elfovi loutnu. „Hraj, Eärendile, nauč mě píseň, jako za starých časů." Tchoř si povzdechl, uchopil nástroj a letmo pohladil struny. „Nathorne, já..." „Hraj, elfe." „nemám píseň, kterou bych tě naučil. Všechny už znáš." „Tak zazpívej nějakou známou. Stejně je všechny umíš lépe než já." Elf začal hrát. Baladu o stárnoucím Slunci a studeném svitu hvězd. Věděl, že ji má Nathorn rád. Ale ruce se mu třásly, tatam byla čistota akordů. Hlas, kdysi čistý jako křišťál, měl zastřený. A slova mu mizela z paměti. Přestal. „Vidíš, barde. Minulost je pryč. Nech mě být." „Ty si vzpomeneš, mágu. Pamatuješ, jak jsi hrál Arianě?" „Ne. Nevzpomenu. Nemůžu, nechci." Eärendil Tchoř vrátil příteli loutnu a vykročil k hostinci. „Počkej, Eärendile. Neodcházej přece." Ale mág se nezastavil. Nathorn vstal. „Ffamargha ertica. Am at aime!" zvolal mág a zamával pravou rukou jakési gesto. Pak zmizel. * Ocitl se opět v hostinci. Chvíli se vydýchával, pak si sbalil těch několik drobností, seběhl do stáje, osedlal koně, vyvedl jej ven a ujížděl do noci. Kdesi daleko za ním se osamělý bard díval na mizející siluetu přítele a bezděky si setřel slzy z očí. „Však já si tě najdu, Eärendile. Já si tě najdu. Nebo..., ty mě." zašeptal. III. UČEDNÍK Hlučná zábava otupovala smysly snad víc než alkohol. Vnímal radost mladého muže, jemuž se právě narodil syn, i nezřízené veselí jeho kumpánů. Eärendil byl spokojený, v této putyce viděl jen neznámé tváře. Nikdo si jej nevšímal. „Ty jsi mág, že?" Přeskakující hlas mladíka... „Mohl bych být," odvětil. „Já... Omlouvám se, že tě ruším v zadumání, ale..." „Nerušíš. O co jde." „Nejsi náhodou Eärendil? Eärendil, zvaný Tchoř?" Elf se dlouze zahleděl do očí mladého muže, který po chvíli sklopil zrak. „Sám někdy nevím, kdo vlastně jsem. Ale ano, myslím, že jsem ten, koho hledáš." „Chtěl bych se stát tvým učedníkem," vyhrkl holobrádek. Tentokrát si ho mág prohlédl od hlavy k patě. Světlé vlasy, hnědé oči skrývající talent k užívání Moci, upřímná tvář, štíhlý, nevysoký. Mohl bych tě odbýt slovy, že elfové mohou učit jen elfy, ale nebyla by to tak docela pravda. A pak, kdoví jak bys dopadl blázne, pomyslel si Tchoř. „Víš, proč mi říkají Tchoř?" zeptal se. „Ne. Ale jistě to má nějaký význam..." „Protože smrdím," řekl a mávl na hostinského. „Co piješ, holobrádku?" „No, já moc nepiju, snad víno." „Dvakrát patok, hospodo," objednal Tchoř. Sympatický tlusťoch s šedivou zástěrou se odporoučel. Eärendil hodně pil a dobře platil, tak ať si místní víno pomlouvá, jak chce. „Jak se jmenuješ?" „Withon." „Withon... Mno. Tak ty se chceš stát mágem?" „Ano." „A proč, pro bohy?" „Jsem zoufalý, Eärendile. Strašně zoufalý..." „Nejsi." „Jak to můžeš vědět? Já jsem zoufalý. Potřebuji MOC. Chci se stát NĚKÝM." „Withone, věřím, že jsi rozčarovaný, neuspokojený, naštvaný - hlavně na sebe, snad i trochu nešťastný..., ale zoufalý? Ty nevíš nic o zoufalství. Co víš o magii?" „Něco málo. Studoval jsem Daemonolatrii..." Mladík se významně usmál. Eärendil ztuhl. „Zatraceně, jak ses k něčemu takovému dostal?" „Můj bratr je mnich. Zavedl mě do klášterní knihovny v Opatství." „Pak je ještě větší blázen než ty. Daemonolatria..., bohové." Eärendilovy oči sklouzly z Withona na začouzenou zeď. „Daemonolatria..." zašeptal a setřel si slzu, stékající po tváři. „Ale nezkoušel jsi nějaký rituál, že ne?" „Ne, ale chystám se na povolání Methrasina. Už mám téměř všechny ingredience do astrálního kadidla a znám nazpaměť všechny formule. Podle Daemonolatrie je třeba démona nalákat nabídkou krásné dívky a pak mu formulí Xat mara a znamením Pnaq zabránit..." „v roztrhání nabídnuté oběti na kusy a uvěznit jej v Měsíčním kruhu," dokončil Eärendil chvějícím se hlasem. „Znám tu knihu zpaměti. Na co potřebuješ Methrasina, Withone?" „Já..., mám rád jednu dívku, ale pro ni jsem neviditelný. Kdyby mi však sloužil strašlivý démon a posílal mi Sílu zpoza světů..." „Aha. No, to je rozumný důvod." Eärendil se kysele ušklíbl. „Ale ne jen proto. Mohl bych pak pomáhat poctivým lidem v boji s loupeživými rytíři, nestvůrami a tak," dodal rychle Withon. „A proslavit se v celém kraji a možná i zemi. A zaimponovat té holce. Kruh se uzavírá. Napij se, tvůj pohár je skoro plný." Jinoch se poslušně napil. Tchoř prolil hrdlem svůj zbytek vína a nechal si přinést další. „Tedy, už máš všechno nachystané. To prozrazuje jisté úsilí. A k čemu tedy potřebuješ mě?" „Mám problémy s koncentrací a výslovností některých Jmen..." přiznal Withon. „To já taky... A kterou nešťastnici jsi přesvědčil, aby dělala návnadu?" „Svou sestru. Gwywenneith je mladá, krásná a chce mi pomoci." „Jistě tě velmi miluje." „Ovšem." „A ty ji?" „Dal bych za ni život." „Tak nechtěj, aby zemřela pro tvůj hloupý a dětinský nápad." „Ale Daemonolatria tvrdí, že ten rituál je bezpečný..." „Není." „Ale..." „Není, Withone. Neexistují bezpečné rituály. A ten, o kterém mluvíš... Zapomeň na tu knihu. A zapomeň i na svou tajnou lásku - za to, co se chystáš udělat, ti rozhodně nestojí." „A vy máte s těmito obřady zkušenosti?" zašeptal Withon ustrašeně. „Jen s jedním z nich, Withone. S Methrasinem." Elf sevřel pohár tak silně, že mu zbělely klouby. Chvíli bylo ticho. „A..." „Ty nejhorší zkušenosti. Nejhorší. Ta bytost ti změní život v peklo a pak ti bude věrně sloužit - už nikdy tě neopustí. Nikdy. Nech mě o samotě. Přijď zítra. Budu tady." „Ano, jistě, na shledanou," zabručel zaraženě Withon a odešel. Eärendil vypil ještě mnoho vína, než se odvážil jít spát. * Druhého dne večer se opět sešli. Elf a člověk seděli tváří v tvář a hovořili o všem možném, ale mág záměrně odváděl téma rozhovoru od magie. Když se noc nachýlila k ránu, Eärendil upil ze svého poháru a řekl ospalému Withonovi: „Nebyl bych pro tebe dobrým učitelem Withone. Má Moc a Síla pramení ze zdroje tak strašlivého... Zbavil bych se jí, kdybych mohl. Najdi si moudrého učitele, který si je půjčuje od stromů, hor, potoků... Možná nebude tak mocný jako já, nenaučí tě bojovat s nestvůrami, ale tvá duše zůstane ušetřena utrpení. Sbohem Withone. Běž spát." Mladík pochopil, že rozmluva je u konce, tiše se uklonil a odešel. A Eärendil Tchoř přikázal Methrasinovi, aby mu dal Sílu k přežití dalšího dne. IV. HLASY Z TEMNOT „Eärendile! Bojím se, Eärendile! Je tak blízko!" „Klid, Ari, mám to pod kontrolou." Žluté oči v dlouhé temné chodbě. „Zastav to, Eäre." „Teď už to nejde, lásko. Neboj se, dopadne to dobře. Qwairi Methrasin Maithamaia Whiahh! ...No tak..., pojď blíž, démone." „Eärendi, on je tak hnusný..." „Neruš... Ssima theria pnaphta." Bytost se přiblížila k první svíci. „Proboha, Eärendi, on nezpomaluje..." Studený pot. „Eärendile!" „Probuď se, Eärendile! Je to jen sen." * „Co to? Kde to jsem? Moment, počkej, Morwen, než se vzpamatuju..." Eärendil Tchoř automaticky zašátral ve vaku a vytáhl poloprázdnou láhev kořalky. „Moc piješ, mágu," řekla s nelibým tónem v hlase Morwen. Byla to milá, ne příliš hezká a hlavně hodně vysoká žena s nakráko zastřiženými tmavými vlasy a několika jizvami v obličeji, které se ani nesnažila skrýt. Snad na ně byla i hrdá. Stejně jako na to, že se stala jako první žena kapitánem královské gardy. Nikdo v celé zemi neuměl s mečem zacházet tak obratně jako ona. „Říkám, že moc piješ!" „Je to..., tajemství mého úspěchu. Pojedeme?" „Ano, král čeká." „Čert aby ho vzal..." „To jsem neslyšela." „Vyčisti si uši." Osedlali koně, Eärendil svého černého hřebce, Morwen grošáka, a vydali se po zablácené cestě vedoucí do sídelního města. Chvíli mlčeli, pak mág prolomil ticho otázkou: „Co po mně vlastně chce?" „Už jsem ti říkala, že nevím." „Myslím, že víš." „Já zase vím, že myslíš... „ „No tak, kdybys to nevěděla, neměla bys ten amulet. Králův dvorní mág zřejmě ví, co na mě platí." Žena se letmo dotkla magického přívěsku, který kdysi stvořil věhlasný mág Corbras. „Prostě mám v hlavě různá státní tajemství. To je všechno. Opravdu nevím, co po tobě král chce. Mimochodem, měl bys na sebe víc dbát. Než předstoupíš před krále, zajdeš za lazebníkem." „Nikdy." „Proč? Copak necítíš, jak smrdíš? A podívej se na své vlasy, ta mastnota by se z nich dala ždímat." „Kdybych na tom cokoli změnil, nebyl bych to už já." „Tak alespoň nový plášť, co říkáš?" „Ne. Tento nosím už od svých osmnácti let. Nedovedu si představit, že bych čaroval bez něj." Morwen se zahleděla na potrhaný šedivý hadr, visící elfovi na ramenou, a usmála se. Jestli takhle předstoupí před krále, bude to nezapomenutelný zážitek... Vjeli do lesa a koruny stromů se nad nimi uzavřely. Už se stmívalo a zelený tunel před nimi mizel v mlze. Eärendil sáhl po láhvi a zhluboka se napil. „Měl jsem vzít víc chlastu," zabručel. „Nemáš pít jak Dán." „Nepiju jak Dán. Chlastám jako Eärendil. Doufám, že to přirovnání zlidoví a zůstane tak alespoň jedna pravdivá vzpomínka na mé činy." „Buď zticha, elfe." „Co se ti nelíbí?" „Drž hubu, cítím nebezpečí," zašeptala válečnice a položila ruku na jílec meče. Eärendil začal odříkávat ochranná zaklínadla. Morwenině intuici se dalo věřit. Pomalu jeli dál. Za chvíli se jejich obavy potvrdily. Z obou stran zadrnčely tětivy. „Methrasin devi amsarcre! Trevi inga!" zvolal mág a zvedl ruce s široce roztaženými prsty. Keře vzplály jasně žlutými plameny. Výkřiky bolesti, praskot hořícího dřeva. Eärendil zavřel oči a tleskl. Oheň uhasl. Ticho. Když se začal okolím šířit pach spáleniny, mág otevřel oči, narovnal se v sedle a spadl z koně. Morwen bleskově seskočila a sklonila se nad ním. Z nosu mu tekla krev a tvář byla bledá jako smrt. „No tak, čaroději, co je to s tebou? Zatraceně, jsem za tebe zodpovědná." Jindy tak sebejistý hlas bojovnice se najednou chvěl. Sklonila se ještě blíž. Elf pootevřel víčka a překvapivě rychlým pohybem strhl Morwen z krku ochranný amulet. Ženina tvář se zkřivila vztekem, ale to už se topila ve dvou temných studnách Eärendilových očí. „Ty bastarde..." zachrčela. „Aeti wara, wara seta, seta seta... Usínáš, Morwen, usínáš..." Rysy se jí zklidnily. „Tak, Morwen, a teď mi otevíráš svou mysl. Neboj se, neublížím ti... Odpovíš mi na mé otázky?" „Ano." „Víš, proč mě král potřebuje?" „Ano." „Takže, co po mě Jeho veličenstvo chce?" „Zabít krále Dánů." „A jak mě hodlá přimět k tomu, abych to udělal." „Nejprve ti nabídne majetek, kdybys odmítl, chce tě vydírat." „Jak?" „Uvěznil tvého přítele." „A do prdele... Koho?" „Jméno neznám. Je to bard." „Kde ho drží?" „Nevím." „Kdo by to mohl vědět?" „Král, jeho rádce Octha a dvorní mág Iethor." „Tak dobře, Morwen..., teď se v mysli přesouváš do okamžiku, kdy jsem uhasil magický oheň. Co si o mě v této chvíli myslíš?" „Už chápu, proč si pro tak náročný úkol král vybral tebe." Eärendil se kysele usmál. Vzal amulet a opravil roztržený řetízek. Prohlédl si onyx se symbolickou rytinu tváře bez očí zasazený do stříbrného kroužku a připnul magický šperk válečnici na krk. „Doufám, že funguje tak, jak si myslím," zašeptal. Morwen stále zírala do prázdna. „Teď se v myšlenkách ocitáš ve chvíli, kdy ses nade mnou sklonila. Až tě oslovím jménem, probudíš se. Rozumíš?" „Ano." „Skláníš se nade mnou." „Morwen, jsem v pořádku, Morwen..." řekl mág. „No tak, čaroději, co je to s tebou? Zatraceně, jsem za tebe zodpovědná." „Promiň, trochu jsem to přehnal. Uf... Pomoz mi do sedla, děvče." „Děvče už dávno nejsem... A udržíš se vůbec?" „Doufám." Pokračovali v cestě až do západu slunce. Mlčeli a přemýšleli. Pak rozbili tábor, rozdělali oheň a upekli si zajíce, kterého Morwen ulovila cestou. „Příjemná změna," zabručel elf. „Taky si myslím." „Víš, Morwen, jediný důvod, proč s tebou jedu, je, že ti věřím. Věřím, že bys nikdy nepodporovala nějakou špinavost. Je to tak?" Mág pohlédl ženě do očí. Morwen začala soustředěně zkoumat ohryzanou kost, kterou držela v ruce. „Jasně, elfe." „Ani nevíš, jak si tě vážím. Žena, která to dotáhla tak daleko..." „Díky. Nevím jak ty, ale já jdu spát. Jsem k smrti unavená." „Nejsi." „Cože?" „Unavená, utahaná, ospalá..., ale rozhodně nejsi unavená k smrti. Já to zažil. Vím, o čem mluvím." „No jo. Dobrou noc." „Hezké sny." „Tobě taky," hlesla. Eärendil se otřásl. Zachumlal se do deky, dopil poslední láhev a zíral na oblohu. Usnul až k ránu. * Žluté oči v dlouhé temné chodbě. „Zastav to, Eäre." „Proboha, Eärendi, on nezpomaluje..." Studený pot. „Eärendile! Já nechci umřít! On mě zabije!" Bytost, černá tak, že pohlcovala světlo, rozšlápla svíci druhého kruhu. Až na sedm párů zářících očí neměl démon žádný konkrétní tvar. Jen neustále se měnící masa beztvaré hmoty. Ariana měla pravdu - byl hnusný. „Eärendile! Mágu! Je to jen sen!" „Není to jen sen, Morwen. A díky, za probuzení." „Nemáš zač." „Ale mám. Myslím, že jednou z těch nočních můr zešílím." „Nechceš si o tom promluvit? Někdy to pomůže." „Chci, ale ne teď. Ale řeknu ti jedno - udělal jsem něco, co mě bude pronásledovat až do konce života. A elfové žijí dlouho..." „Myslíš si, že jsi moudrý, mágu?" „Nemyslím. Kdo si to myslí, je hlupák. Ale mám spoustu zkušeností. Většinou otřesných." „Ty jsi moudrý, elfe. Poradíš mi?" „Proč ne?" „Představ si, že by ses dostal do situace, kdy bys musel zradit buď sebe nebo svého pána." „No, představuju si..., ještě štěstí, že nemám žádného pána." „Tak jak bys to řešil?" „Nikdy nezrazuj sebe, má milá. Se sebou musíš žít celý život." „Je mi hrozně, Eärendile." „Já vím, Morwen." „Neulehčuješ mi to." „Řiď se svým svědomím." „Aha." „Co tě žere? To, že musíš lhát? To, že víš, že mě chce král vydírat?" Morwen se dotkla Corbrasova amuletu. „Funguje skvěle, Morwen. Opravdu ti nečtu myšlenky ani neovlivňuji magicky tvou mysl. Corbras byl génius." „Znals ho?" „Ne. Můj Mistr byl jeho žákem." „Kolik je ti vlastně let, Tchoři?" „A tobě?" „To je impertinentní otázka." „To je." „Promiň. Žijí ještě tví rodiče?" Eärendil se zahleděl do ranní mlhy. Vzpomínal. Vzpomínal a nedokázal to zastavit. V hlavě mu zněly písně, jež ho učila jeho matka a příběhy, které za dlouhých zimních nocí vyprávěl u krbu otec. A nad tím vším obraz jejich znetvořených těl. „Ne. Zabila je Waxara." „Ach... Omlouvám se, Eärendile. Tak proto jsi s tou čarodějnicí bojoval?" „Ano. Proto." „Tak proto ty sny? Ale to přece není tvá vina." „Ale je, Morwen. Ale je." „Nemohls je přece neustále chránit." „Ničemu nerozumíš. Ona je nezabila náhodou. Byla to pomsta." Mág vstal a začal osedlávat koně. „Chceš o tom mluvit, Eärendile?" „Ty vzpomínky jsou příliš bolestné." „Král chce, abys zabil krále Dánů. A protože ví, že se do politiky nepleteš, zajal tvého přítele, aby tě mohl vydírat... No, je to venku." „Zavinil jsem smrt Waxařiny dcery, Ariany. Arianu jsem nade vše miloval. Tedy..., nade vše, kromě sebe. A je to venku. Co uděláme, Morwen?" „Osvobodíme tvého přítele." „To bude těžké, Ietor je schopný mág. Ale pokusím se o to." „Pokusíme se." „Nechci tě do toho tahat." „Ale já ti chci pomoci." „Přináším smůlu. Osvobodím Nathorna sám." „Jak víš o koho z tvých přátel jde?" „Jsem mág." „No a?" „Četl jsem ve tvé mysli." „A co..." „amulet? Strhl jsem ti ho, když ses nade mnou sklonila včera v lese, abys zjistila, jestli jsem v pořádku. Pak jsem ovládl tvou mysl." „Nepamatuji se." „Jistě že ne. Smazal jsem ti to z paměti." „Ty bastarde!" „Ale pouze jsem zjistil, co jsem potřeboval. Nic jiného. Žádné zásahy do vědomí a tak." „A to ti mám věřit?" „Můžeš a nemusíš." „Jsi proradný, lstivý, vychytralý hajzl!" „Jo. Někomu takovému přece nebudeš pomáhat." „To si piš, že budu!" Eärendil se rozesmál. Poprvé po tolika letech. Byl to dlouhý a očistný záchvat smíchu. Morwen se záhy přidala. Kdyby je tam někdo viděl, myslel by si, že se zbláznili. Pak se vzpamatovali a pokračovali v cestě. Většinu dne mlčeli. Když slunce zapadalo, vyjížděli z Velkého hvozdu a před nimi se na obzoru rýsovaly věže sídelního města. „Rozdělám oheň, Eärendi. Běž najít nějaké suché dřevo." „To bude těžké, Morwen. Ale zkusím to." „Proč vlastně oheň nevyčaruješ? Jde ti to skvěle." „Nerad čaruju, když nemusím." „Aha." Několik hodin se zahřívali u skomírajících plamínků. „Nejsi ospalý, čaroději?" „Ano. Ale... Nemám už kořalku." „Neusneš bez ní?" „Většinou ano. Jenže ty sny..., jsou pak ještě horší." „Budu u tebe." „Dík. Dobrou noc." Jakmile to dořekl, přemohl jej spánek. * „Eärendile! Bojím se, Eärendile! Je tak blízko!" „Klid, Ari, mám to pod kontrolou." Žluté oči v dlouhé temné chodbě. „Zastav to, Eäre." „Teď už to nejde, lásko. Neboj se, dopadne to dobře. Qwairi Methrasin Maithamaia Whiahh! ...No tak..., pojď blíž, démone." „Eärendi, on je tak hnusný..." „Neruš... Ssima theria pnaphta." Bytost se přiblížila k první svíci. „Proboha, Eärendi, on nezpomaluje..." Studený pot. „Eärendile. Já nechci umřít! On mě zabije!" Bytost, černá tak, že pohlcovala světlo, rozšlápla svíci druhého kruhu. „Eärendi!" „Ari... Nefunguje to! Argi nafi mintha. Zaitha! Sita rei! Stůj démone!" Třetí, poslední kruh. Methrasin šel dál. „K službám, mágu. Díky za oběť. Její síla bude navždy Mocí tvou!" „Odejdi, démone! Vrať se. Adzilla helis! Zmiz! Nechci té služby!" „Pozdě, mágu. Chci Tělo a Duši!" „Ne! Nezabíjej ji!" Chtěl zvolat: „Vezmi si mě!" Chtěl mu dát sebe. Opravdu chtěl. Ariana už nekřičela, pouze její očí naříkaly při pohledu na tu masu ztělesněné hrůzy se žlutýma očima. Chtěl, opravdu chtěl zemřít místo ní. Ale jeho tělo bylo paralyzováno tím hnusem. A pak už bylo pozdě. „Děkuji, mágu. Budu ti sloužit do konce tvého bytí." Odešla s ním, protože ho milovala. Utekla od své šílené matky, aby žila s elfem a zemřela pro jeho touhu po Moci... „Ariano! Odpusť mi, Ariano!" „To jsem já, Eärendile. Pevná Morwenina ruka mu sevřela rameno. Už je to v pořádku." „Ach, Morwen." „Dej se do pořádku, máme práci." „Ano. To teda máme. Ukážeme králi, zač je toho loket." „Tak se mi to líbí!" zvolala. „Mně taky." * Vyrazili k městu. fantas |