Bylo nebylo jedno malé království na konci světa a bydlel tam král s královnou. Měli jednu jedinou dceru a ty byla strašně pyšná. I když nikdo neví proč. Nebyla ohavná, to ne, ale nutno říct, že učiněná spanilost to taky nebyla.
Měla pištivý hlas a nosík dočista vzhůru od té věčné pýchy a když se nikdo nedíval – věřte nebo ne – žrala šušně, ta královská dcerka! Povedená dívka, to vám povím.
Už byla přímo na vdávání, jenže – považte sami: bydlela až na konci světa, krása.. no.. a k tomu ten apetit.. a tak se ženiši zrovna nehrnuli.
Jiné by se tím asi trápily, ale tato? Pchá! Nosík se ji samou pýchou ještě zvedl. Ale mohlo to být taky od toho věčného šťourání, kdo ví.
A jak se tak jednou nesla, zakopla, protože už byla příliš pyšná na to, aby shlížela dolů pod své královské kramflíčky, a žbluňkla do jezera.
Bydlel tam odnepaměti vodník Hrníček. Nejmenoval se tak ani kvůli dušičkám, ale on se nikdá nenaučil mísy používat. A protože tam žil už odnepaměti, byl už tak starý, že mu řasy zarostly oči a blbě viděl.
A tak se stalo, jelikož už byl dlouho sám, a taky proto, že princeznina pýcha natolik vzrostla, že už nikdo nebyl hoden jejího pohledu a vodníka tedy vlastně nikdy neviděla, a protože jí hlavně nepřišel žádný princ nikdy hledat, zůstali spolu s Hrníčkem v onom královském jezírku a jestli neumřeli, žijí tam dodnes.
